Category Archives: Chesterton, Gilbert Keith
Veřejné vzdělávání a další negativní revoluce
G. K. Chesterton (1914)
Byli bychom poplašeni, kdyby nám hřebeny v okamžiku zčesaly všechny vlasy z hlavy nebo kdyby nám náš kapesník úplně setřel nos z tváře. Moderní plýtvání a zkáza, morální i materiální, jsou přitom ničením tvrdých věcí věcmi měkkými. Taková je barvitá pointa rčení Písma o kazící rzi a molu. Mol je křehčí než odění. Rez je měkčí než železo. Těžká pontifikální roucha musíme chránit před hněvem motýla. Meč paladinů musíme střežit před pouhým červeným prachem čili rzí, stejně lehoučkým jako dámská růž. Jsou to malichernosti, které stravují a chabé věci, s nimiž se bijeme marně.
Platí to o společnosti i o idejích, které společnost ovládají. Nejvíce to pak platí o všech těch měkkých pochybnostech, které z nich užírají. Tyto pochybnosti nejsou nikdy silné, ani tehdy ne, když vítězí. Nikdy se nevyjasní, ani neospravedlní, ani tehdy ne, když zničí a zatemní vše ostatní. Vytváří jen anarchii, nemohou se vzepnout tak vysoko, aby byly schopné usurpace. Nebylo by těžké ukázat v moderní Anglii na příklady podivných triumfů beztvarých věcí, kterou jsou samy o sobě negativní.
Expertova moc
G. K. Chesterton (1914)
Všechny lidské bytosti se shodnou, že na specialisty se spoléhává příliš mnoho, to ale nemůže zabránit veškerým politickým stranám spoléhat na ně ohledně toho, co chtějí umenšit. Jenže doby, kdy jsme expertům důvěřovali, protože jsou experti, jsou vážně pryč. Dospěli jsme k tomu, že jim věříme i v tom, v čem jsou amatéři. Ten, který se běžně věnuje osypkám, musí ustoupit velkému specialistovi na paměť a protože jiný specialista ví o hydrofobii víc než nějaký pes, očekává se také, že bude vědět o zubech víc, než dentista.
Člověk není autokratem jen v jednom oboru, ale ve všech ostatních oborech právem vydobytým v onom jednom oboru a smí být pánem desíti měst, protože byl jakýmsi monomaniakem v jednom z nich. Nepřeháním, jeden pohled do populárních magazínů a veřejných polemik vám nabídne kopy příkladů. Náboženství biologa Haeckela je důležitější než jeho biologie. Novinářská práce proslulého hráče kriketu je významnější, než jeho kriket. Každý týden mají nějaké noviny takzvané „Sympsium“, ve kterém všechny možné „autority“ nebo „representivní mužové“ přednáší své názory na nějaký veřejný problém. Téměř vždy zjistíte, že „autority“ jsou autoritami v nějakém jiném oboru a že „representativní mužové“ nerepresentují nikoho a nic jiného, než své nahodilé záliby a nechuti.
O vytváření pravidel pro výjimečné lidi
G. K. Chesterton (1914)
Často jsem slyšel a četl, všichni jsme často slyšeli a četli, takové fráze jako „obyčejné stádo“, „výjimečný člověk“, „morálka vhodná pro zástupy“, „morálka nevhodná pro génia“, „nadřazený intelekt vyrostl z takových užitečných konvencí“ a tak dále. Takové fráze na mne nepůsobí. Ani na mne působit nezačnou, dokud neuslyším, že je k nim něco dodáno, něco, nač čekám a vždy čekám marně. Sílu takových poznámek bych začal cítit, kdyby někdo řekl „obyčejné stádo, ke kterému sám patřím“ nebo „výjimečný člověk, jakým nikdy nemohu doufat být nebo “Tato morálka se hodí pro zástupy, proto se jí budu řídit”“ nebo „Morálka se pro génia nehodí, proto se můj bratranec Tom opít může, ale já ne“ nebo „Nadřazená inteligence vyrostla z konvencí, ale pro mne jsou pořád užitečné.“ V extrémní filosofii nadřazenosti a podřazenosti zkrátka začnu věřit, až se dozvím něco málo o tom druhém. Když se člověk bude označovat za podřadného, řeknu o něm, že to myslí s odporem proti rovnostářství vážně. Pokud a dokud se bude vždy označovat za nadřazeného, budu o něm vždy říkat, že je to pitomý chlubil.
Náboženství, politika a povinnost
G. K. Chesterton
Šéfredaktor The Illustrated London mě onehdy výtečně usadil, když mi připomněl, že jsem obrátil trasu korunovačního průvodu. Mohu k tomu říct jen tolik, že jsem se přesně držel přesného popisu v jedněch novinách. Možná mě mělo napadnout, když už jsem sám novinář, že novinám nemám jen tak věřit. Zřejmě s tím nepůjde udělat nic jiného, než uspořádat korunovaci ještě jednou, aby se uvedla do souladu s tímto listem. Dává mi to ale také záminku, abych se zmínil o jedné z mnoha ozvěn této události.
V mnoha vlivných kruzích si všímám snah škrtnout ze státní hymny nejlepší verš. Je to příznačné pro mnohé z našich „reforem“, které vzcházejí z pocitu vytříbenosti a ne ze smyslu pro to, co je správné. Když říkám nejlepší verš, myslím který mate a kazí triky všech nepřátel státu. A za nejlepší jej označuji proto, že díle, které nikdo nijak zvlášť nechválí ani nechrání z důvodů literárních, je nejzvláštněji národní, nejjedinečnější, nejupřímnější a nejenergičtější a také zdaleka nejdemokratičtější. „God Save the King“ jako báseň nikdo nevynáší stejně vysoko jako „Mariners of England“ zrovna tak, jako obrázek Johna Bulla nikdo nevynáší jako něco podobně krásného a souměrného jako je třeba Donatellův Sv. Jiří. Je to vlastecká zvláštnost a nejzvláštnější a nejvlastenečtější je na ní právě ta část, kterou chtějí tihle lidé škrtnout. A eticky je ona část též výtečná.
Mladí Turci a jejich západní vzory
Mladí Turci jsou zábavní lidé. Neříkám to jen tak rýpavě, třebaže samo jméno „Mladí Turci“ jako by v sobě mělo něco trochu legračního a není to jen tím, že nám je v dětství dávaly naše chůvy. Ani si nemyslím, že by moje pocity bylo možné odvozovat od zkušenosti mého přítele, který byl, po ohromném diplomatickém rozruchu a všelijakém okolkování, představen jednomu Mladému Turkovi, jen aby zjistil, že je to jistý velmi starý Žid.
Ne, prvek fantastična, který Evropan vidí, a nemůže si pomoci, v takových východních experimentech, má filosofičtější kořeny. Pokud se smějeme, když východní národy napodobují západní instituce, smějeme se západním institucím a ne jen východním národům: křesťanstvo totiž nemá, ani ve svém úpadku, křesťanštější vlastnost a přednost, než je schopnost smát se sobě samému. Když si ušlechtilý divoch nasadí cylindr, smějeme se, ale smějeme se cylindru, ne divochovi. Divoch je v jistém smyslu úspěšný satirik. Dokazuje, jak se pokrývka hlavy naší nejvyšší společnosti nehodí na nahou a heroickou lidskou podobu. Právě tak můžeme mít dojem, že kopírování našich parlamentů je svým způsobem jejich karikaturou. Ovšem karikaturisté jsou Turci. My jsme karikaturou. Naše veselí, spíš na náš vlastní účet, než Orientálců, se vlastně mísí s jistým smutkem. Oni povstali ve starém lidském zoufalství a naději, bojovali se starou lidskou udatností a krutostí. A získali tu přehojnou odměnou, že i je nyní mohou pronásledovat volební agitátoři, mohou být zasypáni růžovými a modrými rosetami a být v autech cizích lidí odváženi k hlasování pro názory někoho jiného. Možná si jejich poslanci také píší za jména písmena M a P (arabsky je tu napsat nedokážu/písmena MP – anglicky Member of Parliament, poslanec – pozn. překl./) a i je možná honí whipové chodbami , kde pak jen divoce a slabě prosí vládu, aby „odložila biče (jako by byli psi) a přistupovala k věci nadstranicky“ (whip – doslova bič—je britský ekvivalent šéfa poslanecké frakce, který má na starosti prosazování kázně poslanců při hlasováních. V britském parlamentu poslanci hlasují tak, že projdou jednou či druhou chodbou u zasedací síně – pozn. překl.) Nikdo také nepřekoná jejich obdiv ke královskému lovčímu (který, jak ke své lítosti zjistí, opustil své místo /Master of Buckhounds politicky obsazovaná dvorská funkce zaniklá počátkem dvacátého století, buckhound je menší plemeno loveckých psů – pozn. překl. /), ale písek v přesýpacích hodinách propadal, poslední vyjednávání selhala, vůle lidu musí zvítězit, Ulster se bude bít a Ulster bude v pořádku, směmovnu lordů bude nutné napravit nebo zrušit, chtějí osm a nebudou čekat (slogan požadující stavbu velkých válečných lodí v reakci na německé zbrojení před první světovou válkou – pozn. překl.) a ve všeobecném radostném sboru sloganů a rozumu Westmister bude dál Westminsterem—a Lambeth Lambethem (Lambeth Palace je londýnské ústředí anglikánské církve – pozn. překl.). Mladí Turci se nesmí pohoršovat nad naším nedostatkem nadšení pro parlamentní oligarchie, ať už se totiž smějeme nebo pláčeme, aspoň se nesmějeme jim, ale pláčeme nad sebou a nad našimi dětmi.
Příčiny válek
Na novinařině (takové, jakou tu zrovna zdráhavě skládám) je nešikovné, že titulek, tedy to co čtenář čte první, je obyčejně tím, co autor píše naposled. To samozřejmě neplatí o této stránce s jejím pevně daným záhlavím, ale v novinařině jako takové je to zdroj hrůzy. Titulek se chápe jako vysoce symbolický erb, i když ve skutečnosti je to spíš poněkud roztažený a trčící ocásek. A slova, jež se obyčejně hodí do záhlaví sloupku rozhodně nejsou obvykle vhodná jako začátek argumentace. Máme proto titulky toho druhu, které jsou spíš než hlavou věci jakýmsi jejím hadovitým zakončením.
Protináboženské myšlení osmnáctého století
Úpadek křesťanské theologie během vzestupu racionalismu v osmnáctém století patří k nejzajímavějším historickým episodám. Abychom ji viděli zřetelně, musíme si nejprve uvědomit, že to byla episoda a že byla historická. Kdybychom říkali, že je nyní už mrtvá, vyjadřovali bychom se možná příliš tvrdě, snad stačí říci, že nyní už je pro nás právě tak vzdálená jako zřetelná a že je od naší doby oddělena právě tak, jako kterékoliv jiné období minulosti. Ani víra ani rozum nikdy nezemřou, protože lidé vymřou, pokud budou zbaveni jednoho nebo druhého. I ten nejnespoutanější mystik v nějaké fázi užívá svůj rozum, i kdyby jen k tomu, aby rozumně argumentoval proti rozumu. I ten nejdůraznější skeptik má svá vlastní dogmata, i když pokud je to skeptik opravdu důrazný, pak často zapomněl, jaká to jsou. V tomto smyslu jsou víra i rozum shodně věčné, ale tak, jak jsou tato slova běžně používaná jako jakési volné nálepky pro určitá období, je jedno stejně vzdálené jako druhé. To, co bylo nazváno Věk rozumu, se vytratilo stejně úplně jako to, co bylo nazváno Věkem víry.
Náboženský cíl vzdělávání
Náboženství můžeme ze vzdělávání vyloučit pouze jednoznačným a ještě k tomu záměrným zužováním myšlení. Nepopírám, že to v jistých případech může být nejmenší z mnoha zel, že to může být jakási loyalita k politickému kompromisu, že je to jistě lepší než politická nespravedlnost. Ovšem sekulární vzdělávání je omezení, i kdyby to mělo být sebeomezení. Je přirozené říct, co si myslíte o přírodě, a zejména co si myslíte, aby se tak řeklo, o přirozenosti přírody. První a nejzřejmější věc, o kterou se člověk zajímá, je to, v jakém druhu světa žije a proč v něm žije. Pokud to nevíte, tak to samozřejmě nemůžete říct, ale už sám fakt neschopnosti odpovědět na otázku, kterou někdo druhý nejzjevněji položí může, a nemusí být tím, co někteří lidé označují za vzdělání, ale rozhodně to není nijak brilatní ukázka poučenosti. Vaše motivace může být velkorysá, nebo jen mírná, ale rozhodně není sama o sobě vzdělávací.
Charlotte Brontë, romantička
Génius Charlotte Brontë je jedinečný v jediném hodnotném smyslu, v němž lze toto slovo použít, v jediném smyslu, který odlišuje ojedinělost nějakého daru u básníka od nějakého bludu v blázinci. Ať už je nějaká umělecká dovednost sebevíc složitá nebo i groteskní, musí taková být, protože tyto vlastnosti existují v jakési tónině, která patří k nejsložitějším a nejgrotesknějším lidským cílům, jejím cílem ale je otevírání dveří a vstupu do širších věcí. Umění Charlotte Brontë bylo čímsi více či méně složitým, a nemělo by se označovat za groteskní, leda vzácně—a ne záměrně. Odvozovalo se ale od temperamentu a jako vše, co se na něm zakládá, bylo nevyvážné a bylo osobní až k zarytosti. Právě v souvislosti se silou tohoto druhu, jakkoliv je kreativní, musíme pochopit a definovat, čím se liší od netvořivé intensity šílenství. Nechápu, proč šosáci předchozí generace považovali Jane Eyre za knihu morálně závadnou, možná za to mohla její snad až přehnaná moralita. Kdyby ji považovali mentálně vadnou, dokázal bych jejich předsudek pochopit, i když bych současně chápal povahu jejich omylu.
Fikce jako potrava
Byl jsem vyzván, abych vysvětlil, co jsem mínil slovy, že literatura je přepych, zatímco beletrie je nezbytností. Nemám ponětí, kdy jsem to řekl, nebo kde jsem to řekl, ani zda jsem to řekl, totiž v tom smyslu, že si zrovna nevzpomínám, že bych to kdy vůbec řekl. Vím ale proč jsem to řekl, pokud jsem to kdy řekl. To je výhoda plynoucí z toho, když člověk věří v to, čemu někteří říkají dogma a jiní to nazývají logikou. Zdá se, že někteří lidé si představují, že když je člověk skeptický a mění své přesvědčení, nebo i pokud je cynický a na své přesvědčení nedbá, má z toho výhodu volné a pružné mysli. Pravý opak je pravdou. Samotnými zákony myšlení já dáno, že pamatovat si věci nespojité je náročnější, než pamatovat si věci spojité a člověk celý rozsah nějaké polemiky ovládá plněji, pokud má souvislé přesvědčení, než když neměl nikdy nic jiného, než rozdrobené pochybnosti. Proto dokážu okamžitě porozumět větě, která je mi předložena, jako by to byla věta vymyšlená někým jiným, což dost dobře možná i byla.
