Braňme víru v reálnou přítomnost Pána v Eucharistii!
Dělal někdy někdo anketu mezi běžnými občany, co vědí o svátku Božího Těla? Většině Církvi vzdálených osob to asi už nic neříká. Ti vzdělanější nebo ti, kteří ještě prošli alespoň částečně v dětství katolickou výchovou, odpoví, že jde o průvody s monstrancí a hostií, katolíci NOM samozřejmě budou vědět, že se jedná o slavnost Těla a Krve Páně, jak se v tomto kalendáři nazývá.
Jenže hřebík na hlavičku nutno uhodit jinde. Eucharistické průvody, známé pod názvem „Boží Tělo“, zavedl r. 1264 papež Urban IV. na základě zjevení vizionářky a augustiniánské řeholnice sv. Juliány z Lutychu. Byla to doba šíření albigenských a valdenských herezí, které popíraly reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Proto Pán vyslovil skrze omilostněnou duši svaté mystičky své přání, aby katolíci veřejnými průvody s konsekrovanou hostií manifestovali pravou víru, že On, Spasitel, je zde opravdově přítomen pod způsobami, pod vnějšími atributy chleba a vína. Vere, realiter, substantialiter – pravdivě, skutečně, podstatně, jak definovaly už první synody ve starověku, později potom papež sv. Řehoř VII., nejdůrazněji však v 16. stol. tridentský koncil. Eucharistická procesí se tak měla stát veřejnou manifestací obrany pravověrnosti proti bludům, odhodlaným vyznáním víry, že tato malá hostie v monstranci je skutečný Kristus se svým Božstvím i lidstvím, Bůh i Člověk, Bohočlověk. On potvrdil pravdivost této nauky desítkami eucharistických zázraků, nejmarkantněji v italském Lancianu, kde v 7. stol. při vyslovení konsekračních slov se v rukou kněze na hostii objevily kousek svalu a krev. Ty tam zůstaly na místě dodnes jako evidentní zázrak dokazující, že Kristova slova nejsou žádnou metaforou, nýbrž realitou.
Papež Řehoř VII. bránil tuto věroučnou pravdu v 11. stol. proti Berengarovi z Toursu, jenž proti ní brojil. Ještě předtím organizovali procesí s Velebnou svátostí s úmyslem veřejně vyznat víru v reálnou přítomnost Páně proti jejím popíračům benediktinští mniši z kláštera v Cluny. Nejde tedy o uměle vytvořenou formu zbožnosti, nýbrž o úctyhodnou starou tradici, jejíž jádro je apologetické: obrana zjevené nauky, že chléb a víno se při vyslovení konsekračních slov kněze sloužícího mši sv. mění na Tělo a Krev Ježíše Krista, i když vnější formy včetně tvaru, vůně a chuti zůstávají formami chleba a vína.
Mše svatá na svátek Božího Těla s následným eucharistickým průvodem není tedy žádnou vnější slavností na způsob ryze světských akcí, nýbrž veřejným vyznáním víry v Ježíšova slova, že On je „…chléb, který z nebe sestupuje, aby, bude-li kdo z něho jísti, nezemřel. Já jsem chléb živý, který z nebe sestoupil. Bude-li kdo jísti z toho chleba, živ bude na věky….Nebudete-li jísti Tělo Syna člověka a píti jeho Krev, nebudete míti v sobě život. Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v den poslední. Neboť Tělo mé je pravý pokrm, a Krev má je pravý nápoj. Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, zůstává ve mně a já v něm…“ (Jan 6, 51-60). Můžeme rovněž připojit slova Pánova při poslední večeři, kde jasně říká, že „toto je mé Tělo….toto je má Krev…“ (Mat 26,27; Mar 14,23; Luk 22,19; 1 Kor 11,24). Katolík, jenž se účastní Božítělového průvodu, dává tím také najevo, že je ochoten tuto pravdu nejen vyznávat a pevně jí věřit, ale i bránit za cenu obětí.
To může ale dělat pouze tehdy, když je o ní náležitě informován z katechismu a z hodin náboženské výuky. Dnešní katolíci z velké části o ní nevědí. Byl jsem před léty otřesen svědectvím známé řeholnice, které se ptala čerstvá magistra teologie z jedné naší katolické fakulty při Božítělovém průvodu, jestli „ten Pán Ježíš, v kterého věříme, že je tam přítomen, je to bílé, nebo to zlaté?“ O reálné přítomnosti Krista v Eucharistii, o transsubstanciaci, se na katolických školách a v hodinách náboženství už jen málokde učí.
Víra v transsubstanciaci (přepodstatnění) se po II. vatikánském koncilu neustále zpochybňuje. Poprvé tak učinil smutně proslulý Holandský katechismus r. 1966, jenž nahradil pojem „transsubstanciace“ výrazy „transfinalizace“ a „transsignifikace“. To je ovšem totální popření reálné přítomnosti Spasitele v Eucharistii, neboť tato latinská slova znamenají v překladu „změna účelu“ a „změna znamení“. V praxi si to osvětlíme na příkladu běžného chleba. Jeho účelem je, aby se stal potravou pro člověka. Když ho ale nadrobím slepicím, změní sice svůj účel, tj. nestal se potravou pro člověka, nýbrž pro drůbež, ale tím nepřestal být chlebem. Znamením tohoto chleba pak je, že vybízí lidi k jídlu. Když ale prohlásím, že tento konkrétní chléb je trvalým znamením vděčnosti zemědělcům, proto jej tedy nemohu sníst, pak jde sice o změnu znamení, ale chléb zůstává nadále chlebem.
Tyto neomodernistické výklady, dnes hojně rozšířené v katolické výuce, jdou ještě dále než učení Luthera a Kalvína, jimž se chtějí v rámci ekumenismu přizpůsobit. Luther totiž přímo a bezprostředně nepopřel reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, i když ji samozřejmě vykládal zcela bludně tak, že prý Pán je přítomen jakoby „uvnitř“ tohoto chleba, jako jeho „duše“. Kalvín sice tuto přítomnost popřel, nicméně učil, že prý chléb a víno požehnané při protestantské „poslední večeři“ udělují věřícím zvláštní „sílu a milost z nebe“, což v dnešních rádoby katolických výkladech sotva nalezneme.
Lze se potom divit, když si zesnulý kardinál Joachim Meisner z Kolína nad Rýnem jednou stěžoval, že cca 80 procent pravidelných účastníků nedělní liturgie přijímá svatokrádežně? Když nechodí vůbec ke zpovědi a žijí v trvalém stavu hříchu (nelegitimní sexuální vztahy, homosexuální svazky, obohacování se podvody a krádežemi atd.)? Je těžké si představit, že by přistupovali ke stolu Páně, kdyby věděli a věřili, že ten „oplatek“ je ve skutečnosti živý Spasitel, tentýž, který zázračně přišel na tento svět, hlásal nauku o Božím království, byl ukřižován a vstal z mrtvých, že to není pouhý „symbol“ jednoty liturgického společenství. Ke sv. přijímání by se určitě báli přistoupit, strach z Božích trestů by jim to nedovolil (sv. Pavel píše o trestech za svatokrádežné sv. přijímání v 1 Kor 11,29n), odvážili by se toho teprve po sv. zpovědi, při níž se rozhodli změnit svůj život.
Jenže z Eucharisite se stalo v současné novocírkvi pouhé znamení, nic víc. Přijímání na ruku tuto mentalitu vydatně podporuje. Jestliže přijímám konsekrovanou hostii vlastníma rukama jako každý jiný pokrm, čím se ona od normálního jiného jídla vlastně liší? Ještě závažnější je skutečnost, že na rukou ulpívají drobné částečky Těla Páně, které kněz sice po mši sv. purifikuje, komunikant ale nikoliv, ruce si klidně otře do papírového ubrousku, který vyhodí atd., nehledě rovněž ke snadnější možnosti odnést Tělo Kristovo pro účely satanských rituálů. Přijímání na ruku, jak dokazují ve svých publikacích Michael Davies, biskup Athanasius Schneider aj., bylo zavedeno podvodem. Nejprve se spontánně po koncilu rozšířilo v Holandsku, papež Pavel VI. to zakázal dokumentem „Memoriale Domini“ r. 1967 s nešťastnou výjimkou pro země, „v nichž už se to stalo běžnou praxí, byť nedovolenou“. Lavinovitě a spontánně pak v dalších zemích začali neomodernisté šířit přijímání na ruku, aby pak mohli říkat, že v jejich zemích také platí, že už je to „běžnou praxí“, i když nedovolenou. I toto svědčí proti tomuto usu, neboť co bylo prosazeno podvodem, bývá zřídkakdy dobré.
Tím spíše je třeba odmítnout, jestliže někteří biskupové v souvislosti s hygienickými opatřeními proti koronaviru nařizují povinné přijímání na ruku – a to dokonce i při tradičním ritu, který tuto formu absolutně nepřipouští. Na něco takového biskup nemá vůbec žádné právo. Jde o hrubé znásilňování svědomí věřících, kteří mají oprávněné vnitřní zábrany přijímat na ruku, neboť se bojí – oprávněně – zneuctění Těla Páně. Tomu je třeba se vzepřít, jak učinili věřící na Slovensku a v Itálii, kde dosáhli přece jen toho, že jim bylo povoleno, zvláště při tradičním ritu, přijímat do úst.
Kořenem a příčinou toho všeho je ale ztráta víry v transsubstanciaci, tj. že chléb a víno se stávají při konsekraci skutečným Tělem a skutečnou Krví Ježíše Krista. Novocírkev, pokud přímo a bezprostředně tuto principiální pravdu nepopírá, ji stále více odsouvá do pozadí nebo rozmělňuje v nesrozumitelných termínech. Je na nás, tradičních a konzervativních katolících, abychom tím více tuto autentickou nauku nebojácně hlásali, za ní stáli a jí učili své děti, vnoučata a všechny, kdo jsou nám svěřeni a očekávají od nás jasné slovo. K tomu nás vede svátek Božího Těla. Prosme o pomoc a sílu od Pána a – vytrvejme!
PhDr. Radomír Malý
Reálná přítomnost Krista v Eucharistii je protestanská konsubstanciace! Transsubstanciace neznamená, že KRISTUS JE V EUCHARISTII, ale znamená, že KRISTUS JE EUCHARISTIE nebo logičtěji EUCHARISTIE JE KRISTUS!
Skutočné udalosti,ktoré boli zaznamenané ako eucharistické zázraky,dokazujú prítomnosť JEŽIŠA KRISTA v Eucharistii.
Sú zaznamenané mnohé zázraky.
Posledný sa udial v Poľsku v roku 2013.
https://www.hlavnespravy.sk/vianocny-zazrak-v-legnici/1261236
Vianočný zázrak v Legnici
Práve na Vianoce – 25. decembra 2013 – sa udial v poľskej Legnici v Sliezsku jeden z najdojímavejších Eucharistických zázrakov v histórii Cirkvi. Už rok sa tam uctieva krvavá Hostia v Kostole sv. Jaceka teda Hyacinta. Historik Michael Hesemann robil rešerš na mieste. Vo svojej novej knihe zo série „Mystérium“ – „Menetekel: Proroctvá, vízie a krvácajúce Hostie“ – ktorá práve vyšla v nemeckom vydavateľstve Bonifatius-Verlag v Paderborne, tento zázrak dokumentuje.Ilustračné foto Zázrak v Legnici sa udial na Vianoce, 25. decembra 2013, v Kostole sv. Hyacinta (poľsky sv. Jacek). Legnica je veľkomesto s 100 000 obyvateľmi, centrum textilného priemyslu a spracovania kovov. Leží 70 km od nemeckej hranice.Zázraku predchádzala nehoda. Pri rozdávaní svätého prijímania na slávnostnej svätej omši, ktorú slávil farár Andrzej Ziombra na slávnosť Narodenia Pána, spadla kňazovi konsekrovaná Hostia na zem. Okamžite si kľakol, s úctou a v rozpakoch ju zodvihol. Sotva udelil záverečné požehnanie, úctivo preniesol zašpinené Kristovo Telo do sakristie a postupoval podľa predpisov Cirkvi.Katechizmus učí: „Kristova Eucharistická prítomnosť sa začína vo chvíli konsekrácie a trvá kým existujú eucharistické spôsoby“ (KKC 1377). Preto je zvykom Hostiu, ktorá padla na zem a bola tak znečistená, vložiť do vodou naplnenej liturgickej nádoby a počkať, kým sa rozpustí. Potom sa voda vyleje do „sakrária – svätej výlevky“, otvoru v podlahe kostola, ktorý vedie priamo do zeme. Tak to chcel urobiť aj farár Ziombra.O desať dní neskôr, 4. januára 2014, si bol istý, že sa Hostia úplne rozpustila. Tak mal v úmysle spolu s dvomi kňazmi vodu vyliať do sakrária. No kňazi zostali ohromení, keď zistili, že podoba Chleba bola ešte neporušená – a nielen to: na jeho povrchu pri okraji sa vytvorila oválna škvrna z červenej substancie, ktorá vyzerala ako čerstvá krv.Farár okamžite informoval vtedajšieho biskupa Msgr. Štefana Cichyho, ktorý zriadil komisiu na vedecké preskúmanie javu. Keď začala 26. januára skúmanie, okolie substancie sa kvôli jeho rozdielnej hmotnosti vylomilo a začalo sa rozpúšťať. Oválny fragment Hostie vybrali z vody a položili na okrúhly zlatom vyšívaný korporál, kde sa rovnako oválna v strede už tmavočervená škvrna postupne zhusťovala. Vedci z wroclavského Inštitútu pre súdnu medicínu vzali z vzorky, ktoré neúspešne skúmali na zistenie plesne, či vonkajšieho znečistenia. Nakoniec kategoricky vylúčili pleseň aj baktérie ako príčinu sfarbenia Hostie. Histologicko-patologický výskum však k ich úžasu ukázal, že ide „s najväčšou pravdepodobnosťou o väzivo srdcového svalu“.Tento výsledok bol taký neuveriteľný, že si museli zaobstarať druhý nezávislý názor. Ďalšiu vzorku teda poslali do Inštitútu pre súdnu medicínu v Štetíne bez udania pôvodu vzorky. Tam použili iný spôsob výskumu. Po jeho ukončení Oddelenie pre Histologickú patológiu Pomerskej lekárskej univerzity oznámilo, že „identifikovali fragmenty väziva krížovo páskovaného svalu“. „Ten sa podobá na ľudský srdcový sval so zmenami, ktoré môžu vzniknúť pri smrteľnom boji“. Okrem toho konštatovali v krvi ľudskú DNA. Legnická kardiologička Dr. Barbara Engelová, členka biskupskej komisie to zhrnula nasledovne:„Materiál sme skúmali pod ultrafialovými lúčmi a oranžovým filtrom a výsledok bol jednoznačný. Identifikovali sme tkanivá srdcového svalu typické pre myokardiálne väzivo so zmenami, ako často nastávajú pri boji so smrťou.“Zo 133 Cirkvou uznaných Eucharistických zázrakov v dejinách Cirkvi je zázrak v Legnici teda najvýraznejší. Len v piatich prípadoch – v historickom zázraku s Hostiou v Lanciane (8. stor.), ako aj pri moderných zázrakoch v Buenos Aires 1996, Tixtle v Mexiku 2006, Sokolke v Poľsku 2008 – ktoré tiež v knihe „Menetekel“ dokumentujem – no a teraz v Legnici poprední lekári dokázali, že Hostia sa naozaj zmenila na ľudské myokardium.Keď už nebolo pochybností o náleze, musela reagovať aj Cirkev. Dňa 10. apríla 2016 prečítal nový legnický biskup Zbigniew Kiernikowski na svätej omši v Kostole sv. Hyacinta, záverečnú správu komisie. Prípad z r. 2013, ako konštatoval, vykazuje „všetky znaky Eucharistického zázraku“. Po porade s Kongregáciou pre náuku viery farárovi Ziombrovi odporúčal vystaviť zvyšok zázračnej Hostie k úcte veriacim.Dňa 2. júla 2016 ju v slávnostnej procesii s 3000 veriacimi preniesli naspäť do Kostola sv. Hyacinta, kde biskup Kiernikowski celebroval v bočnej kaplnke zvlášť na to zriadenej pontifikálnu svätú omšu. Oválny fragment vložili do monštrancie, ktorá je odvtedy chránená skleným poklopom a vystavená na podstavci pred obrazom Božieho milosrdenstva podľa vízie sv. Faustíny. Na výstavnej tabuli sa dokumentuje história a skúmanie zázraku a v knihe sa odvtedy zachytávajú hlásené vypočutia modlitieb. Sú tam dokonca správy aj o uzdravení z ťažkých chorôb.Predovšetkým sa však veriacim ponúka možnosť nazrieť Pánovi priamo do Srdca a stať sa svedkom jeho umučenia. To je úcta k Božskému Srdcu v ére internetu, istým spôsobom súdne uznaná mystika. Tak sa stáva vianočný zázrak v Legnici najpriamejšou konfrontáciou s realitou premenenia, so skutočnou prítomnosťou Pána v Oltárnej sviatosti. Premenenie zasvätenej Hostie na ľudský srdcový sval v smrteľnom boji je zreteľným nadprirodzeným znamením, ktoré nás napomína, aby sme svoj prístup k Eucharistii dôkladne premysleli. Dokumentuje to dramatickým spôsobom, čo Cirkev už vždy učila: že v každej svätej omši sa koná obeta na Golgote, prebieha utrpenie, smrť a vzkriesenie Krista, ktorý je v každej Hostii skutočne a nielen symbolicky prítomný.Vyvracia to však aj Lutherovo chápanie Pánovej večere iba ako slávenie spomienky, pri ktorej je síce Ježiš reálne prítomný, ale nenastáva premenenie na Telo a Krv. Pritom už evanjelický teológ Helmut Thielicke pripustil: „Ak by malo byť premenenie podstaty chleba a vína byť skutočnosťou, tak sa už nesmieme z kolien ani zodvihnúť.“
Citujete z nejvlivnějšího dezinformačního média na Slovensku placeného z Ruska. Jen tak dál!
Promiňte, ale pokud tenhle svůj žvást považujete za argument, tak je mi Vás líto.
Také zde:
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=23569
https://www.vaticannews.va/sk/cirkev/news/2020-06/eucharisticky-zazrak-v-polskej-legnici-vedie-mnohych-k-obrateniu.html
http://www.milujte.se/storage/dalsi/milujte-se-2017-42.pdf
Jan
V eucharistii je doopravdy reálně a podstatně přítomno tělo a krev Ježíše Krista. (De fide.)
1651 883 Can. l. Si quis negaverit, IN SANCTISSIMAE EUCHARISTIAE SACRAMENTO contineri vere, realiter et substantialiter, corpus et sanguinem una cum anima et divinitate Domini nostri Jesu Christi ac proinde totum Christum; sed dixerit, tantummodo esse in eo ut in signo vel figura, aut virtute: a. s. (cf. DS 1636 1640).
_
Nechtějte být katoličtější než Tridentský koncil, který toto stanovil.
Ad Vladimír M.: „Nechtějte být katoličtější než Tridentský koncil, který toto stanovil.“
Nerozumím, to je adresováno mně? Ale já přece netvrdím nic jiného než Trid. koncil, naopak se na něj v článku i odvolávám!
Pane doktore, když si pozorně prohlédněte vlákno, tak zjistíte, že reaguji na příspěvek od Felix Leo. Nemohu za to, že se přede mne mezitím nasunul jiný příspěvek, literárně nadmíru plodný, který diskusi znepřehlednil.
Pane doktore, souhlasím s Vámi. Prosím, nepoužívejte ale termín „novocírkev“, tím ničemu neprospějete.
Ad P. Novák: Aby nedošlo k omylu: Pod tímto termínem nemyslím obecně církevní společenství NOM, nýbrž heretiky, kteří šíří scestné teze a rozkládají Církev zevnitř.
Je mi třiasedmdesát let. Církev, ve které jsem byl pokřtěn už neexistuje. Změnila se mše, jazyk, liturgická roucha, liturgický prostor, liturgická hudba, liturgická čtení, kancionál, katechismus, kodex církevního práva, změnila se víra. Tak jo, říkejme tomu tedy „nová Církev“. Je to lepší?
Souhlas.
linky na články o Eucharistických zázrakoch
https://www.lifenews.sk/27749/tato-premenena-hostia-aj-po-750-rokoch-stale-obsahuje-cerstvu-krv
http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=slavnost-tela-a-krve-pane-eucharisticky-zazrak-v-santarem-protugalsko-od-r-1247&cisloclanku=2013060007
první část a druhá část.
http://fatym.com/storage/1370100038_sb_santarem1.pdf
http://fatym.com/storage/1370100145_sb_santarem2.pdf
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/2017/03/eucharisticke-zazraky-v-dejinach-cirkvi_13.html
https://modlitba.sk/?p=2917
https://modlitba.sk/?p=2921
https://modlitba.sk/?p=2923
https://modlitba.sk/?p=2925
https://modlitba.sk/?p=5726
https://modlitba.sk/?cat=103
https://modlitba.sk/?p=13510
https://modlitba.sk/?p=12577
https://modlitba.sk/?p=8522
https://modlitba.sk/?p=2919
Pane doktore, co byste dělal, kdybyste byl katolickým vládcem katolické země a zatkli by tam za šíření protestantismu mezi katolíky osobu ze země bohaté obilím, která by zlanařila odpadlého biskupa, ten by vysvětil sto dalších biskupů a všichni by naproměňovali bedny eucharistie, až by jí měli tuny, a dali ultimátum, pustíte našeho občana, nebo to naházíme do Čertovy bažiny? To se totiž reálně může stát, a mě zajímá, co by ten katolický stát měl udělat, kdyby z eucharistie udělali rukojmí.
Pokud se nepletu, podmínkou platnosti proměnění je správná intence, což by v tomto případě nebylo naplněno.
Aha. Ale někteří katolíci tvrdí, že satanisté, když mají odpadlého kněze, mohou dělat to samé, akorát za jiným účelem. Jaktože satanisté intenci mají, a odpadlý biskup ateista nikoli? Mimochodem, kdyby kněz tajil, že je ateista, ale byl by pokřtěný i vysvěcený, jak by k tomu přišli katolíci, kteří u něj přijímají? To je něco podobného představě, že hříšný kněz neplatně uděluje svátosti, která je církví považována za blud. Má to totiž ty samé účinky. Já se snad dám na hledání vnitřních rozporů v katolických dogmatech. Je jich velice mnoho, něco existovat musí.
Intence znamená, že kněz, když proměňuje, chce činit to, co činí Církev. S jeho osobní vírou to nemá co dělat; známe z dějin eucharistické zázraky, které se staly kněžím právě ve chvíli, kdy o reálné přítomnosti pochybovali. Pokud kněz chce činit to, co činí Církev, proměňuje platně, i kdyby v to sám nevěřil. To by zřejmě platilo i pro toho satanistu: může chtít dělat to, co dělá Církev, byť se zlým úmyslem.
Může se tedy výše uvedený scénář s odpadlými biskupy podle církevního názoru podle komentáře že 13. 6. stát? A co by měl udělat dle Vás ten katolický stát?
Chybí vám tam bojové opice, které vlastní Vatikán 🙂
Ale vážně – mrhate tu talentem. Pište beletrii, své čtenáře si najdete.
Ad Fuf…. A v tom jste se náhle probudil….
Je paradoxní, že ti satanisté (pokud Tělo Kristovo skutečně odnášejí), nejspíš vlastně mají opravdovější víru v reálnou přítomnost než mnozí katolíci.
Je mi veľmi ľúto keď vidím, ako veriaci v Krista natrčajú ruky do ktorých im kňaz vkladá Ježišvo telo a sami si ho dávajú do úst.Samozrejme kňazi sa boja prenasledovania, ak by nedodržiavali pokyny hygienikov, ale my laici môžeme odmietnuť príjmať na ruku a príjmať môžeme duchovne, Verím, že raz sa toto všetko skončí a znovu budeme slobodne prijímať na jazyk. Musíme aj v týchto časoch zostať vernými Kristovi.
Přinejmenším v ČR o žádné nařízení hygieniků nejde. Jedná se výhradne o svévoli biskupů, případně některých kněží – v olomoucké arcidiecézi to arcibiskup nepřikázal, přesto si to leckde zavedli kněží. Například zlínští salesiáni.
Tak mám pocit, že už je úplně jedno, NOM neNOM. Je to spletené jak v tomto článku, tak v komentářích. Přijímání na ruku je jen v NOM. Ale je v NOM reálná přítomnost? Podle článku se zdá jisté, že je. Pak by neNOM byla jen otázka záliby, reálná přítomnost je tu i tam. Pan doktor vysvětluje, že novocírkev je jen jakési hnutí uvntř čeho? Novonovocírkev uvniř novocírkve. Pan doktor jistě hrdě chodí na neNOM. Jen ze záliby? Ale mnohá svá nabádání adresuje NOM. O co vlastně jde? Církev víru v re. př. nemusí hájit, jen novocírkev se musí bránit názorům novonovocírkvi? Komu je článek vlastně adresován?
Ad Naivní: Vy jdete ještě dál než mons. Lefébvre, který uznával, že mše NOM, je-li sloužena s opravdovou intencí a přesně podle rubrik, může být platná, tj. že i reálná přítomnost tady může být. Nemůžete tak striktně dělit katolíky na ty „neNOM“ a ty „NOM“ s tím, že ti druzí žádnými řádnými katolíky nejsou. To by bylo nepravdivé a křivdící, situace není tak jednoduchá a černobílá. Znám řadu věřících NOM, i kněží, kteří z různých důvodů, jež mi nepřísluší posuzovat, na tradiční liturgii nechodí nebo ji neslouží, ale smýšlejí plně a autenticky pravověrně katolicky a tuto víru odvážně hájí.
A pokud se ptáte, komu je článek vlastně určen, tak je myslím jasné, že všem katolíkům, ať už NOM nebo „neNOM“, aby posílil jejich víru v reálnou přítomnost Pána v Eucharistii, případně aby u některých rozptýlil pochybnosti vyvolané současnými heretickými výklady, jež tuto reálnou přítomnost zamlžují nebo popírají.
Omlouvám se, snad je to nějaký předsudek, ale já nejdu ani dál, ani blíž, já jsem se jen naivně ptal.
Rorumím tedy tomu tak, že u neNOM, pokud je intence a pokud se slouží podle rubrik, je reálná přítomnost, u NOM, pokud je intence a pokud se slouží podle rubrik, reálná přítomnost může být. Takže nevím, co je ještě třeba u NOM, aby nejen mohla být, ale aby byla?
Dále tomu rozumím tak, že nabádáte účastníky NOM i účastníky neNOM, aby věřili v reálnou přítomnost. Zřejmě proto, že jak u účastníků NOM, tak u učastníků neNOM někteří v reálnou přítomnost nevěří.
Přitom zde neNOM všude rozumím tradiční OM.
Dovolil bych si na zdejší diskutující takovou provokující(?) otázku. Když vám církevní, duchovní, autorita něco těžko uvěřitelného tvrdí, odvážíte se o tom pochybovat a vyžadovat alespoň nějaké důkazy? A nebo máte strach, že byste tím spáchali těžký hřích.
Třeba právě v tomto článku dr. Malý autoritatvně tvrdí těžko uvěřitelné věci – bez jakýchkoliv důkazů.
Táži se proto, protože si stále pamatuji, jak jsem takové obavy míval sám.
Ad Hraničář: Vážený pane, nechte si ty poťouchlosti pro sebe. My věříme proto, že to tvrdí sám Bohočlověk Ježíš – a o pravdivosti jeho slov žádné důkazy nepotřebujeme, neboť Bůh nemůže říkat nepravdu. A k tomu, že Ježíš je opravdu Bůh a to, co je o něm napsáno, je absolutní pravdou, máme dostatek racionálních důkazů, které tady už byly předloženy mnohokrát.
Mohu odpovědět? Už jednou moji podobnou odpověď správce smazal.
Zkusím, jen stručně: Vážený pane doktore, vsadím se o co chcete, že jste nikdy nic od Boha neslyšel. Vždy jste vše slyšel (vlastně stejně jako já) od rodičů, pánů farářů, kazatelů …… Bůh, třebas, nemůže říkat nepravdu, ale rodiče i páni faráři se mohou mýlit.
Že je Ježíš opravdový Bůh a to, co je o něm napsáno, není absolutní pravdou, ale (hlubokou) vírou.
„Máme dostatek racionálních důkazů“ ….. nemáte a předloženy nebyly. Je mi líto.
Nebudu opakovat to, co jsem tady publikoval a vysvětloval na tomto webu mnohokrát při mnoha příležitostech v řadě článků. Vy byste, pane Hranicari, nevěřil ani tehdy, kdyby Kristus stanul osobně před vámi a udělal zázrak. O vás nepochybně platí jeho slova: I kdyby někdo z mrtvých vstal, neuvěří.
Můžete si ty své lži vzít a jít je trousit zase jinam.
Je mi líto, ale neprokazal jste absolutně nic z toho, co tu tvridte.
Obdivuji Ignáce, osobně bych vás již dávno zabanoval.
ad Hraničář: jaké těžko uvěřitelné věci Dr. Malý v článku konkrétně tvrdí?
Alespoň jednu, tu základní: „že chléb a víno se při vyslovení konsekračních slov kněze sloužícího mši sv. mění na Tělo a Krev Ježíše Krista“ …….
Protože, jak dr. Malý pokračuje: „vnější formy včetně tvaru, vůně a chuti zůstávají formami chleba a vína.“
A nejen to, všichni katolíci mají osobní zkušenost, že konsekrovaná hostie nijak a s ničím nereaguje, takže tvrzení, že „že chléb a víno se při vyslovení konsekračních slov kněze sloužícího mši sv. mění na Tělo a Krev Ježíše Krista“ není absolutní pravdou, ale (ano souhlasím, hlubokou) vírou.
Ad: Hraničář
Vaši argumentaci jste nedomyslel, zjevně je to dlouhodobá záležitost, žádáte racionální důkazy? Vždyť nemůžete mít tušení, co by to mělo být. Podívejte se třeba na dvě, tři přírodovědné teorie, které jsou dnes tzv. platné a zkoumejte jejich slabiny. Pak zjistíte, že nic než víra (hluboká) za nimi nestojí. Také je mi líto, duštudujte si než to budete chtít někomu legračně natírat.
https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=veda-o-euharistii-je-to-zive-trpici-s-rdce
A vyšlo to v nějakém seriózním periodiku? Víte, tohle může patolog napsat od stolu, aby se pobavil, jak mu to ti věřící sežerou. Je také snadné toho vědce podplatit. Bylo by nutné, aby se zkoumání účastnili i nevěřící vědci, jakožto kontrola před podvodem. Věda také neuznává nereprodukovatelné výzkumy. A dovolí církev kontrolní testy? Nedovolí.
Ad Fzd…: Jak to, že Církev „nedovolí kontrolní testy?“ A vy si myslíte, že vědeckého výzkumu těchto zázraků se neúčastní i nevěřící vědci? Nota bene tyto zázraky jsou očividné, každý, kdo navštíví Lanciano aj., to vidí pouhým okem. Kdyby šlo o podvod, jak říkáte, tak myslíte, že by se na to dávno nepřišlo a že by to média patřičně nerozmázla? To by bylo sousto pro ně a ostuda pro celou Církev….!
Kdyby se toho účastnili i nevěřící vědci a byla to pravda, museli by se přece obrátit na katolictví. Já myslím, že média takové věci nezajímají, nebo o tom napíší jako o zvláštnosti, jako o tom muži, který prý osmdesát let nejedl.
Holt, někteří neuvěří, ani kdyby to viděli na vlastní oči. Nic, co by už nebylo předpovězeno…
To je jen zkrácením podání, vnější podoby chleba a vína skutečně zůstávají, ale dochází ke změně podstaty, t.j. transubstanciace = přepodstatnění.
A konsekrovaná hostie skutečně „reaguje“ – působí! Sice zpravidla jen v duchovní oblasti. Ale existují i výjimky – viz kniha slovenského studia LUX „Eucharistické zázraky vo svete“
Nechci a netoužím se vměšovat do tak posvátného tématu – (v této diskusi) – o způsobu podávání Nejsvětější Svátosti. Nechtěl bych (nejen)v této době „koronavirové krize“ způsobit, aby se i jediný věřící katolík, z důvodu sporů, odmítl účastnit sv. Přijímání.
Pouze prosím o modlitbu za „res“, aby ti naši otcové biskupové, kteří „nařídili“(?) podávání… „na ruku“ v co nejkratším čase – pokud tak již neučinili – uvedli mezi kněžími vše na pravou míru a zdůrazili, že forma „přijímání do úst“ je opět plně svobodná a žádnému věřícímu ji nelze upřít. (Je doba „rozvolňování“…)
viz také:
https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2020-05/kardinal-sarah-nelze-pristoupit-na-eucharistii-za-cenu-profanace.html
Pax Jan