Papež František a schizma
Ve svých dlouhých dějinách nebyla církev nikdy konfrontována s podobnou situací, v níž se nachází nyní. Papež František nedávno hovořil o možném schizmatu, o rozdělení, které v něm nebudí obavy. Řekl, že církev v minulosti zažila mnoho schizmat a podobná rozdělení přijdou i v budoucnu. V přítomnosti se tedy není čeho bát. Nicméně to, co je na možném dnešním schizmatu nového, je jeho povaha, a toto bezprecedentní nové rozdělení vzbuzuje strach.
Nelze se zbavit dojmu, že František má na mysli členy církve ve Spojených státech, odkud pochází nejpronikavější teologická a pastoračně zacílená kritika směřující proti pochybnému přetváření víry a Církve. František a ti, kteří jej obklopují, se domnívají, že tato kritika vychází od většinově bohaté konzervativní intelektuální elity a je motivována politicky.
František si myslí, že se tito oponenti nechtějí měnit, a tak odmítají přijmout dnešní nové dílo Ducha. V posledku se ukazuje, že papež své kritiky považuje za duševně a emočně narušené, a proto se vůči nim musí postupovat jemně (i když lidé, na které dopadá jeho mstivé agresivní zacházení, na toto jemné jednání stále ještě čekají). Sám dává svým oponentům mnoho urážlivých nálepek.
František si neuvědomuje (a jeho blízcí spolupracovníci nechápou), že by drtivá většina jeho amerických kritiků nikdy nevyvolala schizma. Uznávají, že je papežem, a tedy nástupcem sv. Petra. Dále, že setrvat v katolické církvi znamená zůstat věrný papeži, třebaže tato věrnost někdy zahrnuje i kritiku.
Někteří by si možná přáli, aby v Americe ke skutečnému schizmatu došlo. Zbavili by se tím tvrdohlavého konzervativního elementu v církvi, a tak by se ukázalo, že ve skutečnosti nešlo o katolíky. Ale to se nestane, protože tito kriticky zaměření biskupové, kněží, teologové, komentátoři a laici (více laiků, než je František ochoten připustit) vědí, že to, v co věří a hájí, je ve shodě s Písmem, církevními koncily, stále živým učitelským úřadem a s tím, co hlásali a činili světci.
Jak se často podotýká, papež František a jeho skupina nikdy nevedou teologický dialog, ačkoliv neustále tvrdí, že je podobný dialog nezbytný. Důvodem je, že vědí, že na této frontě nemohou zvítězit. Proto jim nezbyde než uchýlit se k nálepkování, psychologickému zastrašování a čiré zvůli.
Řada komentátorů již upozornila, že je pravděpodobnější schizma v německé církvi. Němečtí biskupové navrhují dvouletý „závazný“ synod, který – pokud by se uskutečnilo to, co se navrhuje – by zavedl nauku i praxi odporující univerzální tradici církve.
Nicméně věřím, že k podobnému německému schizmatu také formálně nedojde, a to ze dvou důvodů. Za prvé, mnoho členů německé hierarchie ví, že by schizmatem ztratili hlas v katolické církvi a svou katolickou identitu. To si nemohou dovolit. Musí zůstat v jednotě s papežem Františkem, protože je to právě on, kdo propaguje pojetí synodality, které se nyní snaží naplnit. On je tudíž jejich nejvyšším ochráncem.
Za druhé, třebaže je papež František může zastavit, aby neučinili něco očividně v rozporu s naukou církve, dovolí jim dělat věci, které jsou s naukou v rozporu ambivalentně, protože taková ambivalentní nauka a pastorační praxe by byla v souladu s jeho vlastní naukou a praxí. Právě tímto se církev nachází v situaci, kterou nikdy neočekávala.
Je nutné mít na paměti, že německou situaci je nutno nahlížet v širším kontextu teologické ambivalence v exhortaci Amoris laetitia, v ne příliš zastírané snaze prosadit homosexuální agendu, ve „znovuzaložení“ římského Papežského institutu Jana Pavla II. pro studium manželství a rodiny, tj. v souvislostech snah podkopat stálou nauku církve o morálních a svátostných absolutních pravdách, zejména s ohledem na nerozlučnost manželství, homosexualitu, antikoncepci a umělý potrat.
Podobně je zde Deklarace z Abú Dhabí, která přímo protiřečí Otcově vůli, a tak podkopává primát Ježíše Krista, jeho Syna, jako konečného Pána a všeobecného Spasitele.
Navíc současná Amazonská synoda sdružuje účastníky, kteří se vším výše zmíněným sympatizují a propagují to. Také je nutno vzít v potaz množství kardinálů, biskupů, kněží a teologů s pochybnými teologickými postoji, které František podporuje a povolává do vysokých církevních funkcí.
Majíce toto vše na paměti, vnímáme, že je zde čím dál vážnější situace, kdy je na jedné straně většina věřících ve světovém měřítku, klérus i laici, loajální a věrná papeži, protože ho jako papeže přijímá, i když je kritická vůči jeho pontifikátu. Na druhé straně velká skupina věřících ve světě, jak klérus, tak laici, Františka s nadšením podporují právě proto, že umožňuje a živí ambivalentní nauku a církevní praxi.
Církev nakonec dopadne tak, že bude mít v čele papeže katolické církve a zároveň faktického vůdce rozdělené církve. Protože je hlavou obou skupin, zůstane dojem jediné církve, i když fakticky zde budou dvě.
Jediné slovní spojení, které nacházím, abych popsal tuto situaci je „vnitřní papežské schizma“, jelikož papež bude i jako papež prakticky vůdcem části církve, která je ve své nauce, morálním učení a ekleziální struktuře reálně schizmatická. Toto je skutečné schizma, které je v našem středu a kterému se musíme postavit, ale nevěřím, že papež František se ho nějak obává. Dokud vládne, bude ho, obávám se, vítat, protože považuje schizmatický prvek za nové „paradigma“ budoucí církve.
Proto se v bázni a chvění musíme modlit, aby nás Ježíš, hlava svého těla-církve, vysvobodil z této zkoušky. Může si však také přát, abychom jí prošli, protože je možné, že jen tak lze církev zbavit veškerého hříchu a nákazy, které jsou v ní dnes přítomny, a učinit ji svatou a čistou.
Na závěr trochu naděje: věřím, že to budou laici, kteří přinesou potřebnou očistu. Sám papež František prohlásil, že toto je věk laiků. Laici se považují za bezmocné, protože v církvi nemají moc. Avšak pokud pozvednou hlas, budou slyšet.
Konkrétněji řečeno, věřím, že to bude záviset hlavně na věrných a odvážných katolických ženách. Ony jsou žijícími ikonami církve, Kristovy nevěsty, a ony, v jednotě s Marií, matkou Boží a matkou církve, nově v Duchu svatém porodí svaté Kristovo tělo.
Thomas G. Weinandy, OFMCap.
Přeložil Petr Dvořák
Thomas G. Weinandy, OFMCap. je přední americký dogmatický teolog a od roku 2014 člen Mezinárodní teologické komise. Mimo jiné působil na Georgetownské, Oxfordské a Gregoriánské univerzitě. Byl též konzultorem naukové komise Biskupské konference Spojených států amerických. Na tuto funkci rezignoval poté, co v roce 2017 napsal otevřený dopis, v němž obvinil papeže Františka z toho, že umožňuje, aby v církvi přetrvával „chronický zmatek“, snižuje význam nauky, jmenuje biskupy, kteří budí pohoršení věřících svou naukou a pastorační praxí a marginalizuje ty, kteří vznášejí námitky, třebaže paradoxně tvrdí, že kritiku vítá.
Původní článek zde: https://www.thecatholicthing.org/2019/10/08/pope-francis-and-schism/
„Ve svých dlouhých dějinách nebyla církev nikdy konfrontována s podobnou situací, v níž se nachází nyní.“
To trojpapežství byla úplná selanka, že?
Jenže ani trojpapežství nenapáchalo tolik škody, jako tento pontifikát, který pouze radikálně pokračuje v kurzu nastoleném tzv. sv. Pavlem VI
V Avignonu reálně hrozilo podrobení duchovní moci pod moc světskou. Naproti tomu je otázka jestli by bylo dlouhodobě udržitelné a též jestli by tam bezprostředně hrozila třeba dekonstukce mše svaté, Kristem ustavených svátostí a Písma. Tedy vše to, co se stalo běžným v područí revolučních knížat reformace a po rozpadu tridenstké formy i v Církvi samé v podobě tzv. modernismu.
Dnes, kdy vidíme třeba ty francouzské dějiny vč. tamější revoluce či hereze jansenismu nebo i obecnou církevní situaci, tak dnes lze období několika papežů označit za selanku.
Trojpapežství bylo proti současné době apostaze selanka.
„jelikož papež bude i jako papež prakticky vůdcem části církve, která je ve své nauce, morálním učení a ekleziální struktuře reálně schizmatická.“
Nač to futurum? Toto vše už se fakticky děje, jenom konzervativci to nevidí, nebo vidět nechtějí.
Dobře píše o tom rozdělení (každé rozdělení je od ďábla, ale tento papež si klidně může myslet, že tak slouží Bohu). Ale jak je od ďábla? Tak že ten vytvořil tu druhou skupinu. A jak je od Boha? Tak,že On drží ty své. Takže to rozdělení je dobré i špatné. Dobré je v tom, co drží Bůh, špatné v tom, co drží zlý. Ti Boží tedy si musejí toto rozdělení, pokud jsou tu ti druzí, PŘÁT. Článek správně uvádí, že i tento papež (a zřejmě i další, nakolik je pečlivě vybíráno kolegium; např. Pius XII. vybral to kolegium, které zvolilo Jana XXIII. – to by měli uvážit ti, kdo navrhují jeho svatořečení) si také rozdělení přeje. Takže tato část článku nemá vadu. Vadu vidím až v závěru v pasáži o modlitbě a o ženách. To mi připadá jako rezignace. Obojí je v pořádku, ale naprosto to nestačí. Je potřeba i praktických snah (i takové maličkosti, jako je tento web) – čím má kdo vyšší postavení, tím má i vyšší možnosti a zodpovědnost (kněží na soud půjdou první). Spoléhat jen na Boží zásah naprosto nestačí (Bůh pravil: Neslyším tě. Nač tě tam mám.) Myslím, že řešení nastane jiné, než pan autor předkládá. Vyplyne z ďáblovy netrpělivosti, tak jako tomu bylo vždy. Dosud byl ďábel velice trpělivý. Zblbnul i tisíce pomazaných na koncilu, takže dodnes se recituje Bugniniho mše i breviář – přímé důsledky zmatenců na koncilu (to ať si zdejší P. Rössler říká, co chce).
Domnívám se, že je nejlepší používat breviář před reformou sv. Pia X. Tyto texty jsou promodlené staletími. Po tomto vydání už následovaly jen ústupky v podobě zkracování modliteb a kam to vedlo, je dnes velmi zřetelně vidět.
Vážený, Vážená,
děkuji za Vaše vyjádření. Důvody, které uvádíte, zdaleka nejsou jediné. Vámi jmenovaný papež, byť svatý, způsobil např. i odklon od Vulgáty, což byla vpravdě historická a fatální chyba. A přesto to nebyla jeho chyba největší – domnívám se, že tou byl jeho otřesný zásah do kanonického práva.
Jakmile se začala v 16. století studovat Bible v původních jazycích, ukázalo se, že sv. Jeroným nesprávně pochopil velkou řadu hebrejských slov. Proto Tridentský koncil nařídil revizi překladu Vulgáty a revize vyšly v letech 1590 a 1592. Jako Vulgata Sixto-clementina (podle papežů, kteří revize vydali) byla používána do DVK. Ovšem už koncem 19. století se ukázaly další podstatné nedostatky Jeronýmova překladu, proto Pius X. roku 1907 nařídil nový překlad. Po desetiletích tak vznikla současně užívaná Neovulgata.
Z jazykového hlediska je nejcennější překlad z původních jazyků přímo do cílového jazyka, proto se právem překlad Vulgáty do češtiny nepreferuje, podobně problematická je i Jeruzalémská bible.
Děkujeme za ukázku modernistických biblistických polopravd. A jak je to doopravdy? Sv. Jeroným nic špatně nepochopil, hebrejštinu se učil od Židů, kteří ji ještě uměli velice dobře i bez vokalisace a s mnohými polemisoval o víře na základě hebrejského textu Starého zákona. Co modernisté rádi zamlčují, je následující. Říkají, že tam, kde se Vulgáta liší od dnešní Hebraiky, je nutné dát přednost Hebraice, jakožto autentičtější. Totéž chápu z Vašeho příspěvku. Ale problém je v tom, že nejstarší dochovaný exemplář Hebraiky pochází Z JEDENÁCTÉHO STOLETÍ, zatímco nejstarší dochovaný exemplář Vulgáty, byť ne kompletní je z 6. stol., kompletní z osmého. U Septuaginty, která se s Vulgátou mnohem víc shoduje než dnešní Hebraika, je to kodex Sinajský ze ČTVRTÉHO století. Takže hebrejský originál, který NEMÁME, byl mnohem pravděpodobněji bližší Septuagintě, resp. Vulgátě, než dnešní Hebraice.
Dále Tridentský koncil nenařídil revidovat Vulgátu podle hebrejského textu, ale jelikož se od dob sv. Jeronýma opisováním vytvořily varianty Vulgáty, nařídil podle nejstarších kodexů vydání co možná nejautentičtější verse Vulgáty. To je Sixtoclementinka. A je církevním magisteriem garantována její věroučná autentičnost. Neovulgáta je prakticky bezcenný překlad dnešní Hebraiky do latiny.
Takže pro toho, kdo chce poznat autentický text Starého zákona je nejvhodnější Vulgáta a Septuaginta, jednak proto, že jsou nejblíže doslovnému znění původního (ne současného masoretského) hebrejského textu, tak proto, že autentičnost Vulgáty je garantována Duchem sv. skrze výrok Magisteria.
Vy v tom máte také slušný guláš. Předností Vulgáty je především její autentičnost co týče víry a mravů definovaná slavnostně na tridentském koncilu. Překlad z původních jazyků je stará modernisty ohraná písnička. Jen se už nedodává, že hebrejský text Starého zákona, z kterého se překládá, pochází bez výjimky z judaistické tradice z rukopisů psaných stovky let po Kristu. K Neovulgatě, produktu to neodoby (podobně jako neomše, neokodex), se snad ani netřeba vyjadřovat. S Vulgatou sv. Jeronýma to má společné už jen jméno.
V čem považujete jeho zásah do kanonického práva za otřesný? Osobně jako nešťastné vidím spíše jeho rozsáhlé úpravy rubrik misálu a úpravu breviáře. Tím se naznačila cesta dalším, takže kdo se pak nešťoural v liturgii, nezaváděl nové svátky, preface, formuláře, jakoby nebyl…
Především mě potěšily pozitivní komentáře o Vulgatě a LXX, odmítnutí Neovulgaty. Kde se to dnes tak píše?! Na KTF biblisté unavují blbostmi, každý papyrus senzace … Ale ke kodexu PX: Tím, že skončil Corpus (zejm. 2. díl), mizí ze zorného pole vynikající texty o talmudisech, musulmanech, liberálech, osvícených sektách a zejm. skončila fakticky podpora katolického státu. A skutečně, revoluce PX, dala impuls ke kontinuálním změnám, jejichž tečkou měl být 2V. Revoluzci ale zastavit nejde, lze ji jen zrušit. A tak tu máme nové a nové texty, Bugniniho mši, Bugniniho breviář, kodex JPI a jeho modrý KKC … Mnozí si myslí, že o nic nejde. Budoucnost ale bude děsivá. Z toho se nelze vyhraba žádnými encyklikami, deklaracemi v nichž pokračuje dnešní papež. Musíme uvážit, že tu je svět s jeho gendery, homo, migranty, snahami o změnu lid. přirozenosti … Krátce církev od doby PX nemění svět, ale svět mění ji. A je tu dvojí finále: buď teror jakobínů nebo návrat k době před PX. Jak jsem napsal, některé předchozí komentáře povzbuzují. DaH by měly věnovat mnohem více pozornosti masarykismu, husitismu, baroku a rekatolizaci. To jsou témata, která strašným způsobem dělí český národ, nejen dělí, ale činí jej v rukách světa naprosto bezmocným, bezbranným. A je ještě jednou klíčové téma, o kterém se zmínit nemohu, neboť katolíci na něj mají odedávna mylný názor – a právě český národ toto mylné pojetí hrozně dusí, utlačuje,ba ohrožuje i samu jeho existenci.
Kanonické právo před CIC 1917 bylo opravdu kanonické. Byla to sbírka kánonů (tj. neměnných pravidel), jak je Církev vydávala od dob apoštolů až do poč. 20. stol. Krásný pohled jednotu a neměnnost Církve v průběhu všech věků. Ano, bylo těžší se v tom vyznat, protože to byla sbírka kánonů, jak šly chronologicky, ne thematicky. Proto nemohl být církevním právníkem kdejaký blbec, což bylo dobře. Ale taková sbírka byla svědectvím, že církevní právo není produkt nálady papeže nebo nějaké amazonské synody, která může kdykoliv nějaký kánon škrtnout. Pro svou neměnnost Corpus patřil k pramenům morálky – vydával svědectví o víře Církve, jak byla neměnná od dob apoštolů. Nebylo prostě možné, aby třeba z ničeho nic papež „dovolil“ podávat svátosti východním schismatikům, protože z Corpusu bylo zřejmé, že taková věc je v rozporu s vírou Církve, že to není změnitelné právní nařízení.
Osobně si myslím, jako pan Vyhlídka, že řešení je jedině to, co nám ukázal už sv. Pius V. ve věci liturgie. Zrušit vše, co je mladší než 200 let. A byl klid. Teď by bylo třeba udělat totéž, ale nejen ve věci liturgie, ve všem kromě dogmat. Už vidím ten řev, pokud by to papež udělal: Církev dělá krok zpět! Ale když jde někdo směrem k peklu, krok zpět je jediné řešení.
Těch 200 let zde není nutně neměnná cifra. Záleží, kdy se k tomu papež odhodlá.
Církev nakonec dopadne tak, že bude mít v čele papeže katolické církve a zároveň faktického vůdce rozdělené církve. Protože je hlavou obou skupin, zůstane dojem jediné církve, i když fakticky zde budou dvě.
Tak tohle říká +Williamson už dávno. Akorát, že to tak nebude v budoucnosti, ale už to tak je nyní: Bergoglio je fakticky papežem katolické církve, a srcem přednostou KHS.
Schizma je zde už dávno.
Autor to nazývá vnitřním schizmatem. Pravým schizmatem to ještě není. Ale některé vnější znaky to má. Tak třeba jedni slaví Mši sv., druzí slaví mši Bugniniho (navenek označovanou jako NOM a také nazývanou svatou), jedni se modlí Svaté Officium, druzí Bugniniho breviář (svatý breviář – tak se neoznačuje) a pod. Pozn.: Jméno Bugniniho jako autora je ve všech latinských originálech, v češtině už nikoliv. Problém je, že tyto originály jsou po světě ve všech knihovnách. Vymazat to nejde, zbavit ho autorství a ty knihy zlikvidovat taky ne, takže asi jediné řešení by bylo Bugniniho svatořečit, jako se to udělalo s jeho patronem Pavlem VI.
Především je rozdíl ve víře. Namátkou některé dávno odsouzené bludy, které zastávají téměř všichni příslušníci koncilní církve od papeže až po posledního faráře: 1) Křest není nutný ke spáse. 2) Náležet k pravé Církvi není nutné ke spáse. 3) Písmo svaté není neomylné. 4) Stát má být oddělen od Církve a Církev od státu. 5) Člověk má právo zastávat falešné nauky a náboženství. Už ne skoro všichni, ale přece mnozí pak beztrestně zastávají i další bludy. Namátkou: 1) Mše sv. není zpřítomněním oběti na kříži. 2) V nejsv. svátosti není Pán Ježíš přítomný podstatně. 3) Dogmata v církvi podléhají vývoji. 4) Pán Ježíš neustanovil všech 7 svátostí. 5) Peklo neexistuje. A dalo by se pokračovat…
Dobrý den realisto, můžete mě prosím vysvětlit v čem vyjmenované bludy spočívají? Když bych protiargumentoval:
1) zemře-li člověk jenž neměl možnost křtu, je Bůh tak krutý, že pro něj není možnosti spasení?
2) zemře-li člověk jenž neměl možnost náležet k pravé Církvi, je Bůh tak krutý, že pro něj není možnosti spasení? Naskýtá se otázka – co pravou Církví míníte?
3) „Písmo svaté není neomylné“ – to tvrdí skutečně „téměř všichni příslušníci koncilní…“ ? dá se tento argument nějak doložit?
4) „Stát má být oddělen od Církve a Církev od státu“ – uf, tady to je už vážně silná káva – komunistický, nacistický režim (z historie nedávné) nás snad dostatečně poučil, že propojení státu a Církve není pro nás (a nejen nás katolíky) žádné terno…
5) Jaký způsobem, chcete upírat právo zastávat falešné nauky a náboženství?? Resp. jakým právem chcete to právo upírat?
„Už ne skoro všichni, ale mnozí“ a to je cca kolik procent? Neznám žádného hodnostáře v církvi, který by toto popíral…
Děkuji z odpovědi
J. Civík
Zde se střetli Realista, Civík a editor. Realista se omezil na hesla, Civík z toho udělal hnojiště a editor chudák zjistil, že pro teologické diskuse není internet použitelný. Realistu bych nechal v klidu, domnívám se, že heslům rozumí. Civíka bych ponechal mezi jeho tlejícími exkrementy tři roky studovat úvodem latinu a editorovi bych doporučil, aby jakmile při schvalování příspěvků zjistí, že se jedná o teologickou, -é otázku, -y vyžadující rozsáhlou informaci, doporučil příslušnou literaturu; je jí na internetu veliké množství (myslím literaturu tradiční – moderní zmaty se naštěstí příliš nevyskytují kvůli autorskému zákonu). Pozn.: Píši „informaci“, neboť zde není o čem diskutoivat, vše je staletími prozkoumáno až do nejniternějších, přímo netušených, podrobností.
I z hnoje může vyrůst mnoho dobrého pane Krutý.
Jistě pochopíte, že mým cílem není dělat Vám tu přednášku. Nemám na to čas ani chuť. Pokud Vás odpovědi na Vaše otázky skutečně zajímají, bude třeba trochu studovat. Ad 2), 4), 5) vizte např. Syllabus Pia IX., v kterém byly odsouzeny jako bludné všechny tyto teze. Např.: „15. Jest svobodno každému člověku přijmouti a vyznávati to náboženství, jež ve svém lidském rozumu uzná za pravé a pravdivé.
16. Lidé mohou v kterémkoliv náboženském kultu nalézti svou cestu věčné spásy a dojíti věčné blaženosti.
17. Ve věčnou spásu všech těch, kteří nežijí v pravé Církvi Kristově, můžeme míti alespoň dobrou naději. 55. Církev má být odloučena od státu a stát od Církve. 77. V této dnešní době již není vhodné, aby katolické náboženství bylo považováno za jediné státní náboženství a aby všechny ostatní jakékoliv kulty byly vylučovány.“ Jinak pravou Církví je samozřejmě Církev založená naším Pánem Ježíšem Kristem, tedy Církev katolická. Ad 1) tam je otázka snad ještě jasnější. Viz např. koncil florentský a tridentský. V koncilní Církvi je tento blud navíc rozšířen v praxi modliteb za děti zemřelé bez křtu. Ad 3) Doložit se to dá zcela snadno. Je to téměř v každém komentáři k Písmu. Někteří neomylnost omezují např. jen na celek, nikoliv na všechny jednotlivé části, někteří jen na neomylnost v otázkách víry a mravů. Zcela běžně mluví o omylech (zejm. ve Starém zákoně) a skutečných rozporech mezi svatopisci (např. mezi evagelisty).
Děkuji za odpověď,
nastudováno (Syllabus omylů), trochu jsem ale doufal, že budete argumentovat Biblí, takto přeci jen vyznívá tvrzení/proti tvrzení, papež 150 let mrtvý/současný papež a Bůh suď… pro mě – jakožto ortodoxního katolíka je slovo papeže samozřejmě určující a já jej přijímám s pokorou. Mě osobně určitě oslovují více postoje současného papeže (a dalších dvou které jsme zažil a mohl hodnotit), než postoje papežů zcela odlišných epoch lidských dějin. Každá doba měla naprosto odlišné nešvary a bolesti, na které sv. otcové reagují – také dle své životní zkušenosti. Inu i papeži jsou lidé a jejich dílo se dá hodnotit různě…
O tom, že mezi spisy evangelistů jsou odlišnosti asi nikdo nepochybuje, rovněž rozpory je možné najít – to asi potvrdí každý kdo čte bibli. Podstatný je samozřejmě duch evangelia a Boží přikázání – zejména ty dvě nejdůležitější – kde je samozřejmě shoda. Nevím, zda by naše Církev katolická měla šanci přežít, kdyby zmrzla v náhledu na společnost v I. (dosaďte jakékoliv) století. Ještě Vás poopravím – Pán Ježíš Kristus Církev svatou (a už vůbec ne katolickou) nezaložil, ale ustanovil, což je podstatný rozdíl. I ona Katolická církev, kterou si přejete Vy – tj. církev 19. století, jakou jí toužil mít Otec Pius IX. – je výsledkem nějakého vývoje a i ona by se výrazně lišila od církve prvních křesťanů.
A já právě pevně doufám, že právě k té původní církvi začneme trochu zpátky přibližovat. Přiznáme si, že netoužíme po světské moci nad životy jiných, ale právě naopak – budeme církví, společenstvím, kde Bůh neupírá svou milost těm nejubožejším a trpícím (a to i morálně). Zkrátka se skutečně staneme tou Františkovou polní nemocnicí, kde podstata zvítězí nad formou…
Možná by blahoslavený Pius IX. na stát vs. církev změnil názor (ostatně změna názoru mu nebyla cizí – což není myšleno negativně) kdyby věděl co se stalo když se to trochu přeťáplo v Chorvatsku, Slovensku a jinde…
Narážíte na důležitý problém, a sice čeho bychom se jako katolíci měli držet (argumentovat Biblí, postoje dřívějších papežů vs. současného, duch evangelia, zastaralé náhledy na společnost atd.). Právě z tohoto důvodu si myslím, že je nutné věnovat pozornost filosofickým předpokladům: Může se pravda změnit či vyvinout? Lze objektivně rozlišit mezi pravdou a omylem? A má člověk právo omyl šířit? Na tom pak stojí řešení současných teologických sporů.
Ad paní Tejklová: Držet se sv. Tomáše. Potíž je v tom, že ho většina jen memoruje a nerozumí mu. Mám dojem, že i Vy ani o Sumách nic nevíte, neřku-li o jeho spisech ještě závažnějších. Každý hledá, čeho se držet. Hlavně aby to moc hlavu nezatěžovalo.
Pane Gentiles, máte pravdu, o díle sv. Tomáše toho moc nevím. Nemyslím ale, že expertů na jeho dílo a jeho obdivovatelů je málo (u nás i na Západě), nebo že by mu nerozuměli. Nevím ale, jak pomocí jeho myšlenek argumentovat proti těm, kteří nesdílejí naše předpoklady (např. zastánci genderové teorie, tzv. liberální katolíci aj.), resp. nevidím, že by se expertům na Tomáše dařilo v současnosti nějak podstatně ovlivňovat společenský diskurz, mimo určitou vyhraněnou oblast. Ostatně doporučila bych Vám přečíst si kromě Tomáše také moje články 🙂 Možná byste pak pochopil, o co mi jde.
Ad M. Tejklová: Já tedy v ČR neznám ani jednoho tomistu. Ano, podle jména jsou, reálně ne. Copak Machula je tomista? Tím, že sv. Tomáše překládá a tím, že se za tomistu považuje a tím, že je za tomistu obecně pokládán? Reálně není. Nebo Cardal? Tím, že sv. Tomáše kritizuje? Kdepak. Jeho myšlenkové postupy nesdílí, věnuje se zbytečně Platónovi. Kde je Tomášova metoda disputace, sed contra? Po Vašich textech nakonec ani nic takového nechci. Proud řeči. Nebo zesnulého prof. Wolfa R.I.P.? Ano, ten sv. Tomáše memoroval, ale dovedl by obhájit aspoň jednu questio? Nejsou. Před Velkou vlasteneckou válkou zde byl pokus o novotomisnus, pokus, který však zemřel dřív, než se narodil. A navíc, v takové nouzi k tomu přistupuje běsnění Tomášových odpůrců. A kdo pohřbil krásné obecné vzepětí za Lva XIII.? Hned jeho následník byť svatý. Ano, bořit umějí a chtějí všichni. Ale na základech nikdo nestaví.
Sv. Tomáš hlavně věřil v Boha a nebál se odtud i vycházet. To je důvod, proč vždy dokázal držet jasnou hranici pouhé analogičnosti bytí. Anebo proč tušil existenci dějin a dokázal se postavit proti tehdy módním výstřelkům gnóze, jak se pěstovali u cisterciáků či františkánů. Pozdější teologové mnohdy vycházeli třeba z pochyb o tom či onom článku, a tyto pochyby pak rozvíjeli či vyvraceli. Tím se snadno dospěje k úpadku právě díky chybějícímu nazírání skutečnosti. Asi není překvapení, že plnili knihovny protestanských učilišť.
K tomu se ovšem váže i otázka o postavení teologie, které je nutné měřit z hlediska víry. Teologie se jeví jako něco druhořadého. Ostatně vidíme to velmi dobře právě dnes, kdy nás od Akvinského dělí několi kliknutí, ale nelze od toho reálně čekat návrat k Bohu, a to ani v podobě vykázání všemožných kosmických božstev, která se dnes vyhřívají před oltáři, z církevní liturgie. Takže máme snad i nějakou útěchu, mrtvola teologie neznamená zkázu křesťanů.
Potom zbývá otázka, kam tedy jít, když teologie je již vytlačena mimo vědeckou sféru. Lepší možnosti skýtají přírodní vědy, v menší míře pak i dnes okrajové části ekonomie, aj. Tam lze ještě rozlišit pouhým srovnáním co má oporu vědeckou a kde se vaří z vody.
Pokud by se měla vytýčit obnova teologie do budoucna – jakkoli je zde na místě dobře podložená skepse – bude se muset odrážet od těchto zbytků a ke svému údivu zjišťovat, že už to vše je v Písmu a ovšem i v tradici, ve sv. Pavlovi, sv. Augustinovi. K čemuž dojde jen zázrakem, proti kterému je pokřesťanštení někdejších migrujících hord raného středověku samozřejmá banalita.
4) „Stát má být oddělen od Církve a Církev od státu“ – uf, tady to je už vážně silná káva – komunistický, nacistický režim (z historie nedávné) nás snad dostatečně poučil, že propojení státu a Církve není pro nás (a nejen nás katolíky) žádné terno…
Vámi zmiňované příklady nás ve skutečnosti poučují o tom, že ze střetnutí světské a duchovní moci vychází obvykle jako vítěz ta světská. Krom uvedených případů moderního totalitarismu by se dalo uvést i bolzanovsko-josefinské Rakousko, někdejší Byzanc, pravoslavní v nemohoucím sevření Moskvy a ovšem i – pro mnohé neodolatelně lákavá – těžce zplundrovaná Církev na západě a severu.
Naproti tomu je zcela banální nahlédnout, že stát může stěží být jaksi mimo vztah s Bohem ustavenou Církví, nemá-li přerůst třeba do těch zmiňovaných forem totalitárních systémů. Dnešní situace je o to vážnější, že někdejší totalitarismus neměl reálnou šanci dosadit si svého papeže, pervertovat církevní hierarchii, rozvrátit svátosti, atd.
Proto se v bázni a chvění musíme modlit, aby nás Ježíš, hlava svého těla-církve, vysvobodil z této zkoušky. Může si však také přát, abychom jí prošli, protože je možné, že jen tak lze církev zbavit veškerého hříchu a nákazy, které jsou v ní dnes přítomny, a učinit ji svatou a čistou.
Musíme sa modliť o milosť zotrvania a zároveň Ducha rozlišovania pre kresťanov. Čím dlhšie totiž bude Bergoglio na stolci, tým viac sa Cirkev očistí od hniloby a pliev, nakoľko on NIE JE KRESŤAN. Je to horšie, než sme si mysleli… …Nekľakanie si pri Premenení či najnovšia hereza proti Pánovmu Božstvu – a mnohé iné herezy a ťahy, ktorých je neúrekom – ho len viac a viac usvedčujú. A ak si ešte niekto dáva aj naďalej ružové okuliare a myslí si, že tento pápež je zlatý, či pokorný alebo dobrotivý, stojí na tenkom ľade, pretože sa zahráva so svojou spásou. Tento pápež je prefíkaný a zlý. ..Máme však takého, akého sme si zaslúžili. Pán ho dopustil.
Až za pontifikátu pápeža Františka sa pomaly otvárajú oči niektorým kňazom a veriacim. Zisťujú, že František pokračuje v ceste, ktorú otvorili všetci pokoncilní pápeži. Došlo na slová arcibiskupa M. Lefebvra, ktoré vyslovil po 2. vatikanskom koncile: Strom poznáte po ovocí.
Keby nebol nastúpil pápež František bola by cesta pokračovala omnoho pomalšie a nebolo by to tak viditeľné ako je to za Františka, ktorý hlása herézy a ničí Cirkev.Prichádza doba veľkého prenasledovania kňazov a kresťanov a Vatikán mlčí.
Dobrý článek.
Ad Felix Leo: Trojpapežství jistě selanka nebyla, ale vzniklo kvůli tomu, že nebyla shoda na osobě, která je/má být právoplatným papežem. Nyní hrozí schizma věroučné a mravoučné, což vnímám jako daleko horší. Nynější situace se spíše blíží době za biskupa sv. Atanáše, kdy také blud vítězil,a to i v řadách církve…
ad Katrína M.: Ano, Msgre. Lefebvre měl pravdu-čas to jasně ukázal.
k posledním dvoum odstavcích autora článku:
laici nic nemohou změnit:jsou krmeni Katolickým týdeníkem, TV Noe,Proglasem-jak je papež úžasný.
Ani nikdo z našich biskupů se neozývá ani neozve.
Když už nemůžeme hodit o Tibery Bergoglia a jeho komplice, tak aspoň že tam někdo naházel ty modly.
https://www.youtube.com/watch?v=QfQYHbX38ig&fbclid=IwAR0NUpcDNkXbN4A_NQ_WjynrFdYW0OyqJdNuD9kWUn21gOhj-XP6AU0xRt8
Legrace musí být i kdyby na chleba nebylo. Já se kupříkladu bavím RCMONITOREM, který o událostech v Římě mlčí jako zařezaný a drží tak basu s našimi biskupy. Pštrosi mají hlavu hluboko v písku. Tihleti koncilní konservativci jsou zkrátka k popukání. Oslíci a kachničky z Opus Dei mají problém, jak řešit zjevnou kognitivní disonanci, kterou jim zprávy z Říma musí působit.
Tato doba má podobnost s dobou arianskou. Stádo taky slepě věřilo arianskym biskupům.