Category Archives: Překlady Lucie Cekotové

Výzva k posílání vánočních pozdravů uvězněnému kardinálu Pellovi

9. prosince 2019 (LifeSiteNews) — Anglický katolický jáhen vyzval podporovatele kardinála George Pella, aby mu posílali vánoční pohlednice. Jáhen Nick Donnelly zveřejnil na Twitteru kardinálovu současnou adresu a tento text:

„Prosím projevte kardinálu Pellovi svou podporu tím, že mu pošlete vánoční pozdrav. Zde je adresa. Na obálku NEPIŠTE ,kardinál Pellʼ, jinak věznice zásilku odmítne.

George Pell

Melbourne Assessment Prison

317 – 353 Spencer Street

West Melbourne, VIC 3003

AUSTRALIA

V adrese JE NUTNÉ uvést jen ,George Pellʼ, ale úřady akceptují titul ,Jeho Eminenceʼ přímo v textu dopisu.“

Kardinál Pell byl letos v Austrálii uvězněn za údajné zneužívání dětí v dávné minulosti. Obvinění vždy odmítal a v příštím roce se má projednávat [u australského Vrchního soudu] jeho odvolání.

Noví svatí v tradičním kalendáři?

Obvykle dobře informovaný portál Messa in Latino zveřejnil zprávu, že podle informací od jeho vysoce postavených zdrojů ve Vatikánu bude „počátkem ledna“ zveřejněn dokument Kongregace pro bohoslužbu obsahující seznam sedmi světců, jejichž nepovinná připomínka bude přidána do univerzálního kalendáře římského misálu z roku 1962.

Stojí za připomenutí, že když František počátkem roku 2019 zrušil papežskou komisi Ecclesia Dei, která řešila záležitosti související s tradiční mší svatou, byly všechny její kompetence (včetně těch, které uvádí Summorum pontificum) začleněny do pravomocí Kongregace pro nauku víry a ani liturgické otázky z toho nebyly vyjmuty. Budeme tedy muset počkat na předpokládaný dokument Kongregace pro bohoslužbu, abychom se dozvěděli, proč ho vydává toto dikasterium (které se zabývá novou mší), a nikoli Kongregace pro nauku víry.

Odpočívej v pokoji, pokoncilní katolictví

Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno.

Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami.

Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně …”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).

V tom jsem žil. Od té doby jsem se přestěhoval do většího a krásnějšího příbytku zvaného katolická tradice. Už mě unavovalo bydlení v nově postavené, údajně energeticky úspornější a ekologičtější, ale ve skutečnosti jen chatrné, profukující, fluoreskující, škůdci zamořené, rozpadající se budově vyprodukované jediným ekumenickým koncilem, který neformuloval žádnou slavnostní definici a nevydal žádné slavnostní odsouzení. Díky podrobnému studiu autorů, jako je Wiltgen, Davies, Amerio, Ferrara, de Mattei a Sire, jsem pochopil, že lupiči nepřišli po koncilu, ale že jimi byli lidé na koncilu, kteří ho chytře řídili směrem k progresivismu a modernismu, po němž tajně toužili, a kteří v dokumentech plánovitě rozmisťovali „časované bomby“ – nejednoznačné formulace, jež bylo možno vykládat tak či onak a jež se pak skutečně obracely tam a zase zpátky v nekonečné válce mezi liberály a „konzervativci“ všech ražení a na všech úrovních.

Pochopil jsem, že nová liturgie JE problém – nejen evidentně špatný způsob, jak se po celém světě celebruje, ale sama o sobě, ve svých oficiálních knihách, svých textech, svých rubrikách. Ani nový katechismus se svou mlhavou upovídaností a opomíjením obtížných bodů, například toho, že muž je v manželství hlavou, nebyl žádným kouzelným řešením; vlastně byl v poslední době degradován na zrcadlo vládnoucího Narcise, což mu dává přibližně stejnou hodnotu jako rozhovorům v letadle. A především jsem pochopil, že „následování papeže“, kamkoli se pohne na souši, na moři i ve vzduchu, nejenže není řešením, ale je velkou částí problému.

A co je tím problémem? Zatmění jakékoli koherentní představy o tom, co to je, bylo a vždy bude katolictví, a to zatmění chtěné, protože „lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé” (Jan 3,19).

Katolická „tvrdá řeč“ dnes: Ženy by měly pracovat především doma

Papež Lev XIII. píše v encyklice Rerum novarum: „Podobně jsou některé práce méně vhodné pro ženy, pro něž jsou nejpřirozenější práce v domácnosti: tyto práce v domácnosti chrání ženskou důstojnost, jsou svou povahou vhodné pro výchovu dětí a prospívají celé rodině.“ Na první pohled je nepochopitelné, jak to, že podobné výroky nevyvolávají větší pozornost, vzhledem k tomu, že Rerum novarum je častou příčinou diskusí mezi katolickými sociálními konzervativci a integristy na jedné straně a katolickými zastánci ekonomiky volného trhu na straně druhé. Mám podezření, že důvodem je obecná zdráhavost katolíků postavit se čelem k věcem, na něž je moderní lidové povědomí citlivé a které jsou v něm zároveň obzvlášť pevně zakořeněné. Uvažujeme takto: Když už musíme nám nenakloněným posluchačům vysvětlovat, proč nechceme připustit „manželství“ homosexuálů a transgenderové toalety, k čemu zacházet ještě dál a zpochybňovat moderní chápání rovnosti žen a mužů?

Takováto argumentace mi připadá pomýlená. Buď papeže Lva XIII. máme brát vážně, nebo ne; a pokud přijmeme politicky korektní náhled 21. století, který jeho výroky o ženách nepovažuje jen za mylné, nýbrž za neomluvitelně hloupé a bigotní, pak více či méně platí to druhé. Jinými slovy, buď Lev XIII. nevyjadřuje správnou myšlenku, nebo překvapivý výrok některé práce jsou méně vhodné pro ženy není tak zrůdný, jak naznačuje konvenční přesvědčení.

Neomylnost kanonizací a mravnost věřících

V září 2018 jsme zveřejnili článek dr. Johna Lamonta o neomylnosti kanonizací převzatý z portálu Rorate Caeli. [http://www.duseahvezdy.cz/2018/09/21/je-treba-vsechny-kanonizace-prijimat-jako-neomylne/] Jeho značný ohlas přiměl dr. Lamonta k napsání následujícího textu o kanonizacích a mravnosti věřících. Skrupulozita nikdy nepatřila mezi katolické ctnosti.

V nedávné době se objevilo mnoho diskusí souvisejících s kanonizací Pavla VI. Některé z těchto textů, včetně mého vlastního, tvrdí, že akt svatořečení není nutně neomylným výrokem, a proto svatořečení Pavla VI. od katolíků nevyžaduje, aby věřili, že je svatým v nebi, mají-li závažné důvody k přesvědčení, že svatý nebyl. Mnozí katolíci, kteří se pokládají za konzervativce či dokonce za tradicionalisty, tento závěr odmítli nikoli proto, že by existovaly nezvratné důkazy o hrdinské ctnosti Pavla VI., nýbrž proto, že kanonizace jsou údajně vždy neomylné. Toto odmítnutí není dobře teologicky informované, prezentuje se však autoritativním tónem, jenž může oklamat katolíky, kteří nejsou se související teologickou problematikou obeznámeni. Proto stojí za to uvést podrobnější teologické důvody, které vedou k závěru, že ne všechny kanonizace jsou neomylné a že katolíci nemusejí akceptovat, že svatořečení je nutně neomylným aktem magisteria.

Měli bychom začít vysvětlením rozsahu neomylné učitelské autority Církve. Ta se vztahuje na všechny Bohem zjevené pravdy, které jsou součástí pokladu víry, a také na všechny pravdy, jejichž přijímání je nezbytné k tomu, aby bylo možno poklad víry účinně hájit nebo s dostatečnou autoritou předkládat. Druhá uvedená kategorie se nazývá „sekundární předmět neomylnosti Církve“.

Dále je třeba definovat otázku, jíž se budeme zabývat. Není pochyb o tom, že svatost některých osob je neomylným učením. Bůh například zjevil, že kající lotr je v nebi. Jiné kanonizace lze nepochybně zařadit k sekundárnímu předmětu neomylnosti. Nauka, že svatý Pavel po svém obrácení žil životem hrdinské ctnosti a je nyní světcem v nebi, je nutná pro důvěryhodnost inspirovaného učení, které dal Církvi, a je tedy součástí sekundárního předmětu neomylnosti.

Máme se modlit „na úmysly Svatého otce“, i když jsou úmysly papeže špatné?

Jednou mi přítel, s nímž jsem jel v autě, řekl: „Víš, za tohoto pontifikátu je vážně těžké poznat, jak se má člověk chovat před dětmi. Tím chci říct, že se nedá pořád předstírat, že s papežem Františkem je všechno v pořádku. Děti jsou chytré a leccos zaslechnou. Ptají se. Vědí, že se děje něco divného. Když jsme se onehdy modlili růženec, řekl jsem, že se pomodlíme ,na dobré úmysly papežeʼ. Ale i to mým starším dětem přišlo zvláštní. Znamená to, že papež má i špatné úmysly? Odpověď je docela evidentní: ano, některé jeho úmysly, jak je Vatikán prezentuje ve svých pravidelných krátkých videích, se zdají velice špatné. Co máme tedy dělat, když chceme získat plnomocné odpustky, k nimž se modlitba na úmysly papeže vyžaduje?“

Všimnul jsem si, že tato otázka se v posledních letech objevuje často. Některé rodiny se na papežovy úmysly přestaly modlit úplně. Některé se místo toho modlí za jeho obrácení. To jistě není špatný nápad, ale myslím, že na hlavní otázku existuje odpověď, při níž si můžeme s úlevou vydechnout.

Otevřený dopis biskupa Athanasia Schneidera

  1. „Nebudeš míti jiných bohů, kromě mě,“ praví Pán Bůh v prvním přikázání (Ex 20,3). I když bylo původně dáno Mojžíšovi a židovskému lidu, zůstává v platnosti pro všechny a v každé době, neboť Bůh nám říká: „Neučiníš si sochy ani jakéhokoliv obrazu něčeho, co je shora na nebi nebo dole na zemi, nebo těch věcí, které jsou ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, aniž (jich) ctíti“ (Ex 20,4-5). Náš Pán Ježíš Kristus toto přikázání dokonale zachovával. Když mu ďábel nabídnul všechna království světa, jen když se mu pokloní, Ježíš odpověděl: „Kliď se, satane! Neboť je psáno: Pánu, svému Bohu se klaněj a jen jemu služ!“ (Mt 4,10). Kristův příklad je nejvýš důležitý pro každého, kdo touží po „pravém Bohu a věčném životě“, jak nás napomíná svatý apoštol Jan: „Děti, střezte se model!“ (1 Jan 5,20-21).

V naší době je toto poselství obzvlášť důležité, neboť do žil Kristova mystického Těla – Církve – proniká synkretismus a pohanství. Jako nástupce apoštolů, jemuž byla svěřena péče o stádce Boží, nemohu nadále mlčet před bezostyšným porušením svaté vůle Boží a katastrofálním následkům, které přinese jednotlivým duším, Církvi jako celku a vlastně i celému lidstvu. Tento dopis proto píši s velkou láskou k duším mých bratří a sester.

  1. V předvečer zahájení synody o Amazonii, 4. října 2019, se ve vatikánských zahradách za přítomnosti papeže Františka a několika biskupů a kardinálů konal náboženský obřad, který částečně vedli šamani a při němž byly použity symbolické předměty, a to dřevěná soška nahé těhotné ženy. Tato vyobrazení jsou známa v domorodých rituálech amazonských kmenů, jimž náleží, konkrétně při uctívání takzvané Matky Země, Pačamamy. V dalších dnech byly dřevěné postavy nahých žen uctívány i ve Svatopetrské bazilice u hrobu svatého Petra. Papež František také přivítal dva biskupy, kteří Pačamamu na ramenou přinesli v procesí do synodního sálu, kde byla umístěna na čestném místě. Sošky Pačamamy byly rovněž vystavena v kostele Santa Maria in Traspontina.

V reakci na hlasité protesty katolických věřících proti těmto obřadům a užívání těchto sošek vatikánští mluvčí a členové výboru amazonské synody evidentní nábožensky synkretický charakter sošek bagatelizovali či popírali. Jejich odpovědi však byly vyhýbavé a vzájemně si odporovaly; šlo o ukázky intelektuální akrobacie a popírání zjevných důkazů.

John Henry Newman: „Ze všech sil jsem odporoval duchu liberalismu v náboženství“

Jak oznámil Svatý stolec, papež František 13. října prohlásí za svatého patrně nejznámějšího anglického konvertitu 19. století, kardinála Johna Henryho Newmana. Zřejmě si za účelem svatořečení velkého zastánce celibátu odskočí ze synody o Amazonii, která se podle všech známek bude snažit celibát zrušit (či k tomu alespoň nastoupit cestu). Při té příležitosti jistě zazní – a po pravdě řečeno už zaznívá – spousta „nábožensky korektních“ řečí o „nepřítomném otci Druhého vatikánského koncilu“ a o tom, jak v duchu ekumenismu zavládne nad jeho svatořečením stejně nelíčená radost v katolické Církvi jako v anglikánském společenství. Nevěřte jim! „Katolík a protestant nemohou mít oba pravdu a oba se mýlit. Je jen jedna pravda, ne dvě, a tato pravda, jak víme, je v katolickém náboženství,“ napsal Newman v sérii přednášek pro anglické katolíky (později vyšly knižně pod názvem Lectures on the Present Position of Catholics in England) v době, kdy se v Anglii rozpoutala obrovská vlna antikatolicismu a absurdních protikatolických předsudků.

V nakladatelství Hesperion právě vychází jedno z nemnoha Newmanových beletristických děl, román Ztráta a zisk. Je to příběh konverze studenta Oxfordské univerzity, příběh o hledání a následování pravdy, ať to stojí cokoli. Sám Newman za svou konverzi ke katolicismu zaplatil vysokou cenu; jako uznávaný anglikánský teolog, akademik a duchovní ztratil postavení, jako člověk většinu přátel a rodiny.

Zákaz výkonu praxe pro lékaře za to, že plod nazval člověkem

30. srpna 2019 (Society for the Protection of Unborn Children) — Jihoafrický lékař čelí obvinění z neprofesionálního jednání za to, že pacientce sdělil vědecká fakta o dětech před narozením.

Podle listu Sowetan Live Dr. Jacques de Vos údajně řekl pacientce, že „plod je lidská bytost“ a potrat nazval zabitím člověka. Za konstatování těchto vědeckých skutečností dostal výpověď ze zaměstnání a byl mu zakázán výkon lékařské praxe.

Proti De Vosovi bylo zahájeno řízení a nyní čelí čtyřem obviněním Rady zdravotníků Jižní Afriky. Podle její zprávy měl de Vos „svými protipotratovými výroky porušit autonomii“ pacientky.

Zrušte jezuity a začněte znovu

Arturo Sosa

Představte si, co budoucí církevní historikové řeknou o jezuitech:

„Tovaryšstvo Ježíšovo založil svatý Ignác z Loyoly v roce 1540. Hrálo klíčovou roli v úsilí Církve o potlačení rodící se protestantské hereze. Během staletí se však stalo baštou jiné hereze – modernismu – a z nařízení papeže Pia XIII. bylo nakonec zrušeno. Pozůstatky řádu ve Spojených státech přetrvávaly ještě v polovině 21. století, zejména díky hodnotě pozemků, na nichž byly vybudovány řádové univerzity. V roce 2103 se pak sedm posledních kněží Tovaryšstva dalo kolektivně ordinovat v episkopální církvi, čímž počet jejích duchovních přibližně zdvojnásobili.“

Zdá se vám to drsné? Možná. Ale jaký máme důvod k optimistickému pohledu na budoucnost jezuitů v katolické Církvi?