Category Archives: Durych, Jaroslav
Katolická cesta J. Durycha XXVII. – Aetiologie kulturního úpadku
Velmi podivným odstavcem uzavírá Durych tuto stať:
„Napsal jsem tento článek tak, aby jej četlo co nejméně lidí. Čím méně jich to bude čísti, tím spíše bude mezi nimi někdo, komu to prospěje.“
Lze se divit zejména tomu, že by článek mělo číst málo lidí. To by nesměl být nazván tak, jak nazván byl. Kulturního úpadku se totiž právem či neprávem obává nejen každý umělec, nýbrž i každý člověk, kdo má něco s uměním společného. Etiologie je pak nauka o příčinách, a tu je možno předpokládat, že mnoho lidí by tyto příčiny úpadku kultury měly zajímat. Tím spíše, že Akord četla především kulturní „obec“.
Poznání – postižení – umění. II.3.1.2 Hmat, motorika a hudba
Deaf Drums
Hudba může být ventilem, kterým je možné kompenzovat přebytek nervové energie, kterému se říká Tourretův syndrom. Oliver Sacks[1] vypráví příběh muže postiženého tímto syndromem, který byl vynikajícím bubeníkem. Z přemíry tiků bezděčných pohybů se u něj rodily vynikající bubenické improvizace, se kterými měl velké úspěchy. Tlumící léky u něho působily ztrátu schopnosti koordinovat pohyby až k jisté katatonii. Nakonec na léčivou látku přivykl a byl zbaven své poruchy, což mu pomáhalo běžně žít. O víkendech však lék vysazoval, aby byl schopný svých pověstných bubenických improvizací.
Katolická cesta J. Durycha XXVI. – Stárnoucím umělcům
„Vy všichni, kteří stárnete a zestárnete, vzpomeňte si přece, že ti, kteří vás milovali, milují, či budou milovati pro vaše dílo, chtějí vám býti jednou na blízku. Kam vás mají následovati? Do světla, či do tmy?“
I když jsou to slova přátelská, až i laskavá, přece jen jsou drsná. A bohužel ne dost drsná. A bohužel ne dost drsná. Zejména ne pro toho, kdo slova o své smrti nechce slyšet, na smrt nechce ani pomyslit. Durychův apel k stárnoucím umělcům je založen na nezvyklém argumentu: Durych nevyhrožuje peklem, věčným zatracením, ani jiným trestem, který bezbožeckého umělce čeká na onom světě, upozorňuje však na riziko opuštěnosti a osamocenosti, riziko ztráty všeho toho, co bývá každému umělci tak drahé: že značná část umělcových čtenářů, diváků, posluchačů, všech jeho obdivovatelů, nebude s ním po jeho smrti sdílet tu část onoho světa, kterou si umělec sám vybral, pakliže se zřekl Boha. To pak nebude vadit jen jemu samotnému, nýbrž i všem, kdo ho měli rádi.
Katolická cesta J. Durycha XXV. – Kapucínek
Výprask kněžím, kteří neodolali zpěvu lidoveckých Sirén, začíná Durych výčitkami pro jejich nezřízené lakomství. Nejprve o kněžských hříších mluví Durych velmi všeobecně:
„Hříchové kněžští bývají mnohdy přetěžcí a strach před věčným zatracením nebývá u všech hřešících zcela vyhlazen, ač i mezi starými preláty se občas vyskytne nejeden, který svým způsobem života krátce před smrtí, svou smrtí i svým testamentem hrdinsky dokazuje, že má pro strach uděláno. Ale ať už z opravdové lítosti, či jen proto, že je to starobylý a neporušitelný stavovský zvyk, všichni ti hříšníci chodí k zpovědi nebo si aspoň volají zpovědníka do bytu. Zda všichni z nich se při tom také zpovídají, to ovšem nelze zjistit, poněvadž tajemství zpovědní je neporušitelné. Zpovědník může býti zajisté zván také jen na černou kávu nebo kus řeči, a je-li některý starý prelát atheistou nejen ze zvyku, ale i z přesvědčení, chce-li dle svých zásad umříti mimo církev a nechce-li přece jen v zájmu svého stavu nebo svého rodu vzbuditi pohoršení, stačí, nechá-li si docházet občas do svého domu nějakého kněze, který je znám jako zpovědník. Lze ovšem bez ujmy svého přesvědčení vyhověti i formalitám zpovědním, vždyť to patří k stavovskému zařízení. Ale těchto případů jest asi méně. Těžcí hříšníci přece jen se snaží dle možnosti zpovídati se tak, jak nejlépe mohou. A jest známo dosti obecně, že těžcí hříšníci anebo lidé, kteří se za takové považují, obracejí se rádi ke kapucínům, jejichž úkolem jest slyšeti nejhroznější a nejbolestnější zpovědi.“
Katolická cesta J. Durycha XXIV. – Krise českého umění
Zdá se být nadmíru předčasným hovořit o krisi českého umění, která údajně zachvátila českou literaturu u ž v roce 1928. Tak jako se zdálo nedočkavému Milíči z Kroměříže, že v osobě všemocného císaře a krále Karla IV. nalezl Antikrista, tak se stalo i Jaroslavu Durychovi již v roce 10. výročí vzniku samostatného československého státu, v roce bouřlivého rozvoje netoliko literatury, nýbrž i řady jiných druhů umění.
Katolická cesta J. Durycha XXIV. – Básník a dekadence
Obsáhlý, nedokončený esej „Katolická cesta“ který psal Durych na pokračování pro poslední čísla IV. ročníku Rozmachu, uzavírá jednu z podstatných etap Durychovy „katolické cesty“.
Rozmach zanikl v roce 1927 proto, že ho Durychův přítel a poctivý spolubojovník Jan Scheinost chtěl koupit od Ladislava Kuncíře a učinit z něho tiskový orgán České obce fašistické. Proti tomuto Scheinostovu plánu se opřel jak Durych, tak i Kuncíř proto, že se jim fašismus nelíbil. O svém vztahu k fašismu napsal Durych do srpnového čísla pátého ročníku Rozmachu velmi obsáhlou stať, v níž sice fašisty neposílá do horoucích pekel, ale ani v nejmenším s nimi není solidární. Fašismus se vskutku Durychovi nezamlouval.
Katolická cesta J. Durycha XXIII. – Zmařené dílo
„Katolická cesta“ snad ani neměla být příliš obsáhlá. Jen jakýsi esej, který by nejvýš na stu stránek podával intelektuálovi z řad čtenářů Rozmachu návod ke katolickému způsobu života. Na prvním místě měl tento esej ozřejmit, v čem by se měla cesta katolíka odlišovat od „zlaté střední cesty“, kterou před nedávnem, v polovině dvacátých let, začal propagovat Ferdinand Peroutka s Karlem Čapkem.
V samých počátcích tohoto eseje se Durych pokouší definovat ateismus. Zvláště zajímavé je Durychovo členění ateismu na ateismus absolutní a ateismus příležitostný. Ateismus absolutní je více méně oficiální doktrínou ďábla, (třebaže to Durych přímo neříká), a k tomu se člověk v podstatě nikdy nemůže propracovat. Nemůže se totiž sám stát ďáblem ještě zaživa. Vše ostatní je jen ateismus příležitostný, cosi velmi nedokonalého a falešného. Jedině ateismus absolutní je prý hoden našeho obdivu; ateismus příležitostný je toliko jeho nezdařenou kopií a za to náš obdiv nestojí.
O JAKUBU DEMLOVI
Viděl jsem Jakuba Demla v Staré Říši, v Babicích, v Jaroměřicích, v Praze, v Bystrci, v Brně, v Olomouci, ve Šternberků, v Přerově, v Topolčiankách, v Podběli u Bezděze a v Tasově v dobách od roku 1907 -1925. Naučil mě mnohému zvláště svou knížkou „Moji přátelé“ a „Z mého okovu“ a dal mi mnoho svých knih, z nichž mnohé mají cenu oběti nejen vlastního srdce, ale i celého rodu. Podněcoval mocně moji domýšlivost svými chválami a půjčil mi peníze, když mi bylo velmi zle. Učil mě chytat na udici ryby a raky; ryby bez úspěchu, raky však s úspěchem znamenitým. Býval mým hostitelem a méně často mým hostem. Modlil se za mne.
Katolická cesta J. Durycha XXII. – Hlavní úkol
“ — JEN KATOLICTVÍ MŮŽE TUTO ZEMI OBNOVITI A ZÚRODNITI —-“
Do dnešního dne, to jest do poloviny měsíce června 2002, kdy je tato kapitola psána, nebyla dosud v žádném ze tří dosud vydaných sborníků Durychovy publicistiky uvedena stať „Hlavní úkol“, poprvé a naposled uveřejněná ve 14. čísle III. ročníku ROZMACHU, dne 15. září 1925. Stať nebyla podruhé publikována ani v žádném z časopisů.
Není se příliš co divit. Tuto stať nemohou strávit ateisté, ani nekatolíci, nemohou ji akceptovat ani lidé nábožensky lhostejní a snad nejspíše ji musí odmítat katolíci. Tj. takoví katolíci, které si z nás přál udělat II. vatikánský koncil (či spíše jeho „DUCH“) a ovšem i naše česká biskupská konference. Stať „Hlavní úkol“ je ultramontánní, fundamentalistická, netolerantní a neekumenická, zpátečnická, neúnosně provokativní, zastaralá…, modernímu člověku naprosto nepřijatelná… Atd. atd.
Katolická cesta J. Durycha XXI. – PRO DOMO MEA
Nelze dobře rozumět tomu, proč už za půl roku existence Rozmachu Durych zveřejňuje soubor úkolů, které podle jeho názoru stojí před českými katolíky a které snad oni sami, coby „pozůstalí“, by měli bez otálení vyřešit. Svým způsobem je tato stať podobna závěti, není však udán adresát a zůstavitel se těší dobrému zdraví. K výkonu poslední vůle jsou však dědicové naléhavě vyzýváni a více méně jim za to není nic slibováno: ani na tomto, ani na onom světě. Tento svůj soubor ustanovení Durych označuje pouze jako výsledek svého pozorování, jehož za blíže neurčenou dobu nabyl jako „franctireur“, což je totéž, co ostrostřelec nebo ´svobodný střelec´.
