S progresisty byste měli soucítit. Pro ty, kdo usilují o novou Církev, nebyl život v poslední době zrovna procházka růžovým sadem. Alespoň to píše P. Thomas Reese, SJ ve svém nedávném článku o budoucnosti katolické liturgické reformy na stránkách Religion News Service. Je to dlouhá cesta – jeho zájem se soustřeďuje na osm liturgických otázek – a evidentně není dost mladých progresistů, kteří by se po ní chtěli vydat.

Co se stalo s příští generací, ptáte se? Inu, k zármutku P. Reese se houfně účastní tradiční latinské mše, jako by se druhý vatikánský koncil ani nekonal, ne-li všichni, pak alespoň dost na to, aby to P. Reese přimělo úpěnlivě žádat Vatikán: Dělejte něco! „Církev musí jasně říct, že chce, aby nereformovaná liturgie zmizela a že ji dovolí jen z pastorační laskavosti vůči starším lidem, kteří nechápou nutnost změny,“ píše. „Dětem a mladým lidem by nemělo být dovoleno se těchto mší účastnit.“

Samozřejmě, přes velmi rozšířené zneužívání pravomocí v tomto ohledu za posledních padesát let ani Vatikán, ani biskupové technicky vzato nemají právo bránit sloužení tradiční mše ani zakazovat věřícím (jakéhokoli věku!) se jí účastnit. Papež sv. Pius V. dal všem kněžím navěky univerzální právo sloužit tridentskou mši svatou ve své bule Quo Primum (1570) a Benedikt XVI. ho v motu proprio Summorum Pontificum (2007) potvrdil. Žádný papež se nepokusil bulu Quo Primum oficiálně, výslovně zrušit; tento dokument je formulován tak působivě, že jakýkoli takový pokus by měl pochybnou platnost. Avšak pravomoc nepravomoc, biskupové mohou život kněžím, kteří ve sloužení tradiční mše pokračují, i věřícím, kteří je podporují, mimořádně znepříjemnit. A právě návrat k tomuto pronásledování na nejnižší úrovni P. Reese obhajuje.

Přesto je potěšitelné, že P. Reese otevřeně připouští moc tradiční mše svaté přitahovat duše. Je přesvědčen, že pouze síla autority může dětem a mladým lidem zabránit se jí účastnit! Veškerým smyslem celé té záležitosti kolem druhého vatikánského koncilu a liturgické reformy údajně mělo být přitáhnout mladé lidi, modernizovat Církev, držet krok s dobou. Výsledek je nicméně tak špatný, že vzácní mladí lidé hlasují nohama a houfně zaplňují tradiční mše. A co je horší, uzavírají manželství mezi sebou navzájem a své početné potomstvo berou na tradiční mši s sebou! Copak ten středověk nebude mít konce?

Ubozí progresisté. Jak asi ve svém trápení uvažují? Možná nějak takto: Mladí lidé si neváží dobrých věcí, které jsme my stárnoucí revolucionáři vyjednali a naplánovali. Přinesli jsme jim do kostela zábavu, kytary, populární hudbu, spontánnost, políbení pokoje. Přinesli jsme jim mši v lidovém jazyce, takže poprvé po staletích mohli mít nějakou představu o tom, co se při ní děje. Otočili jsme kněze o sto osmdesát stupňů, aby lidé pocítili, že při mši jde o ně místo o kalvárskou oběť. Přestali jsme hovořit o věcech, které by mohly znamenat nutnost změny života, jako je smrtelný hřích, společenská vláda Ježíše Krista a poslání obracet svět na katolickou víru. Osvobodili jsme je, aby mohli žít ne podle Desatera, ale podle módních trendů doby: klimatická změna, imigrace, sociální spravedlnost. O Boží království na věčnosti se netřeba starat: spásu můžeme nalézt v budování utopie teď.

Ale tradice je opium lidstva. Místo aby vděčně budovali naši pozemskou utopii, zjistíte, že ti mladí nevděčníci v neděli klečí – klečí! – v jednom šiku a hledí na záda kněze v basičce, který se k Bohu obrací v jazyce, jemuž možná rozumí On, ale my progresisté určitě ne, a ani mu rozumět nechceme. Po dlouhá nudná období, kdy se nic neděje, zůstávají potichu a ani svým dětem nedovolují, aby mluvily nebo se vrtěly – znepokojivý návrat k přísné kázni dávno minulých dob. Z jejich středu stoupají podivné melodie gregoriánského chorálu a mísí se s kadidlem – něčím tak úmyslně zpátečnickým. Zanedlouho se dozvíte, že se začali modlit za obrácení nekatolíků a vykupují v antikvariátech předkoncilní katechismy.

To, co tradicionalisté dělají, může vypadat pokojně, ale my progresisté víme, že ve skutečnosti to je agresivní. Agresivně odtrhávají pozornost náboženství od naší utopie lásky, tolerance a blahobytu, a pohled upírají na něco nepozemského, něco vnějšího, něco vyššího. Každé jejich pokleknutí je v hrubém rozporu s dogmatem, které jsme tak pečlivě Církvi vštípili: Bůh je spíše uvnitř nás než vně; musíme ho hledat v sobě, v duchu naší doby, ve společenství, v interakci s jinými lidmi. Jak říká P. Reese: „Důležitější než proměna chleba a vína v Kristovo tělo a krev je proměna společenství v Kristovo tělo, abychom mohli naplňovat smlouvu, kterou máme skrze Krista.“

Jak neuvěřitelně pyšní jsou tihle reakcionáři, když se domnívají, že můžou monumentální teologický pokrok uplynulých šedesáti let jednoduše přehlížet a přesto se považovat za katolíky! Musíme liturgii ještě trochu vypilovat, aby bylo jisté, že novou teologii každý pochopí: „Příliš mnoho [eucharistických modliteb] se soustředí výhradně na konsekraci chleba a vína a význam modlitby ignoruje,“ praví P. Reese. Proměňování Kristova Těla a Krve je v eucharistické modlitbě evidentně sekundární, jelikož ta by se měla vztahovat k evangeliu nebo k nějakému společenskému problému dne – k tomu, co je důležité pro společenství a jeho aktivity – nikoli ke zpřítomnění kalvárské oběti.

Tradiční mše je jak nebezpečně populární, tak přirozeně odolná vůči liturgickým vylepšením nutným k dosažení naší báječné nové utopie. Proto je třeba s ní skoncovat. Inkulturace, jedna z hlavních liturgických starostí otce Reese, je toho prvotřídním příkladem. Tradiční mši inkulturovat nelze. Všude, kde jí bylo dovoleno se rozvíjet, si získává stále více prostoru a stává se základem a inspirací nové, specificky katolické místní kultury. Ale my nechceme, aby liturgie byla zdrojem kultury; přejeme si, aby kultuře, která tu byla před ní a která nad ní dominuje, sloužila. Proto jsme tak nadšeni pro amazonskou církev.

„Každou biskupskou konferenci,“ píše P. Reese, „je třeba vyzvat, aby shromáždila akademiky, básníky, hudebníky, výtvarníky a pastýře, kteří by vypracovali liturgie pro danou konkrétní kulturu.“ Zatvrzelí tradicionalisté nepochybně řeknou: „A co akademici, básníci, hudebníci, výtvarníci a pastýři, kteří v roce 1971 prosili Pavla VI., aby neničil tradiční mši, jež ,inspirovala plejádu nesmírně cenných uměleckých děl – nejen mystických, ale i děl básníků, filosofů, hudebníků, architektů, malířů a sochařů všech zemí a dob.ʿ Je to pro vás dostatečně inkulturované?“

Oni tomu ale nerozumí. Signatáři tohoto dopisu Pavlu VI. (mimo jiné klavírista Vladimir Ashkenazy, historik umění Kenneth Clark, sopranistka Joan Sutherlandová a spisovatelky Agatha Christie a Nancy Mitfordová) byli ten špatný druh umělců. Bez ohledu na jejich osobní náboženskou víru bylo jejich dílo neoddělitelně spjato s kulturou, kterou vytvořila katolická Evropa, se mší svatou všech věků, a na této kultuře stavělo. My progresisté chceme, aby liturgie byla inkulturovaná v nekatolických kulturách, nikoli v katolických. Musíme se zbavit toho, čemu P. Reese říká „evropská základna“ katolicismu. Dekolonizovat (nebo spíš dechristianizovat?) liturgii!

Tohle všechno je mírná nadsázka. Bylo by však pošetilé, kdyby skuteční katolíci nad takovými články, jako je ten od otce Reese, mávli rukou jako nad bezvýznamným plácáním. Progresisté mají pro Církev konkrétní cíle. Když jsou tak hodní a svou strategii v hlavních rysech naznačí, měli bychom pozorně naslouchat a uvažovat: Chceme, aby Církev dospěla tam, kam se má vydat podle P. Reese? Pokud ne, každý bod jejich plánu nám říká, kde musíme bojovat.

Přejí si inkulturaci? Nelavírujte ve snaze zalíbit se všem. Místo toho si pevně osvojte postoj, že nejlepší kultura je ta katolická, založená na katolické mši a jí inspirovaná. Chtějí více ekumenismu? Uvažujte o tom, jak ekumenismus brání duším obdržet milost posvěcující a drží je mimo Církev Ježíše Krista, a nechtějte s tím mít nic společného. Chtějí nechat tradiční mši svatou vymřít? Důkladně se zamyslete nad tím, jak jim tradiční mše brání v dosažení jejich cílů, a pak ji neochvějně podporujte. Ona je naším ochranným valem, který pro nás od nejranějších staletí budovali papežové, světci, mučedníci a všichni naši katoličtí předchůdci. Když se jí budeme držet, jsme v bezpečí – a jsme skutečně katolíky.

Jane Stannus

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

Jane Stannusová je novinářka a překladatelka. Píše také pro londýnský Catholic Herald, americký The Spectator a National Catholic Reporter.

Poznámka překladatelky: List umělců a akademiků žijících v Anglii z roku 1971, o němž je v článku řeč, vedl k vydání tzv. Heenanova indultu (podle tehdejšího anglického primas kardinála Heenana), někdy rovněž nazývaného „indult Agathy Christie“, neboť se proslýchalo, že Pavel VI. se rozhodl ho udělit právě kvůli tomu, že mezi signatáři byla i jeho oblíbená autorka.

Zdroj:
Zveřejněno s laskavým souhlasem Crisis Magazine, https://www.crisismagazine.com/2021/fr-reese-and-the-dangerous-latin-mass?mc_cid=be8ccc7a0e&mc_eid=2b4d3aaa8c