V takové Církvi jsem nebyl ani křtěn, ani biřmován, ani nepřistoupil k první sv. zpovědi a k prvnímu sv. přijímání
Ve svém věku jsem už pamětníkem lecčeho. Proto mohu srovnávat. Zvláště pak to, co je mi nejdražší: Církev. A tady zjišťuji, že co se dnes nazývá Římskokatolickou církví, se diametrálně liší od toho, co se tak nazývalo v době mého dětství a dospívání.
Věrouka
Jako chlapec jsem chodil do náboženství, i když to v 50. letech bylo spojeno s obětmi pro mne i pro mé rodiče. Tam jsme se skutečně učili pravdy víry, nehráli si ani neřešili nějaké kvízy apod. První svatá zpověď, sv. přijímání, ministrování….. všechno bylo jasné mimo jakoukoliv pochybnost: v Eucharistii je přítomen Pán Ježíš, tentýž, který se vtělil do lůna Panny Marie, narodil se v Betlémě, učil lid, byl ukřižován, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a seslal Ducha Svatého. Tohoto Ježíše jsem přijal při prvním sv. přijímání a poté v následujících. Toho Ježíše, který při mši sv. zpřítomňuje svoji kalvarskou oběť za spásu mou i mnohých, proto je rouhavé považovat liturgii za jakési show k oslavě jednoty společenství. Věčné světlo nad svatostánkem neustále člověku připomínalo: tady je Kristus, Spasitel. Chrámy byly otevřeny nejen ke mši sv., ale i k soukromé adoraci. Neexistovalo, aby se v kostele lidé bavili, kdo přišel, ihned zaklekl k modlitbě….. Všechno bylo jasné, jednoduché a srozumitelné.
Jenže dnes jakoby „to všechno vodnééés čas“, jak zní jedna starší píseň. V kostelech se lidé běžně baví jako na perském trhu (pak jdou ale klidně k přijímání), soustředit se k soukromé modlitbě není snadné. Že NOM vypadá úplně jinak než mše mého dětství a mládí, při níž jsem poprvé přijímal Spasitele, je zřejmé a bylo už o tom napsáno mnoho. Srovnání současného NOMu (zejména těch jeho extrémních podob, které se čím dál víc stávají normalitou) a mše svaté, při níž jsem jako 9letý chlapec přijímal r. 1956 svátostného Spasitele, ve mně vyvolává čím dál větší šok a zároveň rozhořčení, kdy musím konstatovat: ta dnešní liturgie je něco úplně jiného, co s mým prvním přivítáním Pána v srdci nemá již absolutně nic společného.
Kde je problém? V tom, že nauka, kterou jsem nasával v hodinách náboženství, byla tenkrát jasná. Dnes už není. Tenkrát jsem věděl s neomylnou jistotou, že konsekrovaná hostie je Tělem Spasitelovým, jenž je v Eucharistii dle definice tridentského koncilu přítomen „vere, realiter, substancialiter“ (pravdivě, skutečně, podstatně). V 60. letech Holandský katechismus tuto pravdu zpochybnil naukou o „transsignifikaci“ a „transfinalizaci“, chléb a víno po vyslovení konsekračních slov prý jenom mění své znamení a svůj účel. Další zmatené teorie následovaly, pravá nauka o transsubstanciaci (přepodstatnění) se dnes v NOM prostředí jen zřídkakde hlásá. Většinou uslyšíte, že jde o „symbol jednoty společenství“ apod., všechno dvojznačně a nesrozumitelně formulováno. Proč by potom věřící prožívali mši sv. s nábožnou úctou, když přítomnost Krista v Eucharistii je pouhým nejasným „symbolem“? Proč by se před svatostánkem nepobavili a nepostěžovali si, jak jsou nemožní jejich zeť nebo snacha?
No, asi bychom od nich opravdu chtěli moc, kdybychom požadovali mlčení a modlitbu před mší sv., když přítomnost Ježíše v Sanctissimu je vlastně pro ně pouhým tajemným symbolem. Ono totiž vyžadovat od nich víru v transsubstanciaci předpokládá předchozí víru, že všechno, co Písmo sv. a posvátná Tradice učí o životě, smrti a Vzkříšení Pána, jsou historické pravdy doložené autentickými svědky, kteří pro toto svědectví dali (nebo byli připraveni dát) svůj život. Pokoncilní biblistika však mluví o „legendách“ vzniklých v jakýchsi anonymních prvokřesťanských komunitách přelomu 1. a 2. stol. Mnoho současných kněží a učitelů náboženství na otázky pravdivosti Nového zákona a Tradice odpovídá vyhýbavě a zmateně, prý jde o „nedůležité věci“, dr. Tomáš Halík a další hubitelé víry lidu tento myšlenkový chaos ještě více prohlubují.
Pro nás bylo všechno jasné. To, co evangelisté a další novozákonní autoři píší o Kristu, je absolutně pravdivé, proto jsou pravdivá i Pánova slova o jeho reálné přítomnosti v Eucharistii. Pro značnou část dnešních věřících to ale už tak jasné není. Kdoví, jak to s těmi Kristovými zázraky vlastně bylo, ono koneckonců nejdůležitější není trvat na pravdě evangelií, ale na „vnitřních zážitcích“. Proto není třeba věřit, že Pán je přítomen v Eucharistii pravdivě, skutečně a podstatně, to je všechno jenom náboženská symbolika a rétorika, vždyť přece nevíme, jak to Kristus přesně řekl a co tím myslel, pokud to vůbec řekl a nevymyslela si to nějaká prvokřesťanská komunita. Co potom brání přijímat u protestantů nebo připouštět protestanty k přijímání v katolickém kostele?
Tady je příslovečné „jádro pudla“, rozdíl mezi „tenkrát a nyní“. Tenkrát jsme věřili a tak nás učili – že toto vše je pravda. Generace katolíků zformovaná po koncilu se naopak učila ve své většině, že s tou pravdou je to složitější a není ani příliš důležitá. Vnitřní prožitek a antropocentrismus místo teocentrismu, vyjádřený společenstvím věřících, to jsou nejdůležitější hodnoty, nějaká objektivní pravda Písma, Tradice a Creda už nehraje tak závažnou roli. Když pokoncilní představitelé Církve včetně papežů neustále poukazovali ve smyslu textů II. vatikánského koncilu na „úžasný přínos“ protestantských denominací (papež František r. 2017 v letadle ze Švédska mluvil o Lutherovi jako o svém učiteli, dokonce nechal umístit ve Vatikáně jeho sochu), nebo dokonce i nekřesťanských náboženství (islám, buddhismus), jestliže pontifik vydává společné prohlášení s muslimským imámem al Tayyebem, že Bůh „chtěl různost náboženství“, jestliže dokonce papež žehná pohanskému rouhačskému uctívání pachamamy – jak si to má statistický NOM katolík srovnat s Credem, jež zpívá nebo recituje při mši?
Pro nás jako děti a mládež bylo jasné: Pravda je pouze v Katolické církvi, tu zpíváme nebo recitujeme při mši sv. v Credu, ta je obsažena v Písmu sv. a v posvátné Tradici. Mimo ni existuje pouze omyl, blud. Jenže dnes? Jak má NOM katolík brát vážně víru v Nejsvětější Trojici, kterou vyznává v Credu, když slyší z úst oficiální Církve, že máme s muslimy stejného Boha? S těmi muslimy, kteří pokládají nauku o Trojici za rouhání? Jak má NOM katolík přijímat pravdy Creda o Božství, jedinečnosti a výlučnosti spásy v Ježíši Kristu, když čteme přímo v koncilním dokumentu Nostra Aetate ódy na buddhismus a islám a slyšíme z mnoha církevních míst pozitivní hodnocení Mohameda jako „proroka“, ačkoliv to byl masový vrah, pouštní lupič, smilník a pedofil?
Když hovoříte s běžnými, tzv. normálními katolíky NOM, nikoli s kovanými neomodernisty, tak většina jich nebude zpochybňovat argumenty ve prospěch pravdy obsažené pouze v nauce Katolické církve, ale zároveň všechno „odsune“ na vedlejší kolej s tím, že i u protestantů, pohanů, muslimů i ateistů existují prý také krásné myšlenky, z nichž musíme čerpat – a budou se odvolávat na dokumenty II. vatikánského koncilu a výroky pokoncilních papežů. Asi bychom jim křivdili, kdybychom jim podsouvali nevíru v Krista, oni jsou upřímně přesvědčeni, že v něho věří a také se k němu modlí….. Jenže toto už se u nich, na rozdíl od nás, katolíků odchovaných ještě před koncilem, nespojuje s absolutní jistotou, že pravda je pouze v Kristu a v Církvi, kterou založil, i když je faktem, že i pokoncilní kongregace pro nauku víry nebo i přímo papežové vydali nějaké dokumenty na obranu tradiční nauky. Ano, jenže toto již není na rozdíl od předkoncilní éry prioritou, proto hlasatelé kolosálních bludů nejsou vůbec postihováni, v Církvi prý platí „pluralismus“. Tato situace má na věřící zcela logicky ten dopad, že oni otázku pravověrnosti ani u sebe, ani u druhých neřeší. Pro ně je rozhodující Ježíš působící ve společenství kolem obětního stolu NOM liturgie, aniž se zabývají tím, jak je tady Ježíš přítomen, k tomuto Ježíši se obracejí ve svých potřebách, ale zároveň klidně konstatují, že pravda je univerzální a proto obsažená i v jiných náboženských a filozofických systémech. Zmatek nad zmatek.
Ne, toto již není Církev, v níž jsem vyrostl a v níž jsem se poprvé setkal se svátostným Spasitelem. To už je nějaká jiná denominace. Skutečně?
Mravouka
Totéž platí i v mravouce. Jako dospívajícím i mladým dospělým nám bylo jasné, že sex je určen výhradně a pouze do svátostného manželství, kdo to nerespektuje, dopouští se těžkého hříchu. Věděli jsme o lidech, kteří nechodili ke sv. přijímání, protože po rozvodu řádného manželského svazku uzavřeli nový tzv. „sňatek“ pouze na úřadě. Nemohli očekávat, že by se našel kněz, jenž by měl „odvahu“ (drzost) udělit jim rozhřešení nebo podat sv. přijímání.
Situace se pozvolna měnila krátce po koncilu ve druhé polovině 60. let. V Holandsku začali kněží běžně udělovat rozhřešení osobám žijícím v cizoložství a vím o duchovních také u nás, kteří toto dělali. Přední pražský intelektuál Jiří Němec, koryfej tzv. „pokrokového“ katolicismu v Čechách a na Moravě, se ani nerozvedl, nýbrž jednoduše opustil ženu a děti a zahájil nový život s milenkou. Klidně chodil k přijímání a kněží mu podávali. Obhajovali to jeho slovy, že prý se jedná „o věc ryze soukromého svědomí“. Poněkud ovšem „zapomněli“ na posvěcující milost a věčnou spásu. Nikdy nezapomenu na šok, který mi způsobil jistý profesor Haarsma z holandské Katolické univerzity v Nijmegen, jenž někdy v 80. letech byl hostem v mém domě a chlubil se tím, že u nich v Holandsku prý definitivně „odbourali ten přežitek minulosti nazývaný zpověď“. Nahradili ho prý tzv. pastoračním pohovorem, k němuž se musí věřící nejméně měsíc dopředu přihlásit. Pokud si přeje, může toto setkání skončit i udělením svátostného rozhřešení, přičemž hříchy proti 6. a 9. přikázání jsou tabu a kněz, i když o nich ví, se na ně nesmí ptát.
V 90. letech se najednou, alespoň podle mé paměti, mezi katolickou mládeží ujala móda na sexuální život v době známosti. Inspirováni různými moralisty ze Západu tvrdili, že prý Ježíš nechce striktní zákazy, ale milosrdenství. A byli kněží, kteří jim bez skrupulí udělovali rozhřešení a podávali Tělo Páně. Ti, kteří odmítali, dostali nálepku „rigorozních, bigotních, ultrakonzervativních“ apod. Masově rozšířená antikoncepce aspoň částečně chránila před komplikacemi s případným otěhotněním.
To je ovšem další smutná kapitola. Když papež Pavel VI. vydal r. 1968 svou encykliku „Humanae Vitae“, v níž ve smyslu tradiční nauky Církve odmítl umělou antikoncepci, jednotlivé episkopáty světa revoltovaly a ponechaly to na svědomí každého páru. To velmi rychle proniklo i k nám za „železnou oponu“. Osobně jsem zažil někdy na přelomu 70 a 80 let další šok signalizující, že s mojí církví není něco v pořádku. Byl jsem u zpovědi u jednoho kněze. Téma antikoncepce jsem vůbec nezmiňoval, neboť jsme s manželkou s tím nikdy neměli problémy, ona ji prostě s mým plným souhlasem vůbec neužívala. Nicméně dotyčný kněz bez jakékoliv logické vazby na to zavedl řeč a začal mi radit, aby manželka umělou antikoncepci brala, je prý to prospěšné. Samozřejmě jsme já i žena takovou „hraběcí radu“ kategoricky odmítli a chovali se dál podle katolické morálky. Dotyčného patera zpovědníka nejspíš vůbec nezajímala potenciální abortivita umělé antikoncepce.
A potraty se stávají dalším bodem Desatera, který tiše mizí z povědomí věřících. Jistěže papež Jan Pavel II. byl velkým bojovníkem proti tomuto odpornému zločinu (především encyklika Evangelium Vitae r. 1995), což se u nás tenkrát vnímalo a navenek schvalovalo. Jenže něco jiného byla slova – a něco jiného skutky. Kvůli případným soudním sporům nechci veřejně v tomto článku uvádět konkrétní jména žijících osob, ale existují i u nás gynekologové, kteří provádějí potraty, a přitom klidně přistupují ke sv. přijímání – a je jim bez problémů podáno. A nejen to, tito lidé dokonce sami přisluhují v NOM ritu jako rozdělovatelé Eucharistie a podávají ji druhým.
Na Západě v NOM je situace ještě horší. Zpověď byla odstraněna, osobně jsem viděl v Německu, Rakousku a Lucembursku zpovědnice v chrámech, které sloužily jako odkladový prostor pro smetáky a hadry. K přijímání jdou ale všichni včetně katů vraždících nenarozené děti, smilníků, cizoložníků, lesbických a homosexuálních párů, transsexuálů a vůbec lidí s LGBTQ. Nikomu není odmítnuto. Toto ještě prohlubuje chaos vyvolaný encyklikou papeže Františka Amoris Laetitia, která fakticky uvolňuje prostor pro podávání Těla Kristova párům žijícím v neregulérních vztazích, a zejména potom vyjádření argentinského episkopátu schválené papežem, jež toto výslovně povoluje.
S morálkou se stalo totéž, co s věroukou. Navenek se z oficiálních vatikánských míst nic nepopírá, ale hlasatelé heterodoxních názorů je mohou klidně přednášet z kateder církevních učilišť nebo je publikovat v oficiálních církevních médiích. Obhájcům ortodoxie není k tomu poskytnut prostor, jsou umlčováni a zastrašováni i z vyšších církevních míst. Káravě jsou upozorňováni, že mají být „tolerantní“ a křesťany prý nikoli rozdělovat, ale spojovat. Někteří američtí biskupové sice před lety odmítali podávat Tělo Páně Joovi Bidenovi za jeho propotratové postoje, jenže narazili na své spolubratry. Nový papežem Františkem jmenovaný arcibiskup Washingtonu kardinál Wilton Gregory vyhlásil, že on a jeho kněží budou Bidenovi podávat bez problémů. Argentinský prezident Alberto Fernandéz, bojující za maximální liberalizaci potratů, přijal loňského roku Eucharistii dokonce i při mši ve Vatikáně a byla mu bez okolků podána.
Tento zmatek vede k tomu, před čím již loni varoval kardinál Raymund Burke. Nekatolická veřejnost, když vidí, že Katolická církev, navenek tak přísná vůči potratům, klidně podá Tělo Páně i vrahům nenarozených dětí, snadno získá mylný dojem, že ona svoji nauku změnila. A nejedná se pouze o nekatolickou veřejnost. I ta katolická zformovaná už po koncilu si odnese představu identickou s postojem vůči věrouce: pravidla sice platí, ale nesmí se brát zase až tak smrtelně vážně, jsou mnohem důležitější záležitosti pastorace, ekumenismu, společenství atd. Kauza s vakcínami proti Covidu, kdy i samotná vatikánská místa navzdory spojitosti s potraty vyzývají katolíky, aby se dali naočkovat, jen dokresluje tento ďábelský chaos.
Co dál?
Nikomu svůj názor nevnucuji, ale pro mne je jasné, že tato současná podoba Katolické církve je zcela odlišná od té, v níž jsem byl jako dítě a mladý muž zformován. Co z toho plyne? Nic víc a nic méně než to, že katolík, jenž cítí totéž, co já, musí autentickou podobu pravé Kristovy Církve hledat. Najde ji? Ale ano, Pán nikdy nenechá své věrné na holičkách. Oficiální struktura novocírkve fakticky nefunguje, papež dle pokoncilních výkladů je pouze „primus inter pares“ (první mezi rovnými), jeho rozhodnutí nemusí být brána závazně. Co ale funguje, to jsou torza autentické církve, která se drží a mají dorost, ať už jde o tradiční komunity kněží a řeholníků, nebo o kněze ve strukturách oficiální církve celebrující tradiční ritus a věnující se autentické katolické katechezi. Katolík hledající podobu pravé Církve Kristovy si tady může vybrat dle naturelu a dalších okolností. Existují i biskupové hlásající pravou katolickou nauku, i když jsou odstaveni na vedlejší kolej, např. mons. Athanasius Schneider, Carlo Maria Viganó, Jan Pawel Lenga aj.
Díky Bohu je z čeho brát, pravá Kristova Církev žije a má dorost, i když je v současnosti pouhým „malým stádem?“ Jenže slíbil někdy Kristus své Církvi něco jiného?
PhDr. Radomír Malý
Dekuji moc , pane doktore!
Plně souhlasím a je podivné , že já jako konvertita obrácený z ateismu vidím to úplně stejně jako pan doktor Malý a křesťané vychovávaný od mala ve víře to nechtějí slyšet a tváří se , že všechno je v nejlepším pořádku včetně spousty kněží.
Naprosto přesné! Vidím to jako Vy.
Nesouhlasím, není to podivné. Naopak. Konvertité jsou mnohdy citlivější na „krizi“ církve, než „věřící ze zvyku „.
Konvertita snáze prohlédne. Konvertoval z lásky k Bohu , snaží se poznat nauku Církve , shání si materiály , dostane se tím pádem snáz k předkoncilní literatuře. I když jsem byl ve víře vychován , chodil do náboženství od 2-7 třídy , moc nás toho nenaučili. Biblické příběhy bez vysvětlení nauky. Prožil jsem zprznění zlínského kostela , kdy ne každý , tu reformu liturgie chválil. V NOMu jsem byl spíš nucen ministrovat , nebavilo mě to . Do party jsem naštěstí nezapadl. Až do 40 let jsem byl dost vlažným věřícím chodící do kostela. Po konverzi před 21 jsem začal cítit krizi Církve , nechutnosti při liturgii , bavení se hned , jak předseda odešel od ponku. Bohužel mi trvalo delší dobu , než jsem poznal spojení krize s koncilem. Od toho mne odváděli koncilní konzervativci. Objevil jsem tradiční liturgii , byzantský obřad , Bugniniho výtvoru se 10 let neúčastnuji.
Nepřipadá mi, že by to bylo podivné. Jsou to pouze logické důsledky. Katolíci mladší 60-ti let nikdy nebyli katolicky formování, pouze “pokoncilně“. A ti starší, s katolickou formací, se jednoduše přizpůsobili a zapomněli. Možná někdy nostalgicky zavzpomínají na staré časy, ale jsou svými dětmi a vnoučaty (dokonce i kněžími) okamžite poučeni, že je to zastaralé, překonané a nepotřebné. My jsme teď přece moderní lidé v moderní době a tak máme i moderní víru a církev.
Katolická víra (a zní vyplývající morálka) je jednoznačná, tvrdá a velice náročná. Pokud nemáte trvalý zdroj jejího obnovování, není jednoduché si ji udržet. Můžete ji pak podle libosti ohýbat a překrucovat, zvlášť, když vás k tomu nabádá i kněz. Pokud v téhle ohybné a překroucené církvi žijete od malička, tak nemáte žádné srovnání katolické víry, pokoncilní víry a nevíry. Můžete srovnávat pouze s tím, co bylo před pár lety, jak jsem psala výše. V tomhle mají konvertité velkou výhodu. Oni ví, proč konvertovali ke katolické církvi a mohou tak srovnávat, jestli to (proč konvertovali) od katolické církve také dostali. Pěkně je to, mimo jiné, popsáno i v knize Mitra a hůl.
Sama jsem katoličkou od malička a s hanbou přiznávám, že jsem, až do objevení tradice před 4 roky, nevěděla, co to vlastně doopravdy znamená být katolíkem. Nevěděla jsem skoro nic o katolické víře, o Trojjediném Bohu, o mši svaté, o milosti obnovované Kristovy oběti, o tradici, … . Já jsem se totiž, díky Novus ordo, ani neuměla pořádně modlit!!!
Ano, když jsme byli s manželkou poprvé na tradiční mši, zjistili jsme, oč jsme byli okradeni.
Dnes ovšem existují konvertité a konvertité, neboli i ti konvertité se proměnili.
Osobně si myslím, že taková ta konverze, kdy člověk čte Nový zákon, rozmýšlí základní pojmy pro něj zcela nového křesťanství a aktivně přijímá spásné dílo Boží, že to je marginální záležitost, nejspíš geograficky závislá – čím více na západ, tím vzácnější. A takový konvertita pochopitelně ihned vidí, že to, čím momentálně žije, v Církvi málokoho zaujme a je odloženo na druhé či třetí koleji. A ovšem nemůže čekat nic jiného, než boha-mašinku, hřešení proti společenství a rozpsychologizování své osobnosti plné strachu, v tom se úděl takového konvertity neliší od údělu kohokoli jiného.
Mnohem častější typ konverze je ovšem odlišný. Takový člověk si ponechá svůj dosavadní život a je vřele přijat coby do doby vtělený křesťan. Svatý Otec František v projevu v americkém Kongresu takhle vyzdvihl dva představitele „amerických hodnot“, konvertitu a konvertitku. Konvertitka svůj dosavadní boj proti zlu kapitalismu „pokřesťanštila“ tím způsobem, že účast na demonstracích a studijní návštevy sociální spravedlnosti castrovské Kuby doplnila pobožností růžence. Konvertita se pro změnu vydal za moudrostí Asie.
V malých českých poměrech pak může být konvertita původní profesí politolog, který je po konverzi uvítán v tisku, v řádech, atd. a občas napíše o evropské solidaritě, o křesťanských zakladatelích EU, o době postfaktické a dezinformacích, o kázání Božího království v prostředí sociální nerovnosti, a tak.
Dr. Malý je mezi staršími ročníky výjimka , co poznal hlubokou krizi. Většina starších , co prožila normální formaci , nové poměry chválí. Jak mši rozumíme , jak již Církev není přísná . Na argument o kontinuitě odpoví… otcové na koncilu to změnili, usoudili , že je třeba změn. Moderní “ katolík “ čerpá politické názory z ČT , jeho katechismem je KT , čte Halíka a jiné “ pokrokové autory“. Mezi návštěvníky tradičních mši převažují mladí s dětmi , což je potěšující.
Pro: I. Sprušanský: Promiňte, ale pokud cítíte potřebu soudit a volit mezi Tradičními a Modernisty, tak jste nekonvertoval ke křesťanství ale z jedné mentální sekty do jiné. Cestu k Pánu nenajdete v jejich sporech ale v modlitbě ticha (Sv. Terezie z Avily, Sv. Jan z Kříže, sv. František a mnoho jiných).
To je přesně to, co může napsat jedině modernista.
Zajisté. Sv. Terezie z A.(1515-82), sv. Jan z Kříže (1542-91, v podstatě umučen), sv. František (1182 -1226) – samý modernista (Trident 1545-63). Sektáře z člověka nedělá návštěva NOM nebo tradiční mše ale pohrdání návštěvníky té druhé.
Rostislave, katolík nemůže modernismus hájit. Můžete hájit věci a lidi obviněné z modernismu jedině tím, že modernismus tam ve skutečnosti není. Ale ne tím, že je a že je v p
Pripojuji se se stejnou zkusenosti. Vrele diky za clanek. Jsem stastna,ze jeste mohu byt pri msi sv. Tradicni.
Přesně tak to cítím i já. Žijí v Itálii a předpokládala jsem že přicházím do silně křesťanské země. Velké zklamání. Často mám dojem že nejsem na mši, ale na nějaké estrádě kde se i zatleska když se něco povede (např. první přijímání či nějaký hudební doprovod) Neskutečně tou neúctou trpím.To že tu všichni přijímají na ruku je už detail,který dokresluje úpadek adorace eucharistie.
Není co dodat, u prvního svatého přijímání jsem byl 1953! Naprosto stejný názor, jak autor.
Naprosto přesné, vystihl jste to, pane doktore. Díky – člověk si hned připadá míň jako „sám voják v poli“…
Vaše slova jsou reprezentací modernismu – relativizace a zase jen relativizace. Odrazem tohoto přístupu je ten velký chaos dnešní společnosti. Tradiční pojetí katolické víry – s její jasností a řádem – člověka ukotvuje.
Pardon, komentář patří paní Stuchlíkové níže
Strasně z toho leze touha po jasnosti, neocjvějnosti, systému… a za mě strachu. Bůh neni automat nebo soudce, do kterého se hodí vstupní data a vyleze vzdycky stejná jednobarevná odpověđ. Někdy je rozvod hřích… a někdy ne. Jsou důležitější věci než sledovat kdo s kym spí. Přítomnost Nejsvětějšiho ve svatostánku preci neznamená, že lidi spolu nemohou mluvit. ( samozrejmě, že rušit okolí tak, aby se nemohlo modlit je bezohlednost) Vždyt kdyz chodil do hospod pít s nevěstkami a celniky taky všichni jen nemlčeli… Eucharistie neni odměna pro vítěze, ale posila pro putující, všechny. Ježíš od sebe nikoho nevyháněl, jen ty, co chtěli v chrámu obchodovat…Bůh je věčný, živý a milující.
Rozvod někdy nemusí být hřích, ale druhý „sňatek“ již jednou sezdaného a rozvedeného jím je vždy.
Nemyslím si. Svět není černobílý a Bůh nemyslící, neempatická mašinka.
Bůh jistě není nemyslící, neempatická mašinka, ale jho zákony platí a on je nejvýš spravedlivý.
Chvála Kristu. Usilovat o jasnost, neochvějnost a systém ve věcech, které rozhodují o věčném osudu nesmrtelné lidské duše po smrti, je přirozená povinnost. Člověk se musí co nejvíce vzdálit všemu, co je svou povahou těžce hříšné. Bůh ustanovil viditelnou hierarchickou Církve, aby byly lidstvu hlásány podmínky věčné spásy jasným a hodnověrným způsobem. Nejvyšším zákonem církevního práva je spása nesmrtelných duší. Od toho, se pak odvíjí vše ostatní. Bůh, kterého Ježíš Kristus nazýval svým Otcem, je nejen věčný, živý a milující, ale také to je Nejvyšší bytost vyžadující posvátnou úctu, klanění a uctívání obětním kultem. Je absolutně spravedlivý, nemilosrdně trestající všechny, kdo se dobrovolně rozhodují nečinit pokání ze svých hříchů nebo například sami nechtějí odpustit těm, kteří se provinili proti nim. Všechno to nám o Bohu říkají pravdy katolické víry obsažené v katechismu.
Kdo Vám ublížil? Proč haníte kněze, papeže, urážíte je jako „hubitele víry“? Prezentujete svoje myšlenky jako jedinou pravdu a hřešíte proti společenství, které neodpovídá Vašim představám a matným vzpomínkám na předkoncilní dobu. Proč nazýváte současnou svatou liturgii nějakou pejorativní zkratkou? Nevidíte, že šlapete po té církvi, o které si myslíte, že ji bráníte? Proč haníte církev na západ od našich hranic a mluvíte o „Západě“, jako bychom mi byli „Východ“? Jak si můžete vůbec troufat stavět se do pozice soudce papeže? Jaký ďábel vás posedl? U Vás nebude stačit svatá zpověď, ale buď exorcismus, nebo psycholog. To není myšleno jako urážka, ale jako obava o vaše psychické zdraví. Máte velký problém, neházejte to na druhé, ale modlete se, hledejte pokoru a pomoc. Bůh vás ve vašich potížích opatruj.
On je neuráží – nazývá hubiteli víry ty, kteří hubiteli víry objektivně jsou. Po církvi nešlape, brání ji. Psychologa vážně nepotřebuje. To, že mu ho doporučujete, je pro vás modernisty signifikantní, stejně jako to, že jste v celém tom svém výšplechtu nedokázal smysluplně zpochybnit nic z toho, na co v článku poukázal – a ani jste se o to nepokoušel.
👍👍
Ad Martin: Nebudu s vámi polemizovat, jen připojím tyto poznámky:
1) NOM není pejorativní zkratka, ale oficiální označení „Novus Ordo Missae“;
2) Já nikoho nehaním, pokud si pozorně přečtete můj článek, tak nikde nenarazíte na moji osobní urážku papeže, já pouze vyslovuji kategorický nesouhlas s jeho heterodoxním a nekatolickým postojem;
3) Pokud kladete řečnickou otázku, kdo mi ublížil, tak by to vydalo na román, co všechno jsem si jako vyučující na teologické fakultě a publicista katolických periodik užil od neomodernistického duchovenstva a laikátu jen proto, že jsem bránil pravou katolickou víru proti bludům. Někteří horlivci z řad pokoncilně smýšlejících laiků psali mj. na mě udavačské dopisy, že prý jsem fundamentalista, ultrakonzervatiec a dokonce „fašista“ – a to rektorovi univerzity, bývalému bolševikovi. Lidé, které za komunistů nikdo v kostele neviděl, po převratu ale se z nich náhle stali velcí „pokrokoví“ katolíci. Nicméně jsem jim dávno odpustil, ostatní si musí vyřídit oni se svým svědomím a s Pánem Bohem.
Ad Dr. Malý: Pán Dr. Malý, ja si Vás naozaj vážim a s mnohými Vašimi názormi súhlasím, ale Vaša tvrdohlavosť je niekedy smiešna. Odborná terminológia nepoužíva označenie NOM. Je síce pravda, že označenie Novus Ordo Missae (NOM) použil v jednom svojom prejave v roku 1976 pápež Pavol VI., ale v oficiálnych dokumentoch Vatikánu sa toto označenie nikdy nepoužíva. To odborne správne oficiálne označenie je Messa secondo il Messale di Paolo VI. V slovenskom preklade: Omša podľa misála Pavla VI., v českom preklade: Mše podle misálu Pavla VI.) Toto označenie používa napokon aj emeritný pápež Benedikt XVI. vo svojom MOTU PROPRIO SUMMORUM PONTIFICUM z roku 2007: https://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/154381.html
Nedivím sa ľuďom ako je Renda. Bez urážky. U tých neočakávam ani záchvev sebareflexie. Ale že tak tvrdohlavo zatĺkate Vy, vzdelaný človek, to ma fakt udivuje a mrzí. Ostatne, komu naozaj záleží na pravde a dá si tú námahu, ten si to v oficiálnych dokumentoch Vatikánu vyhľadá. Vy by ste to mohli urobiť. Obávam sa však, že pre ješitnosť alebo z iného dôvodu to neurobíte. A mne je to už jedno. Nemá zmysel niekoho presviedčať. Ja budem naďalej používať odbornú terminológiu a teda odborne správne označenie Messa secondo il Messale di Paolo VI., alebo po slovensky Omša podľa misála Pavla VI., a kto bude používať nesprávne označenia, je mi ľahostajný.
Máte pravdu, ale zaužívaná zkratka NOM není označení pejorativní. Je hojně užívaná a zřejmě proto, že je praktičtější a rychlejší nazvat řádný ritus „NOM“ nežli „Messa secondo il Messale di Paolo VI.“. Stejně tak se pro mimořádný ritus užívá zkratka TLM. Tato třípísmenná označení jsou používána i na zahraničních serverech. Takže, zdá se mi, že vaše reakce je „mnoho povyku pro nic“.
Novus Ordo Missae je běžný název .
Ad K. Dučák: U nás v ČR označení Novus Ordo Missae (NOM) se běžně používá, nevidím důvod, proč bych se zdržoval pracným hledáním v oficiálních dokumentech Vatikánu. Nic nezatloukám, to znamená nelžu, jak se mi snažíte sugerovat. Ostatně má odpověď Martinovi se týkala pouze toho, že zkratka NOM není pejorativní, jak on mi podsouvá.
Pane Durčák, z logiky Vaší odpovědi vyplývá, že je Vám Pavel VI lahostajný, protože „použil nesprávne označenie“ NOM. Přesto obhajujete misál s jeho jménem. Contradictio in adiecto!
Ad Karol Dučák:
Ale Ottavianiho intervence přece hovoří o Novus Ordo Missae, a ne o Mši podle misálu Pavla VI. A to bylo v době po promulgaci NOM a před jeho účinností. Obě označení jsou zajisté možná a není důvod zasévat semeno sváru kvůli preferenci jednoho či druhého označení tohoto neblahého jevu.
Mimochodem, co říkáte, pane Dučáku, na de Matteiho monografii Druhý vatikánský koncil, s předmluvou J.E. arcibiskupa trnavského, která vyšla ve slovenském předkladu v r. 2019?
Ad: Dr. Malý, M. R., Anna Lavrová: mne je srdečne ukradnuté, že v Čechách sa používa nesprávne označenie svätej omše. Mne je ukradnuté, že takéto neodborné označenie použil kardinál Ottaviani. Mne je ukradnuté, že takéto označenie používa údajný historik Dr. Radomír Malý. Tým horšie preňho. Toto všetko len dokumentuje mizernú úroveň diskutujúcich v tomto plátku. Ja netvrdím, že je situácia v súčasnej Katolíckej cirkvi ružová. Sám bojujem proti nešvárom v nej. Ale začínam poctivým štúdiom dokumentov Vatikánu a neuspokojujem sa informáciami z druhej, alebo tretej ruky. Toto odporúčam každému, kto chce riešiť problémy v Cirkvi.
Panečku, to je ale pýcha!
„Údajný historik“? Jste ochoten sáhnout už i k urážkám?
Ad Lucia Cekotová: vážená pani Cekotová, nehnevajte sa na mňa, ale ja si donekonečna nebudem klásť servítku pred ústa a tolerovať dlhoročné sústavné ignorantstvo. Človek, ktorý mi arogantne napíše, že on nemusí študovať dokumenty Vatikánu a ktorý si nedokáže priznať omyl, u mňa nie je seriózny historik. A teraz k tomu nesprávnemu NOM. Všetci používatelia tohto paškvilu sa odvolávajú na prejav pápeža Pavla VI. z pondelka 24, mája 1976, v ktorom pápež údajne použil označenie Novus Ordo Missae ako názov svätej omše. Je to nezmysel. Ja som si ten prejav na rozdiel od pána „historika“ Malého preštudoval a označenie Novus Ordo Missae som tam nenašiel. Čiže každý, kto používa označenie NOM, stavia na chimére.
Každý si to môže overiť:
http://www.vatican.va/content/paul-vi/la/speeches/1976/documents/hf_p-vi_spe_19760524_concistoro.html.
Ad Karol Dučák: vyjadřovat se k vašim nechutným invektivám je pod mou úroveň. Měl byste se stydět, ale to arogantní všeználkové vašeho typu asi ani neumí. Zkusím to tedy věcně: označení NOM jako zkratka Novus ordo missae není pejorativní a používá se naprosto běžně u nás i v zahraničí, stejně jako TLM pro tradiční mši sv., která by se jistě také mohla nazývat „mší sv. podle misálu Jana XXIII.“ Pro obě by se dala najít i další označení. Když zkratku NOM používám já, rozhodně se neodvolávám na žádný projev Pavla VI., třebaže vy arogantně tvrdíte, že „všetci používatelia…“ Já tedy nikoli. Je mi srdečně jedno, kdo to použil jako první. Je to prostě praktické, stručné, zaužívané označení něčeho jasně definovaného, abychom, když se bavíme, věděli o čem. Tak jazyk funguje, víte? Vám jistě nikdo nebrání mnohomluvný název používat, ale jednak kvůli tomu laskavě nemistrujte všechny ostatní a jednak nám nepodsouvejte a priori špatné úmysly. Název „mešní řád“ snad nemůže připadat pejorativní dokonce ani vám, tak že by vám tedy vadilo slovo „nový“ jakožto trvalá připomínka toho, že jde o nový, umělý výtvor, o rozchod s předchozí tradicí?
Kromě toho nemáte pravdu, va vámi odkazovaném projevu Pavla VI. se označení „novus ordo missae“ vyskytuje. Italská verze str. 4: „L’adozione del nuovo «Ordo Missae» non è lasciata certo all’arbitrio dei sacerdoti o dei fedeli: e
l’Istruzione del 14 giugno 1971 ha previsto la celebrazione della Messa nell’antica forma, con
l’autorizzazione dell’ordinario, solo per sacerdoti anziani o infermi, che offrono il Divin Sacrificio
sine populo. Il nuovo Ordo è stato promulgato perché si sostituisse all’antico, dopo matura
deliberazione, in seguito alle istanze del Concilio Vaticano II.“ Totéž latinsky: „Usus novi Ordinis Missae minime quidem
sacerdotum vel christifidelium arbitrio permittitur. Instructione autem edita die quarto decimo
mensis Iunii anno millesimo nongentesimo septuagesimo primo provisum est, ut Missae celebratio
antiquo ritu sineretur, facultate data ab Ordinario, tantummodo sacerdotibus aetate provectis vel
infirmis, qui Divinum Sacrificium sine populo offerrent. Novus Ordo promulgatus est, ut in locum
veteris substitueretur post maturam deliberationem, atque ad exsequendas normas quae a
Concilio Vaticano II impertitae sunt.“
Pro pana Dučáka:
No, to asi moc dobře nehledáte. Je sice pravda, že Pavel VI. ten výraz nepoužívá jako nějaký oficiální název, nicméně v těch promluvách se to spojení objevuje.
V tom projevu ke konzistoři, na který odkazujete, například čteme „Usus novi Ordinis Missae“ nebo „Novus Ordo“. Podobně v alokuci z 28. 4. 1969 čteme v úvodu o „de promulgatione sive novi Ordinis Missae, sive novi Calendarii Romani“ nebo „Huc spectat novus Ordo Missae…“.
A ten termín se prostě vžil, i v odborných kritikách, můžete se rozčilovat, jak chcete. I když s Vámi souhlasím, že není zcela šťastný. Totiž z toho důvodu, že se pak snadno zapomíná na nešťastnou teologickou revoluci, které proběhla v roce 1969 také v proměnlivých částech mše (což je v posledních letech důkladněji zkoumáno).
Ostatně Vy to s nějakou přesností také nepřeháníte. V jednom svém článku jste použil jako základní obecný „termín“ pro skupinu tradičních katolíků (které odlišujete od „ultramodernistů“ a „konzervativních“ stoupenců hermeneutiky kontinuity) dehonestující výraz „ULTRAKONZERVATIVNÍ KVERULANTI“, což je vlastně pouhá nadávka.
Ale to je podle Vás v pořádku, že? Vždyť Vy jste ten učenec. Škoda, že Vás asi neznal třeba takový Mons. Gherardini, bývalý děkan teologické fakulty na Lateraně, který ještě za Benedikta XVI. došel k závěru, že hermeneutika kontinuity je chabá. A mnozí další přední tradiční intelektuálové. Škoda, mohl byste je poučit.
Jenom nějak moc nerozumím, proč tady píšete své příspěvky. Stejně snad nikoho nepřesvědčíte. Koncilní „konzervatismus“ se stále více dostává do propadliště dějin, kam mu pilně pomáhá papež František a ultraprogresivní biskupové (jmenovaní mnohdy do svých funkcí Janem Pavlem II. a Benediktem XVI.).
A. K.D. Poctivým studiem dokumentů V2? Myslel jsem, že se začíná studiem aspoň Nového Zákona, ale jak je vidno, Vaše studium začíná s V2…což o Vás vypovídá víc než dost.
Pro Martin:
Přijde tradiční do nebe. Ptá se sv. Petra, je tu ten můj soused, co chodil na NOM? Ano, už na vás čeká. Hm, kroutí hlavou tradiční – Bergoglio už má prsty i tady….
Otřepaný vtip lze samozřejmě i obrátit. Hlavně děkujme pánu Ježíši,že „má i jiné ovce, ale ty nejsou z tohoto ovčince“. Ví, že by se mu v jednom ovčinci ovečky sežraly….
Toť tragédie těch, kdo věří hlavou a ne srdcem, na kterékoli straně. Proto Ježíš oslovil rybáře a ne teology. O modernistech ani tradičních není v evangeliu ani slovo. Ježíš spojuje. Co rozděluje, je od jeho pokušitele na poušti. Narozen v roce 1949 na vesnici, prošel jsem stejnými obdobími. Můj první kněz, blahé paměti, mne jako ministranta učil pokoře, někdy docela rázně. Moje hluboce zbožná maminka tomu, abych se do kostela chodil modlit, ne koukat, jak/či kde to dělají ti druzí. Za úvahy „čí je církev“ by mne hnala pometlem.
„O modernistech ani tradičních není v evangeliu ani slovo.“ — To tedy rozhodně nesouhlasím.
“ Za úvahy „čí je církev“ by mne hnala pometlem.“
Ano, protože byla vychována v tradiční víře a zbožnosti.
Co by vám maminka řekla na encykliku papeže Františka o rozvedených a znovu sezdaných, jimž „povolil“ přistupovat ke svatému přijímání? Lidem žijícím v cizoložství?
Co by ta dobrá žena řekla na „přijímání“ na ruku?
Jak by se dívala na ministrantnky, nyní oficiálně povolené papežem?
A tak se dá pokračovat.
Nakonec bychom se dostali k tomu, že s textem pana Dr. by neměla problém. Ten máte vy, protože jste od víry, v níž jste byl vychován, odpadl.
No jo, ale když mne tehdy učil ten pan farář, že kdo …přijde soudit živé i mrtvé… tudíž i rozhodnout kdo odpadl, bude ten, kdo se za mne nechal přibít na dřevo. Říkal mi i jméno ale o p. Smileym nebyla řeč. Buď ho jenom neznal anebo jsem příliš tradiční a opravdu vstoupil do jiné církve než Vaší 🙂
„O modernistech ani tradičních není v evangeliu ani slovo.“
To není tak úplně pravda, jednak je modernistická hereze, jak psal uz Pius X., směsí herezí, a tyto jednotlivé komponenty provázejí křesťany od samého počátku. Nic nového, do té doby nebývalého, nebylo v 19. století vynalezeno. Logický důsledek toho je, že mnohé z duchovních bojů jsou zachyceny i v knihách Nového zákona.
A pokud by se myslelo na čistě na Evangelia, pak i zde je zachycena spousta věcí, které lze přes tisíciletí přenést na půdu modernistické hereze. Např. Kristovo utkání s „modernistickým“ popíráním tělesného zmrtvýchvstání saduceji: http://www.obohu.cz/bible/index.php?styl=COL&k=Mt&kap=22&v=23#v23
Ad Lucia Cekotová, ad Criticus: dobre, nechajme emócie emóciami a skúsme používať absolútne precíznu logiku a nič než precíznu logiku. Absolútne precízna logika hovorí: omša je Missa, Ordo Missae je poriadok omše. Novus Ordo Missae je v preklade nový poriadok omše, alebo štylisticky správnejšie nový omšový poriadok. Omša nikdy nemôže byť omšový poriadok! Nová omša nikdy (!) nemôže byť nový omšový poriadok. Ak už, tak Missa Nova (omša nová). Ak niekto použije pre novú omšu názov Missa Nova, proti tomu nemôžem namietať. Ostatne toto správne označenie používa aj FSSPX: https://www.fsspx.com.br/as-62-razoes-para-nao-assistir-a-missa-nova/
Ešte raz – a viackrát už naozaj nebudem strácať čas a energiu – to skúsim vysvetliť na príklade. Každé organizované spoločenstvo ľudí sa musí riadiť nejakým prevádzkovým poriadkom. Napríklad pre hotel Merkúr na Zemplínskej Šírave platí nasledovný Prevádzkový poriadok: https://hotelmerkursirava.wixsite.com/hotel/prevadzkovy-poriadok.
A teraz: hotel Merkúr a jeho Prevádzkový poriadok síce spolu úzko súvisia, ale hotel nie je to isté ako jeho prevádzkový poriadok!
Aj liturgia svätej omše sa musí riadiť nejakým „prevádzkovým poriadkom“. Ten Katolícka cirkev zabezpečuje pomocou knihy, ktorá sa volá misál. Čiže Ordo Missae (poriadok omše) je takýto „prevádzkový poriadok“, ktorým sa riadi slávenie svätej omše. Je ním misál. Svätá omša a jej misál nie sú zhodné pojmy, aj keď spolu veľmi úzko súvisia. Jednoduchšie to už vysvetliť neviem. Pokiaľ už toto niekto nepochopí, potom takému človeku už nedokážem vysvetliť ani ten najjednoduchší pojem.
Mimochodom, som šokovaný nízkou úrovňou odbornej liturgickej terminológie na tomto portáli. Chystám článok s názvom „Vývoj názvoslovia liturgického slávenia svätej omše“,
ktorý chcem v rámci osvety prednostne ponúknuť redakcii „Duše a hvězdy.“ Ak bude mať redakcia záujem tento článok uverejniť, budem rád. Ak nie, ponúknem ho inej redakcii. Zatiaľ ponúkam začiatok článku:
Vývoj názvoslovia liturgického slávenia svätej omše
(začiatok pripravovaného článku)
Sviatosť Eucharistie predstavuje nevyčerpateľné bohatstvo Katolíckej cirkvi počas dvoch tisícročí jej existencie. Za toto dlhé obdobie sa stretávame s nepreberným množstvom pomenovaní svätých omší od prvej, ktorou bola Posledná večera až po dnešné slávenie liturgie v Katolíckej cirkvi. Ako uvádza Caban, „ustanovenie Eucharistie, a teda prvá svätá omša v dejinách kresťanstva, sa vlastne udiali pri stolovaní Krista s apoštolmi – pri Poslednej večeri.“ (Caban P.: Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku, s. 30)
Liturgia, ktorú konali apoštoli bezprostredne po Kristovej smrti a nanebovstúpení bola sprítomnením Kristovho učenia a konania, pričom mali Kristovi učeníci na pamäti Pánove slová: „Toto robte na moju pamiatku.“ (Lk 22, 19)
Už vo Svätom písme nachádzame početné zmienky o slávení svätej omše.
Rôzne názvy, ktoré kresťania dávali svätej omši, poukazujú na to, ako ju vnímali podľa formy, a ako ju chápali podľa obsahu. Vymenujme si ich:
1. LÁMANIE CHLEBA.
Týmto výrazom boli označované sväté omše prvých kresťanov. Podľa tohto úkonu spoznali emauzskí učeníci Ježiša po jeho zmŕtvychvstaní: „A keď sedel s nimi pri stole, vzal chlieb a dobrorečil, lámal ho a podával im ho. Vtom sa im otvorili oči a spoznali ho.“ (Lk 24, 30 – 31) Lámanie chleba ako označenie svätej omše nachádzame vo Svätom písme na viacerých miestach. Napríklad v Skutkoch apoštolov sa píše: „Deň čo deň svorne zotrvávali v chráme, po domoch lámali chlieb a s radosťou a úprimným srdcom požívali pokrm. “ (Sk 2, 46)
Ešte zreteľnejšia je správa: „Keď sme sa v prvý deň týždňa zišli na lámanie chleba, Pavol s nimi hovoril…“ (Sk 20, 7)
Lámanie chleba ako pomenovanie svätej omše nachádzame aj v Didaché, alebo u svätého Ignáca Antiochijského.
2. EUCHARISTIA.
Je to vzdávanie vďaky Bohu. Toto pomenovanie pochádza zo starozákonnej židovskej modlitbovej praxe, ale zastúpené je aj v grécky písaných novozákonných spisoch. Nachádzame tam grécky výrazy eucharistein (Lk 22, 19; 1 Kor 11, 24). Od počiatku bolo používalo v dvoch významoch. Označovalo jednak liturgické slávenie ako celok, no druhý význam bol užší a označoval len obetné dary – chlieb a víno, nad ktorými zaznela Eucharistická modlitba pri konsekrácii. Časté zmienky o Eucharistii nachádzame v starokresťanských spisoch. Didaché povzbudzuje vyzýva veriacich spoločne sláviť Eucharistiu slovami: „V Pánov deň sa zhromažďujte, lámte chlieb a vzdávajte vďaky. Najprv sa však vyznajte zo svojich hriechov, aby vaša obeta bola čistá.“
3. EULÓGIA.
V grécky písaných novozákonných spisoch nachádzame aj pojem eulogein (Mt 26, 26; Mk 14, 22), ktorý je príbuzný Eucharistii. Pojmy eucharistein a eulogein „pripomínajú židovské dobrorečenia, ktoré – najmä pri stolované – ohlasujú Božie diela; stvorenie, vykúpenie a posvätenie.“ (KKC, 1328)
4. PÁNOV STÔL.
Toto pomenovanie je doložené v Novom zákone, kde apoštol Pavol píše: „Nemôžete piť Pánov kalich aj kalich démonov; nemôžete mať podiel na Pánovom stole aj na stole démonov.“ (1 Kor 10, 21)
5. SACRIFICIUM (obeta)
Svätá omša je nekrvavým sprítomnením Kristovej obety kríža, je skutočnou slávnostnou obetou. Je to obeta „Chvály, totiž ovocie úst, ktoré vyznávajú jeho meno.“ (Hebr 13, 15)…
6. LITURGIA…
7. MISSA (omša)…
Toto je samozrejme len začiatok článku a mnohé pojmy sú v ňom uvedené len náznakom.
Ad Criticus: aby som nevyzeral ako nevďačník, „smekám před Vámi“, ako hovoríte u Vás, v Čechách. Konkrétne za slová, ktoré ste napísali: „Je sice pravda, že Pavel VI. ten výraz nepoužívá jako nějaký oficiální název…“ Konečne tu niekto bol ochotný uznať protiargument oponenta a urobiť aspoň nepatrnú sebareflexiu. Poväčšine totiž mi pripadajú moji oponenti ako vojaci niekde pri Verdune, ktorí budú za každú cenu obhajovať svoje tvrdenie bez ohľadu na to, či majú pravdu alebo nie. Vy ste urobili aspoň nepatrný ústupok, ale pre mňa to bol megaústupok. A položili ste mi aj správnu otázku: prečo tu píšem svoje príspevky.
Naozaj: prečo? Možno ak by bolo viac takých, ako ste Vy, teda takých, ktorí nechcú za každú cenu „ukecať“ oponenta, ale sa aspoň zamyslia nad argumentmi človeka, ktorý má iný názor, možno by to aj malo zmysel. Každopádne moja angažovanosť nebola celkom zbytočná. Získal som inšpiráciu a silný motív napísať článok o problematike liturgickej terminológie a za to vlastne ďakujem predovšetkým Dr. Malému.
Pokud jde o mě, mohl jste si ušetřit námahu. Lépe byste udělal, kdybyste se dvěma větami omluvil dr. Malému.
Děkuji za krásný, čistý a normální postoj. Došel jsem až sem v čtení komentářů a dál nebudu pokračovat. Jako odpověď pro diskutanty mne napadá : Buďte jako děti
To mě připomíná podobný vtip:
Ptá se msgr. Halík svého ministranta: „A co o mne píší tradiční weby?“
Ministrant se zamyslí a pak odpoví: „Já vám to řeknu slušně, monsignore, nic!
Souhlasím, správně napsáno a vystizeno. Miloš
Ano 18 let od křtu. Proto mě nebaví do také církve chodit. Když to není pedo nebo homo kněz, tak je to papaláš, manažer lidských zdrojů a podnikatel s kolárkem. Navíc už ani sami nevědí čemu věří. Za 20 let budou kostely prázdné…
Ztráta katolické víry od nejvyšších špiček „Církve“, postupující migrace, která změní za nějaký čas složení obyvatel Evropy, podivná pandemie…..
Přečtěte na Lumendelumine.cz: Boží soud v dějinách 22.5.2020
Já myslím že je třeba uvážit skutečnost že Církev je svatá, protože její neviditelnou hlavou je Kristus, a zároveň je hříšná protože v ní jsme my.
Tedy nelze se divit, že v Církvi jsou osoby co svatokrádežně přijímají svaté přijímání, že se rozvádí, žijí nečetně a vraždí děti. Ti asi skonči špatně, s největší pravděpodobností v Pekle. Přesto viditelná Církev totožná s Katolickou církví zůstává, neviditelná církev je výmysl Lutherům. Přes zmatky a hříchy dneška, člověk nemá jinou možnost. Tedy vyznává pravověrnou nauku a plní přikázání Boží. Nakonec zemře a nebudou to hříchy ostatních, ale hříchy jeho které rozhodnou o jeho spáse.
Zachovejme chladnou mysl a když nás vyhánějí z kostelů, nic nám nebrání se modlit a jít na mši svatou například do vedlejšího města. Doba je zlá a bude zlá ještě nějaký čas. Kdo vytrvá až do konce bude spasen.
Dtto, vidím to stejně.
Zahnani do katakomb, opuštění pastýři.
Letos 20 let od křtu a musím říci, že zcela chápu pocity pana Dr.
Díky i za ten vylev modernisty výše. Absolutně nechápou, oč jde.
👍👍
Pane doktore, jasné a pravdivé! Chvála Bohu za to, že jste napsal pravdivý pohled situace v Církvi! Mám někdy pocit, že Církev vznikla na 2.vatik. koncilu! Buďte statečný obránce víry! Děkuji!
žádný problém pane Malý, nelezu tam, kde mě to neosloví
Lepší deklaraci sobectví bych asi nenadefinoval.
Taky se modlíte „Otče můj, jenž jsi na nebesích“?
odpovídat zde nemá cenu, jelikož místní cenzor je indultista, což je horší než modernista
Pane Lekeši, už je to vážně trapné.
Žádný indult už roky neexistuje. Ale to dobře víte.
Nerad bych odbíhal od tématu, ale zarazila mě jedna věc – josef a bohuš jsou nicky JEDNOHO co se týče osoby, totožného přispívatele? To je zde možné? Někdo může mít několik nicku a těmi pak postovat třeba svoje příspěvky, takže to vypadá, že mají širší odezvu mezi čtenáři? 🙁
Samotná skutečnost mít více nicku na jedné diskuzi mi přijde jako velmi silně neetická. 🙁
Možné to jistě je, do kolonky Jméno přece můžete napsat cokoli. Viz ten přispěvatel, co vždy položí prsty na klávesnici a vygeneruje náhodný řetězec typu fhgopqfevnselkjf, viz … (jeho pravé jméno nebudu zmiňovat) dříve používající pseudonym Solipso, ovšem tady jej komolí do různých Soplisek ap., zřejmě úmyslně, aby jeho příspěvky nebylo snadno dohledatelné/propojitelné. Bylo by dokonce poměrně náročné zajistit, že to tak nebude (resp. takovou možnost přinejmenším ztížit), to by musel pan domácí nejen zavést přihlašování, ale jednotlivé účty by si musel nějakým způsobem ověřovat, třeba že by mu lidi posílali kopii občanky nebo tak něco. (A naopak sem kdokoli může psát třeba pod pseudonymem Jaroslav Klecanda, ale to byste třeba reklamoval a pan domácí by to možná dodatečně smázl, tak to se asi spíš neděje. 🙂
Nic z toho ovšem nutně neznamená, že josef a bohuš jsou nicky jednoho uživatele. Možná jsou, možná se jen druhý zastává prvního.
Jsem ze 100. tis. města, za posledních 25 let tu bylo, považte, celkem 3 povolání, je to tak POUZE 3!
Jeden karmelitán, kněz a dvě sestry. Dnes z nich zbyla jedna jediná sestra.
Není toto náhodou krize?
Když čtu NZ, tak už tam je vidět pohyb, jak se věci vyvíjí. Církev pana Malého je už nějde jinde, než za Ježíšových učedníků. Buď si musíme přiznat určitý pohyb a vývoj nebo se vrátit k apoštolům a slavit třeba Poslední večeři v leže. Nebo si prostě přiznat, že některé věci už chápeme jinak. Pan Malý se „zaseknoul“ u Tridentu, který ani moc není katolický. Prostě se především vymezil proti reformaci…
A která mše sv. je podle Vás katolická? NOM, kytarovka, či snad pobožnost v duchu Assisi?
Pobožnost už z názvu říká, že to je pobožnost a ne mše. Kytarovaka snad říká něco jen o hudebním doprovodu.
Když si udělám třeba i soukromou „pobožnost“, v níž bude centrem mé úcty třeba socha Pachamamy, pořád půjde o rouhání.
Nějak si při vší fantazii nedovedu představit, že by takoví apoštolové udělali ekumenické setkání např. v Efesu s uctívači Dia, Isidy nebo Odina.
Souhlasím. Nemáme uctívat sochy…
Ani falešné modly, které tyto sochy představují.
On je rozdíl mezi vývojem, kdy se rozšiřuje či cizeluje to, co je dané, a mezi radikální změnou, která nastolí úplně jiný směr. O tom je „zasekávání“, které vadí dr. Malému a nám ostatním. A pohyb v NZ je logický, vždyť se celá teologie teprve začala rozvíjet.
Jak ten vývoj posuzujete? Nesouvisí trochu s dobovým kontextem?
Třeba apoštol Pavel zakázal ženám nosit krátké vlasy. Dnes nám to už nevadí. Protože dřív krátké vlasy nosily chrámové prostitutky a ty dnes již nemáme. A toho „kontextu“ je mnohem víc. A nejsou ty změny taky někdy k tomu „Ježíšovskému“?
Co mají krátké vlasy společného s věroukou? To opravdu nevidíte ty radikální změny, co se třeba jen za pár posledních let dějí? Anebo Vám připadají v pořádku? Jako třeba svaté přijímání pro znovu sezdané, hlášky o tom, že Bůh si přeje náboženskou různorodost, atd.
Odsouzení krátkých vlasů je novozákonní a ještě nedávno pohoršovaly.
Proč si myslíte, že Ježíš říkal o těch rozvedených a homosexuálech, že nás budou předcházet do Božího království?
Protože si jsou vědomi svého hříchu, jsou pokorní a ponižovaní, ale mají srdce na správném místě.
Vlastně, on to říkal trochu jinak, ale dnes jsou tito hříšníci největším pohoršením. Tedy, jako by to říkal takto…
Pokud by byl homosexuál pokorný, uznal by svou vinu a přestal by žít hříšným životem.
Ježíš říkal „Jdi, a už nehřeš“, ne „Mocně hřeš, ale ještě mocněji věř“.
Myšlen je vývoj víry , ne oděvu.
Mše svatá není Poslední večeře. Je to zpřítomnění Kalvárské oběti.
A o tom to všechno je. Neznáte základy a přesto poučujete druhé.
Ježíš nám říkal, ať zpřítomňujeme kalvárskou oběť?
To má být trolling?
Že je mše zpřítomněním kalvarske obětí je nauka Církve. Viz Mal 1.11.
Ad Jan Molnár:
„Ježíš nám říkal, ať zpřítomňujeme kalvárskou oběť?“
Vaše otázka by se mohla jevit jako dětinská, učit se ale musíme všichni. Takže se obraťme s důvěrou k Církvi učící (viz např. zde: https://matonick.signaly.cz/2006/svatost-eucharistie-tema-33-slavnost-tela-a-krve-pane-11-6-2020).
Že se nauka vyvíjí , je odsouzený modernistický blud. Co pozitivního přinesli novoty? Prázdné semináře , odpad od víry , homosexuální skandály. To se ukázalo při Covidu. Zbabělí pastýři a stádo se bojí víru , smrti , věčné smrti se nebojí. Jediné , co pastýře zajímá , jsou majetky a peníze. Zavřeme kostely , nebudeme sloužit přes vánoce , máme drzost žádat stádo o peníze.
Když byly epidemie moru, tak lidi taky moc nechodili na bohoslužby.
To mi opravdu chcete říct, že když si vezmete kanonické právo a katechizmus, tak to je právě to, co učil Ježíš?
To, co se často mění, tak je naše chápání. Je to stejné, tak jako se vyvíjí vesmír, živá příroda a naše duševní a duchovní úroveň…
Když byla epidemie moru , lidé nebyli zavření doma. Konala se kající procesí , mše. Duše měla vždy přednost před pomíjejícím těle.
Články, výkřiky a pohoršení tohoto typu byly populární někdy v 70. letech. Dnes už jsme přeci jen trochu dál. Nikdo nás na Novus ordo chodit nenutí, příležitostí účastnit se katolické liturgie je požehnaně (alespoň v Čechách) a stále přibývají. Co za karnevaly si dělají modernisti ve svých chrámech (komunitních centrech), už katolíky příliš nevzrušuje a mají z toho spíše legraci. Koncilní nové náboženství se již dostatečně vyprofilovalo a postupně vymírá či splývá s ostatními sektami. S posledními papeži ten sešup nabral takové tempo, že už se nesnaží ani tvářit se navenek jako katolíci. Tím lépe, aspoň to pro některé není tak matoucí, jako když se to po koncilu zbylí katolíci (vyjma arcibiskupa Lefébvra a pár dalších, co viděli dál) snažili hrát na obě strany, tzn. věřit katolicky, a přitom slepě následovat nekatolické biskupy a papeže. Svítá pomalu na lepší časy. Teď je to ještě vtipnější s tou fake-pandemií, jak modernisti s hadrem přes obličej, rezervačními systémy a dezinfekcemi mají na ty karnevaly přeci jen omezený přístup, zatímco katolíci (až na FSSPX) pokračují, jak jsou zvyklí, bez ohledu na to, co se děje ve světě okolo. To je ta síla katolické víry přetrvávající staletími. Vládcové, státní útvary, pandemie, války, věda a technika, pořád se něco mění, ale karavana ryzí katolické víry a liturgie jede dál a směje se tomu blázinci okolo. Takže pryč s negativismem čišícím z tohoto článku a trochu víc katolické radosti do života!
Ad ….out of date: Negativismus čiší z tohoto článku? Patrně jste ho nedočetl až dol konce, poslední dva odstavce jsou jasně pozitivní.
Vážený pane doktore,
jako jáhen jsem sloužil již v několika farnostech. Jsem kovnvertita z protestantské církve. Nikde jsem však nezažil, že by se zpochybňovala pravda o eucharistii, jak ji popisujete. Nesetkal jsem se s vírou, že by eucharistie byla pouze symbolem. Ale naše zkušenosti mohou být různé.
Rovněž jsem se nesetkal s tím, že by mše svatá byla nějaká show. Taková mše by pro mne byla samozřejmě naprosto nevhodná. Ale vím, že se tak někdy, někde, děje a je mi to zcela vzdálené. Jak podotýkám, u nás s tím zkušenost nemám.
Také si nejsem vědom, že by se zpochybňovala nutnost Krista ke spáse. Není jiného jména pod nebem, ve kterém bychom mohli být spaseni. Zde ale můžeme narazit na jeden problém. Kristus po svém nanebevstoupení již působí skrze Ducha svatého a není omezen prostorem, jak když žil na zemi. Proto může působit a vtahovat skrze Ducha svatého do života s Bohem kohokoli, koho my nejsme schopni zasáhnout poselstvím o Kristu. To neznamená, že všechna náboženství vedou ke spáse. To ani nejde. Protože Kristus byl jediný, kdo prožil dokonale odevzdaný život Otci místo nás hříšníků, kteří toho nejsme schopni. Nikdo jiný. Proto, pokud bude v nebi někdo, kdo Krista neznal, nebo nechtěl díky špatnému svědectví křesťanů, ale neodolával sveřepě působení Ducha Božího, pak to bude jen díky Kristu a jeho oběti.
Proto je zde tato tenká linie mezi tím, že ne všechna náboženství vedou ke spáse, ale každý příslušník jakéhokoliv náboženství, může být spasen.
Ale souhlasím s vámi, že se církev mění. Ačkoli není z tohoto světa, přesto žije ve světě a protože ten se mění, mění se leckdy i církev. Ne vždy k dobrému. Pachamama byla pro mne obrovským šokem a zklamáním. Nevím, co si s tím počít a proto se raději za papeže a jeho spolupracovníky modlím.
Stejně tak, pokud by k tomu došlo u nás v ČR, bych se nikdy nemodlil změněnou verzi Otčenáš.
Víte, rozumím vašemu zklamání, nebo se o to snažím. Protože chápu, že vaše paměť a osobní zkušenosti zahrnuje i církev, kterou já již nezažil Chápu, že to lze vnímat i způsobem, jak to popisujete.
Jen si jsem jist, že jediné, o co je dnes třeba bojovat je, aby se na nás nenaplnilo slovo Krista o době před jeho druhým návratem – bude na Zemi tolik zla, že vychladne láska mnohých.
Sám pro sebe to vidím jako nejdůležitější v těchto měsících a dnech pandemie, kdy se v člověku leckdy vaří krev z politiků a dalších. Aby ve mě nevychladla láska a nenahradila ji nenávist.
A i když ne snad z vašich textů, z mnoha tradičních směrů je slyšet právě spíše nenávist a odsuzování. Byla by škoda, kdyby při obhajobě snad správných myšlenek, člověk propadl nesprávným emocím.
Pán Bůh vás provázej a opatruj ve zdraví tělesném i duchovním.
Pane jáhen,
vono svět je trochu větší nežli Váš uspořádaný dvoreček s kytičkami, víme ?
Dobrý den,
tak toto bylo napsáno krásně. Doplním jen, že socha Pachamamy, nebyla předmětem uctívání. Že by se k ní křesťané modlili, je klasický hoax. Je třeba chápat, že role Vatikánu je také diplomatická, Vatikán je stát a pokud přijme delegaci, váží si darů které přivezli vyslanci jiných států, funguje to tak už stovky let. Nám katolíkům by se asi taky nelíbilo, kdyby v naší ateistické zemi byly ukradeny papežské symboly při papežově návštěvě, jen pro jiné vyznání, než většinové… To, že s náboženským uctíváním např. Pachamamy všichni křesťané (ať tradiční, nebo moderní) nesouhlasí, neznamená, že cizí náboženské předměty nemůže přijmout jako dar.
Co se týká nauce o eucharistii a (běžné) mše jako show – u nás katolíků, je to samozřejmě naprostý výmysl. Na těchto stránkách jsou ojedinělé negativní jevy zveličovány a můžu Vás ubezpečit, že to není jen otázka dnešní (tzv. moderní) doby…
Problémem tradičních nebývá nenávist, tu u „místních“ tradičních necítím, ale spíš nedostatek pokory. Inu, někteří jsou papežštější než papež…
Pachamame se klaněli ve vatikánských zahradách , byla nesená do chrámu. Další z plodů Assisi.
To si musíte nejprve problematiku nastudovat. Pak je možno diskutovat.
Začít můžete zde:
http://www.duseahvezdy.cz/2017/07/12/tema-modernismu/#comment-65455
https://www.youtube.com/watch?v=bE5g2dxUk_Q
Nejuměřeněji vypadá snad toto (dáma v rudém je řeholnice):
https://www.youtube.com/watch?v=CMcV_Q8ZcP8
Je tohle „zveličování ojedinělých negativních jevů“? Nebo teprve uvážením uvedených jevů lze pochopit, odkud se vyloupla Pačamama?
jl:
No, napřed studujte Vy milý pane:
1) odkaz na koment pod článkem není argument
2) kosmická mše – kdyby jste alespoň věděl, co postujete – tohle je MŠE EPISKOPÁLNÍ CÍRKVE
3) Nejen dáma v rudém, všechny čtyři účinkující dámy jsou řeholnice, i když na Vás zapůsobila nejvíce dáma v rudém, jako červený hadr na býka 🙂
Martha Ann Kirk (v červeném) je známou teoložkou, doporučuji si od ní něco přečíst, jestli vládnete angličtinou…
Co by Vám na ní možná mohlo být sympatické je například to, že se silně staví pro militarismu USA.
Ty účinkující další tři sestry vykonaly velký kus misionářské práce. Ale rozumím, pro Vás tohle bude rouhání vždy… kontext a hlavně podstata Vás nezajímá.
ad 1) ale představuje. Pro vás nepředstavuje, anžto vás usvědčuje z omylu.
2) neumíte používat vyhledávač na youtube, nebo potřebujete vše přímo pod nosánek? Internet je plný nejrůznějších zhůvěřilostí, které se v rámci NOM nejen dějí, ale tolerují a doporučují.
3) jo a venku momentálně prší. Zhruba takovou má validitu vaše „vysvětlení“. Žel Bohu, vaše zaslepenost a evidentní totální ztráta smyslu pro posvátno evidentně omluví i takovéto zhovadilosti na místě svatém. Po tomto křepčení už nesvatém.
Pachamama – opět, neumíte používat vyhledávač? Namátkou https://www.lifesitenews.com/news/nearly-100-priests-lay-scholars-call-pope-francis-to-repent-for-pachamama-idolatry-at-amazon-synod
To, že někde pohané cosi uctívají a s čímsi se to kryje, je argument přesně pro co? Ideálně pro intenzivnější misie. Rozhodně ne pro toleranci takového synkretismu.
Znáte první přikázání?
Misie v Amazonii vypadají v současnosti tak, že v jedné z nich již 60 let neproběhl jediný křest.
Episkopální sekta. Katolíka výplody kacířů nezajímají.
Váš komentář je zcela nedůstojný. Namátkou ad 2) Nejedná se pochopitelně o žádnou anglikánskou mši, ale o slátaninu popírající dědičný hřích, Kristovo učení o stvořiteli Bohu Otci či učení vyjádřené podobenstvím o kmenu a ratolesti uplácanou v dominikánském řádu v prostředí žáků marxizujícího teologa a zároveň velké hvězdy koncilu Marie-Dominique Chenu. Slátaninu, které se představení tohoto kdysi slavného řádu prokazatelně a s nemalým nasazením po desetiletí zastávali…
Proč máte odvahu hovořit o „zveličování ojedinělých negativních jevů“ a zároveň strach podívat se pravdě do tváře?
Proč by můj příspěvek měl být nedůstojný? Dokonce zcela?
Jen mě jde o to, že vaše argumenty týkající se mše praktikované v katolické církvi podporujete nesmyslnými odkazy. Vaše argumentace zkrátka postrádá logiku a to i v tomto příspěvku.
Mám odvahu, protože chci být odvážný a s pokorou za to děkuji Pánu. Podívat se do tváře jaké pravdy? Té kterou v naší a někdy i jiných diecézích v neděli či sobotu vidím? Úplně normální, důstojná mše… to že se změní ritus neznamená, že se změní podstata…
Často mám pocit, že některým katolickým bratrům ve víře by spíše vyhovovalo přidat se k Dohnalitům, či podobným heretikům… stejné názory, stejný duch 🙁
„Často mám pocit, že …“
Víte, to je ona nedůstojnost.
Prostě si neumíte přiznat, že se dnes v Církvi se souhlasem nadřízených slaví buď přímo neplatné, blasfemické rituály, nebo, v lepším případě, mše ještě platné, ale prolnuté rejem levicových katolíků zanášejících do liturgie postmoderně kříšené staronové pohanství.
A když Vám někdo i předloží videodokumentaci a řekne, že bez uvážení tohoto nemůžete chápat odkud se ve Vatikánských zahradách vzala Pačamama, tak „začnete mít pocit, že…“ a nezmůžete se na více než na urážky, psychologizování, dohnalizování, aj.
To je mše? Vypadá to spíš jako satanský rituál………… Být tam biskupem, zlomil bych na tom knězi berlu.
Vojtěch:
I kdyby to byl satanský rituál (což není), vzhledem k náboženské svobodě, která v USA je, podporujete nesmyslné násilí. Ano, můžete se Vám to nelíbit, ale to je vše co s tím uděláte.
Být tam biskupem episkopální církve, proč by jste měl na svém knězi lámat hůl? 😀
Rev. Dr. Matthew Fox samozřejmě katolické hierarchii coby episkopál vůbec nepodléhá…
Doporučuji:
https://www.democracynow.org/2013/2/28/fascism_in_the_church_ex_priest#transcript
Pachamama je symbol And, místní křesťanští obyvatelé (na venkově) ji uctívají (dualismus). Tento kult se často překrývá s kultem Panny Marie. Je třeba chápat, že tamní obyvatelé mají k půdě a zemi naprosto odlišný vztah než my. Citujte jak konkrétně Svatý otec tento symbol uctíval a prosím bez argumentů, že to někde leželo u oltáře při mši. Zajímá mě konkrétní citace. Perfektně to vystihli američtí biskupové:
https://cruxnow.com/church-in-the-americas/2019/12/central-american-bishops-defend-francis-over-amazon-synod-pachamama/
Katolík nemůže uctívat modly. Místo poučení je v tom bludů utvrdí.
V tom případě nechápu, proč do katedrály sv. Víta někdo nepřinese sochu praotce Čecha a neklaní se ji…………
Vojtěch:
to nedává smysl, neopohané praotce Čecha vůbec neuctívají, není pro ně symbolem. Krom toho, vzhledem k počtu, organizaci a zejména zájmu je mezináboženský dialog s neopohany prakticky nemožný. Tam prostě není na čem stavět. Neopohané nemají církevní strukturu, jasné představitele. Ne, to je celé nesmysl….
Ale v budoucnosti, něco takového možné je. Pokud bude takového dialogu potřeba, možná se skutečně dočkáte pohanských symbolů, vystavených v katedrále Sv. Víta.
Nakonec i v chrámu, když je postaven Betlém se třemi tzv. králi – což jsou pohané jednoznačně, jdou se klanět židovskému králi a nedá se předpokládat, že by se poté nechali pokřtít. Tito tři tzv. králové, dle jiných pramenů mudrcové jsou také předmětem úcty – nikoliv náboženské a nikoho to nepohoršuje.
Ad Jakub Civík:
Svatí tři králové byli nejen pokřtěni, ale též vysvěceni na biskupy, stali se misionáři a jejich ostatky jsou v Kolíně nad Rýnem. Můžete se jim jet omluvit na hrob za to, co o nich šíříte, až skončí železná opona (jestli někdy skončí).
Šlo o výraz náboženské úcty vůči sošce uctívané pohany jako bohyně plodnosti, přesně takto to vidí i biskup Schneider, pro něhož jde o nejhorší akt, který se kdy ve Vatikánu odehrál. Nefalšovaný pohanský obřad.
Nejhorší akt v dějinách? Jako vážně? Satanská mše nebyla horší? Myslím,že uctívání pan mámy je jestě slabej odvar oproti tomu,co se tam vše za ne tak dávných pontifikátů již odehrálo…
Ad Martin Lejsal:
„…každý příslušník jakéhokoliv náboženství, může být spasen.“
Ano, může, bude-li Pán ve svém milosrdenství chtít, ale určitě to nebude díky příslušnosti k jinému náboženství, ale navzdory tomu.
Andělský učitel nás však varuje, že Zlý duch klame lidi dvěma způsoby: zoufalstvím a nadějí. Když hříšník spáchá hřích, pokouší ho, aby ztratil naději a obával se Boží spravedlnosti. Avšak dříve, než zhřeší, povzbuzuje ho k hříchu a posilňuje ho v naději v Boží milosrdenství.
A jak to dělá František Milosrdný? Není to, co káže, falešným předstíráním lásky, a ve skutečnosti nenávistí?
Ono se nic nezpochybni doslova. Halík taky nepopře Zmrtvýchvstání..pouze , že to neznamená , že se někde začala hejbat mrtvola. Velikonoční radost apoštolů , jejich mýtická zkušenost. Reálná přítomnost se rovnou nepopře. Jen se sníží úcta k eucharistii. Zrušením eucharistického poštu , podáváním na ruku , laiky , bavení přede mší , po ní. Obětní charakter se přímo nepopře. V popředí je hostina , večeře , společenství. Max. hostina , při které se dokonavá oběť.V učebnici náboženství o obětí ani slovo. Fotka z živého řetězu u ponku , Pán nás zve na hostinu.
Že je KC pravá se zastře ekumenismem , subsistit , že i jinde je mnoho pravdy , semena pravd jsou i v jiných náboženstvích. “ Katolíci“ zavádí protestantům jejich “ znalost“ Bible. Abrahámovská náboženství mají automaticky stejného Boha , judaismus je paralelní cesta spásy. Z liturgie se stala show , kdy se předseda předvádí před lidmi , vymýšlí se kreativity… musí se to nějak oživit. Všichni jsou do nebe , i Havel. Kněze odmítl , ale je v nebi… sdělení boromejky. Když se O. Pia ptali na koncil , odpověděl… když ryba zapáchá , zapáchá od hlavy. Hierarchie ztratila víru , jejich starosti je zdraví , majetky a náhrady. Na TF se učí bludy. Pomýlení kněží , pomýlení katechete , pomýlené stádo.
Pokud máte štěstí na konzervativního kněze a prostředí ve kterém žijete, tak Vás k úctě k Nejsvětější Svátosti a Kristově oběti přivedou. Jenže je to stále pouze úcta, kterou umí vzdávat NOM. Ten rozdíl objevíte, až poznáte úctu, kterou vzdává (a které učí) tridentská mše, tedy tradice. A ten rozdíl je opravdu do nebe volající!
A mimochodem, nepřipadá Vám zvláštní, že se pod hlavičku katolické církve schová jak konzervativní pojetí víry, tak všemožné zhovadilosti (i když jste je osobně nepoznal)? Jak je to možné, když mají všichni plná ústa jednoty? Můžete namítnout, že je to selhání jednotlivců. To by byl správný argument pouze v případě, že by katolická církev nebyla přísně hierarchická instituce s jediným velením a s fungujícím kontrolním i vynucovacím aparátem. Logicky se tedy vkrádá myšlenka, že současný zmatek je přesně to, co vedení chce. Pak je důležité se zeptat, proč to chce a kdy to začalo. Pokud tenhle problém rozpoznáte, tak stojíte na počátku cesty k pochopení.
Co vyprávěla na toto téma jedna stará katolička: „byla jsem pokřtěná v církvi, kde dění u oltáře probíhalo daleko vpředu latinskými dialogy mezi knězem a ministranty (bývalo jich tam vždy kolem deseti). Na mši a i na večerní požehnání jsme chodili hlavně v létě každý den. České bylo jenom kázání, na které jsme se těšili, protože farář byl veselá kopa, takže měl zajímavé pomůcky, jako třeba karty, s kterými jsme my hráli Prší a dospělí mariáš, nebo občas vynadal adresně nějakému farníkovi, ať nechodí do hospody, případně i celé skupině, pamatuji si na to, jak lál ženám, že mají namalované pusy a ty si je potajmu rychle utíraly… Náboženství nám ve škole zatrhl režim, občas měl někdo problém s tím, že místo na povinnou nedělní brigádu šel do kostela, což nám, dětem, bylo docela jedno, my jsme byly v tom kostele. O biřmování nemohla být řeč, živého biskupa jsem viděla až někdy v roce 1968 konečně při biřmování vlastním. To už ale někdy snad v té době začala znít v kostele čeština, slyšela jsem od babiček, které se skoro celý život modlily při mši růženec, což jim bylo od mládí doporučováno, že prý pookřály, že se mohou mše aktivně česky účastnit a mnohým se prý dokonce rozbřesklo, čím je která část mše cenná. Mše svaté si vážím a jsem šťastná, že snad za svého života budeme mít ve farnosti jako dosud vždy nějakého kněze, i když jsme se zcvrkli na malou skupinu. Nechápu, jak nějaký katolík pomlouvá jiného katolíka, je drzý na biskupy, papeže a říkám si, co by asi tito katolíci dělali v dobách vícero souběžných papežů, nebo kdyby se narodili v současnosti v zemi, kde je křesťanství pronásledováno, nebo se mohli účastnit mše svaté jednou do roka….Chtělo by to víc pokory a důvěry v Boží existenci a naši vlastní křesťanskou odpovědnost a trvalé děkování.
Ad Lenka:
Jednoho kostelníka jsem slyšela rozhořčeně vzpomínat, jak se na latinské mši sv. babičky modlívaly růženec, když se kněz „něco“ latinsky modlil u oltáře, čemu buď nerozuměly nebo to ani neslyšely. Tak jim to prý bylo i doporučováno. V NOMu se to stát nemůže – tam jsou přece babičky „aktivně účastny“ aktu předsedajícího, rozumět tomu musí, protože je to přece všechno česky a nahlas.
Je jasné, že lecčemu babičky i tak nerozumí, tak se alespoň tváří, že rozumí. A že je zde mysterium fidei? V NOMu musí být rozumět všemu, tedy jaképak mysterium? Na rozjímání či modlitbu není moc kdy, ani se to „nedoporučuje“.
Kéž by každá babička měla takovou „aktivní účast“ na kalvární oběti, jakou měli Panna Maria a sv. Jan pod křížem!
Ještě donedávna by si návštěvník NOM mohl myslet, že „aktivní účast“ lidu je nezbytnou podmínkou transsubstanciace a že sloužit NOM bez „aktivně účastného“ lidu není možné. Až streamované mše „sv.“ 2020 ukázaly, že to (asi) jde i bez lidu.
I Vám patří, paní Lenko, vysvětlení, že kritika novocírkve neznamená pomlouvání jiného katolíka, biskupa či papeže. Kárá se hereze, nikoli heretik jako osoba. Hereze se odsuzuje, ale heretik se především napravuje, obrací, což nejde bez toho, že se odhalí pravá tvář jeho hereze – jako když lékař vysloví diagnózu nemocnému člověku. A onemocnět může i papež, to je snad jasné. Kritika hereze je akt lásky k bližnímu, tolerance hereze je pravý opak.
Ad Anna Lavrová: píšete: „Ještě donedávna by si návštěvník NOM mohl myslet, že „aktivní účast“ lidu je nezbytnou podmínkou transsubstanciace a že sloužit NOM bez „aktivně účastného“ lidu není možné.“
Preboha, kto Vám nahovoril také nezmysly? Kde-kto tu kritizuje Druhý vatikánsky koncil, ale málokto si dokumenty koncilu naštudoval. Ak by si totiž preštudoval koncilové dokumenty, vedel by, že koncilový dekrét Presbyterorum ordinis rieši aj omšu bez účasti ľudu. Zacitujem
z jeho českého prekladu:
„Jako služebníci posvátného dění, zvláště při obětování mše svaté, zastupují kněží zvláštním způsobem osobu Krista, který se sám obětoval, aby lidi posvětil. Proto se vybízejí, aby napodobovali to, co konají; když totiž slaví tajemství Pánovy smrti, ať hledí také umrtvovat své tělo od neřestí a žádostivosti. (Srov. Pontificale Romanum, De Ordinatione Presbyterorum.) V tajemství eucharistické oběti, jejímž přinášením plní kněží své přední poslání, se neustále koná dílo naší spásy. (Srov. Missale Romanum, modlitba nad dary z 9. neděle po sv. Duchu.) Proto se vřele doporučuje každodenní sloužení mše svaté, protože je to úkon Krista a církve I TENKRÁT, KDYŽ NEMOHOU BÝT PŘÍTOMNI VĚŘÍCÍ. (Neboť žádná mše, i když ji kněz slouží soukromě, není přece soukromá, nýbrž je úkonem Krista a církve; církev totiž učí, že v oběti, kterou přináší, obětuje sama sebe jako všeobecnou oběť a jedinou a nekonečnou výkupnou sílu oběti kříže přivlastňuje celému světu k spasení. Vždyť každá mše, která se slouží, je přinášena nejen za naši spásu, ale také za spásu celého světa…“ (Presbyterorum ordinis, 13)
Aj Kódex kanonického práva, promulgovaný v roku 1983, umožňuje omšu bez účasti ľudu. Kánon 904 uvádza: „Kněží ať často slouží mši, pamětlivi, že se v tajemství eucharistické mešní oběti neustále koná dílo vykoupení; velmi se doporučuje denní sloužení mše, která totiž, i když nemohou být přítomni věřící, je úkonem Krista a církve, jímž kněží plní svůj
hlavní úkol.“ (CIC, kán. 904)
Ad Karol Dučák:
Vy jste mi ale zábavný diskutér, pane Dučáku! Já to myslela s lehkou nadsázkou, která je mj. rozpoznatelná i z mojí věty „Až streamované mše „sv.“ 2020 ukázaly, že to (asi) jde i bez lidu.“
Každopádně Vám mohu říci, že u mnohých mých přátel chodících na NOM vyvolalo upřímné překvapení, jak je vůbec možné slavit NOM bez kolečka věřících kolem kalvínského stolu, když se s tím v životě nesetkali a koncilový dekret Presbyterorum ordinis neměli tak dobře nastudovaný jako Vy. Prostě žili v prostředí NOM a nestarali se o lex orandi – lex credendi a nevnímali, že je „proud pozvolna odnáší od pevniny“.
Ad Karol Dučák:
A ještě si dovolím ocitovat diskusní příspěvek paní Cekotové z jiné diskusní linky z jara 2020, který pro Vás neztrácí na aktuálnosti ani dnes:
„Tři němečtí teologové neměli za současné situace na práci nic lepšího, než zveřejnit článek, v němž tvrdí, že soukromé slavení mše sv. bez účasti lidu „odporuje současnému chápání eucharistie“. Argumentují tam https://www.praytellblog.com/index.php/2020/03/18/private-masses-do-not-fit-with-a-contemporary-understanding-of-eucharist/ Mají tím samozřejmě na mysli tu novou. Pokud by snad byl ještě někdo na pochybách, že novusordoismus je náboženství odlišné od katolického, zde má další důkaz.“
K A. Lavrová: Nejsa Kalvinistou, označení „Kalvínský stůl“ pro liturgii, kterou nazýváte NOM, mne neuráží. Jen bych si dovolil podotknout, že při rozdávání chleba seděl Ježíš s učedníky u stolu. Podával jim ho do rukou a patrně si ho tak navzájem podávali i dál. Tradice vyjadřují úctu. Učiníme-li z nich ale bojiště, nevyjadřujeme úctu, nýbrž pohrdání Tím, v něhož věříme.
K poloze oltáře lze také připomenout místo, kterého se dotýkáme, říkáme-li při znamení kříže … I SYNA …. Napovídá, že Pána zajímá (nejen u liturgie), kam je obráceno srdce, nikoli, s prominutím, zadnice.
V mém věku na mě působí pobíhající nebo plačící dítě také rušivě. Jiná otázka je, zda je pro Pána rušivější to dítě, které si k němu hledá cestu, nebo starý nevrlý dědek nebo babka, kterým to vadí. Pokud jste ještě co do věku „vrlá“, omlouvám se 🙂
Ad „Jen bych si dovolil podotknout, že při rozdávání chleba seděl Ježíš s učedníky u stolu. Podával jim ho do rukou a patrně si ho tak navzájem podávali i dál.“ V pozdější fázi večeře možná, ale zahajovací obřad vypadal s nějvětší pravděpodobností tak, že jim podával vlastnoručně do úst.
I kdyby – apoštolové byli biskupové. Vztahovat tuto prax na laiky, je dokonale absurdní. Stejně jako tvrdit, že mše svatá je opakování poslední večeře Páně.
Z čeho tak, prosím, usuzujete?
Odpovídalo to tehdejším zvyklostem – obřadu, kterým hostitel zahajoval hostinu.
Čím je toto Vaše tvrzení podloženo?
Ad Anna Lavrová: nechápem, ako môže účasť na svätej omši pozvoľna odnášať od pevniny. Potom by si mal každý položiť otázku, kvôli čomu chodí na svätú omšu. Za seba môžem povedať, že mi akákoľvek katolícka svätá omša umožňuje stretnutie so živým Kristom. Najmocnejší motív účasti je fakt, že na každej katolíckej sv. omši sa uskutočňujú dva veľké zázraky. Ten prvý a najväčší je ten, že keď celebrant povie: „Vezmite a jedzte z neho všetci…“, prichádza k obetnému stolu sám Veľkňaz Kristus a rukami kňaza svojej Katolíckej cirkvi vezme chlieb, láme ho a premieňa na svoje Telo. Aj preto dali apoštoli prvým svätým omšiam v histórii Kristovej cirkvi, totožnej s dnešnou Katolíckou cirkvou, pomenovanie Lámanie chleba. A keď potom celebrant povie: „Vezmite a pite z neho všetci…“, sám Spasiteľ rukami kňaza svojej Katolíckej cirkvi vezme kalich s vínom a premieňa víno na svoju Krv. Tento excelentný zázrak sa odohrá bez ohľadu na to, či je omša latinská, česká, či slovenská, či po kostole pobehujú deti s pastelkami v „mlynskom kole“…, atď. A je tiež jedno, aký tvar má oltár. Verte mi, že kdesi na fronte v prvej svetovej vojne poľný kurát nemal k dispozícii oltár, aký je v katedrále, ale obyčajný drevený stôl. Lenže aj tam prišiel
živý Veľkňaz Kristus, na tom drevenom stole rukami toho kuráta premieňal chlieb na svoje Telo a víno na svoju Krv a poskytol vojakom rovnako cenný nebeský pokrm, ako kňaz v tej najprepychovejšej katedrále. Ten zázrak sa na katolíckej svätej omši stane vždy (!) po konsekračných slovách celebranta. Aj keby potom nastalo zemetrasenie a kostol by sa zmenil na ruiny, aj keby začali z neba padať sekery, aj v tom prípade po konsekračných slovách príde k nám, spoločenstvu svojich veriacich, živý Veľkňaz Kristus, a pripraví pre nás najvzácnejší pokrm na svete. A druhý najväčší zázrak je možnosť priamo sa dotýkať fyzického Tela a Krvi Ježiša Krista jazykom, ústami, možnosť sýtiť sa Telom a Krvou Krista. Sám Kristus nás rukami celebranta na sv. omši kŕmi svojím Telom a napája svojou vlastnou Krvou. Je to zázrak, ktorého nie sme hodní, ale ku ktorému nás Kristus vyzýva slovami „Vezmite a jedzte…“ a „Vezmite a pite…“ A my by sme nemali Kristovu výzvu ignorovať. A je jedno, či sa katolík zúčastní na Omši podľa misála Pia V., alebo na Omši podľa misála Jána XXIII., či na Omši podľa misála Pavla VI. Ja nechodím na svätú omšu preto, aby som tam počul latinčinu, hoci mi je jasné, že používanie latinčiny v Katolíckej cirkvi má svoj nespochybniteľný význam. Je akýmsi katolíckym „esperantom“, zjednocujúcim prvkom všetkých katolíkov. Ale v poradí dôležitosti je toto pre mňa kdesi na konci „rebríčka“ dôvodov, kvôli ktorým chodím na svätú omšu. A nechodím na sv. omše ani preto, aby som mohol kritizovať chyby iných. Nikto (!) z nás nie je dokonalý a každý z nás robí chyby. Ja chodím na sv. omše preto, že sa na nej stretnem so živým Veľkňazom Kristom, ktorý príde k obetnému stolu, rukami kňaza premieňa chlieb na svoje Telo a víno na svoju Krv a tým nám pripravuje nebeský pokrm na eucharistickej hostine, ktorá je anticipujúcou účasťou na nebeskej liturgii. A som šťastný, že môžem tie pokrmy prijímať a vzdávať vďaky Bohu za tú nezaslúženú milosť. Pri katolíckej sv. omši – a je jedno či je to Omša podľa misála Jána XXIII., či Missa Nova alebo ktorákoľvek iná – sa sprítomňuje úplné tajomstvo našej spásy: Ježišovo umučenie a smrť na Kalvárii, ale aj jeho zmŕtvychvstanie a obetná hostina. Sám Kristus, večný Veľkňaz Novej zmluvy, zastúpený kňazom Cirkvi, prináša eucharistickú obetu. Kedysi zázračne rozmnožil chlieb, plod zeme a práce ľudských rúk, dnes zázračne rozmnožuje svoje Telo a Krv, aby nasýtil každého, kto túži jesť chlieb večného života a kalich večnej spásy a mať tak anticipujúcu účasť na nebeskej liturgii. Ak toto človek pochopí, tak sa mu nemôže stať, že ho „proud pozvolna odnáší od pevniny“. Narodil som sa v roku 1953 a za svoj život som bol nespočetnekrát na Omši podľa misála Pia V., aj na Omši podľa misála Jána XXIII., niekoľko posledných desaťročí na Omši podľa misála Pavla VI., ale aj na gréckokatolíckych liturgiách. Pri každej z nich som sa tešil na stretnutie so živým Kristom a to bola a je pre mňa alfa a omega. Nepozerám na formu. Na formu pozerali farizeji a kritizovali dokonca aj samotného Spasiteľa. Pozerám na obsah – neprekonateľné zázraky, ktoré nám Kristus na každej katolíckej svätej omši ponúka.
Pane Dučáku,zlatá slova o nevypověditelném daru mše. Vaše připomínka polních mší mi evokovala svědectví zubožených a týraných kněží o nekonečné radosti a vděku mší svatých v lágrech pod dekou s použitím několika uschovaných hrozinek…vždy si připomenu častou malou vděčnost a lehkovážnost při komfortu, který všichni máme a pyšně hledáme a vytváříme rozbroje… Srdečné díky.
Mši slouzenou v lágru nelze srovnávat .
Vděčnost za mešní oběť je je dnes vskutku něco překonaného. Doklady o tom jsou bohužel na mnoha úrovních. Na úrovni jazyka českého nám dnes k již zavedenému „mšičkování“, „bohu-oplatku“, „šeptání do zdi“ a jiných přibylo i zbrusu nové koronavirové „kostelochodičství“. Kolik energie vynaložila Církev v tomto směru ve srovnání s úsilím vynaloženém na celou škálu témat, od trestu smrti až po vakcinaci? Kdo dnes dělá několikaminutové díkučinění?
Navíc ona zmiňovaná vězeňská liturgie s propašovanou matérií, výtiskem Rudého práva a dozírajícími bachaři je denní realitou katolických kostelů, především na západě, ovšem s příslušnými geografickými metastázami. Dnes ovšem Rudé právo již neslouží ke skrytí před zraky bachařů, ale coby zdroj výstřižků vkládaných do liturgického řádu, a samotní bachařové dítek matky Církve se prokopali do kazatelen a před oltáře. I to je ukazatel reálné podoby vztahu k mešní oběti.
Ad Lenka: ďakujem za milé slová. Dodám len spomienku na jedného múdreho kňaza, ku ktorému som mal vždy veľkú úctu. Ten hovoril, aký úžasný zázrak je svätá omša. Povedal dokonca toto: „Dokonca aj keby som bol teraz ja ako celebrant v stave ťažkého hriechu, aj tak tu, k obetnému oltáru, príde Kristus a bude tu s nami.“ Pritom sme ho všetci poznali ako cnostného kňaza, ktorý žil naozaj zbožným životom a bol pravoverný dušpastier. Odmietal
napríklad použitie prezervatívu u manželov v dobe, keď to iní kňazi tolerovali a nikdy som uňho neobjavil úchylku od stáročného učenia Katolíckej cirkvi.
Ad Karol Dučák:
Existují liturgie, při kterých dochází ke zpřítomnění Kalvárské Oběti, a přesto nelze pochybovat, že nejsou Bohu milé. Jako extrémní příklad lze uvést satanskou mši, ke které se sníží právoplatně vysvěcený, avšak odpadlý katolický kněz. Bohu ale není milá ani jakákoliv liturgie, při které sice rovněž dochází ke zpřítomnění Kalvárské Oběti, ale která současně dvojznačně směšuje katolické pravdy a protestantské omyly. Katolík je přece povinen se takové liturgii vyhýbat, zvlášť tehdy, kdy má na výběr mezi účastí na ní, anebo na katolické Mši sv., která předkládá pravdy víry v čisté a jasné podobě, která zůstává Bohu věrná bez kompromisů. Volba katolíka je snad jasná, nebo ne? Proč se nechávat proudem omylu odnášet od pevniny, když mohu stát na pevnině jako na skále?
Můžeme snad diskutovat o tom, nakolik může nevědomost katolíka omlouvat, když například celý život zná jen NOM a rozdíly mezi ním a tradiční katolickou mší sv. neměl jak poznat. U vzdělaných katolíků se však podle mne jedná buď o trestuhodnou neznalost nebo o vědomou ignoranci s prvky apostaze.
Mimochodem, co říkáte, pane Dučáku, na de Matteiho monografii Druhý vatikánský koncil, s předmluvou J.E. arcibiskupa trnavského, která vyšla ve slovenském předkladu v r. 2019?
Ad Karol Dučák:
„Tento excelentný zázrak sa odohrá bez ohľadu na to, či po kostole pobehujú deti s pastelkami v „mlynskom kole“…, atď.“. „A je tiež jedno, aký tvar má oltár.“. „Nepozerám na formu. Na formu pozerali farizeji a kritizovali dokonca aj samotného Spasiteľa.“.
Svojvoľné postoje zľahčujúce význam osvedčených vonkajších foriem v liturgii sú v rozpore aj s nariadeniami pokoncilných dokumentov Cirkvi, napríklad:
Redemptionis sacramentum, z roku 2004:
78. Nie je dovolené spájať slávenie omše s politickými či so svetskými záležitosťami alebo v okolnostiach, ktoré nie sú v súlade s Učiteľským úradom Cirkvi. Úplne sa treba vyhnúť sláveniu omše len z túžby po pompéznosti alebo napodobňovať štýl iných ceremónií, aj svetských, aby sa nevyprázdnil autentický význam Eucharistie.
169. Tam, kde sa vyskytuje svojvoľnosť v slávení posvätnej liturgie, skutočne dochádza k falšovaniu katolíckej liturgie. Svätý Tomáš napísal, že „sa dopúšťa hriechu falošnosti, kto v mene Cirkvi preukazuje kult Bohu v rozpore so spôsobom, ktorý božskou autoritou ustanovila Cirkev a ktorý je v Cirkvi obvyklý“.
Vážený pane Dučáku, jsem jen laik a nemám ani zdaleka tak rozsáhlé znalosti jako Vy. Jsem ale přesvědčen, že takto promlouvá skutečná víra prožívaná srdcem. Hoří-li srdce, padají hranice. Hoří-li hlavy, hranice se staví a podpalují. Na základě vlastního prožitku v dávné chvíli velkého zoufalství vím, že zázrak prožitku blízkosti Krista může dokonce přijít nejen v kostele, uzná-li to Pán za vhodné. Ve všem ostatním bych jen neuměle opakoval to, co jste tak krásně a hluboce popsal. Děkuji Vám, Bůh Vám žehnej.
Ad Rostislav Vlček: vrúcne ďakujem za podporu a úprimné slová. Dodám len toľko: ak mám v srdci Krista, môžem načerpať hojnosť nebeského pokrmu pri každej katolíckej sv. omši. A je jedno, či je to Missa Nova, alebo sv. omša, slávená podľa misálov z rokov 1570 – 1962. A ak v srdci nemám Krista, nijaká sv. omša ma nezachráni od večnej záhuby. Preto nikdy nikoho neposudzujem podľa toho, na akú katolícku omšu chodí. Nikdy som neurážal niekoho preto, že dáva prednosť omši podľa misála Pia V., alebo Jána XXIII. Ja som v detstve na takéto sväté omše chodil. Ak však niekto uráža moje náboženské cítenie, vtedy si neberiem servítky pred ústa a môže sa stať, že niekoho urazím, alebo zraním. Ospravedlňujem sa každému, koho som zranil, komu som ublížil, ale v zápale boja niekedy človek aj nechtiac ublíži tomu druhému. Ospravedlňujem sa zvlášť Dr. Malému za neúctivé slová. Prepáčte, pán Dr. Malý.
Ad K.D.: ako môže účasť na svätej omši pozvoľna odnášať od pevniny? Co třeba kázáním o tom, že „ne všechno, co je v Bibli, je pravda, říkal nám to v semináři Mons. H.“?
Výrazným nedoporučením modlit se Růženec, protože se to takto učí v semináři?
„Dětskými mšemi“, při kterých psychicky trpí jak děti, tak dospělí?
Mše s bubny jako měl JP2?
Ad M.R.: omše s bubnami boli dávno pred Druhým vatikánskym koncilom. Píšem o tom vo svojej knihe „Božie svetlo v temnotách Paraguaja. Jezuitský štát 1609 – 1768“. V kapitole „Náboženský život“ popisujem okrem iného, ako vyzerala svätá omša Indiánov kmeňa Guaraní v Paraguaji počas existencie jezuitského štátu (1609-1768):
„Počas omše hral orchester na introit a obetovanie. Bol sprevádzaný zborovým spevom,
pokiaľ to omšový obrad umožňoval. Trúbky a bubny sa rozozvučali pri čítaní evanjelia, na
sanctus a na pozdvihovanie. Ale, ako uvádza Lugon (LUGON, C. Chrześcijańska
komunistyczna republika Guaranow, s. 219), v období od nedele Deviatnika (Septuagesima),
9. nedele pred Veľkou nocou, až do Veľkej noci hudobné nástroje mlčali a povolený bol len
gregoriánsky spev. Vo zvyšnom období boli spievané omše s nádhernými piesňami, ktoré sa
v priebehu roka menili. Pápež Benedikt XIV. neraz vyjadril slová najvyššieho uznania pre
bohoslužby v guaranískych kostoloch, vyzdvihujúc ich ako vzor.“ (Dučák, K.: Božie svetlo
v temnotách Paraguaja. Jezuitský štát 1609 – 1768. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2012.
ISBN 978-80-85223-93-4, s. 251)
Omše s gitarou boli takisto dávno pred Druhým vatikánskym koncilom. Píšem o tom veľmi podrobne v článku: http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=co-s-kytarou-v-rimske-liturgii&cisloclanku=2018010025.
Pripomínam tiež, že už Tridentský koncil jednoznačne deklaroval, že Cirkev pri vysluhovaní sviatostí má moc – ak pri tom zachová ich podstatu – určovať alebo meniť to, o čom myslí, že lepšie poslúži úcte sviatostí alebo osohu prijímajúcich podľa okolností, času a miesta. (Tridentský koncil, Sesia XXI, 16. júla 1562, Dekrét o eucharistickom prijímaní, kap. 2, Denz-Schönm. 1728)
Mňa vôbec netrápia zmeny v liturgii, pokiaľ je zachovaná dôstojnosť svätej omše. A ak napríklad prelát Tomáš Halík hlása názory, nezlučiteľné s učením Cirkvi, za to sa bude zodpovedať Bohu on. A ja by som nechcel byť v jeho koži, keď bude stáť po smrti pred tvárou Všemohúceho. Ja som už viackrát podrobil Halíka verejnej kritike, viac urobiť nemôžem.
Mňa vôbec netrápia také detaily, ako sú bubny, či gitary. Napokon, za seba môžem povedať, že aj ja aj moja manželka sme zaťažení na organovú hudbu. Manželka je organistka v kostole, ja som žalmista a chrámový spevák. Nám môžu byť na sv. omši ukradnuté tak bubny ako aj gitary. Okrem toho moja manželka bola dlhé roky zbormajsterkou chrámového zboru Lumen vo Vranove nad Topľou a ja som v tomto zbore spieval tenor. V našom repertoári dominovala latinčina (Ave Verum Corpus, Panis Angelicus, atď) a spievali sme aj gregoriánsky chorál, takže ak si niekto myslí, že mám snáď problém s latinou, tak ho ubezpečujem, že rozumiem latinčine lepšie ako mnohí z mojich oponentov. Som podobne ako moja manželka skôr konzervatívne ladený katolík, ale nie som ultrakonzervatívec, ktorý by chcel za každú cenu zachovať nemennosť obradov. Zastaviť vývoj nie je možné ani v Katolíckej cirkvi.
Mňa netrápia zmeny v liturgii. Tie vždy boli a vždy budú. Keď pápež Pius V. v roku 1570 vydal svoj misál, už o rok nato, v roku 1571, urobil prvú drobnú zmenu vo svojom vlastnom misáli. Bola to síce nepatrná zmena, ale zmena to bola. Čiže nemennosť misála vydržala až 1 rok. Ale o tom som už popísal toľko článkov, že by bolo nosením dreva do lesa sa k tomu donekonečna vracať.
Nemennosť liturgie je ilúzia a ja vo svete ilúzií žiť nehodlám. Ak niekto chce, prosím! Ja mu nebránim, ale bezo mňa. Mňa trápi niečo omnoho vážnejšie. Až do roku 2020 som sa cítil v mojej Katolíckej cirkvi ako ryba vo vode. V roku 2020 však prišiel šok, ktorý ma ochromil. Jeden mizerný vírus nám zobral každodenné sväté omše, každodenné stretnutia so živým Veľkňazom Kristom a ja sa zrazu cítim ako ryba na suchu. Písal som aj Konferencii biskupov Slovenska. Uvediem aspoň jeden úryvok z textu:
„Všetky uvedené skutočnosti vrhajú veľmi zlé svetlo na súčasnú vakcináciu proti COVID-19 i na celú Katolícku cirkev a pred takýmito faktami už nemožno strkať hlavu do piesku. Aspoň ja to robiť určite nehodlám. Nemôžem a nehodlám mlčať pri pohľade na zatvorené kostoly. Nemôžem a nehodlám mlčať pri pohľade na podzemnú Katolícku cirkev na Slovensku, ktorá pol roka pulzuje normálnym životom, ale pol roka je „vypnutá“. Veď sa pomaly dostávame do takej situácie, ako čínski katolíci (!) Zmocňuje sa ma stav dezilúzie. Paradoxne – bol som to ja, kto verejne obhajoval Druhý vatikánsky koncil, pokoncilovú Katolícku cirkev i liturgickú obnovu. V súčasnosti však podlieham dezilúzii, sklamaniu, stupňujúcemu sa rozčarovaniu. Dokedy bude Katolícka cirkev ustupovať svetu?! Dokedy budeme skláňať hlavy?! Predchodcovia našich súčasných biskupov sa po nástupe totalitného režimu v roku 1948 stali mučeníkmi, pretože nechceli kolaborovať s ateistickým režimom. Budú kolaborovať naši dnešní biskupi? Na čo sa máme my, veriaci katolíci, pripraviť? Prosím Boha a všetkých, ktorí čítajú tieto riadky o odpustenie, že musím vykričať do sveta veci, ktoré drásajú moje blčiace katolícke srdce, pretože ak budem mlčať, budú kričať kamene.“
Ak som už ja napísal slovenským biskupom také výčitky – a v tom mojom liste boli aj ostrejšie slová – tak to už naozaj musí ísť do tuhého. Toto musíme spoločnými silami riešiť a nie navážať sa jeden do druhého kvôli tomu, či taká alebo onaká omša!
Ad p. Durčák: když už jste zmínil tu latinu, to Vám nevadí, že v NOM se při každé mši používají nepravdivá slova – „za vás a za všechny“, místo „pro multis“?
Co se týče tradice bubnů ve střední Evropě, děkuji za potvrzení že není domácí ale že pochází z Paraguaye.
Při katolické mši děti nepobihaji , nehrají si s pastelkami. Čím to je?
Platná mše neznamená , že je každá Bohu milá. Při nedbalé , urážející liturgii nejsou žádné milosti. Proč lidé rádi chodili na mše faráře arskeho , P. Pia?
Pane Rendo, nezdá se vám poněkud drzé rozhodovat o míře milostí a nemilosti mše svaté?
Ad Martin Lejsal – nějak tam tu nenávist nevidím, odsouzení nesprávností ovšem ano – a to je snad špatně?? Vždyť celá ta záležitost, tak výstižně popsaná Dr. Malým, by se poněkud zjednodušeně dala shrnout do jediné věty:“ Milé sestry a a bratři (ano, dnes už se to říká často i v kostele v tomto světském pořadí „Damen und Herren“ :-)) celá staletí/tisíciletí se vám tady něco vykládalo…- no ale to je ŠPATNĚ!, teď MY vám vysvětlíme, jak to ve skutečnosti má být…“ Nemusíte se pohoršovat, toto je bohužel přímá osobní zkušenost, jeden z takových kněží je dnes dokonce i biskupem- a opravdu proti němu jinak vůbec nic nemám, nikdy mi neublížil a osobně je to i velmi hodný člověk, ALE…! -jako protestantský liberální pastor by snad byl namístě, nicméně jako katolický kněz a posléze biskup ?- sorry, ale toto je bez jakékoliv urážky fakt velký malér…
Dobrý den, pane doktore,
rád čtu Vaše články. Dokážete věci správně pojmenovat.
V tomto směru doporučuji všem, co čtou polsky tyto dvě nedávno vyšlé knihy, opravdu výtečné:
Bp Athanasius Schneider, Paweł Lisicki – Wiosna Kościoła, która nie nadeszła
Antonio Socci – Kościół czasu Antychrysta
Pane Rösnere, asi je to bohužel jen v polštině?
Přinejmenším ten Socci se určitě časem objeví v angličtině, ale dívala jsem se a zatím je zřejmě opravdu jen italsky a polsky. I v italštině je to novinka a Poláci byli prostě nadmíru akceschopní.
A jsou, jen takový Socci tam vyšel takto – https://lubimyczytac.pl/autor/24497/antonio-socci. Tam to jede pro našince nepředstavitelně…
Socci bude možná i v nějakém jiném jazyce, Schneider je psán formou rozhovoru s Lisickim, takže určitě jen polsky. Ani jeden se s tím vůbec nemaže a jdou přímo až na dřeň.
Zase jeden skvelý článok od pána Dr. R. Malého, ktorý zasiahol citlivé miesta mnohých súčasných kresťanov, ktorým v rôznej miere bol ponúkaný „preformátovaný obsah“ pojmu katolík, a pojmu katolícka liturgia v posledných desaťročiach.
Súčasný pontifikát a obrazy pustošenia Cirkvi a katolíckej viery je len prirodzeným naviazaním na „revolučné kvapky jedu“, ktoré prenikli do drámy dokumentov posledného koncilu, a následne aj do procesu tvorby novej liturgie, ktorá mala sa viac priblížiť protestantskému chápaniu. Tento protestantizačný zámer priznáva aj Jean Guitton, dlhoročný priateľ pápeža Pavla VI., a významný poradca, t. j. peritus, na Druhom vatikánskom koncile (1962 – 1965). Bolo cieľom, aby predmetná liturgia priblížila sa čo najviac protestantskej liturgii, resp. protestantskej večeri Pána. Povedal to verejne a otvorene v rozhlasovom rozhovore s historikom, ktorým bol Yves Chiron, dňa 13. decembra 1993.
Tento článok vyvoláva v každom čitateľovi konfrontáciu s vlastnými skúsenosťami s protikatolíckou revolúciou posledných desaťročí, a nastavuje zrkadlo celoživotnému vlastnému postoju voči tejto Satanovej vzbure. Diskusia k tomuto článku poskytuje poučný prehľad o rôznosti osobného prístupu k zjavným „pirátom na palube Petrovej loďky“.
Moja hriešna maličkosť bola konfrontovaná s touto vzburou aj prostredníctvom sledovania jednej českej farnosti počas posledných takmer 20 rokov. Postupná premena pokoncilnej liturgie tejto farnosti na premenlivý cirkus spojený s príjímaním Eucharistie na ruku a pobehovaním detí s pastelkami v „mlýnskom kole“ vo mne začala vyvolávať veľa znepokojenia a otázok. Ako je vôbec možné, a kto vôbec dovolil, aby sa z niečoho tak podstatného, ako je katolícka liturgia, stali preteky v absurdných prejavoch ľudovej tvorivosti. V tom čase by som samozrejme ani nikomu neuveril, že z najvyšších poschodí vedenia Cirkvi môže vzísť prvotná snaha priblížiť liturgiu heretikom, resp. priblížiť liturgiu heréze. Ďalšie hrozné deformácie vytvorili laici, ktorých nedovolené správanie tolerovali aj pokoncilní pápeži. Na Slovensku sme túto liturgickú tvorivosť mali trochu tlmenú, a dnešné obrazy liturgickej skazy sú pre mnohých prvotným šokom.
Sám som musel postupne prehodnotiť pôvodné postoje, lebo som pochopil, že skutočne musím hľadať pravdu v tejto vážnej veci. V opačnom prípade mi hrozí, že začnem vytláčať realitu zloby okupantov v Cirkvi, a začnem ju maľovať na dobro. To je postupná cesta do pekla pre každého. Na túto cestu nastúpili už dávno napríklad biskupi a kňazi schvaľujúci a žehnajúci sodomiu. Sami si myslia, že to je ten najlepší prejav katolíckej viery. Táto tragédia začala najprv herézou týchto biskupov a kňazov.
Protikatolícka revolúcia dnešných dní už nerobí žiadne dvojzmyselné gestá napríklad v štýle bozkávania bludárskej knihy zo strany pápeža. Dnešná revolúcia už šíri celkom otvorene nekatolícke postoje z oficiálnych katolíckych miest. Revolúcia už dobehla aj tých, ktorí si vytvorili svoje mentálne pohodlie založené na tom, že oficiálne katolícke miesta predsa nemôžu nikdy slúžiť protikatolíckej revolúcii. Kto si nezakryje oči a uši, a je aspoň trochu katolícky formovaný, musí v sebe priznať, že sa deje niečo celkom mimoriadne a zvrátené. Avšak ešte dôležitejšia otázka je, prečo, odkedy, a kým sa to vlastne deje, a či som si celé desaťročia nenahováral niečo, čo nie je pravda. A to aj pod vplyvom zavinenej nedbalosti a z nej vyplývajúcej neinformovanosti, alebo aj zo zbabelosti.
Všemohúci nastavil aj dopustením súčasných koronavírusových procesov krivé zrkadlo Cirkvi a jej členom. Je smutné, že niektorí diskutéri tento zvláštny čas využívajú na prehĺbenie svojej nemennej pozície v štýle pohodlného zákazu vlastných pochybností. Ďalší sa snažia odviesť pozornosť od obsahu článku k nepodstatným banalitám. Snažia sa vylepšiť skazený obsah liturgického balíčka jeho zabalením do pozlátka vznešenejších názvov. Lenže žiaden názov alebo jeho skratka nemá vplyv na obsah, a ten obsah je cítiť zápachom stále viac. Katolícky nos by mal cítiť zápach heréz aj v časoch možnému zásahu koronavírusom.
K současnému dění zase více napoví Františkova slova určená Římské rotě:
„Jak můžeme dětem vysvětlit, že např. jejich maminka, kterou jejich tatínek opustil a která často nechce začínat nové manželství, přijímá eucharistii s dětmi, zatímco jejich otec, který již žije s někým jiným a čeká na prohlášení anulace prvního manželství, k eucharistii nemůže?
Právě to lze vysvětlit velmi jednoduše. Co naopak vysvětlit nepůjde je, že chodí k přijímání taky.
Přesně podobně odpovídají věřící pod články s tím, že když to vědí oni, u papeže by předpokládali totéž.
„již žije s někým jiným a čeká na prohlášení anulace prvního manželství“
Jak dlouho se Bůh ještě bude dívat na toto svatokrádežné pokrytectví?
Anulace se dnes totiž běžně dělají „jak na běžícím pásu“, běžně, prakticky automaticky.
Rozvod sice Církev neumožňuje, ale obejít boží příkaz o nerozlučitelnosti manželství, jí nečiní potíže.
Hnus!
Děkujeme za Váš názor, pošleme Vám klíčenku.
„…tato současná podoba Katolické církve je zcela odlišná od té, v níž jsem byl jako dítě a mladý muž zformován. Co z toho plyne? Nic víc a nic méně než to, že katolík, jenž cítí totéž, co já, musí autentickou podobu pravé Kristovy Církve hledat. Najde ji? Ale ano, Pán nikdy nenechá své věrné na holičkách…Co ale funguje, to jsou torza autentické církve, která se drží a mají dorost, ať už jde o tradiční komunity kněží a řeholníků, nebo o kněze ve strukturách oficiální církve celebrující tradiční ritus a věnující se autentické katolické katechezi. Katolík hledající podobu pravé Církve Kristovy si tady může vybrat dle naturelu a dalších okolností.“
Pane doktore, promiňte, ale kážete vodu a sám pijete víno, protože se celkem pravidelně objevujete minimálně každý pátek večer na NOMácké večerní mši svaté v jednom nejmenovaném brněnském NOMáckém kostele (a to před pandemií i v době pandemie) a přistupujete tam ke svatému přijímání – sice do úst, ale vestoje (NOMácky).
P.S.: Večerní mše sv. ve všední dny za vašeho dětství nebývaly; do r. 1957 byl pro většinu věřících nařízen eucharistický půst od půlnoci před přijímáním. Pokud tedy vše ze svého katolického dětství glorifikujete, je otázkou, zda např. tento dlouhý eucharistický půst konzistentně dodržujete i na těchto večerních mších sv., kde přistupujete ke sv. přijímání…
„kážete vodu a sám pijete víno“
Co je tou vodou a co tím vínem? Rozuměl bych, kdybyste se třeba zajímal, trváte-li na vodě, vínu a příměrech, proč dr. Malý pije i vodu z pochybných zdrojů, když tak pěkně káže o prospěšnosti vína, ale Vašemu přirovnání valně nerozumím. 🙂
A vlastně, když je jmenovaný dr. Malý, proč je nejmenovaný zrovna kostel, to je snad nějaký pochybný kostel, který lépe ani nejmenovat? Jinak by mě zajímalo, kde lze dr. Malého potkat a třeba jej aspoň pěkně pozdravit, ne-li mu i poděkovat za jeho články. (Jsem ochoten podstoupit i riziko, že si tam mou účast i kontakt se sledovaným objektem zaznamená antiNOM kontrarozvědka. 🙂 I když antinom je skoro jako antimon a antimon je stibium a stibium zní skoro jako … no raději nic, třeba celý ten Váš odstavec jen tak nešťastně vyzněl.)
Ad V. Ledecký: Nejprve s prominutím trocha ironie: Myslím, že ta rozvědka, která vás platí, abyste mne sledoval, by vám měla snížit gáži, protože svou práci děláte nedbale. Neboť…
1) Objevujete Ameriku. To, že ve všední den chodím na NOM mši, je většině čtenářů tohoto webu známo, neboť jsem se tím nikdy netajil. V neděli chodím zásadně už léta letoucí pouze na tradiční mši sv., což dosvědčí mnoho čtenářů tohoto webu, kteří mne tam pravidelně vidí a s nimiž po liturgii také rozmlouvám. Od dětství a mládí jsem byl zvyklý chodit na liturgii denně. I ve všední den bych chtěl na tradiční, jenže u nás v Brně je pouze ráno na Faměrově nám. u FSSPX, což je pro mne z centra města, kde bydlím, obtížné v tuto dobu z hlediska dopravy (teď ještě jsou zde navíc ta antikoronavirová omezení). O NOM jako součásti modernistické revoluce proti katolické nauce mne nemusíte poučovat, nicméně sám mons. Lefébvre říkal, že tato mše je platná, pokud ji kněz slouží podle rubrik a s autentickou intencí proměňovat. A biskup mons. A. Schneider, pro mne veliká a jedinečná autorita, před lety u nás na Velehradě na dotaz, jestli tradiční katolík, když nemá v neděli absolutně žádnou možnost jít na tradiční nebo řeckokatolickou liturgii, je povinen jít na NOM nebo má raději zůstat doma a pomodlit se růženec, se vyslovil pro první eventualitu za předpokladu, že tato mše je sloužena podle rubrik a je morální jistota intence kněze proměňovat. To zní z úst tohoto biskupa tím věrohodněji, že právě on napsal knížku „Corpus Christi“, v níž podrobil NOM zdrcující kritice.
2) Chodím pouze na mše NOM sloužené kněžími, které dobře znám a kteří jsou mi svým postojem vůči koncilu a současnému marasmu v Církvi blízko. U nich o intenci proměňovat ani v nejmenším nepochybuji.
3) Při sv. přijímání bych si rád klekl, ale mé staré kosti mi neumožňují potom vstát bez toho, abych se o něco rukama opřel. Kde je mřížka nebo klekátko, nemám problém, opřu se a v pohodě vstanu. Mohl jste si všimnout, když mne pozorujete, že když vystoupím z lavice, abych se vměstnal do řady přistupující k Eucharistii, tak pokleknu a přidržuji se lavice když vstávám, to je má náhrada za přijímání vkleče.
Tento svůj postoj nikomu nevnucuji, vážím si těch svých přátel, kteří dali NOM úplně výhost a chodí pouze na tradiční mši. Stejně tak si ale vážím i těch svých přátel, kteří z různých důvodů, jež mi nepřísluší posuzovat, chodí pouze na NOM, ale názorově jsou se mnou naprosto zajedno.
Velice bych nerad, aby na tomto beztak již nepřehledném vlákně někteří radikálové z kterékoliv strany rozjeli neplodnou polemiku o tom, jestli tradiční katolík může či nikdy nesmí chodit na NOM, jestli jde správnou cestou pouze FSSPX nebo pouze FSSP, jestli je pro tradičního katolíka přípustné chodit na tradiční mše sloužené kněžími v oficiální pastoraci atd. Myslím, že posláním nás, co se hlásíme ke katolické Tradici bez ohledu na duchovní směr, který si kdo vyvolil podle své formace, je hlásat a šířit všem katolíkům i nekatolíkům autentickou katolickou věrouku a mravouku, čemuž slouží právě tento web. A nejen hlásat, ale ji také naplňovat svým životem.