Category Archives: Tejklová, Marie
Fiducia supplicans – stále vpřed pro neprozkoumaných stezkách
V říjnu 2023 se ve Vatikánu konalo shromáždění biskupské synody o synodalitě. Rozsáhlá závěrečná zpráva je zajímavá tím, co neobsahuje. Oddíl 16 sice zmiňuje lidi, kteří se cítí marginalizovaní nebo vyloučení z Církve kvůli své sexualitě, a v oddíle 15 se mluví o určitých kontroverzních otázkách týkajících se mimo jiné identity a sexuality, jejichž komplexnost nedokážou naše antropologické kategorie uchopit, samostatné pojednání na téma LGBT (ani tuto zkratku) však v dokumentu nenajdeme.
Přesto se toto téma vynořilo v plné síle ještě před Vánoci, když katoličtí věřící dostali od Dikasteria pro nauku víry „dárek“ v podobě deklarace Fiducia supplicans (česky zde), povolující žehnat stejnopohlavním párům. Ačkoli tato deklarace zdůrazňuje, že nemění učení ohledně manželství a že cílem není stejnopohlavní či jiné neregulérní svazky schvalovat, setkala se s nebývalou opozicí, a to nejen od obvyklých „potížistů“. Z obsahu deklarace je zřejmá snaha přenést problém na pastorační úroveň, a lze ji tedy nejlépe chápat jako další logický projev přesvědčení, že teorii lze oddělit od praxe (nebo že teorie je oddělena od praxe), přičemž přednost má praxe. Tím se nijak nevymyká z celkového zaměření současného pontifikátu. Tímto směrem míří už úvodní „Představení“, ve kterém kardinál Fernández deklaraci prezentuje jako „inovativní příspěvek k pastoračnímu významu žehnání“. Část II/25 obsahuje požadavek oddělit pastorační praxi od pevných doktrinálních a disciplinárních schémat, která mohou vést k „narcistickému a autoritářskému elitářství“, v části II/37 se mluví o životu Církve přesahujícím normativní ukotvení. Tomu odpovídá hlavní „poselství“ dokumentu, a sice rozlišení mezi liturgickým a spontánním žehnáním. Spontánní, pastorační žehnání, které se má vztahovat právě na neregulérní páry, má podobu prostého gesta, je krátké, postrádá formální náležitosti a nevyžaduje posouzení, v jaké situaci se dvojice nachází a zda je svazek v souladu s naukou.
Covid a svoboda
Už víc než rok v českém veřejném prostoru dominuje covid. Stále častěji se ale objevuje další téma, které si zaslouží pozornost, a sice svoboda – a v kontrastu s ní diktatura nebo totalita. Spíš než hlavní média se svobodou zabývají lidé nespokojení s přístupem vlády, v blozích, na protestních akcích a na sociálních sítích – slovní spojení „římský diktátor“ ale zaznělo také v rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ztratili jsme po příchodu covidu svobodu a ocitli jsme se v diktatuře či totalitě? Co vůbec tyto pojmy znamenají a v jakém smyslu se používají?
Svobodu si lidé spojují s možností zařídit si život podle svého. Aktuálně jde o možnost cestovat, pracovat a trávit čas, aniž by je při tom omezovala vládní nařízení, a bez nátlaku se rozhodnout ohledně očkování proti covidu. Na naléhavosti neztrácí ani požadavek, aby lidé mohli vyjadřovat svůj názor nebo sdílet informace beze strachu, že jim někdo zablokuje účet nebo třeba rozežene jejich shromáždění vodními děly. Námitka proti volání po svobodě v tomto smyslu je jasná – je nezbytné dodržovat určitá pravidla, aby nevznikla anarchie, tím spíš v nouzové situaci. Ne všechna omezení osobní svobody jsou signálem totality či diktatury: může mne omezovat zdravotní postižení, nějaký čas můžu být uzavřena ve svém domě třeba kvůli sněhové kalamitě, dokonce můžu jít zaslouženě do vězení, když spáchám zločin; ani svoboda slova nebo právo rodičů rozhodovat o svých dětech není absolutní. Přesto mezi osobní a politickou svobodou existuje vazba, jak správně tuší nespokojení lidé: veškerá ukládaná omezení musí být racionálně zdůvodněná a musí platit pouze v nezbytném rozsahu a po nezbytně dlouhou dobu, jinak se jedná o zneužití státní moci.
Amazonská exhortace – důvod k oslavě?
Nová exhortace papeže Františka nazvaná „Querida Amazonia“ (španělsky „milovaná Amazonie“) je na světě. Nadšení vzbuzuje u těch, kteří ji chápou jako papežovu snahu podpořit amazonský region a jeho obyvatele. Naopak ti, kdo si od ní slibovali zrušení kněžského celibátu nebo zavedení jáhenského svěcení pro ženy, jsou zklamaní. Jejich výčitky, že František dostatečně nenaslouchá Duchu Svatému, se evidentně donesly k samotnému papeži, protože si v rozhovoru s americkými biskupy na tyto reakce postěžoval a údajně prohlásil, že nejdůležitějším poselstvím exhortace a součástí evangelijní zvěsti je, abychom pečovali o planetu.
Je pravda, že svěcení ženatých mužů na kněze exhortace výslovně nezmiňuje – ani v poznámce pod čarou. Pokud papež tuto možnost opravdu chtěl povolit a na poslední chvíli exhortaci přepracoval (dřív nebo později by to vyšlo najevo) kvůli knize kardinála Saraha a Benedikta XVI., znamenalo by to, že existuje šance papeže v jeho rozhodování ovlivnit – a ukazovalo by to, jak velkou odpovědnost v dnešní situaci nesou kardinálové a biskupové. Očekávání změny ohledně celibátu vzbudila Amazonská synoda a samotná exhortace v této linii pokračuje. Celibát vůbec nezmiňuje, v oddílu věnovaném kněžím (čl. 85–90) mluví o tom, že podoba kněžské služby a kněžského života se různí, a zdůrazňuje, že je nutné najít nějakou cestu k zajištění této služby v Amazonii, protože Eucharistii, která je pro společenství nezbytně nutná, může slavit jenom kněz. Kardinál Czerny, který exhortaci na oficiální tiskové konferenci prezentoval, se vyjádřil v tom smyslu, že exhortace doporučuje ke čtení a promýšlení závěrečnou zprávu Amazonské synody (podle vyjádření vatikánských představitelů však tato zpráva není součástí magisteria, na rozdíl od exhortace), která možnost svěcení ženatých mužů uvádí (čl. 111), že tato možnost není uzavřená a diskuze budou pokračovat.
Ráj na Zemi?
Přípravný dokument (anglicky zde) k chystané amazonské synodě si vysloužil odsudky, ve kterých nechyběly výrazy hereze a apostaze. Kardinál Brandmüller mu vytýká, že se namísto evangelia a Církve zaměřuje na ekologii, ekonomii a politiku, idealizuje přírodní kulty a přírodní způsob života v protikladu k západní racionalitě a posunuje význam slov (anglické znění jeho kritiky je dostupné zde). Podle kardinála Müllera (jeho analýzu v angličtině najdete zde) dokument připravovali převážně německy mluvící lidé, kteří nepřipouštějí diskuzi a chtějí na synodě prosadit vlastní agendu. Kardinál Burke (viz článek na tomto webu) spolu s biskupem Schneiderem sestavili seznam šesti obsažených bludů a herezí, mezi nimiž je implicitní panteismus nebo prezentování pohanství jako alternativní cesty ke spáse (anglicky zde), a vyzvali k postu a modlitbě, aby tyto bludy nebyly schváleny. Přirozeně je snazší kritizovat dokument, který vypracovala (alespoň oficiálně) skupina biskupů, než dokument pocházející přímo od papeže. Nechme však stranou otázku, nakolik se obsažený pohled na svět liší například od encykliky Laudato si‘, a pokusme se uchopit základní poselství přípravného dokumentu.
Přípravný dokument zaujímá globální či planetární pohled a současný stav světa hodnotí jako krizi. Hned na začátku zaznívá varování, že dlouhodobé lidské zásahy způsobily hlubokou krizi v amazonském deštném pralese – ten je však životně důležitý pro celou planetu (preambule), a krize se tedy týká nás všech. V části nazvané „Prorocká dimenze“ dokument cituje encykliku Laudato si‘, podle které dnes čelíme komplexní krizi, která je jak společenská, tak ekologická.
Pastýřský list biskupa Kročila
Mons. Vlastimil Kročil, 13. biskup českobudějovický, vydal k 24. neděli v mezidobí pastýřský list, v němž se zabývá lidskou důstojností a přirozeností, podstatou manželství a připomíná podřízenost manželství a lidských sexuálních tužeb Božím zákonům (https://www.bcb.cz/pastyrsky-list-biskupa-ceskobudejovickeho-k-24-nedeli-v-mezidobi/).
Doporučuji k přečtení a ztotožňuji se s velmi výstižným komentářem Marie Tejklové: „To je tak hezké, když biskup říká, co má říkat…“ Tak si tohoto u nás zdaleka ne samozřejmého jevu užijme…
Ignác Pospíšil
Na závěr citát z listu:
Jak revoluce požírá své děti
Organizace Jsme fér, bojující za redefinici manželství v Česku, má na svém webu seznam osobností, které její kampaň podporují. Jednou z nich je bývalá tenistka Martina Navrátilová. „Byla bych moc ráda, kdyby ta moje rodná země, kterou mám tak ráda, rozhodla, že taky uznají moji lásku s Julií,“ říká v propagačním videu.
Video bylo zveřejněno loni v létě, tedy několik měsíců předtím, než se Navrátilová dostala do zpráv kvůli obvinění z transfobie. Navrátilová je označována za aktivistku za práva gayů a žije v partnerském vztahu s ženou, jak tedy obvinění vzniklo? Jednoduše – Navrátilová kritizovala, že proti ženám soutěží transgenderoví sportovci: „Nestačí se jenom prohlásit za ženu, abyste mohli soutěžit se ženami. Musí být nějaké standardy, a když někdo má penis a závodí jako žena, takový standard by nesplňoval.“ Ani kritika ji nepřiměla změnit názor. Situaci, kdy se muž rozhodne stát se ženou, bere hormony, aby splnil kritéria, vyhrává závody a pak se může zase vrátit k původnímu pohlaví, okomentovala slovy: „Je to šílené a je to podvod“.
Bezmocnost Církve, nebo neschopnost jejích představitelů?
Nedávná liberalizace potratů ve státě New York nevyznívá pro Katolickou církev právě příznivě. Newyorský guvernér Andrew Cuomo, který „zákon o reprodukčním zdraví“ prosazoval, podepsal a jeho zavedení oslavoval, je (formálně) katolík. Církev nedokázala zavedení zákona zabránit, guvernéra nijak nepotrestala a její nejvýraznější reakcí byla odmítavá vyjádření, která nemají žádný praktický dopad. Jak je to možné?
Cuomo svoji podporu potratů až do porodu odůvodňuje frázemi jako „reprodukční práva“, „právo ženy kontrolovat své tělo“ nebo „zdraví a bezpečnost matky“ a zdůrazňuje, že byl zvolen, aby zastupoval všechny občany státu New York, nejen katolíky. Abychom pochopili, jak mu tato chabá argumentace může procházet, je třeba se vrátit do roku 1984. Právě tehdy pronesl Mario Cuomo, který v té době zastával funkci guvernéra státu New York stejně jako dnes jeho syn Andrew, proslulý projev na univerzitě Notre Dame, v němž odmítavý postoj k potratům prezentuje jako náboženské přesvědčení, které sice sám sdílí a řídí se jím ve svém životě, ale které by nebylo správné vnucovat ostatním. „Víme, že cenou za snahu vnutit naše přesvědčení ostatním je, že jednou by nám oni mohli vnutit to svoje,“ prohlásil a myšlenky obsažené v jeho projevu od té doby slouží k ospravedlňování mlčení vůči potratové legislativě, nebo dokonce podpory takové legislativy ze strany „katolických“ politiků v USA. Za svůj projev sklidil na katolické univerzitě ovace ve stoje, a když v roce 2015 zemřel, jeho (jak jinak) církevního pohřbu se zúčastnila americká politická smetánka; oslavný projev pronesl právě jeho syn Andrew.
Jazyk jako Trojský kůň
Jiří Pavlík, který působí jako proděkan na Husitské teologické fakultě UK, zveřejnil na Christnetu článek Zamyšlení nad diskusí o genderu a křestanství, ve kterém chválí vyjádření Tomáše Holuba ohledně genderu a kritizuje nesouhlasnou reakci Vlastimila Kročila. Z článku je zřejmé, že na pozadí sporu o gender a Istanbulskou úmluvu leží otázka vztahu Církve k dnešnímu světu, a stojí tedy za to mu věnovat pozornost.
Podle Pavlíka spočívá problém Církve především v tom, že si neosvojila jazyk moderní vědy:
„Církev ve starověku a středověku formulovala svou teologii pomocí termínů a konceptů heterogenní, nepřátelské, pohanské platónsko-stoické a aristotelské filozofické tradice a jazyk této tradice se stal nadlouho jejím vlastním jazykem. V době, kdy církev ovládala odborný diskurs v Evropě, vládl tento její od pohanů vypůjčený jazyk i evropské vědě. Nyní, po osvícenské emancipaci věd, mluví už světová věda jinak.“
Jazyk (nebo také diskurs) přitom neznamená jen nějakou slovní zásobu, spíše celý myšlenkový systém. Pokud si Církev aktuální jazyk neosvojí, její poselství podle Pavlíka nebude relevantní pro dnešní lidi:
„Církev má a vždy bude mít šanci naučit se i tyto jazyky nové vědy, aby mohla pracně znovu promyslet a přeformulovat své poselství pro dnešní svět. Nemá ale šanci ponechat si svůj jazyk, který převzala od starověkých pohanů, a zároveň si při tom myslet, že má závažné poselství pro aktuální postkřesťanskou kulturu.“
Pavlíkovo doporučení pro Katolickou církev je proto jednoznačné:
„Cestou je teologický restart – naučit se jazyk nových oponentů, začít v něm formulovat nové atraktivní ideály, vstoupit do současné diskuse a usilovat o věrohodnost; cestou určitě není snažit se s koloniální arogancí prosadit svůj anachronický nárok na kulturní dominanci nebo hloubit příkopy, stavět obranné valy a nálepkovat protivníky jako „radikálně levicové ideology“ a modlit se, aby příští politická revoluce znovu vynesla církev na mocenský piedestal.“
Ačkoli tedy řecká filosofie podle Pavlíka byla heterogenní, nepřátelská a pohanská, rané Církvi se nějakým způsobem podařilo osvojit si její jazyk (tj. způsob myšlení) a zformulovat v něm svoji teologii. Sv. Tomáše Akvinského Pavlík sice nezmiňuje, je však jasné, že také Tomáš mluvil jazykem, který je dnes beznadějně out – ostatně Pavlík Tomášovo dílo už předem diskredituje stavěním odborné diskuze do kontrastu k „mentorskému stylu […] otázek a odpovědí“, který vyčítá Mons. Kročilovi. Podobnou tezi o nutnosti přizpůsobit jazyk či paradigma Církve modernímu světu zastává Tomáš Petráček v knize Církev, tradice, reforma (můj kritický rozbor Petráčkovy knihy je k dispozici zde). Opravdu ale Církev může svůj „jazyk“ měnit podle požadavků doby, jak se domnívá Pavlík?
Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba vyjasnit vztah církevní nauky k filosofii, přesněji řečeno k různým filosofickým školám. Efrem Jindráček ve svém článku Filosofická povaha dogmat připomíná, že během starověkých koncilů byla znalost Aristotela minimální a tomismus ještě neexistoval, přesto byla formulována významná dogmata. Aby mělo poselství Církve platnost pro každou dobu a celé lidstvo, musí mít filosoficky konzistentní základ. Je jím filosofie bytí, která „trvá na reálné existenci věcí mimo naše vědomí a na možnosti pravdivého objektivního poznání“ a vychází z principů, které odpovídají zdravému rozumu, jako je princip sporu nebo kauzality.
Jak rozumět faktu, že církevní magisterium odmítá vazbu na konkrétní filosofickou školu a současně vyzdvihuje dílo sv. Tomáše Akvinského? Nejde o to, že by dílo nějakého filosofa představovalo dogma a my bychom byli povinni se ho držet za každou cenu. Jde o to, že skutečnost můžeme poznat pravdivě, nebo se mýlit. Pokud (a pouze v takové míře, v jaké) se řeckým filosofům nebo Tomáši Akvinskému podařilo zákonitosti skutečnosti vystihnout, zůstává přínos jejich díla trvalý a jejich „jazyk“ nemůžeme jen tak vyměnit za nějaký modernější. Jaký však vlastně je jazyk moderní vědy, který by si Církev podle Pavlíka měla osvojit?
Když se Pavlík odvolává na vědu, má na mysli obory jako gender studies a myslitelky jako Judith Butlerovou; předpokládá při tom, že se genderová teorie nevymyká z oblasti racionálního myšlení. Naivně se domnívá, že „[g]enderová identita (gender) není relativizací biologického pohlavního rozdílu (sex), ale prožíváním vlastní tělesnosti v rámcích a pravidlech daných kulturou.“ Butlerová a další genderové feministky však nejenže zpochybňují binaritu (biologického) pohlaví, ale také se rozcházejí s (řeckou či Západní) metafyzikou substancí, kterou pokládají za nástroj maskulinní dominance, přirozenost označují za konstrukt a odmítají existenci či poznatelnost objektivní reality před diskurzem. Podobně jako ostatní postmoderní myslitelé tak více či méně explicitně popírají samotnou možnost dosáhnout pravdy, a tedy i možnost vědy, která je na racionálním poznání založena. Církev si tedy nemůže osvojit jazyk svých současných oponentů v otázce genderu z prostého důvodu, že tento jazyk zpochybňuje principy, na nichž stojí její nauka. Jednoduše řečeno, relativistické myšlení nelze s křesťanským sloučit, a pokud by Církev „současný jazyk“ přijala, znamenalo by to pro ni sebedestrukci.
Když Pavlík ve své úvaze o celibátu, který podle něj představuje třetí gender, „ustavený kulturně jako sociálně konstruovaná role bez opory v biologii“ (hodnotu této úvahy nechť laskavě posoudí čtenář), odkazuje na apokryfní spisy, ocitá se na tenkém ledě. Gnostické myšlení, kterým jsou apokryfní spisy prostoupeny, má totiž s tělesností (a proto i se ženami a s reprodukcí) problém. Křesťanovi je jasné, že tělo člověka často svádí ke hříchu a že tělesné je nižší než duchovní; gnostik (tento výraz používám pro zjednodušení) však považuje celý materiální či stvořený svět za špatný a především odmítá, že by tělo a tělesné úkony mohly mít nějaký duchovní význam. Tato zdánlivá změna důrazu představuje změnu podstatnou, a právě dnešní genderová teorie přichází s tezí, že biologické pohlaví není důležité či dané, rozhodující je prožívání – na základě vlastních pocitů se tedy člověk může prohlásit za muže, ženu nebo nějaký další gender, libovolně praktikovat sexualitu, založit rodinu s osobou stejného pohlaví apod. V tom však Pavlík zřejmě nespatřuje problém, a není tedy divu, že mu postoj a „jazyk“ Církve připadá anachronický.
Vnucování rovnocennosti různých sexuálních „orientací“ a dalších omylů spojených s mužstvím a ženstvím představuje snad nejvýraznější charakteristiku dneška a Pavlíkova slepota vůči genderové teorii i praxi je zarážející. Genderoví ideologové a aktivisté nejsou ochotní své teze přehodnotit ani v případě, že fakta svědčí proti nim, například když ideologická masáž na podporu „rovnosti“ mužů a žen ve skandinávských zemích nevede k očekávaným výsledkům, jak ve svém stanovisku zmiňuje Mons. Kročil. Ani toto však Pavlíka nezneklidňuje a vyvozuje z toho, že „od genderové teorie přirozenému řádu žádné nebezpečí nehrozí“. Je to jako mávnout rukou nad prosazováním ateismu ze strany čínské vlády s tím, že čínští křesťané si víru stejně udrží.
Pavlíkův článek by měl být varovným signálem pro ty, kteří se ve sporu o gender staví na stranu Tomáše Holuba. Ukazuje totiž, že dnes nejde jen o určitou součást nauky nebo o postoj k jedné konkrétní otázce, dokonce ani o podobu Církve. Jde o samotnou její existenci, přesněji řečeno o možnost předávat nezměněné poselství všem dobám a kulturám a trvat na jeho pravdivosti. Diskuze o genderu nám tak může být užitečná, protože na tyto širší souvislosti vrhá světlo.
Marie Tejklová
Biskupové se rozcházejí v otázce genderu
V souvislosti se snahami o redefinici manželství a chystanou ratifikací Istanbulské úmluvy se v naší zemi rozpoutala debata, do níž se zapojili také představitelé Katolické církve. Česká biskupská konference varovala, že úmluva „staví muže a ženu do zásadní opozice a veškeré chování vůči ženám chce vidět jen ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami“. Velkou pozornost vzbudilo burcující kázání Mons. Petra Piťhy z 28. září. Aktuálně se k otázce genderu vyslovili dva biskupové: Na konci listopadu vydal své stanovisko plzeňský biskup Tomáš Holub, o pár dní později na něj kriticky zareagoval českobudějovický biskup Vlastimil Kročil. V čem se pohled těchto dvou biskupů na gender liší?
Tomáš Holub v úvodu svého stanoviska upozorňuje, že při diskuzích o Instanbulské úmluvě jde v první řadě o pochopení genderové problematiky. Ta je podle něj komplexní, a pokud ji redukujeme na radikální teorie, vyvolává to u lidí strach a zmatek. Nepřijatelná je pouze genderová ideologie. Ta z křesťanského pohledu představuje „nepřípustný jednostranný teoretický konstrukt, který definuje osobní identitu každého člověka zcela nezávisle na biologickém pohlaví nebo například podstatu jakéhokoli vztahu mezi mužem a ženou pojímá výhradně mocensky“. Naproti tomu neideologicky pojímaná genderová studia nám mohou být prospěšná, abychom byli schopní uvádět Kristovo učení do praxe a usilovat o spravedlivý přístup k ženám.
Demagogie a propaganda v provedení otce Holíka
Úvaha otce Holíka o Istanbulské úmluvě by neměla zapadnout, je to mistrovské dílko. Ukazuje, jak se dá znemožnit nějaký postoj, když se člověku zrovna nechce argumentovat, případně když žádné argumenty nemá:
1) Problém uvést nějakými obecnými tezemi, které znějí rozumně (uzavírat se před světem je špatné; je dobré, když se lidi na něčem domluví; problémům je třeba předcházet).
2) Podpořit to odkazem na sdílenou identitu (Církev nemá hranice; křesťané jsou lidmi Slova – přičemž zákony se skládají ze slov).
3) Úvod shrnout do jednoduchého sloganu pro ty, kdo neudrželi pozornost („Solidarita, soucit, soudržnost, mezinárodní přesah.“).
4) Říct něco o oponentech a jejich motivaci, včetně podivných detailů („Někteří jsou v důchodu, ale každý má dost své práce“); neuvádět jejich jména, aby bylo jasné, že jsou bezvýznamní, a aby nemohli tak snadno zareagovat.
5) Naznačit, že oponenti nejsou schopní odpovědět na otázky, jejich tvrzení postrádají logiku, snaží se manipulovat („Po dvou hodinách přesvědčovacích monologů“).
6) Ukázat, že lidé, kteří oponentům věří, jsou hloupí (omdlévající seniorka) a naletěli na absurdní tvrzení („Oni nám zakážou Boha!“).
7) Ukázat svoji dobrou vůli, snahu vyvést oponenty z omylu („děkuji přednášejícím … proč propánakrále používají dezinformační techniky“). Je to však marné, oponenti nejsou přístupní argumentům.
8) Rozuzlení („došlo mi to“), odsudek oponentů (jsou vnitřně nepoctiví; současně svým tvrzením sami věří – sice si to maličko odporuje, ale zní to působivě), závěr ozvláštnit nějakým módním pojmem (unfair trade) – radši s překladem, protože posluchači ho nejspíš neznají.
9) Celé to přečíst klidně a s nadhledem moudrého otce, který všechno ví a na kterého se můžeme spolehnout.
