„Pokaždé, když se mi zdá, že si mohu vydechnout,“ pravila profesorka-feministka na schůzi naší katedry, „podívám se na nějaký program v televizi nebo na film a najednou to vím: už jsou tu zas.“ Narážela tím na fascinovaný výraz dívenky s vytřeštěnýma očima při návratu duchů v Poltergeistovi.

Protože tedy už jsou tu zas, musí ona dál učit seminář z „ženských studií“, který chtěla nabídnout rovněž katedře angličtiny. Jde o seminář o pohádkách a cílem paní profesorky je ukázat, co je na nich špatného. Můžeme ji pokládat za feministickou exorcistku vyhánějící démony zdravého rozumu z hlav tvárných a nic zlého netušících studentek.

Když vychválila svůj produkt a odešla, poznamenal jsem, že mi připadá zvláštní, když chce někdo přednášet o uměleckých dílech, jimiž pohrdá. Trval jsem na tom, že pohádky jsou umělecká forma – lidové umění –, a že je třeba jednat s nimi se stejnou úctou jako s uměním obecně. Vyzval jsem členy katedry, aby seminář odmítli. Samozřejmě jsem byl přehlasován. Když kluk uhodí holku, je to špatné, a o to tu šlo.

Feministické semináře, v nichž se nepřednáší o pohádkách, ale proti nim, jsou dost obvyklé. A nad tím bychom měli zpozornět. Pohádka je koneckonců základním uměleckým žánrem obyčejných lidí. Najdeme ji všude, kde žijí lidé, ať mají písmo nebo ne, ať žijí za polárním kruhem nebo v tropech, ať loví buvoly nebo pěstují kukuřici, ať se klanějí jednomu Bohu nebo mnoha božstvům. Pohádky jsou společným dědictvím lidstva. Proto se zdá obzvlášť neomluvitelné, že nějaká blahobytná profesorka, chráněná a zajištěná před strastmi života, s nimiž se musela vyrovnávat většina lidí na většině míst a ve většině dob, se je snaží zničit. Univerzitní levičáctví je koneckonců odjakživa písečkem bohatých.

Je v tom i další ironie. Kdo především předával dál pohádky o Popelce či o Sněhurce? Muži to nebyli. Muži a chlapci vyprávějí příběhy o mužích a chlapcích, hodných i zlých. Na Severu zpívali o dobrém válečníku Sigmundovi a kováři bohů Welandovi, na řeckých ostrovech o udatném Achillovi a chytrém Odysseovi, v Mezopotámii o odvážném králi Gilgamešovi, který podnikl cestu do podsvětí.

Pohádky předávaly dál hlavně ženy, matky a chůvy. Původně jsou to babské povídačky. Mnohé vyprávějí o lásce, o tom, jak krásná a ctnostná dívka zvítězila nad prohnanou a necitelnou soupeřkou. Mnohé odhalují metody špatných žen, které právě ženy musejí znát nejlépe: královny ve Sněhurce, macechy v Jeníčkovi a Mařence, Popelčiných sester. Mnohé ukazují, že opravdová láska ženy může uzdravit zranění mužů, tak jako v Krásce a zvířeti nebo Zlatovlásce. V mnoha se opravdová vznešenost ukrývá v prostých šatech a jeden dobrý skutek dokáže zachránit celý svět. Proč by se někdo měl snažit je očerňovat?

Důvod je zřejmý. Feminismus je založen na hromadě lží, z nichž některé se vzájemně vylučují. Přes zdrcující a důsledné svědectví všech kultur, které existují nebo kdy existovaly, feminismus tvrdí, že mezi muži a ženami není žádný vrozený rozdíl, nýbrž že tyto rozdíly nám byly vnuceny našimi společnostmi – jako by se všechny sešly už před stvořením světa a uzavřely spolu tutéž temnou dohodu. Inu, nějaký akt univerzální úmluvy v tom jistě být musel, protože pravděpodobnost, že by tisíce kultur vzájemně od sebe oddělených v prostoru i čase samy od sebe přišly se stejnými základními rysy mužství a ženství je astronomicky nízká. Nikdo se na vás nebude dívat úkosem, všimnete-li si srovnatelných rozdílů u psů, kde vyjádření mužského a ženského pohlaví musí být nutně velmi omezené – psi koneckonců nemají kdovíjak široké pole působnosti. Jen v případě mužů a žen musíme předstírat, že o ničem takovém nevíme.

O ničem, ale jen dokud hodiny neodbijí dvanáct a feministky nezačnou prohlašovat, že rozdíly mezi pohlavími jsou naopak tak velké, že jen žena může zastupovat ženy, že existují politické zájmy vlastní výhradně ženám, že jen ženské vlastnosti mohou zachránit svět a že některé ženy rozhodně potřebují ženské sexuální partnerky. Posléze začne feministka hloupě propagovat „první teoložku“ Evu. Prvotní hřích je mužské spiknutí; u ženy šlo o statečnou první vzpouru proti patriarchálním strukturám.

Na tom všem bude feministka trvat, poté co na konferenci o ženských studiích dorazila v autě, jehož každičkou součástku vynalezl muž, vyrobeném z kovu muži vydobytého z hlubin země a odlitého v pekelně horkých slévárnách, nemluvě o naftě a benzínu, jež muži vytěžili na ropných polích nebo ze dna moře. Jela po dálnicích vybetonovaných muži, kteří předtím srovnali pahorky a vyplnili úžlabiny a ve skále prorazili tunely. Většina z těchto mužů, sedřených ještě před čtyřicítkou, v životě nevydělávala za hodinu tolik co ona.

Pravda je to, co nám vyprávěly ženy za starých časů. Ženy i muži jsou hříšníci. Existují dobré ženy i zlé ženy, světice i ďáblice. Jsou ženy silné a ženy slabé. Existují ženy, které dávají život, a ženy, které přinášejí smrt. Aspoň tolik snad v okamžiku upřímnosti připustí i feministka.

Nepřipustí však to, co věděla její prapraprababička. Vždyť většina těchto babských povídaček je o lásce. Formují představivost mladých lidí a orientují je k sobě navzájem, chlapce k dívkám a dívky k chlapcům. Proto je pohádka o Popelce jako léčivý balzám na naše vyprahlé duše: učí chlapce hledat skutečnou hodnotu dívky a být jí věrný bez ohledu na to, kde tento poklad najde.

Toho se feministky bojí víc než čehokoli jiného – protože svatební hostinu osamělá, svůj životní styl omlouvající rozvedená feministka nesnese.

Anthony Esolen

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://www.lifesitenews.com/blogs/the-wisdom-of-women-the-folly-of-feminists