Otevřený dopis tradičních věřících laiků katolíkům celého světa: Františku, je čas odvolat Traditionis custodes

DOPIS VĚŘÍCÍCH LNOUCÍCH K TRADIČNÍ MŠI

KATOLÍKŮM CELÉHO SVĚTA

Neboť kdo z vás dá vlastnímu synu kámen, když ho poprosí o chléb? (Mt 7,9)

Drazí bratři a sestry v Kristu,

s velkým smutkem jsme se dozvěděli o rozhodnutí papeže Františka zrušit hlavní ustanovení motu proprio Summorum pontificum promulgovaného papežem Benediktem XVI. 7. července 2007, které po desetiletích rozdělení a sporů přineslo všem katolickým věřícím pokoj a smíření.

Řím brutálně a nesmlouvavě porušuje slovo dané papežem Benediktem XVI. a k tolik vzývanému bratrskému přijetí má daleko.

Výslovnou vůlí papeže Františka vyjádřenou v motu proprio Traditionis custodes ze 16. července 2021 je postarat se, aby sloužení tradiční mše svaté Církve zmizelo. Toto rozhodnutí v nás vyvolává velké zděšení. Jak máme chápat tento rozchod s tradičním misálem, „ctihodným a starobylým“ vyjádřením „zákona víry“, který nesl ovoce v tolika národech, skrze tolik misionářů a světců? Jakou škodu působí věřící, kteří se prostě jen chtějí modlit tak, jak to po staletí činili jejich předkové? Jak je možné si neuvědomovat, že tridentská mše vede mnohé duše k obrácení, přitahuje mladé a horlivé věřící, že probouzí mnohá povolání, dala vzniknout seminářům a řeholním komunitám, že se o ni opírají mnohé školy, skupiny mládeže, katechetické činnosti, duchovní obnovy a poutě?

Mnozí z vás, našich katolických bratří a sester, kněží i biskupů, jste se nám svěřili s tím, že tomu nerozumíte, i se svým hlubokým smutkem. Děkujeme vám za mnohá svědectví podpory.

Podpořit pokoj v Církvi, budovat jednotu v lásce a vést katolíky k tomu, aby opět navázali vztah se svým vlastním dědictvím tím, že co nejvíc lidí objeví bohatství liturgické tradice, poklad Církve: to byly cíle, o něž usilovalo Summorum pontificum. Emeritní papež Benedikt XVI. je svědkem zničení svého díla smíření ještě za svého života.

V době prodchnuté materialismem a rozervané sociálními a kulturními rozdíly se nám liturgický pokoj zdá být absolutní nutností pro víru a duchovní život katolíků ve světě, který umírá žízní. Drastické omezení povolení sloužit mši svatou v její tradiční podobě obnoví nedůvěru a pochybnosti a křesťanskému lidu ohlašuje návrat trýznivé liturgické války.

Slavnostně prohlašujeme před Bohem a před lidmi:

Nedovolíme, aby někdo připravil věřící o tento poklad, který je na prvním místě pokladem Církve.

Nezůstaneme nečinní tváří v tvář duchovnímu rdoušení povolání, jak to činí motu proprio Traditionis custodes.

Nepřipravíme své děti o privilegovaný prostředek předávání víry, jímž je věrnost tradiční liturgii.

Jako děti svého otce žádáme papeže Františka, aby své rozhodnutí revokoval, zrušil Traditionis custodes a obnovil plnou svobodu sloužit tridentskou mši ke slávě Boží a pro dobro věřící.

Chceme chléb, ne kameny.

 8. září 2021, 

svátek Narození blahoslavené Panny Marie

(Zdroj: Notre-Dame de Chrétiente/Paris-Chartres Pilgrimage. Další signatáři: Rennaissance Catholique, Paix Liturgique, Le Salon Beige, Chrétiente Solidarité,  SOS Chrétiens d’Orient, L’Homme Nouveau, Philippe de Villiers.)

RORATE CAELI se k tomuto dopisu z celého srdce připojuje a vyzývá všechny, aby ho publikovali na svých webech, stránkách, facebookových profilech, kdekoli. Nepatří nikomu, nýbrž nám všem.

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://rorate-caeli.blogspot.com/2021/09/open-letter-of-traditional-lay-faithful.html

29 Responses to Otevřený dopis tradičních věřících laiků katolíkům celého světa: Františku, je čas odvolat Traditionis custodes

  1. František Novák napsal:

    Po denním studiu Evangelia se pravidelně modlím na úmysl Svatého otce, současného, tedy našeho Františka. Tak získávám částečné odpustky. A také Evangelium a Náměstek Kristův, to se vzájemně podpírá. Nabádám tedy k poslušnosti k rozhodnutím skrze Ducha Svatého a svými postoji podpírejme, jako blahoslavený František Laterán (dnes Řím-Vatikán).

    • Anthracit napsal:

      Včera mi telefonoval, František Novák má dle jeho mně sdělené vůle bez zbytečných odkladů skočit z okna.

    • Vojtěch napsal:

      Je mistrovským dílem Satanovým, že katolíci dospěli tak daleko, že ve jménu poslušnosti jsou neposlušní celé Tradici.

      Jeho Eminence Marcel Lefebvre

    • David napsal:

      Úmysly Svatého otce jsou:
      vyvýšení Církve svaté,
      rozšíření víry,
      vymýcení kacířství,
      obrácení hříšníků,
      svornost mezi křesťanskými knížaty,
      další blaho křesťanského lidu.

  2. František Novák napsal:

    Prosím o respekt rozhodnutí Svatého otce Františka, který je ve věcech duchovních a morálních neomylný, skrze Ducha Svatého.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Neomylný je pouze tehdy, když ex katedra definitivně rozhoduje otázku víry či mravů. To rozhodně není případ tohoto jeho zločinu.

    • David napsal:

      Buďme rádi, že neprohlásil Ex cathedra nějaký nesmysl.

  3. Lenka napsal:

    Jak bude vypadat to Nedovolíme,Nezůstaneme, Nepřipravíme?

    • Pan Contras napsal:

      Dobrá otázka. Jediný, kdo to může nedovolit, jsou kněží a biskupové. Laici můžou maximálně protestovat a modlit se, ale na více se nezmohou.

      Je třeba biskupů a kněží, kteří se nezaleknou výhružek římského tyrana.

  4. Jan Kubula napsal:

    Amen

  5. Kavka napsal:

    Petice laiků ani patolízalské koncilní „komuniké“ nic nezmění. Motu proprio Benedikta stejně nebylo dodržováno a de facto nebylo ani vyjádřením tradiční nauky, neboť pravou mši sv. stavělo do role „mimořádné“ libůstky případných zájemců, kterým to stejně kdekdo mohl chutě zakázat.
    Hlavní vinu současné tragedie nese apostaze pastoračního koncilu od katolické doktríny. Nejde totiž primárně o krásu liturgie, ale především o obsah víry. Od tragického koncilu všichni papežové byli, více či méně – spolupracovníky revoluční přestavby Kristovy Církve na socialistickou, ekumenickou, ekologickou a sociální služku, jejíž cílem již není primárně spása duší a misie ve světě, ale dialog se světem (a vlastně kolaborace s hříchem).
    Jediným lékem je věrnost ustanovením sv. Pia V.a návrat k plné tradiční nauce.
    Nápady Francesca, jež sype ze svého soudružského rukávu na třídní přestavbu světa ve prospěch migrantů, ekoteroristů a Svědků Covidových ve stínu Pachamamy, nikoho normálního ve společnosti nezajímají.
    Vše pokoncilní a zkažené proto musí vyhnít, naopak co je ušlechtilé, pravdivé, tradiční a krásné zůstane a bude uchováno.

  6. Anthracit napsal:

    To je jako prosit zloděje, ať vrátí ukradené.

  7. Radomír-1 napsal:

    Zamedzovanie konania tradičnej katolíckej rímskej liturgie je aj prejav neslušnosti a hrubosti. Svet stále dostatočne nepočul, že modliacim sa ľuďom niekto berie modlitbovú liturgickú formu, ktorá by mala dostať ten najväčší rešpekt pre svoju historickú funkciu podpory zachovávania katolíckej pravovernosti.

    Tradícia a jej predstavitelia by mali venovať pozornosť tomu, aby širokej verejnosti predstavili, čo sa vlastne stalo, čo je tradičná katolícka rímska liturgia, a že nepriatelia tejto liturgie nevyhnutne musia byť aj nepriateľmi pravej katolíckej viery.

    Nepodceňujme silu informácie oznámenej v pravom čase tým pravým adresátom. Stále existujú katolíci formovaní v pokoncilnom liturgickom priestore, ktorí prežívajú vnútorný zápas s tým, koľko podivností budú musieť strpieť od svojho najbližšieho cirkevného vedenia otvoreného nebezpečným trendom.

    Možno práve mediálne zvýhodňovaný Tomáš Halík otvoril mnohým Slovákom oči, keď pri komentovaní blížiacej sa pápežskej návštevy Slovenska v televízii TA 3 poukázal na niektoré veci. Konštatoval, že pápež František je v podstate sympatizant prijateľnej podoby teológie oslobodenia, ktorý hlása, že prichádza zmena epochy, a nie epocha zmien. Povedal aj to, že všetci neočkovaní proti koronavírusu sú hlupáci, a taktiež zvýrazňoval európsku integráciu. Som presvedčený, že mnohým pokoncilne formovaným katolíkom aj táto surová podoba modernistickej tváre Cirkvi stačila na to, aby začali vážne sa zamýšľať nad svojím ďalším liturgickým životom. Vnímam to tak, že Boh dopustil, aby zdravé katolícke inštinkty boli prebudené aj prostredníctvom globalizačnej koronavírusovej diktatúry, ktorej nezdravá časť Cirkvi podľahla, a zradila Spasiteľa, svoje poslanie a svojich veriacich. Stále viac ľudí to tak začína vnímať. Využime to.

    • jl napsal:

      Poměrně ilustrující zpráva srovnávající ideologicky nepřijatelné, před světem uzavřené Maďarsko s poctivě zarouškovaným Slovenskem:

      „Františka si v nedeľu prišlo vypočuť okolo 130-tisíc Maďarov, čo je viac ako celkový počet ľudí, ktorí sa na Slovensku zatiaľ zaregistrovalo na všetky akcie s pápežom dokopy.“

  8. Renda napsal:

    Napsat svůj názor je správně , nikoliv ponížené prosit.

  9. Rostislav Vlček napsal:

    K Traditionis custodes: Nemyslím si, že jde o správný krok. Nevzpomínám si, že by kdy jakýkoli konflikt byl usmířen zatlačením jedné ze stran do ilegality.
    Z článku Otevřený dopis tradičních věřících laiků katolíkům celého světa – „V době prodchnuté materialismem a rozervané sociálními a kulturními rozdíly se nám liturgický pokoj zdá být absolutní nutností pro víru a duchovní život katolíků ve světě, který umírá žízní.“:
    To bych okamžitě podepsal! Je to primární (jakkoli neumělá) motivace mých zdejších vstupů. Lze to chápat nejen jako volání o pomoc a pochopení, nýbrž i jako naději na jistou sebereflexi? Kolik článků a jejich překladů (nejen) v DaH obsahuje volání po „liturgickém pokoji“ s katolíky celého světa? A naopak kolik odsudků? Kolik pohrdání laiky i kleriky praktikujícími současný řádný ritus? Pokud bude Traditionis… – i za přispění oslovených věřících – zrušeno, nastane liturgický pokoj, nebo následující článek bude mít za téma Vítězství nad DVK a Zlem (papežem) a v prvních reakcích se opět objeví slovník primitivů – „Nomák“? Za liturgický pokoj bych chápal schopnost jít s čistým srdcem na jakoukoli formu legitimní mše podle její dostupnosti a osobních preferencí, bez vzájemného ponižování. Neumím bohužel pocítit naději, že k tomu dojde. A je to velmi smutné. „Chceme chléb, ne kameny.“ Proč tam schází, co přiletí zpátky?

  10. Pax Jan napsal:

    Dovolte mi učinit komentář k Společnému komuniké generálních představených tradičních institutů

    http://www.duseahvezdy.cz/2021/09/05/spolecne-komunike-generalnich-predstavenych-tradicnich-institutu/

    (Šéfredaktor, patrně pro důležitost a důstojnost tématu nechtěl podrobit „res“diskusi.(Což chápu)

    V tomto „threadu“ však považuji za nutné se k tématu vyjádřit.

    V dějinách Církve existovala také témata „dubiální“. (problematická, špatná).

    Sv. otec Benedikt XVI uvolnil s návazností na jeho ctihodného předchůdce možnost konat starobylý ritus „Usus antiquior ordo“ ed. typica 1962.

    Chápal jsem to jako veliký dar od Boha.

    Přišlo neočekávané „motu proprio“ Traditionus custodes, které, dle mého z nepochopení omezuje sloužení mše svaté našich babiček, na kterém vyrostlo mnoho světců. Otec kardinál Gerhard Müller (bývalý prefekt Kongregace pro doktrínu víry a současný člen Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury se o věci vyjádřil v časopise The Catholic Thing.

    Otec Sarah, emeritní prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zase napsal (National Catholic Register), o papeži Benediktu XVI, papeži liturgického smíru, mostu ke křesťanskému Východu prostřednictvím latinsko-gregoriální liturgie. (Já to interpretuji jako liturgickou snahu sblížení, se (stále ještě) schismatickým pravoslavným církvím.

    Mám odhad, že někteří jejich představitelé „sledují“, jak nakládáme (my katolíci) s „Usus antiquior“.

    Společné komuniké, by dle mého měli podpořit i katolící, kteří tentu ritus neslouží. Aby pochopil sv. stolec, že pokud chce „páchnout po ovečkách“, má je také tady.

    Četl jsem i vyjádření FSSPX (tedy „lefebvristů“) a jeví se mi jako kontraproduktivní. Proč nepodmínili další uvolňování možností sloužit „starobylý ritus“ dalším pokračováním dialog se sv. Stolcem?

    Pro ně je to přece otázka víry. Takhle si někteří z nich mohou domýšlet, že v současnosti jde o to, aby ritus i oni časem ….zanikli (což bych si nepřál ani já, ačkoliv nejsem „lefebvrista“. :)

    Situace je teď třeba taková:
    kath.net (volně)
    Kněžské bratrstvo sv. Pia X přebírá v centru Vídně minoritský kostel Panny Maie Sněžné. Kostel se nachází v bezprostřední blízkosti úřadu spolkového kancléře. V tomto kostele působil sv. Klement Maria Hofbauer-Dvořák, patron Vídeňské diecéze.
    ….
    Podle mého by otcové biskupové měli vyhradil jasně, kde a kdy se ve městech bude sloužit satrobylý obřad, včetně všech ostatních svátostí a tohoto způsobu.

    Jednoznačně první pátky, soboty a každou neděli a velký svátek. Pokud možno všechny dny „Trident“.:)


    Malý komentářík

    Ačkoliv má sv. otec odpovědnost za svá rozhodnutí, je viditelná snaha „vrtěti psem\“ ze strany theologů(?)
    uvedu příklady:

    http://www.cittadellaeditrice.com/munera/una-lettera-aperta-sullo-stato-di-eccezione-liturgica/?fbclid=IwAR0etMzOJnDi9Rr3XRd_WfhzdT4F-UhQuHrdxHznhPtN7j97_azco1YFS1A

    česky tady

    https://www.christnet.eu/clanky/6385/nemocna_liturgie_a_marny_pokus_ozivit_misal_z_roku_1962.url

    Jan

    P. S. Co dělá Una Voce…světová federace.

    pro info:

    https://en.wikipedia.org/wiki/Una_Voce

  11. George Smiley napsal:

    Tohle je směšné.
    Je třeba si uvědomit, že papež je zlý člověk, kterého řídí Zlý a podle toho se i chová. Podle ovoce se strom pozná.
    Nějaké poníženě supliky jsou naprosto k ničemu. To je jako prosit dozorce v koncentráku.
    Nezbývá, než přejít do podzemí, mysli-li to panáčci s vírou a liturgii vážně. Ovečky si své pastýře uživí, mají se totiž jak prasátka v žitě.
    Takže, o nic neprosit,nic nežádat, jednoduše toho antikrista ignorovat.

  12. P. Svoboda napsal:

    k příspěvku Rostislava Vlčka
    Dopis generálního představeného FSSPX v návaznosti na vydání motu proprio Traditionis custodes
    (zdroj: fsspx.news; německá verze)

    „Tato mše, naše mše, se pro nás má skutečně stát perlou, pro niž jsme ochotni se všeho vzdát a všechno prodat.“

    Drazí členové a přátelé Kněžského bratrstva sv. Pia X., motu proprio Traditionis custodes a doprovodný dopis k němu vyvolaly v takzvaných tradičních kruzích velké rozrušení. Můžeme zcela logicky poznamenat, že doba hermeneutiky kontinuity s jejími dvojznačnostmi, iluzemi a snahami o nemožné byla drasticky překonána a smetena ze stolu. Tato velmi jasná a jednoznačná opatření se Bratrstva přímo netýkají, ale měla by nás přimět k hlubokému zamyšlení. K tomu je nezbytné uvažovat o těchto věcech s odstupem a současně si klást onu věčně starou i novou otázku: Proč je tridentská mše i po padesáti letech stále ještě kamenem úrazu? Ze všeho nejdříve si musíme připomenout, že mše svatá je pokračováním nejzarputilejšího boje všech dob – bitvy mezi královstvím Božím a říší Satanovou. Tato válka dosáhla svého vrcholu na Kalvárii triumfem našeho Pána. Kvůli tomuto boji a vítězství se Kristus stal člověkem. Protože vítězství našeho Pána se uskutečnilo na kříži a skrze jeho Krev, je pochopitelné, že se i nadále udržuje rovněž skrze boj a protivenství. Každý křesťan je vyzýván k tomuto boji; náš Pán nám to připomíná, když říká, že přišel „na zemi uvésti meč“ (Mt 10,34). Nepřekvapuje tedy, že mše svatá všech časů, která je dokonalým vyjádřením konečného vítězství našeho Pána nad hříchem prostřednictvím jeho smírné oběti, je sama znamením odporu. Ale proč se stala mše znamením odporu dokonce i v nitru Církve? Odpověď je jednoduchá a nabývá stále jasnějších obrysů. Po padesáti letech jsou její prvky zřejmé každému křesťanovi dobré vůle – tridentská mše vyjadřuje a zprostředkovává určité pojetí křesťanského života a v důsledku toho i Církve, které je naprosto neslučitelné s ekleziologií 2. vatikánského koncilu. Problém se nenachází pouze na rovině liturgické, estetické nebo ryze formální. Problém tkví současně i v rovině naukové, morální, duchovní, ekleziologické a liturgické. Jedním slovem: problém se dotýká bez výjimky všech aspektů církevního života – jedná se o otázku víry. Na jedné straně se nachází mše všech časů, standarta Církve, která je výzvou světu a je si jistá svým vítězstvím, neboť bitva, kterou vede, není nic jiného než pokračování boje, jejž vedl náš Pán ke zničení Satanovy říše. Prostřednictvím mše a skrze ni vtahuje náš Pán křesťanské duše do svého vlastního boje a současně jim dovoluje se podílet na svém kříži i na svém vítězství. Z toho vyplývá zásadně bojovné pojetí křesťanského života. Charakterizují jej dva znaky: duch oběti a neotřesitelná naděje. Na druhé straně vystupuje mše Pavla VI. jakožto autentický výraz církve, která by chtěla žít v harmonii se světem a naslouchá touhám světa; církve, která již koneckonců nemá proč vést nějaký boj proti světu, protože mu už nemá co vyčítat; církve, která již nemá co učit, protože poslouchá mocnosti světa; církve, která již nemá zapotřebí oběť našeho Pána, protože již nemá žádný pojem o hříchu, a proto už nemá co odčiňovat; církve, která již nemá za úkol obnovit všeobecné království našeho Pána, protože by ráda svým dílem přispěla k budování lepšího, svobodnějšího světa, v němž se více uplatňuje rovnost a smysl pro ochranu životního prostředí. Toho všeho by chtěla dosáhnout čistě lidskými prostředky. Tomuto humanistickému poslání, jak si je církevní představitelé stanovili za cíl, musí nutně odpovídat stejně tak humanistická, jakož i desakralizovaná liturgie. Bitva posledních padesáti let, která se uplynulého 16. července určitě dočkala významného okamžiku, není válka dvou ritů; je to definitivně válka dvou rozdílných, protikladných pojetí Církve a křesťanského života. Tato pojetí jsou absolutně nepřekonatelná a vzájemně neslučitelná. V tomto smyslu můžeme říci se svatým Augustinem: dvě mše vybudovaly dvě města – mše všech časů vybudovala křesťanské město a nová mše vybudovala město humanistické a laicistické. Jestliže Pán Bůh toto vše dovoluje, potom zajisté jen proto, aby z toho vytěžil nějaké větší dobro – v první řadě pro nás, kteří máme to nezasloužené štěstí, že známe tridentskou mši a čerpáme z ní užitek. Vlastníme poklad, jehož plnou hodnotu si ne vždy plně uvědomujeme a který snad až příliš často uchováváme jen ze zvyku. Je-li něco cenného vystaveno útoku nebo pohrdání, umožňuje to lépe odhadnout jeho celou hodnotu. Kéž tento „šok“, vyvolaný tvrdostí oficiálního textu z uplynulého 16. července, poslouží k obnově, prohloubení a znovuobjevení naší věrnosti vůči tridentské mši. Tato mše – naše mše – se pro nás má skutečně stát perlou z evangelia, pro niž jsme ochotni se všeho vzdát a všechno prodat. Kdo není připraven se všeho vzdát, aby ji získal, není hoden se jí účastnit. Toto má být naše první reakce na události, které právě otřásají Církví. Naše reakce jakožto kněží a katolických věřících by měla svou hloubkou a šíří daleko předčít všechny možné znepokojivé a někdy beznadějné komentáře. Pán Bůh sleduje jistě jiný cíl, když dopustil tento nový útok na tridentskou mši. Nikdo nemůže pochybovat o tom, že během posledních let mnoho kněží a věřících objevilo tuto mši a tím se přiblížilo k novému duchovnímu a morálnímu horizontu, který jim otevřel cestu k posvěcování duší. Nedávná opatření zaměřená proti mši svaté přinutí tyto duše vyvodit všechny důsledky z toho, co objevily. Nyní je na nich, aby zvolily to, co žádá svědomí od každého rozumného katolíka. K tomu mají k dispozici prvky rozlišování. Mnoho duší bude stát před důležitou volbou, která se dotýká víry, neboť – zopakujme to ještě jednou – mše je nejvyšší výraz naukové a morální všeobecnosti. V důsledku toho jde o to zvolit si katolickou víru v její plnosti a rozhodnout se pro našeho Pána Ježíše Krista, pro jeho kříž, pro jeho oběť a pro jeho království. Jedná se o to rozhodnout se pro jeho Krev, napodobovat Ukřižovaného a následovat ho s naprostou, radikální a konsekventní věrností až do konce. Bratrstvo sv. Pia X. si stanovilo jako povinnost pomáhat všem těmto duším, které se momentálně nacházejí v situaci zděšení a zmatku. Nejprve je naší povinností jim pomocí faktů dát jistotu, že tridentská mše nikdy nezmizí z povrchu země; jedná se zde o nanejvýš nutné znamení naděje. K tomu jim musí každý z nás, ať již kněz, nebo věřící laik, nabídnout pomocnou ruku, neboť kdo nemá touhu sdílet s druhými dobra, z nichž profituje, ten není těchto dober hoden. Jen tak opravdu dokážeme svou lásku k duším a k Církvi. Neboť každá duše, kterou získáme pro kříž našeho Pána a jeho nezměrnou lásku, kterou dokázal svou obětí na kříži, je vpravdě získána pro Církev a pro lásku, kterou je prodchnuta – a kterou máme být prodchnuti i my, zejména v tomto okamžiku. Matce Sedmibolestné svěřme všechny tyto potřeby, k ní směřujme své modlitby, neboť nikdo nepronikl do tajemství oběti našeho Pána a jeho vítězství na kříži lépe než ona. Nikdo se niterněji než ona nepodílel na utrpení a vítězství našeho Pána. Do jejích rukou vložil Pán celou Církev. Proto jí bylo svěřeno i to nejcennější, co Církev má: závěť našeho Pána – oběť mše svaté.

    Menzingen, 22. července 202l, na svátek sv. Maří Magdaleny

    P. Davide Pagliarani, generální představený

    • Rostislav Vlček napsal:

      Děkuji Vám za reakci – dopis FSSPX. Je to ale v podstatě mnoho zbožných slov pokoušejících se ospravedlnit, že (nejen liturgický) pokoj mezi křesťany není možný. Což je opakem Kristova učení. Tvrzení: „Prostřednictvím mše a skrze ni vtahuje náš Pán křesťanské duše do svého vlastního boje… „ je nesmysl. To nás jen autor tohoto textu vtahuje do boje svého.
      Slova „To konejte na mou památku“ jsou naopak přáním připomínat si Kristovu spásnou oběť i výrok „Schovej ten meč…“. Vtahuje –li nás Pán Ježíš někam, je to Jeho společenství jako dar za půtky se sebou samým, s vlastními hříchy. Jedním z velkých je pýcha. Mým nedostižným vzorem v následování Krista je sv. František. Poznal hodnotu pokory. Proto říkal oslovi bratře, nikoli bratrovi osle.
      Děkuji za výchovu, která mne učila, že k míru nevedou traktáty, nýbrž upřímně podaná ruka. Dokonce i jen úsměv, není-li posměchem. Vyjádřil jsem se k článku, v němž jsem se odvážil vidět naději, že takovým je. Dopis FSSPX, bubnující do boje, takovým bohužel není.

      • Ignác Pospíšil napsal:

        „Nepřinesl jsem na zemi pokoj, ale meč…“ Kdo myslíte, že tohle řekl, pane Vlčku? Vytrháváte Kristovy výroky z kontextu a vyrábíte si tak vlastní verzi Krista a „křesťanství“…

        • Rostislav Vlček napsal:

          Vlastní verzi máme každý, aspoň dokud nejsme klony. Citovaný výrok chápu jako předpověď konfliktů mezi těmi, kteří přijmou Evangelium a těmi, kteří setrvali ve starozákonním „oko za oko“ a budou vyrábět mučedníky. Mohu se mýlit, ale zatím jsem neviděl interpretaci, která by ho chápala jako výzvu ke rvačce učedníků mezi sebou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *