Od Traditionis custodes k responsa ad dubia
Poznámky k hermeneutice právních předpisů papeže Františka
Úvod
Papež František vydal motu proprio Traditionis custodes (TC) a 18. 12. 2021 schválil responsa ad dubia (RAD) k uvedenému dokumentu.
Někteří se domnívají, že responsa znamenají, že římskému ritu zvoní hrana, ale následujícími řádky prokážeme, že tomu tak není. Svůj výklad podřizujeme soudu hierarchické autority a upřesňujeme ab initio, že naše práce má sloužit pouze jako podpůrný prostředek, jehož cílem je přispět k prohloubení hermeneutických kritérií, která by měla být využita při interpretaci různých norem promulgovaných Svatým otcem na základě pravidel, která Církvi milostivě dal on sám. Zbývá dodat, že budeme vděčni za jakýkoli komentář, který nám pomůže zlepšit či opravit eventuální vadné body v naší studii.
Třebaže mnozí mohou být v pokušení číst tyto texty (TC a RAD) fundamentalisticky, chceme-li být koherentní s výroky papeže Františka, je fundamentální Traditionis custodes a responsa ad dubia nevykládat a/nebo neaplikovat rigidně.
Pro pochopení těchto dokumentů je totiž třeba brát v úvahu specifický způsob, jak podle Františka máme interpretovat zákon a žít podle něj. František je zákonodárce, který je vydal, a exegezi tedy musíme provádět tak, jak nás o to žádal sám tento papež, to jest ve svobodě a s rozlišováním, při němž je třeba klást na první místo lásku, a především bez rigidnosti neboť „rigidita není Boží dar“. [1] Proto jak uvádí Svatý otec, je třeba obzvlášť dbát na snahu „chápat, těšit, integrovat a nezatěžovat je [lidi v nouzi] normami [jedno zda liturgickými, kanonickými či disciplinárními] jako kamením. Tak se totiž dosáhne pouze toho, že se tito lidé budou považovat za odsouzené a opuštěné právě onou Matkou, která je povolána přinášet Boží milosrdenství. [2]
Dnes se skutečně mnozí lidé (laici i kněží) považují v důsledku vydání Traditionis custodes a odpovědí na dubia za Církví opuštěné.
I. Exegeticko-aplikační klíč: rozlišování
Hlavním klíčem pro výklad a aplikaci TC a RAD je tedy rozlišování, které koneckonců nelze provádět chladně od klerikálního psacího stolu (římského, biskupského či farního), neboť „klerikalismus je perverze Církve“ [3] sužující Boží lid, jehož pastýři mají být mezi svými ovcemi, za které jsou připraveni položit život (srov. Jan 10,11).
Amoris laetitia v č. 305 skutečně uvádí, že „přirozený zákon [tím méně kanonický či liturgický zákon disciplinární] nemůže být prezentován jako již předem ustavený souhrn norem, jež se mravnímu subjektu ukládají apriorně. Přirozený zákon totiž představuje pramen objektivní inspirace v procesu, v němž mravní subjekt dospívá ke svému rozhodnutí.“ Z toho plyne, že Traditionis custodes a responsa jsou pouhým zdrojem inspirace „v procesu, v němž mravní subjekt dospívá ke svému rozhodnutí.“ [4] Nadto je třeba mít na paměti, jak říká papež František, že „postoj, který chce všechno řešit aplikací všeobecných norem,“ je mylný [5], a také že „nepomůže ukládat normy mocí autority.“ [6]
Podle papeže Františka pastýři, kteří „jsou cítit po ovcích“ [7], nemohou chladně uplatňovat normy, nýbrž musejí neustále [8] rozlišovat. [Evangelní rozlišování] je „pohled učedníka misionáře, který ,čerpá ze světla a síly Ducha svatého ʿ“ [9]. Základním klíčem pro aplikaci TC, RAD a dalších norem vydaných papežem Františkem je tedy rozlišování, které provádí pastýř spolu se svými ovcemi, jejichž pachem je cítit.
Proti tomuto postoji neustálého evangelního rozlišování, jež vyžaduje trvalou konverzi, stojí to, co je podle papeže Františka pokušením rigorismu, který podle synodních otců pochází od ďábla a snaží se nahradit rozlišování duchů [10].
V případě TC a RAD by rigoristickým (a tudíž ďábelským) přístupem bylo uplatňování těchto norem „shora“, aniž by pastýř a jeho ovečky měli možnost ve společenství rozlišovat případ od případu analogicky k tomu, co papež František žádá při rozlišování určitých případů manželské morálky, když povzbuzuje „k zodpovědnému osobnímu a pastoračnímu rozlišování jednotlivých případů“, neboť si je vědom, že „důsledky či účinky nějaké normy nemusejí být nutně vždy stejné.“ [11]
Stejně jako Svatý otec v Amoris laetitia č. 300 tvrdí, že „vezme-li se do úvahy bezpočet variant konkrétních situací, (…) je pochopitelné, že by se neměla (…) očekávat nějaká nová všeobecná normativa kanonického typu, použitelná na všechny případy,“ nelze očekávat ani to, že by na všechny případy mohly být použitelné TC či RAD.
Proto tak jako „se pastýř u těch, kdo žijí v ,neregulérníchʿ situacích, nemůže spokojit jenom s aplikací mravních zákonů, jako by to byly kameny vrhané na život lidí“ [12], ani biskupové se nemohou u kněží a laiků, kteří žijí v ,neregulérníchʿ liturgických či rituálních situacích, spokojit jenom s aplikací zákonů, jako by to byly kameny vrhané na život lidí. Analogicky k tomu, co uvádí Amoris laetitia v č. 305, toto vrhání norem, jako by to byly kameny (TC, RAD, kodex kanonického práva, …), na tradiční komunity je „případ uzavřených srdcí, která se často skrývají dokonce i za církevními naukami, jež ,se usazují na Mojžíšovu katedru, odkud někdy nadřazeně a povrchně posuzují obtížné případy a zraněné rodinyʿ.“ [13]
Po TC a RAD si skutečně mnohé rodiny připadají zraněné například diskriminací, které jsou vystaveny, když mají rozhodovat o tom, v jakém ritu budou pokřtěny, biřmovány nebo se budou zpovídat jejich děti. Mohou nastat obtížné případy, například tam, kde pět dětí bylo biřmováno ve vysoce slavnostním tradičním obřadu a šesté, jako by nestačilo, že po starších sourozencích dědí oblečení, teď bude muset být biřmováno v odlišném ritu, který se mu jeví méně krásný.
Proto snaha aplikovat všeobecné normy TC a RAD, aniž by se posuzoval případ od případu, je „případ uzavřených srdcí, která se často skrývají dokonce i za církevními naukami, jež se usazují na Mojžíšovu katedru, odkud někdy nadřazeně a povrchně posuzují obtížné případy a zraněné rodiny.“
Papež říká: „Je malicherné zůstat pouze u zvažování toho, zda jednání člověka odpovídá určitému obecnému zákonu či normě nebo nikoli.“ Dále uvádí, že „třebaže ve všeobecných věcech existuje jakási nutnost, v jednotlivostech se objevuje větší neurčitost,“ že „všeobecné normy (…) nemohou obsáhnout absolutně všechny jednotlivé situace,“ že „nemůže být pozvednuto na úroveň normy to, co je součástí praktického posouzení jednotlivé situace,“ protože by to „vedlo nejenom k nesnesitelné kazuistice, ale ohrozilo by to i hodnoty, které je třeba opatrovat s obzvláštní pozorností,“ [14] že „rozlišování má pomoci nalézt možné cesty, jak odpovědět Bohu a růst skrze omezení,“ že „věříme-li, že všechno je bílé nebo černé, uzavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od posvěcování, které oslavuje Boha,“ že „malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem,“ [15] a že „bratrská láska je prvním zákonem křesťanů (srov. Jan 15,12; Gal 5,14).“ [16]
Má-li být rozlišování stále decentralizovanější, jak si přeje papež František, který „vnímá potřebu pokračovat v blahodárné decentralizaci“ [17], věříme-li, že – jak píše papež – „každý křesťan a každé společenství budou rozlišovat, jakou cestu od nich Pán žádá,“ [18] bereme-li vážně papežovo napomenutí, aby „každá místní církev rozhodně nastoupila cestu rozlišování,“ [19] aspirujeme-li na to, že „se svými bratry [uskutečníme] (…) zdravé a realistické pastorační rozlišování,“ [20] pak v tomto rozlišování musejí hrát zásadní úlohu laici, neboť papež František tvrdí, že „Bůh obdařuje celek věřících jistým instinktem víry – sensus fidei, který mu pomáhá rozpoznávat, co skutečně přichází od Boha.“ [21] Z toho plyne, že laici, kteří mají zájem účastnit se tradiční mše, musejí být zapojeni do rozlišování, jak vykládat a aplikovat TC a RAD.
Jelikož „ není vhodné, aby papež nahrazoval místní episkopáty při rozlišování všech těch otázek, které se vyskytují na jejich územích,“ [22] není vhodné ani to, aby biskupové nahrazovali kněze – kteří žijí uprostřed svých oveček – při rozlišování všech otázek, jež se vyskytují na jejich územích, zejména když pracují na hojení ran na perifériích geografických i existenciálních.
Tuto decentralizaci rozlišování je třeba maximálně prohloubit zejména v této době synody o synodalitě, kdy nás biskupská synoda svolaná papežem vybízí, abychom „nastartovali proces naslouchání, dialogu a komunitního rozlišování, do kterých budou všichni zapojeni a budou k nim moci přispět,“ [23] říká nám, že Boží lid „má účast také v Kristově prorockém poslání (LG, č. 12),“ [24] a poučuje nás, že „v synodálním stylu se rozhoduje na základě rozlišování, na základě konsensu, který vyplývá ze společné poslušnosti Duchu svatému.“ [25]
Klíčem je tedy rozlišování a to, co rozlišování nejvíce odporuje, je rigidita, která se projevuje tím, že se obecné normy TC a RAD chtějí aplikovat do posledního písmene.
Tuto rigiditu papež František absolutně odsuzuje, například těmito slovy: „Rigidita vždy něco tají – v mnoha případech je to dvojí život. Rigidní lidé nejsou svobodní, nýbrž otročí zákonu, zato Bůh dává svobodu, mírnost a dobrotu. Takoví lidé nemají svobodu (Božích) dětí, nýbrž otročí zákonu. Za rigiditou se vždy něco skrývá a právě proto Ježíš svým protivníkům odpovídá: Pokrytci! [Rigidní lidé] nedokáží mít svobodu Božích dětí. Zákon však nebyl dán, aby z nás činil otroky, nýbrž aby nás vysvobodil a učinil z nás Boží děti.“ [26] „Navenek se jeví jako dobří, poněvadž dodržují zákon, avšak za tímto zdáním je cosi, co skutečné dobrotě brání. Jsou buď zlí, pokrytečtí, anebo nemocní.“ [27] „Za každou rigiditou je něco ohavného, co není z Ducha svatého,“ prohlásil papež. [28]
II. KRITÉRIA PRO ROZLIŠOVÁNÍ
Vysvětlili jsme si, že rozlišování je úhelným kamenem exegeze a aplikace TC a RAD, ale jaká kritéria máme při tomto rozlišování používat? Je jich hodně, ale v zájmu přehlednosti můžeme ta hlavní zařadit do tří skupin: a) kritérium lásky, b) kritérium synodality, c) kritérium reality.
1. Kritérium lásky
1.1. O absolutní povaze lásky, relativní povaze norem a kultuře setkávání
1.1.1. Primát lásky nad jinými normami
Při výkladu či aplikaci církevních předpisů je láska jedinou absolutní hodnotou, jak vyplývá z Evangelii gaudium, 179: „Tyto texty vyjadřují absolutní prioritu ,vycházet ze sebe vstříc bratruʿ, což je jedno ze dvou hlavních přikázání, která zakládají každou morální normu, a to nejzřetelnější znamení pro rozlišování ve věcech duchovního růstu, jenž je odpovědí na absolutně nezištné Boží sebedarování.“
Svatý otec tuto myšlenku zopakoval v rozhovoru se svým přítelem Eugeniem Scalfarim: „Agapé, láska každého z nás ke všem ostatním od těch nejbližších až po ty nejvzdálenější, je jediná metoda, kterou nám Ježíš ukázal, abychom našli cestu spásy a blahoslavenství.“ [29] Všichni jsme vlastně povoláni „usilovat o štěstí druhých, jako o ně usiluje jejich dobrý Otec“ [30], a tedy jestliže sloužení starého ritu přináší někomu z bližních štěstí, pastýř by ho o ně neměl připravovat kvůli rigidnímu lpění na té či oné normě.
Vedle lásky (v různých podobách a pod různými názvy, např. něha, pastýřská láska, milosrdenství…) jsou všechny ostatní normy relativní a sekundární, a to natolik, že popírat to by se rovnalo rigidnosti, což je choroba (viz výše citace č. 27).
Tento absolutní primát lásky při výkladu a aplikaci obecných norem je ještě důležitější tam, kde musí pastýř provádět rozlišování při péči o potřebné a doprovázení marginalizovaných skupin. Z toho plyne, že pastýř nemůže ignorovat volání skupin lnoucích k tradiční mši, které se cítí marginalizované či v nouzi, a to zejména tehdy, žijí-li na perifériích – geografických nebo existenciálních –, neboť „klíčovým kritériem autenticity, které mu [apoštolové svatému Pavlovi] doporučili, bylo, aby nezapomínal na chudé (srov. Gal 2,10).“ [31] K „chudým“ patří i lidé sužovaní „novými formami chudoby“, například „stále více opuštění“. [32] Opuštění a izolovaní se cítí i lidé, kterým není dovoleno se modlit tak, jak jsou k tomu povoláni.
1.1.2 Relativní povaha norem
Podle papeže Františka je však relativita norem ještě radikálnější. Při jedné generální audienci skutečně tvrdil, že nakonec je relativní i Desatero přikázání: „Pohrdám přikázáními? Ne. Dodržuji je, ale ne jako absolutní.“ [33]
Vůle papeže Františka, když vydává zákony či pokyny, je tudíž jasná. Není-li absolutní ani Desatero, jsou církevní normy vypracované lidmi absolutní ještě méně, motu proprio ještě méně a to, co říká kardinál prefekt v odpovědi na dubia, ještě mnohem méně.
Papež zdůrazňuje, že lidské předpisy je třeba uplatňovat umírněně: „Svatý Tomáš Akvinský zdůrazňoval, že předpisů, které dal Kristus a apoštolové Božímu lidu, ,je velmi máloʿ. Citací svatého Augustina poznamenal, že na předpisech, které církev přidala později, je třeba trvat s umírněností, ,aby život věřících nebyl obtíženʿ a naše náboženství se nestalo otroctvím, neboť ,Boží milosrdenství chce, aby bylo svobodnéʿ. Toto upozornění vyslovené před několika stoletími je velmi aktuální. Mělo by být jedním z kritérií, které je třeba zohledňovat při přemýšlení o reformě církve a jejího hlásání, jež umožní oslovit opravdu všechny.“ [34]
To znamená, že ani aplikace TC a RAD nemůže být taková, aby obtížila život věřících. Jinými slovy pokud aplikace toho či onoho ustanovení TC nebo RAD v konkrétním případě ztěžuje někomu z věřících život, nemají se tyto obecné normy uplatňovat.
1.1.3 Kultura setkávání a stavění mostů
Podle Svatého otce je jediným prostředkem společenského pokroku kultura setkávání: „Jediný způsob, jak růst jako osobnost, rodina, či společnost, jak pokročit v životě národů, je kultura setkávání. […] Druhý člověk mi vždy může něco dát, pokud se k němu dokážu přiblížit v otevřeném a ochotném postoji, bez předsudků.“ [35] Z toho plyne, že i biskupové musejí ke svým bližním, kteří slouží tradiční mši sv. nebo se jí účastní, přistupovat s otevřeným postojem a bez předsudků. Podle papeže je to zásadní věc, neboť „buď dnes vsadíme na dialog a na kulturu setkávání, anebo všichni prohrajeme. Tudy vede cesta, přinášející plody.“ [36] Proto vylučování tradičních komunit představuje závažný útok na cestu přinášející plody, což způsobí, že všichni prohrajeme, a brání růstu společnosti.
Papež podporuje „kulturu setkávání“ mezi příslušníky všech náboženství. Tím větší jsou důvody podporovat kulturu setkávání mezi lidmi, kteří lnou k modernímu ritu, a těmi, kdo milují tradiční mši svatou, aniž by byl kdokoli z nich vylučován. O tuto „kulturu setkávání“ je naopak třeba usilovat.
Kultura setkávání je tedy dalším faktorem, který musejí mít pastýři i laici na paměti při rozlišování, jak aplikovat TC a RAD. Pokud tyto dokumenty nepodporují kulturu setkávání, protože některé lidi zbavují jimi preferovaného ritu, nebo pokud přívrženci nové mše chovají předsudky vůči druhým, pak je v některých případech od aplikace TC a RAD nutno upustit. Je třeba to zkoumat případ od případu.
Svatý otec rovněž zdůrazňuje důležitost stavět mosty namísto zdí, například v této pasáži: „Vzpomínám si, že když jsem byl malý, říkalo se v katolických rodinách, i v naší rodině: ,Ne, k tamtěm nemůžeme jít na návštěvu, protože neměli svatbu v kostele, jsou to socialisté, ateisté, pche!ʿ Bylo to vylučující. Teď už takové věci díky Bohu nikdo neříká, je to tak? Nikdo to neříká! Říkalo se to na obranu víry, ale za pomoci zdí. Pán Ježíš naproti tomu stavěl mosty.“ [37]
Při rozlišování, jak aplikovat TC a RAD, je tuto koncepci stavění mostů nutno brát v potaz. Jinými slovy, biskupové a kněží se musejí vyvarovat výrazů jako „ne, tuhle mši nemůžeme povolit, protože oni nejsou oddaní koncilu, nové mši, pche!“ To by bylo vylučující. Bylo by to jako bránit novou mši a koncil, ale za pomoci zdí. Pán Ježíš naproti tomu stavěl mosty.
1.2 Primát svědomí
1.2.1 Svoboda svědomí
Zdá se (podle Františka; absolutní jistotu mít nemůžeme), že realizace norem obsažených v TC a RAD by se měla řídit láskou a něhou. Kromě toho je třeba brát v úvahu svědomí kněze a věřících, jichž se to dotkne. Podívejme se, jaká je role svědomí podle spisů papeže Františka.
Především „svědomí je svobodné.“ [38]
Za druhé, Církev si nemůže přisvojovat svědomí lidí, protože to je farizejský postoj, který by vedl k její neplodnosti, jak čteme v papežské promluvě z 19. prosince 2014: „Když církev […] ovládá svědomí lidí, jde cestou farizeů a saduceů, cestou pokrytectví. Taková církev je neplodná.“ [39]
Za třetí, podle papeže to, jestli je člověk dobrý, nezáleží na tom, jestli poslouchá všeobecné církevní předpisy, ale na tom, jestli poslouchá své svědomí. K tomu říká: „I někdo, kdo nemá víru, hřeší, jestliže jde proti svému svědomí. Naslouchat mu a poslouchat ho vlastně znamená rozhodovat se podle toho, co člověk vnímá jako správné nebo špatné. A na tomto rozhodování závisí, jestli jsou naše činy dobré nebo špatné.“ [40]
Jestliže se tedy kněz podle svého svědomí rozhodne, že by ten či onen bod TC nebo RAD neměl plnit, měl by se tím řídit. Nadto ho v této věci nikdo nemůže soudit, neboť jestliže Svatý otec, sám Kristův Náměstek, zjišťuje, že nemůže soudit homosexuála – přestože svatý Pavel říká, že ti, kdo páchají sodomii, jsou odsouzeni (srov. 1 Kor 6,9) – kdo jsou ostatní biskupové, aby soudili kněze, který interpretuje TC a RAD podle svého svědomí? [41]
1.2.2 Odsuzuje se odsuzování
Svatý otec dokonce říká, že Ježíš „nikdy neodsuzuje“ a že společnost ho má napodobovat. [42] Žádná biskup proto nemůže odsuzovat kněze, který nadále slouží starý ritus nebo má názory kritické k druhému vatikánskému koncilu, jelikož podle papeže Františka Ježíš nikdy neodsuzuje.
1.2.3 Náboženská svoboda a svoboda ritu
Papež František je samozřejmě přesvědčen, že musíme respektovat náboženskou svobodu každého člověka: „Tato zkušenost nás musí podněcovat k tomu, abychom podporovali náboženskou svobodu pro každého. Pro každého! Každý muž a každá žena musejí být ve vyznávání náboženství svobodní, ať je jakékoli. Proč? Protože tento muž a tato žena jsou Božími dětmi.“ [43]
Jestliže je tedy třeba podporovat náboženskou svobodu a nechat každého, aby vyznával náboženství, které upřednostňuje, tím spíše je nutno nechat každého katolíka, aby si vykládal druhý vatikánský koncil, jak považuje za správné, a zastával takový názor na starou a novou mši, jaký uzná za vhodné. Výše citovaný papežský text bychom mohli parafrázovat takto: „Tato zkušenost nás musí podněcovat k tomu, abychom podporovali svobodu ritu pro každého. Pro každého! I pro ty, kdo slaví mši ve starém ritu. Každý muž a každá žena musejí být ve svém ritu svobodní, ať je jakýkoli. Proč? Protože tento muž a tato žena jsou Božími dětmi.“
A ještě více: Svatý otec žádá, aby byla respektována náboženská svoboda, což zahrnuje i svobodu „veřejně projevovat svoji víru“, a dále propaguje „zdravý pluralismus, který opravdu respektuje druhé a hodnoty jako takové,“ z čehož vyplývá, že je třeba odsoudit snahy „je [náboženské projevy, např. ten či onen ritus] zatlačit do soukromé sféry svědomí každého jednotlivce nebo je vytěsnit,“ neboť v takovém případě „by vlastně šlo o novou formu diskriminace a autoritářství.“ [44]
Jakýkoli pokus odsouvat starý ritus na periférii je forma diskriminace a autoritářství, které papež František rozhodně odsuzuje.
1.2.3 Svoboda ritu a rodičovská práva
Amoris laetitia dále v čl. 84 hájí „nepřenosnou funkci rodičů, kteří mají právo vybrat si svobodně typ – dostupné a kvalitní – výchovy, kterou chtějí dětem dát podle svých přesvědčení,“ z čehož plyne, že je třeba jim dovolit, aby si pro své děti zvolili výchovu s tradiční liturgií a odporující druhému vatikánskému koncilu.
1.3 Gnoseologická relativita
V každém případě, i když je někdo sebevíc přesvědčen, že normy TC a RAD je třeba v konkrétním případě aplikovat tak nebo onak, podle Františka neexistuje jen jeden způsob, jak věci chápat, neboť vnímání reality, a tedy i norem, je relativní podle toho, jak člověk na věci nahlíží. Svatý otec skutečně připustil, že „nemluvil bych, a to ani u věřícího, o ,absolutníʿ pravdě (…) Protože pravda je vztah! Ve skutečnosti všichni, když zachycujeme pravdu a vyjadřujeme ji, vycházíme sami ze sebe: za svých dějin a kultury, ze situace, v níž žijeme, atd.“ [45]
Co nám tedy říkají TC a RAD, jestliže přijmeme gnoseologii papeže Františka? To nikdo nemůže říci s absolutní jistotou, neboť všechna tvrzení, která se v této věci formulují, musejí brát v úvahu „naše dějiny a kulturu, situaci, v níž žijeme, atd.“
Navíc jestliže „každý ho [Boha] chápe po svém,“ [46] jak říká Svatý otec, bude tím spíše každý kněz chápat po svém TC a RAD, jelikož dogmata o Bohu jsou mnohem důležitější a autoritativnější než nějaká responsa na jedenáct disciplinárních otázek. Každý kněz by tudíž měl vědět, že TC a RAD jsou dokumenty, které každý může chápat po svém.
Pokračování. Příště: Kritéria synodality
[1] Homilie z Domu sv. Marty 24. 10. 2016, https://www.radiovaticana.cz/clanek_print.php?id=24607
[3] Například https://www.vaticannews.va/cs/svet/news/2019-05/neni-klerikalismus-jako-klerikalismus.html
[5] Amoris laetitia, 2
[6] Amoris laetitia, 35.
[7] Promluva při mši se svěcením olejů 2. 4. 2015, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=21684
[8] Evangelii gaudium, 43.
[9] Evangelii gaudium, 50.
[10] Srov. Biskupská synoda, Synoda 2021-2023. Za církev synodální. Společenství, spoluúčast a poslání. Přípravný dokument, 21: „Na scéně se však ještě objeví jeden aktér ,navícʿ. Je jím nepřítel, který způsobuje ďábelské rozdělení ostatních tří. Někteří učedníci při pohledu na znepokojující perspektivu kříže odcházejí, nálada zástupů se mění. Nástrahy, které přinášejí rozdělení – a jsou tedy opakem společné cesty – se projevují nezávisle v podobě náboženské tvrdosti, v morálních příkazech, které se prezentují jako náročnější než požadavky Ježíšovy, v podobě posedlosti politickou světskou moudrostí, která je považována za účinnější než rozlišování duchů. Abychom mohli odolat nástrahám ,čtvrtého aktéraʿ, je zapotřebí neustálého obrácení.“
[11] Amoris laetitia, 300.
[12] Amoris laetitia, 305.
[13] Tamt.
[14] Amoris laetitia, 304.
[15] Amoris laetitia,305.
[16] Amoris laetitia,306.
[18] Evangelii gaudium, 20.
[20] Evangelii gaudium, 33.
[23] Biskupská synoda, Synoda 2021-2023. Za církev synodální. Společenství, spoluúčast a poslání. Přípravný dokument, 9.
[24] Biskupská synoda, Synoda 2021-2023. Za církev synodální. Společenství, spoluúčast a poslání. Přípravný dokument, 14.
[25] Biskupská synoda, Synoda 2021-2023. Za církev synodální. Společenství, spoluúčast a poslání. Přípravný dokument, 30.IX.
[26] Homilie z Domu sv. Marty 24. 10. 2016, https://www.radiovaticana.cz/clanek_print.php?id=24607
[28] Generální audience 1. 9. 2021.
[29] Rozhovor s Eugeniem Scalfarim, 1. 10. 2013.
[30] Evangelii gaudium, 92.
[31] Evangelii gaudium, 195.
[32] Evangelii gaudium, 210.
[33] Generální audience, 18. 8. 2021, https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2021-08/pripravny-vyznam-zakona.html
[34] Evangelii gaudium, 43.
[35] Setkání s představiteli brazilské kultury a politiky, 27. 7. 2013, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=18625
[37] Homilie v Domě sv. Marty, 8. 5. 2013.
[38] Rozhovor s Eugeniem Scalfarim, 13. 7. 2014.
[39] Homilie v Domě sv. Marty, 19. 12. 2014, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=21243
[40] Dopis Eugeniovi Scalfarimu, 4. 9. 2013.
[41] „Kdo jsem, abych soudil?“ Tisková konference na palubě letadla při návratu z Brazílie, 28. 6. 2013
[42] Projev k vězňům a personálu věznice v Cassano All’Ionio, 21. 6. 2014, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=20420
[43] Projev na Svatopetrském náměstí 18. 5. 2013.
[45] Dopis Scalfarimu, 4. 9. 2013.
[46] Rozhovor s Eugeniem Scalfarim, 29. 12. 2013.
Otec Federico
Překlad Lucie Cekotová
https://www.infocatolica.com/blog/maradentro.php/2112210517-de-traditionis-custodes-a-los
https://rorate-caeli.blogspot.com/2021/12/important-studyfrom-traditionis.html#more
Pobavilo. Po těch úlisných a zbabělých textech různých pohoršených koncilových konservativců, co se tu stále dokola objevují, je taková vtipná a přesná kritika vítaným občerstvením.
Jako literární text naprosto skvělé.
Po obsahové stránce je zde krásně doloženo, že dílo Francesca Pachamamy je naprosto šílené až do morku kostí. Totální paralýza a schizofrenie myšlení i pojmů. Pachama-Eintopf v hlavě.
Čímž se bohužel od svých posledních několika předchůdců nijak výrazně neliší. František má jen více ignorantský a vulgární styl… není to gentleman jako byli oni. Pokrok nezastavíš 😡 :d
Na Hegela navazující marxismus s tezí o jednotě a boji protikladů, umožňuje, aby se ve jménu bílého tvrdilo černé. Za socialismu byla v ústavě náboženská svoboda a v praxi perzekuce věřících. V konstituci o liturgii II. Vatikánského koncilu čl. 4 je: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ To, aby papež tvrdil, jak stráží tradici a II. VK koncil a přitom dělal opak článku 4 SC nese známky marxisticko-hegeliánské filosofie o jednotě a boji protikladů. Potřebu zamítání II. VK ve jménu tradice nelze zdravým rozumem dokázat, jsou-li základem texty II. VK. Ty se o tradici vyjadřují kladně a jasně a opak v textech II. VK nemáme. K praktikování tradiční liturgie stačí poslušnost II. VK SC čl. 4. Tímto a podobným se vyvrací obvinění: „Oni (tradiční) odmítají II. VK (darebáci)!“
Při vší úctě – problém je „jen“ v tom, že IIVK byl pouze pastorační, t.j. nic nového neustavujúcí, proto je poměrně pochybné sa na jeho závěry odvolávat. Protestantské praktiky NOMu sú postavené přímo proti římsko-katolické Missa Sancta, takže oháňat sa „stejnú úctú“ k protikladným obřadom poněku zavání schyzofrenickým neomodernismem.
Když už se černému humoru meze nekladou, proč též takovou hermeneutiku neopřít o přípis Papežské rady pro mezináboženský dialog hinduistům ve věci nedávného slavení svátku světel, deepavali:
„V dobách krize mají náboženské tradice coby studnice staleté moudrosti sílu pozvednout naši skleslost a mají též schopnost pomoci jednotlivcům a celým společenstvím poznovu zaměřit kompas života nadějí a s pohledem upřeným za hranice zoufalství dneška. Rázně své stoupence poučují a vyzývají, aby se s užitím všech dostupných prostředků obraceli k těm, kteří pociťují beznaděj, a povzbuzovali je.“
https://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/interelg/documents/rc_pc_interelg_doc_20211104_deepavali-2021_en.html
Uvážení všech těchto skutečností musí bezpochyby vést k názoru, že zákaz velikonočního tridua v římské diecézi je úřednickým nedopatřením a papež František sám bezpochyby tomuto lajdáctví učiní zadost.
ad Tomáš N. s citací :“Při vší úctě – problém je „jen“ v tom, že II VK byl pouze pastorační, t.j. nic nového neustavujúcí, proto je poměrně pochybné sa na jeho závěry odvolávat.“ Pokud II. VK nic nového neustanovil, tak proč tvrdit jeho neslučitelnost s tradicí? Jestliže se II.VK koncil pozitivně vyjadřuje k tradici proč by mělo být pochybné jím tradici (pastoračně) bránit? K citaci: „Protestantské praktiky NOMu sú postavené přímo proti římsko-katolické Missa Sancta, takže oháňat sa „stejnú úctú“ k protikladným obřadom poněku zavání schyzofrenickým neomodernismem.“ Výrok SC 4. II. VK o „stejné úctě“ byl psán v době, kdy NOM nebyl. Koncilní otcové jako kardinálové Ottaviani, Bacci a arcibiskup Lefebvre by toto pro NOM neschválili, protože se záporně vůči NOM vymezili. Není mi znám ani jeden z koncilních otců, co by přímo SC 4 II.VK o „stejné úctě“ aplikoval na NOM.
No a proč donekonečna vyzdvihovat IIVK, když máme IVK stále platný? Pomože to k dobrému?
Ad TN: “No a proč donekonečna vyzdvihovat IIVK, když máme IVK stále platný? Pomože to k dobrému?”K dobrému pomáhá, když se žádné dobro neodmítá a žádné zlo nepřijímá. Texty II. Vatikánského koncilu nepřečetla ani většina kněží. To umožňuje šířit pod “koncilem” i opak textů II VK. Např. oltář čelem k lidu texty II. VK nemají a je jako “koncil” často tvrzen. II. VK není sebestředný superkoncil. Je to dáno jeho odkazy na předchozí koncily a papeže, Písmo svaté a tradici a učitele Církve jiné autory. Např. v předmluvě konstituce Lumen gentium(LG): “Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva. Proto navazuje na jednání předešlých koncilů a má v úmyslu zřetelněji objasnit všem svým věřícím i celému světu svou podstatu a své všeobecné poslání.” Např. konstituce Dei verbum čl. 24 „Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo a zároveň o posvátnou tradici jako o trvalý základ.” LG 38: “Jedním slovem: „Křesťané mají být pro svět tím, čím je duše pro tělo“. Vzato z listu Diognetovi a k srovnání odkaz na homilii sv. Jana Zlatoústého. Dobré je připomínat zapomenuté. LG čl. 14: “Ať si však jsou všichni synové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.” Všichni katoličtí křesťané jsou v nebezpečí, že budou přísněji souzeni jestliže se zpronevěří svému poslání. Přísněji budou souzeni kněží. A ještě přísněji biskupové. A nejpřísněji papež.
Ad citace TN: “No a proč donekonečna vyzdvihovat IIVK, když máme IVK stále platný? Pomože to k dobrému?”K dobrému pomáhá, když se žádné dobro neodmítá a žádné zlo nepřijímá. Texty II. Vatikánského koncilu nepřečetla ani většina kněží. To umožňuje šířit pod “koncilem” i opak textů II VK. Např. oltář čelem k lidu texty II. VK nemají a je jako “koncil” často tvrzen. II. VK není sebestředný superkoncil. Je to dáno jeho odkazy na předchozí koncily a papeže, Písmo svaté a tradici a učitele Církve a jiné autory. Např. v předmluvě konstituce Lumen gentium(LG): “Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva. Proto navazuje na jednání předešlých koncilů a má v úmyslu zřetelněji objasnit všem svým věřícím i celému světu svou podstatu a své všeobecné poslání.” Např. konstituce Dei verbum čl. 24 „Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo a zároveň o posvátnou tradici jako o trvalý základ.” LG 38: “Jedním slovem: „Křesťané mají být pro svět tím, čím je duše pro tělo“. Vzato z listu Diognetovi a k srovnání odkaz na homilii sv. Jana Zlatoústého. Dobré je připomínat zapomenuté. LG čl. 14: “Ať si však jsou všichni synové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.” Všichni katoličtí křesťané jsou v nebezpečí, že budou přísněji souzeni jestliže se zpronevěří svému poslání. Přísněji budou souzeni kněží. A ještě přísněji biskupové. A nejpřísněji papež.
Díky za obšírné vysvětlení, nicméně jsu toho názoru, že kněží, keří slúží tradiční ritus, by měli vyučovat děti katechismus, případně nejaká ta katecheze pro dospělé. Jsu bytostně přesvědčený, že by to přineslo Matce Církvi víc dobra, než řešit stále dokola ty, kdo IIVK četli/nečetli. Kněží Bratrstva Svatého papeže Pia X. majú pastorační práce nad hlavu a my si jich nesmírně vážíme za jejich obětavost, se kerú brázdija Čechy a Moravu. Kdyby sa našla v této oblasti účinná pomoc aj mezi diecézními kněžími, zvláště pak mezi těmi, keří slúžija Tradiční ritus, určitě by byla větší šanca na rozrůstání Božího Království na Zemi než stále přemítat nad (přinejmenším) pochybným IIVK, jehož závěry súčasný papež odmítá. Dnes je víc, než potřeba řešit vzdělání rodin než nevzdělání nepřátel církve. Oni dobře vija, co dělajú, když údajně „nečtú“… Věřte tomu.
To, co jsem napsal je tam duplicitně. Druhá varianta má pro přesnost místo „ad TN“ „Ad citace TN“ – 23.1. a je správnější ji ponechat a první smazat.
ad TN: Pokud si někdo zvolí jako orientaci katechismus, tak záleží jaký. Již dávno před II.VK v roce 1776 za Marie Terezie byl pro obecné školy doporučen Rautenstrauchův osvícensky pojatý zaháňský katechismus (prof. B. Zlámal Příručka českých církevních dějin). Ad “řešit stále dokola ty, kdo IIVK četli/nečetli” je nutné, jestliže se k tématu “koncil” chtějí vyjadřovat. To platí o “stále přemítat nad (přinejmenším) pochybným IIVK.” Tento výrok (přinejmenším) zpochybňuje též zakladatele bratrstva sv. Pia X. arcibiskupa Lefebvre, který se účastnil II. VK koncilu a jeho texty podepisoval (většinově).
https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=pemanentni-instrukce-alta-vendita
Reagujete úplně na něco jiného, než já píšu. Psal jsem o tom, že kněží by měli vyučovat katolický katechismus (zvláště pak, když k nim kupř. přijde třeba otec rodiny s prosbú, aby takto pomohli jeho rodině). Žel, sů aj tací, keří říkajú, jak majú tu správnú jedinú katolickú nauku a najlepší katolickú cestu – a pastorační skutek výuky věřících utek. Jinak my to dnes máme s našimi katolickými kněžími a katechismem J.E. kard. Tomáška relativně snadné. Křesťan mosí ocenit jejich vysoké nasazení a ochotu k pastoraci. Je třeba modliteb za také obětavé kněze, ale aj za obrácení tych neochotných správně po katolicku vyučovat.
K citaci TN 27.1. : “Jinak my to dnes máme s našimi katolickými kněžími a katechismem J.E. kard. Tomáška relativně snadné.” 24 5. 1976 Pavel VI. jmenoval Františka Tomáška kardinálem in pectore a 27.6. 1977 toto jmenování veřejně vyhlásil. I vydání katechismu před udělením titulu kardinál bývají označena “kardinála Tomáška”. Z vydání, kdy byl biskupem, z roku 1968 : “Taktéž neomylně rozhoduje o víře a mravech obecný sněm církevní, papežem svolaný a potvrzený. Poslední obecný církevní sněm, druhý vatikánský, byl v Římě od r. 1962 do r. 1965.” J.E. kard. Tomášek se zúčastnil II. Vatikánského koncilu a nikdy netvrdil jako TN a jemu podobní: “(přinejmenším) pochybný II VK”. Pro J.E. kard. Tomáška texty II. VK byly slučitelné s tradicí. S tímto názorem se z větší části ztotožňuji a diskusi ze své strany ukončuji.
To byste musel jít ještě dále a předložit nějaký text, kde kardinál hodnotí výbornost nebo selhání toho či onoho koncilu. Z uvedeného nic takového neplyne, jen to, že koncil má jisté náležitosti, které byly v případě posledního koncilu naplněny. Což asi nikdo rozporovat nebude. Jestli byl k něčemu dobrý, to je úplně jiná otázka a stanovisko pana kardinála v této otázce by bylo třeba hledat jinde. Pakliže se tímto vůbec kdy zaobíral.
Nějak jsem pana biskupa a pak i kardinála Tomáška zažil i s věrnou a moudrou aplikací 2. vatikánského koncilu pod jeho vedením.
Taková věta nedává příliš smysl, snad jen konstatuje, že kardinál Tomášek nepatřil k početným řadám blouznivců. Mnohem lepší je podívat se na seznam koncilů (např. zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ekumenický_koncil) a uvědomit si, že nic neřešící koncily řazené v onom seznamu do druhé půle druhé desítky poměrně logicky doplynuly až k číslu 19, tj. koncilu tridentskému, kterému nezbylo, než se pokusit s nasazením centralizace o naprosté minimum: uchránit tělesnou přítomnost Boží v lidských dějinách.
Nyní jsme v jistém smyslu v obdobné, byť kvalitativně horší, situaci a jde-li o koncily, tak se zatím podařilo dotáhnout k hmatatelnému výsledku jedinou smysluplnou věc: 1. vatikánský koncil s dogmatem papežské neomylnosti. Naproti tomu 2. vatikánský koncil byl ztráta času (přesněji tragédie). Bude-li následovat ještě něco pozitivního je naprosto nejasné – s výjimkou druhého příchodu Kristova, kde nejasnosti nejsou.
Kard. Tomášek psal katechismus před koncilní revolucí r.1955. Sám v čase revolučních změn zaváděl Novus Ordo , nechal si věšet na krk magický věnec od dalajlámy. Jen díky železné oponě zde nebyl tak velký pokoncilní rozklad.
Otče, myslím, že zcela průkazným, očitým svědectvím o manipulacích ze strany modernistů během koncilu, o jejich zákulisních intrikách a záměrné dvojznačnosti mnoha písemných materiálů, vyprodukovaných II. Vatikánem je „Otevřený dopis bezradným katolíkům“, na který odkazuji i na jiném vlákně.
– Ano, úplně chápu, že Vy si chcete z těchto produktů II. Vatikánu vybrat ty, které jsou naprosto v souladu s Tradicí, které vlastně obhajují tridentskou mši apod.
Autor „Otevřeného dopisu“, arcibiskup Marcel Lefebvre, byl přímým účastníkem, podílejícím se na práci komisí koncilu – a velice dobře vnímal už v průběhu zasedání onoho „ducha koncilu“.
S tím „podepisováním dokumentů“ z jeho strany to nelze podávat takto zjednodušeně… On se k tomu zde vyjadřuje na mnoha stránkách.
– Opravdu, přečtěte si toto svědectví, tuto mnohavrstevnou analýzu – mnohé věci pak budete vnímat jinak, plastičtěji.
Já naprosto rozumím tomu, že Vy ve svých příspěvcích vlastně hlavně obhajujete svou pozici – ale rychlost událostí, valících se v přítomné chvíli Církví, současný generální útok modernistů proti evangeliu a Tradici, pravděpodobně už brzy učiní Vaši pozici neudržitelnou.
Skutečnost, že František Kardinál Tomášek „nikdy netvrdil“, neznamená, že IIVK. není pochybný, zvláště pak, když víme, že byl jen pastorační = neustavujúcí.
Patrně znáte očitého svědka (nebo jste byl sám osobně u toho), když tak pevně tvrdíte, že František kardinál Tomášek „nikdy netvrdil“. Možete to dokázat?
Nikoli Vy – ale já končím debatu s člověkom, kerý není ochoten reagovat věcně, ale pouze subjektivně na to, co se mu hodí do jeho súkromého krámečku. (Že to není jednání katolické, ale velice podobné sektářskému, snad není nutno zdůrazňovat.)
„Kéž se líbí slova úst mých i smýšlení srdce mého tobě vždycky, Hospodine, pomoci má i spáso!“ Ž 18,15
Toto zvolání žalmisty přání je jistě nás všech, ať už jsme četli, komentujeme nepřečtené dokumenty IIVK anebo se primárně snažíme skrze svátosti žít podle katechismu katolického náboženství i v době po vydání Tradiciones custodes a responsa ad dubia.
V předchozím příspěvku: „Že to není jednání katolické, ale velice podobné sektářskému…“, který je adresován katolickému knězi, nenalézám nic ze slov tohoto verše žalmu.
K věcnému prostudování vztahu Th. Dr. Tomáška k textům IIVK jistě poslouží „Dílo koncilové obnovy“, jehož byl, byť krátce, Fr. Tomášek předsedou v r. 1968.
Nedal jsem si práci s vyhledávání případných nepřesností v článku Poznámky k hermeneutice právních předpisů papeže Františka, ale celkově tento je, bez ohledu na to, zda byl míněn vážně, nebo jako jakýsi vtip, hluboce pravdivý. Traditionis custodes zjevně svou nepřesností, rozporností, neúplností, všeobecností a způsobem zveřejnění nemá ambici, jako že by se jím mělo nebo aspoň dalo přesně řídit, nic na tom nemůže změnit ani doprovodný dopis ani dodatečně původní latinské znění ani různé odpovědi na pochybnosti, je to evidentně v zásadě razantní ohrazení se Svaté Stolice vůči nepopiratelným bludným a sektářským postojům mnohých držitelů se trochu starších liturgických forem se snahou o zjednání lepšího pořádku, a sám papež František by to tak jistě v jednotlivých konkrétních případech určitě interpretoval. Tím nechci samozřejmě ani i v českých zemích zemích přítomný problém nepopiratelných bludných a sektářských postojů mnohých držitelů se trochu starších liturgických forem, který znám osobně i z internetu, ani apoštolský list „in forma „motu proprio““ zlehčovat, ale skutečně je důležitá správná interpretace, jak ji vcelku správně naznačuje článek Poznámky k hermeneutice právních předpisů papeže Františka.
„ohrazení se Svaté Stolice vůči nepopiratelným bludným a sektářským postojům mnohých držitelů se trochu starších liturgických forem“
V této větě máte klíč k celé pazáležitosti. Obvzláště srovná-li to člověk s přiznačně tichým napomenutím-nenapomentím, kterého se dostalo udílitelům předstíraných křtů, či dokonce s líbeznými dopisy adresovanými homosexuálním aktivistům. Prostě klasická figura ostrakizace předem vybrané skupiny cestou veřejného mrskání domnělých nebo skutečných hříchů celé skupiny nebo se skupinou ztotožnitelných individuí.
Obdobnou figuru bylo možné pozorovat v uplynulých měsících směrem k lidem, jimž nebylo v souvislosti aplikováno předepsané množství dávek preparátu. Neočkovaní navštěvují prostitutky. Neočkovaní injekčně užívají pervitin. Neočkovaní to, neočkovaní ono.
Klíčové je především to, že tyto skupiny jsou voleny apriorně, výběr se děje bez jakéhokoli vztahu k veřejnému dobru, nespěje se tím k žádnému rozumně zdůvodnitelnému cíli. Čímž se celá záležitost podstatně liší od trestání zločinců či něčeho podobného a spíše přimíná logiku čistek.
Ano, jakási fungující standardizace přístupu k různým jednotlivcům, skupinám, tendencím a problémům Církvi v současné době schází a asi vždycky scházela, věci se řeší do značné míry nahodile a nevyrovnaně, určitou výjimkou bylo/je, pokud někde skutečně dobře fungují/fungovaly pravidelné vizitace.
Znám příznivce starší formy liturgie s většími i menšími sektářskými tendencemi i bez nich.
Propíraný apoštolský list nehází všechny do jednoho pytle, když nabízí „autorizace“ s odpovídajícími podmínkami, s jejichž využitím mohli standardizovat své postavení v Církvi i kněží a skupiny s dosud neujasněným postavením, jako ti spojení s Kněžským bratrstvem sv. Pia X.
K ostrakizaci předem vybrané skupiny: papež František vyšel vstříc více než jeho předchůdci, umožnil i FSSPX a jeho se držícím věřícím platné zpovídání a oddávání bez ohledu na nevyřešení dalších jejich problémů … ale zjevně mu poněkud došla trpělivost, když odpovědí byl přístup, že čím větší velkorysost ze strany papeže, tím větší ty sektářské tendence. Ano, mohl jeho zásah být jiný, lepší … ale i malé děti někdy něco začnou brát něco vážně, až když vidí svou jinak milou maminku něčím přivedenou k nepříčetnosti. A i právě v tomto světle je třeba apoštolský list interpretovat.
Pokud rozvedu příklad rozezlené maminky, tak se jedná spíš o tu z básně „Polednice“. Navíc, teď už z reality, by se jednalo o satanistku, co se klaní pačamámě.
Jakou satanistkou? Satanisti se klání třeba Belzebubovi nebo Asmodeovi, Pačamama naproti tomu vznikla v době, kdy tito nemohli být v Americe známí (je předkolumbovského původu). Leda že by se jednalo o synkretický kult mezi domorodým náboženstvím a satanismem, který v každém případě pochází z Evropy. Takové kulty existují v kreolských oblastech s obyvatelstvem z více odlišných oblastí.
Quoniam omnes dii gentium daemonia.
Pohanští „bohové“ jsou ve skutečnosti démoni. V tomto ohledu je klanění se pačamamě bezpochyby druhem satanského kultu.
To je ale na světě několik miliard satanistů namísto několika desítek tisíc a některé země jsou jich plny. Jmenovitě země v Asii. Že katolíci učí toto o pohanských božích, jsem věděl, ale dosud jsem měl za to, že satanismus je konkrétní skupina náboženství, která uctívá jmenovitě ďábla. Tak se to uvádí.
Zde by bylo třeba rozlišovat mezi vědomým a uvědomělým následováním ďábla, přičemž Písmo nedává příliš jasnou odpověď, je-li ve výsledku jedno odlišné od druhého. Víme, že dny budou ukráceny pro spravedlivé, ne pro svedené. Kristův povzdech „nevědí co činí“ nemá příliš jasného adresáta a docela dobře může být adresován řadovým pracovníkům zaměstnaných v záležitostech kolem poprav a nikoli dobrému lidu. A z každodenního dění vidíme, že i uvědomělost, podobně jako vědomé rozhodnutí, je spjata jak s osobní volbou, tak se zlem, byť v případě uvědomělosti je vždy evidentní snaha cenzurovat nevábný výsledek a příliš neplašit řadového stoupence, což by dotyčnému mohlo dávat snad jakési šance proti chladnokrevně promyšlenému zlu.
Ale ať už tak či onak, je vysoce pravděpodobné, že knížete tohoto světa bude následovat většina lidstva, byť konečné slovo v celé záležitosti bude mít Bůh, který jediný je schopen přinést rozřešení celé záležitosti.
To myslíte vážně, že Lucifer neexistoval před objevením Ameriky?
To je jako železo, kůň, pšenice, katedrální klenba, kolo nebo vinná réva. V Americe křesťanská mytologie nebyla známa. Nikdo tam nevěděl, co to je. Jejich bohové byli vymyšleni lidmi a nezávisle. Lidé jsou schopni vymyslet takové věci, mohu za chvíli vymyslet tucet bohů, aniž bych k tomu potřeboval démona.
Kupodivu pokaždé tyhle tucty člověkem vymyšlených kosmických bohů ústí v otevřeně infernální finále. A je jedno jestli to jsou starověké krvelačné modly všech geografických azimutů anebo moderní záležitosti jako vědecká filozofie marxismu, všelijaké ty tečky za koronavirem anebo nebo třeba i takové neviňátko jako rocková hudba, která začne láskou a květinami a dotáhne to k death metalu se stylizovanými pekelníky na hudebních pódiích.
To jistě dokážete. Ale jak se to vylučuje s tím, že tito bohové jsou ve skutečnosti démoni? Nemodlite-li se k Bohu, ale bohům, modlíte s k ďáblu. Pokud byste se ke svým bohům nemodlil, k čemu by vám byli?
Ad Jeroným Čepička:
Můžete vymyslet tucet čehokoli myslitelného, ale pokud se tomu začnete klanět, bude to démon.
Ad J. Čepička – „mytologie“ u amerických kmenů se „kupodivu“ shoduje s Biblí, a to včetně potopy světa (např. mapuche).
To, že něco nebylo v Americe známé před jejím oficiálním „objevením“ neznamená, že to tam nemohlo být. Není jasné, na základě čeho tvrdíte, že satanismus vznikl právě v Evropě, co třeba hinduismus?
Nicméně se zde bavíme o p. Bergogliovi a ten dobře věděl, komu se klaní.
Buďme optimisté. Celé tažení papeže Františka má z hlediska budoucnosti jeden hmatatelný výsledek – minimálně dočasné přerušení další destrukce misálu.
Žádní nový světci, žádné nové preface, žádná reforma reformy, žádné další dobové analogy prvomájových dělnických sv. Josefů, což by dnes patrně znamenalo svátky homosexuality s Davidem a Jonatanem a pak minimálně ještě svátek mýtické ekologie, když už dnes byla práce polidšťující opici pohozena na smetiště dějin.
Těch výhod je víc. Kaple Bratrstva se utěšeně plní.
Pan Bůh to má dobře vymyšlené. Své věrné do pekel, kam František svou odpadlou sektu táhne, nenechá stáhnout s nehodným náměstkem.
Dům s kaplí FSSPX v Uherském Brodě byl nedávno úspěšně kolaudován a v sobotu 5.3.2022 v 10:00 hod. bude kaple slavnostně požehnána a následuje chorální mše sv. Deo gratias!
Vy tam budete též? 🙂
Ad Tomáš Navrátil:
Deo volente. Bude chorál, tak tím spíš.
Jasné – snad sa tam na sebe doptáme. 🙂 Rád Vás poznám.
Úplně s Vámi souhlasím!
Pan Jeroným Čepička již dále neodpovídá, protože jsem jeho příspěvky shledal nepřínosnými a přestal jsem je schvalovat.