Category Archives: Překlady Lucie Cekotové

Kanada: pokuta 55 tisíc dolarů za biologickou pravdu

5. dubna 2019 (LifeSiteNews) — Říkali jsme, že to přichází. Varovali jsme, že se to stane. Nekřičeli jsme bezdůvodně. Měli jsme pravdu. A teď je to tady, jak hlásá novinový titulek: „Kanadský soud uložil pokutu 55 tisíc dolarů Billu Whatcottovi za vyjádření křesťanských názorů na transgenderismus“. Jinými slovy, Whatcott nazval biologického muže (který sám sebe identifikuje jako ženu) biologickým mužem. To byl jeho zločin.

Jde o strašlivé zneužití justice a útok na svobodu slova a vyjadřování. John Carpay, předseda organizace Justice Center for Constitutional Freedom, která Whatcotta hájila, v protestu uvedl: „Kanadský Nejvyšší soud dlouho zastával názor, že svoboda vyjadřování je zdrojem síly demokracie.“ To však neplatí, když se dotkne transgenderového aktivismu. Tam svoboda končí. Carpay dodal: „Ve společnosti je plno lidí s různými názory. Rozhodnutí soudu podkopává základní principy svobodné společnosti a poškozuje zdraví kanadské demokracie.“

Přesně tak. Jak jsem však často konstatoval, cíl radikálního LGBT aktivismu je stále stejný: opozici je třeba umlčet. (A dokud nebude právně umlčena, je třeba ji společensky ostouzet.)

Španělští conquistadoři přinesli Mexiku pravou víru

MEXICO CITY, 5. dubna 2019 (LifeSiteNews) — P. Hugo Valdemar z arcidiecéze Mexico City ocenil španělské misionáře, kteří před pěti sty lety „dali nám Mexičanům to největší, co máme: pravou víru“.

Levicový mexický prezident Andrés Manuel López Obrador napsal minulý měsíc papeži Františkovi a králi Filipovi VI. Španělskému listy, v nichž žádá omluvu za násilí, kterého se v 16. století dopouštěli španělští conquistadoři na mexických domorodcích.

P. Valdemar napsal 1. dubna v úvodníku mexického listu Contra Réplica: „Nelze upadat do historického manicheismu, aniž bychom tím napáchali nesmírnou újmu na nás samotných, totiž že domorodci byli ti hodní, téměř ve stavu rajské milosti, zatímco ti zlí byli španělští conquistadoři, kteří přicházeli zničit velkou kulturu.“ Třebaže kněz uznává tragédii dobývání, píše dále: „Historická pravda je velice složitá a pravdou je, že dobyvateli nebyli Španělé, ale domorodci, národy podrobené aztécké říši, které měly dost krutosti a vykořisťování, jemuž byly vystaveny.“ P. Valdemar domorodé spojence španělských conquistadorů ocenil za to, že povstali proti aztécké říši, která praktikovala lidské oběti. „To vedlo k tomu, že se k hrstce dvou stovek Španělů přidaly celé národy, například Tlaxcaltékové, ale i další, a umožnily tak něco, co by se samotným Španělům nikdy nepodařilo.“ I když přiznává i „určité excesy při šíření víry“, tvrdí, že „misionáři byli velkými obránci domorodých obyvatel“. „Díky nim [misionářům] byla uznána jejich lidská důstojnost, byli osvobozeni z otroctví, jejich kultura byla chráněna a především se nám díky španělské katolické Církvi dostalo největšího daru, víry v Ježíše Krista, jediného Spasitele člověka, a zjevení Panny Marie Guadalupské, kterou Jan Pavel II. nazval příkladem a hvězdou evangelizace,“ napsal P. Valdemar. V narážce na to, jak misijní horlivost španělských kněží přispěla ke vzniku moderního mexického národa smíšením Španělů a domorodců, P. Valdemar dále píše: „Od Španělska jsme skrze mimořádné misionáře, jako byl Pedro de Gante, Motolinia, Fray Juan de Zumárraga a Tata Vasco de Quiroga, dostali to největší, co my Mexičané máme, pravou víru, víru v Ježíše Krista, a tedy i přístup k věčné spáse … potlačení ďábelského barbarství lidských obětí a temnoty modlářství, přístup k nejvyšší kultuře, té západní, jejíž součástí dnes jsme, třebaže jsme si na druhou stranu uchovali mnohé hodnoty domorodého světa, pohostinnost, silné sociální cítění a smysl pro sounáležitost, i dědictví památek, jež dnes hrdě ukazujeme miliónům turistů, kteří k nám přijíždějí.“

Odsouzeníhodné omyly o manželství a rodině: dialog na onom světě

Doby velkých zmatků zažila Katolická církev už dřív. Třebaže při pohledu zpět litujeme těchto období i vzpurných lidí, kteří je umožnili, zároveň z nich čerpáme moudrost a odvahu, uvědomíme-li si, že pastýři Církve sice ne vždy zachovávají víru nedotčenou nebo ji hájí, jak by měli, ale věřící mají ze křtu vyplývající základní povinnost pevně se držet pravé víry bez ohledu na to, jaký nátlak musejí snášet. Před časem jsme představili tři hypotetické scénáře, v nichž byly duše v roce 366, 638 a 1332 odsouzeny za to, že vlastní nedbalostí následovaly pastýře, kteří je vedli na scestí (http://www.duseahvezdy.cz/2018/01/21/ale-papez-to-rekl-aneb-vymluva-ktera-vam-u-boziho-soudu-nepomuze/).

Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes …

Andělé přivádějí duši před Krále králů a Pána pánů. Jeho vzezření je oslnivé a z jeho ran se linou proudy světla.

Soudce: Služebníku špatný, nyní zbavený odznaků církevní důstojnosti, jak ses opovážil rozsívat zmatek a nejednoznačnost o zločinu rozvodu, fikci „druhého sňatku“ a svatokrádežném připouštění cizoložníků ke svaté hostině oběti mé lásky?

Duše (třese se): Myslel jsem, že dělám správnou věc.
Soudce: Nikdy jsi nečetl slova, která zaznamenal můj spolehlivý služebník Matouš? „Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo. Proto již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Mohl jsem mluvit jasněji?

Duše (odvážněji): Ale někdy se ti, kteří měli být jedním tělem, zase rozejdou, stanou se opět dvěma jednotlivci a jdou si každý svou cestou. Nemáme se starat i o jejich potřeby, i když se rozešli?

Soudce: Křesťané spojení v manželství se v mých očích nemohou rozejít. Zůstávají jedním tělem, dokud je smrt nerozdělí. Nikdo nemá moc rozloučit, co jsem já spojil. Člověk si o sobě myslí, že je mocný, protože dokáže rozbít atom a svými zbraněmi by dokázal i zničit zemi, kdybych mu to dovolil. Ale rozloučit ty, kteří se z mé vůle stali jedním tělem, nemůže. Nepoložili moji služebníci, Jan Křtitel, Thomas More, John Fisher, Peter ToRot a mnozí další, při obraně nerozlučitelnosti manželství i vlastní život? Učil některý z učitelů mé Církve někdy něco jiného? Nepotvrzoval tuto pravdu ve věrnosti mému slovu jeden papež za druhým a neodsuzovali papežové každou otevřenou i skrytou odchylku od ní?

Duše: To je pravda, ale pak mě oklamali ti, kdo prohlašovali, že na zemi mluví tvým jménem!

Soudce: Proč ses nechal oklamat? Pravda je v Evangeliu – v tom Evangeliu, které jsi měl na základě svého svěcení hlásat vhod či nevhod ke spáse lidstva. „Mojžíš vám dovolil propustit vaše manželky pro tvrdost vašeho srdce; ale nebylo tomu tak od počátku. Ale pravím vám: Kdo propustí svou manželku, vyjma cizoložství, a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží.“ To jsem řekl a to jsem tím také mínil. Rozvod nebyl na počátku v Božím plánu. Nikdy to nebyl Boží plán. Když jsem mezi vás přišel v těle, zjevil jsem, že pouze a jedině tvrdost srdcí, která nemají milost, vede manžela k tomu, aby zapudil manželku, nebo manželku, aby zavrhla manžela. Trpěl jsem a zemřel na kříži, abych pro každého člověka získal srdce z masa podobné mému: srdce schopné a ochotné trpět a zemřít za přítele, za bratra či sestru, manžela, manželku, rodiče nebo dítě. Stále dávám tuto milost těm, kdo mě o ni prosí. To jsi měl také učit, místo abys překrucoval a ohýbal moje slova a snažil se hledat cestičky, jak uniknout přísnému milosrdenství lásky, která všechno dává – a také všechno žádá.

Duše: Ale Mistře, toto učení je pro slabé lidi určitě příliš obtížné!

Soudce: Je příliš obtížné pro lidi samotné. V tomtéž Evangeliu jsem řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“ I když jsem mluvil o evangelních radách, o manželství platí totéž: já a jen já svou milostí umožňuji manželům, aby se věrně milovali po celý život, já působím, že dokážou uvítat tolik dětí, kolik jim jich dám, já jim umožňuji snášet v manželství i nejhorší kříže – neplodnost, zradu, zneužití, opuštění – z lásky ke mně a pro věčný život. Realitu této neporazitelné milosti světu ukazuje zástup mučedníků, kteří mě následovali v mých krvavých stopách až do nebeské slávy.

Duše: Ale co lidé, kteří i ve svých neregulérních situacích zoufale potřebují pomoc tvých svátostí?

Soudce: Všichni jste hříšníci – a každý z vás zoufale potřebuje svátostnou pomoc, má-li zvítězit nad hříchem a nakonec dojít do mého království. Ale jak víš od apoštola Jana a z trvalé nauky mé církve, existuje hřích, který neznamená odmítnutí mého přátelství, a hřích, který ho odmítá. Těm prvním Církev správně říká „všední“ a těm druhým „smrtelné“. Smrtelný hřích člověka, který člověk nečiní pokání a setrvává v něm, vylučuje z přijímání mých svátostí i z věčného života. Ženatý křesťan či vdaná křesťanka, kteří žijí sexuálně s někým jiným, kdo není jejich původním a jediným manželským partnerem, se proviňuje cizoložstvím. Žádný skutečný křesťan nikdy neučil nic jiného. Dokonce i pohan Aristoteles byl přesvědčen, že cizoložství nemůže nikdy nikdo ospravedlnit ani z něj změnou té či oné okolnosti učinit ctnost. Měl víc zdravého rozumu než mnozí z vás, kteří na zemi žijete dnes, za což byste se měli velice stydět.

Duše: Jsem zmatený. Copak to není disciplinární záležitost tvé Církve? Neponechal jsi určování podmínek pro přijímání svátostí na nás?

Soudce: Tvůj zmatek je hluboký jako podsvětí. Na Církvi jsou vedlejší podmínky: jak často člověk smí nebo musí přijímat určitou svátost, jak dlouho před jejím přijetím musí zachovat půst a podobně. Zásadní podmínky pro udělování či přijímání svátostí jsou vlastní jejich symbolice a realitě, která pochází z toho, jak jsem je ustanovil. Mluvíš, jako bys nikdy nestudoval teologii!

Duše: Víš, že jsem studoval v…

Soudce: Běda, tvá formace byla trestuhodně špatná: povrchní, neúplná, překroucená subjektivismem a sentimentalismem, naprosto narušená moderními předsudky. To byla jen zčásti tvoje vina a značně to souviselo s tím, v kterém desetiletí jsi nastoupil do školy, a s učiteli, kteří se na tobě podepsali. Z tohoto důvodu bude tvé utrpení odpovídajícím způsobem zmírněno.

Duše: Ale Pane, Pane, není milosrdnější dopřát hříšníkům lék Eucharistie?

Soudce: Konečně se dostáváme k jádru tvého zavrženíhodného omylu. Nezneužívej vznešené a majestátní jméno Milosrdenství, ani líbezné a nevýslovné tajemství mého Těla a Krve! Smilovávám se i nad nejhorším hříšníkem, jen když činí pokání a má vůli svých hříchů zanechat. Smývám jeho vinu svou nejdrahocennější Krví a jeho duši činím bílou jako sníh. Kajícího hříšníka přivinu na své Srdce s láskou mnohem větší, než má matka k novorozeněti nebo ženich ke své krásné nevěstě. Živím ho manou z nebe a vodou ze skály. Mé milosrdenství však nemůže očistit hříšníka, který svůj hřích miluje. Jeho osud bude takový, jaký si sám zvolil. Jestliže žije v hříchu, bude hřích jeho životem, a jestliže v hříchu zemře, bude hřích – to znamená odloučení ode mě – jeho věčností. Dávat někomu takovému Eucharistii znamená jen vršit na jeho hlavu žhnoucí uhlí dalších hříchů.

Duše (v zoufalé snaze se ospravedlnit): Ale nám se říkalo, že je nejvyšší čas na novou Církev, soucitnou a pečující, která je ke každému vstřícná.

Soudce: Je jen jedna jediná Církev. Já jsem její Hlavou a můj Zákon se nikdy nemění – a poslouchat ho vede ke spáse. Vítaní jsou všichni, kteří se tomuto zákonu chtějí podřídit. Vy se mému svatému náboženství naopak vysmíváte, hříšníky ukolébáváte ke spánku a konejšíte jejich svědomí, když by přitom potřebovali spíš probudit, aby si uvědomili svůj skutečný stav a činili pokání. Jenom ti, kteří uznají svou smrtelnou nemoc, budou u božského Lékaře hledat uzdravení. Jinak zemřou ve svých hříších.

Duše: Nám se říkalo, že máme každému projevovat milosrdenství!

Soudce: Mnoho lidí neví, co milosrdenství ve skutečnosti znamená. Existuje jen jediné milosrdenství: přísné milosrdenství mé pravdy, které v lásce zraňuje a uzdravuje. Jizvy mých ran, které jsem snášel, abych přinesl svědectví pravdě z lásky k hříšníkům, se mnou zůstávají navěky ve slávě. Jsou důkazem, že není slávy bez pravdy, štěstí bez utrpení, lásky k bližnímu bez lásky k Bohu nade všecko a přede vším. Bez tohoto radikálního rozhodnutí pro mě je láska jen jiné označení pro sobectví na pět písmen.

Duše (stále rozrušenější): Proč – od koho – jak jsem to měl vědět?

Soudce: Ve své trpělivosti a lásce k lidstvu jsem sesílal nesčetné svědky pravdy – je tu inspirované, bezchybné a neomylné Písmo, jednomyslné mínění Otců, společná váha učitelů Církve, mimořádná shoda magisteria po všechna staletí a i ve tvé době kardinálové, biskupové, kněží i laici, kteří neúnavně hlásali pravdu o manželství a rodině. Nemáš žádnou omluvu, ba ani stín omluvy.

Duše (vyčerpaně): Jsi spravedlivý, Pane, a tvůj soud je pravdivý.

Soudce: Archandělé, odveďte toto církevní kníže na místo, které mu náleží.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/damnable-errors-on-marriage-and-family-a-dialogue-in-the-afterlife

Katolická školka odmítla přijmout dítě homosexuální dvojice

Msgre. Joseph Naumann

KANSAS, 7. března 2019 (LifeSiteNews) — Farní školka svaté Anny v Prairie Village v Kansasu je terčem kritiky za to, že odmítla přijmout dítě, které vychovává dvojice homosexuálů. P. Craig Maxim to vysvětlil v dopise rodičům, učitelskému sboru a zaměstnancům; v reakci na to vznikla petice požadující, aby škola své rozhodnutí přehodnotila. Petice adresovaná arcibiskupovi v Kansas City Josephu Naumannovi získala tisíc podpisů – z nichž polovina údajně patří farníkům – a uvádí se v ní, že „rozhodnutí odepřít Božímu dítěti přístup k tomuto báječnému společenství a vzdělání na základě představy, že svazek jeho rodičů [sic] není v souladu s učením Církve o svátostném manželství, postrádá soucit a milosrdenství Kristova poselství“.

Když kontroverze vypukla, P. Maxim požádal o radu arcidiecézi Kansas City, „neboť jako farní škola podléháme ve věci aplikace nauky Církve vedení arcidiecéze“. V dopise z 27. února P. Maxim napsal: „Arcidiecéze konstatuje, že jelikož stejnopohlavní svazky nejsou v souladu s naukou Církve o svátosti manželství a nelze je do souladu s ní uvést, nemohou rodiče v dětech utvářet chování a postoje, které by byly s učením Církve konzistentní. Vzniká tedy konflikt s tím, co děti prožívají doma. Rovněž se to může stát zdrojem zmatku pro další děti ve škole. Z tohoto důvodu arcidiecéze doporučuje nepřijetí dítěte,“ vysvětlil P. Maxim.

Pronásledování za nesouhlas s transgenderovou ideologií

V lednu policie v severoanglickém Humberside informovala jistého přístavního dělníka, že bude vyšetřován za to, že na Tweetu zveřejnil básničku o transgenderových lidech. O několik týdnů později policie v Suffolku kontaktovala čtyřiasedmdesátiletou ženu a policejní důstojník ji vyzval, aby přestala tweetovat komentáře kritizující transgenderovou ideologii a zvážila odstranění některých svých dřívějších příspěvků na sociálních sítích. Začátkem února pak list Daily Mail přinesl zprávu, že již v prosinci policie v Hertfordshiru zatkla osmatřicetiletou matku před očima jejích dětí a zavřela ji v policejní cele za to, že se na Twitteru nepohodla s transgenderovým aktivistou.

Příběh Kate Scottowové je skutečně mrazivý. K ní domů přišli tři policisté, zadrželi ji, dopravili na policejní stanici a vyslýchali za to, že se s transgenderovým aktivistou nepohodla o „deadnaming“ (oslovování transgenderových osob proti jejich vůli rodem, který odpovídá jejich biologickému pohlaví) a o biologickém muži, který se prohlašuje za ženu, mluvila jako o muži. Za tento údajný trestný čin 1. prosince loňského roku Scottowovou zatkli, vyfotografovali, odebrali jí DNA a otisky prstů a sedm hodin ji drželi v cele. K zatčení došlo před její desetiletou autistickou dcerou a dvacetiměsíčním synem, jehož dosud kojí. Vyšetřována je evidentně stále a policie jí nevrátila mobilní telefon ani počítač, který potřebuje ke svému probíhajícímu studiu magisterského programu v oboru forenzní psychologie.

Útok na rodinu

Poznámka vydavatele původního článku: Krize rodiny a manželství, která se projevuje vytrvalým šířením antikoncepce, rozvodu, smilstva, cizoložství a homosexuality, jasně pochází od ducha tohoto světa a v konečném důsledku z padlé lidské přirozenosti. Tentýž duch však nyní pronikl i do Magisteria Církve v takové míře, že to krizi ještě zhoršuje.

Následující úryvky jsou z knihy The Family Under Attack (Útok na rodinu) od P. Pietra Leoneho (vydal Loreto Publications, 2014; rozsáhlé recenze vyšly v angličtině na stránkách Christian Order a Rorate Caeli [1]), která si klade za cíl tento jev prokázat a analyzovat jeho příčiny pomocí tradičních teologických zásad svaté matky Církve.

POSUN V CHÁPÁNÍ LÁSKY

Tradice Církve rozlišuje mezi třemi základními formami lásky. Za prvé existuje láska smyslná (neboli vášnivá), jejímž příkladem je láska sexuální; za druhé láska rozumová (neboli ctnost lásky); a za třetí láska křesťanská, forma rozumové lásky pozvednutá nadpřirozenou milostí k tomu, abychom milovali Boha takového, jaký je, a bližního v Něm a kvůli Němu.

Změna nauky na straně představitelů Církve od Druhého vatikánského koncilu s jejich otevřeností vůči světu a všem jeho projevům, a konkrétně jejich nauky o manželství, spočívá v zásadě v záměně křesťanské lásky za lásku smyslnou: smysly, city, sentimentalitu.

Proč je konzervatismus součástí problému, nikoli řešení

Peter Kwasniewski

Reakce na odhalení arcibiskupa Viganò – alespoň ve Spojených státech – by nám měla dodávat odvahy: dosud existují pravověrní biskupové, kteří si váží lidských práv a Boží spravedlnosti. Navíc i přes téměř každodenní špatné zprávy z Říma dosud nacházíme diecéze, kde počet povolání stoupá, a dokonce i vzkvétající tradiční řeholní komunity. Po desetiletích amnézie se do katedrál a farností vrací posvátná hudba. Dobré zprávy nechybějí, jestliže je člověk hledá.

Můžeme nicméně pozorovat i dlouhodobý problém, který dlouho opožděnou reformu a opravdovou obnovu zpomaluje: převládající základní postoj konzervatismu mezi biskupy, kněžími i věřícími.

Konzervativec je někdo, kdo touží konzervovat existující dobro, to znamená zachovávat status quo a současně napravovat nechvalně známé úchylky. Konzervativec však nemá žádnou zásadovou motivaci vracet se k tomu, co bylo ztraceno, a oživovat to, protože nemá žádný pádný důvod považovat to za vzácnější, cennější než soubor dober, která náhodou existují právě teď. („Existují řeholnice, které nosí alespoň nějaký stejnokroj a krucifix? Skvělé! Je třeba to udržovat, protože to nechceme ztratit. Něco je koneckonců lepší než nic.“) Milovník Tradice naproti tomu smýšlí jako církevní otec z pátého století svatý Vincenc Lerinský. Pro Vincence, stejně jako pro plejádu otců, učitelů Církve a papežů, je Tradice jako taková nadřazená novotám; těm je nutno nedůvěřovat a odolávat jim ze všech sil. („Jestliže řeholnice nenosí úplný hábit se závojem, je načase dát jim na vybranou: přijmout tradiční oděv, nebo se vrátit do světa.“)

Nový průzkum ukazuje odlišnosti ve víře

Nový průzkum, který provedl P. Donald Kloster z farnosti Panny Marie v Norwalku v americkém státě Connecticut ve spolupráci se statistikem a bloggerem Brianem Williamsem (LiturgyGuy.com), ukázal zajímavé údaje o málokdy dotazované skupině katolíků: těch, kteří pravidelně navštěvují tradiční mši svatou.

Kněz, který průzkum inicioval, slouží již víc než dvacet let jak mši podle novus ordo (NOM), tak tradiční latinskou mši svatou (TLM), a jak konstatuje v úvodu ke svým zjištěním, „pozoruje rozdíly mezi lidmi navštěvujícími tyto dvě různé mše římského ritu“. Podotýká, že „mezi americkými katolíky navštěvujícími NOM byly průzkumy týkající se jejich víry a praxe prováděny opakovaně (Pew Research a Centrum pro aplikovaný výzkum v apoštolátu při Georgetownské univerzitě [CARA]),” a všímá si, že „soubor dotazovaných [v těchto průzkumech] zřejmě nezahrnoval skupinu katolíků, kteří navštěvují TLM,” to znamená „přibližně 100 tisíc katolíků účastnících se v celých Spojených státech nejméně 489 nedělních mší“. Průzkum byl prováděn jak v kostelech, tak online u celkem 1773 respondentů.

Výsledky v klíčových otázkách byly výmluvné:

Případ Zanchetta: rána pověsti papeže jako reformátora

Začátkem ledna Vatikán přiznal, že jistý argentinský biskup pracující ve Vatikánu čelí obviněním ze sexuálního zneužívání. Americká média případu vcelku pochopitelně nevěnovala velkou pozornost: šlo jen o další z dlouhé řady stížností na duchovní osoby, tentokrát na biskupa, jehož jméno (Gustavo Oscar Zanchetta) bylo americkým čtenářům neznámé. Novináři, kteří se na případ podívali jen o trochu podrobněji, však poznali bombu, pro pověst papeže Františka jako reformátora potenciálně smrtící úder.

Stručná fakta: v červenci 2013 papež František Zanchettu jmenoval biskupem v Oranu. Zanchetta, který byl předtím jako zaměstnanec argentinské biskupské konference podřízeným budoucího pontifika, se stal jedním z prvních biskupů jmenovaných novým papežem. Už čtyři roky nato však ve věku pouhých 53 let náhle rezignoval a bez varování odjel z města. Svůj odjezd v té době vysvětloval zdravotními důvody. Dnes vatikánští představitelé říkají, že odstoupil z administrativních důvodů: měl problematické vztahy s kněžími své diecéze. Po několika měsících, kdy nezastával žádný úřad (a neprojevoval žádné známky špatného zdraví), mu papež František svěřil významný post ve Vatikánu, na Správě majetku Apoštolského stolce (APSA), která se stará o investice Vatikánu a jeho obrovský nemovitý majetek.

Koncem prosince 2018 – přesněji na Boží hod – argentinský list El Tribuno odhalil, že biskup Zanchetta je obviňován ze sexuálního zneužívání seminaristů. Vatikán tvrdí, že obvinění se objevila teprve nedávno a s jeho rezignací na úřad biskupa oranské diecéze nemají co dělat. El Tribuno nesouhlasí a uvádí, že obvinění sahají do roku 2015 a byla příčinou jeho odchodu. Čtenáři nechť se rozhodnou sami, které z obou tvrzení je věrohodnější.

Doba předpostní: Na počátku

Téma kající doby předpostní uvádějí čtení matutin: stvoření, pád a prvotní hřích, Boží zásah do dějin očištěním lidstva, jehož nepatrná část se zachránila v arše (týden po první neděli po Devítníku), Boží rozhodnutí vyvolit si svůj lid a vůle Nevyzpytatelného zjevit se prostřednictvím vyvoleného lidu Izraele, tajemství Vtělení, skrze něž zaslíbení dané Abrahámovi („v tobě požehnána budou všechna pokolení lidstva“, první čtení matutina na druhou neděli po Devítníku) bude naplněno v Božím Synu zrozeném z Panny Marie („nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a potomstvem jejím; ona rozdrtí hlavu tvou, kdežto ty budeš úklady činiti její patě,“ třetí čtení matutina ve středu po Devítníku).

Realita prvotního hříchu („jsem Neposkvrněné Početí“) a velká potřeba pokání v naší době („Pokání! Pokání! Pokání“) byly také poselstvím památných událostí, jež započaly 11. února 1858: