Category Archives: Skojec, Steve

Vatikán ustupuje čínským komunistům

Nejnovější zprávy z Číny uvádějí, že Vatikán již podruhé vyzval legitimního biskupa, aby odstoupil a předal svůj biskupský stolec biskupovi jmenovanému komunistickou vládou, který byl po svém nedovoleném vysvěcení bez papežského souhlasu v roce 2011 exkomunikován.

Biskup Peter Čuang Ťien-ťien ze Šan-tchou byl v prosinci přinucen k cestě do Pekingu, kde ho nejmenovaný vatikánský prelát – zdroje spekulují, že šlo o arcibiskupa Claudia Maria Celliho, vyjednavače mezi Vatikánem a Čínou – vyzval, aby odstoupil a umožnil tak, aby jeho místo zaujal biskup Čínského vlasteneckého katolického sdružení Joseph Chuang Ping-čang. Stejnou žádost dostal od Vatikánu již dva měsíce předtím, v říjnu 2017.

I když v širším katolickém světě se vývoji situace ve vztazích mezi Vatikánem a Čínou příliš velké pozornosti nedostává, portál OnePeterFive ho sleduje od počátku roku 2016. Vyvolal celou řadu znepokojených hlasů, z nichž nejvýznamnějším byl hlas kardinála Josepha Zena, emeritního biskupa z Hongkongu. (Zen mluví velmi přímočaře mnohem déle, ale nedávný vývoj mu poskytl konkrétnější důvod ke znepokojení).

Dobytí Malty III

Kardinál Burke na Pochodě pro život v Římě.

Více otázek než odpovědí

Po tomto složitém sledu událostí zůstává nezodpovězeno mnoho důležitých otázek. Mezi nimi na předních místech:

  • Proč by papež žádal kardinála Burkea, aby Řád očistil, jen proto, aby potom proti Řádu zasáhl za to, že právě toto udělal?

  • Jaké pokyny skutečně obsahoval papežův dopis kardinálu Burkeovi z 1. prosince a byly tyto pokyny náležitě provedeny?

  • Jestliže dvě na sobě nezávislá šetření zjistila, že Boeselager odpovídá za programy distribuce kondomů v době, kdy vykonával úřad velkošpitálníka, jak je možné, že ho pětičlenná komise sestavená pouhý měsíc nato kompletně očistila?

  • Jak může Vatikán pod jakoukoli záminkou akceptovat rozhodnutí komise, jejíž většina je ve střetu zájmů v souvislosti s jejich zřejmými kontakty s Boeselagerem, Slingerovou a fondem obsahujícím 120 milionů švýcarských franků?

Dobytí Malty II

Podivný původ nevítané komise

25. ledna zveřejnily fascinující zprávu o této věci italské zpola zpravodajské a zpola bulvární noviny Dagospia. (Protože tento list často zveřejňuje pornografické materiály, neuvádíme zde odkaz na něj, ale na překlad celého článku do angličtiny, jehož autorem je Andrew Guernsey). [1] Ve zprávě čteme, že jistý bohatý Francouz jménem Jehan du Tour odkázal své jmění ve výši téměř 120 milionů švýcarských franků dvěma nejmenovaným jednotlivcům a dvěma charitativním organizacím: Hospitálskému řádu sv. Jana z Boha a francouzské asociaci Maltézského řádu.

Dagospia uvádí, že správkyně du Tourovy pozůstalosti, jistá Ariane Slingerová ze Ženevy, založila charitativní fond podle novozélandských zákonů – donedávna známých legislativní laxností mimořádnou i na poměry daňových rájů – s názvem Caritas pro Vitae GRADU Charitable Trust. Fond měl zajistit nedílnost aktiv v pozůstalosti, přičemž správkyně drží kasu, když nastane čas vyplácet oprávněné příjemce. Slingerová je ředitelkou společnosti ACE International, která poskytuje „poradenské, manažerské a administrativní služby a služby správy majetku“. Jméno Slingerové se na internetu objevuje v podivných souvislostech. Zmínky o ní jsem našel na několika webových stránkách, z nichž patrně nejpozoruhodnější je článek o vyšetřování spletitého případu finanční trestné činnosti, o němž v roce 1996 informoval britský list Independent.

Podle listu Dagospia du Tour zemřel v roce 2012 a v tom okamžiku Maltézský řád, kterého jeden z jeho francouzských členů upozornil na roli Slingerové v ovládání finančních prostředků, na Slingerovou podal v Ženevě žalobu, která by podle Dagospie mohla vést k jejímu trestnímu stíhání. (Podstata žaloby není ze zprávy jasná.)

A tady to začíná být opravdu zajímavé.

Dobytí Malty I

Velmistr Festing

Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě – známý jako „suverénní maltézský řád“ neboli „maltézští rytíři“ – je jednou z nejstarších a nejrespektovanějších institucí Katolické církve. Laický náboženský řád založený v 11. století v Jeruzalémě začal jako mnišská komunita, která pečovala o poutníky do Svaté země a později je i chránila, a dnes pokračuje v charitativní činnosti po celém světě. Kdysi vládl na ostrově Malta, avšak v roce 1798 Maltu dobyla Napoleonova vojska a řád o základnu na ostrově, který mu dal jméno, přišel. Od roku 1834 sídlí v Římě jako suverénní subjekt mezinárodního práva. Řád je v podstatě malým státem ve státě s vlastními zákony, vládou, pasy, měnou, malou armádou a dokonce statutem stálého pozorovatele při OSN. Na svých webových stránkách tvrdí, že má „více než 13 500 rytířů, dam a kaplanů. K nim se dále připojuje 80 000 trvalých dobrovolníků a 25 000 zaměstnanců, většinou zdravotníků.“.

Po většinu svého života jako katolíka jsem o tomto řádu nic neslyšel. O jeho existenci jsem se dozvěděl, teprve když byl v roce 2014 jeho kardinálem-patronem jmenován kardinál Raymond Burke. V posledních měsících na něj mnoho katolíků upozornily rozbroje mezi řádem a Vatikánem, ale podrobnosti o intenzivních politických manévrech za scénou se vymykají chápání i těch nejlépe informovaných pozorovatelů.

Svrchovaná rada řádu 28. ledna přijala rezignaci nejvyššího řádového představitele, velmistra Fra’ Matthewa Festinga. Rovněž prohlásila za neplatné některé jeho nedávné disciplinární úkony, které zanedlouho podrobně popíšu. Svou překvapivou rezignaci nabídl pouhé tři dny předtím, údajně na neústupnou žádost samotného papeže Františka při soukromé audienci. Tento bezprecedentní zásah Svatého stolce do záležitostí řádu vzbuzuje mnoho otázek. Strávil jsem mnoho času zkoumáním, co se stalo, že nás to dovedlo až k těmto koncům. Doufám, že v následujícím materiálu naleznete komplexní shrnutí těchto neobvyklých událostí.

Kardinál Burke: Papež, který vyznává formální herezi, by přestal být papežem

Kardinál Burke

Na svátek Neposkvrněného Početí poskytl kardinál Burke portálu Catholic World Report rozhovor, jenž zní dosti odvážně. Novinář, který kladl otázky, vzpomněl kardinálův výrok z roku 2004, že se „neustále dostává do potíží“ v souvislosti s odmítnutím svatého přijímání propotratovému prezidentskému kandidátu Johnovi Kerrymu, a zeptal se ho, jestli to dosud platí. Kardinál Burke odpověděl: „Domnívám se, že ano, ale věřím, že jsou to dobré potíže.“

Redaktor šel poté přímo k jádru věci:

CWR: Kdy naposledy někdo napomínal papeže?

Kardinál Burke: Nejsem v tomto směru odborníkem, ale pokud vím, týkalo se to Jana XXII., který byl opravován kvůli mylnému učení o blaženém patření.

CWR: A kdo to provedl?

Kardinál Burke: Účastnil se toho jeden biskup a několik dominikánů

CWR: Existuje opora pro napomínání papeže v Písmu?

Kardinál Burke: Klasickým příkladem z Písma je sv. Pavel, který napomínal sv. Petra (v Gal 2,11 a násl.) za snahy zavádět v raně křesťanské Církvi židovské předpisy. Sv. Pavel přímo vytkl Petrovi, že od křesťanů z pohanství vyžaduje věci, které pro křesťanskou víru nejsou podstatné. Petr s tím ve skutečnosti souhlasil, ale když byl ve společnosti křesťanů ze židovství, předstíral opačný postoj a Pavel ho za to napomenul, jak říká, do očí.

CWR: Proč se domníváte, že je 8. kapitola Amoris laetitia tak nejednoznačná?

Proč je liturgie opravdu klíčem ke všemu

Nic není tak velikého jako Eucharistie. Kdyby byl Bůh měl něco vzácnějšího, byl by nám to dal.

Sv. Jan Maria Vianney

Když jsem poprvé vstoupil do baziliky sv. Petra v Římě, byl jsem ohromen. Tento největší klenot křesťanské architektury ve mně vyvolal neuvěřitelný úžas budící pocit malosti. Vešel jsem z prosluněného náměstí venku do prostorného interiéru tohoto chrámu chrámů, který mě úplně pohltil. Toto majestátní svědectví nesmírné slávy Boží z kamene, mramoru a zlata způsobilo, že jsem si jasně uvědomil svou bezvýznamnost.

Žádné náboženství v dějinách světa nikdy neinspirovalo takové chrámy. Žádné pohanské božstvo si nemohlo nárokovat takové vzedmutí lidské vynalézavosti, umu a dovednosti, jaké se projevily ve službách uctívání pravého Boha. Množství i kvalita architektonických, výtvarných a hudebních uměleckých děl, poezie i teologických pojednání, která spatřila světlo světa za dvacet století katolicismu, bere dech. Neexistuje větší zdroj inspirace než Ten, od něhož máme všechno – život, nadání, radosti, věčnost. Uctíváme-li Ho nejkrásnějšími díly, jakých je naše tvořivost schopna, jen tím všechno, co jsme a co máme, vracíme Tomu, od něhož jsme to dostali. „Každý dobrý dar, každý dokonalý dar pochází shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny, ani střídání světla a stínu“ (Jak 1,17).

Je tedy zcela namístě, že nám Bůh přikazuje, abychom se mu klaněli. Jsme stvořeni k tomu, abychom Ho poznávali, milovali Ho a sloužili Mu na tomto světě, a tak abychom s Ním byli navěky šťastní v nebi. Domníváme se, že stačí to plnit podle našeho vlastního uvážení? Nevyžaduje od nás Bůh, abychom činili, co přikazuje On? Což není Bohem žárlivým v pravém smyslu toho slova, který od nás očekává to, co Mu právem náleží, tedy to, co máme nejlepšího?

Bylo tomu tak vždy. Většina lidí zná biblický příběh o Kainovi, který zabil svého bratra Ábela, ale nemnozí dokáží říci, co u Kaina vyvolalo vražedný vztek. Byla to závist – závist, která vznikla, protože Ábelova oběť se Bohu líbila více než Kainova.

Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej (Gn 4,2-8).

„Proč jsi tak vzplanul?“ zeptal se Hospodin. „A proč náš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Když Ábel obětoval Bohu, přinesl v oběť to, co měl nejlepšího. Obětoval své prvorozené ovce, přičemž dal Bohu nejen to nejlepší ze svého stáda, ale „z jejich tuku“, to znamená jejich nejvíce ceněnou část. Nic si neponechal pro sebe, neodložil si části, které ve skutečnosti chtěl sám. Protože šlo o naprosté odevzdání, jeho modlitba se Bohu líbila.