Category Archives: Kindler, Evžen
Mešní liturgie v kontextu dne
Každý, kdo se o mešní liturgii více či méně zajímá, ví z církevního kalendáře něco o jejím vztahu k průběhu ročního rytmu. Méně je známo o jejím vztahu k dennímu rytmu, což je způsobeno zejména protikladem mezi tradičním pojetím, že mše svatá se slouží ráno, a praxí vynucenou mnoha mimoliturgickými faktory, že nám často nezbývá než žádat, aby byla mše svatá večer. Opravdu, původní pojetí, že mešní liturgie (až na výjimky) má pro věřící zahájit den (přesně vzato fyziologický a astronomický den, začínající východem slunce), se projevuje i v liturgických předpisech, ty jsou však určeny v první řadě pro klérus a tam je to složitější.
Jak známo, kromě mešní liturgie existuje ještě liturgie hodin a do jejího rytmu ve starších dobách byla mše svatá integrována, jak můžeme pozorovat ještě dnes na příklad, nahlédneme-li do „usuálu“ (Liber usualis missae et oficii pro dominicis et festis cum canto gregoriano ex editione vaticana adamussim excerpto…, Desclée & Socii, Tournai), kde jsou texty a zpěvy jak pro mešní liturgii tak pro liturgii hodin uvedeny v denním pořadu pro význačnější liturgické příležitosti: liturgický den začíná prvními nešporami – tedy večerem před tím, jak chápeme den v občanském smyslu – pak se předpokládá matutinum (ač to znamená latinsky ranní, značilo to – zejména v mnišské praxi – obřady praktikované během druhé poloviny noci), primy, tercie a po nich mše sv., po které pak následují sexty, nony, nešpory (zvané druhé) a kompletář.
Doplňky (O tridentské mši svaté XVI)
Ukončili jsme popis toho, jak se chovat během mše svaté podle tridentského ritu. V tom popisu dostal čtenář postupně – tak jak jsou v průběhu ritu v čase interpretovány – mnoho informací a v některých nyní můžeme udělat jistý formální pořádek. Také můžeme doplnit popis o detaily, na které se někteří čtenáři během vydávání ptali, a které jsme jim tedy dlužni.
Předně, celebrant vícekrát během mše svaté kleká. Doplňme, že když stojí přímo u oltáře, pokleká vždy na jedno (pravé) koleno, a to na krátkou dobu. Když je pod stupni oltáře, může se stát, že má povinnost nebo aspoň příležitost pokleknout na obě kolena. Povinnost je to tehdy, když přichází celebrovat před vystavenou Nejsvětější Svátost oltářní (nebo když od oltáře s vystavenou Nejsvětější Svátostí odchází). Příležitost je to při slovech Et incarnatus est… v Krédu, pokud na ta slova celebrant sestupuje dolů (tedy: jestliže při nich pokleká a nevzdaluje se od oltáře, pokleká na jedno koleno, jestliže je jinde – např. u stupňů oltáře nebo u sedes – může pokleknout na obě kolena). Doplňme ještě, že s výjimkou stupňových modliteb, přijímání věřících a případného použití sedes se celebrant pohybuje co nejblíže oltáři a necestuje po presbytáři, jak se to stalo zvykem při pokoncilním ritu; celebrant také nepřerušuje liturgii mlčenlivým sezením na sedes ani po promluvě, ani po přijímání.
Závěr mše svaté (O tridentské mši svaté XV)
Ite, missa est
Od tohoto místa popisujeme pokračování mešního obřadu jak po ukončení přijímání věřících, tak po ukončení přijímání celebranta v případě, že k přijímání věřících nedošlo. Nejprve – pro jednoduchost – uveďme, co se děje v případě, když je k dispozici právě jeden ministrant.
Ten jde k epištolní straně oltáře a vezme do rukou konvičky (drží je za ouška), v pravé ruce tu s vínem. Celebrant u oltáře vezme kalich za nodus do pravé ruky (stále ještě s palcem spojeným s ukazováčkem), a nastaví jej poněkud dál od sebe. Ministrant nalije do kalicha trochu vína (ne všechno), celebrant podrží kalich před sebou a zakrouží s ním tak, aby víno omylo vnitřní stěny kalicha. Modlí se při tom následující modlitbu:
Quod ore súmpsimus, Dómine, pura mente capiámus: et de múnere temporáli fiat nobis remédium sempitérnum.
Přijímání věřících (O tridentské mši svaté XIV)
Má-li někdo misálek, např. Schallerův, může se poněkud divit tomu, že je v něm přijímání věřících nějak odbyto. Je to mimo jiné důsledek toho, že v tridentském misále přijímání věřících není. A to je zase mimo jiné důsledkem toho, že mše svatá může být celebrována i bez přijímání, resp. účasti věřících vůbec, čili může při ní přijímat jen celebrant. Ritus přijímání věřících je dán ne v misálu, nýbrž v rituálu, a tak v případě přijímání věřících na příslušnou stať v rituálu celebrant „odskočí“ a po ukončení přijímání věřících se z rituálu do misálu „vrátí“ (pro moderního člověka pracujícího s počítačem nejde o nic zvláštního, nejvýše může obdivovat to, jak katolická církev dokázala „programátorsky myslet“ už před staletími).
Naznačená nezávislost přijímání věřících na misále (ale ovšem nejen ona) umožnila Janu XXIII. v roce 1960 jeho ritus poněkud zkrátit. A tak si nejprve popišme, jak probíhá přijímání věřících dle původního ritu, a pak, jak bylo zkráceno.
Přijímání celebrujícího kněze (O tridentské mši svaté XIII)
Po tom, co celebrant nechá smísit část hostie přepodstatněné na Kristovo Tělo s jeho Krví v kalichu, přikryje kalich pallou, poklekne na pravé koleno a povstane, sepne ruce a skloněn recituje Agnus Dei:
Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, miserére nobis.
Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, miserére nobis.
Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, dona nobis pacem.
Předpokládáme sice, že český význam těchto slov je notoricky znám, pro všechny případy však přesto doplňujeme, že první dvě věty znamenají „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi“ a třetí věta v překladu zní „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj“. Při každé z uvedených tří vět se celebrant bije pravou rukou v prsa.
Modlitba Páně (O tridentské mši svaté XII)
Na konci předminulé – desáté – části výkladu k tridentské mši svaté jsme uvedli, že mešní kánon končí celebrant slovy Per omnia saecula saecolorum, na které se odpoví Amen. Při zpívané, resp. slavné mši svaté celebrant ta slova zazpívá a sbor nebo lépe všichni přítomní věřící zazpívají odpověď Amen, při tiché mši svaté vysloví celebrant uvedená slova nahlas a odpověď Amen je na ministrantech, při recitované mši svaté odpovědí Amen všichni přítomní.
V případě zpěvu jsou nápěvy toho, co zpívá celebrant, i odpovědi Amen stejné jako v podobném případě na začátku preface (či – přesněji – na konci obětování; viz část VII. Preface a Sanktus v prvním čísle letošního ročníku) a jde také o stejný umělecký prostředek k vyjádření jednoty mešního obřadu: jako u dialogu před prefací šlo o vyjádření přechodu z obětování na následující mešní kánon, tak nyní jde o vyjádření přechodu z mešního kánonu na další část mše svaté, totiž přijímání.
Církevní kalendář (O tridentské mši svaté XI)
Stránka ze středověkého lit. kalendáře
Po čtvrté části výkladu mše svaté podle tridentského ritu jsme učinili jakýsi oddech při sledování její dynamiky a zařadili jsme výklad o paramentech a o bohoslužebných nádobách. Tento oddech ve výkladu oddělil už dokončený výklad bohoslužby katechumenů od nastávajícího výkladu bohoslužby oběti a v něm jsme naznačili, že někdy později bude vyložena i struktura církevního roku (církevní kalendář) odpovídající tridentskému ritu. To činíme tentokrát a zařadili jsme tedy jakýsi další oddech, právě mezi mešní kánon a – v širším slova smyslu – svaté přijímání.
Církevní kalendář není nějaká zcela univerzální organizace roku. Abychom ukázali, kam až rozdílnost může jít (a je přípustná), poznamenejme, že např. církevní kalendář odpovídající arménskému ritu (přijatý s tímto ritem i do sjednocené arménsko-katolické církve) přiřazuje sice význačným svátkům jakási pevná data, ale s výjimkou Vánoc nechává každý jednotlivý rok takové datum „zaokrouhlit“ na nejbližší neděli, takže na příklad svátek Nanebevzetí Panny Marie, kterému je přiřazeno datum 15. srpna jako v latinských ritech, se dle polohy neděle slaví mezi 12. až 18. srpnem. Nadto tentýž kalendář dělí církevní rok na čtyři období, a to adventní spolu s vánočním, velikonoční, období od Nanebevzetí Panny Marie a období od Povýšení svatého Kříže. Jiným příkladem je milánský ritus (tedy jeden z latinských ritů), jehož advent má ne čtyři, ale šest nedělí a jehož církevní rok se dělí (nebo alespoň do koncilní reformy dělil) na „zimní část“, začínající první adventní nedělí, a „letní část“, začínající přibližně po čtení proroctví při liturgii velikonoční vigilie.
Po proměňování (O tridentské mši svaté X)
Anamnese
Jak už jsme poznamenali v předchozí části, vlastní text proměňování je jádrem rozsáhlejšího textu, který začíná slovy Quam oblationem a má – zejména viděn v doslovném českém překladu – formu blízkou jediné souvislé, i když složitě strukturované větě. A tato „věta“ pokračuje po proměňování vína dále následujícím textem:
Unde et mémores, Dómine, nos servi tui sed et plebs tua sancta, ejúsdem Christi Fílii tui, Dómini nostri, tam beátæ passiónis, nec non et ab ínferis resurrectiónis, sed et in cælos gloriósæ ascensiónis: offérimus præcláræ majestáti tuæ de tuis donis ac datis, hóstiam puram, hóstiam sanctam, hóstiam immaculátam, Panem sanctum vitæ ætérnæ, et Cálicem salútis perpétuæ.
Unde je latinská spojka odpovídající našim výrazům „z čehož“, „odkud“, „odtud“, „proto“, „a tedy“, „a tak“ a „pročež“. Tento text tedy přímo navazuje na předchozí slova: „Toto kolikrátkoliv budete činit, na mou památku budete činit“, vyslovená těsně před pozdvižením kalicha, a nazývá se anamnesí, což je řecky „vzpomínka“, resp. „připomínka“. Jeho doslovný překlad je následující (jako v předešlých částech i nyní zachováváme kvůli lepší čtenářově orientaci v překladu interpunkční znaménka):
„Proto i pamětlivi, Pane, my služebníci tvoji a lid tvůj svatý, téhož Krista Syna tvého, Pána našeho, jak blahého umučení, i zajisté z podsvětí zmrtvýchvstání, ale i na nebe slavného vystoupení: obětujeme přeslavné velebnosti tvé z tvých věnování a darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou, Chléb svatý života věčného a Kalich spásy věčné.“
Proměňování (O tridentské mši svaté IX)
Modlitby těsně před proměňováním
V této části pokračujeme v popisu mešního kánonu mše svaté podle tridentského ritu. Popis je zaměřen na ústřední část kánonu a eucharistické liturgie vůbec, na proměňování. Začneme však modlitbou, která by vlastně měla být popsána už ke konci části předcházející. Důvod, proč ji popisujeme až nyní, spočívá v tom, že je doprovázena prvními z gest, podle nichž mohou ministranti (a nepřímo všichni věřící a zvlášť varhaník) snadno poznat, že celebrant vyslovuje tiše právě tuto a následující modlitbu a že tedy proměňování je opravdu blízko. Celebrant se modlí:
Hanc ígitur oblatiónem servitútis nostræ, sed et cunctæ famíliæ tuæ, quǽsumus, Dómine, ut placátus accípias: diésque nostros in tua pace dispónas, atque ab ætérna damnatióne nos éripi, et in electórum tuórum júbeas grege numerári. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen.
V doslovném překladu to znamená (upravujeme jen infinitivy s akuzativy):
„Tuto tedy oběť služebnosti naší, ale i vší rodiny tvé, prosíme, Pane, abys usmířen přijal: a dny naše ve svém pokoji spravoval, k tomu od věčného zavržení abychom byli vytrženi a do vyvolených tvých, kéž ustanovíš, stáda přičteni. Skrze Krista, Pána našeho. Amen“ (pro lepší porozumění si přesuňme slova „kéž ustanovíš“ hned za slova „k tomu“).
Slovo famíliæ v první větě je v latině nejen genitiv našeho slova rodina, ale i toho, co vyjadřujeme slovy „blízcí“, „příbuzenstvo“, „čeleď“, „služebnictvo“, ba i „majetek“. Ve všech významech lze slovo famíliæ v případě, o který zde jde, interpretovat.
Kánon (O tridentské mši svaté VIII)
Přistoupíme nyní k části mše svaté nazvané kánon. Zvláště té by se mohla týkat fráze, kterou vyslovují propagátoři pokoncilového ritu: „Při tom starém ritu si kněz furt něco pro sebe mumlal, a jen občas se k lidem otočil, aby řekl dóminusvóbiskum“ (sám jsem tato slova slyšel přímo z kněžských úst). Nebudeme zde diskutovat o tom, do jaké míry je toto pozorování alespoň na povrchu (z hlediska zrakového a sluchového vnímání) pravdivé. Všimněme si fenoménu nazvaného „mumlání“ z jiného pohledu. Obhájci tridentského ritu někdy argumentují tvrzením, že to neslyšitelné vyslovování vyjadřuje tajemství. S tímto odůvodněním lze sice v zásadě souhlasit, avšak je příliš slabé: znázornit tajemství – zvláště to hluboké, existující při přepodstatnění – prostě tím, že se „tutlá“, to je příliš primitivní prostředek. Je však vhodné si uvědomit, že při kánonu to, co se dnes s oblibou vyjadřuje slovem předsedat, mizí jako kapka v moři ve skutečnosti, jejíž důležitost převyšuje vše na zemi, totiž v té skutečnosti, že celebrant jedná jako „alter Christus“ (druhý Kristus), že v centru kánonu pronáší Kristova slova s celou jejich obrovskou a tajemnou mocí, jako by byl sám Kristem, a že v tomto kontextu stojí před Bohem. Promyslíme-li si toto, uvědomíme si i to, jak je vhodné, že pravidla tridentského ritu vedou celebranta, aby v tom nejvýš nábožném pozdvižení své mysli k Bohu byl v kontaktu jen s ním, s Bohem, a uvědomíme si i to, jak propastně hloupé, primitivní a arogantní jsou fráze o mumlání.
