Nová exhortace papeže Františka nazvaná „Querida Amazonia“ (španělsky „milovaná Amazonie“) je na světě. Nadšení vzbuzuje u těch, kteří ji chápou jako papežovu snahu podpořit amazonský region a jeho obyvatele. Naopak ti, kdo si od ní slibovali zrušení kněžského celibátu nebo zavedení jáhenského svěcení pro ženy, jsou zklamaní. Jejich výčitky, že František dostatečně nenaslouchá Duchu Svatému, se evidentně donesly k samotnému papeži, protože si v rozhovoru s americkými biskupy na tyto reakce postěžoval a údajně prohlásil, že nejdůležitějším poselstvím exhortace a součástí evangelijní zvěsti je, abychom pečovali o planetu.

Je pravda, že svěcení ženatých mužů na kněze exhortace výslovně nezmiňuje – ani v poznámce pod čarou. Pokud papež tuto možnost opravdu chtěl povolit a na poslední chvíli exhortaci přepracoval (dřív nebo později by to vyšlo najevo) kvůli knize kardinála Saraha a Benedikta XVI., znamenalo by to, že existuje šance papeže v jeho rozhodování ovlivnit – a ukazovalo by to, jak velkou odpovědnost v dnešní situaci nesou kardinálové a biskupové. Očekávání změny ohledně celibátu vzbudila Amazonská synoda a samotná exhortace v této linii pokračuje. Celibát vůbec nezmiňuje, v oddílu věnovaném kněžím (čl. 85–90) mluví o tom, že podoba kněžské služby a kněžského života se různí, a zdůrazňuje, že je nutné najít nějakou cestu k zajištění této služby v Amazonii, protože Eucharistii, která je pro společenství nezbytně nutná, může slavit jenom kněz. Kardinál Czerny, který exhortaci na oficiální tiskové konferenci prezentoval, se vyjádřil v tom smyslu, že exhortace doporučuje ke čtení a promýšlení závěrečnou zprávu Amazonské synody (podle vyjádření vatikánských představitelů však tato zpráva není součástí magisteria, na rozdíl od exhortace), která možnost svěcení ženatých mužů uvádí (čl. 111), že tato možnost není uzavřená a diskuze budou pokračovat.

Nechme však tuto horkou otázku stranou a podívejme se na širší myšlenkové ukotvení exhortace. V závěru exhortace se nachází oddíl nazvaný „Ekumenická a mezináboženská koexistence“ (čl. 106–110), ve kterém se říká:

 „V oblasti Amazonie vyznačující se přítomností mnoha náboženství potřebujeme my věřící nacházet příležitosti spolu mluvit a společně jednat s ohledem na společné dobro a podporu chudých. Nemá to nic společného s rozmělňováním nebo skrýváním našich nejhlubších přesvědčení při setkání s těmi, kdo si myslí něco jiného než my. Pokud věříme, že Duch Svatý dokáže působit v rozdílnostech, budeme se snažit nechat se tímto vhledem obohatit a přijmout ho z hlubin svého přesvědčení a své vlastní identity. Protože čím hlubší, silnější a bohatší tato identita je, tím víc budeme obohacovat ostatní svým jedinečným přínosem.“ (čl. 106)

Podle papeže se s ostatními sice neshodneme například ohledně Písma Svatého, svátostí nebo Panny Marie, měli bychom však oceňovat to, co nás spojuje, vést s nimi dialog a „společně pracovat a bojovat za dobro amazonského regionu“ (čl. 108). Tento přístup Církve k jiným náboženstvím a křesťanským denominacím není dnes nijak neobvyklý. V kontrastu s předkoncilní dobou se mluví o obohacujících odlišnostech tam, kde jde o pravdu a omyl, a katolická víra je prezentována jako subjektivní přesvědčení; automaticky se předpokládá, že odlišné vyznání není překážkou spásy. Jak je to možné? Pozornost se přesunula k praxi, k pocitům a prožitkům, zatímco nauka je považována za něco odtrženého od života, stejně jako kategorie pravdy a omylu. Boží zákon a Boží soud se v této perspektivě nacházejí v oblasti abstraktních spekulací. Nelze se tedy divit, že exhortace se téměř výlučně zaměřuje na problémy tohoto světa a na šťastný život v něm.

Kam tento přístup vede, se jasně ukázalo při zahájení Amazonské synody a exhortace Querida Amazonia bude už navždy poznamenaná uctíváním sošek pohanské bohyně Pachamamy. Z exhortace nelze vyčíst, že by papež této události litoval, naopak. V oddílu „Výchozí body pro amazonskou svatost“ (čl. 77–80) píše:

„Nebuďme zbrklí v označování určitých náboženských praktik, které spontánně vyvstávají z života lidí, za pověry nebo pohanství.“ (čl. 78) „Domorodý symbol lze určitým způsobem převzít, aniž bychom to nezbytně pokládali za modlářství. Mýtus naplněný duchovním významem lze použít ku prospěchu, a ne ho vždy považovat za pohanský blud. Některé náboženské festivaly mají posvátný význam a slouží jako příležitost k setkávání a bratrství, třebaže potřebují postupný proces očišťování či dozrávání.“ (čl. 79)

Také zde se projevuje stín relativismu vznášející se nad exhortací. Pohanské modly a rituály jsou spojovány s prožíváním a vyjadřováním jakési náboženské potřeby či citu, jako by za nimi nestál (falešný) výklad světa nebo jako by bylo možné tento výklad jednoduše změnit. Ano, postupem času můžou původně náboženské předměty, činnosti a příběhy ztratit svůj význam, a přestat tak pravé víře konkurovat; exhortace však navrhuje využít právě jejich duchovní význam. Pokud za rozhodující považujeme náboženskou „praxi“, tj. jednání a prožívání, rozdíly v nauce ztrácejí svou závažnost a přírodní náboženství je v zásadě slučitelné s křesťanstvím:

„Podobně vztah s Ježíšem Kristem, skutečným Bohem a skutečným člověkem, osvoboditelem a vykupitelem, neodporuje výrazně kosmickému pohledu na svět, který charakterizuje domorodé národy, protože on je také Vzkříšeným Pánem, který prostupuje vším.“ (čl. 74)

Když náboženské obřady považujeme za neškodný folklór, který nelze brát příliš vážně, promítáme si západní relativismus na kultury, které neprošly stejným myšlenkovým vývojem jako my. Fakt, že katoličtí biskupové až na výjimky na uctívání pohanského idolu v srdci Vatikánu nereagovali, ukazuje, jak hodně jsou představitelé Církve tímto typicky modernistickým omylem nakažení. V pozadí stojí upřednostňování konkrétního před abstraktním a života před myšlením, jehož teoretické odůvodnění, tj. zpochybňování možnosti pravdivého poznání, je však rozporné; podrobněji to rozebírám ve svém článku v knize Rozptýlit mlhu.

Vyústěním nedůvěry v poznání je postmoderní despekt k vědě a nostalgie po ztraceném přírodním ráji. Exhortace popisuje západní civilizaci pomocí výrazů „údajně více rozvinutá“ nebo „náš údajný pokrok“ (čl. 36) a opěvuje životní styl amazonských domorodců (srov. čl. 42, 70, 71). Ladění mnoha částí exhortace je pesimistické, stav světa prezentuje jako bezprostřední ohrožení a končí prosbou, aby nás Matka Boží neopouštěla „v této temné hodině“. Současně však platí, že progresivní proudy v Církvi se na vědu vždy (s velkým úspěchem) odvolávaly jako na potvrzení legitimity svých požadavků, a tato tendence přetrvává dodnes. Querida Amazonia staví na (údajně) odborných poznatcích o klimatu (srov. čl. 48 a 49), při zachraňování planety doporučuje využívat vyspělou techniku a vyzývá k hledání alternativních zdrojů energie. Papež své teze prezentuje jako aktuální vědecké poznatky ve spojení s evangelijní zvěstí, současně se odvolává na moudrost pohanských domorodců a argumentaci doplňuje úryvky z poezie; výslednou bizarní směs nám předkládá k věření jako součást autentického magisteria.

Soustředění se na prožitky a pocity namísto „teorie“ pomalu, ale jistě vede ke ztrátě perspektivy věčného života. Exhortace Querida Amazonia jen letmo zmiňuje, že moudrost amazonských předků zahrnuje víru v posmrtný život (čl. 70) a že my křesťané jsme spojeni vírou v nebeskou hostinu (čl. 109); dvakrát zmiňuje přinášení „zprávy o spáse“ (čl. 63, 68). Spása však není blíže vymezena a ani požadavky na spásu nejsou tématem, exhortace se namísto osobní viny zaměřuje na strukturální zlo. Amazonští domorodci, žijící v harmonii s přírodou, jsou vykořisťovaní bohatými a mocnými (firmami, dobyvateli, státy). Chudí (vyloučení, marginalizovaní) mají automaticky mravní převahu nad bohatými, a Církev by proto měla stát na jejich straně (srov. čl. 26, 27, 75). Tento přístup představuje riziko pro společnost, protože snadno vede k sociálním nepokojům, i pro jednotlivce, kteří pak z vlastního selhání obviňují „systém“. Pokud je tento život vše, co máme, jakákoli nerovnost či nespravedlnost je nesnesitelná; pokud je tento svět naším jediným domovem, vymření jednoho druhu nebo vykácení jednoho lesa představuje nenahraditelnou ztrátu. Pokud však existuje věčná spása, lze jí dojít také v podmínkách chudoby a útlaku; Církev by měla vyzývat k obrácení bohaté i chudé.

Stavění se na stranu slabých často představuje prostředek v ideologickém boji, přičemž vyzdvihováni jsou jen ti „vhodní“ utlačovaní, zatímco jiným se nevěnuje pozornost. Na přístupu Vatikánu k Číně je vidět, že deklarovaná podpora slabých má své limity a že ani životní prostředí není pro papeže až takovou prioritou, jak by se z exhortace Querida Amazonia mohlo zdát. Čínské úřady s přírodou rozhodně nejednají v rukavičkách a bezohledně vysídlují obyvatele kvůli svým megalomanským projektům; papež však neměl problém uzavřít s komunistickou vládou dohodu likvidující čínskou podzemní církev a není mi známo, že by kdy čínské úřady kvůli ničení životního prostředí napomínal nebo se nějak zastával jeho obětí – kardinál Zen v nedávném rozhovoru uvedl, že papež František nikdy čínskou vládu nekritizoval, naopak ji vždy chválil. Téma Amazonie a ochrany planety jednoduše lépe souzní se současnými západními omyly, které papež v exhortaci Querida Amazonia přejímá a šíří, a také s požadavky progresivních kruhů. Čím dál víc je však zřejmé, že držet krok s církevními liberály se papeži přesto nedaří.

Marie Tejklová