Politologie v anglosaském prostředí činí zajímavý rozdíl mezi pojmy peacebuilding a pacification. První z nich znamená budování míru a vztahuje se k procesu, který usiluje o dosažení míru pomocí dialogu mezi aktéry konfliktu. V druhém případě se k míru naopak dospívá donucovací vojenskou akcí, která účastníky hrozbou násilných represálií přiměje přestat vznášet požadavky.

Toto schéma lze aplikovat i na interpretaci toho, co se v posledních letech událo v Církvi v souvislosti s tradiční mší svatou. Konflikt, který se rozvíjel již od okamžiku promulgace nového misálu papežem Pavlem VI., se téměř vyřešil s motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI., který se tak stal „mírotvůrcem“. Překvapivým vydáním Traditiones custodes před několika týdny papež František nejen vyhodil do vzduchu dialog a mír, jehož bylo ve věci liturgie dosaženo, nýbrž stal se pacifikátorem v anglosaském smyslu slova: někým, kdo mír vnucuje silou a těm, kdo se s jeho plány nesmíří, vyhrožuje tresty.

Většina těch, kdo církevní a liturgickou situaci analyzují, například kardinál Müller, kardinál Burke, Mons. Rob Mutsaerts či P. Guillaume de Tanouärn, to chápou právě takto a docházejí k závěru, že Traditiones custodes (TC) je v zásadě dokumentem hluboce antipastoračním, který vytváří rozdělení a opět otevírá bolestný konflikt, jenž mnoha věřícím působí velké utrpení. To je bezpochyby nejdůležitější charakteristika posledního motu proprio, možná ale nebude nejzávažnější vzhledem k tomu, že z teologického hlediska TC demontuje konstrukci, již zbudoval Benedikt XVI., a vytváří ožehavý problém, který se stává neřešitelným.

Papež František část své chatrné argumentace, jíž ospravedlňuje drakonická opatření ve vztahu k tradiční mši, opírá o tvrzení, že papež Jan Pavel II. tuto mši dovolil a papež Benedikt XVI. později její užívání upravil ve snaze „upřednostnit překonání schizmatu s hnutím vedeným biskupem Lefebvrem“. [1] Je sice pravda, že oba papežové si přáli vyřešit problém, který představovalo FSSPX, o což by měli usilovat všichni dobří katolíci, ale také chtěli zachovat kontinuitu tradiční liturgie. V knize Poslední rozhovory papež Benedikt XVI. odpověděl na tvrzení, že opětovné povolení tridentské mše bylo ústupkem Společnosti svatého Pia X., těmito jasnými a pádnými slovy: „To je právě naprosto špatně! Pro mě bylo důležité, aby církev sama byla vnitřně, se svou vlastní minulostí, jednotná. Aby to, co jí předtím bylo svaté, nebylo teď špatné.“ [2] 

V tomto smyslu by bylo možno citovat mnohá svědectví. Kardinál Antonio Cañizares, bývalý prefekt Kongregace pro bohoslužbu a zasvěcený znalec uvažování a úmyslů papeže Benedikta, pokud jde o Summorum pontificum, napsal: „Vůlí papeže nebylo jen uspokojit následovníky Mons. Lefebvra, ani jen reagovat na spravedlivá přání věřících, kteří se z různých důvodů cítí být svázáni s liturgickým dědictvím reprezentovaným římským ritem, ale také a obzvlášť otevřít liturgické dědictví Církve všem věřícím a tak umožnit, aby poklady liturgického bohatství odhalili i ti, kdo je doposud neznali“ (předmluva ke knize Nicoly Buxe La reforma de Benedicto XVI, Madrid: Ciudadela, 2009, s. 13).

Webové stránky nebožky Papežské komise Ecclesia Dei, které lze dosud navštívit a podle prezentačního dopisu tehdejšího předsedy komise kardinála Daría Castrillóna Hoyose nejsou stránkami názorovými, nýbrž obsahují „informace a materiály absolutně věrné myšlení Svatého otce“, uvádějí, že „legitimita liturgie Církve spočívá v kontinuitě její tradice“. Usus antiquior má tedy legitimitu dobře zajištěnou: za ním je staletá historie a po jeho boku ostatní východní i západní rity, které Církev uznává. Má tradici, která ho brání. Myšlenka, která papeže Benedikta vedla k tomu, aby se držel této pozice, zněla: Ritus, který byl po staletí bezpečnou cestou svatosti, se nemůže najednou změnit v hrozbu, „pokládá-li se stále za platnou víra, která se jím vyjadřuje,“ jak říká jeden z dokumentů na uvedených webových stránkách. Tvrzení, že misály stojí proti sobě – jeden dobrý a druhý špatný, a proto zakázaný –, jehož se v TC dopouští papež František, byť by na praktické rovině škodilo tomu starému, v principu odhaluje chabé základy nového.

Jde o to, že z tohoto teologického pohledu se v oslabení ocitá misál Pavla VI., neboť se evidentně jedná o laboratorní konstrukt vypracovaný ve spěchu skupinou odborníků, jak ve svých pamětech dosvědčují sami protagonisté (srov. např. paměti Louise Bouyera, Bernarda Botteho či Annibale Bugniniho). Joseph Ratzinger ještě jako kněz napsal v roce 1976 prof. Wolfgangu Waldsteinovi: „Problém nového misálu je v tom, že opouští historický proces, který byl vždy kontinuální, před sv. Piem V. i po něm, a vytváří úplně novou liturgickou knihu, byť sestavenou ze starého materiálu. Její promulgaci provázel zákaz všeho, co bylo předtím, zákaz, který je nadto něčím v právních a liturgických dějinách neslýchaným. A mohu říci s jistotou, na základě svých znalostí diskusí na koncilu i opakované četby projevů koncilních otců, že to neodpovídá úmyslům druhého vatikánského koncilu“ (Wolfgang Waldstein, „Zum motu proprio Summorum Pontificum”, in Una Voce Korrespondenz 38/3 (2008), 201-214). Tato starost provázela papeže Benedikta po celý jeho život: jak teologicky zachránit misál Pavla VI., jemuž schází kontinuita s tradicí, jež v liturgii Církve vždy existovala. Protože historicky se tato kontinuita prokázat nedala, jediným způsobem, jak to provést, byl a je úkon vůle: prohlásit bez dalších důkazů, že existuje. Přesně toto provedl v Summorum pontificum. Papež František tuto teologickou konstrukci, která zachránila oba misály a obnovila pax liturgica, právě vyhodil do vzduchu, čímž nejen oživil konflikty 70. a 80. let, nýbrž také – což je ještě důležitější – zhatil teologické řešení, které mělo ospravedlnit liturgickou reformu z konce šedesátých let.

Papež František samozřejmě není původcem teologie, která se skrývá za TC. Ta je jen vedlejším produktem schizmatické Boloňské školy, který kupodivu souzní s teoriemi, jež v posledních letech publikoval jeden z jejích méně významných představitelů, Andrea Grillo. 

Kromě toho se v TC projevuje pojetí autority a poslušnosti, které zastává papež František a které mají blíže k perinde ac cadaver [3] než k tradici a teologii Církve. Jeho autoritářské a absolutistické úvahy mi připomínají jednu pasáž z Alenky v říši divů a za zrcadlem od Lewise Carrolla:

„Když já řeknu nějaké slovo,“ řekl povýšeně Valihrach, „pak znamená to, co se mi zrovna zlíbí, aby znamenalo – a nic jiného.“

„Jde o to,“ řekla Alenka, „jestli dokážete, aby slovo mělo různý význam.“

„Jde o to, kdo z obou rozhoduje,“ řekl Valihrach. „To je to celé.“ [4]

Prostřednictvím TC se papež František snaží Církvi vnutit Valihrachův způsob uvažování a vládnout jí jako despota: jde o to, kdo tady rozhoduje. 

Jeden úspěch však motu proprio přiznat musíme: jeho titul Traditiones custodes, první slova dokumentu, podle nichž se nazývá, je naprosto pravdivý, protože biskupové skutečně jsou „strážci tradice“, a jsou tedy povinni ji znát, rozjímat o ní a bránit ji. Proto je tradice něčím objektivním, co má určovat jejich kroky jako biskupů. Zde se však vnucuje jistá nuance: zdá se, že motu proprio chápe tento výraz tak, že tradice znamená to, co se biskupům – zejména tomu římskému – právě zlíbí: La tradition, c’est moi. [5]

Rubén Peretó Rivas

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

[1] Citát převzat ze stránek Liturgie.cz.

[2] Benedikt XVI. a Peter Seewald, Poslední rozhovory. Brno: Barrister&Principal: Brno, 2017, s. 206. Překlad Ivo Lukáš.

[3] „Jako mrtvola“. Tato latinská slova se často používají jako popis pojetí náboženské poslušnosti, které zaváděli jezuité

[4] Lewis Carroll, Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Praha: Academia, 2010, s. 147. Překlad Aloys a Hana Skoumalovi.

[5] Parafráze slavného výroku Ludvíka XIV. „l’Etat, c’est moi“, tedy „stát jsem já“.

Zdroje:

http://caminante-wanderer.blogspot.com/2021/07/constructor-de-paz-o-pacificador-en.html

https://www.newliturgicalmovement.org/2021/08/peace-builder-or-pacifier-some.html#.YQo_q0AzU2w