Category Archives: Kwasniewski, Peter

Papežova strategie: Jak zmanipulovat výsledky synody o mládeži

Kromě delegátů volených biskupskými konferencemi se nadcházející synody o mládeži zúčastní 39 delegátů jmenovaných přímo papežem Františkem. Na seznamu je několik jeho blízkých spojenců v řadách hierarchie: předseda německé biskupské konference kardinál Marx z Mnichova; kardinál Cupich, který se vyjádřil, že Církev má na práci důležitější věci než řešení krize související se zneužíváním; kardinál Tobin, jenž popírá, že by cokoli věděl o McCarrickovi, přestože jsou důkazy o stovkách kněží, kteří o tom „věděli všecko“; P. Antonio Spadaro, šéfredaktor La Civiltà Cattolica proslulý tweetem, že v teologii (té moderní?) 2+2=5; a arcibiskup Vincenzo Paglia, předseda dekonstruované Papežské akademie pro život a velký kancléř vybrakovaného Institutu Jana Pavla II. v Římě. 

Všechny tyto postavy byly středem zájmu pro svou nepravověrnost a všechny zuřivě kritizovaly katolíky, kteří se stavějí proti papežově progresivní agendě.

V určitém směru tento vývoj delegátů nepřekvapuje. V jiném ohledu je však alarmující. U mnohých z těchto mužů je prokázáno, že jsou nestydatými lháři (použijeme-li Viganových slov), neboť popřeli, že věděli o predátorství nyní již bývalého kardinála McCarricka, nebo popírali, že krize související se zneužíváním je primárně důsledkem aktivní homosexuality mezi kněžími. Stejně jako nedávná fotografie ze soukromé papežské schůzky týkající se zneužívání, na níž se všichni usmívají a vypadají uvolněně, stejně jako nyní již rozsáhlá série papežských promluv, v nichž papež sám sebe přirovnává ke Kristu mlčícímu při svém utrpení a své kritiky označuje za žalobníky podobné satanovi, je i tento vývoj dalším hřebíčkem do rakve jakýchkoli rozumných očekávání, že by papež nebo někdo z jeho předních spolupracovníků mohli vzít vážně jak skandál kolem zneužívání, tak zničující Viganovu zprávu.

Souvislost mezi liturgickými excesy a zneužíváním mladistvých

Víme, že existují dobří a svatí kněží, obrazy nejvyššího Velekněze a Dobrého pastýře, kteří nám neúnavně slouží, kteří opravdově pracují pro naši spásu a jsou jedním z důvodů, proč být katolíkem představuje největší radost na světě. Snad každý z nás zná nějakého takového dobrého kněze, nebo jich známe několik či mnoho. Víme, že jsou často nedoceňovaní a v dobách, jako je tato, vystaveni nezaslouženým pochybám a podezírání jen kvůli vinám některých spolubratří – vinám, které oni sami zavrhují a odsuzují stejně jako laici.

My všichni, laici v lavicích i kněží u oltáře, si však musíme klást těžké otázky. Patrně nejdůležitější zní: Co umožnilo, že tolik „mužů Božích“, včetně biskupů, se stalo rukojmími ďábla? Dá se identifikovat nějaká příčina – kromě všeobecných příčin, jako je Adamův pád, nezřízená žádostivost a nebezpečí, která provázejí pozice spojené s výkonem nějaké autority – specifická pro posledních 50 let, tedy období, do něhož spadá většina případů kněžského zneužívání?

Systémovou příčinou odchýlení se od kněžských povinností, mravní laxnosti a zhýralosti je atmosféra nevázaného antinomismu či anarchie, která doprovázela liturgické reformy a deformace šedesátých a sedmdesátých let, kdy neukázněné sebeoslavy nahradily katolický ideál (jehož se nedosahovalo všude, jenž se však všude vyžadoval) kněze podřizujícího se kázni náročné liturgické formy s jejími úctyplnými rubrikami a vštěpováním bázně Boží. Kněz býval mužem vysvěceným k přísné a střízlivé službě u oltáře. Jelikož se v těchto desetiletích všechno rychle změnilo, stal se zničehonic centem pozornosti, „předsedajícím“, který mluví lidovým jazykem a manipuluje shromážděným lidem. Kněží byli vrženi do lví jámy marnivosti, popularity, sentimentálnosti a uvolněnosti, a ne každý byl Danielem, který unikl bez újmy. V dohledu nebyla žádná askeze; jakékoli zlo, jež by předtím zastavil stavovský kodex cti, dostalo nyní volnou ruku.

Nová syntéza všech herezí aneb O nietzscheovském katolicismu

Friedrich Nietzsche hovořil o „přehodnocení všech hodnot“: o převrácení pojmů dobra a zla v naší postkřesťanské době. Co se dřív považovalo za dobro – pokora, sebezápor, poslušnost, láska k chudým a k chudobě, vyhlížení onoho světa – to se v tomto systému pokládá za zlo, a co se hodnotilo jako zlé – násilné prosazování vlastní vůle, hovění svým žádostem, deptání slabých, potlačování myšlenek na věčnost, život jen pro přítomný okamžik – je nyní ctností. Übermensch či Superman jsou přesným opakem křesťanského světce.

Jak dokazuje zvěrstvo potratu, Nietzscheův názor v sekulární společnosti na Západě převládá. Ale nepronikla jemnější podoba tohoto „přehodnocení všech hodnot“ i do samotného křesťanstva včetně Katolické církve, která se po tolik staletí zdála neoblomně odporovat jakémukoli kompromisu s modernitou a s duchem ateismu? V uplynulých třiceti letech svého života (to znamená v době, kdy jsem byl skutečně uvědomělým katolíkem snažícím se žít v souladu se svou vírou) si stále častěji všímám trendu, který si bezpochyby zaslouží označení „nietzscheovský“.

Jestliže má člověk například výhrady k tomu, že nějaká myšlenka nebo praxe je protestantská, pravděpodobně bude odmítnut jako „antiekumenický“. Tímto způsobem vágní ekumenismus jakožto měřítko, je-li někdo křesťanem, vytlačil některá dogmata de fide. „Nevěřím v dogma, věřím v lásku,“ pravila jednou jedna řeholnice v civilu jednomu knězi-průvodci turistů.

Ani svatý, ani otec

Mělo by nás překvapovat podrobné svědectví arcibiskupa Carla Maria Vigana o tom, že papež František kryl zneužívání, jež páchal exkardinál McCarrick? Prolhanost a zkaženost tohoto kalibru přece vidíme přicházet už léta. Papež František dával od první chvíle svého pontifikátu najevo pohrdání papežskými tradicemi, což je známka neúcty k povinnostem a limitům jeho úřadu. Minimalistický a nedbalý způsob, jak slouží mši svatou, naznačil, že pro něj liturgie není „zdrojem a vrcholem křesťanského života“.

Jeho trýznivá a často věroučně podezřelá kázání odhalila nekatolické smýšlení. Chaotické rozhovory s novináři a na palubách letadel rozsévala zmatek o základních křesťanských naukách. „Kdo jsem, abych soudil?“ se objevilo ve všech novinách a postupně i v tisícovkách článků internetového marketingu jako zpráva o osvobození od Božích přikázání. Sladké jméno „milosrdenství“ bylo převzato pro agendu sekularizace. Slovo „farizej“ se stalo oblíbenou nálepkou pro každého, kdo stále ještě věří v Bibli či jakoukoli identifikovatelnou verzi křesťanství.

Papežem zmanipulované synody o rodině a jejich plod, Amoris laetitia – autoritativně vysvětlená směrnicemi z Buenos Aires – udělily papežské uznání normalizaci cizoložných svazků. Změny v procesu prohlášení manželství za neplatné urychlily dosažení „katolického rozvodu“. Interní reorganizace a iniciativy ve Vatikánu oslabily protipotratové poselství a zkalily vody Humanae vitae dokonce v roce jejího výročí. Nechvalně proslulí odpůrci Církve byli zváni do Vatikánu, mohli tam vystupovat a tleskalo se jim.

Potrat jako antisvátost ďáblovy anticírkve

V roce 1997 jsem při obhlížení knihkupectví narazil na knihu, která mě šokovala a vyděsila. Feministická teoložka v ní tvrdila, že dva největší „kříže“, které dnes musejí nést katoličky, jsou – jak jistě uhádnete – odpor Katolické církve proti svěcení žen a proti potratu. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, že rouhání dosáhlo takovéto úrovně, ale smysly mě neklamaly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Nedlouho poté mi někdo vyprávěl o jisté Kanaďance, která o potratu mluvila jako o „svátosti“. Takové zneužití jazyka je doslova luciferské. Na hříchu, ničení života a sebedestrukci není opravdu nic posvátného ani posvěcujícího, stejně jako na ďáblu po jeho vzpouře není nic krásného. Svátosti člověku přinášejí život. Potrat je správnější nazvat antisvátostí par excellence, protože nenarozeného člověka zbavuje příležitosti zrození k životu přirozenému i nadpřirozenému.

„Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskutku má organizované náboženství – organizované přinejmenším natolik, aby nepřátele Kristovy seskupovalo do nejpevnějších a nejefektivnějších politických, psychologických i kulturních struktur, jaké si jeho nadlidská inteligence dokáže vymyslet. Ďáblova „církev“ paroduje všechno, co činí Katolická církev, a v této parodii nacházíme vysvětlení pro rouhání, o němž jsme se zmínili výše. Použití slov „kříž“ a „svátost“ v nich není ničím menším než útokem na samotnou Boží svatost a milosrdenství.

Jediný způsob, jak lze odvrhnout nekonečné Boží milosrdenství, je postavit se přímo proti němu: „Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,28–29). Jestliže budou lidé činit pokání ze svých hříchů – jakýchkoli! – a hledat Boží milosrdenství, Bůh jim je dá, i když nikoli bez spravedlivého trestu v tomto životě nebo v tom příštím. Pokud však lidé hřeší přímo proti Božímu milosrdenství, které se projevuje či sděluje v řádu stvoření a ve vyšším řádu vykoupení a v tomto stavu vzpoury proti Duchu svatému zemřou, jak jim Bůh může pomoci? Tím, že jim prokáže milosrdenství? Právě tímto darem přece pohrdli.

Život v době rozkladu: fiktivní životopis

Narodil jste se v roce 1938. Vyrůstal jste ve farnosti, kde bylo každou neděli několik mší v kostele přeplněném katolíky. Jedna z vašich nejranějších vzpomínek se týká klobouků a mantil, jež korunovaly nejlepší nedělní oblečení dam, a elegantních obleků a naleštěných bot mužů. Náboženství jste se učil z katechismu, který měl podobu otázek a odpovědí – a celé pasáže z něj si pamatujete dodnes. V postě jste se postil, jak nejlépe jste uměl, a v pátek byla k obědu vždycky ryba. O tom, že ke svatému přijímání se nechodí, pokud člověk nebyl u zpovědi, se vůbec nediskutovalo. Ministrování koncem čtyřicátých let vás naučilo kázni, vnímavosti a úctě. Pociťoval jste směs pokory a hrdosti, že smíte vstupovat do bázeň vzbuzujícího presbytáře spolu s knězem a zblízka pozorovat, jak šeptá zvláštní slova mše svaté. Živě si vzpomínáte na tichý kostel brzy ráno, kam východním oknem dopadaly sluneční paprsky; ještě teď vidíte zlaté vyšívání na ornátu a cítíte pevný, hladký povrch biretu, který vám pater podal.

V roce 1955 se dramaticky změnil váš Svatý týden. Někteří lidé se poprvé zúčastnili odpoledních nebo večerních obřadů, ale jiní, kteří kdysi chodili do kostela brzy ráno před prací nebo se účastnili každoroční duchovní obnovy v okolních klášterech, s tím přestali. Objevilo se několik podivných nových praktik, například kněz obracející se čelem k lidu při žehnání ratolestí nebo společná recitace Otčenáše všemi věřícími na Velký pátek. Měl jste nicméně pocit, že Církev jistě ví, co dělá.

V roce 1964 přišly ještě dramatičtější změny. Kněz se otočil a sloužil mši čelem k lidem, jako by byli publikum, a ne spoluúčastníci božské Oběti. Hudba byla náhle úplně jiná: uvolněná, v lidovém jazyce, tak trochu hloupá. Gregoriánský chorál zmizel úplně, jako by šlo o něco, zač je třeba se stydět. Paramenta, výzdoba, architektura; všechno bylo jednodušší, pravoúhlé a nehezké. V té době jste se ženil a vy a vaše manželka jste prosili kněze o důstojnou svatební mši postaru, čehož nebylo vůbec snadné dosáhnout. „Koncil si přeje“ – touto otřepanou frází, která vypadala jako obří plášť, který zakryje množství hříchů, už začínala každá druhá věta – „aby se mše všichni účastnili aktivně, s radostí v srdci i v hlase. Neměli byste tam jen tak sedět jako ve snách, zatímco já budu dělat všecko.“ Byli jste zdvořilí a poděkovali mu za ochotu vyhovět vašim nezreformovaným způsobům. (Byla to doba, kdy si kněží všeobecně vážili věřících, stejně jako věřící si všeobecně vážili kněží. To všechno zanedlouho skončilo.)

Padesát let postupné ztráty úcty k Nejsvětější svátosti, aneb Cesta k poznámce pod čarou č. 351

Není to tak, že bychom se jednoho krásného dne roku 2017 probudili a náhle zjistili, že nejvyšší místa podporují svatokrádežné svaté přijímání. K této chvíli vedl dlouhý, pomalý proces. Spočíval v postupném rozřeďování posvátnosti Nejsvětější oběti Mše svaté a úcty k Nejsvětější svátosti, která je jejím středem, za současného institucionálního tolerování svatokrádeží. Padesátiletá desakralizace skončila opovážlivým odporováním celé katolické tradici spojené s nejsvětějším ze všech tajemství Církve.

Prvním větším krokem bylo povolení přijímání vestoje a do ruky, což je prudký rozchod s hluboce zažitou mnohasetletou praxí klečení v adoraci u oltářní mřížky a přijímání do úst jako ptáče krmené rodičem (jak vidíme na nesčetných středověkých vyobrazeních pelikána zraňujícího vlastní hruď, aby nakrmil své mladé). Evidentním účinkem této změny bylo přesvědčení, že Nejsvětější svátost koneckonců není až tak tajemná a svatá. Když ji můžete prostě vzít do ruky jako obyčejné jídlo, mohl by to být stejně dobře chips servírovaný někde na večírku. (1) Modernistickým obnovováním dávné praxe, kterou Církev ve své pastorační moudrosti dávno opustila, byl systematicky oslabován a podkopáván pocit posvátné úcty a velebnosti Nejsvětější svátosti. Je dobře zdokumentováno, že sami věřící zrušení praxe přijímání vkleče a do úst nevyžadovali; bylo jim vnuceno rádoby „experty“. (2)

Jasná řeč tradičního martyrologia

Předvčerejší Římské martyrologiu [22.2.] kromě jiného uvádí:

Ve Scythopoli v Palestině sv. Severián, biskup a mučedník, jenž byl zabit monofyzity, protože se stavěl horlivě proti nim.

A dále:

V Damašku sv. Petr Mavimenus, jenž řekl jistým Arabům, kteří k němu přišli v jeho nemoci: „Každý, kdo nepřijme katolickou víru, je odsouzen tak jako Mohamed, váš falešný prorok,“ a byl za to jimi zabit.

„Ale papež to řekl!“ aneb Výmluva, která vám u Božího soudu nepomůže

Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu.

Scénář č. 1 se odehrává v roce 366.

Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce.

Duše: Inu Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích … že není všechno černobílé…

Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili.

Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?“ Nepředpokládá se snad, že budeme prostě následovat papeže?

Soudce: Říkáš: „Kdo jsem, abych soudil?“ Už při křtu a při biřmování jsem ti dal Ducha pravdy, abys dokázal odlišit pravdu od lži, i povinnost poznávat svou víru a držet se jí až do smrti.