V našem vyprávění se z východního Středomoří přesuneme k nádherným a zářivě Bílým útesům doverským (White Cliffs of Dover), podle kterých získal ostrov Velká Británie (Great Britain) i své poetické pojmenování Hrdý Albion, z latinského výrazu albus – bílý. A z dávného starověku 1. století přeskočíme do doby novověku 16. století, do krásné renesance Veselé Anglie.

Hrdinou našeho příběhu je statečný kněz, jezuita a apologeta, který pro své katolické přesvědčení a ilegální misijní činnost ve své rodné vlasti položil život. Oním mužem je svatý Edmund Campion, v počeštěné a nepřesné podobě nazýván Edmund Kampián.

Edmund Campion se narodil 25. ledna 1540, o svátku Obrácení svatého Pavla, jak příznačné a symbolické, v Londýně v tradiční katolické rodině. Při křtu dostal jméno nejen po svém tatínkovi, ale především po anglickém králi a mučedníkovi svatém Edmundovi, který byl umučený dne 20. listopadu 869. Opět jak příznačné a symbolické! Jistě není bez zajímavosti, že se Edmund Campion narodil ve stejném roce, kdy byl bulou papeže Pavla III. (Alessandro Farnese; 29. února 1468, pontifikát 13. října / 1. listopadu 1534 – 10. listopadu 1549) Regimini Militantis Ecclesiae ze dne 27. září 1540 potvrzen nový řeholní řád – Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Iesu), lidově nazývaní jezuité.

Edmund Campion pocházel z podnikatelského prostředí, jeho tatínek byl vzdělaný a vážený měšťan, knihař a knihkupec. Avšak otcova skromná knihařská dílna a knihkupecký obchod sotva stačily uživit šestičlennou rodinu. Proto se měl Edmund Campion původně stát také kupcem, a sice obchodníkem s kořením, které bylo v tehdejší době velmi vzácné a tím i výnosné. Navštěvoval obchodnickou školu, ve které se projevilo jeho mimořádně vysoké nadání a inteligence. Pro zajímavost lze uvést, že žáci dokonce nosili jednotné modré školní uniformy.

V průběhu Edmundova života se na anglickém trůnu postupně vystřídalo pět historických osobností – dva králové a tři královny. Své dětství a mládí prožil Edmund Campion na sklonku vlády schopného, ale zároveň velmi rozporuplného krále Jindřicha VIII. (28. června 1491, doba vlády 21. dubna 1509 – 28. ledna 1547), dále za šestileté vlády jeho jediného syna Eduarda VI. (12. října 1547, doba vlády 28. ledna 1547 – 6.července 1553) a konečně za pouhých devět dní trvající vlády Jany Greyové (ca 1536 – 12. února 1554, doba vlády 10. července 1553 – 19. července 1553).

Ve třinácti letech byl Edmund Campion pověřený významným a čestným úkolem, slavnostně přivítat katolickou královnu Marii I. Tudorovnu (18. února 1516, doba vlády 19. července 1553 – 17. listopadu 1558), nejstarší dceru Jindřicha VIII. a jeho první manželky Kateřiny Aragonské (16. prosince 1485 – 7. ledna 1536), nazvanou od nekatolíků nelichotivým titulem „Krvavá Marie – Bloody Mary“, při jejím triumfálním vjezdu do Londýna dne 3. srpna 1553. Dojatá královna mladému Edmundovi s obdivem blahopřála a setkání s katolickou panovnicí na Edmunda tak silně zapůsobilo, že podle některých údajů prý snad předznamenalo jeho pozdější rekonverzi ke katolicismu.

Slavnostnímu aktu byl rovněž přítomen obchodník s textilem, filantrop a primátor Londýna Sir Thomas White (1492 – 12. února 1567), který si všiml Edmundova řečnického nadání a vyzval ho, aby rozmnožil řady nadějných studentů jeho Koleje Svatého Jana (St John’s College) v Oxfordu. Tuto kolej založil Sir Thomas White dne 1. května 1555, zasvětil ji svatému Janu Evangelistovi, patronu obchodníků s textilem, na místě zrušené cisterciácké Koleje svatého Bernarda (College of St Bernard).

Tomuto pozvání Edmund Campion vyhověl až po čtyřech letech v roce 1557. Roku 1560 získal bakalářský titul a roku 1564 byl promován magistrem filosofie. Mezi svými spolužáky byl natolik oblíbený, že kolem jeho osoby vznikla skupinka obdivovatelů. Říkalo se jim „campionisté“ a snažili se jej napodobit v řeči, oděvu a ve všem jako zbožňovaný ideál a vzor. To ukazuje na jeden závažný fakt, že Edmund Campion dokázal přitahovat lidi kolem sebe.

Mezitím nastoupila na anglický trůn dne 17. listopadu 1558 Alžběta I. (* 7. září 1533), dcera Jindřicha VIII. a jeho druhé manželky Anny Boleynové (ca 1501/1507 – 19. května 1536), a tedy Mariina nevlastní sestra. Anglickému království vládla 45 let, do 24. března 1603, a zpravidla se toto období označuje jako „alžbětinská doba – Elizabethan era“ či „zlatý věk – golden age“ Anglie. Vyznačuje se mimo jiné rozvojem řemesel, obchodu, vzdělanosti a kultury, zejména anglické literatury a divadla (vzpomeňme alespoň básníka a dramatika Williama Shakespeare; 26. dubna 1564 – 3. května 1616). Nehynoucí slávu jí přinesla námořní bitva u Gravelines dne 8. srpna 1588, kdy byla totálně poražena prý neporazitelná španělská Velká a nejšťastlivější armáda (Grande y Felicísima Armada). Na pamětní medaile nechala Alžběta I. vyrazit nápis: „On dal větrům i vodám sil a dych, by rozprášily řady nepřátel mých – He blew with His winds, and they were scattered“. A tato událost bývá označována jako jedno z největších vítězství v anglických dějinách a stala se základem v dobývání vlády nad „sedmi moři – Seven Seas“ (Severní ledový oceán; Severní atlantský oceán; Jižní atlantský oceán; Indický oceán; Severní tichý oceán; Jižní tichý oceán; Jižní oceán), o které se v Alžbětině době zasloužil především korzár Sir Francis Drake (ca 1540 – 28. ledna 1596), který jako druhý obeplul zeměkouli (od 15. prosince 1577 do 26. září 1580). A zároveň byla počátkem pozdějšího velmocenského postavení Anglie a pozdější Velké Británie, kterou prováděli angličtí a později britští vojáci a dobyvatelé, neoficiálně označovaní jako „červenokabátníci – redcoats“. Jelikož se Alžběta I. nikdy nevdala, byla nazývána „Virgin Queen – panenskou královnou“, ale od katolíků získala drsné označení: „Our queen is a quean! Naše královna je děvka!“

Pro své intelektuální schopnosti, skvělé společenské vystupování a především pak díky řečnickému umění se Edmundovi Campionovi podařilo získat si přízeň u královského dvora.

Jako student byl Edmund vyzván, aby pronesl smuteční řeč na pohřbu šlechtičny Amy Robsartové (7. června 1532 – 8. září 1560). Tato manželka Roberta Dudleye (24. června 1532/1533 – 4. září 1588) zemřela za velice záhadných okolností a není zcela vyloučeno, že se v podstatě jednalo o úkladnou a předem naplánovanou vraždu. Na Roberta Dudleye, důvěrného přítele královny Alžběty I., o kterém jako jediném muži vážně uvažovala, že by se mohl stát jejím manželem, udělala Campionova řeč takový dojem, že se jej snažil získat na svou stranu a pro své záměry.

Stejným způsobem si Edmund Campion získal velikou pozornost a zájem i u dalších dvou nejvlivnějších šlechticů – Williama Cecila (13. září 1520 – 4. srpna 1598), který Edmunda nazval „drahou perlou naší země“ a Sira Francise Walsinghama (ca 1532 – 6. dubna 1590), zakladatele anglické tajné služby. Tento „James Bond“ 16. století stál za odstraněním a popravou skotské královny Marie Stuartovny (* 8. prosince 1542) dne 8. února 1587.

V roce 1564 složil Edmund Campion slavností přísahu na „Zákony o svrchovanosti – Acts of Supremacy“, čímž jednoznačně uznal a potvrdil, že „jedinou nejvyšší hlavou anglické církve (Church of England) je anglický panovník, jemuž přísluší všechna čest, hodnost, vznešenost, privilegia, autorita, imunita, prospěch a majetek odpovídající jeho důstojnosti“. Na základě těchto zákonů byl každý akt věrnosti římskému biskupovi čili papeži považován za vlastizradu, která se trestala smrtí. Koneckonců, proč by se měl on, humanista a renesanční člověk, zaobírat nějakými spornými teologickými otázkami? Copak byl povolán k tomu, aby řešil choulostivou a ožehavou otázku papežského primátu?

Přestože přísahou se Edmund Campion navenek prohlásil za stoupence nových proudů, v srdci a v duši klid nenalezl. Oči mu postupně otevíralo studium církevních otců a neshody s protestantskými teology při jejich interpretaci. Pomohl mu i blízký přítel Richard Cheyney (1513 – 29. dubna 1579), biskup v Gloucester, který mu ukázal, jak překlenout rozpor mezi anglikánskou a katolickou vírou. V srdci může být věřícím katolíkem, navenek však věřícím anglikánem. Tento anglikánský biskup, jinak muž bezúhonného života, měl na Edmunda takový vliv, že ho téměř proti jeho vůli vysvětil na jáhna Anglické církve, aby mohl kázat a později po něm převzít biskupský stolec. Ukazuje se tu jeden rys Edmundovy osobnosti – druhé dokáže výrazně ovlivnit, avšak na druhou stranu je sám snadno ovlivnitelný.

Postupně si však Edmund Campion uvědomoval, že není možné hrát na obě strany. Rok 1569 se stal pro Edmunda rozhodující! Před svědky vypověděl přísahu věrnosti královně Alžbětě I., Anglické církvi a opustil katedru v Oxfordu. Přijal pozvání od anglo-irského alchymisty, překladatele, básníka a historika Richarda Stanyhursta (1547–1618) do Irského království. V Dublinu se věnoval Edmund Campion především spisovatelské práci. Latinsky napsal zajímavý spisek Homo academicus a v angličtině začal psát obsáhlejší knihu Dějiny Irska (A historie of Ireland), kterou však už nestačil dokončit.

Jako významný představitel veřejného života v Irském království a odpůrce persekuce katolíků proti sobě poštval řadu vlivných osobností z řad anglické i irské šlechty a protestantských duchovních. Přes tři měsíce unikal svým pronásledovatelům pod falešným jménem Mr. Patrick, které přijal podle patrona Irska – svatého Patrika (ca 385 – ca 17. března 461). Začátkem roku 1571 proto Irské království tajně opustil a vstoupil poprvé na evropskou pevninu (mainland Europe).

V letech 1571 až 1573 studoval katolickou teologii na Anglické koleji (English College), založené anglickým kardinálem Williamem Allenem (1532 – 16. října 1594), ve městě Douai v tehdejším Španělském Nizozemí (v současnosti na území Francie). Tato vysoká škola poskytovala vzdělání všem anglicky mluvícím emigrantům, kteří z náboženských důvodů museli opustit svoji vlast. Vznikl zde dokonce první kompletní katolický překlad Bible z latiny do angličtiny („Douay–Rheims Bible“). Zde také Edmund Campion definitivně rekonvertoval ke katolicismu. Titul bakaláře mu byl udělen 21. ledna 1573 a krátce nato přijal podjáhenské svěcení, nyní už v katolické Církvi.

Vzápětí nato si Edmund Campion vykonal pěší pouť do Věčného Města – Říma. Zažádal o vstup do Tovaryšstva Ježíšova a do řádu jej osobně přijal čtvrtý generální představený Everard Mercurian (1514, ve funkci 23. dubna 1573 – 1. srpna 1580) v květnu 1573. Při té příležitosti mu daroval klobouk svatého Františka Borgia (28. října 1510, ve funkci 2. července 1565 – 1. října 1572), svého předchůdce ve funkci generála řádu. Tento klobouk je dodnes uložený v bývalé jezuitské koleji Klementinum v Praze.

Doposud přežívá nesprávný názor, že klobouk byl nedílnou součástí řeholního oděvu jezuitů. Ve skutečnosti však zakladatel řádu, svatý Ignác z Loyoly (ca 23. října 1491 – 31. července 1556), neustanovil žádný závazný řeholní hábit, ale řeholníci se měli oblékat podle zvyků té které země, ve které působili. Chyba vznikla pravděpodobně tím, že tento klobouk měli právo nosit absolventi pařížské Sorbony, kteří dosáhli titulu magistra filosofie. Svatý Ignác z Loyoly, který tento akademický titul získal až ve svých třiačtyřiceti letech (což byl v tehdejší době téměř stařecký věk), byl na tento klobouk tak hrdý, že jej prý, jak praví zlé jazyky, nosil i do postele.

V červnu 1573 Edmund Campion začal svůj dvouletý noviciát nejprve v Praze a od srpna 1573 v Brně. V kostele Nanebevzetí Panny Marie na hlavním oltáři je umístěná kopie milostného obrazu z Basiliky Santa Maria Maggiore v Římě, nazývaný také Salus Populi Romani – Spása římského lidu. K ctitelům tohoto obrazu patřil i novic Edmund Campion a jak uvádí životopisci a legendisté tohoto muže, v kolejní zahradě pod moruší se mu prý měla zjevit Matka Boží a měla mu sdělit prorocká slova, že zemře mučednickou smrtí. Podobné zjevení měl i minorita a mučedník nacismu svatý Maksymilian Maria Rajmund Kolbe (7. ledna 1894 – 14. srpna 1941).

Pro zajímavost lze uvést, že k velikým ctitelům tohoto milostného obrazu patří i současný papež František (Jorge Mario Bergoglio; 17. prosince 1936, pontifikát 13./19. března 2013 –). Jako člen Tovaryšstva Ježíšova hned druhý den po svém zvolení za papeže dne 14. března 2013 směřoval s kyticí do Paulínské kaple Basiliky Santa Maria Maggiore, kde se modlil před zázračným obrazem Salus Populi Romani, a hned poté šel k oltáři nad jesličkami v téže basilice, kde svatý Ignác z Loyoly na Vánoce roku 1538 slavil svou první mši svatou.

Dne 7. října 1574 byl Edmund Campion v rámci peregrinace (tj. povinného přecházení členů řádu z jednoho domu do druhého) přeložen do Prahy a jmenován středoškolským profesorem. Šest let vyučoval v pražském Klementinu rétoriku a filosofii. Pro výuku se Edmund Campion naučil přednášet nejen latinsky, ale i česky.

Poněkud si přibližme, jak vypadalo středoškolské studium na jezuitských školách v 16. století, jak to krásně popsal jezuita František Němec (23. ledna 1907 – 29. prosince 1975) ve své populárně-naučné publikaci Tovaryšstvo. Stručný průřez dějinami jezuitského řádu do roku 1947.

Jako s uděláním to bylo v pražské koleji Tovaryšstva pro studenty. Pater rektor onemocněl. Musel se měnit vyučovací rozvrh. To nebyla maličkost. Pater rektor učil v nejvyšší třídě – dialektika se jmenovala. Naučit mladé studenty rovnat logicky podle Aristotela myšlenky a slova – to tak hned leckdo nedovedl. A na univerzitě u svatého Klimenta nemohli potřebovat někoho, kdo by důvody nedovedl pěkně vážit. Kdo tam bude za Patera rektora učit? Opravdu dobrá rada nad zlato.

Patres nemohou poslat kdekoho. Pater minister je nejlepším kazatelem koleje. Pošlou tedy jeho. Zrovna teď, když se v předposlední třídě – rétorice – chystá vykládat řečnické umění Marca Tullia Cicera. Při řeči proti Katilinovi. Už si to pěkně připravil. Přečtou si je, Pater minister přimhuřuje labužnicky oči. Cítí se v římském senátu, vidí klasická gesta i řečnický postoj Ciceronův, slyší jeho vybranou řeč. Těší se, velmi se těší, že vychová aspoň jednoho nového Cicera. A teď ta výpomoc.

Humanita druhá třída je nejlepší. Snad proto, že se tam odnaučili hrubě a neotesaně myslet, a elegantně, s vkusem, stavět své myšlenky – Co na srdci, to na jazyku. Z krásné myšlenky budou krásné věty. Z malých humanistů vyrostou velcí lidé. Budou je poslouchat druzí a říkat: „Slyšíte, ten umí ale promluvit.“

S první třídou gramatikou si Patres hlavu nelámou. Ta nevyžaduje mimořádné přípravy. Trochu latinské mluvnice a konverzace, to straší pouze žáčky gramatiky. Jako když bičem mrská, musí umět skloňovat, časovat, stupňovat, počítat, po pořádku i na přeskáčku. I o půlnoci. „Gaudeamus igitur – Radujme se tedy…“

Roku 1576 zahájil Edmund Campion nový školní rok latinskou chvalořečí na patrona České země svatého Václava (ca 907 – 28. září 935). Mimo jiné v ní řekl:

„Ó požehnaná země česká, ve které věřící se z takového knížete těší! Ó šťastné město, ve kterém takový světec bydlel! Ano, ty jsi to šťastné město, královská Praho, které svatý Václav, mladý rek, ze zhoubného jícnu, který tě pohltit hrozil, vytrhl; které posvátnými chrámy svatý kníže obohatil, svojí zbožností oslavil a nyní jako nebešťan z nebeského dvora svou ochranou provází.

Jak ty, Praho, by ses měla zříci jeho šlépějí, zříci se jeho svaté víry? Což nemáš skrze něho na místě pohanských chrámů svatyně zasvěcené Bohu živému, tak že se v nich klaníš Ježíši Kristu, jednorozenému Synu Božímu? Nechť ti vrátí Václavy, vrátí Vojtěchy, Prokopy, nebo alespoň Karly, otce vlasti, na ně že spoléháš a jich se spíše dovolávej.

Avšak tušíme a doufáme, že nastanou tomuto požehnanému království doby lepší, že jmenovitě na přímluvu svatého krajana, který je otcem a knížetem, panicem a mučedníkem, svatého Václava, pro jeho mocnou přímluvu u Toho, který je všemohoucí, a vše dobré nám přeje, uděleno bude požehnání, za které od té doby, co je v nebi, ještě horlivěji prosí než když byl na zemi. A proto rozkvětu svaté víry a spásy svých krajanů v zemi české bude dbát!“

Můžeme předpokládat, že Edmund Campion zcela jistě znal známou anglickou koledu Good King Wenceslas (Dobrý král Václav). Youtube [online] https://www.youtube.com/watch?v=SwhhpI-Um80

Vědění není všechno. To vědí dobře Otcové jezuité, když vychovávají mládež. Vědění třeba obrátit v dovednost. Student se musí umět na veřejnosti postavit, musí tam umět vystupovat, mluvit. Tomu všemu chtějí naučit jezuitské školy. Chtějí vychovat celého člověka. Nadto vědí, že mladý člověk potřebuje i zdravé osvěžení a správnou zábavu. K tomu jim znamenitě slouží divadlo a balet!

Celý ústav na konci roku nebo při zvláštních příležitostech sehrál tragedii nebo komedii. Sepsat takový kus je věcí Patera profesora rétoriky. On ji nacvičí, je režisérem, prostě duší všeho.

Měsíčně nebo někdy i týdně v sobotu místo vyučování hrají divadlo o jednom nebo několika různých výstupech žáci nejvyšších tříd. Divadlo sestavil Pater třídní profesor z četby probrané v uplynulém čase.

Studentská Mariánská družina se uplatňuje v duchovních hrách. Uchvacuje nejvíce diváky hrami o svátcích vánočních, v době postní výjevy z umučení Krista Pána. Podporuje liturgické vyjádření hrou při průvodech o Božím Těle u jednotlivých oltářů. Oslavuje světce.

V mezihrách veselých her se tančí. Je to pravý balet, často alegorický.

Mezi studenty se setkáváme se znamenitými herci. Na jezuitských scénách se dbá na dekoraci, na kostýmy. V tom všem se projevuje zdravá vynalézavost jak u studentů, tak i u jejich vychovatelů. Profesoři gymnázií nejsou jen výborní znalci svých oborů, ale stávají se také namnoze zdařilými autory divadelních her.

Stačí jmenovat dramatika Claude Le Jay (1504 – 6. srpna 1552). Jeho komedie hýbaly bránicemi Francie, ba celé Evropy. Jezuita Claude Le Jay naučil lidi cenit smích jako dar Boží. Musí to ovšem být smích vycházejí z čistého srdce.

Možná, že jsou neznámá jména Jakob Bidermann (1578 – 20. srpna 1639), Niccolò Avancini (1. prosince 1611 – 6. prosince 1686), Charles Porée (4. září 1675 – 11. ledna 1741), Jean-Antoine du Cerceau (12. listopadu 1670 – 4. července 1730), Angelus Silesius (ca 1624 – 9. července 1677), Joseph de Jouvancy (14. září 1643 – 29. května 1719), Athanasius Kircher (2. května 1602 – 27. listopadu 1680). Ale to jen proto, že jsou to jezuité.

Ale až někdo bude jmenovat Pedra Calderóna de la Barca Henao y Riaño (17. ledna 1600 – 25. května 1681), Tirsu de Molina (24. března 1579 – 20. února 1648), ať nezapomene, že tito se učili umění Thálie právě od těchto jezuitů.

Také Edmund Campion jako profesor rétoriky působil jako dramatik a režisér školských inscenací. Roku 1575 byla během procesí o Božím těle uvedena jeho tragédie „Abrahami Sacrificium“ („Oběť Abrahámova“), v roce 1577 byla na nádvoří Klementina za účasti císaře Rudolfa II. (18. července 1552, doba vlády 12. října 1576 – 20. ledna 1612) a jeho dvora hrána další hra „Tragoedia de Saulo rege“ („Tragédie o králi Saulovi“). Představení trvalo šest hodin a druhého dne byla na žádost císaře hra opakována. V následujícím roce se hrála tragédie „S. Ambrosius, Theodosium Imperatorem ad poenitentiam adducens“ („S. Ambrož přivádějící k pokání císaře Theodosia“), jejímž námětem byl spor mezi svatým Ambrožem (ca 340 – 4. dubna 397) a římským císařem Flaviem Theodosiem I. Velikým (11. ledna 347 – 17. ledna 395). I tomuto představení přihlížel Rudolf II. se svým dvorem a hra byla později uvedena znovu. Roku 1591 ji hráli také jezuitští žáci v Mnichově. O dalším dramatu „Mutus“ („Němý“) se zmiňuje také jezuita Bohuslav Balbín z Vorličné (3. prosince 1621 – 29. listopadu 1688). Uvádí ho jako příklad tzv. emblematické deklamace, kombinující pantomimu se slovním komentářem: v závěru hry se chlapec pokusil zlomit svazek prutů, což se mu podařilo, až když je rozvázal. Následoval slovní komentář: „Všechny je zlámati nelze, lze to však s jednotlivými.“ Edmundu Campianovi je dále připisováno autorství hry o svatém Václavovi (ca 907 – 28. září 935) pod názvem „Oratio de Sancto Wenceslao martyre“ („Modlitba svatého Václava mučedníka“), o níž nemáme žádné bližší informace.

Roku 1578 přijal Edmund Campion kněžské svěcení z rukou pražského arcibiskupa a velmistra Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou Antonína Bruse z Mohelnice (13. února 1518, ve funkci 5. září 1561 – 28. srpna 1580), který při té příležitosti řekl tato slova: „Od Johna Wycliffa Angličana vše zlé na Čechy se přivalilo. Angličana opatřil nám opět Hospodin, jenž by rány Čechům od Wycliffa zasazené zacelil.“ Dne 8. září 1578, o svátku Narození Panny Marie, sloužil Edmund Campion svou první mši svatou v univerzitním kostele Nejsvětějšího Salvátora.

Dne 16. ledna 1575 vznikla z popudu Edmunda Campiana první Mariánská družina v Českých zemích.

Roku 1580 byl Edmund Campion vyslán na misie zpět do Anglie. Cestou se zastavil v Miláně, kde jej přijal arcibiskup svatý Karel Boromejský (2. října 1538 – 3. listopadu 1584), jenž byl jedním z Edmundových vzorů. V Ženevě dokonce navštívil Theodora Bezu (24. června 1519 – 13. října 1605), který byl nástupcem Jana Kalvína (10. července 1509 – 27. května 1564).

Dne 24. června 1580, o svátku Narození Jana Křtitele a jehož byl velkým ctitelem, přistála loď v Doveru a Edmund Campion opět vstoupil na rodnou anglickou půdu.

Doba pro návrat nebyla zvolena příliš šťastně, neboť v Anglii právě vrcholila persekuce katolíků. Mnohým katolickým emigrantům totiž hrozily přísné tresty, pokud by při návratu do Anglie padli do rukou Walsinghamových agentů.

Edmund Campion působil v Anglii jako ilegální katolický kněz, tajně sloužil mše svaté a udílel svaté svátosti, činnost doplňoval kázáním v rodinách. Pomáhal také organizovat tajná setkání katolíků. Věnoval se rovněž literární činnosti, psal letáky a knížky, v nichž polemizoval s reformací. Ve své nejznámější knize „Decem rationes“ („Desatero důvodů o pravosti víry katolické proti sektám novověkým“) sepsal latinsky v deseti kapitolách obhajobu katolictví proti anglikanismu. Náklad knížky 400 000 výtisků byl brzy rozebrán, přestože byla vydána ilegálně. Český překlad pořídil jezuita Antonín Rejzek (5. listopadu 1844 – 6. prosince 1920) a je online přístupný na webových stránkách Digitální knihovny Kramerius: https://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:85ea4470-fcd1-11dd-ba66-000d606f5dc6?page=uuid:8ca91c50-9543-11e7-83f8-001018b5eb5c

Strach před zatčením a mučením donutil mnohé radikální katolíky k odchodu do ilegality. Katolíci se však mohli spolehnout na širokou síť svých příznivců. Bohaté katolické rodiny budovaly ve svých venkovských sídlech tajné skrýše pro pronásledované katolické kněze. Ve venkovském domě v Harvington Hall, vybudovaném rodinou Pakingtnových, se nachází jedna z nejpozoruhodnějších tajných komor v celé Velké Británii. Dům byl vybavený sedmi skrýšemi pro pronásledované kněze. Nalezení tajných komor v domě z té doby je opravdu velmi obtížné. První tajné komory bývaly značně primitivní, ale v době výstavby tohoto domu v 80. letech 16. století už si jejich stavitelé počínali velmi rafinovaně a důkladně je ukryli. Museli být opravdu obezřetní, protože katoličtí kněží byli v té době jako štvaná zvěř. Vstup do jednoho úkrytu ze 16. století byl pod podlahou. Jednalo se o šachtu hlubokou 4,5 m. Podzemní prostor vyvolával klaustrofobii a působil děsivě. Tam dole jim musela být hrozná zima a člověk navíc nesměl trpět strachem z uzavřených prostor. Cestou po schodech lze snadno minout bez povšimnutí jeden z nejdůmyslněji zamaskovaných úkrytů. Muži, kteří ho stavěli si byli velmi dobře vědomi, že hrají s Walsinghamovými agenty smrtící hru na schovávanou. Katolické domácnosti někdy ukrývaly katolické kněze po celé dny, zároveň byly jejich domy opakovaně a systematicky prohledávány. Musel to být horor, protože tam dole byli v naprosté tmě, bez vody, bez jídla a bez toalety. Nezbývalo jim nic jiného než čekat, doufat a modlit se, že je nenajdou. A po celou dobu se kolem nich ozývalo klepání pátračů hledajících skryté dutiny. Muži v úkrytu si velmi dobře uvědomovali, jaký osud by je čekal.

V červenci 1581 po dlouhé námaze slídiči Edmunda Campiona lapili, jak se chystal pro malé shromáždění katolíků sloužit mši svatou. Spoutali mu ruce na zádech a nohy svázali pod břichem koně. Na klobouk mu připevnili nápis: „Edmund Campion, jezuitský buřič“. Byl uvězněn v Toweru a uvržen do vyšetřovací vazby nazývaná „Little Easy“. V této temnici, široké pouze 1,2 m, vyšetřovaný vězeň nemohl ani pořádně stát, natož si sednout a už vůbec ne si lehnout, což znamenalo, že bylo nemožné, aby našel jakoukoli fyzickou polohu k odpočinku (odtud drsně ironické pojmenování „Malé ulehčení“). V této vězeňské cele pobyl Edmund Campion čtyři dny.

Aby získal informace, neváhal Walsingham sáhnout i ke krutému mučení. Tortura však byla v Anglii zakázána. Walsingham se proto snažil získat zvláštní královskou výjimku. Argumentoval tím, že katoličtí kněží přivážení k výslechům do londýnského Toweru představují pro bezpečnost Anglie přímou hrozbu. Jeho vězni byli drženi v tvrzi Beauchamp Toweru. Toto místo bylo vyhrazeno pro nejvýznamnější a nejnebezpečnější vězně alžbětinské éry. Mezi ně patřili především jezuité a fanatičtí katolíci vracející se do Anglie s myšlenkou na její opětnou rekatolizaci. Většina z nich byla natahována na skřipec jehož přímým opakem byl děsivý mučící nástroj nazývaný „Sweeper’s Daughter – Metařova dcera“. Ten vyslýchanému doslova vytlačil vzduch a někdy dokonce i krev z těla. Vyslýchaní zažívali děsivá muka, která byla ospravedlňována slovy, že se jedná o vlastizrádce a nepřátele státu. Také Edmund Campion byl dvakrát mučen na skřipci. Lord Robert Dudley neměl v úmyslu Edmunda Campiona odsoudit k smrti, nabízel mu nejen milost, ale i finanční úplatky výměnou za ukončení misijní činnosti a odchod z Anglie. Rovněž představitelé Anglické církve se prý pokoušeli získat Edmunda Campiona na svou stranu. Edmund Campion však všechny tyto nabídky rázně odmítl. Následně byl ve zinscenovaném procesu odsouzen k trestu smrti, mimo jiné i za špionáž. Jeho poprava pod šibenicí v Tyburnu přilákala velké množství diváků. Edmund Campion měl být rozčtvrcen zaživa, kat ho však nejprve oběsil a teprve pak bylo jeho tělo rozčtvrceno dne 1. prosince 1581. V kanonizačních aktech je zaznamenáno, jak mnozí lidé, kteří přihlíželi Edmundově popravě, později přestoupili na katolickou víru.

Dne 9. prosince 1886 jej papež Lev XIII. (Vincenzo Gioacchino Raffaele Luigi Pecci; 2. března 1810, pontifikát 20. února / 3. března 1878 – 20. července 1903) prohlásil za blahoslaveného a dne 25. října 1970 jej papež svatý Pavel VI. (Giovanni Battista Enrico Antonio Maria Montini; 26. září 1897, pontifikát 21./30. června 1963 – 6. srpna 1978) prohlásil za svatého společně se Čtyřiceti mučedníky Anglie a Walesu.

Obsáhlou biografii Edmunda Campiana publikoval jezuita Antonín Rejzek pod názvem Blahoslavený Edmund Kampian, kněz z Tovaryšstva Ježíšova, pro sv. víru mučeník ve vlasti své. Knihu je online přístupná na webových stránkách Knihovny Libri nostri: https://librinostri.catholica.cz/download/RejABlEdmKamp-r0.pdf. Další jezuita František Úředníček (7. listopadu 1911 – 23. února 1969) sepsal krátký životopis tohoto světce pod názvem Edmund Kampián SJ (1540-1581). Anglický jezuita a mučedník, který nově vydalo nakladatelství Refugium Velehrad-Roma v roce 2011.

Vyprávění bych zakončil krásnou Litanií za rozšíření svaté katolické Církve, vykořenění bludů a za pokoj a svornost mezi vládami světa.

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.

Kriste smiluj se. Kriste, smiluj se.

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.

Bože, náš nebeský Otče, smiluj se nad námi.

Bože Synu, Vykupiteli světa, smiluj se nad námi.

Bože Duchu Svatý, smiluj se nad námi.

Bože v Trojici jediný, smiluj se nad námi.

Bože, pravdo věčná, smiluj se nad námi.

Bože, moudrosti nekonečná, smiluj se nad námi.

Bože, jenž jsi nás ke svému obrazu stvořil, smiluj se nad námi.

Bože, jenž jsi naše prarodiče v ráji poučoval, smiluj se nad námi.

Bože, jenž jsi jim dal zaslíbení Mesiáše, smiluj se nad námi.

Bože, jenž jsi dané zaslíbení praotcům obnovoval, smiluj se nad námi.

Bože, jenž jsi svou vůli ústy proroků zvěstoval, smiluj se nad námi.

Bože, jenž jsi zaslíbeného Mesiáše v plnosti času na svět poslal, smiluj se nad námi.

Bože, jenž jsi nám svým jednorozeným Synem věčnou pravdu zvěstoval, smiluj se nad námi.

Bože, jenž jsi pravdu svého zjevení v Církvi zachoval, smiluj se nad námi.

Bože, jenž jsi Církev a její viditelnou hlavu před bludy chráníš, smiluj se nad námi.

Bože, jenž dáváš všemu tvorstvu kázat svěřenou pravdu, smiluj se nad námi.

Bože, jenž světlem katolické víry zapuzuješ temnosti bludů, smiluj se nad námi.

Bože, jenž učením katolické víry obnovuješ tvářnost světa, smiluj se nad námi.

Bože, jenž učením katolické víry zušlechťuješ lidské mravy, smiluj se nad námi.

Bože, jenž učením katolické víry vedeš lid ke spasení, smiluj se nad námi.

Bože, jemuž se nelze bez víry líbit, smiluj se nad námi.

Bože, jenž slibuješ pravověrným věčný život, smiluj se nad námi.

Milostiv nám buď, odpusť nám, Pane.

Milostiv nám buď, vyslyš nás, Pane.

Ode všeho zlého, vysvoboď nás, Pane.

Od každého hříchu, vysvoboď nás, Pane.

Od lehkovážnosti vůči své spáse, vysvoboď nás, Pane.

Od lhostejnosti ve víře, vysvoboď nás, Pane.

Od vlažnosti ve Tvé službě, vysvoboď nás, Pane.

Od pýchy a hrdosti, vysvoboď nás, Pane.

Od zaslepenosti rozumu, vysvoboď nás, Pane.

Od porušenosti svědomí, vysvoboď nás, Pane.

Od zatvrzelosti srdce, vysvoboď nás, Pane.

Od odpírání Tvé milosti, vysvoboď nás, Pane.

Od rouhání a nevěry, vysvoboď nás, Pane.

Od nekajícího života, vysvoboď nás, Pane.

Od věčné smrti, vysvoboď nás, Pane.

My hříšníci, prosíme Tě, vyslyš nás.

Abys zachoval biskupy ve spojení se Svatým otcem, prosíme Tě, vyslyš nás.

Abys posiloval všechny kněze v pravé víře, prosíme Tě, vyslyš nás.

Abys dal vládám světa svůj pokoj a svornost, prosíme Tě, vyslyš nás.

Abys posiloval vlády světa ve spravedlivém postoji vůči své Církvi, prosíme Tě, vyslyš nás.

Abys shromáždil všechny křesťany ve své Církvi, prosíme Tě, vyslyš nás.

Abys osvítil pochybující ve víře, prosíme Tě, vyslyš nás.

Abys obrátil všechny nepřátele Církve, prosíme Tě, vyslyš nás.

Abychom stále více poznávali pravdy víry, prosíme Tě, vyslyš nás.

Abychom žili podle víry, prosíme Tě, vyslyš nás.

Abychom se stali účastnými na věčné spáse, prosíme Tě, vyslyš nás.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Kriste, uslyš nás. Kriste, uslyš nás.

Kriste, vyslyš nás. Kriste, vyslyš nás.

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.

Kriste smiluj se. Kriste, smiluj se.

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.

Modleme se:

Božský Spasiteli, jenž jsi založil svou Církev na skále a dal jí zaslíbení, že se rozšíří po celé zemi a potrvá až do skonání světa, opatruj toto své vezdejší království a dej, aby všechny národy přišly k poznání Tvé pravdy a přiblížila se doba, kdy bude jeden ovčín a jeden pastýř.

Nedej, aby se na poli Církve, do kterého jsi zasel a svými náměstky stále zaséváš semeno pravdy, vzmáhal koukol bludů. Střez, dobrý Pastýři, nás, své věřící, abychom se varovali svůdců, kteří přicházejí jako vlci v beránčím rouše. Zapal světlo pravé víry všem, kdo dosud dlí v temnotě nevěry a hynou v kalu neřestí. Přiveď je k poznání, aby s Tvými věrnými Tobě v Duchu a v pravdě sloužili a dosáhli věčné spásy.

Božský Pane, při jehož narození andělé zvěstovali pokoj lidem dobré vůle, osvěť svou milostí srdce vlád světa, aby žily navzájem v pokoji a svornosti, zachovaly blahý mír a chránily Církev přede vším útiskem a násilím. Ozbroj je duchem křesťanské moudrosti, aby měly na zřeteli dobro svých občanů, hájily jejich práva a zamezovaly bezpráví a nespravedlnosti. Ochraň náš stát před hrůzami války a vzpoury a oživ mezi námi ducha křesťanské lásky a svornosti, ducha věrné poddanosti a zákonnosti, abychom se těšili z obecného blaha a pokoje a své povinnosti řádně a svědomitě konali, abychom jednou mohli přijít do věčné blaženosti, kde s Bohem Otcem v jednotě se Svatým Duchem žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

Josef Mikulášek