Tento článek se týká události, která se odehrála v roce 1993 v Brazílii. Dva muži – jeden kněz a jeden tehdejší seminarista, který je dnes knězem – pod přísahou dosvědčili, že když se během rozhovoru o jednom konkrétním kardinálovi, Eugènu Tisserantovi, a o zlé roli, kterou zřejmě sehrál na druhém vatikánském koncilu, zmínili, že některé jeho poznámky byly „satanské“, zvedl se z jednoho místa na koberci „bíle zbarvený dým“, který jim stoupal do tváří. Tito dva muži nedokázali najít přirozené vysvětlení této události, a proto se rozhodli sepsat o ní podrobné svědectví.

Jistý vatikanista uvedl pro LfeSiteNews: „Tito dva muži hovořili v zásadě o skutečnosti, že ,do Božího chrámu pronikl Satanův dýmʿ (řečeno slavnými slovy Pavla VI.), když vtom se z podlahy začalo kouřit.“ Chápal to jako symbolickou událost. Papež Pavel VI. řekl 29. června 1972, na svátek svatých Petra a Pavla sedm let po skončení druhého vatikánského koncilu: „Existuje pocit, že do chrámu Božího pronikl nějakou skulinou Satanův dým.“

Ptejme se nejprve, kdo byli ti dva muži, kteří výše uvedenou šokující událost s dýmem dosvědčili? I když nemůžeme prozradit jméno váženého kněze, který zprávu sepsal, protože chce zůstat v anonymitě, můžeme uvést druhého svědka: Dr. Ingo Dollinger, kněz, který byl v té době rektorem semináře Institutum Sapientiae v Anápolis v Brazílii. On sám nadto tento teologicko-filosofický institut, který se zabývá formací budoucích katolických kněží, pomáhal zakládat.

Dr. Dollingera mnozí katolíci znají z jiného příběhu z roku 2016, kdy potvrdil, co mu před rokem 2000 řekl kardinál Ratzinger, totiž že ve třetím fatimském tajemství šlo o varování, aby se nezahajoval koncil („špatný koncil“) a aby se neměnila posvátná liturgie („špatná liturgie“). Když potom Vatikán v červnu 2000 zveřejnil svou verzi třetího tajemství, kde nic z toho nebylo uvedeno, dr. Dollinger okamžitě zašel za Ratzingerem po jeho mši u svatého Petra a zeptal se ho na to. Německý kardinál jen v rychlosti připustil, že nebylo zveřejněno všechno.

Dr. Dollinger zemřel v roce 2017. Biskup Athanasius Schneider – jeden z Dollingerových bývalých studentů – odcestoval do Německa, aby za svého milovaného učitele odsloužil zádušní mši. Dr. Dollinger byl duchovním synem svatého Padre Pia, který vyslechl desítky jeho zpovědí. Padre Pio také dr. Dollingerovi řekl, že na konci života bude muset mnoho trpět, což se potvrdilo.

Důležitější však je, že právě dr. Dollinger v roce 1983, po promulgaci nového kodexu kanonického práva, v němž bylo vypuštěno výslovné odsouzení zednářství, šel za kardinálem Ratzingerem (tehdy prefektem Kongregace pro nauku víry) a přesvědčil ho k vydání známého dekretu Declaratio de associationibus massonicis, který byl oficiálně zveřejněn a promulgován 26. listopadu 1983 a v němž se uvádí, že svobodné zednářství je s katolickou církví neslučitelné. Sám Dollinger se dříve účastnil oficiálních rozhovorů o svobodném zednářství, které v letech 1974 až 1980 vedla německá biskupská konference se Spojenými velkými lóžemi Německa, a byl proto v dané věci odborníkem.

Když bylo v roce 2016 zveřejněno, co dr. Dollinger říkal o třetím tajemství, papež Benedikt XVI. to veřejně popřel a tvrdil, že s dr. Dollingerem o Fatimě nikdy nehovořil. Mnozí katolíci se však domnívají, že blíže k pravdě má vyprávění dr. Dollingera než Benediktova verze, neboť existují hojné důkazy a zdroje, které dokazují, že i přední představitelé Církve prozradili prvky třetího tajemství – nejznámější je předpověď, že apostaze začne v nejvyšších patrech Církve –, avšak žádný z nich se v oficiální verzi třetího tajemství z roku 2000 nenachází. Kromě toho oba klíčové aktéry zveřejnění třetího tajemství, kardinála Tarsicia Bertoneho a kardinála Angela Sodana, arcibiskup Carlo Maria Viganò obvinil z toho, že podporovali homosexuální síť v Církvi. To znamená, že tito preláti nemusejí být příliš důvěryhodnými svědky.

A konečně portál LifeSiteNews nedávno hovořil s někým, kdo byl v roce 2000 s dr. Dollingerem v blízkém kontaktu. Dr. Dollinger této osobě volal hned poté, co hovořil s kardinálem Ratzingerem, a kardinálovu odpověď jí sdělil.

Ponecháváme tedy na čtenářích, které svědectví budou pokládat za důvěryhodnější.

Samo svědectví dr. Dollingera a onoho seminaristy je věrohodné. Pochází přímo z archívu dr. Dollingera. Známe i druhého signatáře tohoto dokumentu, který se v katolické Církvi těší dobré pověsti.

Začátek formuláře

AM+DG

Prohlášení

Dne 18. (osmnáctého) listopadu 1993 (devatenáct set devadesát tři) asi v 9:30 h (devět třicet) ráno jsme – náš rektor dr. Dollinger a já, XXX – hovořili na rektorátě naší fakulty Institutum Sapientiae v Anápolis o tématech souvisejících s možnou vzpourou proti Svatému otci Janu XXIII. blahé paměti ve věci jeho počátečních pokynů k průběhu práce druhého vatikánského koncilu. Když jsme probírali možnou „vzpouru“ vedenou kardinálem Tisserantem s podporou jeho sektářů, v jednu chvíli, kdy jsme diskutovali o jeho [Tisserantových] poznámkách, v nichž papežovy první pokyny nazýval „tyranskými“ a jež neměly být za žádných okolností akceptovány, a když jsme tyto poznámky charakterizovali jako perverzní a dokonce satanské, jak jsem je nazval já a po mně i otec rektor, z jednoho místa na koberci ležícím v prostoru mezi židlemi, na nichž jsme seděli, se začal zvedat proužek bíle zbarveného dýmu, který stoupal až do výšky našich obličejů a byl naprosto jasně viditelný, což umožňuje vyloučit optický klam, a bez vnímatelného zápachu. Pečlivě jsme prozkoumali jak samotný koberec, tak ostatní kouty místnosti a pátrali po příčině tohoto jevu, ale nic jsme nenalezli. O tom, co se toho rána stalo a co zde bylo výše popsáno, podává dr. Dollinger a já přísežné svědectví.

Anápolis, 5. března 1994

Podepsáni Ingo Dollinger a XXX

Na vysvětlenou k pozadí tohoto vyjádření dvou věřících katolíků uveďme, co kardinál Tisserant za druhého vatikánského koncilu udělal a co by mohlo odůvodňovat tak příkré odsouzení jeho role, zejména když na koncilu bylo mnoho jiných prelátů, například kardinál Josef Frings, kardinál Leo Joseph Suenens a kardinál Achille Liénart, kteří jsou jako hybné progresivistické síly mezi koncilními Otci obecně známější.

Můžeme poukázat na dva klíčové aspekty v dějinách koncilu, kde kardinál Tisserant sehrál významnou a jasně negativní úlohu.

Za prvé na počátku koncilu, 13. října 1962, Tisserant odvedl svou část při známém, pečlivě naplánovaném povstání modernistické frakce koncilních Otců pod vedením kardinálů Achille Liénarta, Josefe Fringse, Franze Königa a Julia Döpfnera, kteří všichni patřili k německo-francouzské skupině praktických revolucionářů.

13. října, když se koncilní Otcové sešli k prvnímu pracovnímu zasedání, měli podle plánu zvolit některé členy komisí. Seznam sestavila římská kurie, která měla v průběhu tří let na starosti vypracování přípravných dokumentů (schémat), o nichž měli koncilní Otcové dále diskutovat a posléze hlasovat. Bylo tedy přirozené, že titíž členové přípravných komisí byli koncilním Otcům prezentováni jako potenciální noví členové koncilových komisí, aby v práci nad připravenými dokumenty pokračovali informovaní lidé. Dopadlo to nicméně tak, že koncilní Otcové pod Liénartovým dobře naplánovaným vedením odmítli tento první seznam možných kandidátů, ale i celý soubor připravených dokumentů, aby mohli zavádět novátorské myšlenky a akční koncepce.

Abychom se vrátili k událostem 13. října, kardinál Tisserant tomuto prvnímu zasedání předsedal, neboť byl děkanem kardinálského kolegia a jedním z předsedajících koncilu. Když začal prezentovat denní program, zvedl se kardinál Liénart a žádal o slovo. To bylo proti jednacímu řádu, který diskusi koncilních Otců nepředpokládal. Třebaže Tisserant žádost zamítl, francouzský kardinál se chopil mikrofonu a začal nahlas latinsky předčítat připravený dokument, v němž požadoval odložení hlasování, aby se koncilní Otcové mohli nejprve lépe seznámit s kandidáty do komisí a aby biskupské konference mohly předložit svá doporučení. Po Liénartovi povstal kardinál Frings, který dodal, že hovoří také jménem kardinálů Döpfnera a Königa. Incident popisuje profesor de Mattei v knize Druhý vatikánský koncil – dosud nenapsané dějiny z roku 2012, kde ho nazývá „porušením koncilové procedury.“ [1] Poukazuje na to, že Tisserant po zásahu obou kardinálů zasedání ukončil a přeložil na 16. října, čímž jejich požadavku vyhověl. Další podrobnost k tomu dodává dr. Rolf Weibel, švýcarský teolog a akademik zabývající se koncilem, který píše, že Tisserant to učinil po konzultaci s dalšími předsedajícími koncilu, kteří s ním seděli u stolu.[2] Weibel rovněž uvádí, že papež Jan XXIII. následně řekl Liénartovi: „Dobře jste udělal, že jste řekl nahlas, co si myslíte, protože kvůli tomu jsem biskupy na koncil svolal.“ [3]

Jak se popisuje podrobněji v jiném článku věnovaném roli Josepha Ratzingera na koncilu [4], odložení volby členů komisí na 16. října poskytlo progresivistickému táboru dost času na sestavení vlastního seznamu jimi preferovaných členů. De Mattei zde cituje modernistického kardinála Lea Josepha Suenense: „Byl to opravdu brilantní a dramatický obrat a odvážné porušení jednacího řádu! … Z velké části se právě tehdy rozhodlo o budoucnosti koncilu. Jan XXIII. tomu byl rád.” [5]

Profesor de Mattei tvrdí, že intervence Liénarta a Fringse 13. října nebyla spontánní. I další italský historik a odborník na koncil Andrea Riccardi poukazuje na určitou spolupráci mezi Liénartem a Tisserantem. Následující Riccardiho citát je významný i ve světle dokumentu, který podepsal dr. Dollinger:

„Kardinál Liénart jistě nebyl z Otců jediný, který dychtil po okamžité změně ve volebním postupu. Podle některých zdrojů Tisserant, děkan kardinálů a ten den předsedající koncilu, po mši navrhl [generálnímu sekretáři koncilu arcibiskupu Periclovi] Felicimu, aby bylo hlasování odloženo a aby biskupské konference sestavily vlastní seznamy. Kardinál [A. G.] Cicognani, státní sekretář, když byl v této věci konzultován, se vyslovil pro okamžité hlasování a Felici se k němu přidal. Tisserant sdělil Feliciho postoj Liénartovi a rozzlobený biskup z Lille se rozhodl promluvit. Po něm následoval Frings, který měl ke starému francouzskému kardinálovi blízko.“ [6]

Zde se tedy ukazuje Tisserantovo aktivní zapojení do vzpoury. Třebaže Riccardi trvá na tom, že nešlo „o žádné spiknutí“, ale spíše o pouhou „konkrétní iniciativu“, prozrazuje, že se jí účastnil ještě další francouzský kardinál. Historik uvádí: „Jeho [Liénartovo] rozhodnutí zasáhnout posiloval postoj kardinála Lefebvra [nezaměňovat s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem], jenž ho žádal, aby mluvil a tím přinejmenším odvrátil okamžité volby, a poskytl mu latinský překlad žádosti, kterou by Liénart v latině nebyl schopen zimprovizovat.“ [7]

Ještě další odborník nám pomůže dále pochopit roli kardinála Tisseranta při zahajovacím zasedání koncilu. Romano Amerio v knize Iota Unum z roku 1996 cituje francouzského akademika Jeana Guittona, laického účastníka koncilu a přítele pozdějšího papeže Pavla VI. Amerio píše: „Když [Tisserant] ukazoval Guittonovi kresbu vyhotovenou z fotografie, na níž byl on sám a šest dalších kardinálů, děkan posvátného kolegia [t.j. Tisserant] řekl: ,Tenhle obrázek je historický, nebo ještě spíš symbolický. Je na něm schůzka, kterou jsme měli před zahájením koncilu, kde jsme se rozhodli zablokovat první zasedání tím, že odmítneme akceptovat tyranská pravidla stanovená Janem XXIII.ʿ“ [8]

Nápadné je, že Tisserant zde užívá výraz „tyranská pravidla“, který se podobá sousloví použitému dr. Dollingerem a jeho kolegou v roce 1993 („tyranské pokyny“), takže je možné, že tito dva muži Guittonův citát znali. Jak dokazují další citace v tomto článku, zdá se, že papež Jan XXIII. vzbouřenecké iniciativy a jednání proti svým vlastním pokynům, nebo přinejmenším proti pokynům připraveným příslušníky jeho kurie, podporoval.

Jeden představitel Církve, který si přál zůstat v anonymitě, komentoval tento esej těmito slovy: „Jak nyní stále více ukazují zdroje, papež Jan XXIII. nakonec nebyl tak naivní, jak bývá obvykle líčen, ale docela chytrý. S uspokojením hrál hru kardinálů Tisseranta, Liénarta a spol., to jest revoluci z 13. října 1962.”

Poté, co jsme zde ukázali pochybnou a neupřímnou úlohu, kterou kardinál Tisserant sehrál na počátku koncilu, a dříve než přistoupíme k diskusi o druhé klíčové události na koncilu, do níž významně zasáhl, zdůrazněme jen stručně, že se rovněž angažoval v surovém symbolickém ponížení kardinála Ottavianiho, šéfa Svatého oficia, před celým koncilovým shromážděním 30. října 1962. Kardinál Alfrink ten den Ottavianimu, který překročil stanovenou dobu projevu, jednoduše vypnul mikrofon, třebaže Ottaviani byl druhým nejvlivnějším mužem ve Vatikánu hned po samotném papeži. Podívejme se, co o roli Tisseranta v tomto bolestném incidentu říká P. Wiltgen:

„30. října, den po svých dvaasedmdesátých narozeninách, oslovil koncil kardinál Ottaviani, aby protestoval proti navrhovaným drastickým změnám ve mši. ,Chceme vyvolat údiv, nebo snad skandál mezi křesťanským lidem tím, že zavádíme změny v úctyhodném ritu, který má souhlas tolika staletí a je nyní tak důvěrně známý? S ritem svaté mše se nemá zacházet jako s kouskem látky, která se stylizuje podle rozmaru každé generace.ʿ Poněvadž mluvil kvůli své částečné slepotě bez psané předlohy, překročil desetiminutový řečnický limit, jehož dodržování se ode všech vyžadovalo. Kardinál Tisserant, doyen koncilního prezídia, pohlédl ke kardinálu Alfrinkovi, který toho rána předsedal, a ukázal na hodinky. Po dalších pěti minutách dal kardinál Alfrink řečníkovi znamení výstražným zvonkem. Řečník byl však do tématu tak pohroužen, že buď zvonek neslyšel, nebo jej úmyslně ignoroval. Na pokyn kardinála Alfrinka vypnul technik mikrofon. Kardinál se poklepáním ujistil, že je mikrofon vypnut a pokořen se odbelhal zpět na své místo. Nejmocnější kardinál římské Církve byl umlčen a koncilní otcové pobaveně tleskali.“ [9]

Přejděme nyní k druhé významné úloze, kterou Tisserant sehrál na koncilu, a to k jeho aktivní roli při ujišťování komunistů, že koncil se o komunismu nebude vyjadřovat odsuzujícím způsobem. Profesor de Mattei podrobně líčí, jak se Tisserant v zastoupení papeže Jana XXIII. v srpnu 1962 tajně a mimo Řím setkal ve francouzských Metách s ruským pravoslavným arcibiskupem Nikodimem z Jaroslavle. Na této tajné schůzce bylo dohodnuto, že moskevský patriarchát přijme papežovo pozvání na druhý vatikánský koncil, přičemž papež zároveň slíbil, že koncil nevydá žádné kritické stanovisko proti komunismu. De Mattei rovněž poukazuje na to, že Nikodim byl agentem KGB. [10]

Jak dále ukazuje v jednom svém eseji dr. Robert Hickson [11], tato tajná dohoda vyvolává mnoho otázek. Byli o ní koncilní Otcové vůbec informováni, a byl tedy tento koncil opravdu inspirován Duchem svatým, když byla ještě před začátkem „pastoračního“ koncilu prakticky vyloučena jedna z nejnaléhavějších pastoračních otázek doby? Koneckonců v komunistických zemích byli vězněni nesčetní katolíci.

Jak říká Romano Amerio, „dohoda měla na průběh koncilu mocný, třebaže tichý dopad, když byly žádosti o obnovu odsouzení komunismu zamítnuty, aby byl dodržen slib, že nic takového nebude vysloveno.“ [12] Autor, který je expertem na dokumenty koncilu, pokračuje: „Koncil neodsoudil komunismus a v jeho Aktech se ani toto slovo, do té doby v papežských dokumentech tak časté, vůbec nevyskytuje. Velké shromáždění se konkrétně vyslovilo k totalitarismu, kapitalismu a kolonialismu, ale svůj názor na komunismus skrylo ve všeobecném odsouzení totalitních ideologií.“ [13]

Významné je, že jak uvádí de Mattei, kardinál Tisserant hrál nejen významnou roli v kontroverzní – a závažné – schůzce v Metách, ale rovněž se snažil ovlivnit koncil a diskuse na něm tak, aby ho odradil od jakékoli kritiky tohoto totalitního systému. Sám například hlasoval proti dokumentu odsuzujícímu komunismus. [14] Italský historik dále popisuje rozhovor mezi Tisserantem a Pliniem Corrêou de Oliveira, při němž Tisserant líčil výsledek tajné schůzky v Metách v roce 1962: „Moskva žádala, aby se na koncilu nemluvilo proti komunismu, a Řím s tím souhlasil,“ zněla Tisserantova slova. Tisserant dodal, že podle něj „je možné mluvit proti materialismu a ateismu, aniž by se přitom zmiňoval komunismus; tak by mohl koncil, který se zabývá pouze náboženstvím, dokonale splnit své poslání.“ [15] Tisserant se pak dokonce pohrdavě vyjádřil o hrdinné oběti komunismu, kardinálu Mindszentym, jehož nazval „pauvre imbecile“ (ubohý hlupák), čímž prozradil vlastní neloajálnost vůči katolíkům trpícím pod vládou komunistů.

Těchto několik příkladů ukazuje, jak kardinál Tisserant jednal před koncilem a v jeho průběhu: jasně podporoval agendu progresivistického křídla v katolické Církvi. Zdá se, že to ospravedlňuje výroky dr. Dollingera a druhého účastníka rozhovoru z roku 1993, i kdybychom nesouhlasili s tím, že sám Tisserant hrál vůdčí podvratnou roli. Mimořádný jev – dým stoupající z koberce – můžeme přinejmenším brát jako symbolické potvrzení toho, že papež Pavel VI. měl pravdu, když veřejně řekl, že „do chrámu Božího pronikl nějakou skulinou Satanův dým “

Maike Hickson

Poznámky:

[1] Roberto de Mattei, The Second Vatican Council: An Unwritten Story (Fitzwilliam, NH: Loreto Publications, 2012), s. 177–179. Knihu vydala slovensky Nadácia Slovakia Christiana v roce 2017 pod názvem Druhý vatikánsky koncil – doposiaľ nenapísané dejiny v překladu Mikuláře Hučka. Popisovaný incident je ve slovenském vydání na s. 123-125.

[2] V popisu tohoto incidentu existují mírné odchylky, vždy však s účastí Tisseranta. P. Ralph Wiltgen píše ve své knize Rým se vlévá do Tibery: „Po spěšné poradě s kardinálem Tisserantem, který jako první mezi prezidenty řídil zasedání, oznámil arcibiskup Felici, že prezidium vyhovělo žádosti obou kardinálů a zasedání se odročuje na úterý 16. října, 9 hodin ráno.“ (Frýdek-Místek: Michael s.a., 2007), s. 18. Překlad Josef Pěška.

[3] Rolf Weibel, “Die bleibende Aktualität des Zweiten Vatikanischen Konzils (III),” kirchenzeitung.ch, undated, https://www.kirchenzeitung.ch/article/die-bleibende-aktualitaet-des-zweiten-vatikanischen-konzils-iii-7055

[4] https://rorate-caeli.blogspot.com/2020/12/rorate-exclusivenew-biography-describes.html#more

[5] De Mattei, The Second Vatican Council, 179. Slovenské vydání s. 124.

[6] Andrea Riccardi, “The Tumultuous Opening Days of the Council,” in History of Vatican II, vol II, ed. Giuseppe Alberigoand Joseph A. Komonchak (Leuven: Peeters, 1997), s. 30–31.

[7] Tamtéž, s. 31.

[8] Romano Amerio, Iota Unum: A Study of Changes in the Catholic Church in the 20th Century (Kansas City: Sarto House, 1996), s. 87. Amerio uvádí i zdroj Guittonova citátu: J. Guitton, Paul VI secret (Paris: Desclée De Brouwer, 1979), s. .

[9] Wiltgen, Rýn se vlévá do Tibery, s. 32. Vždycky mě ohromí, jak mohli Otcové koncilu při různých příležitostech ukázat potleskem tolik zloby. Jiný případ bolestného potlesku v koncilní hale popisuje dr. Robert Hickson v eseji zde: https://ordodei.net/2020/06/22/hilaire-bellocs-the-barbarians-1912-and-the-analogy-of-a-self-sabotaging-cultural-immune-system/

[10] De Mattei, The Second Vatican Council, s. 149. Ve slovenském vydání s. 105.

[11] https://ordodei.net/2020/06/22/hilaire-bellocs-the-barbarians-1912-and-the-analogy-of-a-self-sabotaging-cultural-immune-system/

[12] Amerio, Iota Unum, s. 76.

[13] Tamtéž.

[14] De Mattei, The Second Vatican Council, s. 153. Ve slovenském vydání s. 107-108.

[15] Tamtéž, s. 154, slovenské vydání s. 108.

Překlad Lucie Cekotová

https://www.lifesitenews.com/blogs/how-the-smoke-of-satan-entered-the-second-vatican-council/