Přirozené plánování rodičovství lze užívat i sobecky
Diskuse o přirozeném plánování rodičovství (PPR) se často rychle zvrhnou v urputný boj mezi skalními zastánci a skalními odpůrci. Jedni hájí PPR jako mravně bezúhonnou, prospěšnou praxi, která je pro manžele jednoznačným přínosem. Druzí jsou naproti tomu přesvědčeni, že PPR je subtilní forma antikoncepce, která je manželům ke škodě, protože je vždycky lépe „důvěřovat jen Boží Prozřetelnosti.“ Zjišťuji, že sympatizuji s oběma stranami – ne proto, že s některou z nich souhlasím zcela, ale proto, že obě strany poukazují na důležitý aspekt, přičemž se jim zřejmě nedaří pravdu, kterou vidí, začlenit do širší situace.
Připusťme bez okolků především to, že sobectví nebo falešné priority mohou vést k nepatřičnému spoléhání na PPR, pokud se pro něj manželé rozhodli jako pro přirozenější způsob, jak se vyhnout dětem. Užívat by ho mohli například i bezbožní hippies, protože je ekologické a zdravější pro lidské tělo.
PPR nicméně nemůže být „antikoncepční“ v bezvýhradném smyslu (ani ho tak nelze nazývat), a to ani když se pro něj manželé rozhodnou ze sobeckých důvodů. Antikoncepce je svou mravní podstatou vnitřně špatná neboli nemorální per se, protože přímo a kategoricky odporuje jednomu z dober, která definují manželství. PPR je ambivalentnější a nejednoznačnější: manželé, kteří sledují přirozené rytmy, nedělají nic, co by přirozený akt zbavovalo jeho plodivého cíle. Sexuální styk v neplodných obdobích rozhodně není úkonem násilí či bránění reprodukčním schopnostem člověka, neboť tyto schopnosti samy o sobě Božím řízením někdy k početí vést mohou a někdy ne. Ani tento čin (či spíše nečinnost), totiž zdrženlivost v plodných obdobích, ani akt manželského setkání v obdobích neplodných nenarušují plodivou povahu sexuálního aktu, jak jej Stvořitel zamýšlel, zatímco užívání antikoncepce to evidentně činí, jak naznačuje sám její název: anti-koncepce. Z tohoto důvodu je antikoncepce – jelikož narušuje přirozený proces – protipřirozená, zatímco PPR je s řádem stvoření v souladu, neboť střídání plodných a neplodných období je přirozeným rytmem ženského těla.
„Přirozenost“ však není jediným aspektem, který je třeba vzít v úvahu. Je to kontext, nikoli však úplná analýza svobodného lidského skutku. Je třeba si položit skutečně mravní otázku: je tento (připouštíme, že přirozený) přístup k regulaci početí použit z dobrého, nebo ze špatného důvodu? Pokud se PPR užívá za okolností, které v porovnání s prvotním cílem velkého povolání k manželství nejsou vážné, jde o jeho zneužití.
Dovolte mi uvést několik konkrétních příkladů. Někdy katoličtí manželé říkají, že si chtějí na nějakou dobu „užít jeden druhého“ nebo si „zvyknout na to, že jsou manželé“, než na sebe vezmou břemeno dětí. Někdy odkládají početí proto, aby mohli oba zároveň dokončit vysokou školu. Někdy se ctnost „prozíravosti“ spojuje s požadavky životního stylu americké vyšší střední třídy – například každoroční nákladnou dovolenou, schopností splatit v plné výši školné za univerzitu nebo pokračováním matčiny profesionální kariéry.
V porovnání s vážnou povinností životního stavu, do něhož manželé slavnostně vstoupili, tyto plány nevypadají nijak úctyhodně. Například pár usilující o doktorát by možná měl manželství odložit nebo se ho vzdát, považuje-li svou akademickou práci za tak důležitou, že ji nelze přerušit nebo od ní upustit kvůli svátosti, jejíž plodnost je napodobením plodné lásky mezi Kristem a Církví a jež se má stát primárním způsobem jejich posvěcení, jejich primárním životním povoláním. Klást hlavní dobro manželství na nižší úroveň než osobní ambice a soukromá dobra, jakkoli ve správnou dobu a na správném místě legitimní, by bylo dokonce možno nazvat svatokrádeží.
Jak ve svém bezkonkurenčním pojednání vysvětluje Donald Asci, PPR obsahuje mravní nedokonalost, to jest hřích, pokud v něm je zaměření vůle proti životu – jinými slovy, pokud se početí dítěte ve skutečnosti odmítá. Zaměření proti životu lze jednoduše zjistit pomocí otázky: pokud by manželé počali dítě (ze svého pohledu) „náhodou“ či „neočekávaně“, přijali by ho s radostí jako dar od Boha? Jestliže mohou upřímně odpovědět „ano“, pak ani vyhýbání se početí pomocí PPR není výrazem vůle zaměřené proti životu. Kdyby odpověděli „ne“ nebo si nebyli jisti, máme zde pravděpodobně co do činění s antikoncepčním úmyslem.
Ano, tyto otázky mají subjektivní rozměr, a vzhledem k povaze věci ho nemohou nemít. Bůh jedná s lidmi jako s individualitami, jako s osobními subjekty. Bůh se příliš nestará, kdy umře Alík, pokud nepřestanou existovat psi (srov. 1 Kor 9,9). Zato se stará velice, kdy zemře Petr, Jakub, Jan, Salome, Magdaléna nebo Lydie. Jediný trvale platný a univerzálně existující zákon – jediný zcela objektivní zákon – je zákon lásky, který subjektivitu každé osoby konfrontuje s otázkou, kterou může zodpovědět pouze tato osoba. Na rozdíl od moderních vlád nevidí Pán lidi jako očíslované plátce daní nebo vojáky, které je možno povolat do armády. Na každého hledí s otcovskou láskou a od každého žádá to, co je tento člověk ochoten a schopen dát pro společné dobro Církve a světa. Za předpokladu, že se manželé řídí naukou Humanae vitae, je pak jediným zákonem, podle něhož budeme souzeni, zákon lásky adresovaný srdci každého člověka. Když dojde na nároky tohoto zákona, který zahrnuje bezvýhradné sebedarování v manželství, nemůže existovat žádný kompromis ani únik.
Měli by mít manželé tolik dětí, kolik jim jich Pán pošle, a nemyslet přitom na to, kdy přijdou? Bylo by moudré odložit další dítě, protože v dané chvíli je otec nezaměstnaný, matka zdravotně oslabená nebo psychicky přetížená? Nebo mají další dítě odložit zachováváním zdrženlivosti namísto užívání PPR, nebo na sebe vzít delší období zdrženlivosti, aby mohli více času věnovat modlitbě, studiu, výuce, dobročinnosti nebo jiné služby, po níž z Božího popudu touží [1]?
Pokud jde o konkrétní rozhodnutí, které mají učinit, nebo cestu, po níž mají jít, je a může být jen jediné kritérium rozlišování a úsudku: Je výsledkem tohoto rozhodnutí či cesty – uvažování o nich, rozhodnutí pro ně, život podle nich – růst mé lásky k Bohu, k mému manželovi či manželce a rodině, přibližují mě k nim a činí mě vnímavějším k jejich potřebám a právům? Dělají ze mě zbožnějšího a láskyplnějšího člověka?
To je otázka, kterou by si měli trvale klást všichni křesťané, a základní téma pro zpytování svědomí.
Peter Kwasniewski
Překlad Lucie Cekotová
Poznámky:
[1] V tomto ohledu církevní dějiny nabízejí četné příklady svatých manželů, kteří svůj manželský život prožívali ve zdrženlivosti. Znám páry, u nichž byl takový život prokazatelně nesmírně duchovně plodný. Většina moderních katolických autorů tento způsob manželského života odmítá jako politováníhodný pozůstatek manicheismu, když přitom ve skutečnosti jde o legitimní způsob života, pokud k němu manžele volá Bůh. Tvrzení, že manželé musejí spolu trvale sexuálně žít, je svévolné a nebere v úvahu tajemné působení Ducha svatého v těch, kdo jsou jeho chrámem.
Zdroj:
Celibátníci mají jistě jiné starosti, než radit manželům v posteli.
Manželé se také nepletou do života těch, kdo v celibátu žijí.
Manželé by měli mít tolik dětí,co uživí a postaví do světa.
První dvě věty jsou nepravdivé zcela. Ta třetí má něco do sebe, ale na jejím výkladu bychom se určitě neshodli.
Pokud „celibátníky“ máte na mysli autora článku, pak upozorňuji, že Peter Kwasniewski je ženatý muž a otec několika dnes již dospělých dětí. Syn je benediktinským mnichem tradičního kláštera v irském Silverstreanu.
Po přečtení článku jsem čekal, že autor má aspoň 15 dětí. Po upřesnění paní Cekotové „několik“ jsem si říkal aspoň 5. Ve skutečnosti má 2 (slovy dvě) děti.
Já jsem to nevěděla, věděla jsem jen, že má víc než jedno. Skutečnost, že jde o ženatého muže a otce, jsem uváděla jen proto, že někdo v diskusi psal něco o „celibátnících“. Článek nehájí postoj, že každý má mít 15 dětí, takže nevím, co vás ke zmiňovanému očekávání vedlo. Autor v něm pouze opakuje katolickou nauku, a to nikterak radikálním způsobem.
Je pravda,že oni celibátníci jsou k manželům více shovívavý než pan Kubula. V dnešní socialistické Evropě by totiž jeho poslední věta znamenala,že by měli mít manželé tolik dětí, kolik je to jen možné a žádné plánování by nepřipadalo v úvahu. Mně osobně je to celkem sympatické, ale přesto věřím Církvi,že v tomto ohledu nechává lidem více svobody z rozumných důvodů. Většina dnešních lidí, včetně katolíků, se řídí jakýmsi pravidlem komfortu. Pro někoho to jsou 2,3 pro někoho 5. Jen málokdo se řídí pravidlem „Co Bůh dá, to dům přijme“,které se bez velkých obětí matky neobejde. Uvidíme na věčnosti,který přístup bude odměněn více :). Pax
Ad: V dnešní socialistické Evropě … by měli mít manželé tolik dětí, kolik je to jen možné …
Právě, že ten závěr je přesně opačný. Koncový uživatel tohoto systému má málo peněz a rodičovská ani dětské příspěvky Vás z té nalakované bídy nevytrhnou. Pokud máte více dětí, tak je pravděpodobně manželka na rodičovské doma, takže to táhnete většinou z jednoho podprůměrného platu. Do toho vás stát oškubává daněmi všude, kde se dá. Schválně si zjistěte, jak jsou například v USA a v ČR dostupné bydlení nebo velká rodinná auta a zapláčete. Nemluvě o ceně pohonných hmot. Je mnohem jednodušší mít velkou rodinu v USA nebo v ČR.
Ježíš Kristus nesliboval Boží království na této zemi, není to o jednoduchosti, ale o odvaze.
„…když přitom ve skutečnosti jde o legitimní způsob života, pokud k němu manžele volá Bůh…“
S manželkou děkujeme Pánu, že nás volá, abychom v této oblasti života byli aktivní 🙂
Svatá rodina 2+1
Situace každého manželství je myslím dosti odlišná. Někdo touží po dítěti, nechce IVF a metoda PPR mu spíše slouží k větší šanci otěhotnět. Jiný zase vidí svoje limity a ví že řádně vychovat a uživit více dětí by pro něj bylo velmi obtížné. Po domluvě je možný i celibát ve vyšším věku kdy by například těhotenství mohlo pro matku znamenat vysoké riziko smrti a kdo by pak vychovával děti.
Myšlenka že by každý měl mít dětí „co to jde“ jde dle mého soudu nad rámec přikázání církve a nelze ji nutit každému. A odpovědět případnému Ano dítěti v případnému otěhotnění je povinnost… Každopádně je uvážit rozumem co jde a pak to přenechat na Pánu Bohu.
Ještě drobná poznámka. Nikdy nemáme jistotu a od určitého věku ani moc možnost že naše děti půjdou do Nebe. U sebe samotného to můžeme ovlivnit nejvíce, u ostatních, zvláště v dnešní době nepřející autoritám, výrazně méně. I velmi zbožní rodiče mohou ke stáru zůstat v rodině s katolickou vírou sami.
k tomu nám dopomáhej Pán Bůh a modlitba sv. Růžence
Jen bych upozornil, že životní úroveň v USA a v ČR je dost odlišná. Na jedné straně máte život v udržovaných dřevostavbách s velkou zahradou (na naše poměry) a pocitem, že si můžete v obchodě za stejné peníze koupit o 60 % víc věcí. Na druhé straně pak máte 2+1 nebo 3+1 v ušmudlaném paneláku nebo 80 let starý dům, kde nejsou ani pořádně peníze na opravu. Takže je jasné, že i to vítání dalšího člena je v USA poněkud radostnější.
Vůbec bych neaplikoval to, co platí tam tady. Věřte, že pokud by si měl západní člověk představit život se svou rodinou v nějakém průměrném českém paneláku nebo v nějaké klasické české krychli, tak by asi omdlel a dost by zredukoval své představy o počtu dětí v takovém prostředí.
Ano. Lidi jsou pohodlní a rozmazlení. Dřív jich i v Evropě žilo deset v jedné světnici. Spíše je trend takový, že čím se kde mají lépe, tím mají méně dětí. Taková společnost po pár generacích zanikne a bude nahrazena jinou nebo přistěhovalci.
Jo, dřív se tak žilo, ale málokdo už napíše jak. Zeptejte se těch, kteří to ještě zažili, jestli by to chtěli vrátit zpátky a poklepou si na čelo, když jim řeknete, že o tom uvažujete.
Zeptejte se tradičních katolíků na Západě, jestli takto žijí. Žil jsem tam, tak vám rovnou odpovím, že ne. Jejich a naše nižší i střední třída se nedají vůbec srovnávat. Lidé tam žijí na mnohem vyšší úrovni a jejich velké rodiny mají úplně jiné možnosti a zázemí. Jenže tady se střední třídou pomalu bere to, co je u nich nižší pozice.
A neplatí tam úplně, že čím víc peněz, tím míň dětí. Docela nápadně tam měli doktoři, bankéři, majitelé firem atd. od 5 dětí víc a to nebyli věřící.
„Většina dnešních lidí, včetně katolíků, se řídí jakýmsi pravidlem komfortu.“ Přesně to nyní potvrzujete. Někteří lidé smýšlí podobně, když říkají, že další děti ne, neboť by se nevešly do auta atd. To samé s panelovými domy nebo „krychlemi“ nevím, co máte na mysli. Nezávisí na typu stavby, ale spíše rozměru obytné plochy. To,že je člověk 21.století rozmazlený a potřebuje mít pokoj na 1-2 děti, nic nevypovídá o možnostech (pokoj samozřejmě pojme klidně děti 4) Panelový byt o výměře 100m rozhodně pojme rodinu o 10-12 členech kdyby na to přišlo… Životní úroveň v ČR a různé socialistické dávky jsou na takové úrovni, že si člověk v případě rozrůstající rodiny rozhodně může najít k tomu odpovídající bydlení – jen nesmí být rozmazlený a ubrat na tom, co se považuje za standard / komfort. Je to samozřejmě každého věc a samozřejmě každý zná své síly a možnosti. Když je někdo hodně neschopný nebo mu to neumožňuje zdravotní stav, pak je rozhodně na místě zvažovat PPR. Jen myslím, že dost často je to jen zhýčkanost a rozmazlenost naší doby, kdy se lidi rozhodují plánovat počty dětí ještě dřív, než děti mají. Nebo jen proto, že se nechtějí stěhovat / měnit práci atd. Ale vzhledem k tomu, že toto rozhodování je ponecháno manželům a jejich svědomí tak se není o čem bavit. Každá rodina musí vyhodnotit sama aneb každý svého štěstí strůjce.
🙂 Docela by mě zajímalo, jestli nějaké děti máte nebo jste jen takový rodič teoretik. Podle názorů výše bych to tipoval na to druhé. Na druhou stranu než jsem děti měl, tak jsem si to taky lakoval na růžovo.
Podívejte se, kolik takový panelákový byt 100 m2 stojí v každém okresním městě a pokud nemáte nějaký extérní zdroj peněz, tak vás čeká půjčka a splácení do šedesáti, která Vám klidně spolkne 1/3 příjmu. Pokud tam chcete nacpat 10 – 12 lidí, tak se o vás minimálně začne zajímat sociálka. Nemluvě o tom, že zavřený v takovém prostoru s tolika lidmi je na zbláznění.
Pokud chcete bydlet na vesnici a koupíte si dům v „dobrém“ stavu tj. na opravu, tak vás čeká to samé, akorát peníze budete vrážet do oprav. K tomu potřebujete auto, ať se dostanete s celou rodinou do civilizace (doktoři, školy, úřady, nějaký výlet) nebo alespoň v neděli do kostela. Pokud máte víc než 3 děti, tak potřebujete větší auto. Pokud dojíždíte do práce dál, potřebujete druhé auto pro manželku, která ve vaší pracovní době bude oblítávat všechny ty kontroly, logopedie, rodiče, nákupy atd.
S více dětmi máte manželku na dlouho doma, takže jen jeden zdroj příjmů. To se modlete, ať tu práci neztratíte nebo ať se vám nic nestane. Hodně dětí => hodně peněz, takže alespoň něco okolo průměrného platu v 35000 Kč a to budete rád, jestli vůbec něco ušetříte. S průměrným platem a velkou rodinou nedosáhnete na půjčku, takže budete vyhazovat peníze za nájem.
Věřte mi, že mít hodně dětí a málo peněz není fajn, není to romantické a časem vám to půjde na mozek.
Stěhovat se s takovou tlupou po republice podle aktuální práce je nesmysl. Právě, že potřebujete zázemí širší rodiny, ať vám pomůžou rodiče, tety.
Dále se tady nějak implicitně předpokládá, že všechny vaše děti budou od narození fyzicky i psychicky alespoň trochu nadprůměrné, ať je umíte vůbec vychovat. Nějak se zapomíná, že se vám může narodit třeba dítě s ADHD, Aspergerem atd. No, tak pak můžete do svých plánů a představ o velké rodině rovnou hodit vidle.
Jak se říká, šedá je teorie a zelený strom života.
PPR není pro neschopné a zdravotně omezené. To fakt ne. 🙂
„Podle názorů výše bych to tipoval na to druhé.“
Zajímalo by mě, podle jakých názorů. Já píši to, co aktuálně žiji, tak mi připadá, že jste teoretik spíše vy nežli já, neboť pravděpodobně svým životem popírám všechny Vaše názory o tom co jde a nejde. Způsobem,který tu vykreslujete uvažují materiálně založení lidé. Vím,že chudoba a skromnost, ačkoliv tak vyzdvihovaná JK, je dneska out a že se každý potřebuje vozit autem, mít druhé auto pro manželku atd. ale v mojí realitě každodenního života tyto věci rozhodně nejsou základní potřeby pro to,aby rodina fungovala jak má.
Stejně tak vlastní bydlení, to je většinou záležitost jen bohatých a lidí,kteří jsou ochotni upsat se bankám. Mezi první ani druhé nepatřím a opravdu mi nevadí, pokud do konce života nebudu přímo vlastnit auto, byt či dům.
Člověk se může bát o všelicos, o to, aby měl práci, o to aby měl zdravé děti, o své zdraví, o to aby měl co jíst a co si obléci… a nebo se člověk bát nemusí. Myslím,že tu pasáž snad znáte. Člověk neví dne ani hodiny i když má statků kolik chce. Já volím druhou možnost (nebát se) a myslím,že vlastní píle spojená s důvěrou v Prozřetelnost nemůže být ve svých prosbách nevyslyšena.
Představa,že jste doma zavřený v jednom menším bytě s velkým počtem dětí může být asi nepříjemná. My máme naštěstí dveře a většinu času můžem trávit i mimo byt, nevím jak to máte u Vás. Jsou tací,co svoje rodiny drží pod zámkem, pak by to problém být mohl 🙂
Jinak doporučuju se dívat na svět tak jak je a nelakovat nic na růžovo. Mně naopak s přibývajícím počtem dětí ten svět trochu zrůžověl ;).
PPR je pro všechny, ovšem ne všichni ho musí využívat zrovna Bohu-libě. Bůh zkoumá ledví i srdce, jsem dalek posuzovat konkrétní lidi. Ať si to každý rozmyslí sám, zda je upřímný sám k sobě a důvody jsou skutečnými důvody a ne jen ospravedlnění většího pohodlí a menší oběti.
Nikomu rozhodně nic nechci vnucovat. Jen se mi osobně nelíbí výmluvy typu potřeba auta, velkého vlastního bydlení, materiální věci pro děti, možnosti jezdit na dovolené etc. Působí to leckdy směšně a spíše to odráží hiearchii životních hodnot a priorit, které by však měly být u věřících postavené trochu jinak…
Myslím, že jsem svůj názor vyjádřil dostatečně a další vypisování by bylo zbytečné.
Mějte se krásně. Ať Bůh žehná Vám i Vašim rodinám.
Hm, jste dalek posuzovat konkrétní lidi, ale vaším osobním sítem neprojde nikdo, kdo by se rád vyhnul 4 dětem v každém pokoji, 10 – 12ti členné rodině v panelákovém domě ( jinak jsou rozmazlení, pohodlní, materiálně zaměření a málo se obětují) nebo ti, kteří mají vlastní bydlení (boháči a otroci bank). PPR je najednou pro všechny, i když jste před tím psal, že hlavně pro neschopné a zdravotně indisponované. Nikomu nic nevnucujete, ale zkoušíte vyvolat černé svědomí odkazem na hodnocení na věčnosti.
Mám 4 malé děti, užitnou plochu nemovitosti 80 m2, do práce 30 km, k rodičům a do města 25 km, do kostela 50 km. Auto používám vyloženě jako logistický prostředek, je 19 let staré. Na dovolené nejezdíme, ale rád bych třeba někdy rodinu vzal do Lurd, do Fatimy nebo do Říma nebo prostě někam do hezké přírody… Všechno co můžu, si dělám kolem bydlení sám.
Pak příjdete vy, a tvrdíte, že vlastní bydlení, auto, materiální věci pro děti, jsou výmluvy, které se budou, z vašeho pohledu, negativně hodnotit na věčnosti, protože jsem místo nich mohl mít o např. 4 děti víc. To mě upřímně nadzvedlo.
Píšete, že z dnešních socialistických dávek jde dosáhnout na odpovídající bydlení pro velkou rodinu. Tím pro mě ale není nájem v bytě. Prošel jsem si třemi nájmy a je to ta nejhorší varianta zvlášť pro velkou rodinu. Jednak nikdy nevíte, jak dlouho vám budou prodlužovat smlouvu a jednak jste hrozně zranitelní při hledání nového nájmu, protože velkou rodinu nikdo nechce (nebezpečí neplacení a následné problémy, hluk okolo dětí atd.). O nějakých ekonomických aspektech ani nepíšu.
Ať vám to funguje dál, toto pro mě ale není vzor ani cesta.
„Hm, jste dalek posuzovat konkrétní lidi, ale vaším osobním sítem neprojde nikdo“
Žádné osobní síto nevedu a zajímám se v tomto ohledu pouze o svůj život a moji rodinu. Už vůbec nevím, proč bych se měl snažit v někom vyvolat černé svědomí, to mi rozum nebere. Celkem silná slova… proč ta agrese? Psal jsem jen, jaký mám na tuto záležitost názor. O vyvolání emocí natož výčitek mi nejde. Říkat Vám kolik máte mít děti taktéž nehodlám, proč rovnou o 4 více – také nerozumím o co Vám jde tímto přeháněním. Vypisovat kolik máte dětí a bydlení atd. taky nemusíte. Nikdo z nás tu není Vaším soudcem, toho máme někde jinde. Nájem v bytě (paneláku :D) o trochu menší výměře než ten Váš je pro mne a dalších 5 členů mé rodiny ok, když nám neprodlouží smlouvu tak holt půjdem jinam. Svět nevidím tak černě jak vy a věřím, že nás Bůh vidí a ví, co vše k životu potřebujeme a že je kolem spousta hodných lidí, kteří by v případě velké nouze pomohli.
„Jednak nikdy nevíte, jak dlouho vám budou prodlužovat smlouvu“ Přesně tak, já nevím ještě daleko více věcí.. například zda budu za týden živ a zdráv. Nevím tedy proč by mne tyto daleké nejistoty měly jakkoli znepokojovat. Každý den má svých starostí dost a věřím, že se s každou situací dá s pomocí Boží nějak vypořádat. Bůh si své ovečky pečlivě střeží.
„které se budou, z vašeho pohledu, negativně hodnotit na věčnosti,“ Nějak mi uniklo, kde jsem tvrdil, jak se co bude hodnotit na věcnosti. To přenechávám s prominutím našemu Soudci. To je otázka pro každého. Jen jsem tvrdil, že pro někoho může být důvod zamezovat početí 5.dítěte např. fakt, že má auto oficiálně jen pro 6 lidí aj. … což mně osobně přijde úsměvné a nenapadlo by mě ani na vteřinu o tom takhle uvažovat. Už mi ta diskuse začíná být protivná. Nejdřív se mne snažíte nazývat teoretikem atd. a když Vám to nevyjde, tak pak celkem nevybíravě soudíte mé úmysly, bez toho aniž byste tušil.. Buonasera. „Always look on the bright side of life ;)“
Už dlouho jsem tady nečetla tak rozumný popis situace. Je trochu komické, že lidé, kteří běžně létají letadly, dívají se na televizi, neživí se suchými bramborami, nechají si voperovat umělý kloub a vůbec využívají výhody moderního světa, jsou, pokud jde o počet dětí v rodinách těch druhých, schopni používat argumenty jako „dříve měli 10 dětí a žili v jedné místnosti“
Kromě jiného je třeba také dodat, že „dříve“ bývalo běžné, že se dospělosti dožily jen některé z dětí a někdy bylo v rodině víc těch druhých…
To odkud máte?
Třeba tady:https://plus.rozhlas.cz/deti-v-minulosti-mivaly-tvrdy-zivot-6538787
Přístup našich předků k vlastním dětem, který se nám dnes může zdát necitlivý, má ovšem určité opodstatnění. Ještě v 19. století se v běžné rodině narodilo šest i více dětí a jen málo z nich se dožilo dospělosti.
Alexandra Navrátilová ve své knížce Narození a smrt v české lidové kultuře například uvádí, že i v 19. století, kdy se začaly vést přesnější statistiky dětské úmrtnosti, minimálně jedna čtvrtina živě narozených dětí umírala před dosažením jednoho roku. Na vině byly špatné hygienické poměry, neodborné vedení porodu i špatná poporodní péče a ošetření novorozeňat.
ty statistiky a knížky popisují dobu která se nedá srovnat s dvacátým stoletím, i když počítám že katolická víra už byla na ústupu
Hlavně nezapomínejme, že spatřovat smysl v rodině a dostat za práci zaplaceno není žádná danost USA stejně jako být sídlištní komunista s holým zadkem a potracenými dětmi není danost ČR. Oboje je výsledek svobodného rozhodnutí a velký úkol pro křesťana, českého i amerického. A nejen úkol, ale i povinnost. Spousta nároků vyslovených v evangeliích stojí právě na předpokladu dobré správy věcí člověku svěřených. I ten samaritán mohl platit za zraněného jen proto, že si předtím do kapsy příslušný obnos vložil. Ti čeští si toto nepochybně uvědomují podstatně méně.
Nebylo by možné, aby paní Cekotová konečně přeložila také něco normálního, třeba pozitivního, rozumného, něco, co by v této době také přineslo něco dobrého a hezkého? Neříkám, že se máme vyhýbat i hovorech o věcech špatných, ale tady na DaH stále dokola jsou články negativní, jen aby naštvali, někdy i dost lživé a dezinformační. Je to spíš ostuda. A někdo si pak může myslet, že je to taková ukázka určité skupiny katolíků, což snad není (části jistě ano). Tak taky konečně pište o něčem jiném…..
Naprosto si nemyslím, že by paní Cekotová překládala články nenormální, dezinformační či výhradně negativní. Pokud se Vám obsah těchto stránek nelíbí, máte zde spoustu jiných, dle Vašich měřítek patřičně optimistických a rozjásaných.
Konkrétně tento článek jsem překládala právě proto, že se týká věci navýsost normální. Lidé i v dnešní z kloubů vymknuté době uzavírají manželství, mají děti, snaží se je vychovávat ve víře. Na místě, kam je Pán Bůh povolal, směřovat ke svatosti. Nemyslím, že by článek Petera Kwasniewského byl negativní, natož pak lživý či dezinformační. Pokud ovšem natrefíte na něco cituji „pozitivního, rozumného, něco, co by v této době také přineslo něco dobrého a hezkého“ a co by bylo zároveň katolické, klidně mi pošlete odkaz. Může to být anglicky, francouzsky nebo španělsky. Nemůžu sledovat všecko.
třeba toto: https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/210315vaty-stolec-cirkev-nemuze-zehnat-svazkum-osob-stejneho-pohlavi
Problém je v tom, že tyhle typy zpráv o samozřejmostech jsou českém jazyce dostupné na oficiálních církevním servrech a tudíž nemá příliš smysl je tu zmnohonásobovat.
Lživé a dezinformacni jsou přesně které články?
Trochu oneskorene reagujem v polemike. Máme na Slovensku rušno, pripravuje sa rekonštrukcia nekompetentnej vlády Igora Matoviča, takže moja pozornosť bola upriamená iným smerom. Ale už som späť a budem reagovať. Predovšetkým ďakujem za uverejnenie tohto článku, ktorý zodpovedá línii obrany pravoverného učenia Katolíckej cirkvi, ktorú tento časopis razí. Musím sa však pozastaviť nad argumentáciou niektorých prispievateľov do polemiky pod článkom. Nebudem menovať konkrétne, pretože príspevkov v tomto duchu je viac, a tak odpoviem na všetky naraz. Neskutočne ma pohoršujú argumenty typu: v dnešnej dobe by mali mať ľudia toľko detí, koľko je možné. Toto mi hlava neberie. Narodil som sa v roku 1953. Žili sme z platu nebohého otca, ktorý zarábal 820,- Kčs. Bývali sme v nájomnom dome, ktorý pre zamestnancov postavil podnik, v ktorom nebohý otec pracoval. Moja dnes už nebohá mamka mi raz povedala: „Mala som rozpočítané, koľko peňazí môžem minúť každý deň. Raz odo mňa jedna pani požičala 20,- Kčs a ja som v posledný deň pred výplatou už nemala za čo kúpiť jedlo pre vás.“
Aby sme v zime nezamrzli, rodičia chodili kradnúť drevo na blízku stavbu. Keď sa mamka išla spovedať, pýtal sa jej kňaz: „Museli ste ísť kradnúť?“ Mamka odpovedala: „Ak by som nebola išla s manželom kradnúť drevo, pomrzli by sme. Všetky peniaze, ktoré manžel zarobí, minieme na stravu.“
Vtedy jej kňaz povedal: „V tomto prípade nemáte hriech, pretože ste museli zachrániť životy sebe i deťom.“
Vážení, toto sa nestalo v stredoveku, ani niekedy v 19. storočí! Toto sa stalo po druhej svetovej vojne a zažil som to ja na vlastnej koži! Dnes mám 68 rokov a keď na to niekedy spomínam, sám si kladiem otázku, ako vôbec bolo čosi také možné. Dnes sú ľudia rozmaznaní, až hrôza! Sú žiaľ aj ľudia, ktorí žijú vo veľkej biede, ale nedá sa argumentovať tak, že nebudeme mať deti, pretože doba je ťažká! Ak by takto uvažovali moji nebohí rodičia, určite by nevychovali nás, 5 vlastných detí! A vychovali nás v tej najťažšej dobe. Najhoršie to bolo zhruba do roku 1960, potom sa to podstatne zlepšilo. Nikdy sme však nehladovali. Mamka mala vždy nejakú múku a dokázala čosi upiecť. Mäso sme videli raz za čas, ale prežili sme to. Preto ma neskutočne poburuje, ak niekto dáva počet narodených detí do priamej súvislosti so životnou úrovňou!
Ono tohle kladení dětí pod tzv. životní úroveň je ze stejného vrhu jako uvědomělá výroba válečného či poválečného nedostatku. Čteme-li paměti (např. Václav Černý či jiní), tak vidíme, že válka byla vítaná coby jeden z impulsů osvědčení se „osobnosti“. Oceňována byla extáze bitev. Po válce tohle plynule přešlo ve vítání stalinismu. Všechny tyhle věci, od extáze bitev přes stalinismus až po zduchovňování tzv. životní úrovně, mají společný jmenovatel negativního vztahu k hmotným částem stvořitelského díla Boha Otce – bombardování, dekády bídy socialismu, antikoncepce a potrat, to vše jsou věci hmotné destrukce.