Na svátek Zvěstování Panny Marie vydala Kongregace pro nauku víry jako nástupkyně papežské komise Ecclesia Dei dva dekrety, které aktualizují tradiční Římský misál z roku 1962: dekret Quo Magis, který přidává sedm prefací, a Cum Sanctissima, který umožňuje sloužení mše ke cti světců kanonizovaných po roce 1960. Samotné dekrety byly zveřejněny pouze v latině, Kongregace však poskytla informativní „prezentace“ v několika jazycích (http://press.vatican.va/content/salastampa/it/bollettino/pubblico/2020/03/25/0183/00401.html). Hledáte-li přesné shrnutí celých těchto dokumentů s výstižnými citacemi, doporučuji článek Gregoryho DiPippa na stránkách New Liturgical Movement (http://www.newliturgicalmovement.org/2020/03/new-prefaces-and-feasts-for-ef-missal.html).

Rád bych zdůraznil, že to, co následuje, jsou mé počáteční reakce a komentáře. Mé první dojmy jsou příznivé, ale jde o složitou záležitost, kterou je třeba promyslet a zpracovat. První, co bych doporučil, je tedy trpělivost. Není třeba panikařit, že jde o „trojského koně“, který ohrožuje integritu vetus ordo. Dekrety mi připadají důkladně promyšlené a vím s jistotou, že byly napsány až po rozsáhlých konzultacích s jednotlivci i organizacemi zastupujícími zájmy tradičních katolíků.

1) Třináct let poté, co papež Benedikt XVI. zmínil (v roce 2007), že by se starý misál mohl rozšířit o nové preface a svátky svatých, teď Kongregace pro nauku víry oznámila způsob, jak to lze provést. Opatření si dávají veliký pozor, aby nepodupala nic, co už v kalendáři k MR1962 je. Velkoryse se uplatňuje princip připomínek (to znamená, že se nevypouští žádný světec, svátek ani vigilie a dlouhý seznam svátků 3. třídy se prohlašuje za nedotknutelné). Jednoduše řečeno: žádný světec není z kalendáře odstraněn ani vytlačen jiným.

2) Slavení světců kanonizovaných po roce 1960 je absolutně dobrovolné: Vatikán nevyžaduje, nýbrž dovoluje slavit či připomínat (např.) svatého Maxmiliána Kolbeho, svatého Padre Pia, svatou Terezii Benediktu od Kříže nebo svatou Alžbětu od Trojice v den jejich stanoveného svátku. Je třeba mít na paměti, že mnozí světci kanonizovaní po roce 1960 ve skutečnosti žili desítky či stovky let před liturgickou reformou a jsou stejně tak světci tridentské mše jako kterýkoli světec, jehož ve starém kalendáři v současné době uctíváme. Padre Pio, jak uvádí nedávno vydaná kniha The Last Mass of Padre Pio (Poslední mše Padre Pia), byl vskutku vehementním odpůrcem liturgické reformy, tak jak se odehrávala v 60. letech, až do své smrti v roce 1968. Musíme pamatovat na to, že kalendář tradičního římského ritu je světcům neobyčejně nakloněn a vždy s radostí hromadil svátky a připomínky – na rozdíl od tradicí opovrhující mentality, která se odráží ve všeobecném kalendáři k novus ordo, který v roce 1969 představil Pavel VI. a z něhož bylo odstraněno více než tři sta (!) světců.

(Připouštím, že při pomyšlení, že nějakého mladého kněze v dobrém úmyslu nenapadne nic lepšího než při tradiční mši připomínat „svatého Pavla VI.“, se mi obrací žaludek a naskakuje husí kůže, ale připadá mi obtížně představitelné, že by nějakého informovaného kněze, který je v obraze, vůbec kdy napadlo obětovat mši svatou ke cti kontroverzních světců z nedávné doby, natož aby to skutečně udělal.)

3) Přidáno bylo sedm nových prefací, z nich však jsou tři neogalikánské, které již byly obsaženy v mnoha vydáních MR1962, a nové je jen to, že je teď lze užívat neomezené. (Zvláštní je, že není uvedena vlastní preface pro advent, která však zůstává dovolená za dřívějších podmínek.) Další čtyři vycházejí ze starověkých zdrojů a byly zredigovány tak, aby jejich formulace odpovídaly ostatním tridentským prefacím. Texty všech sedmi nových prefací jsou zde: https://www.vaticannews.va/it/vaticano/news/2020-03/testo-nuovi-prefazi-messale-romano-1962-dottrina-fede.html.

Lidem, kteří se ptají „opravdu potřebujeme v tradiční mši nové preface?“, dám dvojí odpověď: (a) Přísně vzato je NEPOTŘEBUJEME… ale počet prefací v římském ritu se během staletí měnil a sedm dalších krásných prefací jeho „romanitas” nezničí. (b) Proč se na to nepodívat pro změnu pozitivně? Zde je například nově schválená (ale několik století stará) preface o Nejsvětější svátosti. Je nádherná!

Vere dignum et iustum est, æquum et salutáre, nos tibi semper et ubíque grátias ágere: Dómine, sancte Pater, omnípotens ætérne Deus: per Christum Dóminum nostrum. Qui, remótis carnálium victimárum inánibus umbris, Corpus et Sánguinem suum nobis in sacrifícium commendávit: ut in omni loco offerátur nómini tuo, quæ tibi sola complácuit, oblátio munda. In hoc ígitur inscrutábilis sapiéntiæ, et imménsæ caritátis mystério, idípsum quod semel in Cruce perfécit, non cessat mirabíliter operári, ipse ófferens, ipse et oblátio. Et nos, unam secum hóstiam efféctos, ad sacrum invítat convívium, in quo ipse cibus noster súmitur, recólitur memória Passiónis eius, mens implétur grátia, et futúræ gloriæ nobis pignus datur. Et ídeo cum Angelis et Archángelis, cum Thronis et Dominatiónibus, cumque omni milítia cæléstis exércitus, hymnum glóriæ tuæ cánimus, sine fine dicéntes: Sanctus… (Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, skrze Krista, našeho Pána. On zrušil dřívější masité oběti, které byly jen stinným náznakem, a odevzdal nám oběť svého Těla a Krve, aby se na každém místě přinášela tvému jménu oběť čistá, která jediná se ti líbí. V tomto tajemství nevýstižné moudrosti a nesmírné lásky nepřestává konat, co jednou na kříži dokonal. On je tím, kdo obětuje, on je i obětním darem. Nás pak, v této oběti s ním spojené, zve k posvátné hostině; v ní je on sám naším pokrmem, zde slavíme památku jeho umučení, zde duši naplňuje milostí a dává nám závdavek budoucí slávy. A proto s Anděly a Archanděly, s Trůny a Panstvy a s celým zástupem nebeského vojska pějeme chvalozpěv tvé slávy a bez ustání voláme: Svatý…)

Tato preface je plná narážek na Starý zákon, Nový zákon a dokonce na O sacrum convivium svatého Tomáše Akvinského. Překonává cokoli v novus ordo. Přidává další perlu do naší koruny: bohatá západní liturgie je ještě bohatší. Osobně se nemohu dočkat, až ji použije náš místní kněz FSSP na svátek Božího Těla nebo při votivní mši o Nejsvětější svátosti.

4) Dospět k těmto rozhodnutím trvalo třináct let, a teď, kdy dekrety vyšly, se v nich opakovaně zdůrazňuje, že jde o nepovinné možnosti. Tak se má provádět liturgická reforma: jak rád říká Gregory DiPippo: „Vytáhni vlajku na stožár a dívej se, kdo salutuje. Pokud nikdo, stáhni ji.“ To je na hony vzdáleno ledabylému, drakonickému vnucení novus ordo za Pavla VI. Vlastně se dá říci, že dekrety představují mírné povzbuzení k organickému vývoji: „Tady máte možnosti; použijte je tak, aby byly prospěšné,“ a odstraňuje námitku, že Missale Romanum z roku 1962 je zkamenělina.

Z tohoto hlediska se nová ustanovení dobře hodí k celosvětovému hnutí za obnovu Svatého týdne z doby před rokem 1955 a dalších krás starého ritu, které byly poškozeny za Pia XII. Máme před sebou živou liturgii, ne něco, co existuje jen v knihách vytištěných v nějakém svévolně zvoleném roce a odráží mentalitu liturgických reformátorů daného období.

5) Dekret o svatých jemně poznamenává, že na jedné straně se ponechává na úvaze představených (nikoli celebranta na základě momentálního impulzu), která ustanovení se použijí, a na druhé straně že tradiční římský ritus zažil nepovinné mše o svatých i v minulosti: „Po celou dobu po tridentském koncilu až do reformy rubrik papeže sv. Pia X. kalendář obsahoval ne méně než pětadvacet těchto takzvaných svátků ad libitum.”

Třebaže je naprostou pravdou, že jednou z velkých předností tradiční liturgie je její stabilita, danost, trvalost a předvídatelnost, platí i to, že vždy existovaly malé alternativy, o nichž rozhodoval celebrant. Některé společné mše mají alternativní čtení. Některé světce je možno slavit buď plně, nebo jako připomínku v opakovaném nedělním formuláři. Existují zvyklosti pro užívání votivních mší, ale jak název napovídá, „votivní“ znamená nepovinnou nabídku; nikdo nemusí v daný den sloužit tu či onu votivní mši.

Tyto drobné alternativy však zapadají do většího vzorce: jakmile se kněz rozhodne pro danou mši, je všechno předem určeno. Není tam žádné místo pro „pastorační přizpůsobení“, pro liturgii vlastní výroby sestavenou z prefabrikovaných bloků. V tomto ohledu nové dekrety nijak nemění silné stránky tradiční mše, ani ji nijak nepřibližují k novus ordo.

6) Jeden z nejpozoruhodnějších prvků dekretu Cum Sanctissima je v jistém smyslu na první pohled skrytý. V roce 1960 bylo rozhodnuto dát postním fériím přednost do té míry, že svátky i velmi významných světců, např. sv. Tomáše Akvinského, sv. Řehoře Velikého, sv. Benedikty, sv. Gabriela Archanděla a sv. Lva Velikého, byly zredukovány na pouhé připomínky, což, jak poznamenává Gregory DiPippo, znamená, že „byly ve všeobecném kalendáři prakticky zrušeny“. Nový dekret nyní konstatuje, že svátky významnějších světců v postě (konkrétně světců, jejichž seznam je v dekretu uveden, včetně důvodů, proč tam byli zařazeni) mohou být upřednostněny před postní férií, která se bude místo toto připomínat. V tomto směru je dekret Cum Sanctissima dokumentem, který tridentský ritus demodernizuje a osvobozuje od přehnaných předsudků Liturgického hnutí.

7) Vytrvale tvrdím, že liturgické obřady se vyvíjejí k dokonalosti formy a obsahu, která způsobuje neopodstatněnost většího vývoje a zcela vylučuje legitimnost radikálních změn, jež vyprodukoval novus ordo. Menší změny však vždy byly a vždy budou součástí dějin liturgických obřadů. Přídavky jsou naprosto něco jiného než ideologicky motivované cenzurování, zkracování či přepisování. Souhlasím s několika komentátory, kteří poukazují na to, že zpráva o dekretech účinně umlčuje každého kritika, který namítá, že TLM „zamrzla v čase“. Nejenže nezamrzla, ale s každým dalším uplynulým rokem je svědkem znovuobjevení dalších a dalších součástí úplného dědictví tridentského ritu, jako je návrat k obřadům Svatého týdne z doby před rokem 1955, svinutým ornátům o kajících dnech, velké svatodušní vigilii a tak dále. To, co vidíme, a děkujeme za to Bohu, je živá liturgie, která je vskutku tradiční, setřásající nežádoucí modernizace, které dláždily cestu k revolučnímu novus ordo Pavla VI. – dobovému dílku, které se dnes jeví mnohem zastaralejší než nadčasová, a přece intenzivně přítomná mše svatá všech věků.

Na závěr: toto všechno bude jistě vyžadovat další reflexi, oceňuji však umírněnost, zdrženlivost a opatrnost, které se v dekretech a jejich ustanoveních projevují.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://onepeterfive.com/vatican-issues-two-decrees-more-prefaces-and-recent-saints-in-the-tlm/