Category Archives: Tejklová, Marie

Zdvižený prst Aleše Opatrného

Mons. Aleš Opatrný

Je to neuvěřitelné, ale je to tak: stále ještě existují katolíci, kteří s důvěrou čtou Katolický týdeník. Pokud u toho trochu přemýšlejí, musí si dříve nebo později položit otázku, jestli základní katolické pravdy ještě platí, nebo je někdo nepozorovaně zrušil – tedy otázku podobnou dubiím, která loni na podzim předložili čtyři kardinálové papeži. Jednoho čtenáře KT, o kterém jinak nic nevíme, zarazilo vyjádření kardinála Coccopalmeria, že „Církev by mohla připustit ke svátostem smíření a eucharistie věřící, kteří žijí v nelegitimním svazku, touží po změně, ale nemohou svoji touhu uskutečnit“. Poslal tedy KT vcelku logickou otázku, zda je stále ještě nutné rozejít se s hříchem, aby člověk mohl získat rozhřešení a přistupovat k Eucharistii. Jinými slovy: platí učení Církve, nebo se změnilo?

Šanci situaci vyjasnit dostal Mons. Aleš Opatrný, který na otázku čtenáře odpovídal, vizte http://www.katyd.cz/clanky/svatosti-u-nekterych-rozvedenych.html. Mohl vysvětlit, že manželství je nerozlučitelné, sexualitu je legitimní praktikovat pouze v rámci platného manželství, podmínkou získání rozhřešení je rozhodnutí v hříchu nepokračovat a k Eucharistii lze přistupovat pouze ve stavu milosti. Mohl dodat, že „Nezcizoložíš“ představuje Boží přikázání potvrzené Kristem, které Církev nemá moc změnit, a poukázat na Familiaris consortio Jana Pavla II. řešící situaci, kdy se pár žijící v neregulérním manželství nemůže rozejít např. kvůli výchově dětí. Nic z toho však v odpovědi Aleše Opatrného nenajdeme.

Omyl venkovského faráře

Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.

Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze.