Nejde o „rozmnožení“, nýbrž o „dávání“
Papežovými vlastními slovy:
„V epizodě o rozmnožení chlebů se totiž kupodivu nikdy nemluví o rozmnožení. Naopak, jsou užita slovesa »lámat, dávat a předkládat« (srov. Lk 9,16). Důraz totiž nespočívá na rozmnožení, nýbrž na dávání. To je důležité. Ježíš totiž nekouzlí, neproměňuje pět chlebů v pět tisíc chlebů, aby potom řekl: „Teď rozdávejte“. Nikoli, Ježíš se modlí, požehná pět chlebů, začne je lámat a důvěřuje Otci. Oněch pět chlebů se nespotřebuje, což není kouzlo, nýbrž důvěra v Boha a v Jeho prozřetelnost.“
Homilie na svátek Božího Těla
Řím, 23. června 2019
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29594
Naproti tomu:
Když jsme, ctihodní bratři, dospěli až sem, máme látky dosti, abychom správně pochopili, jaký vztah stanoví modernisté mezi věrou a vědou, zahrnujeme-li v pojem vědy též dějiny. — Tu jest především míti za to, že věc, která jest předmětem prvé, jest zcela jiná a naprosto rozdílná od věci, která jest předmětem druhé. Víra má totiž za předmět výhradně to, o čem věda tvrdí, že jest to pro ni nepoznatelným. Proto úkol každé jest jiný: věda se zabývá jevy, při kterých víra nemá místa; víra naopak zabývá se věcmi božskými, jež jsou vědě naprosto neznámy. Z toho se konečně dovozuje, že mezi věrou a vědou nemůže býti nikdy sporu: zůstane-li totiž každá ve svém oboru, nemohou se nikdy střetnouti, proto ani sobě odporovati. Kdyby snad naproti tomu někdo namítnul, že ve viditelném světě jsou věci, které náležejí též v obor víry, jako na př. život Krista jako člověka, popřou to. Je pravda, říkají, že tyto věci náležejí svou povahou k jevům viditelným; přece však, pokud byly životem víry oduševněny a věrou způsobem svrchu naznačeným přetvořeny a znetvořeny, byly vytrženy ze světa smyslného a přeneseny v obor božského. Proto, táže-li se někdo dále, zda Kristus skutečně zázraky činil a v pravdě budoucí věci předpovídal, zda skutečně z mrtvých vstal a na nebe vstoupil: věda agnostická to popře, víra pak tomu přisvědčí; přece však nevznikne proto mezi nimi sporu. Neboť jeden to popře, mluvě jako filosof k filosofům, jelikož hleděl na Krista jen dle historické skutečnosti; druhý pak, mluvě jako věřící s věřícími, to potvrdí, poněvadž má na mysli život Kristův, jak znovu se prožívá věrou a ve víře.
Svatý Pius X
Pascendi
8. září 1907
http://www.ikatolici.cz/pascendi-dominici-gregis/
Podle Rorate Caeli Lucie Cekotová
Vidím tu malý problém. Buďto je Františkova homilie špatně přeložena (či nedostatečně citována), nebo prostě neposkytuje opodstatnění pro kritiku, které se papeži za ni dostává.
Podle toho, co tu čtu, František neřekl, že Kristus nedělal zázraky či že chleby nerozmnožil. Jistě, je to nešikovně formulováno, takže to z toho někdo může vyčíst, ale tu se ani nedá říci, že to byl úmysl.
Obávám se, že tento pontifikát přináší mnohé nesporné a zásadnější problémy, u nichž o papežově zlé vůli, špatném cíli a zpochybňování učení Krista není pochyb… Tak se nezdržujme tímto…
Samozřejmě neznáme papežovy úmysly a měli bychom u něj předpokládat dobrou vůli. Problém je v tom, že u tohoto papeže se podobné potíže s interpretací vyskytují dost často, a to nejen v nepřipravených výrocích (notorická poznámka pod čarou v Amoris laetitia; tuto homilii, ve které řekl i to, že Kristus se mění v prostý chléb, měl určitě taky napsanou předem), a vždycky je to na hraně, tzn. daný výrok by se velmi snadno dal vykládat hereticky, např. zrovna tohle vysvětlování zázraků přirozeně je pro modernismus typické.
A konkrétně k tomu kouzlení, papež už před časem řekl, že Bůh Stvořitel není kouzelník s kouzelnou hůlkou. Já když slyším slovo kouzlit, kouzelník, tak si představím Davida Copperfielda nebo Harryho Pottera, přičemž takový Bůh samozřejmě není – na druhou stranu ale Bůh opravdu tvoří z ničeho a ani tu hůlku nepotřebuje. Zkrátka je to celé matoucí až urážlivé. A hlavně papež nikdy nejasnosti nevysvětlí, takže buď nesleduje, s čím mají věřící problém, anebo je mu to jedno. Anebo to tak chce? Ono totiž vůbec není snadné říct něco tak, aby se to dalo vykládat různě. Byla by chyba pokládat Františka za nějakého popletu, myslím, že je velmi inteligentní a říká přesně to, co chce říct.
Pořád to samé: tento papež působí s prominutím na někoho jako červený hadr na býka. Myslím, že to tu už bylo řečeno: kdo se v novovíře hrabe, ten se v ní zahrabe. Což není Víra dost bohatá a lahodná, že někomu její obrovské bohatství a její lahodnost nestačí a užívá dráždidel?
„Ježíš totiž nekouzlí, neproměňuje pět chlebů v pět tisíc chlebů, aby potom řekl: „Teď rozdávejte“….“
Myslím, že tento výrok je opravdu už za hranicí víry v pravdivost evangelií. Jak „Ježíš nekouzlí?“ Cožpak nedělal zázraky? Uznávám samozřejmě, že výrok „kouzlí“ není Kristovým zázrakům adekvátní, ale tak, jak byl papežem Františkem použit, svádí k názoru, že Kristus zázraky nekonal (alespoň ty s rozmnožením chlebů). Když nasytil pět tisíc lidí, muselo přece dojít alespoň k jejich optickému rozmnožení na větší počet. Kdyby před koncilem toto nějaký teolog nebo kněz z kazatelny pronesl, zajisté by byl volán k zodpovědnosti a tento výrok by byl odsouzen.
Ne že by to v tomto případě byla až taková novinka: „Říká učedníkům, aby usadili lidi do skupinek po padesáti. To není náhodné, protože to znamená, že už nejsou davem, ale stávají se společenstvím, které bude syceno Božím chlebem. Potom vezme ony chleby a ryby, pozvedne oči k nebi, požehná – a tady je zřejmý odkaz na eucharistii – potom láme a začíná rozdávat učedníkům a učedníci podávají dále… a chlebů ani ryb neubývá, neubývá! A to je zázrak: více než rozmnožení chlebů je to sdílení, oživované vírou a modlitbou. Najedí se všichni a ještě zbude: je to Ježíšovo znamení, Boží chléb pro lidstvo. Učedníci viděli, ale nepochopili dobře toto poselství. Byli stejně jako zástupy unešení nadšením z tohoto úspěchu. Opět sledují lidskou a nikoli Boží logiku, která je logikou služby, lásky a víry. Slavnost Božího Těla nás vybízí, abychom se obrátili na víru v Prozřetelnost, dovedli sdílet to málo, co jsme a co máme, a neuzavírali se nikdy do sebe samých.“ Promluva před Angelus 2.6.2013 – https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=18362
Aby to zase nebylo vytrhávání z kontextu a slovíčkaření (namísto soustředění se na skutečně problematické věci, jak už píše pan šéfredaktor). Jednak je potřeba vzít celou větu: pokud věta zní „Ježíš totiž nekouzlí […], aby [něco]“, rozhodně to nelze číst jako tvrzení „Ježíš totiž nekouzlí“, protože gramaticky lze předpokládat význam, že Ježíš totiž kouzlí, aby něco jiného. Následně by tedy čtenář očekával vyjasnění toho něčeho jiného, což je tam teda lehce zmatečné (což ovšem může být „ztraceno v překladu“), ale z celku odstavce je to přece zřejmé: autor nikterak nepopírá samotný zázrak, ale mluví o tom, že na něj, na to samotné „kouzlo“, Ježíš ani Bible neklade primární důraz. Není tam žádný okamžik jako někde v cirkuse „dívejte všichni: mám pět chlebů, kouzlo, a mám pět tisíc, to koukáte, jakou mám moc, co?“, celé se to stane jaksi skrytě (jako ostatně třeba i v Káni Galilejské), což je možná nejlépe vidět v Janovi, kde se v textu nejprve posbírají koše a pak teprve se mluví o tom, že lidé viděli znamení, jako by až teprve pak jim vlastně došlo, co se stalo.
Viz ostatně i dále v textu: „Nekoná zázraky okázalými činy, kouzelným zaklínadlem, nýbrž obyčejnými věcmi.“ Vzít z toho první dvě slova a na takovém základě se pohoršovat, že papež už dokonce tvrdí, že Ježíš „nekoná zázraky“, by postrádalo smyslu stejně jako vzít první tři slova z věty Ježíš totiž nekouzlí, […] aby potom … 🙂
A teda ještě k tomu „muselo přece dojít alespoň k jejich optickému rozmnožení na větší počet“ — no to záleží: to je celkový pohled, ale ten z přítomných nemá nikdo nebo skoro nikdo k dispozici (v Janovi to Ježíš rozdává sám, jinde učedníci, v tom případě by jim jistě bylo záhy zjevné, že to „nesedí“), to až nakonec se posbírají ty zbytky v množství zjevně přesahujícím počáteční stav. Ani evangelia přece nikde o žádném „optickém rozmnožení“ (ve smyslu mám pět chlebů a naráz mám výrazně více než pět chlebů) nemluví, nic v nich neodporuje představě, že Ježíš má celou dobu k dispozici počátečních pět chlebů a dvě ryby, jen je prostě láme a láme a ono neubývá. Když mám placku a kus z ní ulomím a někomu dám, těžko tvrdit, že došlo k optickému rozmnožení. Leda by Mu někdo koukal pod prsty a počítal, že už to udělal příliš mnohokrát. 🙂