Category Archives: Kwasniewski, Peter

Odsouzeníhodné omyly o manželství a rodině: dialog na onom světě

Doby velkých zmatků zažila Katolická církev už dřív. Třebaže při pohledu zpět litujeme těchto období i vzpurných lidí, kteří je umožnili, zároveň z nich čerpáme moudrost a odvahu, uvědomíme-li si, že pastýři Církve sice ne vždy zachovávají víru nedotčenou nebo ji hájí, jak by měli, ale věřící mají ze křtu vyplývající základní povinnost pevně se držet pravé víry bez ohledu na to, jaký nátlak musejí snášet. Před časem jsme představili tři hypotetické scénáře, v nichž byly duše v roce 366, 638 a 1332 odsouzeny za to, že vlastní nedbalostí následovaly pastýře, kteří je vedli na scestí (http://www.duseahvezdy.cz/2018/01/21/ale-papez-to-rekl-aneb-vymluva-ktera-vam-u-boziho-soudu-nepomuze/).

Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes …

Andělé přivádějí duši před Krále králů a Pána pánů. Jeho vzezření je oslnivé a z jeho ran se linou proudy světla.

Soudce: Služebníku špatný, nyní zbavený odznaků církevní důstojnosti, jak ses opovážil rozsívat zmatek a nejednoznačnost o zločinu rozvodu, fikci „druhého sňatku“ a svatokrádežném připouštění cizoložníků ke svaté hostině oběti mé lásky?

Duše (třese se): Myslel jsem, že dělám správnou věc.
Soudce: Nikdy jsi nečetl slova, která zaznamenal můj spolehlivý služebník Matouš? „Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo. Proto již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Mohl jsem mluvit jasněji?

Duše (odvážněji): Ale někdy se ti, kteří měli být jedním tělem, zase rozejdou, stanou se opět dvěma jednotlivci a jdou si každý svou cestou. Nemáme se starat i o jejich potřeby, i když se rozešli?

Soudce: Křesťané spojení v manželství se v mých očích nemohou rozejít. Zůstávají jedním tělem, dokud je smrt nerozdělí. Nikdo nemá moc rozloučit, co jsem já spojil. Člověk si o sobě myslí, že je mocný, protože dokáže rozbít atom a svými zbraněmi by dokázal i zničit zemi, kdybych mu to dovolil. Ale rozloučit ty, kteří se z mé vůle stali jedním tělem, nemůže. Nepoložili moji služebníci, Jan Křtitel, Thomas More, John Fisher, Peter ToRot a mnozí další, při obraně nerozlučitelnosti manželství i vlastní život? Učil některý z učitelů mé Církve někdy něco jiného? Nepotvrzoval tuto pravdu ve věrnosti mému slovu jeden papež za druhým a neodsuzovali papežové každou otevřenou i skrytou odchylku od ní?

Duše: To je pravda, ale pak mě oklamali ti, kdo prohlašovali, že na zemi mluví tvým jménem!

Soudce: Proč ses nechal oklamat? Pravda je v Evangeliu – v tom Evangeliu, které jsi měl na základě svého svěcení hlásat vhod či nevhod ke spáse lidstva. „Mojžíš vám dovolil propustit vaše manželky pro tvrdost vašeho srdce; ale nebylo tomu tak od počátku. Ale pravím vám: Kdo propustí svou manželku, vyjma cizoložství, a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží.“ To jsem řekl a to jsem tím také mínil. Rozvod nebyl na počátku v Božím plánu. Nikdy to nebyl Boží plán. Když jsem mezi vás přišel v těle, zjevil jsem, že pouze a jedině tvrdost srdcí, která nemají milost, vede manžela k tomu, aby zapudil manželku, nebo manželku, aby zavrhla manžela. Trpěl jsem a zemřel na kříži, abych pro každého člověka získal srdce z masa podobné mému: srdce schopné a ochotné trpět a zemřít za přítele, za bratra či sestru, manžela, manželku, rodiče nebo dítě. Stále dávám tuto milost těm, kdo mě o ni prosí. To jsi měl také učit, místo abys překrucoval a ohýbal moje slova a snažil se hledat cestičky, jak uniknout přísnému milosrdenství lásky, která všechno dává – a také všechno žádá.

Duše: Ale Mistře, toto učení je pro slabé lidi určitě příliš obtížné!

Soudce: Je příliš obtížné pro lidi samotné. V tomtéž Evangeliu jsem řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“ I když jsem mluvil o evangelních radách, o manželství platí totéž: já a jen já svou milostí umožňuji manželům, aby se věrně milovali po celý život, já působím, že dokážou uvítat tolik dětí, kolik jim jich dám, já jim umožňuji snášet v manželství i nejhorší kříže – neplodnost, zradu, zneužití, opuštění – z lásky ke mně a pro věčný život. Realitu této neporazitelné milosti světu ukazuje zástup mučedníků, kteří mě následovali v mých krvavých stopách až do nebeské slávy.

Duše: Ale co lidé, kteří i ve svých neregulérních situacích zoufale potřebují pomoc tvých svátostí?

Soudce: Všichni jste hříšníci – a každý z vás zoufale potřebuje svátostnou pomoc, má-li zvítězit nad hříchem a nakonec dojít do mého království. Ale jak víš od apoštola Jana a z trvalé nauky mé církve, existuje hřích, který neznamená odmítnutí mého přátelství, a hřích, který ho odmítá. Těm prvním Církev správně říká „všední“ a těm druhým „smrtelné“. Smrtelný hřích člověka, který člověk nečiní pokání a setrvává v něm, vylučuje z přijímání mých svátostí i z věčného života. Ženatý křesťan či vdaná křesťanka, kteří žijí sexuálně s někým jiným, kdo není jejich původním a jediným manželským partnerem, se proviňuje cizoložstvím. Žádný skutečný křesťan nikdy neučil nic jiného. Dokonce i pohan Aristoteles byl přesvědčen, že cizoložství nemůže nikdy nikdo ospravedlnit ani z něj změnou té či oné okolnosti učinit ctnost. Měl víc zdravého rozumu než mnozí z vás, kteří na zemi žijete dnes, za což byste se měli velice stydět.

Duše: Jsem zmatený. Copak to není disciplinární záležitost tvé Církve? Neponechal jsi určování podmínek pro přijímání svátostí na nás?

Soudce: Tvůj zmatek je hluboký jako podsvětí. Na Církvi jsou vedlejší podmínky: jak často člověk smí nebo musí přijímat určitou svátost, jak dlouho před jejím přijetím musí zachovat půst a podobně. Zásadní podmínky pro udělování či přijímání svátostí jsou vlastní jejich symbolice a realitě, která pochází z toho, jak jsem je ustanovil. Mluvíš, jako bys nikdy nestudoval teologii!

Duše: Víš, že jsem studoval v…

Soudce: Běda, tvá formace byla trestuhodně špatná: povrchní, neúplná, překroucená subjektivismem a sentimentalismem, naprosto narušená moderními předsudky. To byla jen zčásti tvoje vina a značně to souviselo s tím, v kterém desetiletí jsi nastoupil do školy, a s učiteli, kteří se na tobě podepsali. Z tohoto důvodu bude tvé utrpení odpovídajícím způsobem zmírněno.

Duše: Ale Pane, Pane, není milosrdnější dopřát hříšníkům lék Eucharistie?

Soudce: Konečně se dostáváme k jádru tvého zavrženíhodného omylu. Nezneužívej vznešené a majestátní jméno Milosrdenství, ani líbezné a nevýslovné tajemství mého Těla a Krve! Smilovávám se i nad nejhorším hříšníkem, jen když činí pokání a má vůli svých hříchů zanechat. Smývám jeho vinu svou nejdrahocennější Krví a jeho duši činím bílou jako sníh. Kajícího hříšníka přivinu na své Srdce s láskou mnohem větší, než má matka k novorozeněti nebo ženich ke své krásné nevěstě. Živím ho manou z nebe a vodou ze skály. Mé milosrdenství však nemůže očistit hříšníka, který svůj hřích miluje. Jeho osud bude takový, jaký si sám zvolil. Jestliže žije v hříchu, bude hřích jeho životem, a jestliže v hříchu zemře, bude hřích – to znamená odloučení ode mě – jeho věčností. Dávat někomu takovému Eucharistii znamená jen vršit na jeho hlavu žhnoucí uhlí dalších hříchů.

Duše (v zoufalé snaze se ospravedlnit): Ale nám se říkalo, že je nejvyšší čas na novou Církev, soucitnou a pečující, která je ke každému vstřícná.

Soudce: Je jen jedna jediná Církev. Já jsem její Hlavou a můj Zákon se nikdy nemění – a poslouchat ho vede ke spáse. Vítaní jsou všichni, kteří se tomuto zákonu chtějí podřídit. Vy se mému svatému náboženství naopak vysmíváte, hříšníky ukolébáváte ke spánku a konejšíte jejich svědomí, když by přitom potřebovali spíš probudit, aby si uvědomili svůj skutečný stav a činili pokání. Jenom ti, kteří uznají svou smrtelnou nemoc, budou u božského Lékaře hledat uzdravení. Jinak zemřou ve svých hříších.

Duše: Nám se říkalo, že máme každému projevovat milosrdenství!

Soudce: Mnoho lidí neví, co milosrdenství ve skutečnosti znamená. Existuje jen jediné milosrdenství: přísné milosrdenství mé pravdy, které v lásce zraňuje a uzdravuje. Jizvy mých ran, které jsem snášel, abych přinesl svědectví pravdě z lásky k hříšníkům, se mnou zůstávají navěky ve slávě. Jsou důkazem, že není slávy bez pravdy, štěstí bez utrpení, lásky k bližnímu bez lásky k Bohu nade všecko a přede vším. Bez tohoto radikálního rozhodnutí pro mě je láska jen jiné označení pro sobectví na pět písmen.

Duše (stále rozrušenější): Proč – od koho – jak jsem to měl vědět?

Soudce: Ve své trpělivosti a lásce k lidstvu jsem sesílal nesčetné svědky pravdy – je tu inspirované, bezchybné a neomylné Písmo, jednomyslné mínění Otců, společná váha učitelů Církve, mimořádná shoda magisteria po všechna staletí a i ve tvé době kardinálové, biskupové, kněží i laici, kteří neúnavně hlásali pravdu o manželství a rodině. Nemáš žádnou omluvu, ba ani stín omluvy.

Duše (vyčerpaně): Jsi spravedlivý, Pane, a tvůj soud je pravdivý.

Soudce: Archandělé, odveďte toto církevní kníže na místo, které mu náleží.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/damnable-errors-on-marriage-and-family-a-dialogue-in-the-afterlife

Proč je konzervatismus součástí problému, nikoli řešení

Peter Kwasniewski

Reakce na odhalení arcibiskupa Viganò – alespoň ve Spojených státech – by nám měla dodávat odvahy: dosud existují pravověrní biskupové, kteří si váží lidských práv a Boží spravedlnosti. Navíc i přes téměř každodenní špatné zprávy z Říma dosud nacházíme diecéze, kde počet povolání stoupá, a dokonce i vzkvétající tradiční řeholní komunity. Po desetiletích amnézie se do katedrál a farností vrací posvátná hudba. Dobré zprávy nechybějí, jestliže je člověk hledá.

Můžeme nicméně pozorovat i dlouhodobý problém, který dlouho opožděnou reformu a opravdovou obnovu zpomaluje: převládající základní postoj konzervatismu mezi biskupy, kněžími i věřícími.

Konzervativec je někdo, kdo touží konzervovat existující dobro, to znamená zachovávat status quo a současně napravovat nechvalně známé úchylky. Konzervativec však nemá žádnou zásadovou motivaci vracet se k tomu, co bylo ztraceno, a oživovat to, protože nemá žádný pádný důvod považovat to za vzácnější, cennější než soubor dober, která náhodou existují právě teď. („Existují řeholnice, které nosí alespoň nějaký stejnokroj a krucifix? Skvělé! Je třeba to udržovat, protože to nechceme ztratit. Něco je koneckonců lepší než nic.“) Milovník Tradice naproti tomu smýšlí jako církevní otec z pátého století svatý Vincenc Lerinský. Pro Vincence, stejně jako pro plejádu otců, učitelů Církve a papežů, je Tradice jako taková nadřazená novotám; těm je nutno nedůvěřovat a odolávat jim ze všech sil. („Jestliže řeholnice nenosí úplný hábit se závojem, je načase dát jim na vybranou: přijmout tradiční oděv, nebo se vrátit do světa.“)

Dvě přiléhavé kolekty pro naši dobu

Sv. Jan z Mathy celebruje svou první Mši

Stará liturgie nám stále dokazuje, že její aktuálnost nejen neslábne, ale dokonce roste. A to způsobem, který nás sice může překvapovat, ale Boží prozřetelnost ho předvídala od věků.

Kdo by si v západním světě devatenáctého století pomyslel, že se z muslimů stane zvlášť velká hrozba? Tehdy jí nebyli. Ale dnes? Jak všichni víme, dnes je tomu jinak. Podobně lidé sice do hříchů zabředávali vždy, ale až do sexuální revoluce se nedalo hovořit o skutečné morové metle neřestí odporujících šestému přikázání, včetně stále časnější ztráty nevinnosti, kterou dětem naší doby způsobuje satan a jeho pilní žáci. Jestli kdy nějaká epocha potřebovala světce, který by byl vzorem nevinnosti a naléhal na to, abychom si zachovali čistotu nebo ji znovu získali ve svátosti pokání, pak je to ta naše.

Představa, že stará liturgie „zastarávala“ a ta nová „odpovídá době“, patří k povrchním průpovídkám, které při bližším zkoumání neobstojí. Ve skutečnosti je to úplně jinak: ta stará má takové bohatství obsahu a tak odolnou strukturu, že odolá každé bouři a vynoří se z ní s novým leskem, i když se potřeby doby mění. Velmi dobře se dají na usus antiquior vztáhnout žalmistova slova: „Tvé mládí se jak orlice obnovuje.“ Naproti tomu nová liturgie je tak spoutaná s omezenými, časově podmíněnými teoriemi svých akademických tvůrců, že odpovídá jen potřebám stále se smršťující kategorie moderních lidí, kteří nejsou dost mladí na to, aby byli postmoderní, ani dost moudří, aby byli předmoderní.

Svatba v Káni jako odlesk Zjevení Páně

V obřím novém lekcionáři, reklamní to tváři liturgické reformy, najdeme velice podivné věci, dáme-li si tu práci a zapátráme důkladněji. Jedním z největších překvapení pro mě kdysi bylo zjištění, že pasáž z druhé kapitoly evangelia podle svatého Jana o svatbě v Káni – jedna z vůbec nejbarvitějších, nejdojemnějších a teologicky nejhlubších evangelních perikop – se podle novus ordo čte pouze jednou za tři roky (v roce „C“). Při staré mši svaté se naproti tomu již po staletí čte každoročně na druhou neděli po Zjevení Páně.

Svatba v Káni je místo, kde náš Pán poprvé zjevil svou slávu; kde v jistém smyslu začíná „jeho hodina“, hodina utrpení a kříže; kde v něj jeho učedníci poprvé uvěřili; kde se objevuje jeho Matka jako dokonalá přímluvkyně. Jako každá stránka evangelia je i tato pasáž nositelkou nevyčerpatelného poučení pro náš duchovní život, ale také archetypů, které jinde nemají paralelu. Je to, dalo by se říci, „základ evangelia“ či „superevangelium“, jež by náš rozum ani srdce nikdy neměly pouštět ze zřetele. Každoroční čtení se zdá být přirozeným rytmem. Stará liturgie jako obvykle jedná instinktivně správně. Nová s ním naopak zachází jen jako s další zastávkou vojenského marše takovým množstvím biblických textů, jaké jsme za dva či tři roky schopni přežít.

Pohoršení moderního katolického pohřbu

Před časem zemřel někdo, kdo byl v mém životě důležitý. Zúčastnil jsem se pohřbu. Byl to kanonizační rituál v novus ordo, který provedl kněz a tři ženy v kostýmcích, které ministrovaly v presbytáři. Všichni účastníci pohřbu byli oblečeni v černém, kromě kněze, který byl v bílé. Byl v tom do očí bijící, nevkusný rozpor. Kontrast mezi hluboce lidským nutkáním truchlit, který lze označit za pevně zakořeněnou součást sensus fidelium, a potrhlými liturgickými reformátory, kteří zavedli bílou jako barvu pro mše za zemřelé, nebyl nikdy tak evidentní. [1]

O den dříve jsem však s rodinou šel na tradiční rekviem, které celebroval jeden spřátelený kněz. Kontrast nebyl jen hluboký; byl šokující. Ze dne na den jsme citově uvízli mezi dvěma radikálně odlišnými oběťmi za mrtvé: jedna brala smrt smrtelně vážně, starala se o osud duše zemřelého a dovolila nám trpět. Druhá smrt odbyla frázemi a prázdnými sliby. Kontrast mezi černým ornátem, Dies irae a šeptanými modlitbami v pátek a bílým rouchem se štólou navrch a gejzírem sentimentu a všeobecné shovívavosti v sobotu přesně vystihoval propast, která dělí víru světců od předčasně stárnoucího modernismu včerejška. Přistihl jsem se při myšlence: největší zázrak naší doby je to, že katolická víra přežila liturgickou reformu.

Jeden čtenář mi jednou napsal o své podobné zkušenosti a o jeho úvahy bych se s vámi rád podělil:

Stará francouzská pohádka připomíná katolíkům moc Panny Marie

V jedné knize o ptácích, která obsahuje povídky, básně, eseje, slavné citáty i vyobrazení ptáků, jsem narazil na následující tradiční francouzskou pohádku. Při čtení jsem si uvědomil, že to je nejen krásný příběh, ale i poučení pro katolíky dnes, ve světě – ale bohužel i v Církvi – který se zdá stále nepřátelštější vůči těm, kdo bojují za život, pravdu, zdravý rozum a svatost.

Pěnkava v máji

Kdysi za dávných, pradávných časů žila byla jedna pěnkava dost moudrá na to, aby si postavila hnízdo na lípě rostoucí v klášterní zahradě. Moudrá? Vnuknutí bezpochyby přišlo shůry. Vždyť Bůh bdí nade vším, i nad životem jedné pěnkavky. Prozřetelnost se probouzí každé ráno dávno před rozbřeskem.

Pěnkava tedy sedávala na stromě mezi čerstvými májovými lístky. Byl mariánský měsíc květen a na loukách kvetly narcisky, jimž se někdy také říká „rukavičky Panny Marie“. Osmkrát denně ve svém hnízdečku uprostřed kláštera slýchala modlitby řeholnic a od primy přes tercii až po kompletář se jí stále vracela dvě slova. Uslyšela je, naslouchala a potom si je zkusila zazpívat sama svým ptačím hrdélkem. Nevěděla, že tato dvě slova lidem přinesl anděl, když přišel na zem zvěstovat nám spásu. Listy se chvěly ve větru a sluneční paprsky mezi nimi se pohupovaly jako kadidelnice. V zeleném vlnícím se světle a lehounkém vánku pěnkavka stále znovu opakovala dvě slova: Ave Maria, Ave Maria!

Papežova strategie: Jak zmanipulovat výsledky synody o mládeži

Kromě delegátů volených biskupskými konferencemi se nadcházející synody o mládeži zúčastní 39 delegátů jmenovaných přímo papežem Františkem. Na seznamu je několik jeho blízkých spojenců v řadách hierarchie: předseda německé biskupské konference kardinál Marx z Mnichova; kardinál Cupich, který se vyjádřil, že Církev má na práci důležitější věci než řešení krize související se zneužíváním; kardinál Tobin, jenž popírá, že by cokoli věděl o McCarrickovi, přestože jsou důkazy o stovkách kněží, kteří o tom „věděli všecko“; P. Antonio Spadaro, šéfredaktor La Civiltà Cattolica proslulý tweetem, že v teologii (té moderní?) 2+2=5; a arcibiskup Vincenzo Paglia, předseda dekonstruované Papežské akademie pro život a velký kancléř vybrakovaného Institutu Jana Pavla II. v Římě. 

Všechny tyto postavy byly středem zájmu pro svou nepravověrnost a všechny zuřivě kritizovaly katolíky, kteří se stavějí proti papežově progresivní agendě.

V určitém směru tento vývoj delegátů nepřekvapuje. V jiném ohledu je však alarmující. U mnohých z těchto mužů je prokázáno, že jsou nestydatými lháři (použijeme-li Viganových slov), neboť popřeli, že věděli o predátorství nyní již bývalého kardinála McCarricka, nebo popírali, že krize související se zneužíváním je primárně důsledkem aktivní homosexuality mezi kněžími. Stejně jako nedávná fotografie ze soukromé papežské schůzky týkající se zneužívání, na níž se všichni usmívají a vypadají uvolněně, stejně jako nyní již rozsáhlá série papežských promluv, v nichž papež sám sebe přirovnává ke Kristu mlčícímu při svém utrpení a své kritiky označuje za žalobníky podobné satanovi, je i tento vývoj dalším hřebíčkem do rakve jakýchkoli rozumných očekávání, že by papež nebo někdo z jeho předních spolupracovníků mohli vzít vážně jak skandál kolem zneužívání, tak zničující Viganovu zprávu.

Souvislost mezi liturgickými excesy a zneužíváním mladistvých

Víme, že existují dobří a svatí kněží, obrazy nejvyššího Velekněze a Dobrého pastýře, kteří nám neúnavně slouží, kteří opravdově pracují pro naši spásu a jsou jedním z důvodů, proč být katolíkem představuje největší radost na světě. Snad každý z nás zná nějakého takového dobrého kněze, nebo jich známe několik či mnoho. Víme, že jsou často nedoceňovaní a v dobách, jako je tato, vystaveni nezaslouženým pochybám a podezírání jen kvůli vinám některých spolubratří – vinám, které oni sami zavrhují a odsuzují stejně jako laici.

My všichni, laici v lavicích i kněží u oltáře, si však musíme klást těžké otázky. Patrně nejdůležitější zní: Co umožnilo, že tolik „mužů Božích“, včetně biskupů, se stalo rukojmími ďábla? Dá se identifikovat nějaká příčina – kromě všeobecných příčin, jako je Adamův pád, nezřízená žádostivost a nebezpečí, která provázejí pozice spojené s výkonem nějaké autority – specifická pro posledních 50 let, tedy období, do něhož spadá většina případů kněžského zneužívání?

Systémovou příčinou odchýlení se od kněžských povinností, mravní laxnosti a zhýralosti je atmosféra nevázaného antinomismu či anarchie, která doprovázela liturgické reformy a deformace šedesátých a sedmdesátých let, kdy neukázněné sebeoslavy nahradily katolický ideál (jehož se nedosahovalo všude, jenž se však všude vyžadoval) kněze podřizujícího se kázni náročné liturgické formy s jejími úctyplnými rubrikami a vštěpováním bázně Boží. Kněz býval mužem vysvěceným k přísné a střízlivé službě u oltáře. Jelikož se v těchto desetiletích všechno rychle změnilo, stal se zničehonic centem pozornosti, „předsedajícím“, který mluví lidovým jazykem a manipuluje shromážděným lidem. Kněží byli vrženi do lví jámy marnivosti, popularity, sentimentálnosti a uvolněnosti, a ne každý byl Danielem, který unikl bez újmy. V dohledu nebyla žádná askeze; jakékoli zlo, jež by předtím zastavil stavovský kodex cti, dostalo nyní volnou ruku.

Nová syntéza všech herezí aneb O nietzscheovském katolicismu

Friedrich Nietzsche hovořil o „přehodnocení všech hodnot“: o převrácení pojmů dobra a zla v naší postkřesťanské době. Co se dřív považovalo za dobro – pokora, sebezápor, poslušnost, láska k chudým a k chudobě, vyhlížení onoho světa – to se v tomto systému pokládá za zlo, a co se hodnotilo jako zlé – násilné prosazování vlastní vůle, hovění svým žádostem, deptání slabých, potlačování myšlenek na věčnost, život jen pro přítomný okamžik – je nyní ctností. Übermensch či Superman jsou přesným opakem křesťanského světce.

Jak dokazuje zvěrstvo potratu, Nietzscheův názor v sekulární společnosti na Západě převládá. Ale nepronikla jemnější podoba tohoto „přehodnocení všech hodnot“ i do samotného křesťanstva včetně Katolické církve, která se po tolik staletí zdála neoblomně odporovat jakémukoli kompromisu s modernitou a s duchem ateismu? V uplynulých třiceti letech svého života (to znamená v době, kdy jsem byl skutečně uvědomělým katolíkem snažícím se žít v souladu se svou vírou) si stále častěji všímám trendu, který si bezpochyby zaslouží označení „nietzscheovský“.

Jestliže má člověk například výhrady k tomu, že nějaká myšlenka nebo praxe je protestantská, pravděpodobně bude odmítnut jako „antiekumenický“. Tímto způsobem vágní ekumenismus jakožto měřítko, je-li někdo křesťanem, vytlačil některá dogmata de fide. „Nevěřím v dogma, věřím v lásku,“ pravila jednou jedna řeholnice v civilu jednomu knězi-průvodci turistů.

Ani svatý, ani otec

Mělo by nás překvapovat podrobné svědectví arcibiskupa Carla Maria Vigana o tom, že papež František kryl zneužívání, jež páchal exkardinál McCarrick? Prolhanost a zkaženost tohoto kalibru přece vidíme přicházet už léta. Papež František dával od první chvíle svého pontifikátu najevo pohrdání papežskými tradicemi, což je známka neúcty k povinnostem a limitům jeho úřadu. Minimalistický a nedbalý způsob, jak slouží mši svatou, naznačil, že pro něj liturgie není „zdrojem a vrcholem křesťanského života“.

Jeho trýznivá a často věroučně podezřelá kázání odhalila nekatolické smýšlení. Chaotické rozhovory s novináři a na palubách letadel rozsévala zmatek o základních křesťanských naukách. „Kdo jsem, abych soudil?“ se objevilo ve všech novinách a postupně i v tisícovkách článků internetového marketingu jako zpráva o osvobození od Božích přikázání. Sladké jméno „milosrdenství“ bylo převzato pro agendu sekularizace. Slovo „farizej“ se stalo oblíbenou nálepkou pro každého, kdo stále ještě věří v Bibli či jakoukoli identifikovatelnou verzi křesťanství.

Papežem zmanipulované synody o rodině a jejich plod, Amoris laetitia – autoritativně vysvětlená směrnicemi z Buenos Aires – udělily papežské uznání normalizaci cizoložných svazků. Změny v procesu prohlášení manželství za neplatné urychlily dosažení „katolického rozvodu“. Interní reorganizace a iniciativy ve Vatikánu oslabily protipotratové poselství a zkalily vody Humanae vitae dokonce v roce jejího výročí. Nechvalně proslulí odpůrci Církve byli zváni do Vatikánu, mohli tam vystupovat a tleskalo se jim.