Pokojné svátky, mír, štěstí, rodinnou pohodu…..to si přejí věřící i nevěřící k Vánocům. Idyla štědrovečerní večeře, kdy se rodiny schází v atmosféře naplněné pocitem soudržnosti a vzájemné lásky, je jistě něčím pozitivním, co vytrysklo z prostředí hluboké víry ještě ve středověku. Ano, toto je třeba zachovat a bránit proti moderní civilizaci, jež z toho udělala kšeft ve formě předvánočního nákupního šílenství, jaké zažíváme zejména ve velkoměstech, a na Štědrý večer lukulskou žranici s bujnou pijatykou pod rozsvíceným vánočním stromečkem. Na narození Ježíše Krista si vzpomene na Štědrý den čím dál méně lidí včetně těch, kteří se ještě prohlašují za věřící. Snad ještě někde zazní pod stromečkem koledy, tu a tam se ještě jde na půlnoční – a to je všechno.

Co se nám to z těch Vánoc stalo? Co jsme z nich jenom udělali? Tím mám na mysli hlavně nás, křesťany. Jak to, že jsme tak lehce vyměnili adventní usebranost a přípravu na příchod Spasitele za běhání s vyplazeným jazykem po všech možných Macrech, Billách, Albertech, a jak se všechny ty obchodní řetězce jmenují….? Jak to, že jsme se přizpůsobili tomuto světu a náboženskou atmosféru pod stromečkem, naplněnou vírou v Božího Syna Ježíše, jsme nahradili – tak jako ostatní lidé – frivolními a prázdnými řečmi, při nichž se prohýbají stoly tunami pochoutek, které se stejně nezkonzumují a nakonec vyhodí, kdy alkohol teče proudem a u mnohých přivodí pořádnou opici?

Toto selhání nás, křesťanů, je ale důsledkem jednoho skrytého bludu, který jsme dosud téměř nezaregistrovali. Chápali jsme a chápeme Vánoce na prvním místě jako svátky míru a pokoje. Jenže Boží Syn nepřinesl pokoj, nýbrž meč, jak sám řekl. Už od narození se stala jeho Osobnost nepříjemnou výzvou okolnímu světu, úhelným kamenem, připomínkou jeho hříchů. Narození v Betlémě pro něj, pro Pannu Marii a sv. Josefa určitě nebylo žádnou „vánoční idylou pod stromečkem“. V Betlémě, kam Svatá rodina připutovala kvůli soupisu nařízenému císařem, je odmítli ubytovat a odkázali do chléva. V hospodě pro ně nebylo místa, jak píše evangelista sv. Lukáš. Jenže tato výmluva je neobhajitelná, žena ve vysokém stupni gravidity musí mít přece vždycky přednost, což platí všeobecně jako základní požadavek ohleduplnosti ve smyslu přirozeného mravního zákona. Narozený Ježíš tak připomíná těm, kteří se takto ke Sv. rodině zachovali, jejich bezohlednost a sobectví. Už toto je počátek duchovního boje, který On a jeho věrní musí svádět s okolním světem.

To, že Vánoce nejsou svátky pokoje, nýbrž zápasu, nejlépe ukazuje církevní liturgický kalendář. Hned po Hodu Božím vánočním následuje svátek sv. Štěpána, jenž pro vyznání víry v Ježíše Krista byl ukamenován. Potom máme svátek sv. apoštola Jana, kterého nechal císař Domicián vhodit do vařícího kotle a jen Boží zázrak ho zachránil před strašlivou smrtí. Pak je tu ještě svátek sv. Tomáše Becketta, anglického mučedníka za práva Kristovy Církve, z níž odmítl učinit poslušnou služku despotického a nemravného krále Jindřicha II.

Nejilustrativnější je ale svátek Mláďátek. Šílený vládce Herodes se obával, že nově narozený židovský král, za jehož hvězdou šli mudrci, jej připraví o trůn, ačkoliv při troše zdravého rozumu by musel pochopit, že tento strach je absolutně neodůvodněný. Aby novorozeňátko Ježíš mohlo vládnout, muselo by nejprve dospět – a Herodes, v době Kristova narození už starý – již za nějakých dvacet roků, až by byla Ježíšova vláda aktuální, vládnout stejně nebude, protože nejspíš už půjde na věčnost. Ne, Ježíš nepřišel, aby připravil vladaře o trůn, poslance o jeho křeslo, sedláka o pole, lékaře o ordinaci, podnikatele o živnost, zaměstnance o místo, důchodce o penzi…. přišel proto, aby nás naučil vnášet do tohoto svého postavení a do aktivit s ním spojených Boží řád, vycházející z víry v něho, v Syna Božího. Jenže právě toto lidé nechtějí a odmítají až k hrůzostrašnému šílenství. Herodes v bezdůvodné obavě o svůj trůn sáhl až k vyvraždění nevinných malých dětí. Tentýž Herodes, o němž císař Augustus měl podle Josepha Flavia prohlásit, že by byl raději jeho vepřem než synem (podobnost řeckých slovíček hys a hyos, vepř a syn), neboť tento paranoidní vladař nechal popravit své tři syny, jež podezíral, že ho chtějí připravit o trůn.

Čím se ale liší současný člověk od Heroda? Pro mnohé matky platí, že by bylo lépe být jejich pejskem než děťátkem, jehož v těhotenství dají zabít umělým potratem. Na ochranu domácích zvířat máme zákony, nenarozené děti však můžeme klidně a beztrestně vraždit. Za utýrání zvířete může jít pachatel do vězení (a je to v pořádku, neboť zjevená Boží nauka zakazuje mj. i trápení zvířat), kruté umučení malého lidského drobečka při umělém potratu, kdy je kyretou zaživa rozsekán na kusy, je naopak legální. Mnohé páry, sezdané i nesezdané, odkládají narození dítěte z pohodlnosti na pozdější dobu, berou antikoncepci, nebo když selže, jdou na potrat. Přitom ale doma chovají nejrůznější domácí mazlíčky: pejsky, kočičky, fretky, dokonce i krysy….. Opravdu u některých je lépe být jejich zvířetem než dítětem.

Kristus přišel na svět právě proto, aby toto všechno odhalil jako hříšné jednání, jako postup proti řádu stvoření. Značná část lidstva to ale odmítá, proto příchod Božího Syna je výzvou k boji za prosazení správné hierarchie hodnot, která něco stojí. K boji, který není fyzický, nýbrž duchovní – a to „usque ad effusionem sanguinis“ (až k prolití krve), neboť neomarxističtí Herodové z řad stoupenců LGBTI, vyznavačů homosexualismu a sexuální promiskuity nechtějí akceptovat Boží přikázání. Bojí se o své trůny, posty, kariéru, majetek – ale bez respektu k Desateru a přikázání lásky k Bohu a bližnímu o to stejně přijdou, jak prorokuje Panna Maria v Magnificatu: „Sesadil mocné z trůnu…“ To si oni ale nepřipouštějí, lpějí na svých pozicích i za cenu hříchu. Kdyby uvěřili v Ježíše jako Božího Syna, museli by se „dát na pokání“, to znamená provést totální změnu života.

Jenže do toho se nechce ani mnohým křesťanům. Raději budou žít spolu „na hromádce“ a promiskuitně, případně v homosexuálních svazcích, raději budou čumět hodiny na internetovou pornografii, raději budou jako zaměstnavatelé okrádat pracovníky ve prospěch nemravného zisku – a spoléhat na to, že Ježíš je „nekonečně milosrdný“ a všechno odpouští, aniž by se museli změnit a cestu hříchu opustit.

Ale Ježíš, Boží Syn, hovoří jasně. Je nekonečně milosrdný, ale současně nekonečně spravedlivý. Kdo nepřijme jeho zákony spravedlnosti a neprojeví snahu srovnat se s nimi ve svém životě, ten nemůže s jeho milosrdenstvím počítat. Poněvadž toto je z pramenů pravé víry, tj. z Písma sv. a z posvátné Tradice zřejmé, bude lépe zpochybnit Božství Ježíše Krista. Kdoví, jak to bylo s tím jeho zázračným příchodem na svět, zázraky během veřejného působení, s jeho smrtí pro naši spásu, nebo s jeho největším zázrakem – Vzkříšením z mrtvých. Je pro nás pohodlnější, když budeme k těmto pramenům víry přistupovat „více kriticky“, ono se to nedá všechno realizovat tak, jak Pán požaduje, koneckonců my nepopíráme, že byl velikým filozofem, nejspíš i měl od Boha nějaké poslání, ale nelze všechno brát doslova, nota bene vždyť i sami někteří církevní představitelé mluví tímto jazykem.

Vánoce jsou tedy výzvou k boji za uznání Božství Ježíše Krista. Jenom On je Cesta, Pravda a Život, nikdo jiný. Pouze jeho přikázání, jak je uvádí Nový zákon a posvátná neomylná nauka Církve, jsou správná a neměnná po všechny časy. Děťátko, které přišlo v Betlémě na svět v mrznoucí stáji, jehož narození si na Štědrý večer připomínáme, je vpravdě Bohem. Nejen Člověkem, ale zároveň Bohem. Druhou Božskou Osobou, Božím Synem. K tomuto vyznání a k ochotě přinášet také oběti pro jeho přikázání se odhodlejme právě o Vánocích. Z jistoty, že nevěříme báchorkám a nepodléháme zmateným teoriím ospravedlňujícím aktuální hříchy lidstva, ale věříme v Božího Syna, jenž vstoupil do lidských dějin, čerpejme svoji vánoční radost, která převyšuje všechno vnějškové potěšení z dárků a z dojemné citové atmosféry pod stromečkem. To ze srdce přeji všem čtenářům DaH.

PhDr. Radomír Malý