Category Archives: Sulovská, Lucie Amálie
Církevní občasník: Müller out, trident in
Církevní občasník bude vycházet nepravidelně a budu se snažit, aby dobré zprávy převažovaly nad špatnými, i když to dnes není lehké a co je pro jednoho dobrá zpráva, z toho se druhý hroutí. Nemám ambici pokrýt všechno církevní dění a už vůbec ne být objektivní. Stěžovat si tudíž nemá smysl, ale samozřejmě to můžete zkusit. Píšu o tom, co mě zaujme a co jsem si ještě nikde v našem československém rybníčku nepřečetla. Že o něčem píšu, neznamená automaticky souhlas. Vždycky v textu najdete odkaz na další čtení, abyste si mohli udělat názor.
Z fotbalového průšviháře knězem
Štěstí nenašel na dně poháru, v dekoltech modelek, ve vydělávání peněz a nakonec ani v kopání do míče – a tak vyslyšel volání shora a stal knězem. Řeč je o severoirském fotbalistovi Philipovi Mulrynem, který v sobotu obdržel kněžské svěcení v dominikánském řádu. Než se našel ve víře, žil trochu jako Vladko Weiss – z národního týmu ho vyloučil trenér, když na reprezentačním srazu se spoluhráčem proflámoval celou noc. Chodil s modelkou Nicole Chapman účinkující v imbecilním britském pořadu Real Footballer’s Wives. Pak ale změnil svůj život.
Ještě než se tak stalo, prošel mládežnickými týmy Manchesteru United, ale v mužstvu nabitém hvězdami se neprosadil. Většinu kariéry strávil v Norwichi, kterému pomohl k postupu do Premier League. Než došlo k inkriminovanému průšvihu, reprezentoval Severní Irsko a jeden gól dal i Čechům. Fotbalovou kariéru ukončil v Cardiffu v roce 2008 a hned o rok později se začal připravovat na kněžství. Studoval v rodném Belfastu i v Římě. Dnes devětatřicetiletý muž byl na kněze vysvěcen v Dublinu.
Knězem se před časem stal i americký fotbalista Chase Hilgenbrinck. Nehrál americký fotbal, ale náš evropský soccer, většinu aktivních let prožil v mnohem fotbalovější Chile. Kariéru nicméně ukončil v americkém prvoligovém týmu New England Revolution. Také on měl vše, po čem zdánlivě touží každý kluk: fotbalovou kariéru, dobrý plat a krásnou přítelkyni, se kterou se plánoval oženit a mít děti. Pro kněžství se ale vzdal všeho, protože, jak přiznal, jeho srdce bylo nadále jaksi nepokojné. Na kněze byl vysvěcen v roce 2014 a působí ve státě Illinois.
Nový krakovský arcibiskup přivádí liberály k šílenství
Mons. Marek Jędraszewski
Když se v prosinci 2016 stal arcibiskupem v Krakově, nástupcem samotného Karola Wojtyły, vzbudilo to velký ohlas. Výkladní skříň polského liberalismu, Gazeta Wyborcza, kvůli němu zveřejňovala články s půvabnými titulky jako například: „Papeži Františku, jak jsi mohl?!“ Matadora z Poznaně stojí za to poznat. I článek se o něm píše mnohem lépe než o beztvarých biskupech, jaké často vídáme v našem časoprostoru.
Africké „ne“ poznámce pod čarou
Kardinál Onaiyekan
V Římě v sobotu skončila čtyřdenní konference africké církve s názvem Africká křesťanská teologie: Vzpomínky a misie pro 21. století. Skončila stejně tiše jako začala, bez většího zájmu. Za účasti mnoha kardinálů, biskupů, kněží, teologů a laiků se sympozium zaměřilo na aktuální problémy církve a společnosti v různých částech Afriky.
Přestože se konference věnovala řadě aspektů specifické situace partikulárních církví v Africe, několik silných vyjádření zaznělo i k nejožehavějšímu tématu posledních měsíců a možná celého pontifikátu argentinského papeže, k přijímání pro znovusezdané rozvedené, které je podle kritiků jen zástěrkou pro rozvolnění pravidel pro všechny lidi žijící v takzvané neregulérní situaci. Paulinus Odozor, organizátor konference a uznávaný specialista na morální teologii, profesor na americké univerzitě Notre Dame, kterého v roce 2009 Benedikt XVI. jmenoval do přípravné komise synodu afrických biskupů, v rozhovoru pro Crux nastínil africký pohled na tuto otázku.
Profil kardinála: Zlatý chlapec z amerického středozápadu
Arcibiskup Burke se seminaristy v St. Louis
Dařilo se mu, na co sáhl. Jako biskup bojoval za práva farmářů, dnes mu přezdívají princezna. Pořád se smál, dnes má v očích smutek. Býval oblíbencem papežů, nic z toho nezůstalo. Nahlédněte do světa amerického kardinála Raymonda Lea Burkeho.
Richland Center je malé ospalé městečko, administrativní centrum okresu Richland v americkém státě Wisconsin. Ve druhé polovině devatenáctého století bylo také centrem sufražetek, které si zde založily největší feministický klub ve Wisconsinu. Kromě toho tady žila a zemřela Světlana Allilujevová, jediná dcera diktátora Josefa Stalina.
Je to městečko, kde nezamykáte, hotel stojí pakatel. Velké i menší pozemky „for sale“ připomínají staré časy, kdy desetina obyvatel nežila pod hranicí chudoby, ve městě fungovala továrna a každý měl svých pár akrů půdy k farmaření. V té době, před více než sto lety, se tu také usadili mladí manželé původem z Irska: John Burke a Hannah O’Keeffe. Jejich syn Thomas se narodil už v Americe.
Fifties na americkém venkově
Burkeovi byli katolíci, Thomas Burke se však zamiloval do dívky jménem Maria, jejíž rodina přišla do Ameriky z Anglie a byla protestantská. Maria byla vychovávána ve víře amerických baptistů a ještě jako protestantka uzavřela s Thomasem sňatek. V katolické farnosti Nanebevzetí Panny Marie v Richlandu tehdy působil horlivý irský kněz Bernard McKevitt a pod jeho vlivem Maria po svatbě přijala katolickou víru, kterou pak se stejnou oddaností zastávala.
Manželé se zabydleli na mléčné farmě a postupně přivedli na svět šest dětí. Šesté těhotenství zastihlo Marii Burke ve špatném zdravotním stavu. Protože byla zároveň na tehdejší poměry starou rodičkou a doma měla už pět dětí, nabídl jí gynekolog ještě poměrně zřídkavý, avšak ve státě Wisconsin už legální, potrat ze zdravotní indikace. Maria Burke odmítla a nakonec bez větších komplikací 30. června 1948 porodila své nejmladší dítě, syna Raymonda Lea.
Papež se mýlí. Komunisté nemyslí jako křesťané
Papež František svým nekonformním vyjadřováním často čeří vody katolické církve. K ruce si rád bere levicově orientovaného ateistu Eugenia Scalfariho, se kterým dělá rozhovory. Dvaadevadesátiletý Scalfari má zvláštní techniku, kterou už dnes při rozhovorech mnoho novinářů nepoužívá: odpovědi tázaného si nenahrává ani nezapisuje a pak je interpretuje tak, jak si je zapamatoval.
Ze tří případů, v nichž František rozhovor Scalfarimu poskytl, je Vatikán třikrát korigoval. Vatikánem se myslí tiskové středisko Svatého stolce, protože sám papež se vůči nim neohradil ani jednou a včera poskytl „šílenému žurnalistovi“ další, v pořadí čtvrtý rozhovor. Toto neodvratné nutkání poskytovat rozhovory někomu, kdo se údajně mnohokrát projevil jako neseriózní pisálek, je nepochopitelné. Tedy v případě, že Scalfari opravdu předešlé rozhovory zkreslil, jak tvrdí vatikánští mluvčí.
Světlé zítřky: v Holandsku by rádi eutanazii i pro ty, co „už naplnili svůj život“
.JPG)
Ilustr. foto.
Holandsko chce umožnit eutanazii i těm, kteří cítí, že jejich život je už naplněný. Tamní ministerstvo tvrdí, že by se zákon omezoval na starší lidi, píše britský Guardian.
Holanďané legalizovali eutanazii v roce 2002 jako pomoc pro pacienty trpící „nesnesitelnou bolestí bez naděje na vyléčení“. Pocit, že život je naplněný, není neléčitelný, dokonce to není ani lékařská diagnóza. Ale nový návrh plně odpovídá trendu ve všech zemích, které eutanazii legalizovaly.
Podobně jako v roce 2002 sice navrhovatelé tvrdí, že zákon opatří „přísnými kritérii“, ale není důvod jim věřit. Už tak je původní zákon širší než se v době jeho schvalování plánovalo a tvrdilo. Kromě nesnesitelně trpících smrtelně nemocných zahrnuje i lidi s některými duševními chorobami, včetně depresí, schizofrenie, poruchy osobnosti či Aspergerova syndromu, nebo s demencí. Nový návrh je jen zpětnou legalizací tohoto posunu.
Robert Sarah – nekompromisní bojovník z Afriky
.JPG)
Kardinál Sarah
Když německý kardinál Walter Kasper během mimořádného zasedání synody o rodině poskytl novináři Edwardu Pentinovi rozhovor, kde se nelichotivě vyjádřil o afrických účastnících synody, byl to skandál. Ačkoliv se Kasper za své poznámky omluvil, ne za dlouho vyšel na webu německé biskupské konference článek Björna Odendahla, který se o Afričanech vyjadřuje ještě drsnějším způsobem a jednoho přímo jmenuje: kardinála Roberta Saraha. Ne neprávem. Nikdo nezasazuje církevním liberálům tolik ran jako kanonýr z Guineje.
Pracovitý puntičkář se po dlouhá léta ukrýval v kurii, kde si jej roku 2010 všiml papež Benedikt XVI. Sarahův čas však přišel až s pontifikátem jeho nástupce, kdy se projevil jako neohrožený obránce čistoty víry. Od té doby je Saraha všude plno. Postavil se do čela afrických biskupů, odkud vytlačil na synodách nevýrazného Petera Turksona, byl nejhlasitější opozicí kardinála Kaspera, psal knihy, řečnil a nakonec k nelibosti liberálů ovládl i svou frankofonní pracovní skupinu. Těžkotonážní evropští biskupové mu nestíhali.
Sarah je představitelem africké církve, mladé a konzervativní, která tak na první pohled stojí v protikladu snad ke všemu, čemu čelí církev v západním světě. To je v jistém smyslu velmi revoluční. Zatímco papež František má, zdá se, nejblíže k názorům německých či belgických biskupů, kardinál Sarah je opravdu mužem z konce světa. Z černého kontinentu, jehož vliv na celosvětovou církev roste. A přestože reflektuje stejná témata jako papež, přistupuje k nim na první pohled odlišně. A jedno na něm milují příznivci a nenávidí odpůrci: je průzračný a nekompromisní.
Tradiland? Stav katolického tradicionalismu ve Francii
There is a deeply rooted conviction among French Catholics, in particular French bishops, that Traditionalism – or as it called with a very negative innuendo « intégrisme » – is nothing but a … (prof. Luc Perrin)
Historické podhoubí
Chceme-li zkoumat vývoj katolického tradicionalismu ve Francii, musíme si v první řadě uvědomit, jak moc se liší od vývoje, který je typický pro jiné země, Českou republiku nevyjímaje. Vydání papežské motu proprio Summorum Pontificum totiž situaci ve Francii zásadně nezměnilo. Na rozdíl od skokového nárůstu zájmu o latinskou mši, který následoval v zemích zejména západní Evropy s následnými velmi rozličnými – i rozčilenými – reakcemi (italský biskup Luca Brandolini neváhal mluvit o nejsmutnějším dni svého života), situace ve Francii zůstala stabilní. Nejblíže se v tomto ohledu Francii přibližuje USA, kde docházelo k pozvolnému růstu posledních dvacet let a Summorum Pontificum tento trend dramaticky nezměnilo.
Jinou situaci nalézáme v Německu, kde vydání motu proprio způsobilo viditelný zlom:
Tradicionalistické zázemí je pak ještě podstatně silnější a má bohatší kořeny ve Francii než v USA. Abychom pochopili proč, musíme se vrátit zpět do historie. Objevíme zde také jeden vroubek, který – ačkoliv s dnešními francouzským tradicionalismem, který je politicky téměř vždy monarchisticky vyhraněn, nemá mnoho společného – jakkoliv je z větší části nespravedlivě vykonstruován, je však klíčový pro pochopení dnešního vnímání tradicionalistických hnutí zejména ze strany liberálních a levicových pozorovatelů, kteří necítí potřebu se oprostit od předsudků.
Vpřed, zpátky ni krok!
Německá biskupská konference zveřejnila statistiku o svých věřících za rok 2014. Údaj o výstupech je šokující, protože ve srovnání s rokem 2013 vzrostl počet odpadlíků o celých 20% a činí 217 716.
Je to velmi zajímavé, neboť jeden (progresivista) by řekl, že německá církev, se svými nejliberálnějšími biskupy na světě, kde věřící mohou všechno a nemusí nic (kromě placení církevních daní, jediné oblasti, v níž jsou němečtí biskupové nekompromisní), bude vzkvétat a všichni se do ní budou hnát. A přitom, čím více se liberalizuje, tím rychleji ztrácí věřící.
Jistě není od věci také uvést, že ještě mnohem liberálnější protestantské církve (v Německu běžně žehnající homosexuálním svazkům či schvalující potraty) opustilo v minulém roce dokonce 410 000 věřících, tedy asi stejný počet jako v roce 2013.
Rodičky potřebují empatii, ne zákaz porodů doma!
MUDr. Bohuslav Svoboda (ODS)
Svobodův hon na matky domorodičky mi silně připomíná Chládkův hon na homeschoolery. V obou případech si dotyční, mající na své straně majoritu obyvatelstva, vyšlápli na menšinu, která odmítá státní monopol na životy svých dětí. V obou případech jde o témata zasahující téměř každého člověka. A v obou případech se užívá spíše emocí a diskusních faulů, než racionální argumentace. Asi neexistuje lepší důkaz pro toto tvrzení než skutečnost, že Bohuslav Svoboda si na podporu svého návrhu na zákaz domácích porodů „vypůjčil“ článek z iDNES týkající se „domácího porodu“, který vyšetřuje policie pro důvodné podezření (matka nechodila na kontroly, těhotenství tajila), že se jednalo o vraždu. Tedy opravdu „typický domácí porod“…
Přitom by stačilo méně hysterie a více pochopení. Napadá mě paralela s jedním Halíkovým vyjádřením (já cituju Halíka!) směrem k bojovným ateistům: „Bůh, tak jak si jej představujete, opravdu neexistuje.“ To samé, obávám se, vzniklo v případě boje proti domácím porodům. Vznikla představa typické domorodičky, proti které se dá bojovat a nepotřebujeme k tomu ani pochopení, ani argumenty. Studentka filosofické fakulty (či jiného humanitního oboru), neholená primitivka, oděna v batikovanou sukni, živící se klíčky a odmítající očkování, která doma rodí z nejrůznějších poetických důvodů, které jsou tak pitomé, že ani nemá cenu snažit se s nimi polemizovat.
