Objasnění pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby

Tento text zveřejnil 31. května 2019 kardinál Burke spolu s kazašskými biskupy. Duše a hvězdy byly požádány o pomoc s jeho šířením v českém jazyce. Na stránkách https://pokani.cz/objasneni-pravd/ se k němu lze připojit podpisem.

Základ víry

1. Správný význam pojmů ‚živá tradice‘, ‚živý učitelský úřad‘, ‚hermeneutika kontinuity‘ a ‚vývoj nauky‘ obsahuje pravdu, že tyto, i kdyby jimi byly vyjadřovány vždy nové pohledy na poklad víry, přece nemohou protiřečit tomu, co vždy Církev v „téže nauce, v témže smyslu a v tomtéž pojetí“ předkládala (srv. I. vatikánský koncil, Dei Filius, 3. zasedání, čl. 4: „in eodem dogmate, eodem sensu, eademque sententia“).

2. „Smysl dogmatických formulací sám ale zůstává v Církvi pravdivý a neměnný, i když bývá více osvětlován nebo dokonaleji poznáván.“ Proto je mylný názor, který říká, že „za prvé dogmatické formulace (nebo jisté jejich druhy) pravdu neurčují, nýbrž ji jen proměnlivě přibližným způsobem naznačují, a přitom ji znetvořují nebo mění; za druhé udávají pravdy, které se prý musí neustále hledat skrze takzvané přibližné hodnoty. Kdo takový názor přijímá, neunikne jistému dogmatickému relativismu a falšuje pojem neomylnosti Církve, která se vztahuje na nauku a pevné pojetí pravdy v konkrétní formě“ (Kongregace pro nauku víry, Objasnění Mysterium Ecclesiae – o Církvi a její obhajobě proti omylům dneška, 5).

Víra (Credo)

3. „Vyznáváme také, že Boží království, které začíná zde v církvi Kristově, není z tohoto pomíjejícího světa. Jeho růst nelze zaměňovat s pokrokem civilizace, lidské vědy a techniky. Království Boží znamená, že poznáváme stále hlouběji Kristovo nevyzpytatelné bohatství, že stále silněji doufáme ve věčná dobra, že stále upřímněji jsme přístupni Boží lásce, a že se rozdává stále hojněji milost a svatost mezi lidmi. Usilovná starost církve, Kristovy nevěsty, o potřeby lidí, a jejich radost a naděje, o jejich úsilí i soužení, není nic jiného než její přání být pro ně zde, aby je osvítila světlem Kristovým a spojila je s Ním, jediným jejich Spasitelem. Tato starost nesmí nikdy znamenat, že církev se přizpůsobí věcem tohoto světa, anebo že ochabne její živé očekávání Pána a věčného království“ (Pavel VI., apoštolský list Solemni hac liturgia (Vyznání víry Božího lidu), 27). Proto je tedy mylný názor těch, kteří říkají, že Bůh je v podstatě veleben už pouhým zlepšením časných a pozemských podmínek života lidského rodu.

4. Po ustanovení Nové a Věčné smlouvy v Ježíši Kristu nebude nikdo spasen pouhým dodržováním Mojžíšova zákona, bez víry v Krista jakožto skutečného Boha a jediného vykupitele lidského pokolení (srv. Řím 3,28; Gal 2,16).

5. Muslimové a jiní, kterým chybí víra v Ježíše Krista jakožto skutečného Boha a člověka, třebaže jsou monoteisty, nemohou prokázat Bohu tutéž bohopoctu jako křesťané, tzn. nadpřirozené klanění v Duchu a v pravdě (srv. Jan 4,24; Ef 3,8) těch, kteří obdrželi Ducha Božích dětí (srv. Řím 8,15).

6. Spirituality a náboženství, které podporují jakékoliv druhy modloslužby nebo panteismu, nemohou být považovány ani za „semena“ ani za „plody“ Božského Slova, protože jsou klamem, který uzavírá své přívržence před evangelizací a věčnou spásou, jak učí Písmo svaté: „Neboť bůh tohoto světa zaslepil myšlení nevěřících. Tak jim nevysvítá zář evangelia Kristovy slávy, který je obrazem Božím“ (2Kor 4,4).

7. Cílem pravého ekumenismu je, aby nekatolíci vstoupili do jednoty, kterou katolická Církev již neporušitelně vlastní, dle modlitby Krista, jež je vždy Jeho Otcem vyslyšena, ‚aby byli jedno‘ (Jan 17,11), a kterou Církev vyznává v Krédu: „Věřím v jednu Církev.“ Proto nemůže mít ekumenismus legitimně za cíl vybudovat nějakou církev, která nyní ještě neexistuje.

8. Peklo existuje a ti, kteří jsou zavrženi do pekla na základě smrtelného hříchu, z něhož se nekáli, jsou navěky trestáni Boží spravedlností (srv. Mt 25,46). Nejenom padlí andělé, ale také lidské duše jsou navěky zavrženy (srv. 2Sol 1,9; 2Petr 3,7). Navěky zavržení lidé nebudou vyhlazeni (neshoří), protože jejich duše jsou nesmrtelné, v souladu s neomylnou naukou Církve (srv. 5. lateránský koncil, 8. zasedání).

9. Náboženství zrozené z víry v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího a jediného vykupitele lidského rodu, je jediné náboženství, které je Bohem pozitivně chtěno. Proto je mylný názor, který říká, že stejně jako Bůh pozitivně chtěl různost mužského a ženského pohlaví a rozmanitost národů, chtěl také rozmanitost náboženství.

10. „Naše [křesťanské] náboženství umožňuje navázat skutečný a živý styk s Bohem, který ze své strany nedokáží navázat ostatní náboženství, třebaže i ona, abychom tak řekli, vztahují své ruce k nebi (Pavel VI., apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 53).

11. Dar svobodné vůle, kterým Bůh obdařil lidskou osobu, poskytuje člověku přirozené právo volit pouze dobro a pravdu. Žádná lidská osoba proto nemá přirozené právo Boha urážet tím, že volí mravní zlo hříchu, náboženského omylu, modloslužby, rouhání nebo falešného náboženství.

Boží Zákon

12. Osoba, která je ospravedlněna, má nezbytnou sílu s Boží milostí naplňovat objektivní požadavky Božího zákona, protože všechna přikázání Boží jsou pro ospravedlněného možná. Když milost Boží ospravedlní hříšníka, působí silou své přirozenosti odvrácení od všech těžkých hříchů (srv. Tridentský koncil, Dekret o ospravedlnění, kap. 11; kap. 13).

13. „Věřící musí uznávat a zachovávat specifické mravní předpisy, které vyhlašuje a jimž učí církev ve jménu Boha, Stvořitele a Pána. (…) Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou neoddělitelné od zachovávání přikázání starozákonní Úmluvy, která pak byla obnovena krví Ježíše Krista a darem Ducha svatého“ (Jan Pavel II., Veritatis splendor, 76). Podle nauky téže encykliky je mylný názor těch, kteří „věří, že mohou ospravedlnit jako morálně dobrá i vědomá rozhodnutí k určitým skutkům, jež se příčí přikázáním Božího a přirozeného zákona“ (tamtéž).

14. Všechna přikázání Boží jsou stejně spravedlivá a milosrdná. Proto je mylný názor, který říká, že poslušností vůči Božímu zákonu – jako např. k šestému přikázání, nezcizoložíš – může člověk zhřešit proti Bohu, morálně škodit sobě samému, nebo zhřešit proti jiné osobě.

15. „Žádná okolnost, žádný cíl ani žádný zákon na světě nemůže nikdy ospravedlnit nějaký čin, který je ve své podstatě nedovolený a nesprávný, protože odporuje zákonu Božímu, vepsanému v srdci každého člověka, hlásanému církví a poznatelnému také rozumem“ (Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae, 62). Existují mravní principy a mravní pravdy, které jsou obsaženy v Božím zjevení a v přirozeném mravním zákoně, jež zahrnují negativní zákazy absolutně zakazující určité způsoby jednání, jelikož tyto skutky vzhledem ke svému objektu vždy představují těžké bezpráví. Proto je mylný názor, že dobrý úmysl nebo dobrý důsledek dostačuje nebo může dostačovat k tomu, aby bylo spáchání takových skutků ospravedlněno (srv. Tridentský koncil, zasedání 6. de iustificatione, č. 15; Jan Pavel II., apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 17; encyklika Veritatis splendor, 80).

16. Ženě, která počala ve svém lůně dítě, je přirozeným i Božím zákonem zakázáno tento lidský život v ní zabít ať už vlastním jednáním nebo pomocí jiných, přímo či nepřímo (srv. Jan Pavel II. encyklika Evangelium vitae, 62).

17. Postupy, které mají za účinek početí mimo tělo matky, „nelze akceptovat z důvodů morálních, protože oddělují plození od lidského aktu manželského spojení“ (Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae, 14).

18. Nikdo není mravně oprávněn úmyslně zabít sám sebe nebo přimět k tomu jiné, ani když úmyslem je uniknout utrpení. „Euthanasie je těžké porušení Božího zákona, protože je to vědomé zabití lidské osoby, které je morálně nepřijatelné. Toto učení se opírá o přirozený zákon a napsané slovo Boží, je předáváno církevní tradicí a hlásáno řádným a všeobecným učitelským úřadem církve“(Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae, 65).

19. Manželství je podle Božího nařízení a přirozeného práva nerozlučitelným svazkem jednoho muže a jedné ženy (srv. Gn 2,24; Mk 10,7-9; Ef 5,31-32). „Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna manželské lásky (II. vatikánský koncil, Gaudium et spes, 48).

20. Podle přirozeného a Božího zákona nemůže žádná lidská bytost dobrovolně a bez hříchu užívat svých pohlavních sil mimo platné manželství. Tvrzení, že svědomí může pravdivě a správně dospět k závěru, že pohlavní akty mezi osobami, které vzájemně uzavřely občanské manželství, mohou být někdy mravně správné, žádoucí nebo dokonce přikázány Bohem, přestože jeden nebo oba partneři jsou spojeni svátostí manželství s jinou osobou, je tedy v rozporu s Písmem svatým a Tradicí, (srv. 1Kor 7,11; Jan Pavel II., apoštolská exhortace Familiaris consortio, 84).

21. Podle přirozeného a Božího zákona „je třeba vyloučit každé jednání s úmyslem před manželským stykem nebo při něm nebo při rozvíjení jeho přirozených následků zabránit početí – ať se jedná o cíl nebo prostředek“ (Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 14).

22. Každý, ať manžel či manželka, který dosáhl civilního rozvodu se svým manželským partnerem, s nímž je právoplatně sezdán, uzavřel ještě za jeho života civilní sňatek s jinou osobou, s níž manželsky žije, a s plným vědomím o povaze tohoto jednání a s plným souhlasem vůle se rozhodne v tomto stavu setrvat, se nachází ve stavu smrtelného hříchu, a proto nemůže dosáhnout milosti posvěcující a růst v lásce. Proto tito křesťané, pokud nežijí jako „bratr a sestra“, nemohou přistoupit ke svatému přijímání (srv. Jan Pavel II., apoštolský list Familiaris consortio, 84).

23. Dvě osoby stejného pohlaví, které vyhledávají vzájemné pohlavní potěšení, těžce hřeší (srv. Lv 18,22; Lv 20,13; Řím 1,24-28; 1Kor 6,9-10; 1Tim 1,10; Jud 7). Homosexuální jednání „v žádném případě nemohou být schvalována“ (Katechismus katolické církve, 2357). Proto je v rozporu s přirozeným zákonem a Božím zjevením tvrzení, že tak jako Bůh Stvořitel dal některým lidem přirozený sklon k sexuální touze po lidech opačného pohlaví, dal jiným sklon k sexuální touze po lidech stejného pohlaví a že Bůh zamýšlí, aby se tento sklon za jistých okolností v životě uplatnil.

24. Žádný lidský zákon ani žádná lidská moc nemůže dát dvěma lidem stejného pohlaví právo uzavřít spolu manželství nebo prohlásit takové dvě osoby za sezdané, protože je to je v rozporu s přirozeným a Božím zákonem. „ V Stvořitelově plánu patří tedy vzájemná komplementarita pohlaví a plodnost k samotné povaze instituce“ (Kongregace pro nauku víry, Úvaha ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály, 3. června 2003, 3).

25. Svazky, které nesou jméno „manželství“, aniž by ve skutečnosti jimi byly, nemohou obdržet požehnání Církve, protože jsou v rozporu s přirozeným a Božím právem.

26. Státní moc nesmí zavádět žádné občanské nebo právní svazky mezi dvěma osobami stejného pohlaví, které zjevně napodobují manželský svazek, i kdyby se nenazývaly manželstvím, protože tyto svazky dávají osobám, které v nich žijí, podnět k těžkému hříchu a zapříčiňují velké pohoršení pro ostatní (srv. Kongregace pro nauku víry, Úvaha ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály, 3. června 2003, 11).

27. Mužské a ženské pohlaví, muž a žena, jsou biologickými skutečnostmi, které jsou stvořeny moudrou vůlí Boží (srv. Gn 1,27; Katechismus katolické církve, 369). Jedná se tedy o vzpouru proti přirozenému a Božímu zákonu a o těžký hřích, jestliže se nějaký muž pokouší stát ženou pomocí sebezmrzačení nebo tím, že se za ženu jednoduše prohlásí, nebo jestliže se žena podobným způsobem pokouší stát mužem, nebo jestliže někdo tvrdí, že státní autorita má povinnost nebo právo jednat, jako by takové věci byly nebo mohly být možné a oprávněné (srv. Katechismus katolické církve, 2297).

28. V souladu s Písmem svatým a stálou tradicí řádného a všeobecného Magisteria Církev vždy neomylně učila, že státní moc může legitimně uplatnit trest smrti na zločincích, je-li to skutečně nezbytné pro zachování existence společnosti nebo spravedlivého řádu v ní (srv. Gn 9,6; Jan 13,1-7; Inocenc III., Professio fidei Waldensibus praescripta; Katechismus tridentského koncilu, část III, hlava VI, ot. 4.; Pius XII,. Promluva ke katolickým právníkům z 5. prosince 1954).

29. Veškerá autorita na zemi i v nebi náleží Ježíši Kristu; proto jsou státní společenství a všechna ostatní lidská sdružení podřízena jeho království, takže „povinnost vzdávat Bohu ryzí úctu se týká jak jednotlivého člověka, tak i společnosti“ (Katechismus katolické církve, 2105; srv. Pius XI., encyklika Quas primas, 18-19; 32).

Svátosti

30. V Nejsvětější svátosti Eucharistie se uskutečňuje skvělá proměna, totiž celá podstata chleba v Tělo Kristovo a celá podstata vína v Jeho Krev, proměna, kterou katolická Církev příhodně nazývá „transsubstanciace“ (srv. 4. lateránský koncil, kap. 1; Tridentský koncil, 13. zasedání, 4). „Každý teologický výklad, který hledí vniknout nějakým způsobem do tohoto tajemství, aby zůstal ve shodě s katolickou vírou, musí trvat na tom, že v objektivní realitě, nezávislé na našem duchu, přestane chléb a víno po proměnění existovat, takže od tohoto okamžiku jsou úctyhodným tělem a krví Pána Ježíše“ (Pavel VI., apoštolský list Solemni hac liturgia (Vyznání víry Božího lidu), 25).

31. Formulace, kterými Tridentský koncil vyjádřil víru Církve ve svatou Eucharistii, jsou vhodné pro všechny lidi všech dob a míst, protože jsou „vždy platnou naukou Církve“ (Jan Pavel II., encyklika Ecclesia de Eucharistia, 15).

32. Ve mši svaté je Nejsvětější Trojici přinášena pravá a skutečná oběť a tato oběť je smírnou obětí jak za lidi žijící na zemi, tak i za duše v očistci. Proto je tedy mylný názor, který říká, že oběť mše spočívá pouze v tom, že lidé přinášejí duchovní oběť modliteb a chval, stejně jako názor, že mše může nebo by měla být definována pouze jako Kristovo dávání se svým věrným za duchovní pokrm. (srv. Tridenský koncil, 22. zasedání, 2).

33. „Mešní oběť, sloužená knězem, zastupujícím mocí svátostného svěcení Krista a jím přinášená na našich oltářích jménem Krista a údů jeho tajemného těla, je skutečně svátostné zpřítomnění oběti Kalvarské. Věříme, že stejně tak, jako chléb a víno, posvěcené Pánem při Poslední večeři, byly proměněny v jeho tělo a krev, které krátce po tom za nás obětoval na kříži, i chléb a víno posvěcené knězem se proměňují v tělo a krev Krista v nebeské slávě. Věříme, přestože se našim smyslům všechno jeví stejně jako před tím, že je zde Pán přítomen způsobem pravým, skutečným a podstatným“ (Pavel VI., apoštolský list Solemni hac liturgia (Vyznání víry Božího lidu), 24).

34. „Nekrvavá oběť, při níž jest Kristus ve stavu oběti přítomen na oltáři, jakmile jsou vyslovena konsekrační slova, je vykonána samým knězem, pokud zastupuje osobu Kristovu, ne však pokud zastupuje osobu věřících. (…) Že však věřící přinášejí oběť skrze ruce kněze, je patrné z toho, že služebník oltáře zastupuje osobu Krista jako Hlavy, obětující jménem všech údů; proto se právem říká, že celá církev skrze Krista přináší obětní dar. Když se pak říká, že zároveň s knězem obětuje lid, netvrdí se tím, že údy církve nejinak než sám kněz vykonávají viditelný liturgický obřad – což přísluší jedině knězi Bohem k tou určenému – nýbrž že spojuje svá přání chvály, prosby, smíru a díkůčinění s přáním či úmyslem kněze, ano, samého nejvyššího Kněze, aby byly podány Bohu Otci při obětování obětního daru a také vnějším obřadem kněze“ (Pius XII., encyklika Mediator Dei, 92).

35. Svátost pokání je jediným řádným prostředkem, kterým mohou být odpuštěny těžké hříchy spáchané po křtu, a podle Božího zákona se musí všichni z takových hříchů zpovídat co do počtu a druhu (srv. Tridentský konci, sezení 14., kán 7).

36. Podle Božího zákona nesmí zpovědník za žádných okolností porušit zpovědní tajemství. Žádná církevní autorita nemá moc jej zprostit svátostné pečeti a je naprosto mimo kompetenci státní moci něco takového nařídit (srv. Kodex kanonického práva 1983, kán. 1388 § 1; Katechismus katolického náboženství 1467).

37. Podle vůle Kristovy a neměnné církevní Tradice nesmí být svátost Eucharistie podávána těm, kteří veřejně žijí ve stavu objektivního smrtelného hříchu, a svátostné rozhřešení nesmí být uděleno těm, kdo odmítli přizpůsobit se Božímu zákonu, i kdyby se jejich neochota týkala jenom jedné závažné materie (srv. Tridentský koncil, 14. sezení, c. 4; Jan Pavel II., Dopis velkému penitenciáři kardinálu Williamovi W. Baum z 22. března 1996).

38. Podle trvalé Tradice Církve nesmí být svátost nejsvětější Eucharistie podávána těm, kteří popírají nějakou pravdu katolické víry či dávají najevo, že jsou přívrženci některého heretického nebo oficiálně schismatického křesťanského společenství (srv. Kodex kanonického práva 1983, kán 915; 1364).

39. Zákon, kterým jsou kněží zavázání zachovávat dokonalou zdrženlivost v celibátu, pramení z příkladu Ježíše Krista a patří k ustavičné apoštolské tradici dle neustálého svědectví církevních Otců a římských papežů. Z tohoto důvodu nesmí být tento zákon v římské církvi zrušen a zaveden dobrovolný kněžský celibát na regionální ani celocírkevní úrovni. Trvale platné svědectví Církve konstatuje, že zákon kněžské zdrženlivosti „nevyjadřuje žádná nová přikázání a že tato přikázání mají být dodržována, protože byla od některých opomíjena částečně z nevědomosti nebo lenosti. Přece však tyto zákony sahají až k apoštolům a byly pevně stanoveny Otci, jak stojí psáno ‚Nuže tedy, bratři, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisemʼ. (2Tes 2,15). Ve skutečnosti jsou mnozí, kteří pohrdnutím nařízeními naši dřívějších otců porušili svou troufalostí cudnost Církve a následovali vůli lidí neobávajíce se soudu Božího“ (Papež Siricius, dekretále Cum in unum z roku 386).

40. Podle vůle Krista a božského zřízení Církve mohou obdržet svátost svěcení pouze pokřtění muži (viri), ať už v úřadu biskupském, kněžském nebo jáhenském (srv. Jan Pavel II., apoštolský list Ordinatio Sacerdotalis, 4). Mimo to je mylný názor, že jenom ekumenický koncil může definovat tuto záležitost, protože učitelská autorita ekumenického koncilu není rozsáhlejší než autorita římského papeže (srv. 5. lateránský koncli, 11. zasedání; 1. vatikánský koncil, 4. zasedání, kap. 3, č. 8).

31. května 2019

Kardinál Raymond Leo Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů
Kardinál Janis Pujats, emeritní arcibiskup z Rigy
Tomash Peta, arcibiskup arcidiecéze Panny Marie z Astany
Jan Pawel Lenga, emeritní arcibiskup-biskup z Karagandy
Athanasius Schneider, světící biskup arcidiecéze Panny Marie z Astany

32 Responses to Objasnění pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby

  1. solipso napsal:

    Děkujeme za tento zábavný vhled do aktuálního dění v Koncilní Humanistické Sektě, resp. v jejím trockistickém disentu.

    Článek 38 je obzvláště komický. Podle něj by nemohla celá KHS pořádat svá rouhavá eucharistická shromáždění, protože jejich nutnou součástí je přijímání předsedajícího presbytera se svátostí sboru, který, eo ipso, je členem schismatické sekty.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      No, jo, no, jak tak vidím, někteří lidé jsou nepoučitelní…

      • solipso napsal:

        Neřekl bych, že jsou principiálně nepoučitelní.
        Jen je pro ně dosud nepřekonatelně obtížné překročit vlastní stín, podívat se pravdě do očí, přiznat si vlastní omyly a odvrátit se od menšího dobra k většímu dobru.
        Je docela dobře možné, že snad již příští Buonaserissimův bolševický exces některým z nich otevře oči.

  2. Míra napsal:

    Jakoby dokument byl snad pokusem vrátit novocírkev do Církve, a zdá se mi, že mnoho novocírkevních věcí správně uvádí na pravou míru. Mnoho, ale zdaleka ne všechny. Např. mmj. v č. 5 jsou jmenováni muslimové, ale nevím proč, nejsou jmenováni spíše židé (malé ž). Co se mi ale vůbec nelíbí, je, že dokument kardinálů, arcibiskupů a biskupa je předložen k podpisům – asi ne z jejich vůle (to by jej eo ipso negovalo), ale z vůle někoho, kdo snad nevědomky byl v této věci omámen demokratickým principem.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      1) Židé jsou jmenováni v jiném článku…

      2) Ty podpisy znamenají podporu, ne schválení…

  3. Pan Contras napsal:

    Uvažoval jsem, že to podepíšu, anžto jsem to četl od konce, ale článek 1 – kde se hájí paskvilní pojmy „živá tradice“, „živé magisterium“ a „hermeneutika kontinuity“ – mi vzal chuť. Tohle fakt ne.

    Zajímalo by mně rovněž, jestli vážení pontifikální signatáři světí trvanlivé ženaté jáhny a požadují po nich (a manželce) slib celibátu, což by konsekventně k tomu, co podepsali, měli dělat.

    Nechme to koncilní humanistickou sektu vyžrat až do dna s amazonskou synodou. Ozdobí se koncilní sekta jáhenkami zmalovanými v liturgických barvách, šamanskými prvky zapracovanými do koncilního lámání, a dalšími excesy z pralesa? Bude se čerpat i moudrost z kultu opeřeného hada? Nevíme, ale obávám se, že to bude teprve nářez.

    • Lucie Cekotová napsal:

      Otázka na trvalé jáhny je relevantní. To by bylo zajímavé zjistit. Pokud je mi známo, kard. Burke světí alespoň v posledních letech výhradně kandidáty tradičních institutů. Jak to funguje v Kazachstánu, těžko říct.
      K tomu, co píšete o amazonské synodě, těžko něco dodat. Kromě toho, že to zřejmě bude ještě větší průšvih, než si dnes umí kdokoli z nás představit.

      • Benedikt napsal:

        Jaký je problém s ženatými jáhny v kontextu toho, co je v dokumentu napsáno?

        Ok, chápu, že se někomu může jevit obnovení trvalého jáhenství i pro ženaté muže nepříjemnou novinkou.

        Ale proč píše pan Contras
        (Zajímalo by mně rovněž, jestli vážení pontifikální signatáři světí trvanlivé ženaté jáhny a požadují po nich (a manželce) slib celibátu, což by konsekventně k tomu, co podepsali, měli dělat.)
        Já tu konsekvenci v tom textu úplně nevidím.

        Nehádám se o jáhny, jen se ptám, protože mi dané tvrzení není jasné.

        Děkuji
        Benedikt

        • Pan Contras napsal:

          Je to prosté: jestliže je zdrženlivost (celibát) apoštolského původu, jako že je, pak je třeba podle starého zvyku požadovat po všech svěcencích, tedy i jáhnech slib celibátu.

          Trvají-li na tom signatáři, bylo by konzistentní, kdyby podle toho jednali: viz např. Synoda v Elvíře.

          Tuto otázku jsem nadhodil proto, protože mám zkušenost nekonzistence u indultních a zajímalo by mně, jak to v praxi páni biskupové realizují.

          • Jaroslav Klecanda napsal:

            Takže celibát jako podmínka svěcení je apoštolského původu? Aha, tak to Církev žila 12 století mimo. :-)

            • Pan Contras napsal:

              Nejdřív si o tom něco načtěte a pak se můžeme bavit. Řehoř VII. nezavedl žádnou novou praxi, ale trval na dodržování práva, na což se kašlalo. Ženatí kněží plodili děti, a nedodržovali závazek přijatý svěcením.

              I v první tisíciletí je mnoho pramenů, které trvají na zdrženlivosti. Mj. sv. Lev Veliký vyžaduje, aby klerik považoval svou manželku za sestru; mladší musela vstoupit dokonce do kláštera.

              • Jaroslav Klecanda napsal:

                Nerad bych D+ H zavalil citacemi z církevních otců, u kterých se předpokládá za samozřejmé, že minimálně jáhni a kněží žijí v manželství. Asi dotyční církevní otcové zapomněli na Vaše ctěné znalosti. :-)

              • Pan Contras napsal:

                Předložte ty citace. Žádné relevantní nenajdete. Že existovali kněží, kteří se před svěcením oženili, o tom žádná, ale to není argument proti zdrženlivosti. že se to nedodržovalo, taky není argumentem. (Mimochodem i ve východním obřadu svěcenec odkládá snubní prsten). Po svěcení nebylo dovoleno manželsky žít, jak jsem mj. odkázal na sv. Lva Velikého.

                Pouze partikulární právo východních to omezeně dovolovalo a to až později, ale i zde platí před liturgií zdrženlivost.

          • Rudolf napsal:

            Já ale tuto nekonzistentnost nikde u signatářů nevidím. Píší všude v souvislosti s celibátem o kněžském svěcení, nikoli o svěcení nižších služebníků.
            Jasně, je možné se jich ptát, jak je to slučitelné s tím, co píšete (apoštolský původ celibátu všech vyšších kleriků, jak uvádí Stickler), ale v rámci svého vyjádření jsou podle mého soudu konzistentní (např. pokud mají za to, že tato praxe je čistě právní věcí a mohla být novou úpravou kanonického práva změněna).

            • Lucie Cekotová napsal:

              Když člověk čte na jedné straně například deník z koncilu Yvesa Congara a na druhé straně de Matteiho The Second Vatican Council – Unwritten Story, vidí, že jedna z věcí, v nichž se vzácně shodují, byť ji pochopilteně hodnotí diametrálně odlišně, je skutečnost, že o máloco se na koncilu strhla taková bitva jako o celibát nově zaváděných stálých jáhnů. Jáhenské svěcení ženatých mužů byl evidentní Trojský kůň, jak se dnes jasně ukazuje – a obě strany si to uvědomovaly.

              • Rudolf napsal:

                To je ale jiný problém. Já jsem reagoval na text pan Contras

                „Zajímalo by mně rovněž, jestli vážení pontifikální signatáři světí trvanlivé ženaté jáhny a požadují po nich (a manželce) slib celibátu, což by konsekventně k tomu, co podepsali, měli dělat.“

                který jste vy označila za relevantní otázku.

                Já jen říkám, že konsekventně k tomu, co podepsali, nijak neplyne to, že by měli trvat na celibátů ženatých jáhnů. V tom, co podepsali, o tom nic není.

                Jak to bylo na koncilu a jestli je taková změna možná (což zjevně je) a legitimní (což je otázka), je jiná debata.

  4. Upozornění napsal:

    Dovoluji si upozornit na nezvyklé kritizování papeže německé novocírkve. Jak je možné, že tento liberál takto kritizuje své německé liberály? Možná, že slyším trávu růst, ale dnes se na Protiproudu objevil článek Praha, Tbilisi, Kišiněv: Tři zpackané barevné revoluce? A autor vysvětluje názor, že jde o dohodnuté tažení proti liberalismu. Pokud je tomu, D. d., tak, pak by vrcholnému novocírkevnímu liberálovi nezbývalo nic jiného, než se k tomuto tažení připojit. A jeho psaní do Němec by pak této změně jeho kurzu odpovídalo. Fakt je ten, že liberalismus nejen ve světě, ale i v novocírkvi je už neudržitelný a že dosáhl svého vrcholu. S pomocí Páně tedy buemem moci sledovat vrcholného římského liberála, jak balí své liberální kufry. Jak mu to půjde je otázka, neboť jeho myšlení ja tak rozhozené, že nic jiného než liberální řeči neumí. Ale nechme se Pánem a jeho vševládnou Matkou překvapit. Může to být docela legrace.

    • Lucie Cekotová napsal:

      Je to možné docela dobře a o žádnou změnu kursu či neudržitelnost liberalismu nejde. Smyslem tohoto pontifikátu je vyvolat zmatek. Když se užuž zdá, že sebezatvrzelejší zastánce papežovy pravověrnosti bude muset připustit, že některé věci jsou silně za hranou, papež pronese něco velice pravověrného o ďáblu nebo proti potratům. „Vidíte, křivdili jste mu!“ zajásají novodobí ultramontanisté. Dopis do Německa do toho docela dobře zapadá. – Jeden tradiční kněz mi kdysi dal ohledně papeže dobrou radu: „Nedívejte se na to, co říká, ale co dělá.“ V tomto směru je to bohužel jasné. Podle mě celý dopis do Německa není nic než odvádění pozornosti před amazonskou synodou. Počkejme si tedy na její výsledky – s pomocí Páně, kterou budeme velice potřebovat. Ale legrace to nebude.

    • Lucie Cekotová napsal:

      A ještě dodatek: Papežův dopis přivítal jak kardinál Marx, který papeži poděkoval za „povzbudivá slova“ a prohlásil, že je výzvou k pokračování nastoupeného procesu, tak kardinál Woelki, podle něhož je jasným signálem, že v Německu nastoupené synodální cestě „nelze pokračovat“. Prostě perónista na papežském trůně, nic víc. https://www.lifesitenews.com/blogs/popes-letter-to-germans-on-synodal-path-is-open-to-many-interpretations

      • Upozornění napsal:

        Co jsem napsal, napsal jsem. Ale mohu dodat výseky z debat českých pastýřů. „Co teď budou dělat?“ „Nic. Budou pokračovat v tom, co dělají.“ Později: „Co máme dělat?“ „To, co děláme.“ Možná, že to berete, jak je u některých zde diskutujících zvykem, tragicky. Ale věřím, že „Pán se jim však směje.“ Pokud tedy má liberalismus s Jeho pomocí skončit, pak, aby to nespláchlo i je, budou muset spolu s předním římským liberálem otočit. O 180°. Myslíte, že to je nemožné? Jednak u Boha je možné všechno, co není s jeho podstatou v rozporu, jednak jsme to zažili jak u kolaborantů s Němci po válce, tak u kolaborantů s komunismem po listopadu, a jednak – u pastýřů je v tomto směru pud sebezáchovy snad nejrozvinutější ze všech povolání: postaví se na kazatelnu a kostel je v úžasu. „Je to vůbec on?“ Takže to netvrdím, ale má-li liberalismus skončit, bude veselo. I na Radiu Vatikán.

        • Pan Contras napsal:

          Na rádiu Vatikán byl k popukání P. Glasser, který poté, co se odporoučel Benedikt, citlivě politickými tykadly změnil kurs podle nového soudruha. Věřím, že to zvládne i nyní. Ostatně, pořád není ještě dost starý na to, aby mohl dostat čepici.

          Koncil je pro ně výživná škola. Stačí si přečíst Nostra aetate, a vidíme, že peronismus tady byl už před Františkem. Jenom to, jak v různých smyslech se používá slovo „Bůh“. U hinduismu má přece obsah pantheistický, u islámu a židovství antitrinitární, jak se pracuje pojmem a přeskakuje od subjektuivního k objektivnímu.

          Nesvádějme vše na Bergoglia, on je jen plod a ještě jako návnada je rozpoznán i koncilními konservativci, takže bude-li ještě nějaký další koncilní pontifik, bude to zase něco ve stylu operace Ratzinger.

  5. Petr Hahn napsal:

    Nechápu, jak tu někdo může psát o ženatých jáhnech a spojovat to s celibátem, samozřejmě apoštolská tradice není jejich celibát, ale „Jáhen buď jedné ženy mužem“ (sv.Pavel apoštol)!

    • Fr. Albert T.O.P. napsal:

      No, tak ještě že máme k tomu Písmu také Tradici.
      A v té se pro vyšší kleriky ustálil celibat.

      • matěj napsal:

        Aby tato reakce dávala smysl, museli by se jáhni počítat mezi vyšší kleriky — je pak takové označení vyšší klerik zahrnující i jáhny jen jakýsi pleonasmus, nebo skutečně existují i klerikové, kteří nejsou vyšší? Kdo mezi ně patří?

        Tradice ostatně těžko může protiřečit písmu.

        • Pan Contras napsal:

          Všechny svátostné stupně svěcení jsou stupni vyššími. Subdiakonát by na západě také považován za vyšší svěcení, na východě ne.

          Celibát jak píše kard. Stickler je původu nikoliv církevní tradice, ale apoštolského.

          To jedné ženy muž znamená, že kdo se oženil vícekrát byť platně, měl překážku svěcení, což třeba u východních schismatiků platí dodnes.

          Fakt, že byli na jáhny i biskupy svěcení mužové, jejichž manželka žila neznamená, že nebyli zavázání ke zdrženlivosti, stačí si opravdu pozorně přečíst pastorální listy sv. Pavla. Většinou se jednalo o starší muže, kteří už měli dospělé děti a další děti neplodili.

          Proto když synoda v Elvíře zakazuje klerikům plodit děti, není to novota a zdůraznění dávno přijaté praxe.

          • matěj napsal:

            Tedy ti údajně zvažovaní starci v té Amazonii by s Tradicí nebyli v rozporu, přinejmenším, pokud by se trvalo na té zdrženlivosti?

        • Fr. Albert T.O.P. napsal:

          Vyšším klerikem se rozumí klerik od podjahna(vcetne) vyse.
          Nižšími jsou, logicky, ostiari, exorciste, akolyte, lektoři.

  6. Karol Dučák napsal:

    Tú petíciu som samozrejme podpísal aj so svojou manželkou. Určite je lepší jeden pozitívny konštruktívny krok ako záplava stupídnych deštruktívnych kecov.

  7. Karol Dučák napsal:

    Spropagoval som petíciu a postaral som sa o to, aby sa s ňou oboznámili aj čitatelia časopisov PriestorNet a FATYM.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *