O poslušnosti v Církvi. Jsme vázáni poslušností papeži Františkovi?
Katolíci snažící se věrně zachovávat nauku Církve slyší ze všech stran: Jste neposlušní, papež je přece nejvyšší autorita, musíte se podřídit a poslechnout, jde přece o Magisterium Církve, o její Učitelský úřad.
Ano, jenže dogmatika jasně rozlišuje dvoji magisterium: mimořádné a řádné. Do toho prvního patří dogmatické výroky všech 20 koncilů Církve, které byly věroučné nebo mravoučné (21. sněm, tj. II. vatikánský, byl pouze pastorační, za takový ho prohlásil sám jeho svolavatel papež Jan XXIII.). Zároveň sem spadají též všechny výroky papežů „ex cathedra“, tj. takové, kdy náměstek Kristův vyhlašuje slavnostním, závazným a neodvolatelným způsobem nějaké dogma. Toto mimořádné magisterium je neomylné, jeho výroky není nikomu dovoleno upravovat či měnit, ani následným koncilům a papežům. Katolík je vázán toto přijmout jako pravdu zjevenou samotným Bohem. Kdo by se tomu tvrdošíjně vzpíral a odmítal jakékoliv poučení, dopustil by se těžkého hříchu bludařství. Mimořádné magisterium Církev nepoužívá příliš často, naposledy se tak stalo r. 1950, kdy papež Pius XII. vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie.
Řádné magisterium
Všechno ostatní je součástí řádného magisteria: papežské encykliky a další dokumenty Svatého stolce, pastýřské listy biskupů, spisy církevních otců a učitelů, církevně schválená teologická literatura atd. Řádné magisterium na rozdíl od mimořádného není neomylné, tzn. že jeho výroky mohou být aktualizovány a podle potřeby nově formulovány. Nebýt neomylný však neznamená nebýt závazný. Katolík – jak zní definice – je povinen i tyto nikoli neomylné výroky řádného magisteria „nábožně přijmout silou svého rozumu a vůle“, byť podmíněně, že toto může být v budoucnu řečeno jiným způsobem.
Nicméně i řádné magisterium se může stát za určitých okolností neomylným, i když nepřímo. Konkrétně se jedná o nauku, která sice nebyla vyhlášena mimořádným magisteriem, nicméně Církev ji od prvopočátku kontinuálně a závazně hlásá. Sem patří např. učení o absolutní nepřípustnosti potratu, jak píše v encyklice „Evangelium Vitae“ papež Jan Pavel II. Tento morální postulát nebyl nikdy definován mimořádným magisteriem, nicméně nepřetržité hlásání této pravdy už do apoštolských dob jej řadí mezi neomylné učení. Neomylnými jsou také věty, které opakují a aktualizují dřívější neomylné výroky mimořádného magisteria, např. když papež odsuzuje dobové bludy, jež ohrožují Církev. Tak např. papežské dokumenty Syllabus bl. Pia IX. z r. 1864, Pascendi a Lamentabili sv. Pia X. z r. 1907 a Humani generis Pia XII. z r. 1950 jsou přeneseně neomylné, i když náleží do kategorie řádného a nikoli mimořádného magisteria. Syllabus Pia IX. odsuzuje panteismus Hegelovy filozofie, která učarovala i některým katolickým teologům, přičemž panteismus obecně byl již dříve vícekrát mimořádným magisteriem odsouzen jako hereze. Syllabus toto aktuálně připomíná a tím se stává, byť nepřímo, také neomylným. Podobně je tomu i s odsouzením tezí, že papež se musí přizpůsobit pokroku a moderní době a přijmout rovnost všech náboženství. I toto bylo už předtím mimořádným magisteriem odsouzeno, Pius IX. to pouze aktualizuje pro 19. století. Dokumenty Pascendi a Lamentabili Pia X. zase odsuzují zpochybňování Kristových zázraků a neomylnosti Písma sv. inspirovaného Duchem Sv., což bylo závazně vyhlášeno neomylným mimořádným magisteriem na tridentském koncilu. Proto i tato stanoviska papeže Pia X. jsou neomylná. To platí i v případě encykliky Humani generis Pia XII, která mj. odsuzuje názory některých teologů zpochybňujících transsubstanciaci, tj. že podstata chleba a vína se mění vyslovením konsekračních slov kněze při liturgii na podstatu Těla a Krve Kristovy. Toto opět jasně, závazně a neomylně definoval naposledy tridentský koncil, proto slova Pia XII. v této věci nutno chápat rovněž jako neomylná.
Ať už se to nám, tradicionalistům, líbí či nikoliv, musíme přijmout jako neomylné i některé věty II. vat. koncilu (DVK), spadajícího do kategorie řádného magisteria (i když s otazníkem, o tom níže), pokud aktualizují pro současnost dřívější neomylné výroky mimořádného magisteria. Sem patří třeba pasáže z konstituce Dei Verbum o tom, že Církev trvala a trvá na pravdivosti a pravosti evangelií, která věrně a spolehlivě podávají život, skutky a slova Spasitelova. O tom mnoho dnešních adorátorů koncilu mlčí, konkrétně těch, kteří učí i na teologických fakultách, že prý Vtělení je typickou orientální legendou nebo Zmrtvýchvstání pouhým vnitřním zážitkem učedníků. Podobné je to i s vyjádřením koncilní konstituce Gaudium et Spes, že potrat je „strašlivým zločinem“, což se opět „nehodí do krámu“ quasikatolíkům schvalujícím vraždy nenarozených dětí, kteří taktéž se neustále zaklínají DVK.
Současní neomodernisté nám neustále předhazují, že při svém lpění na předkoncilním magisteriu ignorujeme pokoncilní tzv. „živé“ magisterium. Katolická dogmatika ale neučí vůbec nic o dnes už prý „mrtvém“ předkoncilním a „živém“ pokoncilním magisteriu. Existuje pouze jeden jediný učitelský úřad Církve, který má dvojí formu: řádnou a mimořádnou. V těch bodech, kde je řádné magisterium pokoncilní doby v souladu s autentickou katolickou naukou, definovanou dříve mimořádným magisteriem, a dokonce ji i hájí proti odpůrcům, plně akceptujeme jeho výroky. To se týká konkrétně encykliky „Humanae vitae“ Pavla VI. z r. 1968 (a ještě předtím encykliky Pia XI. „Casti connubii“ z r. 1930), implicite těch pasáží, kde opakuje závazné a neomylné církevní učení o otevřenosti sexuálního styku početí. Tyto věty HV jsou proto v přeneseném slova smyslu také neomylné. Přesně totéž platí i o encyklice Jana Pavla II. „Evangelium vitae„, která vášnivě obhajuje nenarozený i končící život proti snahám legalizovat potraty a eutanázii. Ba co více, to se týká i dokumentu Kongregace pro nauku víry z r. 2000 „Dominus Jesus„, který přesně tak jako dřívější výroky mimořádného magisteria říká, že Kristovou církví je pouze Církev katolická a protestantské denominace nemají právo se tak nazývat. Takové pokoncilní řádné magisterium plně akceptujeme a dokonce mu přiznáme v přeneseném slova smyslu i neomylnost. Neomodernisté ale o této podobě „živého“ magisteria mlčí jako ryba. Oni chtějí něco jiného: abychom přijali jinou podobu pokoncilního řádného magisteria: ekumenismus, dialog a učení o náboženské svobodě. Tady ale platí naše jednoznačné: Non possumus – nemůžeme. Proč?
Pokoncilní vývoj
K tomu, jak správně chápat DVK, nám opět poskytuje jasné poznání neomylná katolická dogmatika. Výše jsme řekli, že i řádné magisterium, i když není neomylné, je pro katolíka závazné. Jenže tato závaznost není u každého dokumentu a výroku stejná, existují tady různé stupně závaznosti. Na prvém místě jsou zde ty věty církevní nauky, které jsou označeny jako „sententia theologicae certa“, tj. teologicky jisté tvrzení. Nebyly sice nikdy definovány mimořádným magisteriem jako neomylné, nicméně podle obecného mínění teologů jsou přímo spojené s Božím zjevením a z něho vyplývají, jako např. neomylnost Kristova lidského poznání nebo víra, že sv. Jan Křtitel byl zbaven dědičného hříchu ještě v lůně sv. Alžběty při návštěvě Panny Marie. Kdo by toto tvrdošíjně odmítal přijmout, nebezpečně by se blížil herezi. Učení v této kategorii řádného magisteria má vysoký stupeň závaznosti a kdo se jí vzpírá, jednoznačně hřeší.
Jsou ale sentence v katolické doktríně, které už takovou závaznost nevyžadují. Sem spadá např. víra v církevně uznaná soukromá zjevení. Katolík není povinen v ně věřit, ani v případě Lurd nebo Fatimy, nesmí ale agresivně proti nim vystupovat a vyjadřovat se s despektem o církevní autoritě, která je uznala nebo o katolících, kteří v to věří. Na nejnižším stupni závaznosti stojí potom tzv. sententia tolerata (mínění , které může být tolerováno), kterou Církev oficiálně nikdy nehlásala a nehlásá, nicméně toleruje ji jako přijatelný soukromý názor. Velký světec a apoštol Říma v 16. stol. sv. Filip Neri např. učil nejen o Nanebevzetí Panny Marie, ale i sv. Josefa. Byl papežem sv. Piem V. napomenut, že může tak činit pouze tehdy, když to bude prezentovat jako svůj čistě soukromý názor, nesmí vzniknout dojem, že jde o nauku Církve. Teze spadající do této nejnižší kategorie může tedy katolík naprosto svobodně buď přijmout, nebo odmítnout, aniž by se dopustil hříchu proti víře.
Když byl ukončen DVK, papež Pavel VI. prohlásil jeho dokumenty za součást řádného magisteria s výslovnou připomínkou o různých stupních závaznosti jednotlivých dokumentů přesně podle nauky Církve. To tedy znamená, že mohu některé věty dokumentů DVK, pokud budou spadat do nejnižších stupňů závaznosti, svobodně odmítnout. DVK proto není žádné „superdogma“, jak r. 1988 připomenul prefekt Kongregace pro nauku víry kard. Ratzinger chilským biskupům. Stačí jen prostá znalost katechismu, aby katolík pochopil, že např. věty o Panně Marii Matce Církve vyžadují závaznost rozumu a vůle, ale dlouhé proklamativní pasáže Gaudium et Spes o blahodárnosti vědeckotechnického pokroku, obsahově vágní, už nikoliv. Tady mám plné právo vznést námitku, že tento pokrok není a nebude požehnáním, jestliže s ním nepůjde ruku v ruce též pokrok mravní.
A ještě jako katolík nejen mohu, ale musím uplatnit další výhradu. Jak píše ve svém skvělém díle „DVK, dosud nenapsané dějiny“ Roberto de Mattei, je třeba zbystřit pozornost nad faktem, že dva dny po zahájení koncilu 13. října r. 1962 kardinál Achile Liénart se násilím chopil mikrofonu a vyzval otevřeně k puči. Značná část biskupů se k němu přidala, společně pak odmítli seznam koncilových poradců sestavený vatikánskou přípravnou komisí a schémata k projednávání, aby si vytvořili svá vlastní. Něco takové mělo obdobu v církevních dějinách r. 449, kdy se sněmu řádně odsouhlaseného papežem sv. Lvem Velikým zmocnili stoupenci monofyzitismu (nauka o jediné přirozenosti v Kristu, tj. Božské). Rozdíl mezi tímto koncilem a DVK však spočíval v tom, že zatímco sv. Lev Veliký prohlásil ihned toto shromáždění za „lupičskou synodu“ – a o dva roky později svolal řádný koncil do Chalcedonu, Jan XXIII. tento puč, který paradoxně směřoval vlastně proti němu, neboť všechny texty přípravné komise musel právě on schválit, uznal za legitimní. Už toto musí pravověrnému katolíkovi avizovat, že v koncilních textech nemusí být všechno v pořádku, když se postupovalo neetickým způsobem.
A také není. V textech DVK (Lumen gentium, Nostra aetate) jsou věty o tom, jak Církev hledí s úctou na muslimy, s nimiž máme stejného Boha, máme prý také propagovat všechny pozitivní hodnoty hinduismu a buddhismu. Nauka Církve od prvopočátku byla však kontinuálně (a tudíž neomylně) taková, že nemůže být žádného smíru mezi pravou vírou Kristovou a pohanskými kulty, mezi Kristem a Belialem, nehledě k diametrální odlišnosti hodnot, např. mezi životem Mohameda (masový vrah, pouštní lupič, smilník a pedofil) a Ježíše Krista. Stejně tak nemůže katolík akceptovat formulace koncilní deklarace „Dignitatis humanae“ o náboženské svobodě, která klade katolickou víru ve veřejné sféře na stejnou úroveň s jinými náboženstvími. To odporuje mimořádnému, tj. neomylnému magisteriu, které se o tom jasně vyjádřilo na tridentském koncilu. A ještě jsou tady další zavádějící formulace, např. tzv. „subsistit“ v Lumen gentium, že pravá církev Kristova se „uskutečňuje“ v Katolické církvi, nikoli že je (est) s ní totožná.
Tak bychom mohli pokračovat. Právě na tyto zavádějící výroky se neomodernisté po ukončení DVK odvolávali, aby vyvolali tzv. „ducha koncilu“ (spíše „strašidlo koncilu“). Rozklad v Církvi, který to způsobilo, by vydal na celou studii. I pokoncilní papežové se tomuto trendu do značné míry přizpůsobili, Pavel VI. např. svojí promulgací NOMu, Jan Pavel II. svoláním všenáboženského shromáždění do Assisi. Samozřejmě uznáváme tyto papeže za legitimní a poslušně s nábožnou úctou akceptujeme všechny dokumenty, které jsou v souladu s neomylnou katolickou naukou (srvn. výše). Nemůžeme však souhlasit se shromážděním v Assisi, kde se papež modlil sice katolickou modlitbu k Boží Trojici, hned poté ale haitský šaman woodoo pronesl modlitbu ke čtyřem větrům. A hlavně – nelze následovat tento příklad v praxi a vyhledávat náboženské společenství s těmito nekřesťany, jak se žel dnes děje v mnoha zemích Západu, kde např. mohamedánští imámové klidně kážou v katolických chrámech. Pro katolíka musí být důležitější věčná nauka Církve, tzv. živé magisterium, pokud je s ní v rozporu, nelze poslechnout a následovat je.
Tím více to platí pro současný pontifikát papeže Františka. O jeho prohlášeních a dokumentech už toho bylo na tomto webu publikováno dost, nebudu to opakovat. Připomenu jen, že předchozí pokoncilní papežové byli věrni alespoň v morální nauce, kde jejich dokumenty řádného magisteria jsou závazné, v mnoha ohledech i ve věrouce, např. při obraně transsubstanciace, kněžského svěcení jen pro muže atd. U Bergoglia se ale není v tomto směru čeho chytit, on se ocitá v rozporu i s naukou o potratech, nerozlučitelnosti manželství a monogamní rodině, což jeho předchůdci věrně hlásali. Jeho vakcinační mánie, teror proti neočkovaným zaměstnancům státu Vatikán, kteří jsou vyhazováni z práce, a totální ignorance souvislosti vakcín s potraty a jejich závažných negativních účinků na lidské zdraví a životy potom dávají katolíkům signál, že poslušnost tomuto papeži v těchto věcech představuje nejen neposlušnost neměnné nauce Církve, ale i nebezpečí pro lidské zdraví a pro věčnou spásu. Naštěstí – snad je to i řízením Boží Prozřetelnosti – František nevydal žádný dokument ani neomylné povahy z titulu mimořádného magisteria, ani z titulu řádného magisteria, který by měl vysoký stupeň závaznosti. Modleme se za jeho obrácení, to je jediné, co v této chvíli můžeme. A hlavně – je lépe poslouchat Boha než lidi!
PhDr. Radomír Malý
Tento článek byl zpracován podle : Filip Śtěpán Martin: Stupně závaznosti ve víře, Kašpar Karel: Učebnice katolického náboženství, Wolf Václav: Syntéza víry.
Na stejne tema – problem pravdy a autority:
https://www.ikatolici.cz/vztah-pravdy-a-autority/
Prosím o zdroj na to že sv. Jan Kř. byl uchráněn dědičné viny.Děkuji
Ad Norbert: Prosím jen, aby nedošlo k omylu. Sv. Jan Křt. nebyl uchráněn dědičné viny, to byla jenom Panna Maria, která jako jediný člověk byla prosta dědičného hříchu už od okamžiku početí. Jan Křt. byl pouze zbaven poskvrny dědičného hříchu ještě v lůně své matky sv. Alžběty (počat byl s dědičným hříchem jako všichni ostatní), nikoli až po narození, jak se děje nám v okamžiku sv. křtu.
Církev odvozuje tuto víru, byť nejde o dogma, z Luk 1,15, kde stojí, že Jan Křt. „již v mateřském lůně bude naplněn Duchem Svatým…“ a z Luk 1,44, kde Alžběta říká Panně Marii:“…jak zazněl hlas tvého pozdravu…zaplesalo radostí dítko v mém lůně.“
Zde naleznete také zdroj, na který se ptáte, pokud máte Colův překlad Nového zákona z r. 1947 (s církevním schválením), kde v poznámce k Luk 1,41n stojí: „dítě bylo v tom okamžiku….zbaveno dědičného hříchu …. Počat byl Jan Křt. v lůně matčině s dědičným hříchem, ale narodil se bez něho.“
Přesto stojí za zmínku, že chápání záležitosti dědičného hříchu Jana Křtitele je chápáno v trochu jiném světle, než v případě vztahu dědičného hříchu a křtu, jak by se dalo dovodit z této odpovědi.
Svědčí o tom krom jiného i církevní kalendář, který i u největších (pochopitelně pokřěných) světců uvádí den úmrtí, jen u jediného Jana Křtitele je to den narození – přesně 6 měsíců před Kristovým narozením, 24. června, což se odvozuje z novozákonní zmínky o šestém měsící Alžbětina těhotenství.
A existují též krásná pojednání mystiků, ve kterých nelze šmahem zaměnit Jana Křtitele s tím či oním pokřtěným (coč ovšem nelze ani v textech novozákonních).
Ad jl: Téma je to jistě zajímavé, nicméně domnívám se, že příliš subtilní. Především je to tajemství, jak Bůh zbavil sv. Jana Křt. dědičného hříchu ještě v lůně sv. Alžběty, spekulovat o tom je dle mého názoru redundantní.
Na druhé straně ale vztah ke křtu tady nějaký dle mého názoru je. Na několika místech Nov. zákona máme napsáno, že bez křtu nemůže být nikdo spasen (křest zbavuje poskvrny dědičné viny). Víme, že kromě řádného křtu vodou existuje ještě křest touhy a krve. To může být vztaženo na sv. Jana Křt., a protože u nemluvňat se křtí na víru rodičů, tak chvalozpěv jeho otce Zachariáše (Luk 1,67n), kde on vyjadřuje naprostý souhlas s budoucím posláním svého syna být „prorokem Nejvyššího“, může být takto chápán. Ale nerad bych o tom dále spekuloval, je to na prvém místě veliké tajemství – a my lidé tady nejsme proto, abychom všem tajemstvím rozuměli, ale abychom došli spásy.
Dear Mr. Malý,
thank you for your great articles. I am a member of Germany’s traditional Catholic Youth, and I would be glad if you give me the permission, to translate and publish one of your articles in our Youth magazin. But you are the writer, and therefore you are the copyright holder. Maybe you can write a „Hello“ to my e-mail address j.pastor@web.de, so I can tell you more detailed about this request.
Our God bless you,
Julian
Kardinální otázka, kterou si začíná klást Boží lid, zní: je Jorge Bergoglio katolický křesťan?
Druhá otázka pak nutně zní: pokud současný papež není katolíkem, může stát v čele Církve? To je, oč tu běží.
…
Chtěl bych teď zde moc poděkovat věrnému správci tohoto webu. Když jsem si před časem (po užitečném upozornění jedním z přispěvatelů těchto stránek) přečetl „zdůvodnění“ adepta na svatovojtěšský stolec, proč ve své diecézi zakazuje RC Monitor, znovu mě to upozornilo na fakt, jak důležitý právě v této době nevýslovného tlaku je prostor, kde mohou zaznít nezávislé myšlenky, kde je ještě možné svobodně diskutovat.
Vím, že jste už měl mnohokrát chuť skončit, pane Ignáci – je dobře, že jste vytrval. Jste voják Kristův, díky za Vás. Modlitbu a požehnání + .
Doporučuju Vám knihu Papež diktátor. Najdete tam mnoho odpovědí nejen na tyto otázky. A pak bych si zjistil neco o IIVK, kdy sa podařilo zednářským silám protlačit na kardinálská místa svojich ludí. Ano, ide to, papežem može byt kludně aj zednář – říkáme temu „Boží dopuštění“, což je ve své podstatě Boží vúla. Tu pak mosíme pro hříchy své, hříchy společnosti aj pro hříchy předchozích generací trpělivě snášat, jelikož sa denně modlíme „Buď vůla Tvá jako v Nebi, tak i na Zemi.“. Což ovšem neznamená fyzickú pasivitu a přikyvování k nepravostem jak ve společnosti, tak v bezbožném dění v kosteloch zabraných revolucionářama pod krvavým praporem IIVK.
Co se neomylnosti týče, vyhlášeno bylo pouze jedno jediné dogma. A to říká, že hovoří-li PAPEŽ ex cathedra, disponuje neomylností církve.
NIC VÍC.
Do tohoto dogmatu se nevejdou ani věroučné koncily, protože koncil není papežem hovořícím ex cathedra (výjimkou jsou ty konkrétní výroky koncilů, které během nich papež vyhlásil mluvě ex cathedra), nevejde se tam ani koncil pastorální. Samy o sobě se tam nevejdou ani věroučné (dogmatické) konstituce jednotlivých koncilů, protože dogmatická konstituce sama o sobě ještě není výrokem papeže mluvícího ex cathedra. Nevejdou se tam ani svatořečení, protože se netýkají pokladu víry zakládajícího se na Zjevení. Nevejdou se tam ani věroučné (dogmatické) encykliky ani tiskové konference pořádané v letadlech.
Označení „dogmatický“ neznamená „dogma obsahující“.
Kdesi jsem viděl seznam mylných (což předpokládá omylnost) výroků předchozích věroučných koncilů…
A vůbec, proč je něco považováno za koncil (se všemi údajnými důsledky) a něco jen za synodu, i když by na ní bylo více biskupů, a sice z celého světa? Papež musí sněm jakožto koncil svolat nebo potvrdit. Jaká forma potvrzení je dostačující a jaká už ne? Je dodatečné papežovo potvrzení věroučných výroků nějakého koncilu papežovým mluvením ex cathedra? Proč je za koncil (se všemi údajnými důsledky) považován 4. konstantinopolský sněm? Odkdy? Díky čemu?
K dogmatu o neomylnosti ještě pár postřehů:
– Je stropem, ne podlahou. Vývoj po I. Vaticanu, který z papeže udělal jakéhosi poloboha údajně předávajícího poselství Ducha Svatého, byl špatný.
– Je negativní (týká se toho, co ve výrocích ex cathedra není), a ne pozitivní.
Proto interpretace dogmatických definic vyslovených papežem učícím ex cathedra, která v nich vidí něco jak Duchem Svatým inspirovaný text, je chybná. Dogma o neomylnosti neříká nic v tom smyslu, že Duch Svatý text diktoval, takže je maximálně dokonalý, ale říká jen tolik, že tam není blud (a jen proto jsou dogmatické definice nezměnitelné: když tam není omyl, můžeme se na ně spolehnout a není proto důvod je opravovat). Ale formulovat myšlenku (dogma, nauku) jiným způsobem, dokonaleji, a přitom ponechat i předchozí dogmatickou definici netknutou, to samozřejmě lze.
K tématu Magisteria: Mnoho zmatků působí fakt, že se míchá dohromady a zaměňuje úřad, nositel úřadu, vykonávání úřadu a výrok vzniklý při vykonávání úřadu. Je správné, že čeština používá pro Magisterium výkladový překlad „Učitelský úřad.“ Magisterium je úřad, ne biskupové nebo jejich texty. Úřad se dá vykonávat všelijak…
Podotýkám, že omylnost znamená, že by se někdo mýlit mohl, ne že se mýlí.
Závěrem ještě jeden postřeh z praxe:
Co se neomylnosti týče, ať už se mluví o papeži, koncilech nebo Magisteriu, platí, že kolik lidí, resp. fundamentálních teologů nebo profesorů, tolik názorů. Jediné, v čem se všichni shodnou, je neomylnost papeže hovořícího ex cathedra. Jak by ne, když jen toto je obsahem dogmatu o neomylnosti. V ostatním se už neshodnou. Dokonce ani v tom, co všechno by mohlo být hovořením papeže ex cathedra a co už nikoli.
Poklad víry je mnohem rozsáhlejší, než jenom věci, které byly dosud vyhlášeny jako dogma. Platí to i v případě nauky o neomylnosti. Zdálo by se, že jsem nyní popřel celý dosavadní komentář, ale to by bylo nedorozuměním. Spíše vyzývám k opatrnosti, kdy si člověk zachová zdravý nadhled a nebude naivně předpokládat neomylnost u kdejaké věci, o které mu někdo řekl nebo „se říká“, že je prý neomylná.
Současný papež František je zcela nepokrytě vyznavačem zednářských zásad a idejí. Jorge Maria Bergoglia odsoudila v podstatě stále platná a inspirativní encyklika Lva XIII. (1884) proti zednářství Humanum genus. Zednářské spolky předvedly ve 20. století svoji moc a nyní ji ještě umocnil současný papež svými postoji, které jsou v rozporu nejen s křesťanským myšlením, ale i se starými dogmaty a encyklikami předchozích papežů. Ve své skutkové podstatě by měl být za své chování souzen za života, ale po smrti bude jistě přísně souzen na věčnosti.Netuším v jakého boha František věří, ale zřejmě v toho, v něhož věří zednáři, evidentně to prokazuje.
Ano.
A hlavně – je lépe poslouchat Boha než lidi!(a co teprve zednáře)!
Již v předstihu upozorňuji na knihu Taylora Mashalla Infiltrace, která by měla vyjít letos v Karetuziánském nakladatelství a věnuje se právě pronikání nepřátel do Církve.
Děkuji za informaci ke knize.
V angličtině ke stažení zdarma.
Už jen obsah jen velmi zajímavé projít.
https://archive.org/details/infiltration-2-the-plot-to-destroy-the-church-by-taylor-r.-marshall/page/n5/mode/2up
Dobrý den, chtěl bych Vám aspoň touto cestou vyjádřit poděkování za překlad knihy Mitra a hůl
Rádo se stalo. 🙂
Jak dlouho ještě?
Devět let jsme nuceni sledovat bizarní stínohru. Zoufalé představení, předstírající, že se jedná o běžný pontifikát. Za jeho vnější fasádou ale probíhá čím dál tím zběsilejší horečná činnost, mající za cíl proměnit Kristovu Církev v útvar, naplňující zlé a nesvaté sny jezuitského kardinála Martiniho – a jeho skupiny ze St. Gallen.
Za ty roky jsme mnohokrát četli úvahy o tom, zda je možné papeže soudit či odvolat.
V knize svatého Roberta Bellarmina „O římském pontifiku“ čteme ve 2. knize, kapitole třicáté větu, která je nad slunce jasnější: „ten, kdo nemá katolickou víru, nemůže být papežem“.
Tu větu je dnes třeba křičet, aby dolehla k uším kardinálů. A je třeba se modlit za biskupy, nástupce apoštolů, aby měli Odvahu, Moudrost a Sílu, jež dává Duch svatý – k tomu, aby vytvořili hráz proti apostazi, do které nás chtějí zavléct zlí a Kristu nevěrní správci.
Naši biskupové se ničeho neodváží.
Je zajímá jen jedna věc: kdo bude místo Kardinála Duky
To zajímá i laiky, já se obávám, abychom na Jeho Eminenci knížete arcibiskupa ještě s láskou nevzpomínali.
Zřejmě budete mít pravdu…viz. statečné prohlášení kard. Dominika Duky k dalšímu vykonstruovanému útoku na „biskupa v bílém“ :
„Je to pro mě jedno z největších zklamání, které jsem v naší římskokatolické církvi zažil. Pošpinit člověka, nespravedlivě ho osočit a nedat ani možnost zhodnotit v jeho prospěch toto tzv. dobrozdání, které muselo stát statisíce eur, protože nedává možnost právního odkladu? Ptám se: co to je?
Ve svém článku, který vyjde v německém časopise Die Tagespost, poukazuji na následující skutečnost: že z celého zápisu musí každý kněz, který studoval církevní právo, ba i laik, který je absolventem teologické fakulty a navštěvoval kurz církevního práva, pochopit, že tehdejší arcibiskup mnichovský Joseph Ratzinger neměl žádnou jurisdikci a žádné možnosti tuto kauzu jakkoli řešit-uvedený kněz X. byl totiž knězem diecéze Essen.
A proto protestuji a opravdu si dovoluji mnichovského arcibiskupa (Reinharda Marxe – poz.), jeho kurii, ale i předsedu německé biskupské konference povolat k zodpovědnosti za očernění a pošpinění pověsti papeže Benedikta XVI.
Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský
Více zde : https://www.dominikduka.cz/vyjadreni/prohlaseni-k-obvinenim-benedikta-xvi/
https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=slova-benedikta-xvi-pri-koncelebraci-v-sobotu-5-unora-2022
Na celé záležitosti je příznačné mlčení, v němž byla utopena. Primas český, podpořen českým prezidentem, směřuje obvinění z útoku na papeže na čelné církevní představitele sousední země – proti německému arcibiskupovi a proti vedení německé biskupské konference. Tohle rozhodně není něco, co by se dělo běžně.
Ozvali se i biskupové ze Slovenska a Polska. – Je vidět, že my Středoevropané jsme na základě nedávné historické zkušenosti vnímavější na projevy manipulace a totality. Protože o nic jiného teď v Německu nejde.
Tak jako komunisté neměli zábrany použít jakýkoli prostředek k uchvácení a udržení moci – tak se i padlí němečtí modernisté nerozpakují pro své cíle (zrušení celibátu, nastolení agendy LGBT, celkovou protestantizaci Církve) lhát a podvádět.
Za blahosklonného mlčení souznícího Jorge Bergoglia probíhá v Německu experimentální proces, který má změnit Církev v jakousi quasipolitickou organizaci, jejíž členové si budou nakonec sami odhlasovávat dogmata své „víry“. V minulých letech jsme mohli od německé biskupské konference slýchat takové heretické perly, jako např. to, že „společenský vývoj je jedním z pramenů Zjevení“. Satanská inspirace je očividná. Papež mlčel.
Samotný „synodální proces“, vyhlášený současnou hlavou Církve, je (pomalejší) cestou k témuž zlověstnému cíli. – Ať už nazveme protagonisty této „revoluce“ nositeli zednářských idejí, osvícenci či modernisty – jejich cílem je: klanění se sobě samému. Jedná se o kolosální náboženský podvod, podvod skutečně antikristovský. O ukradení Církve za bílého dne – přímo před očima věřících.
Nedovolme to. Naše „ano“ ať je „ano“, naše „ne“ ať je „ne“. Křičme pravdu o zlu v Církvi. Braňme svou matku. Vždyť Kristova Církev je naše, ne jejich.