Category Archives: Tejklová, Marie
Nebezpečí skryté v genderu
Gender se obvykle chápe jako společenská stránka pohlaví. Člověk se narodí s určitou biologickou výbavou, kterou se zařadí mezi muže nebo ženy, a postupně se učí, jak by se jakožto muž či žena měl či měla chovat. Různé kultury a subkultury pojímají roli muže a ženy různě, přičemž některé představy a požadavky jsou pochybné, ačkoli příslušníci dané kultury to často nejsou schopní rozpoznat nebo ochotní uznat. Takové stereotypy jsou omezující a je třeba se z nich vymanit. Můžou se týkat oblečení, hraček, chování, studijních oborů, povolání, ale třeba i způsobů trávení volného času nebo rodinných povinností, které jsou považovány za vhodné pro ženy či muže nebo jimi preferované. Toto pojetí genderu se na první pohled jeví jako smysluplné a obhajují ho i mnozí křesťané.
Kde však leží hranice toho, co se dá označit za (škodlivý) stereotyp? Zdálo by se, že nepřekročitelnou hranici představuje oblast sexuality či reprodukce – především to, že pouze žena je schopná rodit děti a pouze muž a žena spolu můžou mít dítě. Už na konci minulého století se však objevila teze, kterou zastává například vlivná americká autorka Judith Butlerová (jak by se asi tvářila na přechylování svého příjmení v češtině?), že kulturně zkonstruovaná je nejen společenská role ženy či muže, tj. gender, ale i samotné biologické pohlaví řadící lidi mezi muže nebo ženy. Nejspíš vám toto tvrzení připadá nesmyslné, ale tak to právě má být. Binární pohlaví musí působit jako něco předem daného a nezměnitelného, protože jedině tak je možné zakrývat a legitimizovat vztahy dominance a podřízenosti, které ve společnosti existují. Myšlenka útlaku je inspirována marxismem, který v manželství nachází obdobu vykořisťování a třídního boje a „tradiční“ rodinu spojuje se soukromým vlastnictvím, které je třeba zrušit. Genderový útlak je však sofistikovanější než útlak dělníků ze strany kapitalistů, ačkoli jeho důsledky nejsou o nic méně drastické. Každá kultura se chce reprodukovat a k tomu potřebuje omezit, lépe řečeno určitým způsobem konstruovat či produkovat sexualitu. Některé vlastnosti, sklony či způsoby chování a prožívání se označí za přirozené, ontologicky dané, případně stvořené; ostatní se označí za úchylku nebo se jednoduše popře jejich možnost či existence; vyloučí se ti, kteří pravidla odmítají přijmout. Binarita pohlaví se prezentuje jako nezpochybnitelná, ve skutečnosti se však jedná o konstrukt, který slouží k upevnění řádu.
Začal boj o manželství v Česku
V úterý 9. října se v Poslanecké sněmovně konalo veřejné slyšení, na kterém byly představeny dvě proti sobě jdoucí petice. První z nich je spojená s kampaní s názvem „Jsme fér“ (www.jsmefer.cz), kterou zaštiťuje několik organizací včetně Amnesty International (https://www.amnesty.cz/news/3874/manzelstvi-pro-vsechny-bez-rozdilu-je-to-fer) nebo sdružení LGBTQ věřících LOGOS (www.logoscr.cz), a požaduje redefinici manželství – cílem je pojmem „manželství“ označovat nejen svazek muže a ženy, ale také svazek dvou mužů nebo dvou žen. Druhá petice, předložená Aliancí pro rodinu (www.alipro.cz), chce naopak zachovat manželství výhradně jako svazek muže a ženy a jeho ochranu zakotvit v Ústavě.
Byla jsem připravená na agresivní LGBT aktivisty a tři hodiny demagogie bez prostoru na skutečné argumenty, celkový dojem však byl překvapivě pozitivní. Zastánci redefinice se chovali slušně a byli také slušně oblečení. Samozřejmě jsme nezůstali ušetřeni hraní na city, narážek na zlou Církev ani vyloženě nehorázných „odborných“ stanovisek, ale šanci dostal i hlas rozumu a všechny důležité argumenty zazněly. Dobrá zpráva je, že ideologii se dokázali postavit vzdělaní a seriózní lidé, například skvělá socioložka Dana Hamplová nebo právníci Jakub Kříž a Petr Kosinka; mezi přítomnými jsme měli převahu. Měla jsem radost také z toho, že manželství se zastává hodně žen, ačkoli právě na ženy se snaží zapůsobit druhá strana tím, že boj za redefinici manželství představuje jako pokračování či paralelu boje za práva žen; naštěstí alespoň některé ženy jim na to neskáčou. Jen škoda, že dva z přítomných se pokusili hájit manželství mluvením, nebo i vykřikováním bez ohledu na napomínání paní předsedkyně, která slyšení řídila velmi dobře, i když to vůbec nebylo snadné.
Pokus pochopit papeže Františka
Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.
Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat.“ (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí.“ (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).
Zrnka pravdy – v hromadě čeho?
Aktuální vydání časopisu Salve: Revue pro teologii a duchovní život je věnované islámu; o stejném tématu pojednává také článek Lukáše Noska ve starším vydání zaměřeném na Druhý vatikánský koncil. Protože je tento časopis spřízněný s dominikánským řádem a s pražským arcibiskupstvím (tištěná verze časopisu obsahuje informaci, že čestným šéfredaktorem je Dominik Duka), lze usoudit, že to, co čtenářům předkládá, má být katolické stanovisko. Když se Salve zabývá islámem, nutně vypovídá také o pohledu Církve na nekřesťanská náboženství a na sebe samu, přesněji řečeno o tom, jak tento pohled vypadá nebo by měl vypadat podle redaktorů Salve. Zkusme se dopátrat jeho hlavních rysů.
Aktualizovaný
Za samozřejmost se pokládá především to, že dnešní pohled je výrazně jiný než předkoncilní. Autoři článků v Salve se odvolávají nejčastěji na koncilní dokumenty a zdůrazňují potřebu překonat dřívější přístup. Lukáš Nosek píše, že vyjádření deklarace Nostra aetate ohledně islámu představuje „zásadní pokrok a základní krok církevní sebereflexe směrem k otevřenému, nezaujatému a svobodnějšímu pohledu na islám (…) jde o první postoj církevního magisteria, který se nebál islám označit termínem náboženství, čímž ho de facto uznal jako svébytného partnera dialogu“ (Salve 4/2015, str. 98). Dřívější pohled Církve na islám tedy byl zaujatý a méně svobodný? Když Nosek používá výraz „nebál“, chce tím naznačit, že dříve Církev islám termínem náboženství neoznačovala, protože měla strach? Ohledně stejné deklarace Nosek nadšeně referuje, že „je to opravdu asi poprvé, kdy se nejedná o apologetickou obrannou formulaci plnou vymezování se a upozorňování na chyby a nedokonalosti druhého“ (str. 89). Obranu pravdy a boj proti omylům tedy Nosek spojuje s (neslušným) poukazováním na chyby druhého. V kritičtějším čtenáři začne hlodat otázka, proč je nutné postoje koncilu prezentovat pomocí takto tendenčních a frázovitých vyjádření.
Athanasius Schneider pro Rorate caeli o „Vyznání neměnných pravd“
Mons. Athanasius Schneider
RORATE CAELI (RC): Vaše Excelence osobně je už mnoho let předním zastáncem obnovy tradiční liturgie. Nyní jste Vy, arcibiskup Peta a arcibiskup Lenga veřejně a důrazně vystoupili na obhajobu manželství v souvislosti s exhortací Amoris laetitia. Proč jste se rozhodli, že nyní nastal čas zareagovat?
BISKUP ATHANASIUS SCHNEIDER (BAS): Po zveřejnění exhortace Amoris laetitia začalo několik biskupských konferencí vydávat „pastorační“ normy ohledně takzvaných „rozvedených a znovu sezdaných“. Je nutné uvést, že pro katolíka rozvod neexistuje, protože platný svátostný svazek stvrzeného a konzumovaného manželství je absolutně nerozlučitelný, a nerozlučitelný je dokonce i svazek přirozeného manželství sám o sobě. Dále platí, že pro katolíka existuje pouze jedno platné manželství, dokud je jeho legitimní choť naživu. Proto v těchto případech nelze mluvit o „druhém manželství“.
Rozhovor s otcem Jozefem Huttou
Nice, 3.12. 2017
Dominica Prima Adventus
Když sledujete život Církve, co Vás nejvíc bolí?
LICH!
Pozorujem, ako aj mnohí ďalší, že akoby nám ukradli vieru, ktorú sme zdedili. Keď na to pozeráme celosvetovo, zmenilo sa katolícke náboženstvo. Počínajúc poznaním (skôr nepoznaním) pravej viery a jej vyučovaním. Hlavne, čo sa týka budúcich kňazov (v mnohých seminároch na Západe sa už dávno neučí kánonické právo, pravé cirkevné dejiny, katolícka exegéza, Božie a cirkevné prikázania, sviatostná disciplína..) a ďalej všetkých veriacich, a končiac malými deťmi na náboženstve. Kňazi sa stali nevedomejšími (čo nie je prvý krát v dejinách) ako ti, ktorých majú vyučovať. V poslednom storočí sa buď vyučuje iná viera, hlavne na Západe, alebo sa mlčí o tradičnej viere a liturgii, lebo sa to zanedbáva, v tradičných krajinách napríklad. Už minimálne 50 rokov sa relativizmus a modernizmus usadil v Cirkvi, lebo v jej vnútri sa to organizuje. Vlastne, sme ako stádo bez pastiera. Vo väčšine štátov sa sv. omše zmenili na zhromaždenia, ktoré zneucťujú posvätné, lebo sa zrušila spoveď, ignoruje sa hriech, desatoro… sú vlastne dve cirkvi (…čo je nemožné, lebo iba jedna môže byť Kristova). Ti, ktorí neveria v eucharistickú disciplínu Cirkvi, ako tu väčšina, je mimo Nej a treba sa od nich dištancovať, ako od tých, čo páchajú svätokrádeže. Na Západe zradili hlavne biskupi, ktorí sú hlavami miestnych Cirkvi, preto ich tu praví veriaci prestávajú podporovať, aj finančne, čo je minimum.
Takže čo je asi najbolestivejšie, že pastieri opustili svoje stádo, lebo sa stali vlkmi.
Výklad 2. vatikánského koncilu a jak je tento výklad spojen se současnou krizí církve
Mons. Schneider
Současná situace nebývalé krize církve je srovnatelná s všeobecnou krizí ve 4. století, kdy drtivá většina episkopátu byla nakažena arianismem, který zaujal v životě církve dominantní postavení. Musíme se snažit dívat se na tuto situaci realisticky a současně v nadpřirozeném duchu – s hlubokou láskou k naší matce církvi, která trpí spolu s Kristem kvůli obrovskému zmatku v doktrinálních, liturgických a pastoračních otázkách.
Musíme obnovit svou víru, že církev je v bezpečí v rukou Krista, který vždy zasáhne a obnoví církev v okamžicích, kdy se zdá, že se loďka církve převrhne, jak tomu je v dnešní době.
Co se týče postoje vůči 2. vatikánskému koncilu, musíme se vyhnout dvěma extrémům: naprostému odmítnutí (jak to činí sedevakantisté a část Kněžského bratrstva svatého Pia X. (SSPX)), a na druhé straně „dogmatizaci“ veškerých výroků koncilu.
Co učí Katolický týdeník o pekle
„Co přesně učí církev o pekle?“ ptá se čtenář Katolického týdeníku (Nebát se, ale nebrat na lehkou váhu, Perspektivy 11.–17. července 2017, str. 8) a dodává: „Někdy z něj mám takový strach, že se nedokážu ani modlit. Co když žiju v nějakém omylu a mé modlitby jsou vlastně už zbytečné?“
Autorka odpovědi Kateřina Brichcínová přednáší na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, a člověk by tedy očekával, že otázku pochopí a dokáže na ni odpovědět. Čtenář se ptá, co o pekle učí Církev, nikoli jaký názor na peklo má redakce KT, samotná Brichcínová nebo její oblíbený teolog. Minimálně tedy bylo třeba uvést, že podle Církve peklo existuje, je trestem za těžký hřích a člověk se mu může vyhnout tak, že se obrátí, vyzpovídá atd. Pro zvídavější čtenáře Brichcínová mohla vysvětlit, že člověk má svobodu, a tedy i odpovědnost za své jednání, je povinen dodržovat zákony stanovené Stvořitelem, přičemž Bůh je spravedlivý a jeho milosrdenství vyžaduje ze strany člověka pokání. A jako nejvyšší level se autorka mohla pokusit vyvrátit pochybné teorie a vyložené omyly ohledně pekla, které jsou v dnešní době rozšířené, například že peklo je (téměř) prázdné, šanci se obrátit má člověk i po smrti, milosrdný Bůh by nikoho do pekla neposlal nebo že místo věčného trestu bude nenapravitelný hříšník jednorázově anihilován.
Brichcínová se však s učením Církve vyrovnala v jednom odstavečku nepříliš vypovídajícím citátem z Katechismu a z evangelia a rychle přešla ke zdůvodňování, proč bychom se pekla neměli bát. Nejprve vysvětluje, proč vlastně Písmo svaté o pekle a soudu hovoří:
Zdvižený prst Aleše Opatrného
Mons. Aleš Opatrný
Je to neuvěřitelné, ale je to tak: stále ještě existují katolíci, kteří s důvěrou čtou Katolický týdeník. Pokud u toho trochu přemýšlejí, musí si dříve nebo později položit otázku, jestli základní katolické pravdy ještě platí, nebo je někdo nepozorovaně zrušil – tedy otázku podobnou dubiím, která loni na podzim předložili čtyři kardinálové papeži. Jednoho čtenáře KT, o kterém jinak nic nevíme, zarazilo vyjádření kardinála Coccopalmeria, že „Církev by mohla připustit ke svátostem smíření a eucharistie věřící, kteří žijí v nelegitimním svazku, touží po změně, ale nemohou svoji touhu uskutečnit“. Poslal tedy KT vcelku logickou otázku, zda je stále ještě nutné rozejít se s hříchem, aby člověk mohl získat rozhřešení a přistupovat k Eucharistii. Jinými slovy: platí učení Církve, nebo se změnilo?
Šanci situaci vyjasnit dostal Mons. Aleš Opatrný, který na otázku čtenáře odpovídal, vizte http://www.katyd.cz/clanky/svatosti-u-nekterych-rozvedenych.html. Mohl vysvětlit, že manželství je nerozlučitelné, sexualitu je legitimní praktikovat pouze v rámci platného manželství, podmínkou získání rozhřešení je rozhodnutí v hříchu nepokračovat a k Eucharistii lze přistupovat pouze ve stavu milosti. Mohl dodat, že „Nezcizoložíš“ představuje Boží přikázání potvrzené Kristem, které Církev nemá moc změnit, a poukázat na Familiaris consortio Jana Pavla II. řešící situaci, kdy se pár žijící v neregulérním manželství nemůže rozejít např. kvůli výchově dětí. Nic z toho však v odpovědi Aleše Opatrného nenajdeme.
Omyl venkovského faráře
Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.
Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze.
