Monthly Archives: Listopad 2019

Debaty nad kanonizačním procesem jsou mimo

Myslím, že jeden z velkých omylů v tradičně katolických kruzích je diskuse nad dubiózními kanonizacemi posledních let. Tradiční katolíci je často zpochybňují na základě změn procesu svatořečení, laxnosti moderní verze, zrušení tzv. ďáblova advokáta. Zcela se tím ale míjejí se skutečnou podstatou problému a trochu se ještě přitom střílejí do vlastních nohou.

Rád bych jim připomněl, že máme stovky svatých, včetně těch nejvýznamnějších a nejuctívanějších, kteří nikdy žádným „řádným“ (ať už řádný znamená cokoliv) kanonizačním procesem nikdy neprošli a často ani projít nemohou. Církev je zařadila mezi svaté čistě na základě lidové úcty, o mnohých nemáme dostatek spolehlivých údajů, takže ani není co řádně zkoumat. U některých dokonce víme spolehlivě tak málo, že je zpochybňována i jejich existence (a ne vždy musí být ti, co tak činí, jen modernisté a nepřátelé se zlými úmysly).

Katolická „tvrdá řeč“ dnes: Ženy by měly pracovat především doma

Papež Lev XIII. píše v encyklice Rerum novarum: „Podobně jsou některé práce méně vhodné pro ženy, pro něž jsou nejpřirozenější práce v domácnosti: tyto práce v domácnosti chrání ženskou důstojnost, jsou svou povahou vhodné pro výchovu dětí a prospívají celé rodině.“ Na první pohled je nepochopitelné, jak to, že podobné výroky nevyvolávají větší pozornost, vzhledem k tomu, že Rerum novarum je častou příčinou diskusí mezi katolickými sociálními konzervativci a integristy na jedné straně a katolickými zastánci ekonomiky volného trhu na straně druhé. Mám podezření, že důvodem je obecná zdráhavost katolíků postavit se čelem k věcem, na něž je moderní lidové povědomí citlivé a které jsou v něm zároveň obzvlášť pevně zakořeněné. Uvažujeme takto: Když už musíme nám nenakloněným posluchačům vysvětlovat, proč nechceme připustit „manželství“ homosexuálů a transgenderové toalety, k čemu zacházet ještě dál a zpochybňovat moderní chápání rovnosti žen a mužů?

Takováto argumentace mi připadá pomýlená. Buď papeže Lva XIII. máme brát vážně, nebo ne; a pokud přijmeme politicky korektní náhled 21. století, který jeho výroky o ženách nepovažuje jen za mylné, nýbrž za neomluvitelně hloupé a bigotní, pak více či méně platí to druhé. Jinými slovy, buď Lev XIII. nevyjadřuje správnou myšlenku, nebo překvapivý výrok některé práce jsou méně vhodné pro ženy není tak zrůdný, jak naznačuje konvenční přesvědčení.

Neomylnost kanonizací a mravnost věřících

V září 2018 jsme zveřejnili článek dr. Johna Lamonta o neomylnosti kanonizací převzatý z portálu Rorate Caeli. [http://www.duseahvezdy.cz/2018/09/21/je-treba-vsechny-kanonizace-prijimat-jako-neomylne/] Jeho značný ohlas přiměl dr. Lamonta k napsání následujícího textu o kanonizacích a mravnosti věřících. Skrupulozita nikdy nepatřila mezi katolické ctnosti.

V nedávné době se objevilo mnoho diskusí souvisejících s kanonizací Pavla VI. Některé z těchto textů, včetně mého vlastního, tvrdí, že akt svatořečení není nutně neomylným výrokem, a proto svatořečení Pavla VI. od katolíků nevyžaduje, aby věřili, že je svatým v nebi, mají-li závažné důvody k přesvědčení, že svatý nebyl. Mnozí katolíci, kteří se pokládají za konzervativce či dokonce za tradicionalisty, tento závěr odmítli nikoli proto, že by existovaly nezvratné důkazy o hrdinské ctnosti Pavla VI., nýbrž proto, že kanonizace jsou údajně vždy neomylné. Toto odmítnutí není dobře teologicky informované, prezentuje se však autoritativním tónem, jenž může oklamat katolíky, kteří nejsou se související teologickou problematikou obeznámeni. Proto stojí za to uvést podrobnější teologické důvody, které vedou k závěru, že ne všechny kanonizace jsou neomylné a že katolíci nemusejí akceptovat, že svatořečení je nutně neomylným aktem magisteria.

Měli bychom začít vysvětlením rozsahu neomylné učitelské autority Církve. Ta se vztahuje na všechny Bohem zjevené pravdy, které jsou součástí pokladu víry, a také na všechny pravdy, jejichž přijímání je nezbytné k tomu, aby bylo možno poklad víry účinně hájit nebo s dostatečnou autoritou předkládat. Druhá uvedená kategorie se nazývá „sekundární předmět neomylnosti Církve“.

Dále je třeba definovat otázku, jíž se budeme zabývat. Není pochyb o tom, že svatost některých osob je neomylným učením. Bůh například zjevil, že kající lotr je v nebi. Jiné kanonizace lze nepochybně zařadit k sekundárnímu předmětu neomylnosti. Nauka, že svatý Pavel po svém obrácení žil životem hrdinské ctnosti a je nyní světcem v nebi, je nutná pro důvěryhodnost inspirovaného učení, které dal Církvi, a je tedy součástí sekundárního předmětu neomylnosti.

Máme se modlit „na úmysly Svatého otce“, i když jsou úmysly papeže špatné?

Jednou mi přítel, s nímž jsem jel v autě, řekl: „Víš, za tohoto pontifikátu je vážně těžké poznat, jak se má člověk chovat před dětmi. Tím chci říct, že se nedá pořád předstírat, že s papežem Františkem je všechno v pořádku. Děti jsou chytré a leccos zaslechnou. Ptají se. Vědí, že se děje něco divného. Když jsme se onehdy modlili růženec, řekl jsem, že se pomodlíme ,na dobré úmysly papežeʼ. Ale i to mým starším dětem přišlo zvláštní. Znamená to, že papež má i špatné úmysly? Odpověď je docela evidentní: ano, některé jeho úmysly, jak je Vatikán prezentuje ve svých pravidelných krátkých videích, se zdají velice špatné. Co máme tedy dělat, když chceme získat plnomocné odpustky, k nimž se modlitba na úmysly papeže vyžaduje?“

Všimnul jsem si, že tato otázka se v posledních letech objevuje často. Některé rodiny se na papežovy úmysly přestaly modlit úplně. Některé se místo toho modlí za jeho obrácení. To jistě není špatný nápad, ale myslím, že na hlavní otázku existuje odpověď, při níž si můžeme s úlevou vydechnout.