Debaty nad kanonizačním procesem jsou mimo
Myslím, že jeden z velkých omylů v tradičně katolických kruzích je diskuse nad dubiózními kanonizacemi posledních let. Tradiční katolíci je často zpochybňují na základě změn procesu svatořečení, laxnosti moderní verze, zrušení tzv. ďáblova advokáta. Zcela se tím ale míjejí se skutečnou podstatou problému a trochu se ještě přitom střílejí do vlastních nohou.
Rád bych jim připomněl, že máme stovky svatých, včetně těch nejvýznamnějších a nejuctívanějších, kteří nikdy žádným „řádným“ (ať už řádný znamená cokoliv) kanonizačním procesem nikdy neprošli a často ani projít nemohou. Církev je zařadila mezi svaté čistě na základě lidové úcty, o mnohých nemáme dostatek spolehlivých údajů, takže ani není co řádně zkoumat. U některých dokonce víme spolehlivě tak málo, že je zpochybňována i jejich existence (a ne vždy musí být ti, co tak činí, jen modernisté a nepřátelé se zlými úmysly).
Problém moderních kanonizací, které produkují nepřehlednou směs skutečných světců a lidí velmi nesvatých, není laxní proces sám, to je jen prostředek a důsledek skutečného problému, kterým je čistá zlovolnost a zneužití procesu svatořečení k boji proti katolické víře a ničení církve bojující. V mnoha případech nově nejde totiž o to najít a vyvýšit světce, ale naopak kanonizovat konkrétní zlé vlastnosti a jednání a dát je tak za nezpochybnitelný příklad. Mají za cíl vytvořit světce modernismu, za účelem jeho snazší propagace.
Dubiózní až směšné kanonizace Jana Pavla II. a Pavla VI., snahy o kanonizaci Chiary Lubich, nemají kanonizovat tyto osoby, hledat světce, jejich cílem je kanonizovat, posvětit a vyvýšit na oltář modernistickou infekci a úpadek katolické víry, kanonizovat a vyvýšit natrvalo na piedestal zdivočelý ekumenismus a synktretismus, druhý vatikánský koncil, pokoncilní destrukci liturgie, teologii osvobození, extrémně levicové politické proudy…
Konkrétněji: Když František svatořečil Jana Pavla II., jistě to nebylo proto, že by ho považoval za světce hodného následování – vždyť se podívejte, jak zuřivě a systematicky likviduje vše dobré, co po tomto papeži zbylo. Papež František svatořečil ve skutečnosti jen to nejhorší na Janu Pavlu II. – modloslužebnictví v Assisi, líbání koránu, nadbíhání judaismu, zradu Kristova příkazu roznést Evangelium do celého světa všem lidem – právě v tomto ho totiž následuje (a předchází). Že zároveň kanonizuje i to dobré, s čím urputně bojuje? To je sice mrzuté, ale bohužel to jinak nejde a nemá to zas až tak velký význam (v tomto ohledu jde o jednoho bezvýznamného světce navíc k tisícům), A až časem po vzoru kanonizací Pavla VI. a Jana Pavla II. svatořečí i Bergoglia, nebude už na tom záležet…
A pokud jde o proces: vyrábět modernistické světce by mohlo být samozřejmě možné i starým procesem, ale bylo by to zdlouhavé a (ale jen mírně!) riskantní (někdo by mohl vzít neregulérnosti a laxnost jako záminku k přezkoumávání kanonizací – těžko ale by dosáhl nějakého úspěchu). Nový proces je tedy praktický, ale vlastně nehraje tak velkou roli. Absence ďáblova advokát nehraje nijak zásadní roli. Klíčová je intence. Pro tu tu máme nové nesvaté svaté, vyložené antisvětce. Aby bylo svatořečeno a zabezpečeno to špatné, co udělali, aby toto špatné mohlo být dáváno za příklad, aby bylo to špatné jednání ochráněno před persekucí a nápravou, kdyby se stav církve bojující v budoucnu zlepšil.
Tady podle mne leží klíčová otázka pro platnost/neplatnost moderních svatořečení. A zní takto: Je svatořečení nutně neomylné a platné v okamžiku, kdy papež někoho svatořečí při vědomí toho, že to žádný světec hodný následování není, když svatořečí s úmyslem podkopat katolickou víru a podpořit herezi/zlé jednání?
Ignác Pospíšil
Perfik!
Ano, jde o změnu intence. Obcas-v rámci hegelianske dialektiky svatoreci i skutečného svatého a dokonalý galimatias je hotov.
František činy popírá i JPII.
Ne,nechápu, jak věřící katolík může zpochybni tímto způsobem svatost Jana Pavla II.Lékaři potvrzený, prokazatelný zázrak při atentátu,encyklika Redemptoris Mater, Totus tuus,atd.. Pokud toto nestačí, tak neklamejte druhé .
Myslím, že jsem v článku uvedl dostatek důvodů, proč nemůže být následováníhodným světcem.
Kdyby to někomu nestačilo, zde jsou další:
http://katolicka-kultura.sweb.cz/pavel_zahradnik_beatifikace_jana_pavla_ii/pavel_zahradnik_beatifikace_jana_pavla_ii.html
Jaký zázrak po atentátu? To byl jeho zázrak? Co modloslužba v Assisi , líbání koránu , a jiné rouhave akce?
http://lumendelumine.cz/index.php?page=spnil-tento-papez-sve-nejzakladnejsi-poslani
Jaký zázrak při atentátu??. To se občas stane, že kulka nezasáhne životně důležité místo, či se zastaví o tabatěrku vojáka, jak víme z wwi. Samozřejmě, že i tu kulku řídí prozřetelnost, ale zde nelze mluvit o zázraku. Zázrak by byl, kdyby kulka prostřelila srdeční komoru, a on přežil.
Kdysi mně sundalo na přechodu auto, mikrobus, dopadl jsem na záda, na nichž jsem měl batoh plný zavařovacích sklenic. Zde bych mohl mít podezření na zázrak, že se žáídná nerozbila, ale nebyl zázrak, že jsem se nepraštil do hlavy, když jsem měl ten batoh.
Zázrak musí být nevysvětlitelný fyzicky, jako když žebna bez zorniček po zásahu Padre Pia viděla.
Intence je součástí pravidel. Takže zde je možnost, zřejmě kromě jiných možností, napadnout nová pravidla.
Ne nová pravidla, ale konkrétní kanonizace…
Ad Ignác Pospíšil: Nebylo to v minulosti tak jednoduché. V době před r. 313 (edikt milánský) byli uctíváni jako světci, k nimž se ostatní modlili, pouze mučedníci, popravení pro víru (máte pravdu, že u některých jsou pochybnosti o jejich existenci, ale neoprávněné). Poté až do novověku nestačila pouze lidová úcta, musely být i zázraky, jejichž pravost musel schválit biskup, a příkladný život dotyčného. Když šlo o mučedníka pro víru, bylo to samozřejmě mnohem jednodušší. Proto – jak už jsem napsal – i když u Karla Velikého zde byla lidová úcta u hrobu v Cáchách (a údajně i zázraky), přesto byla jeho kanonizace odmítnuta, protože chyběl tady příkladný křesťanský život. Sice i lidé žijící ne zrovna příkladně mohli být (a také byli) kanonizováni, jestliže litovali a káli se ze svých hříchů (např. sv. Zikmund), ale toto nebyl případ K. Vel.
Ještě obecnější problém bych viděla v současném zmatku (a jeho nerozptylování či zvyšování ze strany papeže). I světci jako Matka Tereza nebo J. H. Newman zastávali určité problematické postoje nebo se v něčem mýlili, přičemž jejich svatořečením se zdánlivě potvrdí i jejich omyly. V normální době by se na to člověk prostě zeptal kompetentní autority (když by to nevěděl farář, tak by šel za biskupem) a vše by se vyjasnilo. Jenže dneska by mu každý řekl něco jiného, pokud by vůbec něco řekl, a papež neodpovídá na otázky ani kardinálům, tak je to těžké.
Ad Marie Tejlová: Pozor! Omyl v dobré víře nikdy nebyl a není na překážku svatosti a kanonizace, včetně omylu věroučného, pokud není důsledkem hříšné záměrné ignorance. To bychom pak museli odmítnout i kanonizaci sv. Tomáše Akvinského, jenž se mýlil ve věci Neposkvrněného Početí a v tom, odkdy je počatý plod člověkem (věřil podle Aristotela, že až 40. den se spojuje s plodem v těle matky lidská nesmrtelná duše). Tyto pravdy nebyly ještě tenkrát závazně definovány. I další příklady by se daly uvést. Jestliže ale pokoncilní papežové odporují tomu, co Církev v minulosti opakovaně učila nebo dokonce definovala (odmítnutí odsoudit komunismus na II. vat. koncilu, což schválili Jan XXIII. i Pavel VI., kladení nekřesťanských náboženství na stejnou úroveň s pravou vírou Kristovou, falešná nauka o nábož. svobodě aj.), potom to není totéž, co omyly sv. Tomáše Akv. nebo kard. Newmana, je tady naopak diametrální rozdíl.
Mně jde spíš o to, v čem daného světce následovat, než o otázku, jestli byla kanonizace v pořádku. Pro věřící nemusí být snadné to posoudit, protože liberálové samozřejmě budou citovat právě takové nevhodné výroky. Ve výsledku tak zmatek ještě stoupá, pokud je to vůbec možné.
Pochybnosti vzbuzuje i počet blahořečení a svatořečení takříkajíc na běžícím pásu. Při takovém množství je obtížné nemít pochybnosti o důkladnosti zkoumání, a to i když odhlédneme od vyloženě ideologických „světců“, jako je tento: http://www.duseahvezdy.cz/2019/04/29/blahoreceni-satanelliho-patrona-komunistickych-teroristu-a-dopravnich-nehod/#more-23804 Zatím „jen“ blahořečený.
Takže záchrana života 13.5. v den výročí prvého zjevení P.M.Fatimské skutečně nestačí?Kulka minoucí srdce,střelcem
ze dvou metrů? Tak takové náhody neexistují.
Ale prosím Vás. Existuje fotografie, která ukazuje, jak ten střelec střílel. Musel držet pistoli nad hlavou, aby mohl střílet přes věřící před sebou, takže střílel v podstatě jen odhadem, bez použití mušky, mimo osu svého pohledu. Trefit tímto způsobem pistolí cokoliv menšího je nesmírně obtížné i na dva metry, přesná střelba pak je nemožná.
věříte každému divadlu co vám masonerie nastrojí
Vy jste někdy střílel, že naprosto přesně víte, co lze trefit a co ne?
Divil byste se, jak významnou roli hraje stres a další faktory. Divil byste se, co lze netrefit.
Tohle opravdu není žádný zázrak.
A čeho je to důkaz?
To opravdu nestačí.
Spekulativně: jestliže má papež při kanonizaci nedostatečnou intenci (tj. nemá úmysl skutečně kanonizovat, ale jen oklamat věřící), kanonizace je samozřejmě neplatná. O neomylnosti takové „kanonizace“ pak ale nemá vůbec smysl uvažovat, protože vlastně o žádnou kanonizaci nejde. Taková kanonizace by měla asi stejnou hodnotu, jako kdyby byl někdo „kanonizován“ během divadelního představení.
Prakticky: nedostatečnou intenci papeže je téměř nemožné jistě dokázat (v úvahu přichází přiznání samotného papeže nebo zvláštní Boží zjevení), takže úvahy o neplatnosti konkrétních kanonizací na základě nedostatečné intence zůstávají v rovině podezření a domněnek. (Neblahé důsledky nejsou samy o sobě důkazem zlého úmyslu.)
A to se mýlíte.
Nedostatečnou (lépe „nekatolickou“) intenci nedokazuje nic spolehliveji, než lzikanonizace nekatoliku. Namátkou třeba Jana Pavla II., Pavla VI.a dalších.
O svatosti před Tváří Boží rozhodují vposledku i jiné věci, než „(ne)katolické intence“ či štempl oficia.
Na začátku každé osobní svatosti je m.j. i schopnost připustit si pokorně vlastní omylnost. Jak byste asi reagoval, kdybyste tam jednou JPII potkal? Vynadal byste jemu nebo rovnou Pánu Bohu nadiktoval, koho má z nebe vyhodit, aby si Vás tam směl vzít?
Ad Fr. Albert T.O.P.: Pokud by bylo pravdou, že papežové Pavel VI. a Jan Pavel II. nebyli katolíky, jak tvrdíte, pak by nemohli být ani papeži. Není takový názor projevem sedesvakantismu?
Není. Papeže totiž nema kdo sesadit.
Podmínkou svátosti je katolická víra, kterou oba pánové nedisponovali. Důkazů bylo předloženo dost.
Posouvat celou záležitost k subjektivním dojmum a sympatiim ukazuje právě na ztrátu katolické víry, jež je věcí zcela objektivní.
Církev od dob JPII udělala továrnu na svaté. Je to šílený a děje se to pořád. Už dost věřících se ke svatým neutíká, protože je kdekdo za ně prohlášen. Církev už není nadčasová, jako dříve.