Postrádá Traditionis custodes právní způsobilost vzhledem ke svým zásadním nepravdám?

Článek 1 motu proprio Traditionis custodes zní: „Pouze liturgické knihy promulgované svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety druhého vatikánského koncilu jsou vyjádřením lex orandi římského ritu.“ [Pozn. překl.: Protože oficiální překlad dokumentu do češtiny není dosud k dispozici a protože – jak se v poslední době stalo zvykem Vatikánu – latinská verze neexistuje, jsou všechny citáty v tomto textu přeloženy z angličtiny.]

Papež zde tvrdí, že novus ordo je jediným zákonem modlitby římského ritu. Nelze pochopit, jak to jde dohromady s dějinami Církve a s její úctou ke ctihodným ritům starověku a středověku, jejichž typickým představitelem je i Missale romanum z roku 1570 a jeho následná integrální vydání. Také tyto rity jsou lex orandi a nemůže tomu být jinak. Motu proprio pojem lex orandi místo toho neohrabaně používá jako právní, kanonický termín, který lze aplikovat ad libitum, jako by to byla nějaká vnějšková nálepka. Ve skutečnosti je lex orandi celý komplex historických modlitebních textů, obřadů a hudby, jež dohromady vytvářejí římský ritus.

Jediným způsobem, jak udržet fikci článku 1, je tvrdit, že mezi starým a novým misálem je tak velká kontinuita, že nový je jednoduše aktualizovanou verzí toho starého – že novus ordo je v podstatě totéž jako tradiční římský ritus, který mu předcházel. Přesně to činí Františkův list biskupům:

„Je proto třeba uvážit, že římský ritus, během staletí několikrát upravovaný podle potřeb doby, byl nejen zachován, ale i obnoven ,ve věrné poslušnosti Tradiciʼ. Ti, kdo chtějí zbožně sloužit podle předchozí liturgické formy, v Římském misálu reformovaném podle druhého vatikánského koncilu snadno naleznou všechny prvky římského ritu, zejména římský kánon, který je jedním z jeho nejcharakterističtějších rysů.“

Nad flagrantní nepravdivostí těchto několika vět lze jen ustrnout v úžasu.

Jak nezpochybnitelně dokázal Michael Fiedrowicz (a mnozí jiní) v nedávno publikované knize The Traditional Mass: History, Form, and Theology of the Classical Roman Rite (Tradiční mše svatá: dějiny, podoba a teologie klasického římského ritu), římský ritus sice průběhu staletí prošel mnoha změnami, ale jeho vývoj byl pomalý, plynulý a nepřerušený, ve skutečně organickém celku textů, obřadů a hudby. Nikdy nebyl „upraven“ pro určitou dobu superkomisí zacházející s veškerým liturgickým materiálem jako se surovinou, kterou lze reorganizovat, přepisovat a inovovat ad libitum, přičemž duši výslednému produktu vdechne papežské fiat. Svatý Pius V. nevytvořil novou sadu liturgických knih, nýbrž co nejpečlivěji kodifikoval historickou praxi římské Církve jako lex orandi plně vyjadřující katolickou víru, na niž tehdy útočili protestanté. Apoštolskou bulou Quo primum ze 14. července 1570 tento mešní ritus slavnostně ustanovil jakožto regula fidei. Jeho následovníci pak bulu publikovali v dalších vydáních misálu znovu jako znamení kontinuity lex orandi, právě proto, aby byl dokonale uchováván a předáván lex credendi.

V ostrém kontrastu k tomu byly liturgické knihy promulgované Pavlem VI. vytvořeny z kousků a útržků starších západních liturgických knih i nezápadních zdrojů, poslepovaných s novými kompozicemi, bez spojitosti s jazykovým a hudebním dědictvím i rubrikami, jež s místními odchylkami sdíleli až do reformace všichni západní katolíci. Jeho misál byl první od roku 1570, který nebyl uveden bulou Quo primum. Tato výmluvná absence svědčí o diskontinuitě s předchozí tradicí. Nazvěte to, jak chcete, ale toto přerušení předávání je tím, co především umožnilo zmatenou situaci, na niž mířilo Summorum pontificum jako pastorační reakce.

Jestliže tedy František tvrdí, že v moderním Římském misálu Pavla VI. a Jana Pavla II. najdeme „všechny prvky římského ritu“, říká lež, a na to musíme poukazovat co nejjasněji a nejodvážněji. To, jak rozsáhle se tyto dva misály, tradiční a moderní, od sebe liší a dále se od sebe vzdalují, bylo předmětem důkladného vědeckého zkoumání. Sám jsem k tomuto dílu přispěl několika přednáškami, které by snad mohly být užitečnou četbou, až se budeme snažit reagovat na špatně vyargumentované a věcně nesprávné motu proprio:

Protože tvrzení o zásadní kontinuitě obou misálů a pouze povrchních úpravách před důkazy o opaku nemůže obstát, papež Benedikt v duchu něčeho, co bychom snad mohli nazvat „láskyplným pragmatismem“, rozhodl, že nechá koexistovat obě tyto „tradice“, jednu stovky let starou a druhou nově vyrobenou v šedesátých letech. To byla bezprecedentní situace. Nedokázal přijít na jiný způsob, jak se dostat ze slepé uličky, k níž vedl krok Pavla VI., a chtěl být co nejvelkorysejší k těm, kteří nadále lpěli na tradiční liturgii. To jim nebylo možné vyčítat jako mravní chybu ani jako něco, co jakkoli odporuje víře, aniž by tím byla zpochybněna vnitřní koherentnost Církve. Sám měl o liturgické reformě mnohé pochybnosti a považoval za nutné nechat starší formu – ve skutečnosti podle všech měřítek odlišný ritus – nadále v platnosti.

Ve shodě s úsudkem komise kardinálů, kterou o několik let dříve jmenoval papež Jan Pavel II., Benedikt XVI. potvrdil, že tridentský ritus, který nazval „mimořádnou formou“, „nebyl nikdy zrušen“ (Summorum pontificum, čl. 1; srov. Con grande fiducia: „tento misál nebyl nikdy právně zrušen a v důsledku toho zůstal v zásadě vždycky povolen“). [1] Hlubším důvodem, proč k jeho zrušení nedošlo, však není to, že by na to Pavel VI. zapomněl nebo příslušný postup zpackal, nýbrž: „Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé. Všem přinese dobro, bude-li uchováváno bohatství, které vyrostlo ve víře a v modlitbě Církve, a dá-li se mu správné místo“ (Con grande fiducia, zdůraznění autor článku). Jde o konstatování eklesiologické skutečnosti, které nám říká, jak se věci ve skutečnosti mají. Papež Benedikt XVI. se tím nevyjadřuje k disciplinární otázce, ale vyslovuje pravdy o povaze katolické liturgie v dějinách a její vnitřně dané autoritě jakožto památníku tradice.

František Benediktovo motu proprio zbavuje jeho teologického smyslu tak důkladně, až se zdá, jak si všímá Christophe Geffroy, že nové motu proprio „stanovuje zákon na základě nedostatečné argumentace a falešných informací“. To, že František v tomto bodě protiřečí svému předchůdci, je evidentní, jelikož zásadní poselství Traditionis custodes zní: „Co bylo posvátné pro předcházející generace, nezůstává posvátným a velkým i pro nás a může být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé. Všem nebude k ničemu, bude-li uchováváno bohatství, které vyrostlo ve víře a v modlitbě Církve, a dá-li se mu vůbec nějaké místo.“

Co z tohoto protikladu máme vyvozovat? Pravdu má jeden nebo druhý papež a může ji mít jen jeden, protože jde o formulace univerzálních pravd, nikoli úsudky rozumu. Zopakujme ještě jednou: Zde nemáme co do činění s takovou či onakou liturgickou preferencí, s tím, že se dávají či odebírají konkrétní dovolení. To, co je v sázce, je teologické tvrzení týkající se objektivního postavení liturgické tradice – něčeho, co nezávisí na papežově rozhodnutí, pokud se ovšem nyní za součást papežské autority nepovažuje i přepisování minulosti, o němž teologové říkají, že to nemůže udělat ani všemohoucí Bůh.

Zásadní roli v Traditionis custodes hrají přinejmenším tři lži:

  1. Jak jsme právě uvedli, nová mše není tím, co o ní papež tvrdí. Jistě, je platná, ale žádnou sebedůmyslnější argumentací a podle žádného měřítka nelze tvrdit, že to je jen další „úprava“ téhož Missale romanum.

  2. Františkovy dokumenty nehorázně překrucují důvody Jana Pavla II. a Benedikta XVI. a přímo odporují jejich teologickým premisám.

  3. Tradiční svět není takový, jak o něm František tvrdí, a výsledky onoho propagovaného průzkumu nebyly poctivě zveřejněny. Víme o biskupech, zejména ze Spojených států, kteří zaslali příznivé zprávy [o fungování TLM v jejich diecézích], čehož bychom se podle příkrého tónu papežova listu nikdy nenadáli. Zdroj, který působí na Kongregaci pro nauku víry, pro mě celý průzkum stručně shrnul jakožto „opatrně pozitivní“. To rozhodně neodpovídá obrázku, který kreslí František a [vůči tradici] proslule nepřátelské biskupské konference Francie a Itálie. Komu máme věřit? McCarrickův skandál se začal vyšetřovat jen díky vnějšímu tlaku, vyšetřování probíhalo hlemýždím tempem a závěrečná zpráva byla nedostatečná. Transparentnost Vatikánu či jeho sklon mluvit pravdu důvěru nevzbuzuje. Přesto se po biskupech žádá, aby vzkvétající skupiny věřících katolíků vyhodili z okna jen kvůli údajně negativním výsledkům průzkumu – na základě požadavku „prostě nám důvěřujte“.

Dovolte mi přirovnání: představte si, že by občanské úřady nařídily zavřít oblíbenou městskou zoo kvůli „častým smutným zprávám“ o tom, že zvířata napadají návštěvníky, a kvůli tomu, že do zoo chodí stejně jen lidé, kteří nemají zvířata rádi. Pokud však k podobným událostem ve skutečnosti nedochází nijak pravidelně a druhý uvedený výrok je jasná lež a pomluva, v jakém smyslu by podřízení úředníci měli být povinni zoo uzavřít?

Františkovy disciplinární směrnice se opírají o takováto falešná tvrzení. Zdravý rozum a logika však vedou k tomu, abychom se tázali: Může být dokument založený na lžích právně způsobilý? Jak ho lze brát vážně jako právní instrument? Je-li právní dokument vyhlášen na falešném základě vyplývajícím z nedostatku skutečných znalostí a vládní prozíravosti na straně zákonodárce, je neplatný. V logické podobě: „Jestliže platí X, pak člověk má udělat Y. Avšak X je prokazatelně nepravdivé, a proto Y neuděláme.“

Platí i další posvátná zásada kanonického práva: pochybný zákon nezavazuje. Mnozí biskupové již naznačili, že motu proprio bude třeba před jeho realizací pečlivě prostudovat, přestože dokument vstoupil v platnost okamžitě. Zatímco uvažují, co dělat, měli by mít na paměti, že Traditionis custodes tak, jak vypadá, se všemi omyly, rozpory a nejednoznačnostmi je tak dokonale pochybný, že je těžké pochopit, jak by se podle něj dalo zodpovědně jednat. Vzhledem k jeho systémové slabosti ti, kdo podle něj jednají, riskují, že se dopustí hříchů nerozvážnosti a nespravedlnosti, hříchů proti lásce a společenství Církve. Nemůžeme si se smutkem nevšimnout, jak konzistentně nová ustanovení zapadají do celého vzorce Františkova pontifikátu s jeho plody nejasností a anarchie.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

[1] Překlad motu proprio Summorum pontificum i doprovodného listu Benedikta XVI. biskupům Con grande fiducia se nachází v příloze českého vydání knihy Petera Kwasniewského Povstávání z prachu (Hesperion: Nová Ves pod Pleší, 2016).

Zdroj:

https://www.lifesitenews.com/blogs/given-its-foundational-falsehoods-does-traditionis-custodes-lack-juridical-standing

2 Responses to Postrádá Traditionis custodes právní způsobilost vzhledem ke svým zásadním nepravdám?

  1. Josephus napsal:

    To je konec.

  2. Anna Lavrova napsal:

    Možná se s laskavými čtenáři biritualisty a indultisty neshodnu, ale podle mne tridentská mše vyjadřuje a zprostředkovává určité pojetí křesťanského života a v důsledku toho i Církve, které je naprosto neslučitelné s ekleziologií 2. vatikánského
    koncilu. Problém se nenachází pouze na rovině liturgické, estetické nebo ryze formální. Problém tkví současně i v rovině naukové, morální, duchovní, ekleziologické a liturgické. Problém se dotýká bez výjimky všech aspektů církevního života – jedná se o otázku víry. Bylo jen otázkou času, až modernistická krize Církve dospěje k TC. Mons. Lefévre tuto zradu předpověděl. Schisma se prohlubuje.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *