Vzkříšení Pána je nejdůležitější událostí lidských dějin. Spasitel nám odhalil, že tento pozemský život není konečným cílem člověka, proto není ani tím nejpodstatnějším, co bychom měli klást na první místo. Tím je věčný život v nebi, nejprve ve formě nesmrtelné duše, od očekávaného druhého příchodu Krista na zem též v podobě oslaveného těla, takového, jaké měl Ježíš při svém vítězném výstupu z hrobu.

Není-li tedy náš pozemský život tou nejzávažnější hodnotou, potom jím není ani lidské zdraví, které se k pozemské existenci těsně váže. Ne, nepodceňujeme je, hraje pro nás významnou roli, je to dar od Boha. Sám Spasitel mu přisoudil značnou důležitost, zázračné uzdravování nemocných bylo při jeho veřejném působení hned po hlásání nauky nejčastější službou lidem. Tak jako nad pozemským pomíjivým životem stojí věčný život, tak i nad pozemským pomíjivým zdravím stojí věčné zdraví. V nebi se nemusíme bát, že onemocníme, tam ani nemoc, ani smrt nemají žádný důvod své existence. Vznikly jako důsledek dědičného hříchu – a spasení v nebi jsou od hříchu i jeho plodů osvobozeni. K věčnému životu a věčnému zdraví vede nejjistější cesta přes naše chrámy, v nichž je přinášena oběť mše sv., zpřítomnění Kristovy kalvarské oběti.

Nicméně narušená lidská přirozenost je schopna i Boží dar zkazit a znetvořit v modlu. Každý Boží dar, který člověk v hierarchii hodnot postavil výš, než Bůh stanovil, se stává modlou. Covid nám obnažil, že tak je tomu i s lidským zdravím. Člověk cení svůj pozemský život výš než věčný, tudíž i pozemské zdraví klade na první místo před věčným, v něž nevěří. Tato duchovní infekce zasáhla i řadu katolíků. Mnoho kostelů ve světě je úplně zavřených, ve spoustě chrámů je omezen počet účastníků, takže řada lidí se na liturgii nedostane. Modla, tj. lidské pozemské zdraví, byla vyvýšena nad věčné zdraví, které nám přinesl Bohočlověk Ježíš svou Smrtí a Zmrtvýchvstáním.

Všechny modly mají ale své oběti. I my katolíci je přinášíme, když akceptujeme ideologii hygienismu a stáváme se dobrovolně otroky omezujících nařízení o lockdownu, testování, rouškování a očkování. Mnoho biskupů a kněží hlásá myšlenku politické a epidemiologické korektnosti. Leckdy to vypadá, že prokazovat občanskou loajalitu vůči nesmyslným opatřením a podílet se na šíření panického strachu z nemoci vykazující pouze 3promilovou smrtnost je pro některé církevní představitele i pro mnohé věřící důležitější než poslání hlásat Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého Krista. Pozemské zdraví už není darem od Pána, ale molochem, pohanským bůžkem, pro něhož se vzdáváme i účasti na nejposvátnějším dramatu minulosti, současnosti a budoucnosti, na mši svaté, neboť tak to vyžadují hygienické předpisy. Těm se klaníme a ty vzýváme, nikoli Pána, který vstal z mrtvých.

Bojíme se tělesné smrti víc, než věčné smrti v pekle. V minulosti ještě před covidem jsme chodili na liturgii Vzkříšení, ale vnímali jsme a věřili, že On, Zmrtvýchvstalý Pán, opravdu přemohl hřích, satana a smrt? Právě proto vstal z mrtvých, aby nás zbavil strachu z časné fyzické smrti, jak na několika místech píše apoštol národů sv. Pavel. Jenže my, katolíci 21. století, v to už nevěříme. Kdyby ano, tak nebudeme s hrůzou a děsem respektovat všechna nařízení politiků a epidemiologů včetně těch nejstupidnějších, jako jsou zřeknutí se kontaktů s příbuznými a přáteli, cestování mimo daný okres nebo nošení respirátoru na ulici i tehdy, kdy je liduprázdná.

Nejhorší je ale tiché akceptování omezení liturgických slavností. Mnoho katolíků, kteří ještě před covidem chodili pravidelně do kostela, už tam neuvidíme. Bojí se nákazy, která nesnese srovnání ani se španělskou chřipkou po první světové válce, natož potom s dřívějším morem nebo cholerou. Jaká je jejich víra ve Vzkříšení, ve vítězství Bohočlověka nad smrtí? Netvrdíme samozřejmě, že člověk by se neměl věnovat boji s chorobou covid, že by lékařská věda byla zbytečná a nad hygienickými opatřeními a doporučeními by se dalo mávnout rukou, ale nekriticky přijímat každé omezení základních lidských práv a svobod, zejména v oblasti náboženské?

Apoštolé a prvotní křesťané byli ochotni podstoupit pro Krista i mučednickou smrt. Rádi se vzdali pozemského života ve prospěch věčného, neboť Vzkříšený Pán jim poskytl jistotu. Naši dnešní katolíci nejsou ochotni riskovat ani tu trošičku pozemského zdraví ve prospěch zdraví věčného, proto ani nejdou o Velikonocích na liturgii a spokojí se s televizním přenosem, „aby se nenakazili“. Leckdo z tradičních katolíků ale řekne: To jsou ti, co chodí na NOM. Jistě, současná rozplizlá a rozmělněná nauka pokoncilní církve, která zpochybňuje i historicitu Zmrtvýchvstání Krista, nemůže vést k ničemu jinému. Jenže ruku na srdce: Jsme my, katolíci vyznávající pravou nauku a navštěvující tradiční mši sv., lepší než oni? Věříme opravdu, že Vzkříšení Spasitele je nejdůležitější událostí lidských dějin? Věříme, že povolání k novému, věčnému životu a věčnému zdraví, které nám Pán tímto činem odhalil, je něčím mnohem víc než pozemský život a pozemské zdraví? Jsme ochotni se tímto řídit v současné nenormální covidové situaci? Na to si musí zodpovědět každý sám. Christus vincit! Aleluja!

PhDr. Radomír Malý