Biblické a historické zdůvodnění

Nedávno hostovala v Polsku známá prolife aktivistka Abby Johnsonová. Její význam je o to větší, že byla původně v USA manažerkou potratové kliniky. Jakmile se však přesvědčila, že nenarozené dítě v mateřském lůně, které se stalo obětí umělého potratu, je lidskou bytostí, změnila svůj postoj a dnes je vášnivou obhájkyní nenarozeného života podobně jako předtím americký lékař Bernard Nathanson, jenž provedl tisíce potratů. Když nafilmoval, že dítě v matčině lůně se chová jako člověk, uhýbá před kyretou a tiše naříká kvůli strašlivé bolesti, okamžitě změnil svůj názor a stal se velkým bojovníkem proti interrupcím. To nás nutí k následujícím reflexím, neboť měsíc březen se svým svátkem Zvěstování 25. 3. probíhá ve znamení nejrůznějších akcí pro život v celé republice.

Právo zabíjet

V západní tzv. demokratické společnosti probojovali zednáři, feministky a neomarxističtí genderisté během posledních cca 60 let postupně téměř ve všech zemích beztrestnost umělého potratu. V komunistické společnosti to bylo ještě dříve, v Rusku krátce po bolševické říjnové revoluci r. 1920. Odůvodňuje se to vznešeně tzv. „právem ženy svobodně rozhodnout o svém těhotenství“. Ano, každá vdaná žena má toto právo, ale pouze na základě dohody s manželem, když objektivní situace nepřeje zplození dalšího potomstva, o sexuální abstinenci, případně o použití metody přirozeného plánování rodičovství, nikoli až poté, kdy dojde k otěhotnění. Neprovdaná žena pak nemá žádné objektivní morální právo na mimomanželský styk, který je těžce hříšný, a jestliže ke hříchu dojde a ten má následky, tím spíše potom neexistuje absolutně žádná etická licence „svobodně rozhodnout o svém těhotenství“. Tady jde přece o právo na život toho nejbezbrannějšího lidského tvora!

„Právo na svobodnou volbu“, jak se nejnověji toto masové vraždění, mající analogii v jakobínské, komunistické nebo nacistické genocidě nazývá, se prosazovalo od legalizace potratů v tzv. výjimečných situacích (ohrožení života rodičky, těhotenství v důsledku znásilnění, incest) salámovou metodou až po „právo“ ženy kdykoliv jít na potrat bez udání důvodů do čtvrtého měsíce gravidity. Dnes jsme ale již zase o kus dál směrem k pekelné bráně, neboť proabortivní organizace typu Planned Parenthood prosazují neomezenou možnost „svobodné volby“ po celou dobu těhotenství, což již delší dobu funguje v USA, v komunistické Číně pak existuje politika „dvou dětí“ (dříve jen jednoho dítěte), kdy žena, když potřetí otěhotní, musí povinně jít na potrat.

Ruku v ruce s tím postupuje také legalizace eutanázie, dnes povolená v zemích Beneluxu, ve Švýcarsku, v některých státech USA, nejnověji nyní v Portugalsku. Ve skutečnosti je ale tajně či méně tajně prováděna i v těch zemích, kde ještě nebyla uzákoněna, což vyvolává tlak na její legalizaci. V Německu Ústavní soud v Karlsruhe v poslední době vydal verdikt, že zákaz eutanázie je „protiústavní“. V Holandsku, prvním státě, kde byla eutanázie legalizována, zákon původně jasně stanovil, že musí jít pouze a jedině o žádost samotného pacienta, jenž považuje svůj další život za trápení. A dnes? Pacient již má do toho málo co mluvit, o tom, zda bude ponechán při životě nebo ne, rozhodují jeho příbuzní a kolegium lékařů s odůvodněním, že prý „není plně při smyslech a pozbyl schopnost sám o svém osudu rozhodnout“.

Prenatální diagnostika slouží především ke zjištění, jestli plod není poškozený. V kladném případě se považuje v západních společnostech téměř za povinnost ženy jít na potrat. A když z různých důvodů se děťátko přece jen narodí, tak se uplatní eutanázie jako v případě několika mediálně známých případů dětí z Velké Británie a z USA, jimž se odpojila umělá výživa a nechaly se tak umřít žízní a hladem.

Liberální a na ni navazující neomarxistická civilizace se honosí tím, že lidský život je pro ni prioritou. Proto prosadila všude zrušení trestu smrti (výjimku tvoří komunistické a islámské země a některé státy USA). Jenže paradoxně právě likvidace trestu smrti je názornou ukázkou neúcty tzv. demokratické společnosti k lidskému životu. Stačí jen pohlédnout do naší české historie. Za c.k. Rakousko-Uherska a za první republiky si mohl advokát úkladného vraha gratulovat, když pro svého mandanta dosáhl doživotí místo oprátky. Dnes trest smrti u nás neexistuje, ale ani to doživotí nebývá u rozsudků nad zločinci častým jevem. Vždycky mi klokotá krev v žilách, když slyším ve zprávách, že úkladný vrah dostal 10-20 let – a má možnost po nějaké době požádat o prominutí, takže si ani celou tuto dobu neodsedí, vrátí se do normálního života a bude vraždit dál.

Ano, normální lidský život, tj. život slušného a bezúhonného člověka, který ještě před cca 100 lety byl v povědomí společnosti tak vysoko, že kdo úmyslně zabil, musel počítat s šibenicí nebo v lepším případě s pobytem až do smrti mezi vězeňskými zdmi, stojí dnes tak nízko, že tresty za vraždu se odměřují na pár desítek let. Shrnuto tedy: Liberální a neomarxistická společnost postuluje jako nedotknutelný život kriminálního zločince, ale život člověka, jenž se ničím neprovinil, má pro ni mnohem nižší cenu. Je to civilizace, která žádá milost pro vraha Barabáše, ale nevinného a zcela bezhříšného Ježíše Krista posílá na krutou smrt na kříži.

Specielně se jedná o likvidaci toho lidského života, který vyžaduje od okolí větší míru starostí a péče, proto se vymýšlejí zrůdné zákony legalizace potratů a eutanázie. Další částí salámové metody této taktiky je postupná perzekuce obránců života. V USA od 80. let to již byly stovky lidí, uvězněných jen proto, že se modlili před potratovými klinikami a snažili se klientkám rozmlouvat úmysl jít na potrat. Tím zranili posvátnou „krávu“ svobodného podnikání, do něhož spadá i provozování potratů. V Kanadě dvě hrdinky zápasu za práva nenarozených na život Mary Wagnerova a Linda Gibbonsová strávily úhrnem ve vězení každá řadu let. V Západní Evropě je to podobné. Ve Francii za to, když někdo rozmlouvá ženě úmysl jít na potrat, může jít do vězení nebo zaplatit horentní pokutu, v Belgii nyní parlament projednává zákon o „trestnosti“ bránění potratu, kam spadá mj. i označení tohoto zla jako „novodobého holocaustu“. Žena má „právo svobodně rozhodnout o svém těhotenství“, čili právo vraždit. A zdravotnický personál je povinen na její žádost tuto vraždu provést, nebo ji k ní přemluvit, když je nerozhodnutá, pokud to dotyčný lékař nebo sestra neudělají, přijdou o zaměstnání – a to jenom v tom lepším případě. Původně deklarovaná „výhrada svědomí“ je postupně legislativně odbourávána. Bude-li tento efekt sněhové koule pohrdání nevinným lidským životem pokračovat, pak se za 50-100 let mohou naši potomci dočkat toho, že dojde třeba k legalizaci „práva narkomanů“, nemajících peníze na drogy, opatřit si je přepadením banky a když jim je úředník odmítne vydat, tak ho beztrestně zabít.

Tato tzv. lidská práva nejsou právy slušných, pracovitých a poctivých lidí, ale právy zločinců. „Právo ženy na svobodnou volbu“ klást na stejnou úroveň jako právo nenarozeného dítěte na život je totéž jako položit rovnítko mezi právo na život židovských obětí nacismu a „právo“ údajné německé společnosti rozhodnout o „konečném řešení“ židovské otázky. Političtí potentáti liberální a neomarxistické Severní Ameriky a Západní Evropy včetně tzv. konzervativců chodí kolem tohoto „práva ženy“ po špičkách. Jen brazilský prezident Jair Bolsonaro měl odvahu feministkám a genderistům, když s tímto vyrukovali, naprosto bez kudrlinek říct: „Já vám na toto vaše právo kašlu.“ To je výrok opravdu důstojný zodpovědného státníka, jemuž jde o život slušných a bezúhonných lidí. Zastánci „práva ženy na svobodnou volbu“ totiž nepatří za jednací stůl, ale do kriminálu, protože chtít legální vraždy nevinných lidských bytostí, které postrádají jakoukoliv vlastní schopnost obrany, je zločin a ne politický postoj!

Katolická hierarchie a potraty

Nauka Církve ve věci potratů je jasná a neoddiskutovatelná. Jde o odpornou vraždu těch lidských bytostí, které se ještě neměly možnost ničím provinit. I II. vat. koncil zastává toto autentické církevní stanovisko a nazývá potrat „hanebným zločinem“ (Gaudium et Spes par. 51). Rovněž i pokoncilní papežové vystupovali proti potratům, nejradikálněji Jan Pavel II. v encyklice „Evangelium vitae“ (EV), kde zejména v par. 68-73 vyzývá přímo k občanské neposlušnosti vůči zákonům povolujícím nebo přikazujícím tyto vraždy. Ani dnešnímu papeži Františkovi nelze vytknout, že by svojí naukou v otázce potratů a eutanázie vybočoval z katolické doktríny, i když bohužel boj proti tomuto zlu není už pro něj prioritou, jako tomu bylo u jeho předchůdců.

Jenže něco jiného se hlásá, a něco jiného provádí. Přesně jako u farizeů za dob Kristových. Katolický obránce nenarozeného života, který vezme výše vzpomenutá ostrá vyjádření Jana Pavla II. z EV vážně, musí počítat s tím, že „dostane po ťapkách“ právě od církevní hierarchie. Nejmarkantněji se o tom přesvědčil před několika lety belgický docent tomistické filozofie na Katolické univerzitě v Lovani Stéphane de Merciére. Napsal brožurku proti potratům a rozdával studentům. Ti si stěžovali u kancléře univerzity, jímž byl a je dosud sám bruselský arcibiskup kardinál Joseph de Kessel. Ten nařídil Merciérovo propuštění s odůvodněním, že jeho protipotratová publikace je „nevědecká, demagogická a zraňující ty, kteří zastávají opačný názor“. A nezůstalo jen u toho. Když si Merciére sehnal nové místo učitele filozofie na jezuitské koleji, kardinál Kessel intervenoval a dosáhl opět jeho vyhazovu.

I nový pokoncilní Kodex kanonického práva z r. 1983 stanoví exkomunikaci pro ženy, jež jdou na potrat, pro jejich rodinné příslušníky, kteří to schvalují nebo je k tomu nutí, pro zdravotnický personál, jenž interrupce provádí nebo při nich asistuje, a pro politiky, kteří zákony povolující tyto vraždy navrhují či schvalují. Takovým nesmí být uděleno sv. přijímání. Přesto však propotratoví američtí politikové Joe Biden (za Obamova prezidentství viceprezident) a Nancy Pelosiová (dnes předsedkyně Sněmovny reprezentantů), oba katolíci vyslovující se pro maximální liberalizaci tohoto zla, běžně přistupují ke sv. přijímání a biskupové i kněží jim bez zábran podávají. Menšina biskupů, která jim a dalším propotratovým politikům nebo zdravotníkům odmítá podávat s odvoláním na postoj kardinála R.L. Burkea žijícího v Římě, je od svých spolubratří izolována. Kněží, kteří sv. přijímání potratářům nepodávají, jsou často za to od svých biskupů káráni a trestáni přeložením. Katolické univerzity, koleje a fakulty zvou na hostující přednášky zastánce potratů, odpůrce nikoliv. Když newyorský světící biskup Austin Vaughan přišel r. 1988 do vězení kvůli své aktivitě pro nenarozený život, pozvedli hlas na jeho obranu z řad spolubratří pouze jednotlivci, biskupská konference USA nikoliv, naopak se ozývaly od biskupů a teologů proti němu kritické poznámky o „extrémismu“, „neschopnosti vést dialog“ apod. Naproti tomu když světící biskup z německého Hamburku Hans Jochen Jaschke se před několika lety otevřeně vyslovil pro legalizaci potratů, od německého episkopátu nezazněl jediný hlas kritiky, ačkoliv takový církevní hodnostář by měl být ve shodě jak s Kodexem, tak i s naukou Církve okamžitě suspendován. Církevní tresty nedopadají ani na členy veřejně působícího amerického hnutí „Katolíci pro potrat“, mnoho teologů ve svých přednáškách na katolických fakultách potrat obhajuje, aniž se musí na rozdíl od obránce nenarozených Merciéra bát o své učitelské místo.

Totéž se děje i v samotném Římě. Papež František dosadil do čela Papežské akademie pro život arcibiskupa Vicenza Pagliu, který odtud propustil většinu zastánců prolife a dosadil osoby s jasně nekatolickými postoji: Nigel Biggar se vyslovuje pro celosvětovou legalizaci potratů, kněz Maurizio Chiodi pro eutanázii, Anne Marie Pelletierová pro adopce dětí homosexuálními páry. Farizeismus nejhrubšího zrna: navenek jsme pro život, „pod pokličkou“ ale děláme všechno proti životu. Tuto ďábelskou taktiku ukázala nedávná návstěva argentinského prezidenta Alberta Fernandéze ve Vatikánu. Byl přijat papežem Františkem, předtím se ale účastnil mše svaté sloužené Františkovou „pravou rukou“ biskupem Marcelem Sanchézem Sorondem, kancléřem Papežské akademie společenských věd. Ten – v rozporu s Kodexem i s naukou Církve – podal sv. přijímání prezidentovi i jeho konkubíně, s níž po civilním rozvodu žije. Vůbec ho nezajímalo, že tento politik učinil legalizaci potratu v Argentině prioritou své politiky. DaH se tímto skandálem zabývaly samostatnými články a překlady.

Ostatně mons. Sorondo je tentýž, který se významně podílel na dohodě Sv. stolce s komunistickou Čínou a kladl její sociální politiku za vzor celému světu. Vatikán uznal schizmatickou a vládou protežovanou „vlasteneckou“ církev a její biskupy. Ti se tak stali řádnými hierarchy Katolické církve. Jenže jaké jsou jejich názory na potraty? Již v 90. letech oficiálně podpořila tzv. Vlastenecká církev vládní politiku jednoho dítěte a vyhlásila, že žena, když odmítne při druhém těhotenství jít na potrat, se dopouští těžkého hříchu. Teď po oficiálním uznání ze strany Vatikánu toto vlastenečtí biskupové opět zdůraznili (srvn. Biskupi przeciw źyciu, pch24.pl 20.2.2020), aniž Řím na to jakkoliv reagoval.

Většina současných neomodernistických hierarchů sice neříká, že je pro potraty, ale neustále „umravňuje“ (přesněji: znemravňuje) katolické bojovníky prolife: jen žádné konfrontace s potratáři, neříkat, že potrat je vraždou, kdepak nějaké srovnávání s jakobínskou, nacistickou nebo komunistickou genocidou, žádné modlitební akce před potratovými klinikami – a nedej Bože opovážit se žádat legislativní zákaz potratů! Směrnice biskupů jsou: Ukazujte pouze krásu nenarozeného života a pomáhejte ženám, které se octly v tíživé situaci, jež je nutí jít na potrat. S tím přišel jako první v 70. letech v Rakousku kardinál Franz Koenig, když tehdejší socialistická vláda prosadila beztrestnost potratu. Vytyčil heslo: Pomáhat, ne trestat. Katolíci by podle něj neměli bojovat proti beztrestnosti potratu, trestat za potrat prý není křesťanské, musíme se zaměřit na pomoc ženám v choulostivé situaci. Nezpochybňujeme, že tyto osvětové a charitativní akce (např. poradny pro nečekaně těhotné) jsou nezbytné a díky všem osobám, které se této blahodárné činnosti věnují, jenže bez požadavku legislativního zákazu potratů a nazvání jej vraždou to má mizivou hodnotu. Zvážíme-li tuto strategii většiny světových biskupů, potom nepřekvapuje, že z kanadských hierarchů se zastali statečné Mary Wagnerové, když se octla ve vězení, pouze dva.

Všechno vyznívá tak, že nynější neomodernistické vedení Církve uplatňuje i ve věci potratů stejnou taktiku jako v jiných bodech. V případě umělé antikoncepce Pavel VI. sice vydal chvályhodnou encykliku Humanae vitae (HV), dokument magisteria, jenže konkrétní praxe v jednotlivých zemích s požehnáním jednotlivých biskupských konferencí byla taková, že se vše ponechalo na svobodném rozhodnutí párů, jestli chtějí či nechtějí užívat antikoncepci. Protože antikoncepce je už u katolíků většinově rozšířená, tak potom nezbývá, než prohlásit, že HV již neplatí, neboť se neosvědčila. Totéž vidíme i u cizoložství. Navenek platí 6. přikázání, jenže kněží běžně rozhřešují smilnící páry, aniž od nich požadují rozhodnutí ve hříchu nepokračovat. Duchovní, kteří rozhřešení odmítnou, se mohou snadno dostat – a mnozí se dostali – do potíží se svými nadřízenými pro údajný „nedostatek empatie a lásky“. Opět tentýž efekt: Až se to stane všeobecným, řekneme, že striktní trvání na sexu pouze v manželství se neosvědčilo, neboť to nelze dodržovat, proto musíme sáhnout ke zlehčujícím změnám. Obávám se, že něco podobného čeká i katolickou nauku o potratech. Hierarchie se bude chovat maximálně shovívavě ke hříšníkům, bránit rozvoji katolického odporu proti této bestialitě, a až se potratová mentalita stane všeobecnou, vznese se argument, že katolickou nauku v její původní striktní podobě již nelze zastávat, proto ji změňme! Satanská taktika praktikovaná neustále od II. vatikánského koncilu!

Nicméně její strůjci zapomněli na jedno: Na Boží zásah a Boží trest. On se nenechá urážet a posmívat! Pro nás je to naděje a důvod, abychom se tím více svěřili jeho otcovské náruči.

PhDr. Radomír Malý