Category Archives: Malý, Radomír
Volné potraty pro Ukrajinky?
Ani v katolickém Polsku to nemají obránci nenarozeného života snadné. Zvláště nyní v době války na Ukrajině a masové emigraci do Polska. Ukrajina patřila od rozpadu Sovětského svazu v r. 1991 k zemi s nejliberálnějším potratovým zákonodárstvím. Podle sdělení řeckokatolického velkého arcibiskupa Svjatoslava Ševčuka z r. 2012 bylo zavražděno v lůně matek během 20 let samostatného ukrajinského státu 40 milionů nenarozených dětí. Podle oficiálních zpráv ukrajinských úřadů je každoročně vykonáno v zemi 75 tisíc potratů, podle expertů je ale toto číslo hluboce podhodnoceno, neboť nezahrnuje abortivní pilulky a podomácku vykonané zákroky. Oficiální statistiky hovoří o tom, že počet obyvatel Ukrajiny v důsledku potratů klesl v letech 1993-2022 z 52 milionů na 43 miliony. Ukrajina vymírá.
Papež Jan Pavel II. r. 1997 řekl: „Národ, který zabíjí své vlastní děti, je národem bez budoucnosti.“ Polsko, jak známo, má v Evropě po Maltě, Andoře, Lichtenštejnsku a San Marinu nejpřísnější potratovou legislativu v Evropě. Potraty jsou možné pouze z důvodů ohrožení života, znásilnění a incestu. Ústavní soud nedávno zrušil údajné „právo“ zabít nenarozené dítě z důvodu poškození plodu.
Nicméně polští liberálové a neomarxisté se spolu s propotratovými organizacemi domáhají toho, aby pro ukrajinské emigrantky platily zákony jejich vlasti, tj. potraty téměř bez omezení. Za tato jejich údajná „práva“ obzvlášť aktivně bojuje největší liberální deník Gazeta Wyborcza. Svobodné potraty pro Ukrajinky! Tato hesla se lze dočíst na transparentech různých propotratových sdružení při jejich manifestacích.
Proč se Zmrtvýchvstalý Pán nezjevil židovským zástupům a velekněžím?
Britský biskup napadl afrického řeholníka za to, že nazval genderovou ideologii nástrojem ďábla
Katolický biskup britské diecéze Portsmouth mons. Philip Egan v dopise kněžím se ostře distancoval od homilie františkánského řeholníka afrického původu. Bratr Rosario M. Ebanks měl údajně svými slovy „urazit“ mnoho osob. Příčinou bylo, že tento kněz kritizoval genderovou ideologii a její zavedení do výukového programu katolických škol ve Velké Británii.
Biskup diecezji Portsmouth toto publikoval ve zvláštním veřejném dopise ad clerum. Bratr Rosario Ebanks je knězem kongregace františkánů Marie a působí v portsmouthské diecézi. Biskup Egan zdůraznil, že kurie učinila všechno, aby omezila popularitu homilie.
Biskupský dokument kritizující františkána za „pobuřující jazyk“ byl zveřejněn hned poté, co místní noviny umístily na svých stránkách věty z kázání bratra Ebankse, proneseného na první neděli postní. Redakce je ohodnotila jako „smutné“ a „z doby kamenné“. Byly připojeny také rasistické komentáře na adresu tohoto kněze afrického původu. Ty se objevily i na blozích.
Synodální cesta německé církve: kněžské žehnání hříchu
O poslušnosti v Církvi. Jsme vázáni poslušností papeži Františkovi?
Katolíci snažící se věrně zachovávat nauku Církve slyší ze všech stran: Jste neposlušní, papež je přece nejvyšší autorita, musíte se podřídit a poslechnout, jde přece o Magisterium Církve, o její Učitelský úřad.
Ano, jenže dogmatika jasně rozlišuje dvoji magisterium: mimořádné a řádné. Do toho prvního patří dogmatické výroky všech 20 koncilů Církve, které byly věroučné nebo mravoučné (21. sněm, tj. II. vatikánský, byl pouze pastorační, za takový ho prohlásil sám jeho svolavatel papež Jan XXIII.). Zároveň sem spadají též všechny výroky papežů „ex cathedra“, tj. takové, kdy náměstek Kristův vyhlašuje slavnostním, závazným a neodvolatelným způsobem nějaké dogma. Toto mimořádné magisterium je neomylné, jeho výroky není nikomu dovoleno upravovat či měnit, ani následným koncilům a papežům. Katolík je vázán toto přijmout jako pravdu zjevenou samotným Bohem. Kdo by se tomu tvrdošíjně vzpíral a odmítal jakékoliv poučení, dopustil by se těžkého hříchu bludařství. Mimořádné magisterium Církev nepoužívá příliš často, naposledy se tak stalo r. 1950, kdy papež Pius XII. vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie.
Dříve boj, dnes kapitulace
Při sledování servility většiny hodnostářů Katolické církve vůči dnešnímu covidovému a vakcinačnímu diktátu je nutno se ptát: Bylo tomu tak i v minulosti, nebo jde pouze o fenomén současného tzv. aggiornamenta (doslova „zdnešnění“) vyhlášeného papežem Janem XXIII. v předvečer II. vatikánského koncilu?
Církevní tradice vždycky chápala svůj vztah ke světské moci dle příkladu sv. Jana Křtitele. Když vládce dával veřejné pohoršení nebo když vyhlašoval zákony odporující přirozenému mravnímu zákonu a Božím pravdám, dobří pastýři cítili povinnost ozvat se i za cenu oběti vlastního života. Sv. Jan Křtitel odvážně řekl tetrarchovi Herodovi Antipovi: Není ti dovoleno mít tuto ženu – a přišel o hlavu. Božský Spasitel se veřejně postavil proti nesmyslným rituálním předpisům, jimiž předáci izraelského národa sužovali prostý lid – a skončil na kříži mimo jiné i kvůli tomu.
Následování příkladu Krista a jeho předchůdce Jana Křtitele v této věci mnoha papeži, biskupy, duchovenstvem i laiky se vine jako zlatá niť celou historií Církve. Sv. Ambrož v Miláně ve 4. stol. zabránil císaři Theodosiovi ve vstupu do chrámu, poněvadž se dopustil v Soluni nespravedlivého krveprolití, jeho současník byzantský patriarcha sv. Jan Zlatoústý vystupoval proti císařskému dvoru na obranu utiskovaných poddaných – a skončil ve vyhnanství. V 7. stol. byl mučen, odsouzen k smrti a nakonec odeslán do exilu i papež sv. Martin I., když se vzepřel nároku císaře Konstanse II. vyhlašovat dogmata a vnucovat Církvi herezi monoteletismu (tj. že Kristus má pouze jednu přirozenost, božskou, nikoli božskou i lidskou zároveň). Do exilu musel na nějakou dobu v 9. století další papež sv. Mikuláš I., když odmítl legalizovat cizoložství lotrinského krále Lothara.
U nás se moravský metropolita sv. Metoděj o málo let později dostal do konfliktu s knížetem Svatoplukem, poněvadž se nezdráhal veřejně kárat jeho promiskuitní život. Pražský biskup sv. Vojtěch v 10. stol. odešel po konfliktu s knížetem Boleslavem II. z Čech, protože se nehodlal smířit s pohanským způsobem života mocných a s jejich podporou obchodu s otroky. Papež sv. Řehoř VII. v 11. stol. zemřel ve vyhnanství, neboť se postavil proti nárokům římskoněmeckého císaře Jindřicha IV. rozhodovat o nominaci biskupů a opatů. V Polsku v 11. stol. krakovský biskup sv. Stanislav ze Szczepanowa a v Anglii ve 12. stol. canterburský arcibiskup sv. Thomas Beckett byli světskými vládci zavražděni, protože kárali jejich veřejné hříchy a odvážně čelili jejich úsilí poručníkovat Církvi.
Radostné Vánoce – ale co se smutkem?
Klanění pastýřů (G. van Honthorst)
Božský Spasitel přišel na svět jako malé miminko. Tak jako každý jiný člověk. Katolická nauka říká, že se nám podobal úplně ve všem kromě hříchu. I On tedy začínal svůj pozemský život jako každý z nás – od malého bezmocného nemluvňátka.
Narození dítěte je vždycky radostnou událostí, kterou celá rodina slaví. Tím spíše potom, když se jedná o narození Bohočlověka. Křesťanská tradice organicky zformovala v průběhu historie radostnou vánoční atmosféru, kdy oslavujeme vstup Boha do lidské existence a lidských dějin. Rodinná společenství se scházejí, aby kolem malého Ježíše a Svaté rodiny u jesliček si připomenuly svoji soudržnost a vzájemnou lásku, radostná vánoční idylka vyvolá někdy i slzy dojetí. Toto je, řečeno slovy básníka Jana Zahradníčka, součástí „víry nepřetržitě křišťálové“. Připomíná nám, že křesťanství je opravdu „euangelion“, tj. radostná zvěst.
Jenže lidské příběhy a osudy často nebývají tak jednoznačné. Radost, ani ta vánoční, se nedá „naprogramovat“. Já ve svém věku jsem již zažil desítky Štědrých večerů a Vánoc – a ne pokaždé mi znělo v srdci jásavé „Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se!“ O Vánocích r. 2005 mi umírala milovaná žena, anděl v lidské podobě, s níž jsem prožil 30 let krásného manželství. Slzy mé i mých dětí, které nám tenkrát pod stromečkem tekly po tvářích, nebyly slzami radosti, nýbrž zármutku nad odchodem bytosti, již jsme tolik milovali. A nemusí jít jenom o úmrtí, stačí třeba nepříjemná nemoc, jak se stalo o Vánocích r. 1984, kdy se mi udělalo zle – a po Novém roce jsem skončil na operačním stole se žlučníkem.
Novocírkev už úplně postavila morálku na hlavu!
Nedávno byl prezident USA Joe Biden, nechvalně známý propagátor potratů a bojovník za jejich totální legalizaci prezentující se jako programový katolík, na audienci u papeže Františka, který mu měl dle jeho vlastního sdělení říct, že je dobrým věřícím a může přistupovat ke sv. přijímání. Biden také hned následující den při mši ve Vatikánu Tělo Páně přijal. Tiskový mluvčí Sv. stolce Bidenova slova nepopřel. Qui tacet, consentire videtur? Kdo mlčí, souhlasí?
Biden přijímá eucharistického Krista bez nejmenších překážek dál, ostatně washingtonský arcibiskup kardinál Wilton Gregory se staví ostře proti všem, kteří mu toto „právo“ upírají. Taktéž i další vlivná americká politička a „katolička“ Nancy Pelosiová se chová úplně stejně. I ona se nedávno dočkala vřelého přijetí od papeže Bergoglia.
Sami se přiznávají se k podvodné manipulaci
Odstupující premiér Andrej Babiš chce ještě zintenzívnit kampaň ve prospěch očkování. Prý bude „brutální“. Jak bylo možné přečíst si v médiích, tak budou ukazovány záběry z covidových oddělení nemocnic, kde pacienti umírají udušením, případně se objeví i snímky plic zdeformovaných těžkým covidovým zápalem apod. Aby prý odpůrci očkování byli náležitě „vystrašeni“ (ano, toto slovo Babiš použil vícekrát) a dali se konečně nabodnout. Podobně mluví i členové různých zdravotnických týmů pomáhajících radami této i nastupující vládě.
Sami se tím přiznávají, že manipulují. Manipulace s fakty totiž neznamená vyslovenou lež. Je pravdou, že u osob s komorbiditami může covid mít tyto důsledky, které budou v rámci „brutální kampaně“ prezentovány v médiích. Já jsem již několikrát na tomto webu napsal, že covid není žádná „rýmečka“, ale jedno z respiračních onemocnění, které v některých případech může mít fatální následky a proto musí být bráno vážně. Vím, o čem mluvím, sám jsem ho na začátku roku prodělal – a od září se mi rozjelo silné astma, jehož se nejspíš nezbavím do konce života. Lékařská zpráva uvádí, že jde o postcovidový syndrom, který může nastoupit i několik měsíců po prodělané nemoci.
Biskup Schneider: Modleme se za vysvobození Vatikánu z duchovních okovů zla
V nejnovějším rozhovoru pro katolický magazín The Remnant biskup Athanasius Schneider obrací pozornost k souvislosti mezi „aktem modloslužby ve Vatikánu”, jakým byla pocta jihoamerickému božstvu Pachamama, a všeobecným lockdownem kostelů a vznikem nového „náboženství tělesného zdraví“. „Volejme o pomoc k andělům, aby vyhnali vetřelce zla, kteří infikují Církev,“ říká konzervativní hierarcha.
Mons. Schneider vystoupil na konferenci věnované katolické identitě v americkém Pittsburgu. Při té příležitosti poskytl rozhovor Michaelu J. Mattowi, vydavateli magazínu The Remnant. V něm tento biskup z Kazachstánu uvádí, že v jeho diecézi nikdy nedošlo k lockdownu kostelů a k nucení věřících, aby nosili roušky. Sv. přijímání bylo rozdáváno výlučně vkleče a do úst. Biskup věří, že se tak stalo díky vrozenému zdravému rozumu u lidí Východu, ale hlavně díky Boží ochraně umocněné skutečností, že se tam nikdy nepřipustila urážka Boha skandálním zvykem podávání sv. přijímání na ruku.
Kazašský biskup dává najevo svůj hluboce kritický postoj k tomu, že Sv. stolec se připojil ke globalistické agendě realizované pod záminkou tzv. pandemie koronaviru. Vatikán přistoupil „k exekuci agendy světových mocností“, jejímž základem se staly „tzv. pandemie, kult země a protirodinné postuláty“. – Sv. stolec se stal jakýmsi kaplanem OSN, globalistické agendy, naturalistické, protikřesťanské, kompletně materialistické mentality a ideologie – zdůrazňuje. „Tělesné zdraví se stalo náboženstvím” – dodává a upozorňuje, že je to důsledek rozvoje komunistických bludů zrozených v Rusku, které zaplavily svět. To je v souladu s tím, co předpověděla Matka Boží ve Fatimě, jestliže se lidstvo neobrátí k Bohu. – Apoštolský stolec se stal promotorem materialistické ideologie, jež staví na první místo tělo s újmou pro zdraví ducha a perspektivu věčnosti.
