Vzpomínka na otce Stajnera a jeho boj proti přijímání na ruku
Prvního května to byl právě jeden rok, co odešel do nebeské vlasti velký trpitel a oddaný ctitel Panny Marie, dominikán P. Filip Maria Antonín Stajner. Je pozoruhodné, že svůj kříž, který trpělivě snášel, odevzdal Pánu v den, kdy byla první sobota v měsíci a k tomu svátek sv. Josefa Dělníka.
P. Filip Maria Stajner byl kvůli zákeřné chorobě upoután mnoho let na lůžko a sám nemohl komunikovat se světem. Přesto se dům v Poděbradech, v němž strávil poslední roky života, stal místem modliteb a duchovní útěchy mnoha lidí. Bylo to možné jen díky své obětavé ošetřovatelce, paní Jaromíře (také ctitelky Panny Marie), které P. Filip mrkáním oka k tlačítku klávesnice počítače diktoval text po jednotlivých písmenkách. S touto pomocí překládal mnohé katolické knihy a texty, např. dílo sv. Ludvíka Maria Grignona z Montfortu; a psal věřícím cenné dopisy. Věnoval se rovněž osobnosti stigmatizované trpitelky a dominikánské terciářky Anny Bohuslavy Tomanové, pomohl založit její Sdružení; napsal o ni knihu „Chudobka z Orlických hor“.
Byl také známý jako odpůrce všeobecného zavádění příjímání na ruku, dnes už i u nás velmi rozšířenému.
Marie A. Svobodová
Čtenářům DaH nabízíme text z dopisu P. Filipa z O přijímání Eucharistie na ruku:
Drazí v Kristu a Panně Marii,
na úvod dovolte jednu zprávu z Vatikánského rozhlasu: Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti kard. Antonio Caňizares (za papeže Benedikta XVI.) prohlásil, že je doporučeníhodné, aby věřící přistupovali ke svatému Přijímání vkleče a podáváním do úst. Prefekt řekl, že je to v souladu se smyslem sv. Přijímání, jímž je adorace, tedy projev uznání Boha. Přijímání vkleče a do úst je „výrazem adorace, kterou je třeba obnovit. Pokud se přijímá vestoje, mělo by se předem pokleknout nebo se hluboce poklonit, což se nečiní.“
Prefekt římské Kongregace pro bohoslužbu dodal, že „pokud se trivializuje sv. Přijímání, trivializuje se všechno. Neměli bychom však ztrácet ze zřetele tak důležitý moment, jakým je sv. Přijímání, tedy výraz uznání reálné přítomnosti Krista.“
Kněžské palce a ukazováčky jsou posvěceny zvláštním obřadem právě proto, aby se mohly dotýkat Těla Páně, a před proměňováním a po svatém Přijímání si kněz tyto prsty omývá. V dnešních převládajících liturgických podmínkách je řádným rozdělovatelem Eucharistie kněz nebo jáhen a mimořádným akolyta, ustanovený biskupem.
Přijímání na ruku v novověku zavedli v 16. stol. protestanté, kteří popírali reálnou přítomnost Krista v Eucharistii a dokonce zrušili kněžské svěcení. V katolické Církvi se začalo přijímat na ruku v 60. letech 20. stol. nejdříve v Holandsku, i přes papežovo napomenutí tehdejšímu holandskému kardinálu Alfrinkovi, a pak se rozšířilo i v Belgii, v Německu a Francii. Když hrozilo schizma, papež v roce 1969 podávání na ruku povolil pro ty země, kde se už v rozporu s církevní kázní rozmohlo. Takovým způsobem došlo k povolení podávání na ruku i u nás. Od roku 1990 je někteří kněží a biskupové v rozporu s poslušností začali praktikovat, až v roce 1997 biskupská konference podala žádost ke Svatému stolci a na jaře 1998 bylo věřícím svaté Přijímání na ruku umožněno.
Zastánci Přijímání na ruku se odvolávají na různé praktické důvody a někdy uvádějí, že se tak přijímalo v prvotní Církvi. Přitom se opírají o podvržené dokumenty nebo falšují církevní dějiny.
Je nemožné rekonstruovat vnější detaily Poslední večeře nebo v našich kostelích zachovávat obyčeje židovské rituální večeře, jíž první mše svatá navenek byla. Avšak v Janově evangeliu čteme: „Ježíš vzal sousto, omočil ho a podal Jidášovi.“ Určitě mu nepodal omočené sousto na ruku, ale přímo do úst. Když hostitel podal hostům pečlivě připravené sousto přímo do úst, bylo to gestem zvláštní zdvořilosti nebo úcty a lásky. Při svatém Přijímání je Božským Hostitelem sám Kristus, který nás rukama kněze láskyplně živí svým Tělem a podává nám vzácné Sousto do úst.
I ve Starém zákoně máme zmínku, jak anděl podává proroku Ezechielovi sousto, totiž svazeček s Božím slovem, do úst. To, jak Židé projevovali úctu napsanému Božímu slovu, par excellence platí v novozákonní Církvi o úctě ke vtělenému Božímu Slovu, k Ježíši Kristu v Nejsvětější Svátosti.
V prvotní Církvi, v době apoštolské tradice, kněz vkládal Tělo Páně do úst, jak uvádí Tridentský koncil. Když ale brzy propuklo krvavé pronásledování Církve, které s přestávkami trvalo do druhé poloviny 4. stol. až po vládu císaře Juliána Apostaty, v ohrožení života křesťané laici sami donášeli Eucharistii potřebným, uchovávali Ji ve svých příbytcích a sami si Tělo Páně podávali. Z této mimořádné situace se vyvinul zvyk při mši svaté klást Tělo Páně na dlaň přijímajících. Trvalo téměř čtyři následující století, než tato nesprávnost byla úplně vymýcena.
Přijímání na ruku a vestoje, i kdyby se provádělo s úctou, není přirozeným výrazem božské víry a adorace, s níž je nutno ke svatému Přijímání přistupovat. V USA jsem kdysi byl pověřen, abych sloužil mši svatou pro mladé ruské katolíky, kteří tam přicestovali na světové setkání s papežem z právě rozpadlého Sovětského svazu. A byl jsem velmi dojat a povzbuzen ve víře, když celá skupina mládežníků přijímala Tělo Páně s velkou úctou na kolenou.
Sám svatý Otec (tehdy Benedikt XVI.) nás učí, jak chápat a vykládat určité dokumenty o Eucharistii, když už čtyři roky podává Tělo Páně pouze věřícím na klekátku a do úst, a to i v zemích, kde obvykle téměř každý využívá „práva“ přijímat na ruku. Ovšem svátosti jsou darem Boží lásky, nikoliv lidským právem. Proto nebylo a není správné bojovat za podávání na ruku, jako se bojuje za různá lidská práva.
Kristus říká: „Nebudete-li jíst Tělo Syna člověka a pít Jeho Krev, nebudete mít v sobě život.“ A někteří z Kristových učedníků se ohradili: „To je tvrdá řeč. Kdo to má poslouchat?“ A už s Ním nechodili. Pro někoho, zvláště pro mladé, někdy slovo o svatém Přijímání u mřížky a do úst může znít jako tvrdá řeč. A není divu. Už desetiletí žijeme v prostředí, kde se vyzdvihuje člověk s vlastním názorem a důrazem na pocitové prožívání, a umenšuje se smysl pro posvátno, ať už se jedná o posvěcené a Bohu zasvěcené osoby, o posvěcené předměty, prostory, o posvátné doby, hudbu a umění vůbec a zvláště o Nejsvětější Eucharistii.
Tajemství Eucharistie kdysi rozdělilo křesťany a v této době rozděluje i samotné katolíky. Simeon předpověděl Panně Marii, že Její Syn bude znamením, kterému se bude odporovat. A těm, kterým projevy bohopocty vůči Pánu Ježíši nejsou lhostejné, je určeno s Pannou Marií mít probodené srdce a obětovat svou bolest za spásu světa i svou.
Žehná P. Filip M. (r. 2012)
Kázání o. Stajnera mi chodila od známých na email. Mosím poděkovat nejen za toto, ale aj jednemu o. Petrovi, že zveřejnil v kostele při Mši jeho kázání napsané zcela výjimečně a na téma určené malé skupině dospělých věřících (tudíž nepublikovatelné obecně bez ohledu na věk přítomných věřících). Velice mi to pomohlo na cestě k římsko-katolické Mši Svaté. (Podobným způsobem mi vlastně pomohli aj neomodernisti. Taký způsob sa totiž nazývá „vylévání vaničky i s dítětem“.)
Odpočinutí věčné dejž o. Filipovi, ó, Pane, a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá v pokoji. Amen.
Zaujala mne závěrečná slova P. Stajnera: „A těm, kterým projevy bohopocty vůči Pánu Ježíši nejsou lhostejné, je určeno s Pannou Marií mít probodené srdce a obětovat svou bolest za spásu světa i svou.“ Je to již dávno, co jsem navštěvoval NOM. Při pohledu na způsob přijímání „novokatolíků“ jsem pociťoval takové bodnutí u srdce, že se pro mne stalo navštěvování NOMu nesnesitelným a musím se mu vyhýbat. Jaké musí být utrpení Sedmibolestné, která je s touto bolestí konfrontována soustavně a nepřetržitě! Chápu, že P. Stajner vyzývá k tomu, abychom „s Pannou Marií měli probodené srdce a obětovali svou bolest za spásu světa i svou,“ ale snad to lze i na dálku, nikoli nutně jen při návštěvě NOMu…
Dobrý den, chci se zeptat, zda je v poradku kdyz knez podáva věřícím Eucharistii na ruku a akolyta vedle kněze drží kalich, kde si pak sami věřící namaci Tělo Páně v Krvi. Velice mě to bolí, když vidím, že se taková strasna neucta děje. Je to vůbec povoleno nějakými liturgický předpisy? Děkuji, já se v tom moc nevyznám.
Podle mého pozorování se průměrný kněz vyšlý z českých seminářů cítí vázán liturgickými předpisy asi stejně jako průměrný český řidič předpisy dopravními.
Další stránka věci je, že takříkajíc papír snese všechno, viz encykliky papeže Františka. Každý člověk dokáže napsat, že dává někomu z něčeho výjimku, ale ne vždy má na to daný člověk patřičnou moc, aby to bylo více, než cár papíru.
Vzhledem k tomu, že neposvěcené ruce by se neměly dotýkat Posvátného, považuji otázku namáčení za bezpředmětnou. Je to jako kdybychom se ptali, zda může zloděj prodávat kradené zboží.
Je to hrozné, nedovolené a rouhavé. Nechoďte na novou mši, ale najděte si místo, kde se slouží tradiční latinská mše sv. a choďte výhradně na ni. Když napíšete, kde bydlíte, jistě Vám někdo zde poradí, kam a jak se lze na tradiční mši sv. dostat.
To není nic jiného než řezničina. Mám dojem, že správné podávání sv. přijímání podobojí je omočením sv. Hostie v kalichu.
Horší je , když při biřmování laik podává a farář drží biskupovi patenu. Nebo když kněz drží kalich s vínem a laici v něm namáčí hostie a podávají.
Ad Anna: Pokud je mi známo, tak toto rozhodně povoleno není ani NOM předpisy. Když se v NOM podává podobojí, tak nelze podávat na ruku, kněz, jáhen nebo akolyta omočí konsekrovanou hostii v konsekrovaném víně v kalichu (tzv. intinkce) a podá komunikantovi. Někdy jsem slyšel před sv. přijímáním na NOM mši, že „dnes bude sv. přijímání podáváno podobojí, proto nelze přijímat na ruku“. Jenže v souvislosti s covidovou tyranií bylo i toto porušeno a aby prý byla „omezena možnost nákazy“, tak i při přijímání podobojí se stávalo přesně to, co popisujete.
Jenže rubriky sem, rubriky tam, v německém jazykovém prostoru např. už mají v některých chrámech něco jako „eucharistickou samoobsluhu“, kde si každý bere konsekrovanou hostii ze stolečku vedle hoblponku sám a v případě přij. podobojí si ji i sám omočí v v kalichu. Samozřejmě toto ani podle NOM rubrik nelze, jenže děje se nejspíš totéž jako tomu bylo s přijímáním na ruku. I když nominálně dokument Pavla VI. „Memoriale Domini“, jímž je tato forma zakázaná, platí a nikdy nebyl zrušen, tak jeho obezlička, že tam, kde se to už, byť nedovoleně, praktikuje, to má být ponecháno, se tichou cestou stala všeobecnou. Všechny zlořády a neřády, jež se v souvislosti s NOM rozmohly, i když původně byly zakazovány, se nakonec tichou cestou všechny prosadily a zobecněly.
Stejným způsobem se „legalizovala“ i tzv. recitovaná tradiční mše sv., kde lidé z lavic říkají s knězem Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Agnus, odpovídají Dominus vobiscum a před přijímáním říkají třikrát Domine, non sum dignus. Stejným způsobem se „legalizovalo“ i čtení epištoly a evangelia v národních jazycích… Kéž by čeští katoličtí kněží byli důslednější a když netrpí NOM a jeho zlořády, přestali by prosazovat také recitované mše a podobné „vymoženosti“.
A to sa Vám, pane Zlořáde, zdálo v noci nebo to někdo říkal v hospodě?
Chtěla bych se zde přítomných zeptat na jednu věc: když člověk přestane navštěvovat NOM (já přestala), jak řešíte obětování mše sv. za vaše zemřelé? Mnoho našich zemřelých příbuzných ještě zajisté trpí v očistci a obětování je nejúčinnější způsob, jak jim pomoci.
Ad Michaela: Nejlepší způsob, jak rozmnožit milosti tolik potřebné duším v očistci (i nám), je hojně dávat mešní stipendia na tento úmysl, tzn. zaplatit pravověrnému knězi, aby odsloužil mši sv. všech věků za duši/e v očistci. Např. u FSSPX mají „předinflační“ taxu 300,- Kč. Placením meších stipendií totiž pomáháte duším na onom světě i zde na zemi a hmotně podporujete Církev v jejím boji za spásu duší.
To je dobrá reklama …V naší farnosti Doudleby je zvykem dávat kněžím za mši svatou 200 Kč, v sousedním Střížově 150,-; přesto je řada termínů volných. Osobně si myslím, že by kněží měli odsloužit mši i bez stipendia. Ne, že by se člověk zdráhal ty peníze dát, ale řadu vlažnějších věřících tento katolický úzus odrazuje. Takže spása hříšníků je závislá na penězích jejich potomků, anebo na jejich dobrých skutcích ???
Milá sestro Michaelo, pokud jste přestala chodit na mši svatou slouženou podle nového ritu a na tradiční nechodíte (protože asi nemáte možnost), pak jste vylila s vaničkou i dítě…!
Je třeba opakovaně zdůrazňovat že tzv. novus ordo je platná mše svatá! Zajisté najdete ve svém okolí kněze, který ji slouží důstojně (u nás, asi i díky železné oponě ten duch úpadku přece jenom tolik nepokročil). A pokud Vás trápí např. přijímání na ruku, zajděte za dotyčným knězem, uctivě mu vyložte své trápení a poproste ho, zda by nemohl podávat pod obojí (tak to vyřešil farář v naší farnosti). Pokud dotyčný kněz nenajde odvahu to udělat, nesuďte ho a více se za něj modlete, a obětujte svá trápení z nedůstojného podávání sv. přijímání spolu s Pannou Marií našemu Pánu… Díky.
„Řešení“ jednoho liturgického abúzu (přijímání na ruku) druhým liturgickým abúzem (přijímání sub utraque) je tragikomicky absurdní.
Anežko, já chodím pravidelně buď na mši sv. tradiční nebo na řeckokatolické, tedy byzantského obřadu.
Já vím, že NOM je platná. Jenže mne opravdu bolí ten obřad, který je zjevně antropocentrický, nikoliv Kristocentrický, ořezaný a více protestantsý, nežli katolický. Nespojím se tam s Pánem, chcete-li. Vím, že mnoho NOM kněží má už prapodivné představy a reálné přítomnosti Pána v Eucharistii. O některých z těch, kteří jsou v mém dosahu to vím ze zkušenosti. Vím to z jejich slov, z toho, co oni sami říkají. Byla jsem svědkem několika tzv. dětských mší. Vtípky od ambonu, nedůstojné chování i slova. Jako besídka pro děti. Mnozí z kněží už neví, co to mše sv. je. Mnozí už ztratili povědomí o vlastní identitě. V Eucharistii vidí jakýsi „symbol“. Vím to o nich. Děkuji, ale ne… Při mši sv. jsme všichni na Kalvárii a ten, který se obětuje, není žádný symbol. Je živý a skutečný, tehdy, před 2000 let, stejně jako dnes.
Zažila jsem nedůstojné chování kněží při mši sv. i při adoraci, nedůstojné chování před Velebnou Svátostí. Kázání, které s Boží pravdou má jen málo společného.
Kněze nesoudím, to přenechávám tomu, kdo jediný má ono právo.
Musím přiznat, že nerozumím podstatě Vašeho problému. Nic Vám přece nebrání nechat obětovat za Vaše zemřelé tradiční Mši svatou.
Ještě k přijímání na ruku – tak jak to je dnes, je pochopitelně zlořád. Ti, kdo tvrdí, že v prvotní církvi se to také tak praktikovalo nám říkají jen polovinu pravdy. Zamlčují totiž to, že se přijímalo na roušku a přijímající si sám vložil hostii do úst, aniž by se ji dotkl rukou.
Letošní setkání Sdružení a přátel Anny Bohuslavy Tomanové se uskuteční v Klášterci nad Orlicí dne 11.6. 2022.
Viz.plakátek zde : https://drive.google.com/file/d/1Wu0ZWaoc-s99v4YV1xaSTDiC7idpLAe2/view:
Bude se na něm vzpomínat právě na P.Filipa M.Ant.Stajnera, zakladatele a spirituála Sdružení, který rovněž jako stigmatizovaná Anička byl smírnou obětí.
P.Pio říkával, že nejhorší utrpení je neobětované utrpení. Anička i P.Filip to vzali zcela za své : Zatímco Anička svá utrpení obětovala za kněze, národ, mládež a rodiny, P.Filip je obětoval za Církev, hříšníky, mír a za ty, kdo svůj kříž nést odmítají…
Beatifikační proces P.Filipa se zdá být pouze otázkou času. Už teď se na něj můžeme obracet v našich potřebách : „Ora pro nobis!“
statočný kňaz svätého života, trpiteľ a bojovník
Ano , velmi statečný kněz.