V květnu se objevila zpráva, že dva mniši z kláštera svatého Benedikta v diecézi Fréjus-Toulon ve Francii, který je tzv. „veřejným sdružením věřících“, slouží tradiční liturgii a dodržuje klasickou benediktinskou řeholi, přijali kněžské svěcení z rukou nejmenovaného „významného preláta v plném společenství se Svatým stolcem“, poté co jim diecézní biskup Msgr. Dominique Rey opakovaně sdělil, že on jim ho udělit nemůže. Klášter argumentoval tím, že tato svěcení byla nezbytná pro jeho přežití vzhledem k nekonání biskupa, které bylo způsobeno strachem ze Svatého stolce. Biskup reagoval tím, že mnichy suspendoval.

Počátkem června vyšlo najevo, že biskup Rey a jeho diecéze se stali předmětem „bratrské vizitace“ arcibiskupa-metropolity a že na základě toho Svatý stolec Reyovi zakázal v dohledné budoucnosti vysvětit vůbec kohokoli. (Každoroční kněžská svěcení byla naplánovaná na 26. června a další ještě na později.) 10. června biskup rozhodl o zrušení klášterního sdružení věřících. (https://www.duseahvezdy.cz/2022/06/07/vatikan-zakazal-tradici-naklonenemu-francouzskemu-biskupovi-vysvetit-kneze-a-jahny/#more-28612)

Zakladatel a převor kláštera Dom Alcuin Reid, v tradičních kruzích dobře známý svou liturgickou erudovaností, souhlasil, že Rorate Caeli poskytne tento exkluzivní rozhovor.

RC: Otče Alcuine, mnohé lidi na celém světě překvapilo, že jste ignoroval kanonické předpisy týkající se přijetí kněžského svěcení, což vedlo k vašemu suspendování a ke zrušení vašeho sdružení věřících. Proč jste vy a vaši mniši zvolili tento postup?

Stručně řečeno: abychom mohli věrně žít svá mnišská povolání a přežít bouři, která zuří kolem nás, a nyní obzvlášť divoce v naší diecézi. Kdybychom nepřijali nabídku svěcení mimo kanonické normy, byli bychom teď mnišskou komunitou bez kněze, a tedy i beze mše svaté, vydanou na milost Svatému stolci – a všichni víme, kolik soucitu by měli s tradičním klášterem!

Jak vysvětlujeme v prohlášení z 13. května (anglicky a francouzsky v plném znění zde: http://www.monasterebrignoles.org/news/statement-communique), rozhodli jsme se ve svědomí v průběhu času, po mnoha modlitbách, postech a konzultacích, k materiální neposlušnosti, která, jak jsme byli pevně přesvědčeni tehdy a jsme i teď, byla nutná s ohledem na patřičnou prozíravost, abychom mohli nadále žít svá povolání podle slibů, které jsme dali Všemohoucímu Bohu.

Naše „suspendování“, o němž se toho tolik napsalo, bylo kanonickou parodií. Ve skutečnosti biskup vyhlásil, že jsme automaticky upadli do trestu suspenze. Jediným problémem, jak jsme vysvětlili ve svém prohlášení, bylo to, že suspenze byla předem kanonicky prominuta (a tudíž už neexistovala). Jakmile to naše biskupství pochopilo, uložilo druhou suspenzi, avšak za stejný delikt (kanonický zločin). Jak může člověk podléhat druhé suspenzi za stejný delikt, za nějž byl trest již prominut, je těžké pochopit. Soudím však, že naše biskupství je v současné době pod velkým tlakem.

„Zrušení“ našeho veřejného sdružení věřících jsme řádně napadli – dekret vychází ze lží, které byly navíc evidentně splácány dohromady ve spěchu. Upřímně řečeno je to kanonický trapas.

Náš každodenní život s osmi hodinkami posvátného oficia a mší svatou, manuální a intelektuální prací, přijímáním hostů atd. pokračuje stále stejně bez ohledu na dekrety vydávané biskupstvím – s velkou radostí a pokojem přes všechny mrzutosti. Věděli jsme, že suspenze a zrušení může hrozit, ale vlastníky našeho majetku jsme my, nikoli diecéze, a vystěhovat nás nemůžou.

RC: Takže klášter bude bez ohledu na všechno pokračovat?

To je naše povolání a povinnost, k níž jsme se zavázali před Všemohoucím Bohem. Tomu musíme být věrni. Nic jiného nemůžeme dělat, jinak bychom se stali lidmi najatými za mzdu, kteří utíkají, když se objeví vlci (srov. Jan 10,23).

Musíme-li být na nějakou dobu kanonicky nezávislí, budiž. Samozřejmě si to nepřejeme a budeme nadále udržovat dobré vztahy s dalšími kláštery, každé tři roky zvát patřičně zkušené mnichy na vizitaci a tak dále. I když musíme být nezávislí, nesmíme se izolovat. V pravý čas podle Boží prozřetelnosti autority nakonec uznají integritu našeho života a dají nám příslušné svolení – jak se stalo v ne tak dávné minulosti.

RC: Co máte na mysli?

Nejzřetelnější paralela jsou první dvě desetiletí opatství Le Barroux: jeho zakladatel Dom Gérard Calvet byl suspendován a vyloučen z benediktinského řádu za to, že bez povolení vysvětil vlastní podřízené (vysvěcení byli suspendováni rovněž) – jen proto, aby o nějakých patnáct let později kardinál vyslaný Vatikánem provedl jeho opatskou benedikci.

Nezapomínejme na počátky Kněžského bratrstva svatého Petra nebo Institutu Dobrého Pastýře. Ty by dnes neexistovaly, nebýt neposlušnosti ve svědomí o několik desetiletí dříve, která zajistila, že Společnost svatého Pia X. pokračovala dál, třebaže byla v sedmdesátých letech kanonicky zrušena.

Lidé, kteří dnes těží z dobrého díla těchto institutů či obdivují opatství Le Barroux, by neměli zapomínat, že dnes existují proto, že se jejich zakladatelé historicky ve svědomí rozhodli ignorovat části kanonického práva a dekrety o suspenzi, které by jinak přivodily jejich konec. Naneštěstí se zdá, že naše doba začíná být stejně mimořádná jako ta jejich a dost možná bude vyžadovat podobné akce.

RC: Ale jak nezávisle přežijete?

Myslíte-li finančně, tak jsme v rukou Boží prozřetelnosti. To jsou však velmi dobré ruce! Publicita posledních týdnů nám přinesla záplavu vyjádření podpory, velkorysých darů, žádostí o návštěvu a dotazů na povolání – mladí lidé se autoritářskými pózami nedají odradit. „Sankce“, které na nás byly uvaleny, opravdu nezabránily věřícím, ale ani kněžím a seminaristům, aby k nám nadále jezdili. V dobách, které v Církvi prožíváme, se tyto věci považují za prázdná gesta, jimiž také jsou. Lidé, kteří nás znají, vědí, že jsme doopravdy jednali z náležité prozíravosti.

Věříme, že budeme-li věrni svému povolání, budeme-li žít tradičním benediktinským životem poctivě a s láskou a budeme věrni tradiční liturgii sloužené plně a neporušeně, bude všechno dobré. Riskujeme, jistě, ale je to riziko, které považujeme za přiměřené okolnostem, v nichž se nacházíme. Jsme v Božích rukou – a to je nejlepší místo, kde můžeme být!

RC: Jak se díváte na budoucnost biskupa Reye a diecéze Fréjus-Toulon? Byl váš klášter odpovědný za opatření proti biskupovi?

Tvrdit, že jsme byli přímo odpovědní za opatření proti němu, by nám přikládalo příliš velkou důležitost. Jsem si jist, že jsme figurovali na seznamu komunit, které zřídil a které Svatý stolec „znepokojovaly“ – ne kvůli problémům v naší komunitě (měli jsme pravidelné vizitace s příznivými zprávami), ale protože existujeme a jsme přiměřeně známí. Naše dubnová svěcení přišla příliš pozdě, než aby mohla něco způsobit – Svatý stolec po Msgr. Reyovi jde už víc než dva roky a „bratrská vizitace“ diecéze ze strany arcibiskupa-metropolity se konala už dřív (nás nenavštívil nikdy).

Budoucnost je těžké přesně předpovídat. Několik seminaristů a někteří kněží už si sbalili kufry a z diecéze odešli. Biskup se veřejně omluvil za své chyby v minulosti a slíbil, že se napříště pokusí dělat to lépe (přičemž řekl, že čeká na další rozhodnutí z Říma) – tak trochu jako nezdárný student, který prosí ředitele, aby mu dovolil pokračovat ve studiu další rok. Pochybuji, že teď může udělat cokoli významného bez souhlasu Svatého stolce. V diecézi samozřejmě existuje velký neklid mezi seminaristy i v některých komunitách, zejména těch s tradičními sklony. Mnohé komunity jsou pouhými sdruženími a žijí v diecézních budovách. Ty mohou být rozpuštěny a vyhnány, jak a kdy bude autoritě libo.

Samozřejmě víme z jiných diecézí, jež byly předmětem vizitací, které požadoval Svatý stolec, že biskupové mohou „být rezignováni“ nebo jinak odstaveni velice snadno. Už se to stalo, až příliš často. Bylo by mi líto Msgr. Reye, který by měl za tři roky slavit stříbrné biskupské jubileum. Bojím se však, že k tomu nebude mít příležitost.

RC: Vypadá to, že oznámení Říma z 2. června o zásahu do diecéze, v němž byla zakázána svěcení, váš postup nakonec ospravedlnilo. Souhlasíte?

Určitě dokázalo, že naše obavy, formulované v prohlášení z 13. května, byly velice opodstatněné, ano. Nicméně mě šokovalo a velmi zarmoutilo: mnoho dobrých povolání je teď ohroženo. Vůbec nás netěší, že nám takto bylo dáno zapravdu. Kéž by naše kroky nebyly doopravdy nutné a kéž by Řím nedegradoval Msgr. Reye na vyděšeného akolytu!

RC: Zní to, jako byste měl vůči biskupovi velkou náklonnost – i po sankcích, které na vás uvalil?

Ano, samozřejmě. Pozval mě do své diecéze (já jsem o to nikdy nežádal). Úzce jsem s ním spolupracoval na různých projektech víc než deset let. Je to velmi dobrý člověk hluboké víry, který se jako kněz a biskup opravdu snaží být otcem a podporovat iniciativy, které jsou pro dobro Církve. On je součástí řešení krize v Církvi, nikoli součástí problému. Kéž by víc biskupů bylo jako on!

Když však jsou nejlepší biskupové paralyzováni strachem ze Svatého stolce a nesmějí komunitám, jež založili, udělovat svěcení, která tyto komunity potřebují, když jsou určujícími kritérii akcí politika a moc místo spásy duší, jsme skutečně ve velmi vážné krizi.

Nedávám mu vinu za sankce, které na nás uvalil – dost dobře to může být tak, že i v tomto tahá za drátky Svatý stolec. Nicméně lituji, že odmítl několik mých žádostí o setkání mezi čtyřma očima. Ode mě se nemá čeho bát, ani když spolu nesouhlasíme. Kdyby to bylo na nás dvou, pravděpodobně bychom dokázali najít cestu ke smíření a normalizaci, ale mám podezření, že tu působí jiní, kteří tomu brání.

RC: Několik obtížných otázek: Za prvé, kdo svěcení udělil?

Je zřejmé, že na tuto otázku nemohu odpovědět. Dotyčný prelát si zaslouží zůstat v anonymitě, aby nebyl sankcionován. Byli jsme kritizováni za to, že jsme toto tajemství zachovali, ale budiž. Zajímavé je, že nikdo vážně nezpochybnil, že svěcení jsou platná. Předpokládám, že si nikdo nemyslí, že bychom v takové věci lhali – a to je pravda!

Některé fámy byly zábavné: jeden člověk dokonce tvrdil, že to byl kardinál Bartolucci. Problém je v tom, že kromě toho, že je v současné době mrtvý, nikdy nebyl biskupem!

Jednou bude možné na tuto otázku odpovědět, ale teď ne.

RC: Za druhé, někteří novináři a blogy vznášeli pochybnosti týkající se vaší minulosti. Máte k tomu co říci?

Útoky ad hominem jsou laciné a snadné a novináři a bloggeři, kteří buď nechtějí řešit problémy, jež se nabízejí (nebo jim ve skutečnosti nerozumí), nebo mají jinou agendu, se k nim často uchylují. Snaží se být opatrní: dostali jsme profesionální radu, že něco z toho, co napsali, by mohlo skončit tím, že oni a jejich vydavatelé podstatně přispějí do našeho fondu na stavby a opravy!

Pokud jde o mě, diecéze minulý měsíc veřejně potvrdila, že když mě Msgr. Rey v roce 2009 pozval do diecéze, byla provedena všechna příslušná šetření a žádná překážka mé inkardinace neexistovala. Byly zachovány všechny příslušné postupy a konzultován tehdejší melbournský arcibiskup, který dal svůj souhlas. Já jsem ze své strany před představenými nic neskrýval. To oni posuzovali fakta, která měli před sebou. (Biskup mě potvrdil jako představeného kláštera ještě v lednu tohoto roku.)

Samozřejmě, formace v semináři v osmdesátých letech napáchala škody na nás všech. Dalo by se dokonce říci, že nás zneužívala, a jednoho dne by bylo dobré napsat o tom víc. A já zdaleka nejsem dokonalý. Z milosti Boží a s vytrvalým úsilím je toto poškození dávno uzdraveno. Mnišský život s obrácením, které je jeho středem, je jak léčivým balzámem, tak prostředkem k růstu ve ctnostech a k tomu, aby se člověk stal tím, k čemu ho Bůh volá.

Jsou někteří trollové a internetoví komentátoři – včetně jednoho anglického opata a jednoho novináře – kteří si nenechají ujít žádnou příležitost k poněkud patologickému vyhrabávání špíny. Je mi těchto lidí líto a modlím se za ně: nechápou evangelium ani mnišský život, a koneckonců ani to, co oni sami dělají, tím méně problémy, které jsou po ruce. Jejich činnost vypovídá víc o nich než o čemkoli jiném.

RC: Co říkáte těm, kteří tvrdí, že to všechno, co jste udělal, bylo jen kvůli tomu, abyste se mohl dát vysvětit na kněze?

Člověk se nemůže „dát“ vysvětit – a já/my jsme určitě nic takového neudělali! Kdybych chtěl, byl bych to patrně mohl během let udělat mnohokrát.

Ne, člověka musí ke svěcení povolat Církev v osobě biskupa. Nás biskup obdržel doporučení, aby to udělal, ne méně než při třech vizitacích, naposledy v prosinci 2021, ale nepřistoupil k vysvěcení nikoho z naší komunity ze strachu z Říma, nikoli, jak často konstatoval, kvůli tomu, že by se domníval, že v nějakém směru nevyhovujeme.

Když jsem o této nemožné situaci letos diskutoval s vysoce postavenými preláty, zdůrazňoval jsem, že je třeba, aby náš mladý mnich se slavnými sliby, který byl dávno podjáhnem a blížil se mu čas jáhenství, mohl normálně pokračovat. Jeden prelát nabídl, že ho vysvětí, a potom trval na tom, abych já přijal kněžské svěcení, pro dobro kláštera. Já jsem to nežádal ani o to neusiloval. Po modlitbách a řádném uvážení a na výslovné přání mých spolubratři jsem to přijal jako legitimní povolání ke svěcení za opravdu mimořádných okolností, v nichž žijeme.

RC: Děkuji vám. A teď k něčemu jinému. Máte jako liturgista nějaké poznámky k listu papeže Františka o liturgické formaci?

Byl jsem příjemně překvapen, když jsem si přečetl některé dobré, ne-li krásné pasáže v Desiderio desideravi – popis toho, jak se malé dítě vychovává tím, že dělá znamení kříže (č. 47), je velice dojemný. Přál bych si však, aby bylo jasnější, že primárním účelem posvátné liturgie je klanět se Všemohoucímu Bohu tak, jak na to má právo a jak je naší nejprvnější křesťanskou povinností.

Základem, na němž tento list spočívá, je samozřejmě předpoklad, že moderní liturgické obřady promulgované po druhém vatikánském koncilu jsou v naprostém souladu s přáními samotného koncilu. Historicky je to naprosté non sequitur, jak více než dostatečně prokázala desetiletí seriózního studia. To, že se Svatý stolec rozhodl tuto gigantickou lež znovu a znovu opakovat, nemůže změnit skutečnost a nikoho, kdo se touto věcí zabývá, to nepřesvědčí. Jedná se však o nezpochybnitelnou superdoktrínu současné vládnoucí strany a každý, kdo ji zpochybňuje, je persona non grata. Takováto zákulisní politika a mocenské hrátky nemají nic společného ani s liturgií, ani s historií a jsou jednoduše nedůstojné.

Opakování následných výzev k obnovení jednoty (patrně se tím míní spíš uniformita) římského ritu na základě moderních liturgických knih není nic menšího než zápalná bomba a povede to k dalšímu rozdělení. Generace kněží (včetně samotného emeritního papeže) vědí až příliš dobře, že koncil vyzýval k něčemu jinému, než co se vyprodukovalo po něm, a vědí i to, že starší liturgické obřady dnes mají velkou duchovní a pastorační hodnotu. Jak jsem řekl už mnohokrát, člověk se jich může velmi snadno účastnit, plně, aktivně, vědomě a plodně, přesně jak si koncil přál – a jak dosvědčují mnohé komunity, semináře a řeholní instituty, které slouží usus antiquior. Moderní obřady samy o sobě k tomu nejsou nutné.

Svatý otec správně zdůrazňuje naléhavou potřebu liturgické formace i skutečnost, že se jedná o něco, co se má spíše vstřebávat než studovat či vyučovat. Taková formace však musí být založena na pravdě, která není okořeněna lžemi, a musí být otevřena všemu, co je v liturgické tradici Církve pravdivé, dobré a krásné, nikoli uzavřena v průvanu liturgických stájí spěšně vybudovaných po koncilu, promulgovaných Pavlem VI. a ideologicky hájených svými fanoušky.

Kardinál Sarah nedávno hovořil o liturgické formaci na konferenci Sacra Liturgia v San Francisku. Jeho přednáška bude nepochybně cenným přínosem, až bude publikována.

RC: Neměl jste na konferenci Sacra Liturgia v San Francisku hovořit i vy? Nezklamalo vás, že tam nejste?

Ano a ano, ale samozřejmě za současných okolností by moje přítomnost odváděla pozornost od dobrého díla arcibiskupa Cordileona a jeho týmu, který připravil další velmi úspěšnou konferenci Sacra Liturgia s vynikající sestavou přednášejících. Určitě bych si nepřál toto narušovat.

Mimochodem, akce Sacra Liturgia jsou přímým plodem toho, že mě biskup Rey pozval do své diecéze – jeho otcovského ducha a důvěry. Jinak bych to nikdy nemohl založit. Vyzývám všechny, kdo měli ze Sacra Liturgia jakýkoli prospěch, aby se za něj v této době obzvlášť modlili: na ramena mu byl vložen velmi těžký kříž.

RC: A nakonec, jaká budoucnost čeká klášter svatého Benedikta? Jak mohou pomoci naši čtenáři?

V budoucnosti nás čeká tradiční mnišský řád modlitby a práce, kdy se každý den točí kolem osmi kanonických hodinek posvátného oficia a mše svaté. Čeká nás celistvý liturgický a svátostný život podle starších forem římského ritu (pro Svatý týden užíváme misál z roku 1953) – včetně obřadů nižších a vyšších svěcení. Čeká nás manuální i intelektuální práce podle mnišské tradice a taková pastorační práce, jaká bude třeba, abychom sloužili lidem, kteří k nám budou přicházet ve své nouzi, máme-li vstoupit do další doby pronásledování.

To znamená, že nás jako mnichy, kteří se snaží žít tradičním benediktinským životem (nesnažíme se připojovat k tomu žádnou konkrétní zbožnost či nemnišskou spiritualitu – Řehole stačí!), nečeká nic neobvyklého. Patrně nás v budoucnosti čekají značné investice do formace mužů, kteří rozžatou pochodeň benediktinského života ponesou v dalších desetiletích – pilně pracujeme na opravách našich středověkých budov, abychom je měli kde ubytovat.

Vaši čtenáři nám mohou pomáhat modlitbami i podporou (http://www.monasterebrignoles.org/support—soutien.html): Jediným důvodem, že můžeme pokračovat, je finanční nezávislost, již máme díky prozřetelnostní pomoci, kterou nám poskytují naši obláti, přátelé a dobrodinci. Samozřejmě budeme nadále zpívat oficium a obětovat mši svatou, přijímat hosty a formovat a živit povolání a poskytovat pastorační péči, jak nejlépe dovedeme, ale spoléháme v tom na Boží prozřetelnost. Důvěřujeme tomu, že nám nebude scházet.

RC: Děkujeme, otče Alcuine. Bůh ochraňuj vás i váš klášter!

Děkuji. Ať Bůh žehná vám, vašemu týmu a vašim čtenářům.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://rorate-caeli.blogspot.com/2022/07/rorate-exclusive-interview-with-dom.html