Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí
[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.
Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.
Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.
Paolo Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled
Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.
Uvádím 26 „bodů zlomu“, jsem si však vědom, že by jich mohlo být více. Prvních dvanáct jsem čerpal z práce Msgr. Brunera Gherardiniho Concilio Ecumenico Vaticano II. Un discorso da fare (2009) a Quod et tradidi vobis – La tradizione vita e giovinezza della Chiesa (2010). Rovněž se nacházejí v zásadním textu Romana Ameria IOTA UNUM. Studio delle variazioni della Chiesa cattolica nel secolo XX, 1986, který je částečně předjímá, a samozřejmě nezapomínám ani na práci Msgr. Marcela Lefebvra J’accuse le Concile! (1976) [česky Obviňuji koncil, lze zakoupit v e-shopu Dědictví Svatováclavského, http://dedictvisvatovaclavske.cz/domu/36-obvinuji-koncil.html].
* * *
1. Smysl, který se dnes přikládá pastorální konstituci o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes (GS), zřejmě neodpovídá Tradici Církve. Zdá se, že konstituce jako celek je prodchnuta duchem takzvaného nového osvícenství.
2. GS 22.2 tvrdí, že Boží Syn se svým vtělením „jistým způsobem spojil s každým člověkem“. To je zvláštní výrok, který Vtělení zdánlivě rozšiřuje na každého z nás, čímž zbožšťuje člověka. [Pozn. překl.: Koncilové dokumenty v češtině jsou citovány podle verzí veřejně dostupných na stránkách Svatého stolce, http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/]
3. Přisuzování stejné víry v Krista všem křesťanům, včetně „odloučených“ od Katolické církve, klade katolickou víru nevhodně naroveň víře schizmatiků a heretiků. Zejména si všimněme, že dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio dokonce považuje „odloučené církve a společnosti“ bez ohledu na jejich „nedostatky“ za skutečné a náležité „prostředky spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“ (UR 3.4).
4. GS 24.3 tvrdí, že člověk je „jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého“, jako by cílem stvoření člověka bylo něco jiného než Boží sláva a Bůh jako konečný cíl všech věcí.
5. Pojetí Církve v pokřiveném článku 1 věroučné konstituce o Církvi Lumen gentium bije do očí, [neboť je v něm Církev na rozdíl od Tradice] prezentována jako „svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ bez jakékoli zmínky o nadpřirozeném účelu Církve, jímž je spása duší – jediná věc, která odůvodňuje její existenci.
6. Definice Církve v LG 8.2 dále upřesněná v LG 15, UR 3 a UR 15.1 tvrdí, že Kristova Církev „subsistuje“ v Katolické církvi, a dále že „i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě“. To je zcela nová definice, která zřejmě rozšiřuje pojem Církve Kristovy tak, aby zahrnovala všechny heretiky a schizmatiky. Tím se vystavuje obvinění z hereze ve formálním smyslu, neboť z toho vyplývá popření dogmatu o nezbytnosti římské, apoštolské, katolické Církve (jediné Církve Kristovy) ke spáse.
7. Odstavec 11.2 věroučné konstituce o Božím zjevení Dei verbum lze interpretovat tak, že popírá dogma o absolutní neomylnosti posvátných textů, neboť se v něm tvrdí, že „knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu“. Výraz „bez omylu“ lze ve skutečnosti vykládat tak, jako by se vztahoval pouze k „pravdě“ zjevené „pro naši spásu“ [nostrae salutis causa], to znamená pouze ve vztahu k náboženským a mravním předpisům.
8. Zdá se, že konstituce Dei verbum rovněž eliminuje obvyklé rozlišování mezi Tradicí a Písmem (DV 9-10).
9. Pojem Tradice není nikdy výslovně definován a vztah mezi Tradicí a Písmem není jasný (DV 9), stejně jako vztah k Tradici „východních Církví” (dekret Orientalium Ecclesiarum 1). Kromě toho se zde objevuje pojem „živé“ tradice (DV 8), který je mlhavý a nejednoznačný, neboť jak zdůrazňuje Msgr. Gherardini, „je snadno použitelný k zavádění novot všeho druhu, včetně těch nejkontroverznějších, do Církve jako výraz jejího života“.
10. Novou definici biskupské kolegiality v LG 22 patrně nelze smířit s Tradicí Církve. Podkopává správné chápání primátu římského papeže a fakticky zavádí něco neslýchaného – dva subjekty, které mají nejvyšší jurisdikci nad celou Církví (sám papež, ale také kolegium biskupů spolu s papežem) a dva různé výkony téže jurisdikce (samotným papežem a samotným kolegiem s pověřením papeže): „Biskupský stav však, který je nástupcem sboru apoštolů … je spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou církví. Tato pravomoc se však může vykonávat jedině se souhlasem římského biskupa“ (LG 22.2).
11. V dekretu o náboženské svobodě Dignitatis humanae (DH) se prosazuje pojem „náboženské svobody“, který se zjevně neliší od obdobného pojmu v sekulárním smyslu. Ten je plodem představy o toleranci, která má původ v deismu a v osvícenství. Toto pojetí se zjevně neslučuje s naukou o Církvi a je předzvěstí indiferentismu a agnosticismu.
12. Otázka nota theologica dokumentů DVK. Msgr. Gherardini (a jistě není jediný) koncil nepovažuje za dogmatický, protože nedefinoval dogmata ani neodsoudil omyly, a to ani ve dvou konstitucích výslovně nazvaných „věroučné“. Navíc sám výslovně prohlásil, že není dogmatický, ale naopak pastorační (viz Předběžná vysvětlující poznámka v příloze k LG: „S ohledem na koncilní zvyklosti a na pastorální cíl právě probíhajícího koncilu tento posvátný sněm definuje jako závazné pro církev pouze ony věci víry a mravů, které za takové jasně prohlašuje“) ve skutečnosti však v žádném koncilním dokumentu žádné dogmatické definice ve „věcech víry a mravů“ nejsou. Apologetikové koncilu nicméně tvrdí, že koncil vyzařuje nový typ „neomylnosti“, která je jaksi implicitní, v samotné pastorační povaze dokumentů. To však není možné, protože dogmatický charakter vyjádření mimořádného magisteria musí mít jasné, srozumitelné a tradiční znaky a „implicitní“ být nemůže.
13. Pokud jde o liturgii, značný úžas vyvolává způsob, jak konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium definuje mši svatou (SC 47, 48, 106), neboť se zdá upřednostňovat pojem „velikonoční hostina, v níž je požíván Kristus“ a „památka“ namísto smírné oběti (která nám před Bohem zjednává smilování [propitiatio] za naše hříchy). Článek 106 popisuje „velikonoční tajemství“ (nový, nejasný a neobvyklý název pro mši svatou) takto: „V ten den jsou věřící povinni shromáždit se, aby slyšeli Boží slovo a měli účast na eucharistii. Tak slaví památku utrpení, zmrtvýchvstání a slávy Pána Ježíše a vzdávají díky Bohu, který nám ,daroval nový život, takže máme skutečnou naději, když Ježíš Kristus už vstal z mrtvýchʼ (1 Petr 1,3)“ (SC 106). Tento způsob vyjadřování zjevně prezentuje mši svatou v zásadě jako památku a „oběť chvály“ za Zmrtvýchvstání na protestantský způsob. Definice mše svaté v SC se navíc vůbec nezmiňuje o dogmatu o transsubstanciaci či o podstatě mše svaté jako smírné oběti. To přesně odpovídá omylu, který v roce 1794 odsoudil Pius VI., když odhalil hereze jansenistů a prohlásil, že jejich definice mše svaté je „zhoubná, nevěrná výkladu katolické pravdy o transsubstanciaci a příznivá heretikům“(DS 1529/2629), právě proto, že o transsubstanciaci mlčela.
14. Neslýchanou novotou je zavádění principu kreativity do liturgie v SC 37-40, teoreticky pod dohledem Svatého stolce, často ovšem skutečně čistě „teoretickým“. Tomuto principu po staletí odporovalo celé Magisterium bez výjimky jakožto něčemu katastrofálnímu, čemu je třeba se naprosto vyhnout. Mnozí tento princip pokládají za skutečnou příčinu současného liturgického chaosu.
15. Princip kreativity potvrzuje široká a naprosto nová pravomoc v liturgických záležitostech svěřená biskupským konferencím, včetně oprávnění k experimentům s novými formami v bohoslužbě (SC 22.2, 39, 40). To odporuje trvalé nauce Magisteria, která vždy veškerou pravomoc v liturgických záležitostech vyhrazovala papeži, což měla být maximální záruka proti zavádění liturgických inovací.
16. V souladu s principem kreativity konstituce Sacrosanctum concilium zavedla i zásadu přizpůsobení ritu profánní kultuře, to jest charakteru a tradicím různých národů, jejich jazyku, hudbě, umění, a to právě prostřednictvím kreativity a liturgického experimentování (SC 37, 38, 39, 40, 90, 119), ale také zjednodušením samotného ritu, který má být kratší a jasnější (SC 21, 34, 65-70, 77, 79, 90). To vše rovněž odporuje trvalé nauce Magisteria, podle níž se má kultura různých národů přizpůsobit nárokům katolického ritu, nic nemá být nikdy vydáno napospas experimentování či marnivému a domýšlivému uvažování moderního člověka. Mešní ritus se dnes ve skutečnost rozpadl na různé rity na různých kontinentech, ne-li v jednotlivých národech, s nekonečným množstvím místních variací podle uvážení celebranta, variací (a degenerací), které nevylučují ani pronikání pohanských elementů, přičemž příležitostné nápravné zásahy úřadů Svatého stolce pravidelně narážejí na hluché uši.
17. Rozpad a pobarbarštění katolické bohoslužby jsou rovněž důsledkem opuštění latiny, odedávného univerzálního jazyka, který byl vždy sjednocujícím prvkem ritu. Souhlas s touto epochální mutací dal Pavel VI. Sacrosanctum concilium stanovuje: „Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech; místní právo v té věci zůstává nedotčeno“ (SC, 36.1). Zároveň však souhlasí s tím, že „je možné poskytnout mu [národnímu jazyku] více místa“ podle norem a v případech stanovených samotným koncilem (SC 36.2). Obecné normy stanovené koncilem dávají pravomoc k zavádění národního jazyka do bohoslužby biskupským konferencím (SC 22.2, 40, 54). V mnoha případech koncil dovolil částečné nebo úplné užívání národního jazyka: SC 63 v udělování svátostí, svátostin a ve zvláštních rituálech; SC 65 při křtech v misijních zemích; SC 76 při svěcení kněží; SC 77-78 při svatebních obřadech; SC 101 v modlitbě posvátného oficia; SC 113 při slavné mši svaté. Užívání latiny zůstalo normou, koncil však umožnil mnoho možností přechodu na lidový jazyk.
18. Snižování kněžství chápaného jako „funkce Božího lidu“, jak mnohokrát psal Msgr. Gherardini; degradace kněze z „kněze Božího“ na „kněze Božího lidu“, jako by legitimnost kněžství závisela na Božím lidu, tj. na věřících. Toto znevážení do jisté míry vyplývá z nepodložené interpretace Písma, totiž že náš Pán na počátku „ustanovil některé z nich [tj. věřících] za služebníky (dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, PO 2.2). Evangelium naopak dosvědčuje, že Pán Ježíš nezačal budovat svou Církev tím, že by si vyvolil „některé z věřících“ obecně, nýbrž založil ji na těch, které si předem vyvolil a připravil, tedy na apoštolech.
19. Bezprecedentní nivelizace služebného neboli hierarchického kněžství a „všeobecného kněžství věřících“ (LG 10.2), která se chápou „ve vzájemném vztahu“ [ad invicem ordinantur], a tudíž se kladou na stejnou úroveň; nepřijatelná devalvace celibátu, o němž se tvrdí, že „podstata kněžství ji [tj. zdrženlivost] sice nevyžaduje“, přičemž se toto tvrzení dokládá naprosto unikátní interpretací myšlení svatého Pavla (PO 16.1); pronikání myšlenek odporujících Tradici Církve, konkrétně to, že mezi „úkoly“ kněží je na prvním místě kázání („hlásat všem Boží evangelium“, PO 4.1), třebaže Tridentský koncil říká, že kněžství na prvním místě charakterizuje „moc konsekrovat, obětovat a rozdílet jeho Tělo a Krev“ a za druhé „odpouštět a zadržovat hříchy“.
20. Degradace úlohy kněze je pochopitelná ve světle nového pojetí Církve jako „Božího lidu“, který souvisí s novým, rozšířeným (a falešným) pojetím Církve (viz bod 6). „Boží lid“ místo „mystické tělo Kristovo“ (LG 8-13) je definice, která na jedné straně zaměňuje část za celek, totiž „Boží lid“ zmíněný v 1 Pt 2,10 zaměňuje za celou Církev, zatímco tento verš – podle tradičně přijímaného výkladu – se týká prostě chvály, kterou svatý Petr adresuje věřícím obráceným z pohanství („kdysi jste nebyli lidem, nyní však jste Boží lid“). Navíc to vede k „demokratickému“ a „komunitárnímu“ pohledu Církve na sebe samu, což je pojetí katolické Tradici naprosto cizí a naopak bližší protestantskému způsobu myšlení. Tento pohled fakticky zahrnuje pojem „lidu“, a to v neobvyklé perspektivě „společenství“. Také příslušníci hierarchie jsou pokládáni za „členy Božího lidu“ (LG 13) a patrně pouze z tohoto titulu mají spolu s „lidem“ účast na mystickém těle Kristově. Toto nové a unikátní pojetí „Božího lidu“ překrylo ortodoxní chápání „mystického těla“, na němž mají nyní věřící účast skrze kolektivní entitu, kterou představuje „Boží lid“.
21. Tři vzájemně související „body zlomu“: otevřenost vůči feminismu (GS 29, 52, 60) a sexuální výchově ve školách (deklarace o křesťanské výchově Gravissimum educationis, GE 1), kterou předchozí papežové (Pius XI. a Pius XII.) právem odsuzovali jako nemravnou a škodlivou a která má být ponechána moudrému a soukromému úsudku rodičů a učitelů; povýšení „společenství života a lásky“ na prvotní cíl manželství do té míry, že se zde plození a výchova dětí objevují pouze jako „koruna“ [fastigium] tohoto „společenství“, nikoli jako výlučný cíl, kvůli němuž existuje (GS 48).
22. Četné neobvyklé a zavádějící výroky, které dokument Nostra aetate adresuje nekřesťanským náboženstvím. Dokonce se v něm uvádí, že „jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi“ (NA 2.3) a, ač je to k neuvěření, nabádá katolíky „aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou“ (NA 2.3)! Tato deklarace (ale i LG 16: „klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému“ [nobiscum Deum adorant unicum et misericordem]“) evidentně dokonce uznává za autentické zjevení, které hlásá Mohamed, a pokládá za přijatelnou apokryfní „kristologii“ a „mariologii“ v koránu (NA 3.1). Ve vztahu k Židům zjevně věří, že Kristus křesťany a Židy již smířil, přičemž jednoduše ignoruje skutečnost, že Židé se neobrátili, jsou vůči Kristu i nadále nepřátelští a zachovávají si svou falešnou mesiánskou naději. Toto údajné smíření zpochybňuje substituční teologii, podle níž, jak víme, bylo židovství radikálně a zřetelně nahrazeno křesťanstvím, jediným pravým zjeveným náboženstvím (NA 4).
23. Pokud jde o hinduismus, deklarace oceňuje, že jeho přívrženci „zkoumají božské tajemství a vyjadřují je nevyčerpatelným bohatstvím mýtů a pronikavými filozofickými pokusy. Hledají osvobození od úzkostí naší existence buď v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou“ (NA 2.2). Tento portrét je naprosto zavádějící, neboť katolíky svádí k tomu, aby mytologii a filosofii hinduismu považovali za pravé, jako by hinduismus skutečně „zkoumal božské tajemství“ a jako by hinduistická askeze a mystika mohly dosáhnout něčeho podobného jako askeze křesťanská. Víme však, že směs mytologie a spekulací, která od doby véd (16.-10. stol př. Kr.) charakterizuje indickou spiritualitu, se prozrazuje monistickým a panteistickým pojetím božství a světa. Boha chápe jako neosobní kosmickou sílu, ignoruje koncepci stvoření ex nihilo a v důsledku toho nerozlišuje mezi smyslovou a nadpřirozenou realitou, skutečností hmotnou a duchovní, celkem a jednotlivými věcmi. Proto se všechno, co individuálně existuje, rozplyne v neurčitém kosmickém Jediném, z kterého všechno pochází a k němuž se všechno věčně vrací, zatímco cokoli, co existuje individuálně, je samo o sobě čistě zdáním. Toto myšlení, podle koncilu „hluboké“, nevyhnutelně postrádá individuální duši (kterou naproti tomu znali už starověcí Řekové) i to, co nazýváme svobodnou vůlí.
Obraz doplňuje učení o reinkarnaci, naprosto nepřijatelná představa výslovně odsouzená v dogmatické konstituci De deposito fidei pure custodiendo, jež byla vypracována v přípravné fázi koncilu a již novatores, neboli progresivní kardinálové a biskupové (s rezignovaným souhlasem papeže Jana XXIII.), na počátku koncilu pohřbili spolu se zbytkem impozantních a neobyčejně důkladných přípravných prací, které trvaly tři roky. Hinduistická takzvaná „askeze“ ve skutečnosti vypadá spíše jako druh epikureismu, rafinovaného, egocentrického úsilí o vrcholnou duchovní lhostejnost vůči jakékoli touze, i dobré, a vůči veškeré odpovědnosti, lhostejnost, která se zdůvodňuje tvrzením, že každé utrpení odčiňuje chyby z minulých životů, jak hlásá falešná víra v reinkarnaci.
24. K budhismu, částečně očištěné samostatné variantě hinduismu, deklarace uvádí, že „ve svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost tohoto proměnlivého světa. Učí, jakou cestou mohou lidé se zbožnou a důvěřivou myslí buď dojít stavu dokonalého osvobození, anebo – ať vlastním úsilím, ať s vyšší pomocí – dospět k vrcholnému osvícení” (NA 2.2). Jde o obraz budhismu, jak ho klamně líčí proslule nepravověrný Henri de Lubac, S.J., to znamená upravený a přikrášlený tak, aby se dal předložit nic netušícím katolíkům. Už se jim však neříká, že protipólem k „radikální nedostatečnosti tohoto proměnlivého světa“ je podle budhistů skutečná a doslovná, abychom tak řekli, „metafyzika nicoty“, podle níž je svět i naše vlastní já pouze zdánlivým bytím (nikoli sice podmíněným a pomíjivým, ale současně skutečným, jako je tomu podle nás křesťanů). Podle budhisty se všecko současně děje i neděje, život je trvalá změna prostoupená všeobecným smutkem, který je třeba překonat tak, že si člověk namluví, že všechno je marné, že jediné, čeho je třeba, je zbavit se každé touhy skrze intelektuální iniciaci, gnózi. V tantrickém budhismu tato gnóze překračuje hranice etiky a slušnosti, neboť vyznává údajně osvobozující využívání takzvané „sexuální magie“. Cílem budhistické iniciace je dosažení absolutní lhostejnosti vůči všemu, nirvány („zmizení“ či „zánik“), konečného stavu absolutního zbavení se všeho, kdy všechno je prázdnota sama, pokoj naprosté vyprázdněnosti, nebytí, kdy naše já totálně zanikne, rozplyne se v kosmickém celku. To je ten „stav dokonalého osvobození“ či „vrcholného osvícení“, který se Druhý vatikánský koncil odvažuje doporučovat uctivé pozornosti katolíků.
25. Vážný problém představuje pojetí pravdy, které je ovlivněno subjektivismem moderního myšlení, a tudíž neslučitelné se samotnou ideou zjevené pravdy.
a. Ve věroučné konstituci Dei verbum se v závěru pasáže o „chápání“ pravd víry „hlubším pochopením“ uvádí: „Církev totiž během staletí směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova“ (DV 8.2). Zde se naznačuje, že Církev po dvaceti staletích „plnost Boží pravdy“ dosud nemá, neboť k ní „směřuje“! Ideu pravdy jako „souladu [námi zkoumaného] předmětu s rozumem [který zkoumání uskutečňuje] (Aristoteles-sv. Tomáš Akvinský) nahradila typicky moderní představa pravdy jako subjektivního a nekonečného hledání. Tu však kromě jiného nelze aplikovat na pojem pravdy zjevené Bohem, kterou náš rozum s nezbytnou pomocí Boží milosti uznává a která představuje právě neměnný poklad víry. Taková představa dále není slučitelná s pravdou víry, podle níž bylo Zjevení ukončeno smrtí posledního apoštola.
b. Tato idea „pravdy jako hledání pravdy“, která vlastně nahrazuje pravdu, již člověk zpochybňuje, je základem zásady „dialogu“. Tvrdí, že „náboženská pravda“ má být nyní výsledkem hledání prostřednictvím „svobodného bádání, za pomoci vyučování či vzdělávání, výměny myšlenek a dialogu. Takto jedni druhým vykládají pravdu, kterou našli [alii aliis exponent veritatem quam invenerunt], nebo o které se domnívají, že ji našli, aby si při jejím hledání navzájem pomáhali“. Tato pravda souvisí s „Božím zákonem, věčným, objektivním a všeobecným, kterým Bůh podle záměrů své moudrosti a lásky pořádá, řídí a spravuje celý svět a cesty lidské společnosti“ (DH 3.1-2).
„Náboženská pravda“ tedy nyní spočívá v čemkoli, co svědomí jednotlivce „našlo“, odhalilo pomocí hledání spolu s „druhými“ díky neustálému „dialogu“. Slovem „druzí“ se nemyslí jednoduše jiní katolíci, nýbrž jiní lidé obecně bez ohledu na vyznání. Významné je, že předmětem tohoto hledání je věčný Boží zákon, který Bůh vložil do lidských srdcí, to jest lex aeterna přirozené mravnosti, po způsobu deistů (je-li do něj zahrnut každý, zjevená pravda, kterou nekřesťané zcela popírají a heretici do značné míry překrucují, jeho předmětem vlastně ani být nemůže).
Tato nová nauka otevřeně odporuje trvalému učení, podle něhož je pro katolíka „náboženskou“ a mravní pravdou pravda zjevená Bohem a uchovávaná Magisteriem jako poklad víry. Tato pravda tedy vyžaduje souhlas rozumu a vůle za rozhodující pomoci Boží milosti. Vyžaduje, aby ji věřící poznal a osvojil si ji, nikoli aby ji „našel“ vlastním úsilím či společným „bádáním“ s heretiky, schizmatiky, nekřesťany, bezbožníky, to jest se všemi, kdo naše náboženské pravdy a základní mravní principy odmítají. Zde se ocitáme za hranicí nejen víry, ale i nejelementárnější logiky.
c. Nekatolický princip, že pravda má být výsledkem společného „hledání“ s druhými ve „věrnosti svědomí“ každého zúčastněného i tam, kde jde o řešení „mnoha mravních problémů“, potvrzuje GS 16, jeden z klíčových článků pro pochopení koncilových neomodernistů.
26. Na závěr tohoto stručného přehledu chci připomenout tři body neodpovídající Tradici Církve v zahajovacím projevu Jana XXIII. z 11. října 1962, který nepochybně přispěl k anomálnímu nasměrování koncilu. Jsou to:
1) Zmrzačené a mylné pojetí Magisteria: „V dnešní době dává Kristova nevěsta přednost používání léku milosrdenství před lékem přísnosti. Je přesvědčena o tom, že současným požadavkům lépe odpovídá, když ukazuje na závažnost svého učení, než když pronáší odsudky.“ Toto pojetí je zmrzačené, protože vede k přesvědčení, že Magisterium nemá odsuzovat omyly či využívat své Bohem dané autority hlásat a neomylně stanovovat rozdíl mezi pravdou a omylem. Je mylné, protože jak víme, odsuzování omylů je samo sobě dílem milosrdenství, neboť jednak konfrontuje mýlící se, aby se nad sebou zamysleli, uznali svůj omyl a zachránili svou duši, a jednak brání věřící před zákeřnou rafinovaností omylu, když všechny omyly odsuzuje autoritou, kterou mu k tomu dává božské právo.
2) Znepokojivá směsice katolické nauky a moderního myšlení, neboť se zde uvádí (v italské verzi, která je odvážnější než latinská a kterou veřejně použil sám Jan XXIII.), že autentická nauka se má „zkoumat vědeckými metodami a vykládat jazykovými výrazovými prostředky moderního myšlení“, neboť „něco jiného je podstata tradované nauky, to jest depositum fidei, a něco jiného je formulace její vnější vrstvy [rivestimento neboli „nátěru“]; na tuto vnější vrstvu je třeba klást velký důraz – s trpělivostí, je-li to třeba – a všechno poměřovat formami a proporcemi učitelského úřadu prvořadě pastorální povahy“ (tuto koncepci opakuje GS 62 a UR 6). To je postoj, který papežové vždy odmítali vzhledem k evidentnímu a nevyhnutelnému rozporu mezi moderním myšlením, které je hluché ke všemu nadpřirozenému a intenzivně zaujaté principem imanence, a „tradovanou naukou“, v níž není možné od sebe oddělovat „podstatu“ a „vnější vrstvu“.
3) Prohlášení jednoty lidstva za skutečný cíl Církve, přičemž se tato jednota dokonce považuje za „nezbytný základ“, aby bylo „pozemské město“ stále podobnější „městu nebeskému“, což je nauce Církve cizí pojetí s chiliastickým nádechem. Přiřčení tohoto nepatřičného cíle Církvi nacházíme v LG 1 (viz výše, č. 5).
Paolo Pasqualucci,
katolický filosof
Překlad Lucie Cekotová
Zdroj:
“Points of Rupture” of the Second Vatican Council with the Tradition of the Church – A Synopsis
Text je potřebný v dnešní těžké době.
Která z uplynulých dob lidstva byla lehká?
Myslím, že každá, v níž papežem nebyl kaciř.
jmenovitě,prosím,děkuji.
Domnívám se, že jsem byl dostatečně konkretni.
Chytremu napovez se vás netýká?
Nejsem proti vám dost vzdělaná, ráda se poučím jmény papežů, kteří nebyli kacíři a dobami, které byly lehké. Děkuji velice.
Blud celá staletí neměl v Církvi domovské právo.
Myslím, že těchto 26 bodů by mělo být šířeji publikováno a rozdáváno k osvětě věřícím NOM, kteří nekriticky věří DVK. Díky za to náleží hlavně pí mgr. Cekotové, která Pasqualucciho text přeložila.
Snad jen pro doplnění a upřesnění:
K bodu č. 3): Pravoslavní a tzv. předchalcedonské církve mají platně vysvěcené duchovenstvo a platné svátosti. Pro ty jejich věřící, kteří bez vlastní viny nedospěli k poznání, že jedinou pravou církví je katolická, tyto svátosti opravdu mohou být prostředky posvěcení a spásy.
To ovšem vůbec neplatí u protestantů jakékoliv denominace, kteří žádné svěcené kněžstvo nemají, tudíž ani žádné svátosti. I křest u nich je sporný, i když křtí ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého (naše československá církev před válkou křtila „ve jménu republiky“). Aby svátost byla platná, musí zde být úmysl „dělat to, co dělá Církev“, tj. jediná pravá Církev Kristova, čili katolická. Lze toto od protestantů očekávat? Pokud by měli v úmyslu při udělení svátosti křtu dělat to, co Církev dělala vždycky, tj. ještě před rozdělením v jednotě s ní, tak snad, ale oni negují vše, co bylo před r. 1517, tj. před vznikem protestantismu. Proto každý moudrý katolický kněz konvertitu z protestantismu raději sub conditione katolicky pokřtí bez ohledu na vzájemné „uznávání si“ platnosti křtu.
K bodu č. 7): Myslím, že by bylo vhodné k tomu dodat: Absolutní neomylnost nejen ve věcech týkajících se spásy, ale i v údajích historického, geografického a jiného ryze profánního charakteru, se týká bez nejmenších pochyb Nového zákona. U Starého zákona potom rozlišovala Církev již od starověku smysl literární (doslovný), alegorický a duchovní. Jsou texty, kterým nutno rozumět doslovně a brát je jako neomylnou pravdu nejen ve smyslu nadpřirozeném, ale i přirozeném (např. dějiny vyvoleného národa atd.), ale jsou i texty alegorické, kde je pravda podána alegorií, přirovnáním, které samo o sobě nemá záměr vydávat se za pravdivou událost (např. stvoření světa v 6 astronomických dnech o 24 hodinách, jak ve své době analyzoval už sv. Augustin), ale skrze tento příměr sdělit nějakou jinou pravdu nadpřirozeného charakteru. Co ze SZ spadá pod literární a co pod alegorický smysl, to určuje jasně Církev svými definicemi, k tomu existují četná věroučně závazná vyjádření Papežské biblické komise od doby Lva XIII. až do doby těsně před koncilem, kdy se tohoto institutu zmocnili konciloví progresisté.
Jinak přeložený text nemá absolutně žádnou chybu, je skvělý.
Nezlobte se, ale text chyby má.
Je samozřejmě legitimní a potřebné kriticky zkoumat texty 2vat a rozlišovat problematická, chybná či překonaná místa.
Ale tento text hází do jednoho pytle vyslovené koncilní lapsy s věcmi, které jsou naprosto pravověrné a tradiční. Některá tvrzení 2vat jsou sama o sobě v pořádku a opírají se o patristické či scholastické autory, ale jsou dnes špatně interpretovány. Příklad:
GS 22.2 tvrdí, že Boží Syn se svým vtělením „jistým způsobem spojil s každým člověkem“. To je zvláštní výrok, který Vtělení zdánlivě rozšiřuje na každého z nás, čímž zbožšťuje člověka.
ale:
Kristus se svým vtělením zajisté spojil s každým člověkem. Protože vzal na sebe naši přirozenost. Na základě přirozenosti jsem spojen jak s každým jiným člověkem, tak také (a podle koncilu, který na jednom místě v GS vychází ze scotistického christocentrismu, i prvořadě) s Kristem. Na tom není vůbec nic heretického.
Nauka o tom, že co nebylo přijato, nebylo ani spaseno, a tedy Kristus přijal celou lidskou přirozenost, je patristická (tuším sv. Lev Veliký).
Nauka o theosis, zbožštění, člověka, je také patristická. Nemyslí se tím postavení člověka na roveň Bohu, ale naplnění jeho hlavního cíle, pozdvižení k nadpřirozenému společenství s Bohem. Výrok „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem.“ je také patristický. Vždy byl ve správné interpretaci akceptován a teologicky rozvíjen. Citovaný text 2vat je tady mnohem decentnější než tyto výroky, které v tradici církve najdeme.
nebo
8. Zdá se, že konstituce Dei verbum rovněž eliminuje obvyklé rozlišování mezi Tradicí a Písmem (DV 9-10).
Při nezaujatém čtení vidíme, že obvyklé rozlišení nijak neeliminuje. Pouze doplňuje to, že zdrojem obého je Kristus, což asi není nic netradičního.
DV 9: Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřuje k témuž cíli. Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého; posvátná tradice pak předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili. A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.
nebo
13. Pokud jde o liturgii, značný úžas vyvolává způsob, jak konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium definuje mši svatou (SC 47, 48, 106), neboť se zdá upřednostňovat pojem „velikonoční hostina, v níž je požíván Kristus“ a „památka“ namísto smírné oběti (která nám před Bohem zjednává smilování [propitiatio] za naše hříchy).
V citovaných (i jiných) článcích je mnohokrát jasně psáno o mši jako oběti, (hostina je součástí této oběti, dle Mediator Dei je hostinou přijímání, ne celá Mše). Citovaná slova jsou z antifony římského (předkoncilního) Misálu: „Svatá hostino, při níž požíváme Krista, připomínáme si památku jeho utrpení, mysl se plní milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“ Kněz ji pronášel při přijímání mimo Mši, podobně byla používána jako pozdravení svátostného Krista před chórovou modlitbou v kostele apod.
A tak by šlo pokračovat dál. Text by bylo třeba probrat a pročistit. Takto je nepoužityelný a může se naopak stát kamenem úrazu. Je lépe použít menší množství jasných a úderných argumentů, než dlouhatánský text, jehož součástí jsou slabé argumenty, nebo dokonce špatně domyšlené a nepochopené věci.
Text tak v posledku škodí věci tradice, protože se zdá, že její zastánci neumí rozlišovat, chápat text, nemají dostatečné znalosti apod.
Opakuji: krtitika 2vat je velmi potřebná, ale fundovaná a pořádná. Ne tohle.
Ad Benedikt: Pasqualucci je dlouholetý katolický filozof, dnes už v důchodu, zná také fundovaně teologii. Ví, o čem mluví, není to žádný amatér. Snad jen několik poznámek na obranu jeho textu proti Vašim výhradám.
„Božský Syn se svým způsobem spojil s každým člověkem…“ P. nepíše, že jde o heretický text, užívá termínu „zvláštní“. V dokumentech DVK bychom opravdu těžko našli přímé hereze, spíše jde o dvojznačné formulace, které heretickému výkladu nahrávají, v tom je největší nedostatek koncilu. Uvedený výrok je toho nejlepším dokladem. Máte pravdu, že církevní otcové již ve starověku často mluvili o zbožštění člověka skrze Vtělení a Vykoupení, o Kristově tajemné identifikaci s člověkem, jehož chce spasit, ale toto neplatí o člověku, jenž Boha vědomě a pyšně odmítl těžkým hříchem a octl se v pekle. S ním se Boží Syn opravdu nemůže ztotožnit, stejně tak s člověkem, jenž žije ve stavu těžkého hříchu a odmítá se s ním rozejít. Toto inkriminovaný text DVK – na rozdíl od církevních otců – nerozlišuje, ačkoliv měl, právě toto bylo nejvíc potřebné v epoše, která popírala (a dnes ještě více popírá) ďábla, peklo a věčné zavržení. P. má tedy pravdu.
To, co citujete z DV o Tradici a jejím vztahu k Písmu Sv., tento pojem nijak nedefinuje, na rozdíl od tradičního katechismu. Oč jasnější je vyjádření Kašparovy učebnice katolického náboženství, která podává starou klasickou církevní definici Tradice podle katechismu Trid. koncilu: „Ústním podáním, tradicí, rozumíme souhrn zjevených pravd, které apoštolé hlásali, avšak nenapsali. K nim se pojí také ustanovení a předpisy, které po vůli Kristově apoštolé dali nebo zavedli, o nichž však Písmo sv. nečiní zmínky….Tradice je uchována: a) v církevních v yznáních víry, tzv. symbolech….; b) ve výrocích papežů a církevních sněmů; c) ve spisech církevních otců a v církevních památkách…; Chápete už elementární rozdíl mezi touto jasnou naukou a mlhavým vyjádřením koncilového dokumentu? Od koncilu bych jako katolík očekával, že bude mluvit tak jednoznačně, jako Kašparův katechismus.
A co se týká mše sv., tak je pravdou, že se v textech DVK vyskytuje na několika místech termín „oběť“, ale stejně tak termín „hostina“. Stálo by za to spočítat, který výraz je tam častější, ale čas na to nemám. Pius XII. v Mediator Dei jednoznačně zdůrazňuje pojem „oběť“, samozřejmě pro sv. přijímání lze použít termín „hostina“, ale oběť, zpřítomnění kalvarské oběti Kristovy, potažmo jeho Vzkříšení, Nanebevstoupení, seslání Ducha Svatého a jeho příchodu k poslednímu soudu, je to hlavní a podstatné, což Med. Dei akcentuje, DVK však nikoliv. P. nevytýká DVK, že nepoužívá pro mši sv. termínu „oběť“, ale že upřednostňuje, nebo alespoň klade s ním na stejnou úroveň, termín „hostina“. A v tom má opět stoprocentní pravdu. Tak bychom mohli pokračovat dál.
„Chápete už elementární rozdíl mezi touto jasnou naukou a mlhavým vyjádřením koncilového dokumentu?“
Původní článek je o „rozchodu s Tradicí“. Když pak někdo argumentuje, že se článek přinejmenším v nějakém ohledu mýlí, lze takovou argumentaci vyvrátit prokázáním, že se článek nemýlí a že texty koncilu skutečně v daném ohledu nějak odporují učení Církve. Začít místo toho namítat, že by měly říkat něco jiného, nedává žádný smysl, to by byla zcela jiná diskuse (jestli byl koncil dogmatický, nebo pastorační, jestli a proč by měl každý koncil opakovat všechny existující, dříve ustanovené definice a pravdy, …), ale v kontextu této to není příliš relevantní. Pokud někdo trvá na tom, že DV „eliminuje obvyklé rozlišování mezi Tradicí a Písmem“, je holt potřeba najít citát, který to dokládá. Vytýkat nějaké konstituci, že neopakuje základní definice z katechismu, je absurdní.
(Snad se mýlím, ale zdá se mi, že tohle podivné schéma, když to hodně zjednoduším „X obsahuje herezi!“ — „jakto/kde přesně, vždyť X učení Církve nijak neodporuje?“ — „tak či tak by X mělo říkat něco jiného/jinak!“ je v těchto diskusích vidět příliš často na to, jak je taková argumentace nesmyslná.)
Nechci se moc přít, ale jen upozorňuji:
– nepopírám, že jsou texty 2vat plné nejednoznačných výroků, a souhlasím s potřebou o tom diskutovat a upozorňovat na to.
– ale řada z výroků v textu zmíněných je prostě naprosto v pořádku. A autor je neprezentuje jako nejasné výroky, ale body zlomu. A cituje klasické patristické výroky nebo dokonce modlitbu tridentského misálu. To prostě nelze popřít. Text je proto jako celek špatný. Je chybou, když tradicionalista nadšeně obhajuje text, který podporuje tradicionalismus, ale špatně. Potřebujeme dobré kritiky modernismu a dobré obhajoby tradicionalismu.
Mimochodem, na vaši otázku o četnosti výskytu slov oběť a hostina. V Sacrosanctum concilium (celý soubor textů 2vat taktéž zkoumat nehodlám), je situace následující:
11x sacrificium
2x hostia
3x oblatio
3x offerere
5x cena (z toho ale 3x v kontextu zeleného čtvrtku, takže zcela tradičně)
1x convivium
V českém textu
17x oběť/obětovat
3x hostina
2x večeře
Ad Benedikt:
a) Nejasné výroky klidně mohou být body zlomu, to se navzájem nevylučuje.
b) Pasq. nedehonestuje ani nezpochybňuje klasické patristické výroky nebo dokonce modlitbu tridentského misálu „O svatá hostino…“ jako špatné, nijak je nedegraduje, já to tak rozhodně nechápu, on pouze má obavu, že pojem hostina je v kontextu SC na rozdíl od kontextu starého misálu upřednostňován, když si přečtete P. text, tak je to jasné.
Ad Matej: Nepřečetl jste si pozorně můj předchozí příspěvek, já nepíši o herezích koncilních textů, ale o jejich dvojznačnosti.
Mimochodem, já netvrdím, že texty DVK neobsahují i některé správné věty, které lze dobře použít i proti modernistickým dezinterpretátorům koncilu, což ovšem nic nemění na situaci, že DVK opravdu znamenal zlom k horšímu.
Pane Benedikte,
při četbě textu článku mě napadaly podobné myšlenky, ale nikdy bych je tak obšírným a brilantním způsobem nedokázal formulovat.
Nezbývá mi než připojit poděkování za Vaše příspěvky do diskuse a povzbuzení.
ad Benedikt:
blahoželám Vám k príspevku do diskusie. Konečne sa našiel ktosi, kto nebojácne odhalil, že text Paola Pasqualucciho má nedostatky. Ja pridám ďalšie kritické pripomienky k nemu. Paolo Pasqualucci napríklad kritizuje text GS 24.3 že, človek je „jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého“. V tomto prípade je ale nad slnko jasné, že táto formulácia konštitúcie Gaudium et spes je absolútne brilantná. Musíme si položiť otázku, prečo vlastne Boh stvoril svet. Odpovede nachádzame v majstrovskom diele katolíckej mystičky Marie z Agredy, ktorá vo svojom diele „Mystica ciudad de dios“ (Mystické Božie mesto). Španielska mystička odhaľuje Božie zámery, ktoré jej sám Hospodin dal poznať vo víziách, ktoré dostala.
V podstate pravého Boha sú zlúčené všetky dokonalosti v nekonečnej miere. Koncentrácia dokonalosti v Bohu je absolútna a originálna. V múdrosti je absolútne dokonalý, v rozhodnutiach absolútne presný a rýchly, v súdoch absolútne spravodlivý, v slovách absolútne pravdivý, v konaní absolútne svätý, bohatstvom absolútne naplnený. Nekonečná dĺžka, šírka, výška, hĺbka, sláva, pokoj, dobrota. Absolútno absolútna. Je všadeprítomný bez toho, žeby niekde zaberal miesto. Žiaden priestor mu nie je príliš široký na to, aby ho nemohol obsiahnuť, ale ani natoľko úzky, aby sa doň nevtesnal. Boh nemá rozmery a je nezmerateľný.
Božská podstata pravého Boha je neviditeľná a nehmotná. Boh je jediná bytosť, neschopná zo svojej prirodzenosti hrešiť. Toto sa netýka anjelov ani ľudí. Boh taký vždy bol, je a navždy bude. Jeho podstata je nemeniteľná.
V nekonečnej minulosti bol teda iba Boh. Nebolo ešte ničoho iného. Ani Zem, ani Mesiac, ani Slnko, ani hviezdy, ani anjeli, ani ľudia, ani nijaké živé tvory. Nebolo ani zlo. Bolo len dobro. Kým zlo nemá večné trvanie, dobro je od večnosti, pretože Boh je od večnosti. Boh bol, je a bude večným dobrom. Zlo však nie je večné, pretože vzniklo v určitom okamihu jestvovania sveta. V porovnaní s existenciou dobra má zlo relatívne krátke historické trvanie.
V nekonečnej minulosti jestvoval iba Boh vo svojej neviditeľnej a nehmotnej existencii. Všetko ostatné vzniklo potom. No nevzniklo samo. Všetko stvoril Všemohúci. Z ničoho, z ničoty. Iba seba samého nie, pretože Boh jestvuje sám od seba, sám sebe postačí a nepotrebuje pre svoju existenciu nič z vecí, ktoré stvoril. Je nekonečný vo svojich vlastnostiach pred stvorením i po ňom, a tak to zostane na veky vekov. Amen. Boh je, ktorý je, a je naplnený všetkou dokonalosťou stvorenstva v nekonečnej miere. Všetko ostatné vo vesmíre má svoj pôvod v ňom ako v prapríčine svojho bytia.
V istom okamihu trojjediný Boh prijal rozhodnutie stvoriť živé bytosti. Takto sa jednomyseľne rozhodli na porade všetky 3 božské osoby. A prečo vlastne Boh stvoril rozumné bytosti? Prečo stvoril svet?
V podstate pravého Boha sú zlúčené všetky dokonalosti v nekonečnej miere. Koncentrácia dokonalosti v Bohu je absolútna a originálna. V múdrosti je absolútne dokonalý, v rozhodnutiach absolútne presný a rýchly, v súdoch absolútne spravodlivý, v slovách absolútne pravdivý, v konaní absolútne svätý, bohatstvom absolútne naplnený. Nekonečná dĺžka, šírka, výška, hĺbka, sláva, pokoj, dobrota. Absolútno absolútna. Je všadeprítomný bez toho, žeby niekde zaberal miesto. Žiaden priestor mu nie je príliš široký na to, aby ho nemohol obsiahnuť, ale ani natoľko úzky, aby sa doň nevtesnal. Boh nemá rozmery a je nezmerateľný.
Božská podstata pravého Boha je neviditeľná a nehmotná. Boh je jediná bytosť, neschopná zo svojej prirodzenosti hrešiť. Toto sa netýka anjelov ani ľudí. Boh taký vždy bol, je a navždy bude. Jeho podstata je nemeniteľná.
V nekonečnej minulosti bol teda iba Boh. Nebolo ešte ničoho iného. Ani Zem, ani Mesiac, ani Slnko, ani hviezdy, ani anjeli, ani ľudia, ani nijaké živé tvory. Nebolo ani zlo. Bolo len dobro. Kým zlo nemá večné trvanie, dobro je od večnosti, pretože Boh je od večnosti. Boh bol, je a bude večným dobrom. Zlo však nie je večné, pretože vzniklo v určitom okamihu jestvovania sveta. V porovnaní s existenciou dobra má zlo relatívne krátke historické trvanie.
V nekonečnej minulosti jestvoval iba Boh vo svojej neviditeľnej a nehmotnej existencii. Všetko ostatné vzniklo potom. No nevzniklo samo. Všetko stvoril Všemohúci. Z ničoho, z ničoty. Iba seba samého nie, pretože Boh jestvuje sám od seba, sám sebe postačí a nepotrebuje pre svoju existenciu nič z vecí, ktoré stvoril. Je nekonečný vo svojich vlastnostiach pred stvorením i po ňom, a tak to zostane na veky vekov. Amen. Boh je, ktorý je, a je naplnený všetkou dokonalosťou stvorenstva v nekonečnej miere. Všetko ostatné vo vesmíre má svoj pôvod v ňom ako v prapríčine svojho bytia.
V istom okamihu trojjediný Boh prijal rozhodnutie stvoriť živé bytosti. Takto sa jednomyseľne rozhodli na porade všetky 3 božské osoby. A prečo vlastne Boh stvoril rozumné bytosti? Prečo stvoril svet?
Vlastnosťami Boha sú nekonečná láska a štedrosť, ktorá umožnila Božej láske prakticky sa prejaviť. Božie poznanie vlastnej dokonalosti a bezhraničných vlastností, ktorými disponoval, v ňom vyvolalo nevýslovne naliehavú potrebu realizovať sa navo
nok. Bola v ňom nesmierna túžba a rozhodná vôľa sprístupňovať svoje božstvo iným subjektom a takto ich obohacovať nevýslovnou mierou. Pozorujúc povahu svojich dokonalostí, ich silu a účinky, Boh vyhovel svojej náklonnosti k prejavovaniu svojej štedrosti a milosrdenstva veľkorysím rozdávaním zo seba, z nadbytku nekonečných pokladov, obsiahnutých v jeho božstve. Povedané naším nedokonalým ľudským jazykom – Boh konštatoval, že jeho dokonalosť a bezhraničné bohatstvo pokladov, ktorými disponoval, je príliš veľké a ušľachtilé nato, aby zostalo len preňho samotného, preto túžil po expanzii svojich nekonečných darov, ktorými by mohol obdarovávať iné subjekty. Považoval to nielen za spravodlivé, vhodné a potrebné, ale cítil ako keby aj povinnosť takto konať. Preto dal priestor svojej nesmiernej túžbe stvoriť bytosti, ktorým by sa rozdával, urobil ich spoluúčastnými na jeho vznešenosti, zahrnul ich bezhraničnou láskou a štedrosťou.
Hĺbka dokonalostí, nadbytok pokladov a nekonečnosť bohatstva umožňuje Bohu obdarovať každého tvora bezhraničnou záplavou svojich darov a milostí. Vyjadrím to jednoduchšie, aby tomu každý rozumel. Boh si bol vedomý svojej dokonalosti, ale nechcel si ju nechať klen pre seba samého. Preto chcel vytvoriť inteligentné bytosti, ktoré by mohli participovať na jeho dokonalosti, alebo inak povedané, chcel umožniť inteligentným bytostiam prežiť to šťastie byť spoluúčastnými jeho dokonalých darov vo večnej blaženosti. Boh stvoril dva druhy takýchto inteligentných bytostí: anjelov a ľudí. Lenže anjeli sú duchovné bytosti, ktoré nepotrebovali materiálny svet pre svoju existenciu. Jedine človek ako materiálny tvor potreboval pre svoju existenciu materiálny svet. Preto Boh stvoril materiálny svet. Kvôli človeku! Len človeka stvoril pre neho samého! Živočíšnu ríšu nestvoril kvôli nej samej, ale kvôli tomu, aby človeku slúžila. Boh vedel, že človek bude potrebovať potravu, teda bude musieť zabíjať zvieratá, aby neumrel od hladu. Rastlinnú ríšu takisto nestvoril kvôli nej samej, ale preto, aby slúžila korune tvorstva, človeku, za potravu. Kamene nestvoril Boh kvôli nim samým, ale preto, aby slúžili človeku. Aby si človek mohol vybudovať domy a mestá, v ktorých bude prebývať. Teda formulácia koncilovej konštitúcie Gaudium et spes je absolútne brilantná. Človek je naozaj jediný tvor na zemi, ktorého Boh stvoril kvôli nemu samému. Nemám najmenší problém to pochopiť, skôr mám problém pochopiť, ako je možné, že to nechápe každý inteligentný človek.
DVK znamená rozchod s tradicí. Texty jsou dvojznačné , ty problematické se zneužívání ke klamání naivního stáda. V každém dokumentu jsou rozpory. Katolické pojetí a dvojznačné. Čím se argumentuje? Když na to dojde , modernisté poukazi na katolické pasáže .Texty obsahují jak povinnost příslušnosti k církvi , tak jeho relativizovani. Texty obsahují bludy…muslimové se klání jednomu Bohu , Stvořiteli… I v těchto odloučených společnostech je mnoho posvěcení a pravdy , duch Kristův neváhá tyto společnosti použit jako nástroj spásy. Pak to nešťastné subsistit , blízko k bludu. Tak milé protestantům. Proč se jim právě tento koncil tak líbí?
Dnes se modernisté řídí duchem koncilu. Argument naivních obránců DVK , že toto koncil netvrdí , je lichý.
Pane Dučáku,
děkuji tak, jako jsem to už vyjádřil pod příspěvkem pana Benedikta.
Tento souhrn známek je užitečný a potřebný, avšak není rozhodující. Rozhodující by byla definice Církve s určením jejích predikátů a stanovení, které predikáty v dnešním společenství (tzv. novocírkve) příp. chybějí nebo přibývají. Obávám se, že pan Pasqualucci takové tvrdé a definitivní konstatování nechtěl učinit (znalostí a materiálu k tomu má dostatek). Neboť to by znamenalo konec diskusí a určitě i konec jeho kariéry. Stal by se z něj exkomunikovaný (novocírkví) a pronásledovaný disident, v podstatě štvanec. Rozumějte, některá v minulosti trestaná svěcení nebyla tak hrozná, šlo jen o akty, kdežto zde by za tím byla pravda se svým absolutně nezvratným (metafysickým) zdůvodněním.
Nevidím to, co jsem poslal. Z jakého je to důvodu?
Letní prázdniny + tábor, jsem mimo, nestíhám. Tak do 25.srpna.
Nakonec jsem to ještě těsně před táborem stihl…
Pravda je taková, že nevidím komentáře, co už byly zveřejněny. A nejen svůj.
Texty II. Vatikánského koncilu obsahují jasné a pozitivní místa o tradici. Výrok: „Rozejděme se s tradicí“ v nich nenajdeme. Např. čl. 1. Lumen gentium, jenž je uveden jako důkaz rozchodu s tradicí obsahuje opak: „…navazuje na jednání předešlých koncilů a má v úmyslu zřetelněji objasnit všem svým věřícím i celému světu svou podstatu a své všeobecné poslání.“ Není třeba stanovit požadavek: „Kdo neodmítá texty II. VK nemůže být dobrým stoupencem tradice.“ Dvojznačnost není totéž co jasný blud. Dvojznačnosti napravit např. jednoznačností Tridentského koncilu umožňuje mimo jiné četnost odkazů na Tridentský koncil v textech II. VK.
Ano, dvojznačnost není totéž co jasný blud. Proti jasnému bludu se zakročuje daleko snáz, než proti dvojznačnostem. To nepřátelé Církve pochopili již v r. 1717, ale nikdy se jim tato metoda nezdařila tolik, jako na DVK. Obávám se, že to byly zejména dvojznačnosti v dokumentech DVK, které umožnily akceleraci krize. Porovnejme jen stabilizaci Církve po Tridentském koncilu s akcelerací její krize po DVK.
Uvedená analýza Paola Pasqualucciho má závažné logické a teologické nedostatky, ktoré do značnej miery znižujú kredit autora analýzy i analýzy samotnej. Zaiste nikto netvrdí, že koncilové dokumenty nie sú bez problematických pasáží, ktoré vyžadujú dodatočné objasnenie, lenže v analýze Paola Pasqualucciho nachádzame preňho tak typickú zmes pravdy a lží.
V bode 6 Pasqualucci uvádza: „Definice Církve v LG 8.2 dále upřesněná v LG 15, UR 3 a UR 15.1 tvrdí, že Kristova Církev „subsistuje“ v Katolické církvi, a dále že „i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě“. To je zcela nová definice, která zřejmě rozšiřuje pojem Církve Kristovy tak, aby zahrnovala všechny heretiky a schizmatiky. Tím se vystavuje obvinění z hereze ve formálním smyslu, neboť z toho vyplývá popření dogmatu o nezbytnosti římské, apoštolské, katolické Církve (jediné Církve Kristovy) ke spáse.“
V tomto tvrdení Pasqualucciho je pravdy naozaj veľmi málo. Pojem „subsistit“ je jedným z mála skutočných problémov, obsiahnutých v dokumentoch DVK. Pritom samotný pojem „subsistit“ nie je ani herézou, ani výslovným rozchodom s tradíciou. Tento výraz v preklade znamená uskutočňuje sa, alebo existuje a má dokonca svoju logiku.
Jediným problémom je, že uvedená pasáž nedefinuje s absolútnou istotou totožnosť Kristovej cirkvi a Katolíckou cirkvou, hoci logicky sa dá zo znenia konštitúcie vydedukovať. Tento vleklý stav neistoty je však už dávno minulosťou!
Magistérium Cirkvi tento gordický uzol rozťalo dňa 10.7.2007 vydaním dokumentu Kongregácie pre náuku viery s názvom „Odpovede na otázky týkajúce sa niektorých aspektov učenia o Cirkvi.“
Obsah tohto dokumentu vtedajší pápež Benedikt XVI. v osobitnej audiencii prefektovi kongregácie kardinálovi Williamovi Levadovi schválil, potvrdil a nariadil uverejniť. Dokument je písaný formou odpovedí na otázky, znepokojujúce pravoverných katolíkov, a rozsiahlejšieho komentára. Tretia otázka je formulovaná následovne: „Quare vocabulum «subsistit in» et non simpliciter verbum «est» adhibetur?“ (Prečo sa používa výraz „jestvuje v“ (subsistit in) a nie jednoducho slovesná forma „je“?)
Odpoveď na otázku začína takto: „Usus vocabuli retinentis plenam identitatem Ecclesiae
Christi et Ecclesiae Catholicae doctrinam de Ecclesia non immutat…“ (POUŽÍVANIE TOHTO VÝRAZU, KTORÝ OZNAČUJE PLNÚ IDENTITU KRISTOVEJ CIRKVI S KATOLÍCKOU CIRKVOU, NEMENÍ UČENIE O CIRKVI…“ (CONGREGATIO PRO DOCTRINA FIDEI. Responsa ad quaestiones de aliquibus sententiis ad doctrinam de Ecclesia pertinentibus. In: AAS 99 (2007), s. 607)
Čiže Kongregácia pre náuku viery oficiálnym dokumentom s definitívnou platnosťou raz navždy vyriešila a vzala vietor z plachiet všetkým špekulantom, ktorí chceli rozpútať vo vnútri Katolíckej cirkvi večný oheň (ČO SA IM DO ZNAČNEJ MIERY AJ PODARILO!)
Potvrdila, že Cirkev Kristova je TOTOŽNÁ (!) s Katolíckou cirkvou! Kverulanti, ktorí sabotujú Druhý vatikánsky koncil, však túto skutočnosť tvrdohlavo ignorujú a nie je to, žiaľ, jediný prípad ignorantstva z ich strany.
Čo sa týka prvkov posvätenia a pravdy mimo Katolíckej cirkvi, o tom písali už cirkevní Otcovia pred mnohými stáročiami. Ako uvádza jeden z najpovolanejších, emeritný prefekt
Kongregácie pre evanjelizáciu národov, slovenský kardinál Jozef Tomko, v Cirkvi po stáročia existoval kladný postoj a pozitívne ocenenie „platných aspektov jednotlivých náboženstiev: svätý Justin hovoril o ,logos spermatikos‘ či ,semenách slova´; svätý Klement zas o ,osvietení lógos (Slovom)´; svätý Irenej o ,Božej pedagógii´; pápež Gregor Veľký podáva úžasné misijné pokyny pre evanjelizáciu Anglicka; Rajmund z Peñafortu a Rajmund Lullo podporujú dialóg s islamom; svätý Tomáš Akvinský hovorí o ,prirodzenom náboženstve´, ktoré by bolo ,preparatio evangelica´. Potom je tu postoj lásky a úcty voči všetkému, čo nie je omylom, u mnohých misionárov, ako u svätého Františka z Assisi, u Mateja Ricciho alebo De Nobiliho, ako aj v samotnej známej Inštrukcii Kongregácie De Propaganda Fide z roku 1659. A čo povedať o teológoch, ktorí už pred takmer štyrmi storočiami zastávali názor, že Božia milosť pôsobí aj mimo viditeľných hraníc Cirkvi, ale vždy sprostredkovaná Kristom a Cirkvou…“ (Tomko, J.: Misie do tretieho tisícročia. Bratislava: Lúč, 2000. ISBN 80-7114-289-1, s. 223)
V princípe sa stotožňujem so stanoviskami P. Rösslera a Benedikta, ktorý veľmi trefne napísal: „krititika 2vat je velmi potřebná, ale fundovaná a pořádná. Ne tohle.“
Nedomnívám se, že se Pasqualucci mýlí, když v LG 8.2, LG 15, UR 3 a UR 15.1 vidí zjevně heretické pokřivení definice Církve, které nově tvrdí, že Kristova Církev „subsistuje“ v Katolické církvi. Tato novota byla bez bezpochyby neudržitelná a stála PP Benediktovi XVI. za korekci, kdy dal (teprve) v r. 2007 položil rovnítko mezi význam slov „subsistit“ a „est“ (no, i latina se dá, jak vidno, ohýbat …). Každopádně se ale asi shodneme, že přijetím cit. dokumentů DVK byla Církev celé desítky let postižena heretickou definicí sebe sama, než přišla v r. 2007 papežská novela (Bohu díky za ni).
Nejsem si jist, zda byla novela z r. 2007 Pasqualuccimu v době sepisu svého pojednání známa, ale jeho poukaz na problematickou definici Církve v dokumentech DVK nelogický rozhodně není.
Pasqualicciho určitě zajímá někdo , kdo nevidí rozklad , způsobený právě koncilem.
Pane Karole, děkuji.
Nemyslím, že problémem jsou v první řadě různí spekulanti a kverulanti. Zdá se, že výraz subsistit (navržený jakýmsi protestantským pastorem) podporoval sám Ratzinger právě s ohledem na ekumenismus; když byl potom dotazován na jeho význam, jeho odpovědi měly k jasnosti daleko. A rozhodně si nemyslím, že dnes je situace vyjasněná. Je to shrnuté v této přednášce https://www.youtube.com/watch?v=Ow02xx312c0
To co subsituje, má samostanou existenci je tedy substancí. Tvrdit tedy, že pravá církev je substance v katolické církvi znamená umožnit od sebe oddělit katolickou církev a tu substanci, ten výklad z hereze podezřelý to prostě umožňuje. Pan Dučák zde dělá vlny a poučuje, ale sám si naběhl tím, že upozornil, jak se Ratzinger snažil ten problém přelakovat výkoladem, ale ten výklad neruší sám fakt, spíše jej potvrzuje,že ten text Lumen gentium je dvojnačný a v praxi je běžně vykládán nekatolicky ve prospěch ekumenického synkretismu.
K bodu 6 analýzy Paola Pasqualucciho považujem za dôležité dodať, že nie je pravdou jeho tvrdenie o „popření dogmatu o nezbytnosti římské, apoštolské, katolické Církve (jediné Církve Kristovy) ke spáse.“ Toto Druhý vatikánsky koncil (DVK) nikdy netvrdil. Práve naopak. DVK v tomto smere do bodky potvrdil predchádzajúce učenie Katolíckej cirkvi a nepridal k nemu ani jedinú hlásku navyše!
Vo vieroučnej konštitúcii Lumen gentium o Cirkvi sa jasne deklaruje: „Preto by sa nemohli spasiť ľudia, čo by nechceli vstúpiť do Katolíckej cirkvi, alebo by v nej nechceli vytrvať napriek tomu, že dobre vedia, že ju založil Ježiš Kristus ako potrebnú (na spasenie).“ (Lumen gentium, č. 14).
Koncil však pripúšťa možnú spásu nekatolíkov, ktorí bez vlastnej viny nepoznali učenie Katolíckej cirkvi. Píše sa o tom na inom mieste konštitúcie Lumen gentium: „Lebo tí, čo bez vlastnej viny nepoznajú Kristovo evanjelium a jeho Cirkev, ale hľadajú Boha úprimným srdcom a usilujú sa pod účinkom milosti plniť jeho vôľu, ktorú poznávajú z hlasu svedomia, môžu dosiahnuť večnú spásu. Božia Prozreteľnosť neodopiera prostriedky potrebné na spasenie ani tým, čo bez vlastnej viny ešte neprišli k jasnému poznaniu Boha a snažia sa, nie bez Božej milosti, správne žiť“ (Lumen gentium, č. 16).
Toto však v žiadnom prípade nebol „objav“ koncilu. Učenie o možnej spáse nekatolíkov hlásali už pápeži Pius IX. a Pius XII.
Navyše potvrdilo možnosť spásy nekatolíkov aj Sväté ofícium v liste arcibiskupovi Bostonu z 8.8.1949, v ktorom je oficiálne odsúdená téza, že nemôže existovať žiadna spása pre tých, ktorí nie sú katolíci alebo katechumeni. Napokon toto učenie v plnom rozsahu potvrdil aj DVK.
Čo teda vyplýva k dokumentov koncilu? Zhrňme si to:
1. katolíci, ktorí nechcú zotrvať v Katolíckej cirkvi napriek tomu, že ju Kristus ustanovil ako nevyhnutne potrebnú na spasenie, sa vystavujú smrteľnej hrozbe večného zatratenia.
2. nekatolíci, ktorí spoznali učenie Katolíckej cirkvi a vedia, že ju Kristus založil ako nevyhnutnú na spasenie, no napriek tomu odmietajú konvertovať na katolícku vieru, sa takisto vystavujú smrteľnej hrozbe večného zatratenia.
3. nekatolíci, ktorí nemali možnosť spoznať katolícke učenie, budú súdení podľa svedomia. Ak počas umierania prejavia minimálne implicitné vótum patriť ku Kristovej oslávenej Cirkvi, môže ich Kristus spasiť. Jedine Kristus a nikto iný rozhoduje o spáse každého človeka: katolíka, či nekatolíka.
DVK takto jednoznačne potvrdil kontinuitu s dovtedajším učením Katolíckej cirkvi a nepridal k nemu jedinú hlásku navyše.
Jeden z modernistických účastníků DVK, P. Edward Schillebeeckx, přímo prohlásil: „Použili jsme během koncilu dvojznačné fráze a víme, jak je budeme potom interpretovat.“ … Podle tohoto výroku můžeme usoudit, že vágní vyjádření jsou v dokumentech záměrně.
Proč psát , že Kristova církev je totožná s katolickou , když se může napsat , že je v ní pouze přítomná. V Dominus Iesus stojí , že do Církve patří i protestante , ale ne plně. Dnes se vyučuje , že Kristova církev existuje i mimo hranice KC. A že židé s muslimy ctí stejného Boha , jakbysmet. Jeden Bůh , Abrahamovska náboženství u modernistů znamenají stejného Boha. JPII několikrát prohlásil to samé. Kard. Ratzinger je názoru , že nemáme usilovat o obrácení židů. Na TF se učí o paralelní spáse pro židy. S odvoláním se na koncil. Stejně tak se neučí , že je mše pouze oběť.
Pokud jde o dvojznačnosti, tak texty II. VK obsahují i nápravu vykonanou Pavlem VI. Více na https://tradice.net/2013/10/2013-10-07/. Je to upřesnění do jednoznačného chápání a zároveň i příklad, jak postupovat v jakékoli dvojznačnosti koncilních textů.
O tom, že dokument „Odpovede na otázky týkajúce sa niektorých aspektov učenia o Cirkvi“
nebol len nejakým „nevinným“ filozofovaním, ale že bol skutočným slovom do bitky pápeža Benedikta XVI., svedčí búrka rozhorčenia, ktorú vydanie dokumentu spôsobilo v protestantských radoch. Napríklad biskup Huber, predseda Rady evanjelickej cirkvi v Nemecku, nazval „Odpovede na otázky týkajúce sa niektorých aspektov učenia o Cirkvi“ premyslene „ekumenicky urážlivými” a premárnenou šancou. Vytýkal Vatikánu, že mu chýba zmysel pre relativitu vlastného stanoviska pri diskusii. Apoštolskej postupnosti kňazstva sa podľa neho evanjelici nikdy nepodrobia. Definíciu pojmu cirkev nepovažujú reformované cirkvi za tému pre ekumenickú diskusiu.
Skutočnosť, že nový dokument prišiel len pár dní po vydaní Motu Proprio Summorum Pontificum, považovali pozorovatelia udalostí vo Vatikáne za ďalšie potvrdenie konzervatívneho kurzu Benedikta XVI. Ekumenická klíma v Nemecku, už beztak chladná, sa po vydaní dokumentov Benedikta XVI. stala takmer mrazivou. Väčšina nemeckých univerzitných teológov odmietala stanoviská Kongregácie pre náuku viery ako zbytočné zaťaženie vtedajšej náboženskej situácie. Benedikt XVI. od začiatku svojho pôsobenia v čele Kongregácie pre náuku viery (vtedy ešte ako kardinál Ratzinger) dal jasne najavo, že pod jeho vedením bude kongregácia bojovať proti relativizácii pravdy vo svete, jasne pomenuje súčasné javy, a bude odhaľovať skryté tendencie namierené proti jednote Cirkvi. Pre svoju neochvejnosť si vyslúžil prezývku „Boží rotvajler“ a často sa stával terčom kritiky najmä liberálnych prúdov v Cirkvi. Toto spolu s podlomeným zdravím spôsobilo jeho predčasnú abdikáciu.
Někdo je nepoužitelný. Koncil byl ok, Novus Ordo je ok.
ad Renda: Neva, nejdůležitější je, že alespoň někdo použitelný je.
DVK bol kontroverzný aj z hľadiska priebehu. Konzervatívni kuriálni kandidáti navrhnutí do koncilových komisií v záujme zachovania tradície boli na začiatku DVK nahradení novými kandidátmi, kde progresívci významne zasahovali. Významná progresívna skupina bola nemecky hovoriaca skupina schádzajúca sa v rezidencii kardinála J. Fringsa, ktorého poradcom bol J. Ratzinger. Progresívnu skupinu aktívne reprezentovali nemeckí teológovia, ktorých viedol K. Rahner, a patrili k nim aj mladší teológovia, J. Ratzinger a H. Küng.
Nezabúdajme, že pápež Ján XXIII. vymenoval na začiatku koncilu 201 poradcov, na konci koncilu pôsobilo viac ako 500 poradcov. Mnohí z týchto poradcov boli za pontifikátu pápeža Pia XII. zaradení na listinu podozrivých z nepravovernosti. Patrili k nim E. Schillebeeckx, K. Rahner, Y. Congar, J. Danielou, H. Lubac, B. Häring, H. Küng.
Rímska kúria predstavovala pre zmienených progresistov zdroj odsúdenia. Na čele zoskupenia zastávajúceho obranu pravovernosti stál kardinál A. Ottaviani. Podľa niektorých pozorovateľov spolupráca biskupov a teológov na tomto koncile mala smerovať k vymaneniu sa z kontroly kardinála A. Ottavianiho. Mons. J. Fenton, najvýznamnejší spolupracovník kardinála A. Ottavianiho, si zapísal: „Podľa môjho názoru Cirkev bude koncilom ťažko postihnutá. Vyjde na svetlo protiklad medzi veriacimi katolíkmi a liberálmi.“.
V súvislosti s postupným šírením progresívnych postojov na DVK je potrebné poukázať na konferenciu v Nemecku, v meste Fulda, v auguste 1963. Na zasadaní
sa zúčastnilo 70 biskupov a 4 kardináli. Prítomní boli nie len nemecky hovoriaci reprezentanti Cirkvi, ale zástupcov tu malo aj Francúzsko, Holandsko, Belgicko, Švajčiarsko a škandinávske štáty. Niektorí pozorovatelia museli konštatovať, že postoj nemecky hovoriacich biskupov prijímala spravidla celá aliancia, a stanovisko tejto aliancie prijímal celý koncil. Jediný teológ mohol dosiahnuť to, že jeho názory prijímal celý koncil. K. Rahner bol týmto teológom.
Z hľadiska obsahu dokumentov DVK možno poukázať aspoň na nasledovné problémy.
1. Gaudium et spes venuje pojmu hriech len jediný veľmi stručný bod z 93 bodov, a neobsahuje odsúdenie boľševizmu a marxizmu. Žiadosť viac než 400 koncilových otcov o odsúdenie komunizmu v dokumentoch koncilu, zo dňa 9. októbra 1965, zo strany stanovenej osoby nebola napokon ani predložená komisii pre prípravu dokumentu GS, čo vyvolalo veľký škandál a znepokojenie. Podriaďovanie Cirkvi svetu a ľudstvu vo mne vyvoláva aj táto veta: „Cirkev si uvedomuje, koľko sama prijala z dejín a vývoja ľudstva.“. (GS, 44). Zarážajúce je aj konštatovanie dokumentu GS: „Už jestvujúce medzinárodné ustanovizne, tak celosvetové, ako aj regionálne, istotne poskytli ľudstvu veľké služby. Tieto inštitúcie sa javia ako prvé pokusy o položenie medzinárodných základov celosvetového spoločenstva na vyriešenie najzávažnejších otázok našich čias: napomáhať pokrok všade na svete a predísť vojnám každého druhu.“. (GS, 84). Skutočný katolík musí vedieť, že najzávažnejšou otázkou všetkých čias
nie je „napomáhať pokrok“, ale dosiahnutie večnej spásy službou Bohu prostredníctvom prijatia spasiteľnej náuky Ježiša Krista a jeho Cirkvi.
2. Sacrosanctum concilium skutočne pripúšťa zavádzanie veľkých zmien do rímskej liturgie. Dokument SC obsahuje aj nedefinované poverenia na liturgickú reformu vo veľkom rozsahu, a taktiež prenechanie kontroly nad liturgiou miestnym biskupským autoritám a liturgickým komisiám v každej diecéze, čo vytvorilo priestor pre pripúšťanie výnimiek vyhovujúcim miestnym potrebám.
3. Dignitatis humanae obsahuje okrem tradičného
katolíckeho učenia zakazujúceho donucovanie vo viere aj formulácie o nemožnosti nikoho obmedzovať pri praktizovaní náboženstva podľa vlastného výberu. V skutočnosti jedine Cirkev môže mať neobmedzenú náboženskú slobodu, keďže jedine Cirkev zachováva prirodzený zákon v celom rozsahu. Náboženské spoločenstvá mimo Cirkev presadzujú konanie v rozpore s prirodzeným zákonom, napríklad mnohoženstvo, rozvody, sektárske násilie, satanizmus, a pod..
4. Unitatis redintegratio je dekrét o ekumenizme. Instructio de motione oecumenica, je dokument Posvätného ofícia o ekumenizme, zo dňa 20. decembra 1949, (AAS, 31. januára 1950), a predstavuje tradičné katolícke chápanie ekumenizmu. Je pozoruhodné, že dokument UR vôbec neuvádza a ani neodkazuje na dokument Instructio de motione oecumenica a neobsahuje ani požiadavku na návrat (per reditum) odlúčených bratov do pravej Božej cirkvi.
5. Nostra aetate o postoji Cirkvi k iným náboženstvám konštatuje: „Katolícka cirkev nezavrhuje nič z toho, čo je v týchto náboženstvách pravdivé a sväté. S úprimnou úctou hľadí na spôsoby konania a správania, na pravidlá a učenia, ktoré sa síce v mnohom líšia od toho, čo ona sama zachováva a učí, no predsa nezriedka odzrkadľujú lúč Pravdy, ktorá osvecuje všetkých ľudí. (NA, 2). To nepotrebuje ďalší komentár.
Zhrnutie skutočností týkajúcich sa DVK ponúkam vo svojom článku:
https://blog.postoj.sk/42121/druhy-vatikansky-koncil-1962-1965-a-naplnena-obava.
Ad Radomír-1: prečítal som si pozorne Váš príspevok aj článok v Postoji. Nie vo všetkom s Vami na 100 % súhlasím, ale akceptujem to, čo ste napísali. V každom prípade ste však urobili len polovičnú prácu. Ak chce lekár vyliečiť pacienta, musí urobiť bezchybne dva dôležité kroky:
1. stanoviť správnu diagnózu
2. určiť správnu terapiu
Vy ste sa pokúsili o prvý krok: stanoviť správnu diagnózu. Nenaznačili ste však spôsob terapie. To je najväčším nedostatkom Vášho článku i Vašich príspevkov do polemiky. A nie je to len Váš problém. Čítam príspevky mnohých kritikov, ktorí kritizujú, ale nedokážu naznačiť čo ďalej. Zatiaľ najviac ma oslovili dve veľké osobnosti Katolíckej cirkvi: emeritný pápež Benedikt XVI. a biskup Schneider. Tí totiž navrhujú riešenia. A to je jediná správna cesta. Rád by som poznal Váš názor, aby som vedel, či patríte k ľuďom, ktorí ma môžu obohatiť a ktorí môžu obohatiť aj súčasnú Katolícku cirkev.
Ad Karol Dučák:
Vhodné prostriedky nápravy môže priniesť len správne poznanie príčin. Podľa môjho názoru kľúčovým momentom pre súčasnú vnútrocirkevnú katastrofu bol Druhý vatikánsky koncil, ktorý otvoril dvere pre rozhodujúci útok Satana na Cirkev a na jej poslanie. Predpoklady pre túto koncilom formalizovanú paralýzu Cirkvi siahajú hlbšie do histórie. Veľká radosť slobodomurárov po skončení tohto koncilu len zodpovedá postupnej realizácii plánov temných síl, ktoré pochopili dávno, že nepotrebujú Cirkev zlikvidovať materiálne, ale tak, aby sa zmenila náplň pôsobenia Cirkvi, teda aby sa postupne zneutralizovala v zápase s duchom sveta. Dôležité je akceptovať, že tento proces je dlhodobý, a preto všetkých koncilových otcov nemožno považovať za priamych spolupracovníkov slobodomurárov. Avšak boli medzi nimi aj takíto škodcovia, ktorí presvedčili väčšinu koncilových otcov o neškodnosti progresívneho prístupu, ktorý vniesol do Cirkvi zmätok, rozvrat a najmä potenciál pre rafinované šírenie heréz. Možno poukázať najmä na súčasné zdeformovanie povedomia o význame katolíckej viery pre spásu človeka, protestantizáciu a banalizáciu rímskej liturgie založenú na sebaprezentácii „predsedajúcich“ pôsobiacich najmä na citové vnímanie poslucháčov, keďže nepretržité tradičné latinské mystérium sa programovo potlačilo, a antropocentrizmus, zameraný na zdôrazňovanie človeka na úkor Boha, a to nie len v liturgii, ale aj v súvislosti s rezignáciou na presadzovanie práv Spasiteľa vo vzťahu k spoločnosti, odstránenie protimodernistickej prísahy, a pod.. Toto všetko prinieslo predpoklady pre tragické obrazy súčasnosti, v ktorej mnohí reprezentanti Cirkevnej hierarchie rezignujú už aj na šírenie Pravdy o Jedinom Spasiteľovi, stojac vedľa nasledovníkov falošných náboženstiev, ktorých neevanjelizujú. Akoby chceli povedať, že Boh akceptuje aj bôžikov a modly, a v prípade, ak modlársky človek sa správa „slušne“, bude spasený, čo je v zjavnom rozpore s prvým prikázaním a s učením Cirkvi. Tieto prejavy zrady Boha, Spasiteľa a Cirkvi neboli ani mysliteľné v čase pred posledným koncilom, a ak sa vyskytli, boli primerane postihované.
Základný prostriedok nápravy spočíva v dôslednom zverejňovaní, šírení a vôbec v aplikácii „predkoncilového učenia Cirkvi“, ktoré „víťazné progresívne sily“ najmä v období po Druhom vatikánskom koncile neaplikovali, spochybňovali a postavili sa dokonca proti nemu. Možno poukázať najmä na nenahraditeľné postavenie Cirkvi pre spásu, a to aj v prostredí falošných náboženstiev, význam obetného rozmeru katolíckej liturgie, čo nezameniteľným spôsobom stále plnila, plní a bude plniť prekrásna tradičná rímska liturgia, v súčasnosti už takmer neexistujúca v povedomí veriacich, prijímanie Eucharistie výlučne len do úst a na kolenách, aktívne presadzovanie spoločenskej vlády Ježiša Krista, znovuzavedenie protimodernistickej prísahy, návrat k prísnejším nárokom na svätorečenie, znovuzavedenie modlitieb za obrátenie Židov, heretikov a pohanov, a za návrat schizmatikov pod Petrov stolec. A pápež by mal opätovne nosiť na hlave pápežskú tiaru, ktorá symbolizuje moc autority, a ktorú pápež Pavol VI. odložil v roku 1964. Kľúčovým slovom pre môj recept na nápravu je slovo návrat. Návrat k nezriedenému obsahu katolíckej viery, ktorá vyjadruje zápas o každého človeka, vystaveného svetu, hriechu a útokom Satana. A preto aj k návrat k pôvodným „nezreformovaným modlitbám“ exorcistov. Súčasnú krízu v Cirkvi považujem za celkom výnimočnú v histórii, a náprava si pravdepodobne bude vyžadovať celkom výnimočné prostriedky. Náprava je v záujme Boha, ale nie je v záujme Satana, a na to nezabúdajme. Vzhľadom na zloženie a dlhodobú formáciu súčasného kardinálskeho zboru pod vplyvom progresívneho tlaku po poslednom koncile nemožno vylúčiť ani to, že stav Cirkvi už prekročil kritickú hranicu, a jej budúce formovanie sa bude vyvíjať viac pod vplyvom Bohom dopustených pohrôm, než v dôsledku postupných vnútorných reformných procesov. Nemožno vylúčiť ani rozkol, hoci by sme mali prosiť Boha o zmilovanie a o príležitosť pre nápravu pokojným spôsobom. Možno to bude možné, ale bez razantného návratu kléru a laikov k nezriedenej katolíckej viere to považujem za nepravdepodobné. Vzhľadom na súčasný stav mám pocit, že táto razancia bude musieť vyplynúť až z bolestnej konfrontácie s oficiálnym prihlásením sa vedenia Cirkvi k rozsiahlej protikatolíckej tendencii, alebo z tragédie spoločenskej katastrofy neslýchaných rozmerov, ktorá môže priniesť nový ľudský potenciál očistený veľkým utrpením.
Dovolím si upozornit, že italský originál článku má název: Krize Církve: „body zlomu“ II. vatikánského koncilu s tradicí církve – synopse. (Crisi della Chiesa: I „punti di rottura“ del Concilio Vaticano II con la Tradizione della Chiesa – Sinossi), viz: http://iterpaolopasqualucci.blogspot.com/2018/02/i-punti-di-rottura-del-concilio.html
Anglický překlad, z kterého vychází překlad český: „Body zlomu“ II. vatikánského koncilu s tradicí Církve – synopse (“Points of Rupture” of the Second Vatican Council with the Tradition of the Church – A Synopsis
Německý překlad pak: „Body zlomu“ II. vatikánského koncilu s tradicí Církve. („Bruchstellen“ des II. Vatikanischen Konzils mit der Tradition der Kirche), viz: https://traditionundglauben.com/?s=Paolo+Pasqualucci
Český překlad názvu tedy plně nevystihuje anglický text a ani italský originál.
Krizi dnešní církve vedle Paola Paqualucciho popisuje i kard. Sarah, který zároveň nabízí také řešení krize: pravidelná adorace, znalost katolické nauky, nechat se inspirovat svatými.
https://www.catholicworldreport.com/2019/06/21/cardinal-sarah-we-must-rebuild-the-cathedral-we-do-not-need-to-invent-a-new-church/ (český překlad vyšel v červenci v týdeníku Světlo).
Změny titulků u přeložených materiálů jsou naprosto běžná praxe, už jen proto, že angličtina (nejen ona) si potrpí na titulky neúnosně dlouhé. „Bod zlomu s tradicí“ je mimochodem v češtině neúnosná formulace – bod zlomu nemůže být „s něčím“. Muselo by to pak být „oproti tradici Církve“ nebo něco podobného, čímž by se titulek ještě prodloužil. Termín „bod zlomu“ je použit v dalším textu a nemyslím, že by se překlad s anglickou verzí významově rozcházel.
Děkuji za upozornění, že formulace „body zlomu s tradicí“ není v češtině únosný. Uvedla jsem název anglický, německý i italský i jejich doslovný překlad pro ilustraci, že žádný nezvolil zkrácený název se slovem „rozchod“.
Mimochodem, anglický překlad z italštiny byl zveřejněn na stránkách OnePeterFive po svolení autora. Máme 100% jistotu, že by autor souhlasil s takto zkráceným českým názvem?
Upozorňuji i nadále na rozdíl, pokud řekneme např. , že: „dvacet mnichů z kláštera Ksenov na Athosu onemocnělo chřipkou“ nebo „Mniši na Athosu onemocněli chřipkou“. Stejně tak, když se řekne, že „všechny texty II. vatikánského koncilu se rozchází s tradicí Církve“ není totéž, než když se řekne: „Jsou zde místa zlomu, která se od tradice Církve odklání“. Zde Benedikt zřetelně ukázal, že některé body, které autor uvádí, jsou tradiční.
Název, který navrhujete, tedy něco jako: „Body zlomu 2. vatikánského koncilu versus tradice Církve“ je již téměř o polovinu kratší než název anglický.
Renda tu okrajovo spomína „Vyhlásenie Dominus Iesus. O jedinečnosti a všeobecnom spásonosnom poslaní Ježiša Krista a Cirkvi.“
Zámerne však vytrháva veci z kontextu a neuvádza rozhodujúce pasáže tohto dokumentu, ktoré zásadným spôsobom upravujú vzťah Katolíckej cirkvi k nekatolíkom. A čo je najdôležitejšie, vo vzťahu k protestantom sú tam tvrdé slová, ktoré odhaľujú bez najmenšej pochybnosti priepasť, aká oddeľovala a ešte stále oddeľuje protestantov od jedinej pravej Katolíckej cirkvi. Ak by Renda študoval dokumenty Kongregácie pre náuku viery, pochopil by to sám a nemusel by ho na to niekto upozorňovať.
V dokumente Dominus Iesus sa doslova píše:
„Sicut unus est Christus, unum solummodo Corpus eius exstat, unaque eius Sponsa: « una Ecclesia catholica et apostolica» (Symbolum fidei: DS 48. Cfr BONIFATIUS V I I I , Bulla Unam Sanctam: DS 870-872; CONC. VAT. I I , Const. dogm. Lumen gentium, n. 8)“
Slovenský preklad je nasledovný:
„TAK, AKO JE LEN JEDEN KRISTUS, TAK JE LEN JEDNO JEHO TELO, JEDNA JEHO NEVESTA: ,JEDINÁ KATOLÍCKA A APOŠTOLSKÁ CIRKEV.‘ (Vyznanie viery: DS 48. Porov. BONIFÁC VIII., Bulla Unam Sanctam: DS 870 – 872; II. VATIKÁNSKY KONCIL, dogmatická konštitúcia Lumen gentium, č. 8) “ (Congregatio pro Doctrina Fidei. Declaratio de Iesu Christi atque Ecclesiae unicitate et universalitate salvifica. AAS 92 (2000), n. 16)
A na inom mieste:
„Illae vero Communitates ecclesiales, quae validum Episcopatum et genuinam ac integram substantiam eucharistici mysterii non servant, sensu proprio Ecclesiae non sunt…“ (Congregatio pro Doctrina Fidei. Declaratio de Iesu Christi atque Ecclesiae unicitate et universalitate salvifica. AAS 92 (2000), n. 17)
Slovenský preklad je nasledovný:
„NAOPAK, CIRKEVNÉ SPOLOČENSTVÁ, KTORÉ SI NEUCHOVALI PLATNÝ EPISKOPÁT A PRAVÚ, PLNÚ PODSTATU EUCHARISTICKÉHO TAJOMSTVA, NIE SÚ CIRKVAMI V PRAVOM ZMYSLE SLOVA.“
Uvedená formulácia robí z dokumentu „Declaratio de Iesu Christi atque Ecclesiae unicitate et universalitate salvifica“ skutočne prelomový dokument Katolíckej cirkvi, jeden z najvýznamnejších v posledných desaťročiach. Žiaden pápež v pokoncilovom období nevyjadril tak ostro skutočnosť, že protestanti nemôžu jednať v ekumenickom dialógu s katolíkmi ako rovnocenní partneri, pretože takzvané protestantské cirkvi nie sú kresťanskými cirkvami v pravom zmysle tohto slova. Katolícka cirkev je jediná pravá Cirkev Kristova a na tomto nič nezmenil ani Druhý vatikánsky koncil.
Zaiste netreba nikomu vysvetľovať, že publikovanie Vyhlásenia Dominus Iesus vyvolalo búrku rozhorčenia tak v radoch protestantov ako aj u časti katolíckych teológov.
Za seba môžem doložiť osobnú skúsenosť, ktorá ilustruje, že to pápež myslel smrteľne vážne. Počas niekoľkodennej návštevy pápeža Benedikta XVI. v rodnom Bavorsku v roku 2006 som bol zhodou okolností práve v Bavorsku, kde som vtedy pracoval v jednej evanjelickej rodine.
Jedného dňa popoludní rodina sledovala prenos z návštevy pápeža a práve vtedy sa pápež vyjadril, že evanjelické kostoly vo vlastnom zmysle tohto slova nie sú kostoly, pretože nemajú svätostánok. Nikdy nezabudnem na to pobúrenie, aké vyvolalo pápežovo vyhlásenie v tejto evanjelickej rodine.
Keď pápež Benedikt XVI. predčasne abdikoval, bol som šokovaný. A nebol som jediný. Zaiste mal pápež vážne zdravotné problémy, ktoré mu sťažovali život. Obával som sa (a nielen ja), že pápež čoskoro zomrie. Prešli však roky a pápež je stále medzi živými.
Natískajú sa neodbytné otázky: Bol odchod pápeža nevyhnutný? Prekážal niekomu tento pápež?
Na druhú otázku nie je ťažké odpovedať. Pápež určite prekážal mnohým. Veľmi mnohým. Ale odpoveď na prvú otázku si netrúfam vyjadriť. Tu nech dá odpoveď každý sám.
Dominus Iesus znám. Jím se stejně nikdo neřídí. Neřídil se jim ani autor. Jako papež navštívil víc mešit a synagog , než jeho předchůdce. Navštěvoval heretiky , aniž by jim sdělil pravdu. V DI je i nešťastný subsistit. Kard. Ratzinger říkal vždy něco jiného.
ad Renda: dosť úbohé argumenty. Aj svätý František Xavérsky navštevoval japonských budhistických mníchov bonzov a viedol s nimi rozhovory o náboženstve! Bol snáď preto heretikom? A mešity a synagógy navštevovali misionári SJ už v 16. storočí. Veď si to prečítaj: ˂http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=karol-ducak-dialog-s-nekrestany-a-akomodacni-adaptacni-misijni-metoda-jezuitu&cisloclanku=2018020167˃.
Jenže dnes se je nesnaží obrátit. Šli do mešity , aby jim sdělili , že máme společného Boha? Jak JPII? Říkali židům , že jsou našimi staršími bratry ve víře , judaismus že je paralelní cestou spásy. Každý naivní , co hájí koncil , by měl uvést , jaké pozitivní plody přinesl.
Ad Renda: pre mimoriadnu zaneprázdnenosť sa až teraz dostávam k tomu, aby som odpovedal. Tvoj príspevok, René Václavku, opäť dokazuje, že si dokumenty koncilu nikdy neštudoval, iba si – ako si sám raz priznal – dokumenty len raz prečítal. Nikdy si však nešiel do hĺbky, preto nemôžeš vedieť, že v dokumentoch Druhého vatikánskeho koncilu sa NIKDY, NIKDE nepísalo, že judaizmus je paralelnou cestou spásy alebo že židia sú naši starší bratia vo viere. Keďže sa štúdiu koncilových dokumentov systematicky venujem, môžem Ťa ubezpečiť, že nič také v dokumentoch koncilu nie je. Ak by si študoval dokumenty koncilu, vedel by si to aj Ty a nemuseli by Ťa o tom informovať iní. Nikde v dokumentoch koncilu sa nepíše, že by katolícki misionári nemali obracať židov, moslimov, či iných nekresťanov na katolícku vieru. Presne naopak. Koncil naliehavo zdôrazňuje misijné poslanie Katolíckej cirkvi, ktoré zahŕňa všetkých ľudí na celom svete bez výnimky!!! V konštitúcii Lumen gentium je v druhej kapitole nádherná podkapitola, ktorá má názov Misijné poslanie Cirkvi a píše sa v nej: „Ako Otec poslal Syna, tak aj on poslal apoštolov (porov. Jn 20, 21) a povedal im: „Choďte teda, učte všetky národy a krstite ich v mene Otca i Syna i Ducha Svätého a naučte ich zachovávať všetko, čo som vám prikázal. A hľa, ja som s vami po všetky dni až do skončenia sveta“ (Mt 28, 18 – 20). Cirkev prijala od apoštolov tento Kristov slávnostný príkaz ohlasovať spasiteľnú pravdu, aby ho plnila až po samý kraj sveta (porov. Sk 1, 8). Vzťahuje teda na seba slová apoštola: „Beda mi, keby som evanjelium nehlásal“ (1 Kor 9, 16). Preto neprestajne posiela misionárov, kým sa nové cirkvi dokonale neustália a kým aj ony samy neprevezmú úlohu pokračovať v hlásaní evanjelia. Duch Svätý ju totiž podnecuje spolupracovať na uskutočňovaní Božieho rozhodnutia, ktorým bol Kristus ustanovený za základ spásy pre celý svet. Hlásaním evanjelia Cirkev privádza všetkých, ktorí ju počúvajú, k viere a jej vyznávaniu, pripravuje ich na krst, oslobodzuje ich z otroctva bludu a privteľuje ich ku Kristovi, aby v ňom láskou rástli až k plnosti. Cirkev sa pritom pričiňuje o to, aby čokoľvek dobré, čo sa nachádza v ľudských mysliach a srdciach alebo v národných zvykoch a kultúrach, nielenže nezahynulo, ale aj ozdravelo, povznieslo sa a dozrelo na Božiu slávu, na zahanbenie zlého ducha a na šťastie človeka. Povinnosť šíriť vieru podľa svojich možností viaže každého Kristovho učeníka. (Porov. BENEDIKT XV., apoštolský list Maximum illud: AAS 11 (1919), s. 440 a najmä s. 541 a nasl.; PIUS XI., encyklika Rerum Ecclesiae: AAS 18 (1926), s. 68 – 69; PIUS XII., encyklika Fidei donum, 21. apríla 1957: AAS 49 (1957), s. 236 – 237) Avšak hoci krstiť tých, ktorí uverili, môže ktokoľvek, predsa iba kňaz môže dokončiť výstavbu tela eucharistickou obetou a tak plniť Božie slovo vyjadrené cez proroka: „Lebo od východu slnka až po západ je veľké moje meno medzi národmi a na každom mieste budú obetovať, budú prinášať môjmu menu čistú obetu“ (Mal 1, 11). ( Porov. Didaché, 14; ed. Funk, I, s. 32; SV. JUSTÍN, Dial. 41: PG 6, 564; SV. IRENEJ, Adv. haer. IV, 17, 5: PG 7, 1023; Harvey, 2, s. 199 a nasl.; TRIDENTSKÝ KONCIL, XXII. sesia, cap. 1: Denz. 939 (1742)“ (LG 17).
Na konci je obzvlášť významná veta: „A tak sa Cirkev zároveň modlí i pracuje, aby sa celé ľudstvo stalo Božím ľudom, Pánovým telom a chrámom Ducha Svätého, a aby sa v Kristovi, ktorý je hlavou všetkých, vzdávala Stvoriteľovi a Otcovi vesmíru všetka česť a sláva.“ (LG
17)
NIKDE(!) v koncilových dokumentoch neexistuje ani zmienka o tom, že by sa na nejaký národ vzťahovala výnimka z evanjelizácie!!! Mohol by som Ťa zasypať citáciami z koncilových dokumentov, ktoré dokumentujú neobmedzené misijné poslanie Katolíckej cirkvi, ale to by sa môj príspevok neúmerne predĺžil.
Renda, lenže mňa na Tebe najviac irituje nie to, že píšeš o dokumentoch koncilu, ktoré dôkldne nepoznáš, ale to, že Katolícku cirkev v ťažkých časoch absolútne nedokážeš podporiť.
Práve „Duše a hvězdy“ uverejnili 30.6.2019 príspevok s názvom „Objasnění pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby“. Tento text zostavil kardinál Burke s biskupom Schneiderom a ďalšími tromi kazašskými biskupmi. Na stránkách https://pokani.cz/objasneni-pravd/ bolo možné pripojiť podpis na podporu dokumentu. Svoje podpisy pripojila pani Lucie Cekotová, páni Ignác Pospíšil i Dr. Radomír Malý, dokument som podpísal ja i moja manželka a ďalší ľud a v ČR a SR. Tvoj podpis tam však nie je a nie je tam ani podpis iných „vrtákov“, ktorí dokážu len dve veci: kritizovať a kecať. Vážim si pani Luciu Cekotovú i pánov Ignáca Pospíšila Dr. Malého, aj keď sa s nimi nie vždy vo všetkom zhodnem. Nemám však najmenší dôvod vážiť si kverulantov, ktorí nedokážu potiahnuť za jeden povraz, ak ide o dôležité veci.
http://lumendelumine.cz/index.php?page=mame-dva-ratzingery
Čí jsou tyto anonymní stránky?
http://www.katopedia.cz/index.php?title=Lubom%C3%ADr_%C5%A0tula
(Jen se tam teda všude píše Fryšták s ť, což slyším prvně.)
Pane Matěji, díky za vaši detektivní identifikaci.
Kéž by „Fryšťák“ byla jediná nepřesnost na Katopedii!
Jaké anonymní? Alternativní.
Pane Rendo, asi si pletete slova, podívejte se třeba do slovníku cizích slov a logicky zjistíte, že i alternativní mohou být anonymní. A anonymní stránky většinou bývají nevěrohodné, když se autoři stydí podepsat…
To jste na omylu. Normální je ověřovat napsané a nikoli identitu autora.
Zkrátka a dobře – pravdu nebo lež, ne Tondu nebo Frantu.
Nepochybně máte pravdu. Ale jestliže ověřené vypovídá o něčem jiném než předkládané, je užitečné vědět, kdo je autorem.Zejména, když se třeba anonymně skrývá.
Kromě toho tyto stránky anonymní nejsou. Všechny články jsou podepsané.
to je rétorika ČBK, kde to smrdí předkoncilem, to je anonymní
Ad Renda: ešte niečo. Ja nespochybňujem nevyhnutnosť kritického prehodnotenia dokumentov Druhého vatikánskeho koncilu, avšak musí to byť objektívne, vecné a pravdivé hodnotenie. V tomto prípade jednoznačne preferujem snahy emeritného pápeža Bendikta XVI., jeho následovníka biskupa Schneidera a ďalších podobne zmýšľajúcich teológov . Vo vzťahu k DVK možno v príncípe rozdeliť katolíckych teológov na tri základné skupiny:
1. ultramodernistov, ktorí tvrdia, že dokumenty DVK sú bezchybné a nepotrebujú ďalšie objasňovanie a spresňovanie niektorých sporných formulácií v nich;
2. konzervatívnych podporovateľov integrity celistvosti katolíckej náuky, ktorí v duchu
hermeneutiky kontinuity, navrhnutej Benediktom XVI., akceptujú DVK s požiadavkou spresniť niektoré nedostatočne precízne formulované pasáže koncilových dokumentov tak, aby boli v zhode s nemenným učením Katolíckej cirkvi počas celých dvoch tisícročí jej existencie;
3. ultrakonzervatívnych kverulantov, ktorí budú vždy a za každú cenu hľadať len nedostatky koncilových dokumentov v snahe čo najviac skomplikovať aplikáciu koncilových dokumentov v praxi a vynútiť si anuláciu niektorých, v extrémnych prípadoch dokonca všetkých koncilových dokumentov.
Je zrejmé, že v rámci jednotlivých skupín možno identifikovať ďalšie podskupiny s vlastnými špecifikami, ale v hrubých rysoch môžeme konštatovať základné delenie na tri veľké skupiny teológov. Každý reálne uvažujúci katolícky teológ sa musí zmieriť s konštatovaním, že jediná reálna perspektíva budúcnosti Katolíckej cirkvi je spojená s činnosťou druhej skupiny teológov, teda kategórie konzervatívnych podporovateľov integrity celistvosti katolíckej náuky, akceptujúcich hermeneutiku kontinuity, ku ktorým patria viaceré významné osobnosti Katolíckej cirkvi, predovšetkým emeritný pápež Benedikt XVI. a biskup Athanasius Schneider. Práve existencia týchto osobností je v protiklade s tvrdeniami, že Katolícka cirkev v pokoncilovom období nekriticky prijímala učenie DVK en bloc. Pravý opak je pravdou. Vnútrocirkevná kritika koncilových dokumentov počas pontifikátov pokoncilových pápežov prebiehala. Svedčí o tom publikovanie takých dokumentov ako „Vyhlásenie Dominus Iesus. O jedinečnosti a všeobecnom spásonosnom poslaní Ježiša Krista a Cirkvi.“,
alebo už predtým citovaného dokumentu Kongregácie pre náuku viery s názvom „Responsa ad quaestiones de aliquibus sententiis ad doctrinam de Ecclesia pertinentibus“ (Odpovede na otázky týkajúce sa niektorých aspektov učenia o Cirkvi), ale aj mnohé iné dokumenty, vydané po DVK.
Nikto predsa nepopiera isté nedostatky koncilových dokumentov. Za všetky uvediem spornú vetu v deklarácii Nostra aetate, že Katolícka cirkev „s úprimnou úctou hľadí na spôsoby konania a správania, na pravidlá a učenia“ iných náboženstiev. Táto formulácia tak, ako bola napísaná v koncilovom dokumente, môže zvádzať k nesprávnym výkladom.
Na jednej strane platí, že Katolícka cirkev sa nikdy nedištancovala od okolitého sveta a prijímala tie najušľachtilejšie myšlienky aj z mimokatolíckeho prostredia, pravda len v tom prípade, že sa nejednalo o bludy, ktoré boli v jednoznačnom rozpore s katolíckym učením. Dôkazov nájdeme v dejinách Katolíckej cirkvi neúrekom. Dokonca aj v latinskej liturgii Pia V., známej aj pod označením tridentská svätá omša, Boží ľud vyznáva tesne pred svätým prijímaním: „Pane, nie som hoden, aby si vošiel pod moju strechu, ale povedz iba slovo a uzdravená bude duša moja.“
Pritom tieto slová vôbec nepochádzajú od katolíka, ale od pohana. Sú nepatrne upraveným výrokom rímskeho stotníka v Kafarnaume, ktorý povedal Ježišovi: „Pane, nie som hoden, aby si vošiel pod moju strechu, ale povedz iba slovo a môj sluha ozdravie.“ (Mt 8, 8)
Boh často osvetlí svetlom Pravdy aj nekatolíkov, preto nemožno akceptovať tvrdenie, že všetko, čo pochádza z prostredia mimo Katolíckej cirkvi, musí byť a priori dielom Satana. Ostatne adventný veniec s adventnými sviečkami Katolícka cirkev tiež prevzala od nekatolíkov. Túto obyčaj zaviedli nemeckí luteráni v 19. storočí.
Teda nie všetko, čo pochádza z mimokatolíckeho prostredia, je a priori zlé a neprijateľné pre Katolícku cirkev. Lenže platí aj iné tvrdenie: nie všetko, čo pochádza z mimokatolíckeho prostredia, je dobré a prijateľné pre Katolícku cirkev. Je nad slnko jasné, že nemôžu byť pre Katolícku cirkev dobré a prijateľné napríklad ľudské obete, aké poznáme z dejín mayskej civilizácie. Preto musí Katolícka cirkev diferencovať a precízne prehodnotiť každý prvok z mimokatolíckeho prostredia skôr, než sa s ním stotožní. Čo je dobré, akceptovať, čo je zlé, kategoricky odvrhnúť!
Bolo by vhodné spresniť formuláciu v koncilovom dokumente Nostra aetate – trebárs formou poznámky pod čiarou, alebo opravou priamo v koncilovom dokumente – dodatočnou formuláciou, že KATOLÍCKA CIRKEV MÔŽE S ÚPRIMNOU ÚCTOU HĽADIEŤ LEN NA TAKÉ SPÔSOBY KONANIA A SPRÁVANIA, A NA TIE PRAVIDLÁ A UČENIA INÝCH NÁBOŽENSTIEV, KTORÉ NIE SÚ V PRIAMOM ROZPORE S KATOLÍCKYM UČENÍM.
V tom prípade by sa všetky problémy vyriešili raz navždy tak, ako v prípade „subsistit in“.
Všetky problémy sa totiž dajú riešiť, ak je dostatok ochoty a zdravého rozumu.
Jaké pozitivní plody koncil přinesl? Na koncil se odvolávají ti , co ničí církev. Právě na ty bludné , dvojznačné pasáže. Na tom nic nemění skutečnost , že v koncilnich textech jsou i dobré pasáže. Biskupem , co to hraje na obě strany , bych se neohanel.
Ad Renda: toho pozitívnych plodov koncilu bolo veľa. Nemôžem ich tu uviesť všetko, ale aspoň časť spomeniem na ilustráciu:
1. Návrat k prijímaniu pod obidvoma spôsobmi. Koncil ani v najmenšom nespochybnil učenie Tridentského koncilu, že aj pod jedným spôsobom sa prijíma celý a úplný Kristus a opravdivá Sviatosť, ale pri prijímaní pod obidvoma spôsobmi sa jasnejšie sa vyjadruje Božia vôľa, ktorou sa potvrdzuje nová a večná zmluva v Kristovej krvi. Náš Pán svojou krvou spečatil novú zmluvu medzi Bohom a ľuďmi, keď na kríži vykúpil ľudí z otroctva hriechu a smrti a voviedol nás do života nového a božského. Ľudstvo teda bolo vykúpené „drahou krvou Krista, bezúhonného a nepoškvrneného Baránka“ (1 Pt 1, 19). Ale aby som nemusel veľa vypisovať, uvádzam link na svoj článok: http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=karol-ducak-prijimani-pod-oboji-v-rimskokatolicke-cirkvi&cisloclanku=2019020001
2. Druhý vatikánsky koncil bol prvý mariánsky koncil v dejinách. Ôsma kapitola dogmatickej
konštitúcie Lumen Gentium názov nesie „Blahoslavená Bohorodička Panna Mária
v tajomstve Krista a Cirkvi“ a je celá venovaná Panne Márii a jej úlohe v dejinách spásy.
Žiaden iný koncil v dejinách Katolíckej cirkvi nepodal takú rozsiahlu syntézu katolíckej
náuky o mieste Panny Márie v tajomstve Krista a Cirkvi. Tým koncil nespochybniteľne
deklaroval svoju rýdzu katolícku identitu.
3. Laický apoštolát. Už vo Svätom písme nachádzame svedectvá o spontánnej a plodnej apoštolskej činnosti laikov, ako to už pred Druhým vatikánskym koncilom zdôrazňovali aj rímski pápeži. Veľkým horliteľom laického apoštolátu bol svätý Vincent Pallotti, zakladateľ Združenia katolíckeho apoštolátu (ZKA).
Za oficiálny dátum založenia diela Vincenta Pallottiho možno považovať 4. apríl 1835, deň požehnania Pobožného združenia katolíckeho apoštolátu kardinálom Carlom Odescalchim. Pápež Gregor XVI. potvrdil toto dielo 11. 7. 1835. V zmysle Pallottiho diela všetci katolíci, teda nielen duchovní, ale aj laici, majú byť apoštolmi. Len tento všeobecný apoštolát môže v maximálnej miere odpovedať na apoštolské výzvy doby. Počas života Pallottiho, ale aj po jeho smrti však jeho dielo často narážalo na nepochopenie súčasníkov. Až v 20. storočí
viacerí pápeži rozvíjali Palottiho myšlienky. Napríklad svätý pápež Pius X. sa pri jednom rozhovore s kardinálmi vyjadril, že to najdôležitejšie pre spásu spoločnosti nie je stavba škôl alebo kostolov, ale „každá farnosť musí disponovať skupinou osvietených, bezúhonných, rozhodných a skutočne apoštolských laikov“. A pápež Pius XI. ako prvý oživil povedomie celej Cirkvi myšlienkou o všeobecnom apoštoláte v takej forme, o akej hovoril už sv. Vincent Pallotti. O potrebe laického apoštolátu sa neraz zmieňoval aj posledný pápež pred Druhým vatikánskym koncilom Pius XII. (Porov. PIUS XII., prejav ku kardinálom, 18. februára 1946: AAS 38 (1946), s. 101–102; prejav ku Katolíckej robotníckej mládeži, 25. augusta 1957: AAS 49 (1957), s. 843.)
Jeho nástupca Ján XXIII. zvolal koncil, ktorý konečne v plnom rozsahu uviedol do praxe požiadavky svätého Vincenta Pallottiho, kanonizovaného práve počas koncilu pápežom Jánom XXIII., ale aj pápežov sv. Pia X., Pia XI. a Pia XII.
Myšlienky koncilu však boli teóriou, ktorá v praxi našla nie vždy najlepšie uplatnenie. Stávalo sa to, čo sa v podobných prípadoch stáva. V dôsledku nedostatočných praktických skúseností s realizáciou laického apoštolátu sa táto prax v mnohých prípadoch zvrhla. Laici si začali uplatňovať vyššie právomoci, než im v zmysle učenia DVK i následných dokumentov Magistéria Cirkvi prislúcha, a začali duchovným vnucovať svoje predstavy o pastorácii i fungovaní farností. Povedzme si pravdu: už neraz bol z miesta svojho pôsobenia vyštvaný kňaz, ktorý nevyhovoval laikom.
V zmysle uvedených skutočností sa natíska otázka: bol laický apoštolát, ktorý začal Druhý vatikánsky koncil presadzovať v praxi, chybou? Ak by sme takto uvažovali, museli by sme priznať, že sa v tomto prípade mýlil aj svätý Vincent Pallotti, svätý Pius X. i pápeži Pius XI., Pius XII.
Ak dochádza k deformáciám v laickom apoštoláte, ide zjavne o zneužitie pôvodne ušľachtilého zámeru, spôsobené ľudskou nedokonalosťou. Koncil predsa jasne deklaroval: „Hierarchia má napomáhať apoštolát laikov, dávať mu základné pokyny a duchovnú pomoc, zameriavať apoštolskú činnosť na spoločné dobro Cirkvi a dbať na zachovávanie náuky a poriadku.“ (Apostolicam actuositatem, č. 24)
Mohol by som pokračovať vo vymenúvaní pozitív DVK ešte veľmi dlho, ale načo? Tí, ktorí chcú vidieť, vidia a tí, ktorí nechcú vidieť, nebudú vidieť nikdy.
Spomínam si na príhodu jedného môjho priateľa, ktorý sa raz nevedel zhodnúť v názoroch na niektoré otázky pri rozhovore s istým kňazom. Môj priateľ stratil trpezlivosť, zobral papier a nakreslil naň veľkú číslicu 6. Opýtal sa kňaza, ktorý sedel oproti: „Aké číslo vidíte?“
Kňaz odvetil: „Ja vidím číslo 9.“
Môj priateľ oponoval: „To nie je pravda. Ja vidím číslo 6.“
Vtedy môj priateľ obrátil papier a opýtal sa kňaza: „A teraz aké číslo vidíte?“
Kňaz odvetil: „No teraz vidím číslo 6.“
Môj priateľ však znovu oponoval: „Ale ja teraz vidím číslo 9.“
Tento príbeh dokazuje starú známu pravdu: mnohí ľudia, ktorí sa pozerajú na tú istú vec, nevidia to isté. Treba k tomu niečo dodávať?
Tento ostudný koncil byl natolik „mariánský“, že neprovedl zasvěcení Ruska Neposkvrněnnému Srdci a ze stejných motivů ekumenického podlézání neodsoudil komunismus, aby nepopudil kremelskou rudou věrchušku.
Apoštolát laiků koncil nevynalezl, katolická akce existoval již před koncilem, takže zase vedle.
Ad: Pan Contras, ono by stačilo poriadne si prečítať príspevok, na ktorý reagujete. Ja som predsa nikde nenapísal, že „koncil vynalezl laický apoštolát“. Podsúvate mi čosi, čo som vôbec nenapísal. Uvádzal som predsa sv. Vincenta Palottiho, sv. Pia X., Pia XI. i Pia XII., ktorí sa dožadovali laického apoštolátu už pred koncilom. Úlohou koncilu bolo len dať laickému apoštolátu oficiálny ráz a stanoviť pravidlá a spôsob realizácie v praxi Katolíckej cirkvi na celom svete. Takže nabudúce poprosím najprv si poriadne prečítať celý príspevok a až potom naň reagovať. Čo sa týka Ruska Nepoškvrnenému srdcu, to predsa bola úloha pápeža v súčinnosti s biskupmi celého sveta, nie úloha koncilu. Kam chodíte na tie svoje nezmysly? Čo sa týka kremeľskej verchušky, u Vás, Pan Contras, som si už zvykol na aroganciu, ale pápeži v čase koncilu si nemohli dovoliť ľahkomyseľnosť a recesiu Vášho typu. Práve v čase koncilu sa odohrala karibská kríza, počas ktorej stál svet na pokraji jadrovej katastrofy. Vtedy pápež Ján XXIII. prispel istou mierou k tomu, že sa karibská kríza neskončila katastroficky pre celý svet. Dnes si už môžete dovoliť robiť si srandu, ale v čase koncilu si pápež a kardináli museli veľmi dobre rozmyslieť, či budú dráždiť druhú najsilnejšiu jadrovú veľmoc sveta alebo nie. Preto nemali tak rozvinutý zmysel pre recesiu ako Vy, pan Contras.
Ad: Pan Contras, ešte niečo. Považujem za správne, že koncil v napätej dobe tesne po karibskej kríze, keď stál svet pred reálnou hrozbou zničenia v jadrovej vojne, neodsúdil komunizmus. Veď komunizmus Katolícka cirkev mnohokrát jasne a jednoznačne odsúdila už pred Druhým vatikánskym koncilom. Pápež Pius XI. odsúdil komunizmus v sociálnej encyklike Quadragesimo anno z 15.5.1931, ale omnoho ostrejšie v encyklike Divini redemptoris o ateistickom komunizme z 19.3.1937. K týmto myšlienkam sa prihlásil aj pápež Ján XXIII. v encyklike Mater et magistra z 15.5.1961. NEBOLO TEDA NEVYHNUTNÉ OPAKOVANE ODSÚDIŤ KOMUNIZMUS, pretože ho sociálna náuka Cirkvi už dávno pred koncilom jednoznačne a mnohokrát odsúdila a koncil ani v najmenšom nespochybnil sociálnu náuku Cirkvi.
Právě zasvěcení Ruska mělo přispět k obrácení země. Pravoslavným slíbili , že komunismus nebude odsouzen. Podřadný koncil neměl v úmyslu něco odsoudit. Hlavně se smířit s odpadlym světem.
Byl zamítnut samostatný dekret o Panně Marii. Jen apendix v LG , jak navrhl antimariansky ekumenista Rahner. Pro protestanty nejlepší koncil , jaký katolíci měli. Dvojznačnosti zabaleny do katolických frází. Sarah , Burke , Schneider…v ty někdo vkládá naděje. Kteří jsou bez vlivu. Kam se příkloni při otevřeném rozkolu naivní obhájci koncilu? Na jednu , aby byli stále “ v jednotě “ s apostaty , nebo na obě strany?
Ad Renda: Práve zlepšenie vzťahov Katolíckej cirkvi s Moskvou počas Druhého vatikánskeho koncilu veľmi prospelo prenasledovaným cirkvám nielen v bývalom ZSSR, ale v celom Východnom bloku. Vďaka intervencii pápeža Jána XXIII. bol napríklad oslobodený Jossyf Ivanovič Kardinal Slipyj, arcibiskup Ukrajinskej gréckokatolíckej cirkvi a kardinál Rímskokatolíckej cirkvi, ktorý bol väznený vo vtedajšom Sovietskom zväze.
Oslobodení však boli aj mnohí českí a slovenskí duchovní, prenasledovaní vo vtedajšom Československu. Na Slovensku boli prepustení z väzenia v roku 1964 napríklad gréckokatolícky biskup Vasiľ Hopko, blahorečený v roku 2003, alebo nedávno blahorečený slovenský rímskokatolícky kňaz, salezián Titus Zeman, či matematik a kňaz Vladimír Jukl.
Ako dedičstvo tohto oteplenia vzťahov Vatikánu a Moskvy môžeme vnímať aj reformný proces v bývalom Československu, vďaka ktorému došlo k prevratným zmenám, napríklad k legalizácii Gréckokatolíckej cirkvi na Slovensku vládnym nariadením č. 70/1968 Zb. zo dňa 13. júna 1968. Pravoslávna cirkev jej síce vrátila len niekoľko objektov, ktoré patrili do roku 1950 gréckokatolíkom, ale aj tak Gréckokatolícka cirkev, dovtedy v ilegalite, mohla rozvíjať aspoň čiastočne svoju činnosť. Z internácie sa vrátili kňazi, ktorí sa pustili do dušpastierskej práce. Vedenia eparchie sa ujal biskup Vasiľ Hopko, avšak kvôli podlomenému zdraviu po dlhoročnom väzení Svätý stolec vymenoval. Mons. Jána Hirku za ordinára a apoštolského administrátora s právami rezidenčného biskupa. Od roku 1969 vydávala Gréckokatolícka cirkev svoj oficiálny časopis Slovo. Už samotný fakt, že bola Gréckokatolícka cirkev v roku 1968 obnovená,
bol veľkým víťazstvom Katolíckej cirkvi. Ani neskoršia normalizácia v ČSSR po roku 1970 už nemohla zvrátiť vývoj a Gréckokatolícka cirkev zostala legálnou, aj keď do roku 1989 nemohla vykonávať svoju činnosť naplno.
Na základe mnohých faktov teda môžem argumentovať, že zlepšenie vzťahov Svätého stolca s Moskvou počas koncilu a po ňom bolo brilantným kúskom vatikánskej diplomacie, ktorý priniesol Rímskokatolíckej aj Gréckokatolíckej cirkvi nevyčísliteľný úžitok.
Potvrdila sa tak stará známa pravda, že menej je niekedy viac. Pápež Ján XXIII. už v roku 1962 pochopil, že dobrým slovom možno niekedy získať viac ako rinčaním zbraňami.
15. októbra 1962 získali Američania dôkazy o umiestnení sovietskych rakiet na Kube. Prezident J. F. Kennedy zareagoval a vyhlásil námornú blokádu. V ultimáte bolo uvedené, že ak Sovietsky zväz nestiahne rakety z Kuby do 48 hodín, Spojené štáty použijú silu. Sovietsky zväz však odmietol ustúpiť a tak sa svet ocitol na pokraji jadrového konfliktu. Keďže Kennedy vedel o sympatiách najvyššieho sovietskeho predstaviteľa N. S. Chruščova k pápežovi, rozhodol sa využiť ich pre záchranu svetového mieru. Prostredníctvom svojho dôverníka Cousinsa, ktorého vyslal do Ríma, požiadal pápeža o sprostredkovanie. Ján XXIII. napísal naliehavé mierové posolstvo J. F. Kennedymu aj N. S. Chruščovovi s plamennou výzvou: „Naliehavo prosím hlavy štátov, aby sa neuzatvárali pred výkrikom ľudstva: Mier, mier. Urobte, prosím, všetko, čo je vo vašej moci, aby ste zachránili mier. Takto zabránite hrôzam vojny, ktorej strašné následky si nevie nik predstaviť. Vyjednávajte, prosím, ďalej.“ Úsilie pápeža bolo korunované úspechom. 24. októbra prišla súhlasná odpoveď od Chruščova a v nedeľu 28. októbra Chruščov ubezpečil Kennedyho, že rakety budú z Kuby stiahnuté. Tým bol svetový mier definitívne zachránený. Práve pápež Ján XXIII. prispel významným dielom k tomu, že sa konflikt, hroziaci zničením ľudskej civilizácie, skončil mierovou cestou.
Militantný antikomunizmus nemal v čase koncilu reálne opodstatnenie. Priniesol by omnoho viac škody ako úžitku.
To však neznamená, že Katolícka cirkev neodsúdila, alebo neodsudzuje komunizmus. Práve naopak! V encyklike Divini redemptoris o ateistickom komunizme z 19.3.1937 sa okrem iného píše: „Když takové hrůzné zkoušky nastaly, Katolická církev nemohla mlčet a nemlčela. Nemlčel Apoštolský stolec, který dobře zná svůj zvláštní úkol chránit pravdu, spravedlnost a všechno, co nepomíjí, čím komunisté opovrhují a co napadají. Již tehdy, kdy mnozí vzdělanci si umínili odpoutat veřejný život a společnost vůbec od náboženství a mravnosti, moji předchůdci pokládali za svou povinnost uváženě všem připomenout, kam až to povede, jestliže společnost se odvrátí od křesťanských zásad. Pius IX. již v r. 1846 rozhodně zavrhl bludy komunistů, což hned nato potvrdil v Syllabu (t.j. v „Soupisu nejzávažnějších bludů naší doby“ vydaném spolu s okružním listem – dále „okr. l.“ Quanta cura). Okr. l. Qui pluribus (1846) říká zcela jasně: „…Kdyby se jednou připustily takové zhoubné, přirozenému právu naprosto odporující názory komunismu, úplně by to rozvrátilo práva všech lidí, dané poměry, vlastnictví i celou společnost.“ Později Lev XIII. přesně a zřetelně popsal tyto bludy v okr. l. Quod apostolici muneris (1878) takto: „…zhoubný mor, pronikající do nejvnitřnějšího ústrojí společnosti, přivádí společnost do nejhorší záhuby.“ A s pronikavou bystrostí svého myšlení ukázal, jak filosofické výmysly, které dlouho se snažily odvrátit vědu od víry a způsob života od církve, jsou příčinou toho, že v době, kdy se dává přednost technickým vědám, se spousta lidí vášnivě přiklání k atheismu.“
K tejto encyklike sa prihlásili aj nasledujúci pápeži. Pápež Ján Pavol II. napríklad píše v encyklike Centesimus annus, vydanej v roku 1991 pri príležitosti stého výročia vydania encykliky Rerum Novarum, okrem iného toto: „V rokoch komunistického panstva, no ešte aj predtým, napáchalo sa na jednotlivcoch, spoločnosti, krajinách a národoch veľa krivdy.“
Od vydania encykliky Rerum novarum až do súčasnej doby teda ostala zachovaná kontinuita sociálnej náuky Cirkvi, ktorá jednoznačne odsúdila ateistický komunizmus en bloc! Katolícka cirkev na tomto učení nič nezmenila ani pred koncilom, ani počas neho, ani po ňom!
Odmítnutí svědectví pronásledované Církve koncilem nemohlo nikterak prospět ani křesťanům na východě, ani na západě. Navíc po dlouhá léta vidíme, že cena zaplacená za toto odmítnutí byla vyšší na západě. Ostatně dnes by se již dala (a měla) zhodnotit škoda, kterou Církev třeba u nás utpěla přispěním marxismu-leninismu a kterou přispěla krize západního křesťanství. Myslím, že bolševik z toho vychází jako menší problém.
Pane Dučáku plně souhlasím s Vašimi příspěvky. Jste hlavně objektivní a to se mi líbí nejvic🙂Rád bych se Vámi nekdy sešel naživo.
Ad Karol Dučák:
Kubánska kríza vyvrcholila koncom októbra 1962, a preto spájať ju akokoľvek s Druhým vatikánskym koncilom trvajúcim v rokoch 1962 – 1965, nie je vhodné. Pri rozhodnutí sovietskeho vedenia o stiahnutí sovietskych rakiet z Kuby rozhodujúce miesto mal racionálny úsudok sovietskeho predstaviteľa A. I. Mikojana, ktorému sa podarilo presvedčiť N. S. Chruščova po mnohých hodinách o nevyhnutnosti vylúčiť použitie jadrových zbraní. Toto rozhodujúce mimoriadne nočné rokovanie sovietskeho vedenia bolo už dňa 22. októbra 1962, a nadväzovalo na vyhlásenia amerických generálov o vhodnosti prekvapujúceho jadrového úderu. Veliteľ sovietskych vojsk na Kube, generál I. A. Plijev, dostal jasný pokyn nepoužiť jadrové zbrane ani v prípade amerického útoku na Kubu. Tento postoj sa nezmenil až do 28. októbra 1962, keď sovietske vedenie informovalo USA o svojom rozhodnutí o stiahnutí svojich rakiet z Kuby.
Tragický rozmer koncilovej kapitulácie Cirkvi pred zlom boľševizmu a marxizmu preukazuje škandalózne „zmiznutie“ výzvy 435 koncilových otcov požadujúcich jednoznačné vymedzenie Cirkvi voči tomuto zlu v dokumente Gaudium et spes, ktoré ho neobsahuje a neaktualizuje. Takéto aktuálne vymedzenie voči duchu sveta vždy predstavovalo zámer každého cirkevného koncilu. Následná „východná politika Vatikánu“ priniesla mnoho trápenia katolíkom. Jej rozhodujúci predstaviteľ, arcibiskup A. Casaroli, predstavuje svoje myslenie aj v článku pod názvom „Škoda, že komunizmus stroskotal, Il Giornale, zo dňa 21. decembra 1993. O tejto tragickej postave Cirkvi a o svojom rozsiahlom a kritickom liste pre neho z roku 1977 ponúka svedectvo slovenský kňaz, P. Š. Labo SJ, v knihe autora P. Sokoloviča pod názvom Premiéro mal predsa pravdu, z roku 2014. Jeho veľkým kritikom bol aj poľský kardinál Š. Wyszynsky. Podobne „moderne formovaní“ kňazi prispeli aj k vzniku kňazského združenia Pacem in terris, teda predvoja komunistického režimu pre Cirkev na Slovensku. Kňaz P. Š. Labo SJ kritizuje nedostatočnú razanciu Cirkvi pri odsúdení tohto združenia, a to „v čase, keď to ešte mohlo mať nejaký pozitívny účinok“. Následná biskupská vysviacka v roku 1973 priniesla veľké sklamanie pre slovenských katolíkov, keďže A. Casarolimu zjavne neprekážali kandidáti spolupracujúci s boľševizmom. Tento marxistický jed veľmi hlboko zasiahol Cirkev a aj slovenskú spoločnosť, a stal sa predpokladom pre súčasný liberálny rozvrat.
„Kennedy vedel o sympatiách najvyššieho sovietskeho predstaviteľa N. S. Chruščova k pápežovi“
http://www.orthodoxchristianbooks.com/articles/857/-khrushchev-persecution/
Někteří „tradiční“ jsou předem silně natěšeni na jakoukoli negativní zmínku o II. Vatikánském koncilu a uniká jim, že jejich názory neobstojí ve světle skutečných koncilních textů. Svojí nesprávností jsou podobni NOM, co se odvolávají na koncil a nepotřebují oporu v koncilních textech. Např. slova jak koncil zrušil latinu a nařídil oltář čelem k lidu jsou schopny obě skupiny užívat, byť s opačnými vývody.
Ad P. Rössler: Důstojný pane, to je ale pořád stejná písnička! Ano, někdo by mohl tvrdit, že 2VK nezrušil latinu, protože žádné výslovné zrušovací ustanovení 2VK nevyhlásil. Jenže to přece není celá pravda. 2VK zcela bezprecedentním způsobem zahájil užívání víceznačných a neurčitých formulací (jako např. o té latině), kterým umožnil, aby praxe „opusťme latinu“ nabyla takové dominance, že je úplně jedno, že sice nebyla výslovně zakázána, ale výsledek použité formulace nastal takový, že se s latinou již téměř nesetkáte. A o tom, že neurčité a víceznačné formulace otevřely brány rozkolu v Církvi, kdy v Polsku se vykládají opačně než v Německu atd. atd., se snad ani nemusím opakovat.
Ad Jan H.: Ďakujem pekne za tie slová. Nie som proti stretnutiu naživo, ale môj život sa väčšinou pohybuje medzi mojím bydliskom na východe Slovenska a mojím pracoviskom v Rakúsku v blízkosti mesta Linz. Výnimočne – ako napríklad tohto roku – nejaká dovolenka v zahraničí. Ak by sme náhodou niekedy mali spoločnú cestu, rád sa s Vami porozprávam.
ad Radomír-1: Vašu aroganciu, s ktorou spochybňujete moje komentáre, môžem tolerovať, ale ak začnete spochybňovať historické fakty, musím reagovať. Možno nie som taký génius ako ste Vy, pán Judr. Tomeček, ale práve preto, že nie som génius, sa vždy na akýkoľvek komentár pripravím štúdiom prameňov a zdrojov. Ja vždy čerpám z nejakých prameňov a zdrojov. Pri písaní o karibskej kríze som čerpal z publikácie G. Knoppa. (Knopp, G.: Vatikán – moc pápežov. Bratislava: Ikar, 2003. ISBN 80-551-0524-3. 328 s)
Autor publikácie Guido Knopp doslova píše: „Sovietsky zväz umiestnil na Kube rakety, rovno pod nosom USA. Prezident John F. Kennedy reagoval námornou blokádou; k ostrovu sa nemala dostať ani jedna sovietska zásobovacia loď. Ultimátum žiadalo Moskvu, aby v priebehu 48 hodín stiahla rakety, ináč USA použijú silu Svet stál na pokraji atómovej vojny… Kennedy vedel o Chruščovovej sympatii k Jánovi a rozhodol sa využiť túto dôveru na záchranu mieru. Prezident poslal do Ríma dôverníka Normana Cousinsa, aby požiadal pápeža o sprostredkovanie v kríze. Ján opakovane tvrdieval, že pre uchovanie mieru vo svete je ochotný podstúpiť akúkoľvek obeť… Po odlení v súkromnej kaplnke sa pápež vrátil k písaciemu stolu a napísal mierové posolstvo, ktoré bez otáľania poslal Kennedymu a Chruščovovi. Bola to plamenná výzva: ,Naliehavo prosím hlavy štátov, aby sa neuzatvárali pred výkrikom ľudstva: Mier, mier. Urobte, prosím, všetko, čo je vo vašej moci, aby ste zachránili mier. Takto zabránite hrôzam vojny, ktorej strašné následky si nevie nik predstaviť. Vyjednávajte, prosím, ďalej.´
V stredu 24. októbra 1962 o siedmej ráno prišla súhlasná odpoveď od Chruščova. Okolo jedenástej privítal pápežovu výzvu aj Kennedy… V nedeľu, 28. októbra, Chruščov ubezpečil Kennedyho, že stiahne rakety z Kuby. Pápežovo posolstvo zhodnotil neskôr vládca Kremľa, ,bolo jediným svetielkom nádeje´. Priam sa rozplýval chválou: ,To, čo urobil pápež pre mier, vojde do dejín.´“ (Knopp, G.: Vatikán – moc pápežov, s. 128-130)
Uznávam, že ja pre Vás nie som rovnocenný oponent, ale ak už pre Vás nie je dosť dobrý ani medzinárodne uznávaný nemecký publicista a historik Guido Knopp, ktorý je autorom uvedenej publikácie, v tom prípade si myslím, že Vaša arogancia nie je na mieste. V každom prípade ak chcete spochybniť pravdivosť tvrdení G. Knoppa, naliehavo od Vás požadujem uviesť relevantné, naozaj hodnoverné pramene, ktorými by ste svoje tvrdenia doložili. V opačnom prípade Vás budem nútený verejne označiť za šarlatána, ktorý kamufluje historické fakty.
To, že karibská kríza veľmi citeľne ovplyvnila pápeža Jána XXIII. pri písaní encykliky Pacem in terris a zároveň ovplyvnila aj priebeh koncilu, je nespochybniteľné. Citujem z inej publikácie: „Encyklika ,o pokoji medzi všetkými národmi´ je výsledkom reflexie udalostí okolo tzv. kubánskej krízy (1962) medzi ideologicky znepriatelenými svetovými veľmocami na vrchole „studenej vojny“. Je známe, že túto krízu sa podarilo zažehnať najmä vďaka priamej pápežovej diplomatickej intervencii. Ján XXIII. si kladie otázku, prečo je súčasný mier taký krehký, a odpovedá požiadavkou postaviť ho na solídnych základoch „pravdy, spravodlivosti, lásky a slobody“. A s touto myšlienkou sa obracia – po prvýkrát aj oficiálne vo venovaní encykliky – nielen na členov Katolíckej cirkvi, ale aj na „všetkých ľudí dobrej vôle“. Formálna štruktúra dokumentu zjavne korešponduje s orientáciou prebiehajúceho Druhého vatikánskeho koncilu…“ (Košč S. Ján XXIII. : Pacem in terris (11. apríla 1963). In: Dokumenty sociálnej náuky Cirkvi, Trnava : SSV 2007, ISBN 978-80-7162-694-7, s. 275)
Je možné, pán Judr. Radomír Tomeček, že ani doc. PhDr. ThDr. Stanislav Košč, PhD., ktorý je autorom citovaného úvodu k encyklike Pacem in terris, nebude pre Vás dostatočne dôstojný oponent v diskusii. Ale čo už? Nie každý si môže dovoliť byť na úrovni vzdelaného právnika z Kežmarku. Mimochodom, z Kežmarku pochádzal aj môj nebohý otec a dodnes tam žije otcov brat Ing. Ján Dučák.
Ad Karol Dučák
Máte zjavne problém v tom, že doplňujúce skutočnosti, ktoré Vám ja, alebo ktokoľvek iný v diskusii, predložíme, zvyknete považovať často za prejav arogancie, ak sú pravdivé, a môžu priniesť rozdielne pohľady na skutočnosť. Ja som sa len snažil doplniť Vami nastolenú tému aj ďalšími preukázanými skutočnosťami, ktoré môžu vyvážiť Vaše tvrdenia, resp. zaradiť tieto tvrdenia do reálnejšieho kontextu. Netvrdím predsa, že faktograficky klamete, len poukazujem aj na ďalšie podstatné skutočnosti, na ktoré poukazujú samotní súčasní renomovaní ruskí historici, (A. Zubov a kol., Dějiny Ruska 20. století. Díl II. (1939 – 2007), str. 347 – 350, ISBN 978-80-257-0964-1). To, že N. S. Chruščov musel registrovať pri realizácii svojej riskantnej operácie Anadyr aj záujem pápeža Jána XXIII. o mierové riešenie tejto krízy, je predsa zjavné, aj keď ruskí autori z môjho zdroja nepíšu vôbec nič o Vami zmienených skutočnostiach, čo neznamená že Vy klamete. Títo historici čerpajú aj z dokumentov týkajúcich sa konkrétnych rozhodovacích procesov sovietskej moci. Píšu skôr o tom, že táto kríza priniesla koniec moci N. S. Chruščova, ktorý pripravil svojim nedomysleným napínaním svalov ponižujúcu kapituláciu pre ZSSR, a pre seba aj následný koniec vo funkcii. Mierovú túžbu mal vtedy predsa každý normálny človek. Ja práve aj preto pochybujem o tom, na rozdiel od Vás, že americkí a sovietski vodcovia čakali až na to, až tento pápež príde k svojmu písaciemu stolu, a konečne vyzve k mierovým riešeniam politikov. Význam každej jednej modlitby vôbec nespochybňujem, ale pápeži o raketách skutočne nerozhodujú.
Mimochodom, tie údajne moje Vami zverejnené osobné údaje, ktoré som Vám nikdy neposkytol, a ani Vám nedal súhlas na zverejnenie, by slušný človek o inom človeku nezverejňoval bez jeho súhlasu. Aj toto zjavne vypovedá o Vašich spôsoboch.
II. VK koncil se takto jednoznačně vyjádřil k latině: čl. 54 SC : “Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší.”
K breviáři v čl. 101 § 1: “Podle staleté tradice latinského ritu se mají klerici modlit posvátné oficium i nadále latinsky. Ordinář však má pravomoc dovolit v jednotlivých případech těm klerikům, kterým je užívání latiny závažnou překážkou v náležité modlitbě oficia, aby směli užívat překladu do národního jazyka, pořízeného podle článku 36.” Udivuje mne tvrzení P.M o „užívání víceznačných a neurčitých formulací (jako např. o té latině)“, jež je v rozporu s jasným vyjádřením textů II. VK o latině. V rozporu s nimi je i
P. Pasqualucci. Podobně se píše v článku na REX z 11. listopadu 2011 Sacrosanctum Concilium – právník zkoumá mezery. Udivuje mne, že i po vysvětlení někdo tyto jednoznačné texty odmítá, a tak se podobá NOM stoupencům, kteří po upozornění na požadavek SC 54 II. VK latinu nezavedou. A podobně se budou modlit breviář jen v národním jazyce.
Ordinář však má pravomoc dovolit v jednotlivých případech těm klerikům, kterým je užívání latiny závažnou překážkou v náležité modlitbě oficia, aby směli užívat překladu do národního jazyka, pořízeného podle článku 36. ha,ha,ha
obsadili funkce ordinářů modernisty a bylo vymalováno
Ad P.Rössler:
Nevytrhávejme, prosím, čl. 54 SC z kontextu, jinak se dobereme zcela jiného obrazu skutečnosti, či spíše neskutečnosti.
V čl. 113 věta druhá SC se přece uvádí, že „pokud jde o jazyk, kterého se má užívat, platí předpisy článku 36; vzhledem ke mši předpisy článku 54; (…)“.
Čl. 54 SC pak plně zní: „Národnímu jazyku se může poskytnout přiměřený prostor ve mších za účasti lidu, zvláště ve čteních a v „přímluvách“, a podle místních poměrů také v částech týkajících se lidu, ve smyslu článku 36 této konstituce. Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší. Kde by se pak zdálo, že je vhodné používat národního jazyka při mši ještě rozsáhleji, je třeba řídit se předpisy článku 40 této konstituce.“
Velmi podstatný je čl. 36 SC:
§ 1 Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech; místní právo v té věci zůstává nedotčeno.
§ 2 Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk. Budiž proto možné poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech; příslušné směrnice pro jednotlivé případy jsou obsaženy v dalších kapitolách.
§ 3 Příslušná církevní autorita určitého území, uvedená v článku 22 § 2, popřípadě po poradě s biskupy sousedních oblastí téhož jazyka, má v mezích určených těmito směrnicemi právo rozhodovat o tom, zdali a jak může být uplatněn národní jazyk. Apoštolský stolec taková rozhodnutí přezkoumá, tj. potvrdí.
§ 4 Překlad textu určeného pro liturgii z latiny do národního jazyka musí schválit příslušná území církevní autorita, uvedená výše.
Z výše citovaných článků právního textu by očím, které touží vidět zachování latiny, mohlo připadat, že tam nejsou žádné pasáže, které by na úkor latiny umožnily prosazení národních jazyků. A přesto jich tam je! Jen si to pozorně přečtěte a nebudete již moci tvrdit, že dnešní tristní situace latiny v liturgii nemá příčinu v této dvouznačné, neurčité normě.
Nechcem polemizovať, len sa mi z praxe života Cirkvi zdá že závery II. vatikánskeho koncilu majú platnosť len dovtedy, dokedy tu ešte sú tí, ktorí žijú podľa dokumntov Tridentského koncilu. Pretože po II. Vat. koncile sa nič netvorí, nebuduje a nič nie je schopné samo existovať. Len sa reformuje a žije sa z minulosti a na úkor budúcnosti. Zdá sa mi, že ak takto ide svet, je to tak preto, že Cirkev túto prax pred 50 rokmi definovala a uviedla do života. Aj keď sa mnohí snažíme ako jednotlivci nemáme šancu, vidíme to aj v rodinách, ak vychováme deti, čudná prax Cirkvi a lákadlá sveta ju dostanú tam kde ju chcú mať. Ak chceme zachrániť svet, Cirkev by sa mala spamätať, ale neviem či je to možné Benedikt XVI. sa o niečo snažil ale výsledkom je súčasný pontifikát. Nejde o mňa a môj názor a pohľad ide o budúcnosť nielen Cirkvi ale aj ľudstva a sveta. Ľudovít
Pokud někdo řeší otázku latiny v koncilních textech a vypouští zmínku o latině v čl. 54 SC a v čl. 101 § 1,
tak je objektivně správné jej obvinit ze neúplnosti faktů. Měl by se poučit u osob jako kardinál Stickler, který v Aigen, 26. 8. 1997 při setkání kněží sděloval své vzpomínky a zkušenosti koncilního poradce liturgické komise takto: „V této souvislosti je třeba uvést i další důležitý prvek, kdy došlo nejen k mylnému pochopení ustanovení koncilu, ale i k jeho úplnému popření: kultovní jazyk. Mohu v této záležitosti argumentovat, protože jsem na základě svých osobních zkušeností s tímto tématem důvěrně obeznámen.“ Více na https://tradice.net/2013/11/2013-11-03/
„Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí“
– Nikoliv s tradicí, ale s Církví.
Na latině se konkretizovala otázka rozchodu II.VK s tradicí. Skrze kardinála Sticklera byl zdůvodněn soulad s tradicí. Následný komentář o rozchodu II. VK s Církví se nedrží scholastických pravidel pro diskuzi. Tato pravidla vyžadují, aby dotyčný nejprve zopakoval tvrzení, na něž reaguje a jak je pochopil. Následně má ukázat v čem je nesprávnost. Kardinál Stickler scholastickou metodu praktikuje takto: „Proto nemohu pochopit, jak Mons. Bugnini mohl později tvrdit, ve svých r. 1983 uveřejněných pamětech, že radikální a celkový přechod od zavedeného latinského kultovního jazyka k lidovému jazyku, byl koncilem prakticky potvrzen jako pastorační nezbytnost /cituji z italského orig. Str. 108 – 121/. Mohu naopak dosvědčit, že formulace koncilní konstituce, týkající se této otázky, jak ve všeobecné části /čl. 36/, jak v ustanoveních týkajících se mše /čl. 54/ byla v konečné diskusi koncilních otců téměř jednohlasně přijata a to 2152 hlasy pro a pouhým 4 hlasy proti. Při zpracování tradice, která se tohoto tématu týkala, jsem si uvědomil, že zde byl vždy jednomyslný souhlas, a to až do doby Jana XXIII.“ Jednomyslný souhlas se narušil schválením misálu, co Bugnini navrhl. Pokud jde o jazyk, tak je NOM pokoncilní a umožňuje rozpor s texty II. VK o latině a její nepraktikování. Kdo tvrdí, jak se koncil rozloučil s latinou má stejně nepravdivý nebo lživý názor jako Bugnini.
„Kdo tvrdí, jak se koncil rozloučil s latinou má stejně nepravdivý nebo lživý názor jako Bugnini.“ — Čl. 36 SC umožňuje národním biskupským konferencím vydávat národní misály, které podléhají schválení Apoštolským stolcem. Nedávná edice „Českého misálu“ vznikla přesně takovým postupem, tedy postupem podle čl. 36 SC, tedy postupem, který před 2VK neexistoval, ale byl normalizován pro budoucí desetiletí koncilem. Na tomto marginálním příkladu mohu demonstrovat, jak nelogický je tedy Váš výrok „Kdo tvrdí, jak se koncil rozloučil s latinou má stejně nepravdivý nebo lživý názor jako Bugnini.“ Chápu Vaše rozhořčení, důstojný pane, že se koncilní otcové podepsali pod něco, co jim bylo prezentováno jinak, než předpokládali. Vysmívali se varovným hlasům (sic!), očekávali zachování latiny, ale text koncilního dokumentu SC, který odhlasovali, umožnil opačný výsledek (byv aplikován triumfujícími pokrokáři a schvalován pokoncilními papeži). Jako právník s 25-letou praxí vzpomínám mnoho svých klientů, kteří plakali nad tím, jak špatné smlouvy podepsali, ale pláč se dostavil až po upozornění právníka, neboť do té doby žili ve sladké iluzi a důsledky nedomýšleli – vůbec se tedy nedivím, že se Vámi zmiňovaný kardinál Stickler pohoršoval nad interpretací SC od Bugniniho (nebo spíš bugniniho, protože satan se také nepíše s velkým písmenem). Text SC mohl být napsán jednoznačně, v souladu s vůlí koncilních otců, ale pod vlivem jistého ducha byl napsán takový, jaký je, a zkuste mne přesvědčit, že toto je dílo Ducha svatého.
Ono je ještě otázka, nakolik dotyční skutečně žili ve Vámi zmiňované sladké iluzi. Článek o národních misálech totiž nespadl z nebe (popř. pekla), ale vyplynul během jednání. Jednání se nejprve shodovala na latině jako dosud jediném jazyku římského misálu. Poté se s odkazem na sv. Cyrila a Metoděje poukázalo, že překlady existují i u římského misálu. A takto se postupovalo už na koncilu.
Pokud snad něco účastnící zasedání nevěděli, pak možná takové ty otázky kolem „částí určených lidu“ – protože ve výsledku, tak jak ho dnes máme, je třeba i kánon „vlastně“ určený lidu (pokud se vůbec použije).
Ad Patrik Matyášek: keďže som si konštitúciu Sacrosanctum Concilium precízne preštudoval, musím dať jednoznačne za pravdu P. Rösslerovi. Píšete, že ste právnik. Apelujem teda na Vaše právne vedomie a pokúsim sa upozorniť Vás na nezrovnalosti vo Vašej argumentácii.
Pozrime sa, čo presne sa uvádza v konštitúcii Sacrosanctum Concilium:
„22§ 1 Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy biskup.
§ 2 Také biskupské sbory různého druhu, řádně ustanovené pro určitá území, jsou na základě právního zmocnění příslušné řídit vymezené oblasti liturgie.
§ 3 Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“
„36 § 1 Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech; místní právo v té věci zůstává nedotčeno.
§ 2 Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk. Budiž proto možné poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech; příslušné směrnice pro jednotlivé případy jsou obsaženy v dalších kapitolách.
„36 § 3 Příslušná církevní autorita určitého území, uvedená v článku 22 § 2, popřípadě po poradě s biskupy sousedních oblastí téhož jazyka, má v mezích určených těmito směrnicemi právo rozhodovat o tom, zdali a jak může být uplatněn národní jazyk. APOŠTOLSKÝ STOLEC TAKOVÁ ROZHODNUTÍ PŘEZKOUMÁ, TJ. POTVRDÍ.“
„40 Na různých místech a za různých okolností se ukazuje nezbytnost přizpůsobit liturgii pronikavěji, což je obtížnější. Proto:
1. Příslušná územní církevní autorita, uvedená v článku 22 § 2 důkladně a moudře uvážit, co z tradic a svérázu jednotlivých národů má předpoklady, aby mohlo být přijato do bohoslužby. PŘIZPŮSOBENÍ, KTERÁ SE POKLÁDAJÍ ZA UŽITEČNÁ NEBO NUTNÁ, JE TŘEBA PŘEDLOŽIT APOŠTOLSKÉMU STOLCI, KTERÝ DÁ SOUHLAS K JEJICH ZAVEDENÍ.
2. Aby se však přizpůsobení uskutečnilo s náležitou obezřelostí, Apoštolský stolec, bude-li to žádoucí, udělí zmíněné územní církevní autoritě.
3. Přizpůsobení liturgických předpisů bývá spojeno se zvláštními potížemi, zvláště v misijních územích. Proto mají být při tvorbě nových předpisů k dispozici odborníci příslušného oboru.“
„44 Je žádoucí, aby příslušná územní církevní autorita, uvedená v článku 22 § 2, ustavila liturgickou komisi, která ať si přizve na pomoc odborníky v liturgické vědě, liturgické hudbě, sakrálním umění a otázkách duchovní správy. Této komisi ať podle možnosti pomáhá ústav pro pastorační liturgii; není vyloučeno, aby se jeho členy stali podle okolností i laici vynikající znalostmi tohoto oboru. ÚKOLEM TÉTO KOMISE BUDE POD VEDENÍM UVEDENÉ ÚZEMNÍ CÍRKEVNÍ AUTORITY ŘÍDIT PASTORAČNĚ LITURGICKOU ČINNOST VE SVÉ OBLASTI A ORGANIZOVAT TEORETICKOU PRÁCI I POTŘEBNÉ POKUSY, KDYKOLI JDE O ÚPRAVY, KTERÉ MAJÍ BÝT PŘEDLOŽENY APOŠTOLSKÉMU STOLCI.“
„54 Národnímu jazyku se může poskytnout přiměřený prostor ve mších za účasti lidu, zvláště ve čteních a v „přímluvách“, a podle místních poměrů také v částech týkajících se lidu, ve smyslu článku 36 této konstituce.
Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší.
Kde by se pak zdálo, že je vhodné používat národního jazyka při mši ještě rozsáhleji, je třeba řídit se předpisy článku 40 této konstituce.“
Chcem Vás upozorniť na tieto relevantné skutočnosti:
1. Nikde v konštitúcii Sacrosanctum Conciliumnie nie je uvedený súhlas s prekladom celej litugie sv. omše do národného jazyka. Je tam explicitne uvedené, že ide o „vymezené oblasti liturgie“, „v mezích určených těmito směrnicemi“, „ve čteních a v ,přímluvách´, a podle místních poměrů také v částech týkajících se lidu, ve smyslu článku 36 této konstituce.“
Musím upozorniť, že toto nie je nijaké nóvum liturgickej praxe Rímskokatolíckej cirkvi po Druhom vatikánskom koncile. Už pred koncilom boli niektoré časti liturgie v národnom jazyku. Pápež Pius XII. povolil opakovanie biblických čítaní v jazyku ľudu a Nemecko malo dokonca od roku 1959 privilégium, že počas Veľkého týždňa sa epištola a evanjelium vôbec nečítali po latinsky, ale len po nemecky. A to vôbec nespomínam experimenty z predkoncilového obdobia. Jedným z nich je napríklad Gemeinschaftsmesse (spoločná omša), pri ktorej sa celebrant modlil po latinsky, no súčasne recitoval preorátor modlitby a čítanie v národnom jazyku a veriaci sa určité časti liturgie modlili spoločne nahlas. Čiže určité časti liturgie boli dvojjazyčné. Celebrant sa modlil po latinsky a ľud sa súčasne modlil národným jazykom.
2. Každý preklad musí byť v zmysle koncilovej konštitúcie schválený Svätým stolcom.
Problémom teda nebol koncil, ale istá anarchia, ktorá zavládla po koncile a ktorá bola v rozpore so znením koncilových textov.
Ad K. Dučák: Dovolím si ještě jednou oponovat Vašim závěrům, které považuji za zjevně tendenční:
Ad 1. Je notorietou, že bugniniho experimenty byly započaty před 2VK. Tím ale pochopitelně nelze obhajovat pravověrnost 2VK.
Tvrdit, že 2VK neumožnil praxi ÚPLNÉHO překladu misálu do národních jazyků, nelze, neboť je to čl. 36 SC, který bezprecedentně vkládá do rukou „příslušné církevní autoritě určitého území“ pravomoc (§ 3) rozhodovat o tom, zdali a jak může být uplatněn národní jazyk, a to v mezích určených těmito směrnicemi, tj. (§ 2) kdykoli tato lokální autorita nazná, že může být pro lid velmi užitečné uplatnit národní jazyk. — Tato formulace umožňuje naznat kdykoli a v libovolném rozsahu – to si dovoluji tvrdit s odvoláním na výrokovou logiku.
Ad 2. Ano, souhlasím, že „každý preklad musí byť v zmysle koncilovej konštitúcie schválený Svätým stolcom.“ Však také nikdo netvrdí, že Český misál takového schválení nedosáhl, naopak … 🙂
Ad Patrik Matyášek: Ak by sme to brali úplne do dôsledkov, preklady rímskeho misála do národných jazykov neboli ani zďaleka novotou pokoncilovej Rímskokatolíckej cirkvi. Misál tridentskej omše sa prekladal do národných jazykov už celé stáročia pred Druhým vatikánskym koncilom. A pritom nemám na mysli len Veľkú Moravu. V roku 1615 pápež Pavol V. schválil slávenie tridentskej svätej omše v čínskom jazyku. Neskôr bol svätou stolicou schválený preklad latinskej liturgie do ďalších jazykov: do gruzínčiny v roku 1631 a do perzštiny v roku 1634. Čiže už pred Druhým vatikánskym koncilom existovalo v Rímskokatolíckej cirkvi okrem latinského jazyka niekoľko ďalších liturgických jazykov.
Paradoxne, práve Druhý vatikánsky koncil postupoval v tomto smere veľmi opatrne. Jasne stanovil, že UŽÍVANIE LATINSKÉHO JAZYKA MÁ BYŤ ZACHOVANÉ V LATINSKÝCH OBRADOCH! Dúfam, že ako právnik potvrdíte, že je to jednoznačná formulácia. Dnešná prax je iná. Nie je to teda vina koncilu, ale vina tých, ktorí po koncile nerešpektovali nariadenia koncilu.
Pane Dučáku, děkuji za historický exkurz, je velmi poučný. Nejsem sice právník, ale jako úředník si vás dovoluji upozornit, že formulace v normách a předpisech, že něco MÁ být, je obecně vnímána jako slabší, než že něco MUSÍ být. I při podprůměrně dobrém odůvodnění se to, co má být, běžně nerespektuje a neděje.
Omlouvám se za tak obecné formulace, ale myslím, že aplikace na to, o čem píšete vy, je jasná.
Ad K. Dučák: Víte, kdyby se celý dokument SC omezil na jedinou větu, kterou citujete z jeho čl. 36 § 1 (Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech; místní právo v té věci zůstává nedotčeno), nemohl by existovat více než jeden výklad. Jenže tato věta má – Bohu žel – kontext, který nelze pominout a který otevírá cestu více výkladům. Již následující věta téhož článku (§ 2) větu první relativizuje slovy „Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk…. atd.“ Korunu všemu pak dávají následující věty v §§ 3 a 4 o právu příslušných lokálních církevních autorit.
Prosím, nerezignujte na výrokovou logiku a čtěte Vámi citovanou větu v celém kontextu čl 36 SC.
Nemohu s Vámi proto souhlasit, že „Nie je to teda vina koncilu, ale vina tých, ktorí po koncile nerešpektovali nariadenia koncilu.“ Vždyť z textu CELÉHO čl. 36 SC přece logicky vyplývá, že tento významný dokument 2VK naprosto bezprecedentně vkládá do rukou „příslušné církevní autoritě určitého území“ pravomoc rozhodovat o uplatnění národního jazyka namísto latiny. Je přece nad slunce jasnější, že pokoncilní praxe nahrazení latiny snad všemi národními jazyky, co zde od Babylónu jsou, se opírá o celý § 36 SC (nikoli jen o Vámi extrahovanou větu), tedy je v souladu s texty 2VK, a nikoli v rozporu, jak se snažíte tvrdit.
Kardinál Stickler byl koncilní expert pro latinu a pozorně sledoval průběh koncilních debat: „Dobře si pamatuji, jak po několika radikálních návrzích, jeden sicilský biskup povstal a otce zapřísahal, aby v tomto bodě zachovali obezřetnost a rozumnost, protože jinak by se nakonec dospělo i k tomu, že by se celá mše sloužila v lidovém jazyce. Po tomto varování propukl v koncilní aule bujarý smích.“ Koncilní otcové zakotvili povinnost zachovat latinu: čl. 36 SC: § 1 Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech…a čl. 54 SC : “Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší.” Praxi v čase po koncilu je třeba hodnotit koncilními texty. Z pokoncilní praxe vytvářet tvrzení o tom, jak koncil zrušil nebo umožnil zrušení latiny nemá oporu v pravdě textů II.VK. Pokoncilní misál vydaný jakoukoli BK při věrnosti koncilním textům musí obsahovat povinnou latinu a ji vyžadovat. MOM misál je v rozporu s požadavky koncilních textů o latině. CIC z roku 1983 má Kán. 928: „Eucharistické slávenie sa má vykonávať v jazyku latinskom alebo v inom jazyku, pod podmienkou, že liturgické texty boli zákonne schválené.“
Co kdyby někde v kostele byl jen latinský misál? Bylo by to protiprávní? A když je tam jen český, je to protiprávní?
Zírám na tu debatu o latině, připadá mi to jako řeči malých dětí. Zdalipak ten P. Rössler někdy slyšel o salámové metodě. To není jen, že se krájí salám. To je i pečlivá volba, jak v té které chvíli zvolit ukrajovanou tloušťku. Někdy se může ukrojit docela tlusté kolečko, někdy je potřeba ukrojit kolečko jen tenounké, tak tenké, že je skoro průhledné. Autor salámové metody jistě s chechtotem tuto debatu pozoruje a říká si: „Tloušťku jsem vždy moc dobře volil, když i tito zde tak tápou. Jen tak dál.“
Salámovou metodou se postupuje k apostazi. Svolá se koncil , který nic nemá odsuzovat , definovat. Přípravná schemata se zamítnou , schválí liberální. A co v nich je ještě katolického , se po koncilu odhodí. Argumentuje se jen těmi liberálními větami. Udělá se nový ritus , lidem se sdělí , že to chtěl koncil. Zavede se nová teologie na TF , změní udělování svátosti , v kostelech zavedou ponky , někde zbouraji oltáře , opět v duchu koncilu. Zanechá se morálka , i na tu po půl století dojde. A naivní lid to ve jménu slepé poslušnosti většinou přijme. Pak se odhodí celibát , zavedou jahenky , interkomunio . A někdo bude stále hájit koncil , že i tam je něco dobrého.
Ale salámová metoda říká i něco závažnějšího, než je postupné ukrajování různě tenkých i tlustých koleček. Salámová metoda říká, že v ukrajování se nelze zastavit někde uprostřed. Salám je pečlivě obalen střívkem, nyní snad ropákovou umělinou, ale jak jste už ukrajovali, nelze se v tom nijak zastavit. Neboť na řezu by salám zplesnivěl i shnil. Takže to hlavní poselství salámové metody zní: Je třeba se vrátit k nenakrojenému celému původnímu salámu.
Vďaka za postoj. Nám už chýba pud sebazáchovy. Už nie sme zaujímavý pre nikoho. Svet ide svojou cestou a keď my budeme mlčať kamene budú kričať a my sa tvárime, že všetko ide ako má ísť, všetko je v najlepšom poriadku, len by sme mali lepšie triediť odpad. Problém je v tom, že nevieme ako máme žiť a svet je v problémoch pretože Cirkev stratila cestu a smer. Ak sa nespamätáme, čomu veľkú nádej nedávam, hrozby o ktorých hovoria už aj v liberálnych médiách sa stanú realitou a my zahynieme. Božie mlyny melú pomaly a iste. Boha nemožno oklamať. ľudovít
Ad Renda: Renda, nehnevaj sa, ale tie Tvoje nezmysly sa už ťažko dajú komentovať.
Začnem od konca. Píšeš: „Pak se odhodí celibát , zavedou jahenky , interkomunio . A někdo bude stále hájit koncil, že i tam je něco dobrého.“
Inými slovami tvrdíš, že každý, kto obhajuje koncil, obhajuje aj zvrhlosti, vnášané do Cirkvi slobodomurármi a liberálmi, ktorí sa infiltrovali do Katolíckej cirkvi už dávno pred koncilom. LENŽE TOTO JE TOTÁLNY NEZMYSEL, KTORÝ PLATÍ LEN V TVOJEJ BUJNEJ FANTÁZII! ŽIADEN ČESTNÝ A ÚPRIMNÝ OBHAJCA KONCILU NEMÔŽE SCHVALOVAT ZRUŠENIE CELIBÁTU, PROTOŽE KONCIL CELIBÁT OBHAJOVAL! Písal som o tom článok: http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=celibat-knezi-v-uceni-druheho-vatikanskeho-koncilu&cisloclanku=2017010060
Žiaden čestný a úprimný obhajca koncilu nemôže schvaľovať jáhenky a interkomunio! Žiaden čestný a úprimný obhajca koncilu nemôže schvaľovať herézy, ktoré hlása generál SJ Arturo Sosa, spochybňujúci existenciu diabla ako konkrétnej bytosti, pretože koncil presne naopak jasne, jednoznačne a nedvojzmyselne hlása, že Satan je konkrétna bytosť! Aj o tom som písal:
http://www.priestornet.com/2017/07/koncilu-jednoznacne-ano-generalovi.html
Nie je pravda to, čo nám tu neustále podsúvaš, teda že každý, kto obhajuje koncil, zároveň obhajuje aj liberálne zvrhlosti, ktoré do Cirkvi vnášajú heretici ako generál SJ Arturo Sosa. NIE JE TO PRAVDA!!! Dôkazom sú pravoverní hodnostári Katolíckej cirkvi ako biskup Schneider, kardinál Sarah, exorcista Elias Vella a mnohí iní. Aj na Slovensku máme pravoverných biskupov a kňazov, na ktorých sa vždy môže spoľahnúť každý pravoverný katolík.
Tvoj problém, Renda, je, že si nikdy neštudoval dokumenty koncilu a preto nevieš, čo v nich naozaj je. Ja si vážim tých kritikov koncilu, ktorí na rozdiel od Teba študovali koncilové dokumenty a robia presný rozbor problematických pasáží koncilových dokumentov. Jedným z nich je Radomír-1, ktorého precízne spracovaný rozbor Ti dávam za príklad: https://blog.postoj.sk/42121/druhy-vatikansky-koncil-1962-1965-a-naplnena-obava
Ty, Renda, si nikdy necitoval z koncilových dokumentov a to z jedného jediného dôvodu. Nikdy si systematicky neštudoval koncilové dokumenty a vôbec netušíš, čo sa v nich nachádza. Keď kritizuješ koncil, necituješ dokumenty koncilu, ale cituješ myšlienky iných kritikov koncilových dokumentov, pričom sám nevieš, o čom je v koncilových dokumentoch reč. Kritizuješ koncil na základe iných kritík, ale sám presne nevieš, čo vlastne kritizuješ.
Takisto kritizuješ omšu Pavla VI. a pritom si nikdy neštudoval jej misál. Ak by si ho študoval, vedel by si, že postoj celebranta počas liturgie tvárou k ľudu nemá s koncilom absolútne nič spoločné, naopak, misál Pavla VI. z roku 1970 umožňoval legitímne celebrovať svätú omšu tak ad orientem, ako aj versus populum.
Rubriky tohto misála predpisovali kňazovi obrátiť sa k ľudu len štyrikrát:
1. pred modlitbou nad obetnými darmi pri slovách Orate, fratres, ut meum ac vestrum sacrifitium…
2. pri obrade pokoja pri slovách Pax Domini sit semper vobiscum.
3. pred svätým prijímaním pri slovách Ecce Agnus Dei…
4. pred postkomúniou po sv. prijímaní na výzvu Oremus.
Lenže pri tridentskej omši sa kňaz obracia smerom k ľudu častejšie:
1. pri Orácii kňaz najprv pobozká oltár, obráti sa k ľudu a s roztvorenými rukami začne sa modliť slovami: „Dominus vobiscum.“
2. pred ofertoriom kňaz pobozká oltár, obráti sa k ľudu so slovami: „Dominus vobiscum“
3. pred Príhovorom bojujúcej Cirkvi pobozká oltár, obráti sa k ľudu a vyzýva ho: „Orate fratres…“
4. pred Misereatur sa kňaz obráti k veriacim a začína odriekať: „Misereatur vestri…“
5. pri komúnii ide do stredu oltára, pobozká ho, obráti sa k ľudu a zdraví: „Dominus vobiscum“
6. takisto pred záverom sv. omše ide do stredu oltára, pobozká ho, obráti sa k ľudu so slovami: „Dominus vobiscum“
7. pri požehnaní na záver Kňaz pobozká oltár, obráti sa urobí znak kríža so slovami: „Benedicat vos omnipotens…“
Znovu musím zopakovať, že misál Pavla VI. nepredpisoval postoj kňaza tvárou k ľudu počas celej svätej omše, ale len štyrikrát. Dokonca aj pri tridentskej omši misál predpisoval kňazovi obrátiť sa k ľudu častejšie. To, že sa Nová omša začala po roku 1970 tak často sláviť tvárou k ľudu bolo zvykové právo. Katolícka cirkev to nenariaďovala a akokoľvek spájať postoj kňaza versus populum s Druhým vatikánskym koncilom je umelá konštrukcia, ktorá nemá a nikdy nemala reálne opodstatnenie.
Dokonca ešte aj dnes možno úplne legitímne sláviť riadnu formu rímskeho rítu s postojom kňaza ad orientem. Sám som toho bol niekoľkokrát svedkom v kaplnkách, v ktorých pre malé rozmery bol len pôvodný oltár s retabulom. Kňaz tam slávil liturgiu ad orientem pri pôvodnom oltári podľa toho istého misála, podľa ktorého sa dennodenne slávia liturgie kdekoľvek na svete v ktoromkoľvek kostole. Dokazuje to napokon vo svojom článku aj biskup Graubner, ktorý takisto neraz slávi liturgiu vo svojej biskupskej kaplnke ad orientem: https://zpravy.proglas.cz/komentar-tydne/komentar-arcibiskupa-graubnera-spor-o-liturgii/
Ještě horší než salámová metoda je bez jasných důkazů trvat na tezích jako: „Katolík musí odmítat texty II. Vatikánského koncilu.“ Latina je konkrétnost k ukázce logiky dotyčných. Teze, jak koncil byl bludný či nejasný a vše zkazil byla na latině a skrze texty II.VK a slova kardinála Sticklera ukázána jako mylná. Přečtěte si laskavě komentář s rozborem Karola Dučáka z 28.9.
Ano, přečtěte si komentář s rozborem Karola Dučáka z 28.9. a vezměte selský rozum do hrsti a uvažte, zda jeho závěr obstojí.
II. Vatikánský koncil trval tři roky a má své texty schválené od více než 2000 biskupů z celého světa. Ti, kdo jim upírají autoritu se považují za chytřejší. Dělají to z pokory nebo z pýchy? To bychom poznali, kdyby vytvořili skupinu 2000 osob a ukázali, co dokáží vytvořit. Ukázali by lepší přípravu, průběh a texty než II. Vatikánský koncil? Z průběhu diskuse pod tímto článkem jsem skeptický. Odcházím do kostela k adoraci. Panno Maria, přemožitelko všech bludů, oroduj za nás!
U adorací je malý problém. Adoruje se svátostný Kristus nebo Kristus pochybně svátostný? Při které bohoslužbě došlo nebo mělo dojít k přepodstatnění? Jaká byla proměňující slova? Šlo o slova tradiční nebo o slova podle ustanovení papeže Pavla VI. (nyní svatého nebo snad pochybně svatého?) a podle víry papežů pozdějších? Neztratil se z většiny kostelů svátostný Kristus? Považuje P. Rössler tyto pouhé otázky (!) za bludy?
Ad Malý: Jen upozorňuji, že u tohoto pána jde pouze o shodu jmen se mnou, aby nedošlo k záměně a omylu.
Víte, než jsem před pár lety prošel konverzí od vlažného katolíka navštěvujícího NOM k tradici, také mi připadala absurdní myšlenka, že by se 2 tisíce koncilních otců mohlo v čemkoli zmýlit, zvláště když před svým rozhodováním vzývali Ducha Svatého. Když se ale o průběhu 2VK postupně dozvídám stále více podrobností, krystalizuje u mne přesvědčení, že některé koncilní dokumenty Boží inspiraci postrádají, navzdory tomu, že byly přijímány velkým množstvím koncilních otců a navzdory tomu, že tito vzývali Ducha Svatého. Toto moje přesvědčení je navíc živeno pozorováním vnějších znaků, kterými jsou zejm. nepopiratelné devastační účinky (plody) těchto novot (Po ovoci je poznáte (Mat 7,16)) a rozumovými úvahami, např. z porovnání těchto novot s tradicí.
Když jsem Vás, důstojný pane, požádal (viz výše 26.9.2019), abyste mne přesvědčil, že je Duchem Svatým inspirovaný text SC, který nově umožnil lokálním církevním autoritám vytěsnit latinu ve prospěch národních jazyků, tak se mi žádného racionálního argumentu od Vás nedostalo. Opakovaně od Vás čtu, že se mýlím, že jsem pyšný, že se považuji za chytřejšího než koncilní otcové, a to já samozřejmě býti nechci. Nechci se mýlit, nechci být pyšný atd., naopak – chci být od Vás poučen a ochotně přijmu racionální argumenty, proč dokumenty 2VK neumožňují nahradit latinu např. češtinou a proč současný stav, kdy nahrazení latiny nastalo, odporuje závěrům 2VK. Proč se mýlím, když tvrdím, že naši biskupové vydali Český misál na základě zmocnění daného článkem 36 SC a že bez tohoto zmocnění by jej nemohli vydat?
N.B.
Naši biskupové ke čl. 36 SC uvedli v r. 2002 (srov. https://cbk.blob.core.windows.net/cms/ContentItems/296_00296/23-vseobecne-pokyny-k-rm.pdf): „Vroucí odezva, s jakou toto usnesení bylo všude přijato, měla za následek, že pod vedením biskupů a samotného Apoštolského stolce bylo všeobecně dovoleno konat liturgii v jazyce lidu, který se účastní jejího slavení, aby se tak lépe chápal obsah toho, co se slaví.“
Ano, otče, správní lidé by vytvořili lepší texty. Které by se více podobaly přípravným schématům (která jsou k dispozici jak v latinském originále, tak z valné části i v živých světových jazycích i na internetu). Úplně by to stačilo. Vyplatí se srovnání a jsou tam mnohde jasné posuny ve prospěch nových nauk (vždyť se tím modernisté pyšní), o Dignitatis Humanae aj. nemluvě. Od 2. vatikánského koncilu se prostě začal pozvolna v Církvi prosazovat princip a mentalita „slyšeli jste, že bylo řečeno starým… Ale já vám říkám…“ Prostě se změnil přístup k víře. Inovace (byť s tradičním nátěrem) místo Tradice. O tom bylo již napsáno mnoho.
Skutečně nechápu, jak může někdo ještě dnes, když nám Bůh dal papeže Františka, abychom snáze poznali pravdu, věřit v plnou neomylnost řádného Magisteria (kterou Církev neučí!). Můžeme-li kritizovat Amoris Laetitia nebo změnu KKC (trest smrti), pak můžeme kritizovat i pastorační koncil, pokud zcela zjevně na některých místech odporuje Tradici.
Co když dojde jednou k jakési „revizi“ např. Humanae vitae? Může se to stát? Teoreticky ano. Řádné Magisterium není nutně neomylné. Budou mít stále někteří tu vytrvalost nabádat nás k poslušnému následování „živého Magisteria“, které nám v současnosti přímo „žije“ (a mění) před očima nezřízený život? Nedávno k tomu, žel, nabádal tradicionalisty jeden představený Bratrstva sv. Petra (P. Gerstle) v interview. Korigoval už podle Františka své dřívější názory na trest smrti apod.? A je připraven k dalším „korekcím“?
Tento přístup je prostě absurdní. A ukazuje se jako takový stále více.
„Se zřetelem na tyto tužby lidí a s předsevzetím vyhlásit, do jaké míry jsou tyto požadavky ve shodě s pravdou a spravedlností, zkoumá tento vatikánský sněm posvátnou církevní tradici a nauku a vynášejí z nich stále něco nového, co je však v souladu s tím starým.“ (Dignitatis Humanae 1) Pokud něco nového není v souladu se starým (tradicí). tak je to v rozporu s uvedeným místem.
Působení Ducha Sv. je podle pravdy a zlého v rozporu s pravdou. Z knihy rozhovorů Vittoria Messoriho s kardinálem Ratzingerem “O víře dnes”, část bohoslužebný jazyk: „Podle názoru kardinála je právě oblast liturgie jak v pracích odborníků, tak v konkrétních případech jejího užívání „příkladem, na kterém je nejlépe vidět, jak dalece jsou od sebe vzdáleny skutečné protokolární texty II. Vaticana a způsoby, jak se někdy vykládaly a aplikovaly.“ Kardinálové Ottaviani a Bacci 5. června 1969, Stručný kritický rozbor Nového mešního řádu: „Apoštolská konstituce sama zasazuje smrtelnou ránu univerzálnímu jazyku, mimo jiné také proti výslovnému přání II. vatikánského koncilu…Konec latiny je tedy hotová věc, z něho logicky vyplývá i konec gregoriánského chorálu, který II. vatikánský koncil uznal za „vlastní zpěv římské liturgie“ a rozhodl, aby mu při liturgických úkonech patřilo „čelné místo“ (SC 116).“ Pastorační opak po zavedení NOM je u SC čl. 4: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ Pokud jde o mši sv. např. v kriminálech, tak tam leccos chybělo a platnost mše sv. se obvykle nezpochybňuje.
Jelikož NOM promulgovaný v dubnu 1969 nederogoval katolickou mši sv. všech věků, ale tato zůstala nezrušena (srov. motu proprio PP Benedikta XVI. z r. 2007), využily doposud lokální církevní autority svého oprávnění daném článkem 36 SC k vytěsnění latiny národními jazyky výhradně jen v NOM. Ale co kdybychom se z Vatikánu dočkali extenze? Co kdyby příslušná církevní autorita v ČR rozhodla s vatikánským souhlasem o nahrazení latiny češtinou podle čl. 36 SC i ve mši sv. všech věků? K tomu má nepochybně stejné oprávnění jako v případě NOM. Nebo se mýlím?
Výklad o nahrazení latiny národními jazyky je opak tvrzení kardinála Sticklera, Ottavianiho, Bacci a Ratzingera uvedených v předešlých komentářích. I bez MP B XVI. bylo a je možné dle SC 4 sloužit tradiční liturgii s latinou. Z dovolávání se II. VK k důkazu plyne povinnost nebýt v rozporu s jeho texty. NOM misál se, jak je v komentáři ze 4.10, do rozporu s texty II. VK dostal.