Dopis arcibiskupu Rocheovi: Pokus zrušit tradici je odsouzen k neúspěchu
Vážený pane arcibiskupe,
včera častě ráno byla s laskavým a velkodušným souhlasem místního biskupa v jednom farním kostele v Nové Anglii zde ve Spojených státech sloužena mše svatá Rorate. Nejedná se o „tradiční“ farnost ve vlastním slova smyslu.
Jak je u rorátů zvykem, mše svatá začala velice brzy, před svítáním, v kostele osvětleném pouze svíčkami. Krátce po proměňování se na nebi objevilo světlo úsvitu. Mše svaté se zúčastnilo téměř sto padesát lidí všeho věku, z nichž někteří nikdy předtím na tradiční mši svaté nebyli. Komentáře přítomných vesměs oceňovaly krásu mše svaté, někteří se divili, proč se neslouží častěji. Další se tázali, proč byla tato mše svatá tak nepodobná jejich zkušenostem z běžné nedělní mše. U oltáře bylo deset ministrantů, všichni mladí ve věku od devíti do třiceti let, několik seminaristů. Každý z nich objevil tradiční mši svatou jinak. Jejich zbožnost při mši byla inspirativní.
Pokus potlačit tradiční mši svatou ze strany papeže Františka a Kongregace pro bohoslužbu, kterou vedete, za pomoci Traditionis custodes (ironie tohoto názvu je rozkošná) a nedávné odpovědi na dubia je odsouzen k nezdaru. Vaše generace je rozhodnuta vymýtit přítomnost tradiční mše svaté a dokonce i vzpomínku na ni. Nečiníte to v duchu druhého vatikánského koncilu, ale v duchu „cancel culture“. Ve skutečnosti by se dokonce dalo říct, že „cancel culture“ vynalezla katolická Církev, když v roce 1970 promulgovala nový misál. Ten nebyl odpovědí Božímu lidu dožadujícímu se liturgické změny. Byl Církvi vnucen liturgickými byrokraty, jejichž nenávist k tradiční mši je dobře známa i dobře zdokumentovaná. Původním úmyslem liturgického hnutí bylo hlubší pochopení a uvědomění si tradiční mše svaté. Vymyslet úplně novou liturgii cílem nebylo. V tomto bodě musím prohlásit, že o platnosti mše v novus ordo není pochyb. Duch svatý neopustí Církev jen proto, že ti, kdo ji vedou, jednají hloupě. O platnost tu nejde. Jde o věrnost Tradici.
Tradiční mše svatá se organicky, to jest bez organizovaného plánování, vyvíjela po téměř dva tisíce let. Nesla známky tisíciletí křesťanské civilizace, která definovala západní kulturu, kulturu, jejímž náboženským středem byla víra v Ježíše Krista jako vtělené Slovo. Byla inspirací toho, co nazýváme západní hudbou, od gregoriánského chorálu po Josquina, Palestrinu, Mozarta, Beethovena a dále až do první poloviny dvacátého století. Velký luteránský skladatel Johann Sebastian Bach složil mši B moll, kterou mnozí považují za jeho největší dílo, jako rámec pro tradiční římskou mši. Tradiční mše svatá se stala formou umění pro hlubokou neodmyslitelnou krásu, která je její podstatou, a tato krása má jméno: Ježíš Kristus.
Tvrdíte, že misál Pavla VI. je v kontinuitě s tradiční římskou mší svatou. To není pravda. Musíte přestat hlásat, že tomu tak je. Možná nechápete, co slovo „kontinuita“ znamená. Není to něco, co se dá předstírat, protože to někdo prohlásí. Důkladný výzkum mnoha vědců prokázal, že římský misál z roku 1970 je prakticky i duchovně něčím jiným než tradiční římský misál. Misál z roku 1970 je produktem šedesátých let – produktem, nikoli výsledkem organického vývoje předchozích staletí pod vedením Ducha svatého, nýbrž vyfabrikovaným produktem určitého historického období. Štěstí, že se tolik mladých lidí na tuto dobu nesebevědomé revoluce proti křesťanské kultuře vůbec nepamatuje. Proto když se setkají s nadčasovostí tradiční mše svaté, nejsou zatíženi břemenem šedesátých let, břemenem, které slepě vlečou ti, kdo dnes v Církvi vládnou.
Vám a dalším nositelům úřadů v Římě Váš nemotorný pokus vymazat vzpomínku na tradiční mši svatou nevyjde. Především proto, že Vaše generace v blízké budoucnosti odejde, stejně jako já, neboť i já k ní patřím. Za druhé proto, že tradiční mše svatá je středem paměti Církve, jíž je Tradice. Není to produkt určité doby či místa. Její převážně skrytý růst a vývoj je plynulý spolu s rozvojem nauky za inspirace Ducha svatého. Její „římská“ specifičnost ji chrání, aby se nemohla stát hříčkou určité kultury, doby či jazyka. Nepotřebuje žádnou inkulturaci, neboť její univerzálnost je zakotvena v katolické Tradici.
Vy a Vaši confratelli v Římě jste naprosto odtrženi od současného světa a zejména od mladých lidí. Zdržujete se za zdmi vatikánské pevnosti, jak byste tedy mohli znát mladé muže a ženy, kteří objevují hloubku a krásu bohoslužby při tradiční mši svaté a zároveň nechovají žádný negativismus vůči druhému vatikánskému koncilu? Vědí jen to, že nalezli perlu velké ceny, která je naplňuje radostí. Mezi ně patří i mnoho mladých mužů v našich seminářích, kteří si zamilovali tradiční mši svatou a v budoucnosti budou hnací silou pro uznání toho, že co bylo posvátné včera, je posvátné i dnes.
Obnovení posvátnosti v bohoslužbě je nezbytné pro obnovu misijního ducha, který musí být středem života křesťana ve světě. Jednou z tragédií dnešního stavu Církve je to, že ti, kdo mají v Církvi moc, odmítají poslání jít do celého světa a hlásat evangelium Ježíše Krista, který je Cesta, Pravda a Život. Podívaná na epizodu s pačamamou v nedávné minulosti by nebyla možná, kdyby neodumřelo transcendentno v liturgii a nebylo popřeno Kristovo pověření Církve k evangelizaci.
To, čeho se s ohledem na chápání dogmatu o papežské neomylnosti obával svatý John Henry Newman, je tragicky právě to, co v katolické Církvi prožíváme dnes: papež se svým vatikánským dvorem zaměnil papežskou autoritu za „L’Église, c’est moi“ a podobá se spíš politickému diktátorovi než svatému Petrovi, jehož nástupcem je. Svatý Petr nemohl nikdy zapomenout, jak strašlivě svého Mistra zapřel. To byla realistická hráz pro jakoukoli samolibost na to, že je skálou, na níž je zbudována Církev, pokud by ho snad napadla. Chápal naprosto jasně, že posláním, které mu dal Kristus, je hlásat Krista ukřižovaného nevěřícímu světu. Jak čteme ve Skutcích apoštolů, činil to s velkou horlivostí a mocí. Odměnou mu bylo ukřižování hlavou dolů, jímž napodobil svého Pána a dal příklad své hluboké pokory.
Váš pokus zrušit tradiční mši svatou je marný, neboť není ve Vaší moci zrušit Památku, která je středem Tradice. Nemůžete zrušit památku Té, která všechny tyto věci uchovávala v srdci a jejíž památka spočívá v samotném srdci Tradice. Nemůžete zrušit Krásu, neboť Krása zachránila, zachraňuje a zachrání svět.
Doufám, že někdy během tohoto vánočního období budete mít příležitost pokleknout před relikvií Jesliček v chrámu Santa Maria Maggiore a necháte se ztratit v úžasu, lásce a chvále. Jedině ztratíme-li sami sebe, nalezneme Lásku, která o Vánocích sestoupila z nebe.
Buon Natale!
V Kristu,
P. Richard Gennaro Cipolla
Překlad Lucie Cekotová
Zdroj:
https://rorate-caeli.blogspot.com/2021/12/dear-archbishop-roche-attempt-to-cancel.html
Výborně napsané!
Výborné.
(Mladí) „objevují hloubku a krásu bohoslužby při tradiční mši svaté a zároveň nechovají žádný negativismus vůči druhému vatikánskému koncilu“.
To je vyjádření s poněkud diplomatickou zdrženlivostí, nemyslíte?
Jsou to lži.
Nebál bych se to nazvat přímo úlisností. Autora neznám, takže nevím, zda si to opravdu sám nemyslí, nicméně jistě to není pravda. DVK je jedním z podstatných prvků modernistické mozaiky a nemá smysl se tvářit, že ne. Tradiční katolíci si jsou omylů DVK vědomi a měli by o nich otevřeně mluvit. Hermeneutika kontinuity už je, díky Bohu, definitivně passé.
V jádru pravdivé. Tok času je neúprosný. Koho dnes reálně zajímá koncil? Kolik lidí přečetlo sbírku dokumentů koncilu? Kdo z nich navíc dokáže vydestilovat z této masy textu (a ze spleti osob a zájmů) reálný závěr a o něj se po léta opírat? Opravdu mladý řadový návštěvník tradiční mše svaté a nepamětník koncilu podstoupil toto martyrium a onen vydestilovaný závěr, resp. jeho negaci učinil svým denním chlebem, jí žije a ji šíří kudy chodí? Takoví lidé by se dali spočítat na prstech jedné ruky předčasně penzionovaného pracovníka na cirkulárce.
K podobnému závěru lze dojít i jinou cestou, a sice analýzou skutkové podstaty přečinu „popírání koncilu“. Papež František v Traditionis a přiloženém dopise termín tohoto typu používá, nicméně neposkytuje nic hmatatelného. Jisté vodítko by tedy mohli poskytnout jen skutečné zákroky církevní hierarchie proti věřícím. A tam už se opět ukazuje, že – žádný koncil dnes nikoho reálně nezajímá. Pamětník koncilu a komunismu by v popírání koncilu mohl spíše vidět kreativitu vlastní tzv. hanobení státu.
Příklad ze zahraničí: „popírání koncilu“ vedoucí k suspendování z výkonu kněžské služby může být sloužení mše Pavla VI. v jejím originálním znění.
https://www.catholicnewsagency.com/news/248744/costa-rican-bishop-suspends-priest-who-said-novus-ordo-mass-in-latin
Přiklad tuzemský: skutková podstata „popírání koncilu“ vedoucí k zákazu distribuce tiskovin v kostelech na území diecéze může být naplněna překladem článku amerického neokonzervativního autora (známého aktivním vystupováním proti skupinám spjatých s tradiční liturgií), který stran synodu o synodalitě píše: „Není příliš zřejmé, jak dva roky dovnitř zaměřeného katolického klábosení v předsynodních církevních diskusních skupinách naznačí východisko z odklonu od základních křesťanských přesvědčení“.
https://www.bip.cz/cs/novinky/2021-11-biskup-tomas-rozhodl-o-zastaveni-distribuce-casopisu-rc-monitor
Koncil dnes reálně nezajímá vůbec nikoho, a to ani zapřisáhlé modernisty. Ti si udělali klacek z tzv. „ducha koncilu“, dobře si vědomi toho, že nejednoznačné koncilní dokumenty lze interpretovat různě a najde se v nich i leccos, co se jim vůbec nehodí do krámu (příkladem budiž zachování latiny). Koncil neformuloval žádné dogma ani anathema, jeho texty jsou z velké části poplatné době svého vzniku. Autor článku (a komentář -jl-) má ohledně zejména mladých účastníků tradiční mše svaté naprostou pravdu. Přemíláním koncilu tam a zpátky se dnes zabývá povýtce generace, která ho zažila nebo vyrůstala v turbulentní době krátce po něm. Pokud mohu soudit podle mladých přátel svých dětí, diskuse tohoto typu je spíš otravují. Úplně nejlepší by bylo nechat DVK tiše odejít do historie, kam patří, k čemuž by nejspíš také došlo, nebýt opětovného rozdmýchávání vášní za pomoci TC.
Skutková podstata „popírání koncilu“ v případě RCM dále zahrnovala i zločin současného zveřejnění textů dvou žijících papežů, totiž průvodního dopisu BXVI. k Summorum pontificum a Františkova k TC, obojí zcela bez komentáře. Zřejmě vznikla obava, že by si čtenáři mohli srovnáním utvořit vlastní názor. – Článek na webu plzeňského biskupství v závěru uvádí i seznam „závadových“ materiálů. Vřele doporučuji si je projít, jako názorná ilustrace toho, co se dnes v Církvi nedoporučuje veřejně hlásat, to nemá chybu. Například že „kněz, který nemá starost o duše, se stává neužitečným“.
Zajímavé, jak se v jednom textu dokážete sama vyvracet.
Už jen samotné tvrzení, že „koncil dnes nezajímá nikoho“, je důkazem nepravdivosti toho, které je uváděno v článku výše.
Nezájem je jednoznačně negativním postojem.
Jistě, jsou jím vinni i modernisté, ale o nich tu řeč není.
Navíc – tradiční liturgie vede k, dnes, k většímu zájmu o n nauku. A ta katolická je v kontradikci k mnoha koncilním dokumentům.
Takže, prosím, nemalujte nám tu na růžovo něco, co se reálně děje úplně jinak.
Chápu váš záměr, ale doba mlžení je dávno pryč a budeme-li v ní dále pokračovat, nejen že František bude o celou míli před námi, ale hlavně budeme absolutně NEDŮVĚRYHODNÍ.
Vyhřezlé koncilní modernistické bahno se nikdy nestane úrodnou půdou, ze které by mohlo vzejít nějaké požehnání a dobré ovoce. Jediné řešení je vyvozit a vydatně vykropit zanesený Augiášův chlív. Omyly, hereze a mravní zkázu nelze nikdy sjednotit s pravdou, spravedlností a krásou.
Oni dobře vědí, že z těch seminářů musí vycházet ty potenciálních tridentak a proto budou o to bedliveji provádět „formaci“ a kadrovat.
Rád bych měl konečně jasno. Proč v různých vyjádřeních vnímám to, co je i zde, jako rozemílání faktů? Cit.:
„Ve skutečnosti by se dokonce dalo říct, že „cancel culture“ vynalezla katolická Církev, když v roce 1970 promulgovala nový misál.“
Vždyť přece katolická Církev nikdy v historii nevynalezla nástroj k destrukci katolického učení! Fakta hovoří o vniknutí Nepřítele do lůna Církve a o postupném převzetí hodností vyšších duchovních do vlastních rukou. Nepřítel katolíků nemože byt přece též katolíkom, protože by mosel byt nepřítelem sám sobě! Logika postavená na hlavu – nebo ne? Hrozné v každém případě.
Faktem nicméně je, že „cancel culture“ byla přítomna už v disputacích s Lutherem, který odmítl pamět tradice ve prospěch atomizovaného, od magisteria oproštěného, interpretujícího jedince s výtiskem Písma v ruce. A ještě před Lutherem byli naši husité, kteří vypálili nejednu klášterní knihovnu, což je cancel culture par excellence.
Čili spatřovat prvenství vynálezu „cancel culture“ v pokoncilovém obrazoborectví je mylné. Navíc tihle západní pokoncilnící mají zpoždění proti střední Evropě, kde se likvidování tychž knih z knihoven klášterů a seminářů a totéž bílení kostelů praktikovalo už od konce 40. let, tedy dvě dekády před sametovou revolucí ve středu Církve. Jediné historické prvenství druhé půle 20. století spočívá pouze v tom, že se tímhle ďábelským běsovstvím, na rozdíl od Luthera, husitů, bolševiků či kohokoli dalšího, podařilo prostoupit Církev skrz naskrz.
ad jl: Jasné – to byla spíše „řečnická“ reakce.
Jidáš byl také apoštolem
Jidáš byl Kristem vybrán jako nutný nástroj k dílu spásy, takže nebyl primárně samozvaný nepřítel Církve – ta v době jeho vyvolení přeci ještě neexistovala. Je potřeba srovnávat srovnatelná fakta a nevymýšlat fantasmagórstvo.
Nečiníte to v duchu druhého vatikánského koncilu, ale v duchu „cancel culture“. Ve skutečnosti by se dokonce dalo říct, že „cancel culture“ vynalezla katolická Církev, když v roce 1970 promulgovala nový misál.
>> Autor sám přiznává, že je to činěno stejným duchem, kterým byl promulgovaný nový misál. Jenže nový misál byl promulgovaný právě duchem koncilu, který pro něj připravil půdu, takže jde o protimluv když se nám autor snaží podsouvat, že Traditiones Custodes to nečiní v duchu koncilu. Opak je pravdou.
Nerozumím snaze autora dál obhajovat 2VK, jehož zhoubné plody (dokonce už i empiricky průzkazné) nelze rozporovat.