Opustil jsi mě v očistci!
Abychom si v tomto životě mravní bídy ospravedlnili svou slabost, říkáme: mé vášně jsou tak silné, že jim nedokážu vždycky odolat. Vždycky, když zhřeším, spěchám ke zpovědi. Jiní tvrdí: Já těžké hříchy nepáchám. Neustále selhávám v určitých menších věcech, což je nevyhnutelné. Jsou lidé, kteří hřeší více než já a mnohem vážněji.
Když někdo zemře, chce se nám zvolat: Takový světec! Tolik dobra udělal! Jistě šel rovnou do nebe! Nejiluzornější a nejlichotivější nápisy na náhrobcích prezentují drahé zesnulé jako příklady všech ctností.
Před Bohem jsme však prostě takoví, jací jsme.
Člověk soudí z lidského hlediska a často se mýlí. Boží soudy jsou naproti tomu dokonale přesné a musíme počítat s jejich přísností, abychom žili tak svatě, jak jen dokážeme, a pomáhali těm, kteří již opustili toto slzavé údolí a v očistci trpí za hříchy, jichž se dopustili na této zemi.
OČISTEC
Touha po nebi
3. února 1944 zemřela téměř osmdesátiletá dáma. Moje matka. Před pohřbem jsem ve hřbitovní kapli hleděl na její mrtvé tělo. Jako kněz jsem si pomyslel: Ty, ženo, nakolik mohu soudit, jsi ani jednou vážně nepřestoupila Boží přikázání. A v duchu jsem procházel celý její život.
Matka mi skutečně byla velkým příkladem a za své kněžské povolání do značné míry vděčím jí. Každý den chodila na mši i ve stáří a její děti jí byly ozdobou. Denně přistupovala ke svatému přijímání. Nikdy nevynechala růženec. Byla tak dobročinná, že dokonce přišla o oko, když konala mimořádný dobrý skutek pro jednu ubohou ženu. Do Boží vůle byla odevzdaná tolik, že se mě nad mrtvým tělem mého otce zeptala: „Co mohu právě teď říci Pánu Ježíši, abych se mu líbila?“
„Staň se Tvá vůle, Pane!“
Na smrtelné posteli s velkou vírou přijala poslední pomazání. Několik hodin před tím, než vydechla naposledy, ve velkém utrpení opakovala: „Ježíši, chtěla bych Tě prosit, abys umenšil mé trápení. Ale nechci se protivit Tvé vůli: Tvá vůle ať se stane!“ Tak zemřela žena, která mě přivedla na svět.
Nespoléhal jsem na chválu přátel a kněží, neboť jsem měl na paměti Boží spravedlnost, a zintenzívnil jsem modlitby za její duši: velký počet mší svatých, mnoho dobrých skutků, a kdekoli jsem kázal, prosil jsem věřící, aby za ni obětovali svaté přijímání, modlitby a dobré skutky.
Potom Pán dovolil, aby se mi matka zjevila. Zkoumal jsem tento jev v diskusích s dobrými teology a závěr zněl, že zjevení bylo pravé.
Matka byla v té době už dva roky mrtvá. Náhle se objevila v lidské podobě v mém pokoji. Byla velice smutná.
„Opustil jsi mě v očistci!“
„Jak dlouho jsi byla v očistci?“
„Ještě tam jsem! Moje duše je obklopena temnotou a nemohu vidět světlo, jímž je Bůh! Jsem na prahu nebe, blízko věčné blaženosti, a toužebně si přeji vejít, ale nemohu. Mnohokrát jsem si říkala: kdyby tak mé děti věděly o mém strašlivém utrpení! Jistě by mi přišly na pomoc.“
„Proč jsi nám to neřekla dřív?“
„Nebylo to v mé moci.“
„Nevidělas tedy dosud Pána?“
„Hned jak jsem vydechla naposled, viděla jsem Boha, ale ne celé Jeho světlo.“
„Co můžeme udělat, abychom tě hned vysvobodili?“
„Potřebuji jen jednu mši. Pán mi dovolil, abych tě o ni přišla požádat.“
„Až budeš v nebi, přijď nám to povědět.“
„Když to Pán dovolí. Jaké světlo – jaká nádhera!“ Po těch slovech zjevení zmizelo.
Odsloužil jsem dvě mše svaté a den nato se zjevila znovu. Řekla jen: „Jsem v nebi!“
Po tom, co jsem právě popsal, si říkám: Příkladný křesťanský život, mnoho modliteb za její duši – a dva a půl roku v očistci! Tolik k tomu, jak usuzují lidé.
P. Giuseppe Tomaselli (1902-1989)
Překlad Lucie Cekotová
Zdroje:
http://purgatorio.altervista.org/index.php/archivio/sezione/i-nostri-morti-la-casa-di-tutti/
https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/11/you-have-abandoned-me-in-purgatory.html
Upřímně, trochu to zavání jansenismem. Pokud opravdu žila takovým životem a umírala posílena svátostmi a odevzdána do Boží vůle, tak mi přijde takový úděl zvláštní.
dp. nejspíše sloužil novus ordo
1944? Ale to skutečně velmi, velmi pádný argument, Váš ctěný výrok! 🙂 Nejste náhodou nějaký potomek Marcuse Porciose Cata Maiora? 🙂
Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam!
Za chvíli jdu dát na okno svíčku.
A pokud máte někdo zájem, můžete sem napsat svůj email a mohu vám popsat, jak se mi podařilo přivézt dvě třináctileté holky k úctě k životu. Nechci to podrobně sepisovat veřejně.
humila@volny.cz
monarchie1867(zavináč)email.cz
Ach, těžko se volí slova po tomto článku, který mnohé může poněkud znejistět,ale zde jsou přísliby např. z Korunky Božího Milosrdenství – duše, které se tuto Korunku budou modlit,obejme mé milosrdenství v životě, ale zvláště v hodině smrti / ani zmínka o očistování/, lotr po pravici- po smrtelných hříších vyznání,líost a okamžitě v ráji / ani zmínka o očistování/, přísliby Nejsvětějšího Srdce Ježíšova sv Marii Margitě: ….všem,kdo budou přijímat v první pátky devět měsíců po sobě, udělím milost KONEČNÉHO pokání / ani zmínka o případném očistování a jeden s příslibů ctitelům Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Neposkvrněného Srdce Panny Marie pro novénu prvních pátků a sobot po sobě jdoucích je krom mnoha dalších tento: DUŠE, KTERÁ SE UPŘÍMĚ OBRÁTÍ K BOHU,UJDE NEJENOM VĚČNÉ ZÁHUBĚ, ALE I OČISTCI!!!!!. Tedy nikoliv odvážné spoléháni se na Milosrdenství Boží,ale naprostá důvěra v mnohé přísliby při upřímném splnění ještě dalších podmínek musí zaplašit toto znejistění.K.
Avšak ještě jedna věc mě trápí.Pokud tato dobrá žena přijala svátost nemocných,určitě přijala i viaticum po předchozí sv. zpovědi a tedy i milost získání plnomocných odpustků,což z učení církve je naprosté a úplné zahlazení všech vin a trestů i časných.Moje ubohá mysl tedy nechápe,jak se to slučuje s očistcem a proč se u této duše tento jasně daný příslib zřejmě nenaplnil.K.
P. Giuseppe Tomaselli napsal také knihu Peklo existuje. Dá se najít na internetu jako Pdf, mohu i poslat. A v ní popisuje přiběhy lidí, kteří se i po vzorném životě dostali do pekla, protože si v mládí „prznili tělo“ a styděli se z toho vyzpovídat.
P. Giuseppe Tomaselli, jako celibátník byl na to „prznění si těla“ zvláště vysazený.
Možnost získat dušičkové odpustky bude kvůli pandemii prodloužena
viz:
https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/201023moznost-ziskat-dusickove-odpustky-bude-kvuli-pandemii-prodlouzena
Jan
Nemám ani v nejmenším důvod nevěřit svědectví P. Tomaselliho. Nicméně jedna věc je – s ohledem na stále platnou nauku Církve – trochu zvláštní. Jeho zbožná maminka, jak sám píše, přijala krátce před smrtí svátost nemocných a s velkou pravděpodobností jí byla při tom také udělena příslušná generální absoluce spojená s plnomocnými (!) odpoustky. V tom případě je poněkud nejasné, za jaké časné tresty musela být po dva roky v očistci očišťována, aby mohla přijít do plného společenství s Pánem v Nebi.
Kdysi jsem se přesně na toto ptala jednoho tradičního kněze. Řekl mi, že je možné, že pokud například v očistci trpí někdo, koho daná osoba pohoršila, přičte spravedlivý Pán Bůh její plnomocné odpustky nejprve takovýmto duším. Netuším, z čeho vycházel a nakolik se jedná o spekulaci, nicméně mi to přišlo jako dobré vysvětlení. Každopádně pokud by bylo u každého, kdo takto zemřel, jisté a jasné, že šel díky plnomocným odpustkům ihned do nebe, mohl by být rovnou svatořečen, což se neděje. V dnešní době máme úplně jiný problém – lidé se už nemodlí za své mrtvé, zčásti nejspíš právě proto, že mají pocit, že to „spraví“ jedny plnomocné odpustky, a dále proto, že veškeré odkazy na poslední věci zmizely nejen z běžných kázání, ale namnoze i z NOM-pohřebních obřadů. Velmi dobré porovnání uvádí prof. Kwasniewski zde: https://www.lifesitenews.com/blogs/how-the-church-beautifully-recognizes-a-powerful-truth-about-mankind-on-all-souls-day?utm_source=editor_picks&utm_campaign=catholic Článek P. Tomaselliho upozorňuje, že je rozhodně milosrdnější předpokládat, že daná duše naše modlitby potřebuje, než utěšovat především sami sebe, že je jistě v nebi.
„Přenášení“ plnomocných odpustků samotným Bohem na jiné duše je čistá spekulace. Nevím, kde na to ten kněz přišel, ale nikde jsem se s tím v učení Církve nesetkal (jistě, určitě zdaleka vše neznám…). Něco jiného je možnost prosit Boha, aby námi získané plnomocné odpoustky přisoudil duším v očistci (tam se snad ještě vede diskuse o tom, zda tak můžeme učinit pro duše v očistci obecně, nebo i pro konktrétní duši..). Takže mi to jako dobré vysvětlení vůbec nepřipadá. Svatořečení je záležitost v úplně jiné rovině. Jistě, blaženost dotyčné duše v Nebi je pro svatořečení nezbytnou podmínkou, jejíž splnění Církev svatořečením navenek pro žijící na zemi deklaruje. To ale vůbec neznamená, že by měly být všechny duše požívající (třebas ihned po smrti právě i díky plnomocným odpostkům) nebeské blaženosti svatořečeny. K „oficielnímu“ svatořečení Bůh vede Církev jen u některých, u kterých ve své vševědoucnosti ví, že je to pro dobro, povzbuzení, příklad atd. lidí na zemi. Jistě je správné vybízet věřící k modlibám a obětem mše sv. za duše v očisti a je skutkem milosrdenství tímto způsobem duším v očistci pomáhat. O tom není sporu, neboť jistotu o jejich blaženosti v Nebi – s výjimkou svatořečených – opravdu nenáme.
Je to zcela pochopitelné. Odpustky jsou odpuštěním trestů za ODPUŠTĚNÉ hříchy co do viny. Pokud vás tedy tíží nějaké viny z lehkých hříchů, nemůže být řeč ani o odpuštění trestů. Teologové také jako nutnou podmínku k získání plnomocných odpustků stanovují nemít zalíbení v žádném lehkém hříchu, protože jinak vám tresty za takový hřích odpuštěny být z principu nemohou. Dále i po přijetí posledního pomazání a absoluce můžete před smrtí zhřešit. Když ne skutky vnějšími, jistě alespoň vnitřními. Dále vnější příkladný život neznamená absenci vnitřních nebo tajných hříchů z minulosti. Proto ta příhoda katolickému učení o odpustcích nijak neodporuje.
v moderním ritu to v Nebi berou asi jinak
„Boží vůle nezná žádné proč!“
Nádherná téma! Ponúkam jeden zo svojich príspevkov k téme, pokiaľ bude záujem o jeho uverejnenie: http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=vzkazy-z-nebe&cisloclanku=2017120036
Nesmíme to chápat mechanicky. Plně věřím nauce Církve, že když někdo před smrtí přijme generální absoluci s plnomocnými odpustky, unikne i očistci. Jenže takový člověk musí být připraven plně přijmout Boží výrok soukromého soudu o svém životě, o svých ctnostech a hříších. A co my víme o stavu mysli toho člověka těsně před smrtí? Co když se bránil v posledním okamžiku uznat nějakou svou slabost jako hřích (samozřejmě lehký, s těžkým by se pochopitelně do nebe nemohl vůbec dostat), nebo lpěl na nějakém svém nesprávném poznání v méně důležité věci apod.? I když žil ten člověk opravdu ctnostně a přijal před smrtí generální absoluci s plnomocnými odpustky, tak přece jen si mohl ještě pro sebe ponechat nějaké to lpění na svém ego nebo i na nějakém lehkém hříchu – a za to potom musel jít do očistce. Nevidím proto důvod, proč tomu knězi nevěřit stran svědectví o jeho zesnulé matce.
Hezký článek,ono se možná budeme divit, koho se Pán Bůh rozhodne rovnou spasit, mnozí celníci a nevěstky dnešní doby nás možná do nebe předejdou… a naopak…
Zkusím nabídnout můj pohled na to. Ono, tam kde se formálně zdá vše v pořádku, vše v pořádku být nemusí a i zdánlivě dobrotivý člověk mohl v sobě nosit mnoho pýchy, nebo nedostatek pokory.
Další možností je, že první zjevení mohlo být klamem od toho rohatého. Takové sdělení „tak a máš to, snažit se je zbytečné“. Kdejaký poctivý, věrný duchovní by mohl vyprávět , co si na něj ten zlý dokázal vymyslet… no netřeba rozebírat.
A spoludiskutujících, kteří jsou víc zběhlí ve věci se ptám: Skutečně může naše spása ležet v rukou jiného člověka, než Pána? Co kdyby P. Tomaselli požadovanou mši neodsloužil? Byla to možná zkouška, jak maminka vychovala syna… no nevím.
Čím více nad tím přemýšlím, tím více mě to ale smrdí sírou!
Ale prosím vás, jaký jansenismus, jaké podivnosti… Plnomocné odpustky je možné získat jen tehdy, pokud ta osoba nemá ani zalíbení v lehkém hříchu! Tak to doslova opakují všechny odpustkové směrnice. Tedy velká část věřících takto získává jen částečné odpustky, třebaže vykonají skutek, který může být spojená i odpustky plnomocnými.
Dobře, co vlastně znamená mít zalíbení v nějakém hříchu? Myslí se tím sklon k nějakému konkrétnímu hříchu? Např. někdo se zpovídá, že bere Boží jméno nadarmo a protože byl zvyklý to dělat každý den, tak ho to po zpovědi „táhne“ opakovat? To je to zalíbení? Podle mě to je ale spíš sklon, se kterým musí ten člověk nějakou dobu bojovat, dokud si to neodvykne říkat. Prostě zlozvyk, kdy daný člověk v dané situace opakuje chyby. Ale je v tom nějaké zalíbení? Pochybuji, že by někdo měl po zpovědi k hříchu nějaký vyloženě pozitivní vztah, že by si ho pěstoval nebo si řekl, že se ho prostě bude dělat, protože se mu to líbí. Nějaká minimální vůle se polepšit a dané hříchy nedělat je přece vždycky přítomná u katolíka, který alespoň trochu bere svou víru vážně. Z vlastní zkušenosti i z okolí vidím, že několik dní po zpovědi má každý člověk tendenci se jich alespoň vědomě varovat a nevím, tedy proč by v této době ve velké části případů neměly být odpustky platné v plné míře…
Ad Scott: Zlozvyk a zalíbení v něm jsou dvě rozdílné věci. Vezměte si třeba, když někdo má zlozvyk sprostě mluvit, hlavně při rozčilení. Pokud to považuje za svou slabost, pravidelně se z toho zpovídá a má snahu bojovat s tím, tak je to v pořádku, žádné zalíbení v tomto hříchu to není. Jenže já znám i takové věřící, kteří si ve sprostém mluvení libují, říkají, že prý si „musí člověk nějak ventilovat napětí…“ apod. Jestli se z toho zpovídají, nevím, nicméně faktem je, že se jedná o lehký, nikoli těžký hřích, jenže tento člověk s takovým postojem má v něm evidentně zalíbení – a to je právě překážkou k získání odpustků.
Černá neděle na Bílé hoře: Z tisíců hrdel zaznělo „Sancta Maria“ a vypukla krvavá řež
Přesně před čtyřmi sty lety, 8. listopadu 1620, se na rozlehlé pláni za Prahou odehrála bitva na Bílé hoře. Pojďte si s námi krok za krokem projít dění onoho osudového dne, který začal lezavou mlhou a skončil krveprolitím.
Ne, pro obyvatele malé osady Ruzyně to není poklidný svátek čtyř korunovaných mučedníků. Uprostřed noci je vytrhne ze spánku příjezd uherských a německých vojáků. Jezdci protestantské armády jsou zřejmě natolik znavení, že ani nepostaví hlídky. A to se jim vymstí.
Před svítáním se tu totiž náhle zjeví divocí Poláci a Valoni. Katolíci se do rozespalých protivníků pustí s brutalitou, živenou i nevyřízenými účty z předchozích bojů. Pobijí jich zhruba dvě stě. Masakru nejspíš nejsou ušetřeni ani domorodci – jejich ves končí v plamenech. Krvavý ruzyňský prolog jakoby předznamenává dění příštích hodin.
Ostatní Maďaři prchají v panice na Bílou horu za zbytkem stavovské armády. Těžko mohl její vrchní velitel Kristián z Anhaltu najít v širém okolí výhodnější pozici než toto holé, neobydlené návrší. To je však jedna z mála výhod jeho družiny.
Tu ochromují spory ve vedení a protichůdné rozkazy i neustálý nedostatek peněz. Tohle vojsko nikdo nepovažuje za svoje. Ani města, ani šlechta, natož běžní lidé. A nikomu se nechce jeho chod platit. Desítky tisíc zlatých, které poskytnou Židé z pražského ghetta, na vše nestačí.
Osud této země tak mají v rukou žoldnéři z různých koutů Evropy, jejichž morálka poklesla stejně jako listopadové teploty. Utrmácení pochodem křivoklátskými lesy se nyní snaží dopřát si alespoň pár hodin spánku na studené zemi. Tohle proklaté tažení už chtějí mít za sebou.
Je hezké, že jste připomněl výročí bitvy. ale jak to, prosím, souvisí s článkem a diskutovaným tematem?
Duše v niektorých prípadoch nemusia byť v očistci veľmi dlho. Niekedy sú to len dni alebo týždne. Známy je prípad, ktorý sa odohral vo františkánskom kláštore v meste Foligno v roku 1859. Dňa 4.11.1859 tu zomrela novicmajsterka Theresa Margaret Gesta, ktorá mala na starosti kláštornú šatnicu. Keď 17.11.1859 upratovala šatnicu sestrička Anna Felicia, začula bolestivé stonania, sprevádzané vzdychmi: „Ó, môj Bože! Ako strašne trpím! Dio, que peno tanto!“
Vystrašená sestrička Anna Felicia nikoho nevidela, ale podľa hlasu spoznala nebohú novicmajsterku. Keď sa po chvíľke spamätala a opýtala sa nebohej na príčinu jej utrpenia, dozvedela sa, že novicmajsterka bola potrestaná za nedostatočnú prísnosť voči ostatným sestrám. Vtom sa objavil tieň nebohej sestry, ktorý smeroval k východu. Pri dverách vykríkol: „Toto je znak Božieho milosrdenstva!“ Zároveň sa prízrak dotkol vrchnej častí drevených dverí a zanechal na nich vypálený otlačok pravej ruky. Keď sa o tom dozvedeli ostatné sestričky v kláštore, všetky sa horlivo modlili celú noc, činili pokánie a nasledujúci deň všetky obetovali sväté prijímanie za dušu nebohej. Čoskoro sa o udalosti dozvedeli ľudia v celom meste a okolí. S kláštorom spriaznení kňazi i sestričky iných reholí sa pripojili k modlitbám františkánok. Keďže celé mesto žilo vo veľkej bázni, sestrička Anna Felicia sa chystala vypálený otlačok ruky na dverách odstrániť, lenže nebohá sa jej znovu zjavila a oznámila jej, že nemôže odstrániť vypálený otlačok, pretože tento zázrak vykonal Boh pre poučenie a obrátenie ľudí. Nebohá jej poďakovala za modlitby, zvlášť za modlitbu siedmich žalmov, ktoré jej priniesli veľkú úľavu.
Horlivé modlitby za spásu duše nebohej čoskoro priniesli pozitívny výsledok. Už 19.11.1859 nebohá novicmajsterka oznámila sestričke Anne Felicii, že vstupuje do večnej slávy. Miestny biskup v spolupráci s mestskými úradmi začal kanonické vyšetrovanie a 23.11.1859 otvorili hrob nebohej novicmajsterky. Zistili, že nebohá Theresa Margaret Gesta má popálenú ruku, ktorej tvar sa zhoduje s vypáleným otlačkom na dverách. Tieto dvere s vypáleným otlačkom ruky nebohej novicmajsterky sa zachovali dodnes a sú svedectvom pravdivosti príbehu.
V tomto prípade teda bola duša nebohej v očistci niečo vyše 2 týždňov.
Uvádzam link na článok, v ktorom tento prípad rozoberám: http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=polibek-zemrele-matky&cisloclanku=2017120099
V dielach mystičiek a mystikov, ktoré majú imprimatur, sú však uvedené aj prípady, keď boli duše v očistci stovky rokov, ako vyplýva zo svedectva Márie Anny Jozefy Lindmayr. https://doverujem-a-verim.blogspot.com/2017/09/maria-anna-jozefa-lindmayr-jej-vizie-o.html
Na druhej strane však vieme aj o prípadoch duší, ktoré išli po smrti priamo do neba a vôbec nešli do očistca. Sv. Brigita Švédska mala zjavenia Pána Ježiša, ktorý jej povedal, že tým, ktorí sa budú 12 rokov denne pomodliť 7-ráz Otče náš a Zdravas Mária ku cti Ježišovej prečistej
krvi, udelí nasledovné veľké milosti:
1/ Neprídu do očistca.
2/ Prijme ich do počtu mučeníkov tak, akoby vyliali svoju krv za vieru.
3/ Trom príbuzným, podľa voľby dotyčného, udelí milosť vytrvania v stave posväcujúcej milosti.
4/ Duše jeho príbuzných až do štvrtého pokolenia uchráni od pekla.
5/ Budú mesiac pred smrťou upovedomení o jej príchode.
Dokonca aj keby dotyčný človek, ktorý je ochotný vykonať túto pobožnosť, ale nie vlastným zavinením zomrie skôr, než uplynie 12 rokov, Kristus bude považovať podmienky za splnené a takýto človek pôjde po smrti priamo do neba. Zjavenie potvrdil aj pápež Inocent X. a navyše doplnil, že duše, ktoré podmienky pobožnosti splnia, každý Veľký piatok vyslobodia jednu dušu z očistca. Pobožnosť schválila Svätá Kongregácia Sacro Collegio de propaganda fide, ako aj pápež Klement XII.
Len od nás teda závisí, či naše duše pôjdu po smrti priamo do neba, alebo budú musieť stráviť nejakú dobu v očistci.
Len Ján Pavol II Veliký šel hned do nebe.
Renda, neviem, či Ján Pavol II. išiel po smrti hneď do neba, ale nepochybujem o tom, že Ty, Renda, pôjdeš po smrti okamžite do neba.