Jenom „pozitivní informace“?
Propagandistické vymývání mozků českých (a nejen českých) občanů již běží dlouhá desetiletí, ne-li staletí. Ani katolíci nejsou proti tomu imunní. Neomodernistická masáž ze strany mnohých současných církevních představitelů naopak plně souzní s mainstreamovými médii.
Učinil jsem v poslední době tři tristní zkušenosti. Když jsem přednášel v jedné farnosti o Francouzské revoluci a uvedl strašlivá zvěrstva osvícenských a zednářských neznabohů páchaná ve Vendée a jinde na katolících, jejichž jediným proviněním bylo, že se nechtěli vzdát víry zjevené Bohočlověkem, stěžovali si potom někteří u faráře, že prý má přednáška byla „negativistická“ a nacházelo se v ní příliš málo „pozitivních informací“. Neměl jsem už možnost s těmi lidmi hovořit a zeptat se jich, jaké „pozitivní informace“ měli na mysli. Takové, že Francouzská revoluce byla vítězstvím svobody, rovnosti, bratrství a lidských práv, jak se tomu učí ve školách a jak to hlásají vlivné sdělovací prostředky? Kdybych přednášel takto, nejspíš by si nestěžovali.
Typický brainwashing praktikovaný tzv. duchem II. vatikánského koncilu: všichni jsme bratři, nesmíme se proto těch druhých, těch nekatolíků, dotknout, proto je nežádoucí mluvit pravdu o krvavé genocidě, jakou oni v minulosti připravili věrným katolíkům (a připravují i dnes), to by bylo proti zásadám dialogu a porozumění, musíme „pokorně“ hovořit jen o vině Církve, nikoli o vině těch druhých. Za stížností těchto věřících na mé líčení krvavých bestialit osvícenských kreatur vůči katolíkům bylo jasně cítit právě tohoto ducha. Pokud ho chtějí pěstovat, tak bych jim vřele doporučil, aby škrtli ze svých vědomostí také informace o krvavém pronásledování křesťanů římskými císaři v prvních třech staletích, ty jsou také „negativistické“, stejně tak i perzekuce ze strany bolševiků a mohamedánů.
V jiné farnosti jsem zase přednášel o Husovi a upozornil na jeho bludy a na to, že on sám nese vinu na vraždách katolíků věrných arcibiskupovi Zbyňkovi a také požadoval upálení svých odpůrců, jak píše sám protestant František Palacký. Jenže tito zbožní farníci se mne ptali, z jaké literatury jsem čerpal. Když jsem uvedl Sedláka, Neumanna, Palackého a další, tak mi řekli, že prý existují ještě jiní autoři a já prý musím brát v úvahu i je. Nebyli schopni popřít, že to, co jsem říkal, je pravdou, ale prý nemohu být „jednostranně negativistický“, musím údajně „předložit i názor druhé strany“. Čili jinými slovy: říkat objektivní pravdu, která je pro odpůrce Církve nepříjemná, nelze, to je „negativismus“. My katolíci musíme být přece ve smyslu II. vat. koncilu „pozitivní“ a nehlásat nic, co by nekatolíky tzv. „zraňovalo“, i když jde o prokazatelnou skutečnost. Pravda není vůbec důležitá, naopak někdy spíše nežádoucí, prvořadý je „pozitivní přístup“.
Jindy jsem zase v jedné komunitě vykládal o Mohamedovi a upozornil na totální nemožnost srovnání „proroka luny“ s Ježíšem Kristem. Zatímco náš Pán jako Bůh vynikal úplnou bezhříšností a bezmeznou láskou, Mohamed naopak byl masový vrah, pouštní lupič, smilník a pedofil. Mluvil jsem i o Lutherovi a dokazoval přímo z pramenů, že byl nejen heretikem a rouhačem, ale i notorickým alkoholikem, sprostým hulvátem a cizoložníkem. Po přednášce za mnou přišla jedna dáma a omlouvala se, že musela z ní odejít, neboť to, co jsem říkal, bylo prý „velké množství negativních informací“.
Neměl jsem již možnost se té ženy zeptat, co si představuje pod pojmem „pozitivní informace“. Pokud jí nestačí jako „pozitivní sdělení“ fakt, že proti Mohamedově zvrhlosti stojí Kristova totální bezhříšnost a láska, kterou nikdo z lidí není schopen napodobit, což je jasným důkazem pravosti Kristova poselství proti Mohamedovu, nebo že k Lutherově herezi a nemravnosti jsou v jeho době protikladem úžasní katoličtí světci a mravní velikáni á la sv. Ignác z Loyoly, sv. Petr Canisius, sv. Karel Boromejský, papež sv. Pius V., sv. Terezie z Avily, sv. Jan od Kříže, sv. František Sáleský, sv. Jan z Boha a řada dalších, tak vůbec nechápu, jakou mají tito věřící představu o „pozitivních informacích“.
Není snad v tomto několik staletí trvajícím vymývání mozků nejlepší pozitivní informací právě ukázat, že odpůrci a pronásledovatelé Katolické církve byli lidmi mravně zvrácenými, proti nimž stojí katoličtí světci jako zářivý protiklad, což je dokladem pravosti a pravdivosti Církve založené Ježíšem Kristem, a falešnosti všech jiných náboženství a bezbožeckých ideologií? Není snad jasně pozitivní informací právě to, že francouzští revolucionáři, tolik velebení současnými demokraty, liberály a marxisty všeho ražení jako bojovníci za lidskou svobodu a práva člověka proti církevnímu „tmářství“, byli ve skutečnosti bestiálními sadistickými masovými vrahy věrných katolíků, že počet jejich statisícových obětí během pár let je absolutně nesrovnatelný s údajným číslem několika tisíc obětí inkvizice a náboženského pronásledování nekatolíků katolíky za období cca 500 let? Nespočívá pozitivní informace právě v tom, že odpůrci katolické nauky jsou tady demaskováni jako zločinci a lháři a Církev září jako maják pravdy?
Jenže tito mí kritikové rozumějí pod pojmem „pozitivní informace“ něco zcela jiného: mluvit jen minimálně – pokud možno raději vůbec – o zločinech mohamedánů, protestantů, osvícenských, zednářských, komunistických či neomarxistických neznabohů na katolících, zato však neustále zdůrazňovat v duchu hrbaté pokory údajné „zločiny“ katolíků na těch druhých. Nepopíráme, že některé existovaly, ale početně jsou absolutně neporovnatelné s krutostmi a zabíjením katolíků heretiky, nekřesťany a bezbožníky, nota bene mnoho z toho, co se učí ve škole v dějepise, je vylhané. Jenže na tyto argumenty značná část našich NOM věřících má „špunty v uších“. Když se dáte s nimi do hovoru, jak vlastně „pozitivní informace“ chápou, pokaždé z nich vyleze právě představa, že je nutno mlčet o krvavých zločinech nepřátel na Církvi a mluvit pouze „kajícně“ o zločinech katolíků.
Uvědomují si vůbec, jak se zpronevěřili poslání, které jim svěřil Duch Svatý ve svátosti biřmování? Podle katolického katechismu tato svátost uděluje právě zvláštní milost pravdy víry „hlásat, obhajovat a bojovat za ně, v případě nutnosti položit za ně i svůj život“. Jak chtějí pravdy víry hájit a bránit, když se nechtějí vzdělávat a přijímat potřebné argumenty k posílení své víry i víry druhých, kteří jsou jim svěřeni? Jak chtějí být bojovníky Kristovými, když nechtějí slyšet pravdivá fakta a použít je jako argumentační zbraně, neboť jsou pro ně „negativními informacemi“? V tom případě bych jim doporučil, aby byli důslední a škrtli z evangelií všechny tzv. „negativistické“ výroky našeho Spasitele. Je jich tam celá řada, zejména v polemice proti farizeům, saduceům a vůbec židům jako takovým. Totéž ať učiní s celým Novým zákonem, kde se v listech sv. Pavla i dalších apoštolů nachází podobné texty.
Jenže hlavní vinu nenesou oni. Ta spočívá především na bedrech těch, kteří tady vnesli „ducha II. vatikánského koncilu“, jemuž se musela přizpůsobit veškerá NOM formace věřících. To, co před koncilem bylo samozřejmostí, tj. obhajoba Církve historickými argumenty s poukazem na zločiny jejich nepřátel proti ní, se stalo po něm nežádoucí. Prioritní je zde dialog, porozumění a bratrská láska se všemi. Všichni jsme bratři, všichni se nějak dostaneme do nebe na základě své víry, tuto radost nějak sdílejme a dělme se o ni. Otázka pravdy je tady na škodu, proto se jí nezabývejme. Vím, že takhle natvrdo to jen málokdo z neomodernistických teologů a hierarchů formuluje, nicméně tato mentalita je tady více než zřejmá a zakusil jsem ji až příliš často. Nazývám ji „limonádkovým křesťanstvím“, které se jen opájí frázemi o všeobjímající lásce všech vůči všem, při nichž nemusím pravou víru hájit a bránit argumenty, i když nenávist vůči Kristu a pronásledování věřících ve světě bují čím dál víc. Víra jako víra, církev jako církev, smýšlení jako smýšlení, hlavně se mějme rádi, on to Bůh všechno nějako srovná. A zatím se nám vyprazdňují kostely a praktikujících věřících ubývá geometrickou řadou.
Pouze katolická Tradice nabízí správný postoj boje. Ano, vždyť tady na zemi jsme podle katolického katechismu „bojující Církví“, což se v modernistických pokoncilních publikacích nedočteme. Tak tedy bojujme s pomocí a pod vedením Ducha Svatého pod praporem Kristovým! Žel v dnešní době bude nutno ostří tohoto duchovního meče nezřídka obrátit i proti páté koloně ve vlastních řadách, ale Pán nám dá vždycky k tomu sílu a nadpřirozenou moc!
PhDr. Radomír Malý
Pane doktore, skvělé! Díky! Naprosto výstižné a pravdivé, není k tomu co dodat…
Také mi mluví z duše a dekuji pane doktore
A existuje v ČR jedna jediná učebnice dějepisu, kde je napsaná pravda? Pokud by se někdy podařilo založit u nás katolickou školu, alespoň pár dětí by se podle ní učilo. Dějepis se u nás učí už několik generací stále stejně. (Možná s nějakou kosmetickou úpravou po revoluci)
Ad Klára Hošková: Pokud je mi známo, tak existuje pouze z doby ještě c.k.Rakouska-Uh. učebnice církevních dějin pro gymnázia z pera Václava Pelana. Jinak mohu doporučit jako učebnice od Blažeje Ráčka Dějiny československé a dějiny církevní, taktéž ještě z éry první republiky. S určitými výhradami lze akceptovat i učebnici historie pro gymnázia z první republiky od autorů Bidlo, Hýbl, Šusta.
Děkuji mnohokrát.
Ad Dr. Radomír Malý a Klára Hošková: Vážený a milý pane doktore a vážená a milá paní Hošková, jako odborný knihovník-katalogizátor v MZK a zároveň církevní historik bych si dovolil, s veškerou úctou k Vám, podat přesnější bibliografické informace a přidal bych ještě další výborné knihy k všeobecným církevním dějinám:
Pelan, František, ed. Dějepis církve katolické pro školy měšťanské. 5. opr. vyd. Praha: Unie, 1928. 104 s. Knihovna Libri nostri [online] https://librinostri.catholica.cz/kniha/2585-dejepis-cirkve-katolicke
Ráček, Blažej. Československé dějiny. Praha: Ladislav Kuncíř, 1929. 688 s.
Ráček, Blažej. Československé dějiny. 2. dopl. vyd. Praha: Ladislav Kuncíř, 1933. 718 s.
Ráček, Blažej. Československé dějiny. 3. dopl. vyd. Praha: Ladislav Kuncíř, 1948. 533 s. Kuncířovy knihy; sv. 380. Knihovna Libri nostri [online] https://librinostri.catholica.cz/kniha/159-ceskoslovenske-dejiny
Ráček, Blažej. Církevní dějiny v přehledu a obrazech. Praha: Vyšehrad, 1940. 678 s. Podlahova knihovna naučných spisů; sv. 2. Knihovna Libri nostri [online] https://librinostri.catholica.cz/kniha/1656-cirkevni-dejiny-v-prehledu-a-obrazech
Bidlo, Jaroslav, Šusta, Josef a Dobiáš, Josef. Všeobecný dějepis pro vyšší třídy škol středních. Díl prvý, Dějiny starověku a raného středověku: (Pro V. třídu). 2., přeprac. a zkrác. vyd. Praha: Historický klub, 1947. 170 s.
Bidlo, Jaroslav, Dobiáš a Šusta, Josef. Všeobecný dějepis pro vyšší třídy škol středních. Díl druhý, Dějiny středního a nového věku do osvícenství. 4., přeprac. vyd. Praha: Historický klub, 1947. 222 s.
Bidlo, Jaroslav, Šusta, Josef a Dobiáš, Bohdan. Všeobecný dějepis pro vyšší třídy škol středních. Díl třetí, Dějiny nového věku od osvícenství. 4., přeprac. vyd. Praha: Nákladem Historického klubu, 1948. 190 s.
Podle mého názoru svým rozsahem doposud v Českých zemích nepřekonaná čtyřdílná monografie vysokoškolského profesora a probošta kapituly Františka Xavera Kryštůfka, byť musíme s lítostí připustit, že čeština je v těchto knihách „hrozná“, to ovšem nesnižuje kvalitu a kvantitu informací.
Kryštůfek, František Xaver. Všeobecný církevní dějepis. Díl první, Starý věk. Praha: Arcibiskupská knihtiskárna za Rohlíčka a Sieverse, 1883. 785 s. Dědictwí Sw. Prokopa w Praze; č. XXII. za rok 1882. Knihovna Libri nostri [online] https://librinostri.catholica.cz/kniha/286-vseobecny-cirkevni-dejepis-dil-prvni-stary-vek
Kryštůfek, František Xaver. Všeobecný církevní dějepis. Díl druhý, Zakládání církví u Germanův a Slovanův až do papeže Řehoře VII. (1073). Čásť první, Budování poměrů, které středověk tvoří. Praha: Arcibiskup. knihtiskárna za Rohlíčka a Sieverse, 1886. 696 s. Dědictwí Sw. Prokopa w Praze; č. XXVI. za r. 1886. Knihovna Libri nostri [online] https://librinostri.catholica.cz/kniha/287-vseobecny-cirkevni-dejepis-dil-druhy-zakladani-cirkvi-u-germanuv-a-slovanuv-az-do-papeze-rehore-vii-1073-cast-prvni-budovani-pomeru-ktere-stredovek-tvori
Kryštůfek, František Xaver. Všeobecný církevní dějepis. Díl druhý, Středověk. Čásť druhá, Květ středověku a klesání jeho ke konci; od papeže Řehoře VII. až do pseudoreformace (1073-1517). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna (J. Zeman a spol.), 1889. 818 s. Dědictwí Sw. Prokopa w Praze; č. XXIX. za rok 1889. Knihovna Libri nostri [online] https://librinostri.catholica.cz/kniha/288-vseobecny-cirkevni-dejepis-dil-druhy-stredovek-cast-druha-kvet-stredoveku-a-klesani-jeho-ke-konci-od-papeze-rehore-vii-az-do-pseudoreformace-1073-1517
Kryštůfek, František Xaver. Všeobecný církevní dějepis. Díl třetí, Nový věk. Praha: Tiskem kníž. arcib. knihtiskárny za Rohlíčka a Sieversa, 1892. 997 s. Dědictwí Sw. Prokopa w Praze; č. 32, za rok 1892. Knihovna Libri nostri [online] https://librinostri.catholica.cz/kniha/289-vseobecny-cirkevni-dejepis-dil-treti-novy-vek
Zatímco výše uvedené dílo je spíše pro „odborníky“, níže uvádím popularizační a rovněž čtyřdílné dílo z pera katolického kněze a publicisty Aloise Hlavinky, byť i v tomto případě je čeština již poněkud archaická.
Hlavinka, Alois. Dějiny světa v obrazech: Od pravěku do počátku XX. století. Díl první, Starý věk. Brno: Dědictví sv. Cyrilla a Methoděje, 1903. 576 s. Bibliotéka poučná a zábavná; 50. Knihovna Libri nostri [online] https://librinostri.catholica.cz/kniha/1316-dejiny-sveta-v-obrazech-od-praveku-do-pocatku-xx-stoleti-dil-1-az-4
Hlavinka, Alois. Dějiny světa v obrazech: Od pravěku do počátku XX. století. Díl druhý, Středověk. Brno: Dědictví sv. Cyrilla a Methoděje, 1906. 678 s. Bibliotéka poučná a zábavná; 53. Knihovna Libri nostri [online] https://librinostri.catholica.cz/kniha/1316-dejiny-sveta-v-obrazech-od-praveku-do-pocatku-xx-stoleti-dil-1-az-4
Hlavinka, Alois. Dějiny světa v obrazech: Od pravěku do počátku XX. století. Díl třetí, Nový věk. Kniha prvá, Do americké svobody a po francouzskou revoluci. Brno: Dědictví sv. Cyrilla a Methoděje, 1909. 446 s. Bibliotéka poučná a zábavná; 61. Knihovna Libri nostri [online] https://librinostri.catholica.cz/kniha/1316-dejiny-sveta-v-obrazech-od-praveku-do-pocatku-xx-stoleti-dil-1-az-4
Hlavinka, Alois. Dějiny světa v obrazech: Od pravěku do počátku XX. století. Díl čtvrtý, Nový věk. Kniha druhá, Do počátku XX. století. Brno: Dědictví sv. Cyrilla a Methoděje, 1913. 352 s. Bibliotéka poučná a zábavná; 63. Knihovna Libri nostri [online] https://librinostri.catholica.cz/kniha/1316-dejiny-sveta-v-obrazech-od-praveku-do-pocatku-xx-stoleti-dil-1-az-4
Webovými odkazy zároveň upozorňuji na stránku „Knihovna Libri nostri“ a vynikající a velmi záslužnou práci františkána bratra Felixe, mého velmi dobrého přítele, kde lze doslova nalézt „stůl k pohoštění prostřený“ pro ty, „kteří bez ustání lační po plodech vědění“ (Karel IV.).
S pozdravem a přáním všeho dobrého
Josef Mikulášek
Amen, děkujeme p. Doktore.
Výborně napsáno pane Doktore, perfektně jste to vystihl cituji:
„…hlavně se mějme rádi, on to Bůh všechno nějako srovná.“
Vystihl jste zde podstatu dvou nejdůležitějších přikázání. Důvěřovat bohu a milovat bližního je zkrátka podstatné.
Nemějme proto strach v této těžké době, náš Pán Bůh to jistě nějak zařídí. Ještě jednou, děkuji.
J. Civík
Já tedy ten výrok chápu jako ironii. Mne velice dojímá podobný výrok, v modernistických kruzích hojně užívaný: „Však oni si to tam nahoře přeberou…“ To je myšlení Kainovo, který neobětoval Bohu to nejlepší a jeho oběť nebyla přijata.
To je poměrně častá figura. Ti lidé jednoduše nechtějí vědět. Ono zůstávání v nevědomosti je skutečné do určitého momentu velmi komfortní. A když nás k tomu navíc vybízejí autority, hierarchie… Prozření obvykle přichází při střetu s realitou, nepříjemným nárazem. Někdy však už bývá poněkud pozdě, alespoň z časného hlediska…
Na přednáškách o vraždících psychopatech nebo o zločinech holocaustu také někteří nevydrží a odchází v šoku. Najdou se ovšem i tací, kteří je považují za podvrh. Hodnotu přednášky – jsou-li to fakta – to nikterak nesnižuje. Ani její záslužnost v prostředí znásilněném komunistickým výkladem dějin.
Článek zmiňuje „jednu paní, která odešla a přišla se omluvit“, „některé účastníky, kteří si stěžovali.“ Nepozná se, zda byla tato reakce většinová, nebo marginální. Což je důležité. Dovolím-li si být optimistou, pak přišla řada lidí, kteří pravdu slyšet chtěli. Několik z nich si dovolilo opatrnou kritiku, pro některé byla v dané chvíli pravda příliš krutá. Nic, co by přednášku znevažovalo a ospravedlňovalo následnou potřebu jít „duchovně“ sekat hlavy.
Církev bojující sama proti sobě bezesporu na tradice navazuje. Jsou vesnice téměř vyvražděné krevní mstou, aniž si kdo pamatuje, proč vznikla. Ohánění se mečem jako posledním argumentem proti spolubratřím nemá ovšem žádnou oporu v Evangeliu. Přinejmenším ne potom, co výsledkem bylo useknuté ucho, v dobách, kdy ještě „duchovní meče“ ani internet nebyly zvykem. Co do zacházení s mečem, DVK navázal na zakladatele Církve. Ohánění se je ku libosti jiného pána.
Většině lidí kadidlo voní, některým může i smrdět. Kadidlo za to nemůže. Stejně tak ani DVK. Katolík by měl hlavně vynikat příkladem víry, jejímiž dalšími sourozenci jsou naděje a láska. Házení všech skutečných i domnělých nepřátel do jednoho nesmyslného pytle (modernisté, demokraté, marxisté …) je projevem beznaděje a bezlásky. Je-li naděje a láska křesťanstvím „limonádovým“, není to druhé křesťanstvím vůbec. Leč především – není to přístup historický, nýbrž hysterický.
Svatý Jan z Kříže zemřel předčasně. Podlomené zdraví bylo následkem žalářování obutými karmelitány, kteří vytasili duchovní meč proti bosým. Jedním z největších světců se stal, protože si přesto udržel hlubokou zbožnost. Mravním velikánem proto, že díky jí meč na bratry nevytáhnul. To je ta „pozitivní informace“, která v textu schází.
Pane Vlčku, díky za klidný, pěkný, nezaujatý rozbor, psaný s moudrým nadhledem.
hlavně by jedni ani druzí nesloužili novus ordo
Ad. R. Vlček: Ohledně 2. vat. koncilu – ten navázal snad tak na Luthera. Co se týče vůně, hovniválovi voní i exkrementy ale asi bychom se nemuseli navzájem nutit jíst to, co larvy tohoto brouka – a to je přesně to, co udělal jak Luther tak periti jako p. Ratzinger na DVK, když spoluvytvořil podmínky pro převrat, který v poslední době dovedl k tomu, že se ve Vatikáně klanějí jakési nahé pačamámě a v Assissi na oltáři uctívají buddhu, a biskupové včetně českých zakazují účast na mších.
Ad R. Vlček: Ach jo, někteří lidé při čtení jistých článků mají mlhu před očima, protože pořádně nepřečetli, co je tam napsáno. Můj článek přece jasně hovoří o duchovním meči, i když ten fyzický v nejkrajnějším případě, když se jedná o obranu víry nebo života mého a druhých, také je třeba vzít do ruky, jak učinili křižáci, katolíci ve Vendée za Fr. revoluce, cristeros v Mexiku ve 20. letech a španělští obránci víry ve 30. letech min. stol.
Tím duchovním mečem, což také jasně píši, je připravenost a odvaha katolickou víru slovem hájit a bránit, tím nás Pán pověřuje ve svátosti biřmování, přečtěte si katolický katechismus. Samozřejmě tím nemyslím bránit a hájit vulgárně a urážet oponenty, jenže nedomnívám se, že toto prioritně hrozí, mnohem větším nebezpečím je právě ten postoj, který odmítám ve svém článku, postoj v duchu DVK, kdy se odprošuji za všechny možné skutečné i vylhané hříchy katolíků, ale kvůli falešně chápané lásce k bližnímu nemluvím o krvavé perzekuci, kterou katolíkům připravili protestanté, liberální demokraté, zednáři a marxisté všeho ražení. To je projevem nelásky?
Píšete: „Házení všech skutečných i domnělých nepřátel do jednoho nesmyslného pytle (modernisté, demokraté, marxisté …) je projevem beznaděje a bezlásky.“ Proč? Z jakého důvodu? Všichni jmenovaní přece dali mnohokrát v minulosti i současnosti jasně najevo, že pravou víru Kristovu odmítají, z pozice moci ji chtějí zničit a Pánovy věrné pronásledují. To je jim všem společné, proto ten „jeden pytel“ vůbec není nesmyslný. Dále píšete: „Je-li naděje a láska křesťanstvím „limonádovým“, není to druhé křesťanstvím vůbec. Leč především – není to přístup historický, nýbrž hysterický.“ Křesťanství, které jsem nazval „limonádovým“, vůbec není křest. naděje a lásky, nýbrž křesťanstvím konformismu a pohodlnosti, kdy se chci zalíbit jeho odpůrcům, sklidit od nich pochvalu, jak jsem „tolerantní“ – a vyhnout se jakékoliv perzekuci, byť třeba jen potížím v zaměstnání. Pokud opačný přístup, tj. nebojácné vyznání a obranu pravé víry a jejich hodnot ve společnosti nazýváte „hysterickým“, tak největšími „hysteriky“ byli Ježíš Kristus a apoštolé.
Pokud se domníváte, že pátá kolona uvnitř Církve neexistuje, tak já vím z vlastní zkušenosti něco jiného. Nezapomeňte, že jsem učil na jednom církevním učilišti – a vyděšení studenti z dobrých katolických rodin za mnou chodili, že jim jiní pedagogové vykládají, že Kristovo početí z Ducha Svatého v lůně Panny Marie je „typický orientální mýtus“, výroky Ježíšovy v evangeliu sv. Jana nejsou autentické, je to prý teologie prvotních křest. komunit, sv. Matouš uvádějící prý „lež“ o židech, kteří volali „krev jeho na nás a naše hlavy“ byl prý prvním antisemitou připravujícím cestu k holocaustu, v morální teologii je vyzývali, aby bez obav mimomanželsky a předmanželsky souložili a brali antikoncepci. Takže co, jsou to spolubratři, nebo pátá kolona?
S tím sv. Janem od Kříže jste si parádně naběhl. Jak to, že „meč (duchovní) na bratry nevytáhnul“? Právě to, že důsledně vyžadoval nápravu mravů karmelitánského řádu a nebál se kárat ty, kteří si z klášterů dělali domy pro společenské dýchánky, bylo tím mečem. Pro tento postoj byl ochoten podstoupit i pronásledování. Odpuštění pronásledovatelům je heroickou ctností, jenže to je jiné téma než to, které popisuji.
a jak se to má s vyděšenými studenty jinde
https://www.christnet.eu/zpravy/30701/hlavni_kaplanem_na_univerzite_v_harvardu_se_stal_ateisticky_humanista.url
Nestudovala jste na TF?
Je poměrně logické, že se puritány – stoupenci víry v predestinované impérium – založená Harvard University v toku času transformovala na vyšší úroveň vyvolenosti, na pěstírnu kádrů světovlády levého liberalismu. A je více než symbolické, když se funkce vrchního kaplana ujme od víry odpadlý Žid, hlasatel Dobra bez Boha.
ad. Rostislav Vlček
V članku jsou konfrontována fakta se společensky korektním myšlením a ne fakta s osobním pocitem. Byla jsem v Mauthausen a bylo mi tam tak zle, že jsem musela uprostřed prohlídky odejít. Ani mě nenapadlo jít si stěžovat za ředitelem památníku, že je celé muzeum málo pozitivní. Mimochodem, taková poznámka by byla s největší pravděpodobností pochopena jako popírání holokaustu.
Článek pana Dr. Malého není zádný militantní blábol a pokud vyzývá k boji, tak je to boj duchovní na obranu víry a Pravdy, tedy k následování Krista. Takže „lepšočlověčí“ kázání o lásce, víře, naději (ať už si pod tím každý představí, co chce) vyznívá poněkud úsměvně. A pokud chce člověk argumentovat citacemi z Evangelia, tak by si ho měl přečíst celé, i s těmi pasážemi, které naopak k duchovnímu boji – šíření a obraně víry – vyzývají.
Hysterický výkřik s krevní mstou: Krevní msta je rodová, ne katolická. Že někde vendeta přetrvává není vinou katolické tradice, ale odklonem od katolické víry. Citace z wikipedie: „Krevní msta je právní institut ve všech rodových … společnostech … . V Evropě byl tento společenský institut vytlačen v raném křesťanském období, na mnoha místech se ale dochoval až do počátku 20. století … .“
Ad Lu-Ma: Moc Vám děkuji za upozornění na tu zmínku p. Vlčka o krevní mstě (vendetě). Opomenul jsem na to reagovat. Napsala jste to naprosto správně. Já bych si jen dovolil dodat:
1) Vendeta byla součástí pohanských mravů, pokřtěné národy před staletími se nezbavily zcela pohanského způsobu života včetně vendety, kterou magisterium Církve vždycky potíralo a uvalovalo na ni církevní tresty, u nás např. sv. Cyril a Metod a sv. Vojtěch.
2) R. Vlček píše: „Církev bojující sama proti sobě bezesporu na tradice navazuje. Jsou vesnice téměř vyvražděné krevní mstou, aniž si kdo pamatuje, proč vznikla.“ Dávat krevní mstu do jakési souvislosti s dnešní obranou víry proti vnitrocírkevním rozvracečům je opravdu nechutné a autor se tím diskvalifikuje sám. Nemusím snad žádnému soudnému člověku vysvětlovat, že ani těm nejradikálnějším tradicionalistům myšlenka na násilí, ne-li dokonce na fyzickou likvidaci modernistů, ani v nejmenším v hlavě nešrotuje.
3) Vendeta neměla vůbec nic společného s náboženskými rozdíly a spory, šlo o vyřizování si čistě „osobních účtů“ mezi rodinami a rody.
Nechtěl jsem již reagovat. Myslím ale, že na jednu krátkou odpověď mám právo.
Pokud třeba Velké schizma, vraždění v Konstantinopoli (IV. Kruciáta), Bartolomějská noc a následných 8 náboženských válek (1562-1598), shodou okolností v období po Tridentském koncilu, nemá žádnou návaznost na spory o správný výklad dogmat a článků víry proti „rozvracečům“ a pokud hekatomby mrtvých nemají žádnou paralelu v pohanské tradicí vzájemného vyvražďování, pak se vám opravdu hluboce omlouvám. V opačném případě si dovolím zpochybnit, že v hlavách těch nejradikálnějších nikdy nešrotovala myšlenka na násilí ani brzký odchod toho či onoho protivníka ze života. A poukázat na výrok z jiného místa tohoto vlákna, o potrefené huse.
Ad R. Vlček: Pletete páté přes deváté. Řeč byla o krevní mstě, vendetě, o ní jste přece psal, nikoli o náboženských válkách, na vendetu jsem reagoval, nikoli na náboženské války, které teď do toho proti vší logice taháte. Vendeta a náboženské války nejsou zdaleka jedno a totéž. Nábož. války jsou jiná kapitola dějin, kde nepřátelé Církve lžou a zkreslují o sto šest, v principu jde o to, že se katolíci bránili proti útokům a krutému násilí druhých.
„si dovolím zpochybnit, že v hlavách těch nejradikálnějších nikdy nešrotovala myšlenka na násilí ani brzký odchod toho či onoho protivníka ze života“
Hlouposti. Dnešní křesťané mají na rukou spoustu krve a poskvrnili se mnohým rouháním, ale vždy je to spjato s věcmi jako prosazování potratářství (krev), oslavování masových vrahů typu Mao Ce-tunga (rouhání), s příklonem k morbidním pohanským naukám (marxismus, ideologie levého liberalismu) a tak dále. Být „protivníkem“ je naproti tomu zcela bezpečné a bez jakéhokoli osobního rizika pro dotyčného. Že by se rutinně bál takový „protivník“ vendety s vyhubením celého rodu – zcela smyšlené, naprosto neslýchané.
Ad jl: „Hlouposti. Dnešní křesťané mají na rukou spoustu krve a poskvrnili se mnohým rouháním, ale vždy je to spjato s věcmi jako prosazování potratářství (krev), oslavování masových vrahů typu Mao Ce-tunga (rouhání), s příklonem k morbidním pohanským naukám (marxismus, ideologie levého liberalismu) a tak dále.“
Souhlasím, jen bych se chtěl zeptat: Jde o křesťany, nebo o odpadlíky, kteří se za křesťany pouze vydávají jako vlci v beránčím rouchu?
„Nemusím snad žádnému soudnému člověku vysvětlovat, že ani těm nejradikálnějším tradicionalistům myšlenka na násilí, ne-li dokonce na fyzickou likvidaci modernistů, ani v nejmenším v hlavě nešrotuje.“
Ale vždyť ve své „Katolické kontrarevoluci“ dáváte za vzor generála Franka atp. a jejich krvavé řešení!
On by si pan doktor mohl osvojit, hovořit pouze sám za sebe. Ani Církev o vnitřním nesoudí, těžko tedy může on vedet, co komu šrotuje v hlavě.
Chápu motivaci, ale je to nesmysl.
Navíc, jak správně podotýkáte, v krajním případě je třeba k fyzické likvidaci nepřátel Krista přistoupit.
Ad G. Smiley: Vkládáte mi do úst, co jsem nikdy nenapsal, proti tomu se musím bránit. K fyzické likvidaci nepřátel Krista jsem nikdy nevyzýval, pouze „v krajním případě k obraně víry a života mého i druhých“, neboť tak učí katolická morálka, přečtěte si prosím můj příspěvek ještě jednou a pozorně. Fyzická likvidace a zabití při nezbytné mravně dovolené či dokonce přikázané obraně jsou dvě zcela rozdílné věci. Fyzická likvidace nepřátel Krista logicky znamená usmrcení všech, kdo v Krista nevěří nebo se mu rouhají atd. Toto není nikdy podle katolické nauky dovoleno, nejsme mohamedáni, zvláště pak by bylo přímo odporné vyvraždění jejich celých rodin či komunit. Toto Církev vždycky odmítala. Můžeme bezhříšně pouze v případě výše uvedené obrany zabít, což je nezbytný vedlejší účinek, byť nechtěný, stejně tak přijmout, pokud by za zločiny proti katolíkům byl někdo odsouzen k smrti, ale to je věc řádných soudů, nikoli naše. Nikdy není dovoleno zmasakrovat lidi jen proto, že nevěří v Krista a vystupují proti Němu, přečtěte si, co říká sám Spasitel, když se ho učedníci ptají, jestli mají na Samaritány, kteří odmítli jejich nauku, svolat oheň z nebe, jak je přísně pokáral a řekl: „…nevíte, čího ducha jste….Syn člověk nepřišel duše zahubit, ale spasit….“ (Luk 9,53).
Troufám si říct, že v tomto mohu mluvit i za druhé, neboť taková je nauka Církve a pokud znám i ty „nejtvrdší tradicionalisty“, tak považují tyto principy za samozřejmé, proto jsem napsal, že jim to „v hlavě vůbec nešrotuje“.
Ne, nemůžete mluvit za druhé. Nejste totiž jejich mluvčí a opravdu nevíte,co se komu v hlavě honí.
Navíc, já reaguji na pana Salveta, nikoli na vás. Takže jen těžko mohu něco vkládat do úst vám. To spíše vy vkladate do úst mne, že vkládám do úst vám 😉
Ad Felix Leo: Ano, generála Franka jsem dával a budu dávat za vzor. Podléháte manipulaci a lžím nepřátel Církve. Jeho povstání bylo obranou katolické víry, mravních hodnot a životů druhých proti zločineckým levičáckým kreaturám a bestiálním vrahům, toto povstání bylo nezbytné, jestliže se katolíci, monarchisté a vůbec „konzervativci“ nechtěli nechat vyvraždit. Ale to vy těžko pochopíte.
Jo jo, baskičtí kněží by mohli vyprávět 🙂
Franco zachránil zemi před bolševiky.
Děkuji pane doktore!
Celý tento článek je tak negativistický, že je až nekatolický. Evangelium je přece radostná zvěst, pane doktore.
Potrefená husa…
Evangelium je radostná zvěst v tom smyslu, že jsem nebyli navěky ponecháni v hrobce kosmických rozměrů, že Bůh „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný“.
Ostatně i tahle radostná zvěst pokračuje vzápětí konstatováním tak negativistickým, až sama je, jak říkáte, nekatolická: „To pak je soud, že Světlo přišlo na svět, a lidé milovali více tmu než světlo; neboť jejich skutky byly zlé“.
Ad J. Nový: Evangelium je radostnou zvěstí o spáse. Jestliže ji nejsem ochoten bránit a hájit, jaká je to potom radost? Jestliže se poníženě omlouvám pronásledovatelům Církve – s nadsázkou řečeno i za to, že ještě jako katolík existuji – a mlčím o jejich zvěrstvech proti vyznavačům Kristovým, to je potom velice podivná radost, kterou „děkuji, nechci“.
A má otázka: V čem je můj postoj vyjádřený v článku „nekatolický“?
Evangelium je radostná zvěst, ale spočítejte, kolikrát se v evangeliích hovoří o věčném zatracení a pekle…
Hledejte to co sjednocuje, praví Pán.
Jenomže pravda ta rozděluje, řek Kristus Pán,
/z textu písně/.
Pane doktore, píšete: „v dnešní době bude nutno ostří tohoto duchovního meče nezřídka obrátit i proti páté koloně ve vlastních řadách…“ Dlužno dodat, že se tak už mnohde v katolických rodinách děje a výslednou je, že korektně mlčíme o podstatném abychom se permanentně nehádali.
Ad jh: Pokud jste své stanovisko jasně manželskému partnerovi sdělil(a) a on(a) nic z toho nebere a naopak se chová agresivně, tak je dle mne rozumnější nezavádět zbytečně na toto téma řeč a raději působit svým příkladem autentického křesťanského života. A modlit se za obrácení a prozření toho druhého, vím o příkladech, kdy toto dělá divy.
„Otázka pravdy je tady na škodu, proto se jí nezabývejme.“
Ale no tak, po novu přece „veritas est adaequatio realis mentis et vitae“.
(ironie)
Kristus nikde nehlásá ekuzednářskou zásadu „hledejte co nás spojuje“. Přinesl meč a rozdělení a to i do rodin.
To co zde popisuje dr. Malý nazývám pracovně „zhuleným myšlením“. (Znám jednu KHSáckou hysterku, která udělala poté co se zeptala na starou mši scénu, že o tom pořád mluvíme a že byla šokokována, když na tomu musela jednou ve Vyšším Brodě být).
Pozitivní zhulené myšlení je jeden z psychologických podvodů ďábla, který již před Aristotelem věděl, že jsoucno se nejlépe poznávám srovnáním s jeho opakem a proto se lidi od tohoto srovnání snaží odvést pod zdáním dobra pozitivního myšlení a povznášejících citečků sjednocování.
Poté, co on a jeho lidští kumpáni (zejména ti s biskupskou konsekrací) zrychtovali svět a katolické struktury do dnešní podoby, je mu jasné, že své pacienty nesmí ani na chvíli nechat srovnávat a myslet a udržuje je v rauši pozitivního myšlení.
Ad Pan Contras:
Svätý Augustín, vlastným menom Aurelius Augustinus, kresťanský teológ, spisovateľ, filozof a mystik, cirkevný Otec, predstaviteľ latinskej patristiky okrem iného povedal:
„V nevyhnutných veciach: jednota. V sporných veciach: sloboda. Vo všetkom láska.“
Ak niekto povie: „Hľadajme LEN TO, čo nás spája“, je zjavne heretik. Lenže ak niekto povie: „Hľadajme to, čo nás spája, no zároveň nezabúdajme na to, čo nás rozdeľuje“, ten je na jedine správnej ceste k svätosti.
Ten citát je dnes zneužívany. Sv. Augustin tím nemyslel eku relativismus , pohodu.
Díky pane doktore, výstižně a jasně napsáno. Velmi poučné.
Vážený pane doktore, děkuji za Váš další článek. Dlouho jsem nedokázala přijít na to, proč se skutečný život liší od toho, co nám vykládá společnost a vzdělávací systém. I díky Vašim článkům a knihám jsem konečně pochopila pokoncilní schizofrenii, ve které jsme vychováváni, a že do nás cpou lži a polopravdy horem dolem. Děkuji
Děkuji za tento článek a za obhajobu jeho hlavních myšlenek!Jsem velmi potěšen, že v těchto názorech na potřebu sdělování historické pravdy nejsem sám.
Rád bych přispěl spíše k věcné debatě, a to odkazem na vynikající knihu – Katoličtí mučedníci doby husitské z r. 1927.(dole v pdf formátu ke stažení). Dobře si uložte!
V ní případný zájemce může najít mnoho svědectví z historických knih(citace), která tuto knihu zdobí jako perly.
Dokáži pochopit rozčarování mnoha lidí, kteří díky falzifikaci našich dějin nejsou schopni přijmout zcela jiný pohled např. na dobu husitskou, na osobu Jana Husa, který byl šiřitelem zhoubných heretických myšlenek.
Kdo však upřímně a usilovně hledá, nalezne. Kéž jste pokorní, trpěliví a dobré mysli a srdce!
Poznáte pravdu a pravda osvobozuje!
Již v první kapitole může čtenář najít málo známá fakta o Husově vině při pronásledování věrných katolíků, jeho nenávist ke křesťanským řádům aj. V dalších kapitolách je dostatečné množství údajů k pochopení základních faktů této doby. Psána byla ještě v dobách nepoznamenaných pozdějšími koncilními ekumenickými kompromisy ve víře.
cit. ze str.16: „Páleč vytýká Husovi pronásledování kněží, z nichž mnozí usmrceni, mnozí zneuctěni a vyhnáni. Před slovo „usmrceni“ klade výslovně slovo: „svatí“ a prozrazuje takto, že se jednalo o kněze vskutku ideální, kteří se nelekali vyhnanství, mučení, ba ani smrti.“
cituji ze str. 17: „O útiscích řádového kněžstva stranou Husovou máme doklad při řádě, jenž stál rovněž v každém ohledu na výši své doby a jenž byl Husovi rovněž nepohodlný.
Jsou to cisterciáci.“
Proč právě tento řád? To je předmětem podrobného zkoumání. Spojitosti ukazují do Francie.
Podobně i mě vytýkají oponenti, že nečerpám z té „správné“ literatury, nebo, že je to téměř až fanatismus a konspirace, a navíc je problém s přiznáním skutečnosti, že mnozí lidé mají díky školní ateistické a komunistické výchově vypálen uvnitř jakýsi cejch, jenž nelze smýt jinak, než upřímným hledáním pravdy, který demonstruje a proklamuje husity jako vlastence. Takovou zvrhlost z hlediska pohledu na tuto dobu snad soudný člověk nemůže připustit.
Každý, kdo má pochybnosti o vraždících monstrech plenících nevinné a zbožné katolíky v mnoha oblastech, nechť je konfrontován s historickými fakty.
Domnívám se též, že právě loupeživé bandy husitů, kteří byli organizováni a manipulováni fanatismem odpůrců čisté katolické víry(Jan Želivský kupř.)si brali většinově své jiné přesvědčení jako alibi pro své svědomí.
Až příliš citovali tehdejší husitští kněží a vůdci zmanipulovaných hord ze Starého zákona a zdůvodňovali své zločiny vyvoleností k Boží pomstě a starozákonní události byly zhoubným modelem k páchání všeho zla.
Člověk, který si ve své mysli hraje s myšlenkou oprávněnosti vyvražďování tisíců nevinných lidí a drancování krajin je morálně zvrhlý člověk a bylo by lépe, kdyby o Bohu raději pomlčel.
http://librinostri.catholica.cz/kniha/496-katolicti-mucednici-doby-husitske
S tím mám zkušenosti. Víra má být radostná , pozitivní , problémy vymýšlejí nepřátele koncilu. Jedna ThDr hledala i v umírněném Světle hereze… proč kritizují?
Ad Dr. Radomír Malý: mám 68 rokov a som teda o čosi mladší od Vás, ale predsa by som si dovolil poradiť Vám. Vaše argumentácie sú často ad hominem. Pre históriu nie je natoľko podstatné, či bol Luther alkoholik, hulvát, alebo smilník, pre históriu sú dôležité dôsledky jeho konania. A najhroznejšími dôsledkami Lutherovho konania boli náboženské vojny, pri ktorých zahynuli milióny Európanov. Sám Luther bol zhrozený hroznými následkami náboženských vojen, ktoré doslova zdecimovali obyvateľstvo Európy a takmer vyľudnili celé regióny niektorých krajín. Aj po Lutherovej smrti pokračovali krvavé náboženské vojny, pričom napríklad len Tridsaťročná vojna, ktorá tiež mala náboženské korene, si vyžiadala od 4,5 do 8 miliónov životov vojakov alebo civilistov, pričom sa predpokladá, že v niektorých regiónoch Nemecka vymrelo až 60% obyvateľstva. Táto vojna je považovaná za jeden z najničivejších konfliktov v európskych dejinách. V nijakom prípade nechcem znižovať Vaše kvality, naopak, ste jedným z dôvodov, pre ktoré som neprerušil kontakty s časopisom Duše a hvězdy. Vážim si Vás predovšetkým preto, že nie ste zaslepený fanatik a Vaša kultúra vyjadrovania by mohla byť vzorom pre mnohých prispievateľov do polemík pod článkami v časopise. Lenže kritizovať protestantizmus na základe toho, že bol niekto alkoholik, hulvát a cudzoložník je dosť nešťastnou metódou práce historika. Toľko v dobrom.
Ad Karol Dučák: „Lenže kritizovať protestantizmus na základe toho, že bol niekto alkoholik, hulvát a cudzoložník je dosť nešťastnou metódou práce historika.“
Nezlobte se, ale to mi podsouváte. Já zásadně kritizuji protestantismus z teologických důvodů a poukazuji na důsledky, které přinesl, to jsem dělal ještě v době svého působení na fakultě a dělám i dnes, nekritizuji prot. na základě osobního života Lutherova. Jenže to, že Luther vedl hnusný život, sem přece patří, protože protestanté neustále přetřásají nemravný život papežů Alexandra VI. etc., Luther jako „Boží muž“ prý proti jejich nemravnosti vystupoval. Tady se přece musíme bránit a poukázat na historickou pravdu, že Lutherův život nebyl o nic lepší než život těch, které napadal, ba velmi často ještě horší. Myslíte snad, že zamlčovat fakta jen proto, že by se mohla „dotknout odloučených bratří“, je správnou metodou práce historika?
„že Luther vedl hnusný život, sem přece patří, protože protestanté neustále přetřásají nemravný život papežů Alexandra VI. etc.“
Nezlobte se, ale taková argumentace přece nedává smysl: katolíci nejsou protestanté a není důvod, aby dělali to, co protestanté, právě naopak. Dokonce v tom samém odstavci mluvíte o kritice protestantismu, to přece vůbec nejde dohromady. Nejsme jako oni. 🙂
Ad matěj: Dobře, tak tedy řekněme: Ano, odsuzujeme nemravný život některých papežů a prelátů té doby, Luther je právem kritizoval, byl to „Boží muž“, stál mravně nad nimi, o jeho nemorálním životě se nesmí ani ceknout. To je odporná cenzura jak hrom. A navíc falzifikace dějin.
Borgia nehlasal veřejně bludy.
Ad Dr. Radomír Malý: pri všetkej úcte k Vám mám diametrálne odlišný prístup k ekumenizmu návratu. Ak naozaj úprimne chceme, aby na katolícku vieru konvertovalo čo najviac nekatolíkov (a ja si vrúcne želám a aj sa často modlím za to, aby sa do Katolíckej cirkvi pohrnuli masy inovercov) nedosiahneme to (aspoň podľa mňa tak, že budeme vracať urážky zrážkami a ataky protiatakmi). Rozhodne si nemyslím, že ak protestanti kritizujú niektorých našich nehodných pápežov, sme my povinní na oplátku na každom kroku kritizovať Luthera, alebo kohokoľvek iného, aby to bolo fifty:fifty. Ja mám odlišný prístup. Vo svojich článkoch rozoberám pozitívne trendy na poli ekumenizmu návratu. Napríklad že si protestanti čoraz viac osvojujú katolícku úctu k Panne Márii, že sa Ježiš Kristus a Panna Mária často zjavujú moslimom a dochádza k hromadnej konverzii moslimov na katolícku vieru, atď. Som presvedčený, že práve cez Pannu Máriu pritiahneme do Katolíckej cirkvi masy inovercov.
Vo Švédsku sa luteráni vo svojich kostoloch (hoci – ako sa pri istej príležitosti vyjadril emeritný pápež Benedikt XVI. – luteránske kostoly nie sú kostoly v pravom slova zmysle, pretože nemajú svätostánok) v čoraz väčšej miere modlia ruženec a umiestňujú do nich sochy a obrazy Panny Márie. Protestanti o nej s ľútosťou hovoria ako o Matke, ktorú svojou nerozvážnosťou stratili.
Zvlášť obľúbený je obraz Matky Božej Częstochowskej, keďže vo Švédsku žije veľa poľských imigrantov. Salezián Ryszard Flakiewicz, rektor poľskej katolíckej misie vo Švédsku, to komentoval slovami: „Boli sme veľmi prekvapení, vidiac takéto obrazy v protestantských kostoloch.“ (citované podľa: Szwedzi wracają do Mamy. In: Parafia na Wrzecionie. Dostupné na internete: ˂http://www.parafia-wrzeciono.pl/aktualnosci/szwedzi-wracaja-do-mamy/˃.)
V luteránskom kostole Kataríny v Štokholme stojí socha Panny Márie. Veriaci sa tam pravidelne modlia ruženec. Možno nájsť aj brožúry, ktoré vysvetľujú, ako sa modliť k Panne Márii. Socha Panny Márie v životnej veľkosti je aj v katedrále v Uppsale.
V Oskarströme na juhu krajiny je mariánska svätyňa. Každý rok sa pútí na toto miesto zúčastňuje asi 1 500 ľudí.
Navyše švédski luteráni organizujú púte do Ríma. Každý rok tu konvertuje na katolícku vieru okolo 100 luteránov. Najväčším ziskom pre Katolícku cirkev vo Švédsku bola konverzia pastorov Ulfa Ekmana a Larsa Ekbalda na katolícku vieru. Posledne menovaný sa pri istej príležitosti vyjadril: „Myslím, že ak niekto počuje hlas Pána a je ochotný ísť za ním, stane sa katolíkom.“ (citované podľa: Szwedzi wracają do Mamy. In: Parafia na Wrzecionie. Dostupné na internete: ˂http://www.parafia-wrzeciono.pl/aktualnosci/szwedzi-wracaja-do-mamy/˃.)
Bývalým luteránom je aj biskup Anders Arborelius, ktorý sa narodil v rodine švédskych aristokratov vo Švajčiarsku. Je to prvý rodený Švéd na biskupskom stolci vo Švédsku od čias reformácie. Preto v tejto tradične protestantskej oblasti možno vidieť silné známky oživenia katolíckej viery. (Porov. Szwedzi wracają do Mamy. In: Parafia na Wrzecionie. Dostupné na internete: ˂http://www.parafia-wrzeciono.pl/aktualnosci/szwedzi-wracaja-do-mamy/˃.)
Obdivuhodný je aj rast povolaní vo Švédsku. Na 103 000 švédskych katolíkov pripadá 17 seminaristov. Pre porovnanie, vo viedenskej arcidiecéze je trojnásobný počet veriacich, no mužov, no seminaristov tu nie je ani dvojnásobok počtu Švédov, ktorí sa pripravujú na kňazstvo. (Porov. Mazurczak F. A Catholic Revival in Northern Europe. In: The Catholic Thing. Dostupné na internete: ˂https://www.thecatholicthing.org/2014/11/29/a-catholic-revival-in-northern-europe/˃.)
Ku konverziám však dochádza aj v iných krajinách Škandinávie a vo Veľkej Británii.
Rastie, aj keď veľmi pomaly, počet katolíkov vo Fínsku. Prispieva k tomu tak prisťahovalectvo zahraničných katolíkov do krajiny, ako aj konverzie fínskych protestantov na katolícku vieru. (Porov. Chmielecki P. Kraj 80 języków. Dostupné na internete: ˂http://wstan.net/kraj-80-jezykow/˃.)
Výrazné oživenie prežíva katolicizmus aj v Nórsku. Dokonca, ako tvrdí Bonifatiuswerk der deutschen Katholiken, nórska Katolícka cirkev rastie takým tempom ako snáď žiadna iná v Európe. Čo je obzvlášť dôležité, je to Cirkev mladých. 42,76 % jej členov sa narodilo v roku 1980, alebo neskôr. Rastie počet duchovných povolaní rodených Nórov. Napríklad z 83 kňazov v Nórsku (stav v roku 2010) sa ich 20 narodilo v Nórsku. Celé tri štvrtiny rodených Nórov v kňazskej službe sú konvertiti. Celkový počet konverzií inovercov na katolícku vieru v krajine je pomerne stabilný a pohybuje sa okolo čísla 100 konvertitov ročne.
(Porov. Die katholische Kirche in Norwegen. Dostupné na internete: ˂http://www.bonifatiuswerk.de/projekte/norwegen/katholische-kirche-in-norwegen/˃.
Katolíci v Severnej Európe získavajú nové kostoly a farnosti. Bez zahraničnej pomoci by to však nebolo možné. Preto im pomáha predovšetkým finančne silná Katolícka cirkev v Nemecku. Okrem katolíckeho spolku Bonifatiuswerk der deutschen Katholiken im pomáha aj Ansgar-Werk v biskupstve Münster, podporujúci katolíkov v Dánsku, Fínsku, Islande, Nórsku a Švédsku. Aj vďaka tejto pomoci počet katolíkov na severe Európy rastie. Prispievajú k tomu viaceré faktory: rastúci počet pracujúcich zo zahraničia, krsty dospelých ako aj konverzie luteránov do Katolíckej cirkvi. Ansgar-Werk nesie svoje meno po patrónovi Severu, svätom Ansgarovi, ktorý sa narodil v roku 801 a zomrel 3. februára 865 v Brémach. (Porov. Wachsende Kirchen im Norden Europas machen Mut. In: Kirchensite.de. Dostupné na internete: ˂http://kirchensite.de/aktuelles/news-aktuelles/datum/2015/02/05/wachsende-kirchen-im-norden-europas-machen-mut/˃.
Zaujímavý jav možno pozorovať v kolíske luteranizmu, v Nemecku. V roku 2010 bol v regensburskej diecéze vysvätený za katolíckeho kňaza 62-ročný Peter Kemmether, otec štyroch detí. Tento bývalý evanjelický pastor konvertoval na katolícku vieru, ukončil svoje teologické vzdelanie a získal pápežské povolenie na kňazskú vysviacku, hoci nežije v celibáte. Toto unikátne riešenie má svoj pôvod v encyklike pápeža Pavla VI. Sacerdotalis caelibatus z roku 1967. Už pred Kemmetherom bolo vysvätených v tejto diecéze 9 bývalých protestantských duchovných za katolíckych kňazov. Podobných prípadov je nemálo aj v iných nemeckých diecézach.
Vysviacky bývalých protestantských duchovných za katolíckych kňazov, nie sú zriedkavé ani v USA. Napríklad v tom istom roku, ako Peter Kemmether, teda v roku 2010, bol v Spojených štátoch vysvätený za kňaza 59-ročný Philip Johnson, otec štyroch detí, ktorý bol predtým 19 rokov luteránskym pastorom. (Porov. Konwersje pastorów luterańskich na katolicyzm. Dostupné na internete: ˂http://www.piotrskarga.pl/konwersje-pastorow-luteranskich-na-katolicyzm-,5536,i.html˃.)
Konverzií protestantov na katolicizmus pribúda aj na juhu USA, ktorý bol tradične protestantský. Obzvlášť silný je prílev nových katolíkov z radov bývalých protestantov v diecéze Knoxville, Tennessee. (Stany Zjednoczone: rośnie liczba konwersji na katolicyzm.
Dostupné na internete: ˂http://www.pch24.pl/stany-zjednoczone–rosnie-liczba-konwersji-na-katolicyzm,23665,i.html˃.)
Rýchlym tempom pribúdajú aj konverzie anglikánov na katolícku vieru. Už v roku 1980 vydal pápež Ján Pavol II. dokument Pastoral Provision, ktorý umožnil vysvätenie ženatých anglikánskych duchovných za katolíckych kňazov a vytváranie personálnych farností pre veriacich anglikánskej tradície. Podľa jedného zdroja prvá takáto farnosť vznikla 15.8.1983 v americkom meste San Antonio. Do jej čela bol postavený bývalý pastor episkopálnej cirkvi Christopher Phillips. Farnosť začínala s 18 veriacimi, medzi ktorými bola aj pastorova žena a jeho tri deti. Spočiatku sa zhromažďovali v prenajatých halách, časom si však postavili vlastný kostol a školu. Za viac ako 30 rokov svojej existencie sa počet veriacich zvýšil na približne 2500 ľudí, a škola (vyše 500 študentov) získala povesť najlepšej katolíckej školy v Texase.
(Porov. Mickiewicz A. Papież przeciął spór: największa parafia tradycji anglikańskiej włączona do Ordynariatu. Dostupné na internete: ˂http://www.ekumenizm.pl/koscioly/katolickie/papiez-przecial-spor-najwieksza-parafia-tradycji-anglikanskiej-wlaczona-ordynariatu/˃.)
V diele pápeža Jána Pavla II. pokračoval jeho nástupca, pápež Benedikt XVI. Platnosť dokumentu Pastoral Provision jeho predchodcu bola totiž obmedzená na územie USA.
Keďže však narastal záujem anglikánov o pripojenie ku Katolíckej cirkvi aj v iných krajinách, pápež Benedikt XVI. vytvoril podmienky pre prijímanie anglikánov do Katolíckej cirkvi v celosvetovom meradle vydaním Apoštolskej konštitúcie Anglicanorum coetibus dňa 9.11.2009. Konštitúcia umožnila vytvárať vlastné cirkevné štruktúry, osobné ordinariáty, pre anglikánov, ktorí chcú vstúpiť do Katolíckej cirkvi. V týchto ordinariátoch bolo veriacim dovolené ponechať si anglikánske tradície pri súčasnom spoločenstve s pápežom. Významný moment nastal v roku 2011, keď vznikol osobný ordinariát Panny Márie z Walsinghamu pre Anglicko a Wales. V roku 2012 vznikli osobné ordinariáty pre USA a Austráliu.
V tejto súvislosti sa žiada dodať, že ku konverziám anglikánov na katolícku vieru dochádzalo aj v minulosti. Veľmi známym je prípad váženého anglikánskeho teológa 19. storočia, J. H. Newmana, ktorý nielenže sám konvertoval na katolícku vieru, ale pred svojou konverziou založil Oxfordské hnutie, pokúšajúce sa vrátiť anglikánsku cirkev k jej katolíckym koreňom. Zomrel ako kardinál Katolíckej cirkvi a bol blahorečený pápežom Benediktom XVI. v roku 2010. V súčasnej dobe sa skúma nevysvetliteľné uzdravenie mladej americkej matky, prosiacej o kardinálov príhovor, a ak odborníci dospejú k záveru, že uzdravenie je Božie znamenie o Newmanovej svätosti, bude pápež vyzvaný kanonizovať ho. (Porov. Vatikán: druhý zázrak připisovaný blahoslavenému Johnu Henrymu Newmanovi. In: Rex Claritatis – svět katolickýma očima. Dostupné na internete: ˂http://rcmonitor.cz/vatikan/7383-Vatikan-druhy-zazrak-pripisovany-blahoslavenemu-Johnu-Henrymu-Newmanovi˃.)
V súčasnosti existujú tri ordinariáty pre veriacich anglikánskej tradície: Našej Panej z Walsinghamu v Anglicku, Walese a Škótsku, Katedry svätého Petra v Spojených štátoch a Kanade a Našej Panej Južného kríža v Austrálii. V súčasnosti majú takmer 200 kňazov, niekoľko seminaristov a 20 rehoľníčok. Počet veriacich rýchlo rastie a blíži sa k číslu 20 tisíc. Ordinariáty používajú pri liturgii svätej omše novo vytvorený rítus pre anglikánskych konvertitov podľa misála, schváleného pápežom Františkom. Držia sa anglikánskej tradície vešpier, anglikánskej zborovej tradície a majú ženatých kňazov.
(Porov. Mickiewicz A. Papież przeciął spór: największa parafia tradycji anglikańskiej włączona do Ordynariatu. Dostupné na internete: ˂http://www.ekumenizm.pl/koscioly/katolickie/papiez-przecial-spor-najwieksza-parafia-tradycji-anglikanskiej-wlaczona-ordynariatu/˃.)
Práve návrat anglikánov do lona materskej Cirkvi je brilantným príkladom ekumenizmu návratu, ktorý začína prinášať to najušľachtilejšie ovocie. Protestantské Cirkvi vymierajú. Na príčine je predovšetkým ich nezvratný morálny úpadok. Zvlášť odpudzujúcim prejavom tohto úpadku je fakt, že luteránska biskupka v Štokholme žije v lesbickom vzťahu s inou ženou.
Aj medzi protestantmi sú však ľudia, túžiaci po pravej viere, preto zákonite inklinujú ku katolicizmu. Poslední pápeži vypočuli naliehavé volanie protestantov, túžiacich po plnom spoločenstve s Katolíckou cirkvou a tak najpočetnejšia cirkev naďalej rastie aj na úkor protestantských cirkví.
Nevnucujem Vám svoj postoj. Ak si myslíte, že práve tá Vaša konfrontačná metóda ekumenizmu návratu je efektívnejšia, ja to rešpektujem, len sa potom divím, že Vy sa divíte, ak narazíte na nepochopenie. Ponúkam link aspoň na jeden svoj článok. Ak Vás osloví, dobre, ak nie, prežijem to. V každom prípade Vám úprimne želám hojnosť božích milostí a darov Ducha Svätého.
https://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=panna-maria-a-islam-misto-panny-marie-v-katolickych-misiich-mezi-muslimy&cisloclanku=2016090159.
Milí bratři a sestry v Kristu,
především děkuji panu dr.R.Malému za výborný článek, který se mi moc líbil. Sama také vidím, kolik křesťanů žije jakousi „sluníčkářskou“ víru a před vážnými problémy zavírá oči.
Do (podle mne mnohdy neplodných) diskusí se nezapojuji, jen si dovolím podotknout, že pokud hodnotíme nějakou osobu z historického hlediska, tak je samozřejmě potřebné zaměřit se i na ovoce, které nese. Čili pokud někdo nezřízeně pije alkohol, smilní, uráží druhé, napadá Církev, mši svatou…tak jakou má víru? V Bibli máme jasně napsáno, jaké ovoce nese člověk naplněný Duchem svatým a jaké je ovoce lidské bezuzdnosti. Takže i to, jak žijeme svou víru, je naší vizitkou. Tak jako u kandidátů svatořečení se zkoumají jejich ctnosti a skutky, tak se i u heretiků zkoumají jejich postoje, chování, apod. Nemá smysl něco předstírat či zamlčovat – v obou případech. No, a k tomu, že se Luther zhrozil následků svých činů…co k tomu dodat? Obrátil se a konal pokání?
Konverzie anglikánov na katolícku vieru pokračujú: https://www.christianitas.sk/anglikansky-biskup-jonathan-goodall-konvertoval-na-katolicku-vieru/.
Zachráni Francúzsko Žid?! Keď už sme tak hanebne zlyhali my, katolíci, asi je to jediná šanca. https://www.christianitas.sk/zachrani-zemmour-francuzsko/.
Stojí za ním a financuje ho Rotschild. Aby sebral Lepence voliče.