K otázce heretického papeže (3.)

Každý papež a všichni členové Církve si musejí připomínat moudrá nadčasová slova, která kostnický koncil (1414-1418) vyslovil o papeži jako prvním člověku v Církvi, který je vázán vírou a její integritu musí úzkostlivě zachovávat: „Protože římský papež vykonává mezi smrtelníky tak velikou moc, je správné, aby byl tím více vázán nevyvratitelnými pouty víry a obřady, jež je třeba zachovávat ve věci svátostí Církve. Aby v každém budoucím papeži plnost víry zářila jedinečným jasem od prvních okamžiků jeho úřadu, stanovujeme a nařizujeme, aby od nynějška každý, kdo bude zvolen papežem, vykonal veřejně toto vyznání a slib“ (39. zasedání od 9. října 1417 schválené papežem Martinem V.)

Na tomtéž zasedání kostnický koncil nařídil, že každý nově zvolený papež musí složit přísahu víry, a navrhnul následující formuli, z níž citujeme nejdůležitější pasáže:

Já, N., zvolený papežem, srdcem i ústy vyznávám všemohoucímu Bohu, že budu pevně věřit a zachovávat katolickou víru podle tradice apoštolů, všeobecných koncilů a dalších svatých otců. Zachovám tuto víru do posledního bodu nezměněnou a budu ji potvrzovat, hájit a hlásat až k smrti a k prolití krve, a rovněž budu každým způsobem následovat a zachovávat ritus svátostí katolické Církve, tak jak je předáván.“

Jak aktuální je tato papežská přísaha a jak naléhavé je uvádět ji do praxe, zejména v naší době! Papež není absolutní monarcha, který si může dělat, co se mu zlíbí, který může podle vlastního uvážení měnit nauku či liturgii. Bohužel v minulých staletích – v rozporu s dávnou apoštolskou tradicí – bylo chování papežů jako absolutních vládců či polobohů tak obecně přijímáno, že zformovalo teologické a duchovní názory převládající většiny biskupů a věřících, a to zejména mezi zbožnými lidmi. Skutečnost, že papež musí být v Církvi první, kdo má bránit novotám a příkladně poslouchat tradici víry i liturgie, byla ve svědomí biskupů i věřících někdy potlačena zbožným slepým akceptováním jistého druhu papežského absolutismu.

Papežská přísaha z Liber diurnus Romanorum Pontificum pokládala za hlavní povinnost a nejznamenitější vlastnost papeže neotřesitelnou věrnost tradici, kterou mu předali všichni jeho předchůdci: „Nihil de traditione, quod a probatissimis praedecessoribus meis servatum reperi, diminuere vel mutare, aut aliquam novitatem admittere; sed ferventer, ut vere eorum discipulus et sequipeda, totis viribus meis conatibusque tradita conservare ac venerari.“ („Neměnit nic na přijaté tradici a na tom, co přede mnou střežili moji bohumilí předchůdci, nic neumenšovat, neměnit, ani v tom nedovolovat žádné novoty; s vroucí láskou jako její věrný žák a následovník s úctou střežit předané dobro celou svou silou a s nejvyšším úsilím.“)

Tatáž papežská přísaha konkrétně jmenovala věrnost vůči lex credendi (zákonu víry) a lex orandi (zákonu modlitby). O lex credendi text přísahy říká: „Verae fidei rectitudinem, quam Christo autore tradente, per successores tuos atque discipulos, usque ad exiguitatem meam perlatam, in tua sancta Ecclesia reperi, totis conatibus meis, usque ad animam et sanguinem custodire, temporumque difficultates, cum tuo adjutorio, toleranter sufferre.“ („Slibuji zachovávat ze všech sil do úplného vyčerpání a až k smrti a k prolití krve správnost pravé víry, jejímž původcem je Kristus a která byla tvými následovníky a učedníky předána mně nehodnému a již nacházím v tvé Církvi. Rovněž slibuji snášet s tvou pomocí obtíže doby.“)

K lex orandi papežská přísaha uvádí: „Disciplinam et ritum Ecclesiae, sicut inveni, et a sanctis praecessoribus meis traditum reperi, illibatum custodire.“ („Slibuji zachovávat neporušenou disciplínu a liturgii Církve, jak jsem je nalezl a jak mi byly předány mými svatými předchůdci.“)

Za posledních sto let jsme zažili několik příkladů jistého papežského absolutismu v souvislosti se změnami v liturgické tradici Církve. Pokud jde o lex orandi, drastické změny provedli papežové Pius X., Pius XII. a Pavel VI., a v lex credendi papež František.

Pius X. se stal prvním papežem v dějinách latinské Církve, který provedl tak radikální reformu žaltáře (cursus psalmorum), že to vedlo k vytvoření nového posvátného oficia s novým rozdělením žalmů. Další byl Pius XII., který k liturgickému užívání schválil radikálně změněnou latinskou verzi tisíciletého libozvučného žaltáře Vulgáty. Nový latinský překlad, takzvaný „Piánský žaltář“, byl text uměle vytvořený akademiky a ve své umělosti se dal stěží vyslovit. Tento nový latinský překlad, přiléhavě kritizovaný rčením „accessit latinitas, recessit pietas“, potom celá Církev za pontifikátu papeže Jana XXIII. de facto odmítla. Papež Pius XII. také změnil liturgii Svatého týdne, tisíciletý liturgický poklad Církve, a částečně zavedl ex novo vymyšlené obřady. Bezprecedentní liturgické změny však provedl papež Pavel VI. revoluční reformou mešního ritu i obřadů všech ostatních svátostí, reformou tak radikální, jaké se žádný jiný papež před ním neodvážil.

Teologicky revoluční změnu provedl papež František, když schválil praxi některých místních církví připouštět ve výjimečných případech sexuálně aktivní cizoložníky (kteří spolu žijí v takzvaných „neregulérních svazcích“) ke svatému přijímání. I když tyto místní normy nepředstavují všeobecnou normu Církve, znamenají nicméně praktické popření božské pravdy o absolutní nerozlučitelnosti platného a dokonaného svátostného manželství. Další Františkova změna ve věroučných otázkách spočívá ve změně trvalé biblické nauky o legitimitě trestu smrti. Další doktrinální změnou je papežovo schválení věty v mezináboženském dokumentu z Abú Dhabí ze 4. února 2019, kde se uvádí, že různost náboženství odpovídá moudré Boží vůli stejně jako různost pohlaví a ras. Tato formulace sama o sobě vyžaduje, aby ji papež oficiálně uvedl na pravou míru, jinak evidentně odporuje prvnímu přikázání Desatera a jednoznačné a výslovné nauce našeho Pána Ježíše Krista, a tudíž je v rozporu s Božím Zjevením.

Jak působivá a podnětná je v porovnání s tím vším epizoda tradovaná ze života papeže Pia IX., který na žádost skupiny biskupů, aby provedl malou změnu v mešním kánonu (zavedení jména svatého Josefa) odpověděl: „To nemohu. Jsem jenom papež!“

Každý papež a všichni věřící, obzvlášť v naší době, by se měli neúnavně modlit tuto modlitbu Doma Prospera Gurangera, v níž chválí papeže svatého Lva II. za důraznou obranu integrity víry po krizi způsobené papežem Honoriem I.:

„Svatý Lve, povzbuzuj v každé době pastýře, jenž vládne Kristově Církvi, aby se vyhýbal temným mlhám, jež vydechuje země. Udržuj stále v srdcích věrného stádce onu mocnou modlitbu, kterou má za něho Církev neustále vysílat k Bohu (srov. Sk 12,5), aby Petra, i kdyby byl v řetězech v nejhlubší kobce, zasáhlo slunce spravedlnosti a on v jeho čistém paprsku jasně spatřil svou cestu. Pak bude mít světlo celé tělo Církve. Vždyť Ježíš řekl: ,Svítilnou tvého těla je oko. Je-li tedy tvé oko správné, celé tvé tělo bude mít světloʼ (Mt 6,22). Uvědomujeme si dokonaleji sílu Skály, na níž spočívá Církev. Víme, že ji pekelné brány nepřemohou (Mt 16,18). Vždyť úsilí duchů temnoty nebylo nikdy takové jako za této smutné krize papeže Honoria, již jsi ukončil, a jakkoli velká se jevila, nestala se jejich úspěchem, což by odporovalo Božímu zaslíbení. Neochvějná pomoc Ducha svatého je však zaručena učení Petrovu, nikoli mlčení Honoriovu a jeho podpoře hereze“ (The Liturgical Year, London 1900, sv. 12, s. 377 -378).

Extrémně vzácnou situaci heretického nebo poloheretického papeže je v konečném důsledku nutno přečkat a snášet ve světle víry v božskou podstatu a nezničitelnost Církve a úřadu nástupce sv. Petra. Papež svatý Lev Veliký tuto pravdu formuloval tak, že důstojnost svatého Petra v jeho nástupcích není zeslabena, ať jsou jakkoli nehodní: „Cuius dignitas etiam in indigno haerede non deficit“ (Serm. 3, 4).

Mohla by nastat opravdu nereálná situace papeže, který by se ve Vatikánu dopouštěl sexuálního zneužívání mladistvých či svých podřízených. Co by v takové situaci měla dělat Církev? Měla by tolerovat papeže-sexuálního predátora? Jak dlouho? Měl by za sexuální zneužívání mladistvých nebo podřízených ztratit papežský úřad ipso facto? V takové situaci by mohla vzniknout nová kanonická či teologická teorie, že je možné sesazení papeže a ztráta jeho úřadu za velmi vážné mravní zločiny (např. sexuální zneužívání mladistvých a podřízených). Takový názor by byl obdobou názoru, že je možné sesazení papeže a ztráta jeho úřadu za herezi, a ani on by bezpochyby neodpovídal trvalému mínění a praxi Církve.

Tolerovat heretického papeže jako kříž neznamená pasivitu ani schvalování jeho špatných činů. Je třeba činit všechno, co je možné, pro napravení této situace. Nést kříž heretického papeže v žádném případě neznamená souhlasit s jeho bludy, ani být pasivní. Právě tak lidé musejí jako kříž snášet například zločinný ateistický režim (kolik katolíků v takovém režimu žilo v Sovětském svazu a tuto situaci snášeli jako kříž v duchu pokání!), nebo rodiče kříž dospělého dítěte, které odpadlo od víry nebo žije nemorálně, nebo členové rodiny musejí nést kříž například otce-alkoholika. Rodiče nemohou „sesadit“ své chybující dítě, ani děti nemohou „sesadit“ chybujícího otce nebo ho přestat nazývat otcem.

Jistější cestu při nesesazení heretického papeže představuje více nadpřirozený pohled na Církev. Tento způsob se svými praktickými a konkrétními protiopatřeními v žádném případě neznamená pasivitu nebo spolupráci s papežovými omyly, nýbrž velmi aktivní věrnost a opravdový soucit s Církví, která v době heretického nebo poloheretického papeže prožívá svou Golgotu. Čím více papež šíří věroučné nejednoznačnosti, omyly či dokonce hereze, tím jasněji bude zářit čistá katolická víra maličkých v Církvi: víra nevinných dětí, víra řeholnic, zejména skrytých klenotů Církve, řeholních sester v klauzuře; víra ctnostných hrdinských laiků ze všech sociálních prostředí, víra jednotlivých kněží a biskupů. Tento čistý plamen katolické víry, často živený oběťmi a skutky pokání, bude zářit jasněji než zbabělost, nevěra, duchovní rigidnost a zaslepenost heretického papeže.

Církev má tak božskou povahu, že po omezenou dobu může existovat a žít navzdory vládě heretického papeže, právě proto, že papež není synonymum pro Církev, ani s ní není identický. Církev má tak božskou povahu, že ji nezničí ani heretický papež, třebaže jejímu životu těžce škodí. Jeho činnost má přesto jen omezené trvání. Víra celé Církve je větší a silnější než omyly papeže-heretika a ani on ji nemůže porazit. Trvalost celé Církve je větší a pevnější než relativně krátkodobá katastrofa heretického papeže. Skutečnou Skálou, na níž spočívá nezničitelnost víry a svatosti Církve, je sám Kristus. Papež je jen jeho nástrojem, tak jako je každý kněz či biskup jen nástrojem Krista Nejvyššího Velekněze.

Věroučné a mravní zdraví Církve nezávisí výlučně na papeži, neboť je na základě Božího zákona v mimořádných situacích heretického papeže zaručeno věrným učením biskupů a nakonec i věrností věřících laiků jako celku, jak dostatečně prokázal blahoslavený John Henry Newman a dějiny. Věroučné a mravní zdraví Církve v zásadě nezávisí na relativně krátkodobých věroučných omylech jediného papeže až natolik, aby byl v důsledku toho papežský stolec uprázdněn. Tak jako Církev může vydržet určitou dobu bez papeže, jak se v dějinách stávalo i na několik let, je svým božským zřízením natolik silná, že může krátkodobě vydržet i za heretického papeže.

Akt sesazení papeže kvůli herezi nebo prohlášení papežského stolce za uprázdněný ztrátou papežského úřadu heretického papeže ipso facto by byl v životě Církve revoluční novinkou vzhledem k vysoce důležité otázce zřízení a života Církve. V tak delikátní záležitosti – i kdyby šlo jen o praktickou věc, a nikoli o záležitost přísně vzato věroučnou – je třeba se držet jistější cesty (via tutior) trvalého chápání Církve. Třebaže papeže Honoria I. za herezi exkomunikovaly tři ekumenické koncily ze sebou (Třetí konstantinopolský v roce 681, Druhý nikájský v roce 787 a Čtvrtý konstantinopolský v roce 870) i papež svatý Lev II. v roce 682, neprohlásili ani implicitně, že Honorius I. kvůli herezi ztratil papežský úřad ipso facto. Ve skutečnosti byl pontifikát Honoria I. pokládán za platný i poté, co v listech patriarchovi Sergiovi v roce 634 podporoval herezi (vládl další čtyři roky až do roku 638).

Vodítkem při nakládání s vysoce delikátním a vzácným problémem heretického papeže by měla být zásada vyslovená papežem svatým Štěpánem I. (+ 257), byť v odlišném kontextu: „Nihil innovetur, nisi quod traditum est,“ tj., „ať se nezavádí nic nového, než co bylo předáno“.

+Athanasius Schneider, pomocný biskup v Astaně

Překlad Lucie Cekotová

Ostatní části: I. díl, II. díl

Zdroj:

https://rorate-caeli.blogspot.com/2019/03/important-guest-op-ed-bishop-schneider.html

21 Responses to K otázce heretického papeže (3.)

  1. eva m. napsal:

    Neviem, na čo chcel pán biskup S. týmto listom poukázať? Je to zmes akýchsi opatrných slov, ktoré vlastne v konečnom dôsledku nič nevyriešili. Len: vydržať a byť ticho, ticho znášať urážky nášho Pána, pretože ja ako laik, kresťan niekde v paneláku na Slovensku mám dva prostriedky, ktorými môžem problém „pápeža“-heretika riešiť:

    1. je modlitba, za ktorý dar Pánovi ďakujem, pretože je to veľký dar:
    modlím sa za milosť zotrvania v tejto najťažšej kríze Cirkvi za jej 2000-ročné trvanie, kedy sa na jej čelo dostal NEPRIATEĽ Cirkvi a nášho svätého náboženstva a tiež sa môžem modliť za tie miliony bratov a sestier – kresťanov, ktorí nasledujú jeho zhubné učenie.

    Avšak náš Pán nás predsa jasne učí hlásať pravdu, žiť pravdu, a v tejto pravde aj zomrieť, je to pravda Evanjelia.

    Evanjelium nie je predsa ani nasládlé ani : „ani ryba-ani rak“.
    Evanjelium nie je evanjeliom tolerancie, klaňania sa falošným bohom, a hľadania spoločného dialógu s nepriateľmi Matky Cirkvi.
    Evanjelium je radikálne, tak ako bol radikálny náš Pán: A kto by hlásal inú náuku, akú sme vám hlásali, nech je prekliaty.

    Znova sa teda pýtam: čo s tým množstvom kresťanov, ktorý sú týmto /z Božieho dopustenia / „pontifikátom“ stále viac sťahovaní na scestie? Ktorí nerozoznávajú, nakoľko boli roky vedení až k chorobnej poslušnosti voči človeku – pápežovi?
    Treba však poslúchať viac Boha ako ľudí.

    Cirkev je v takomto úbohom stave nielen preto, že na pápežskom stolci sedí falošný prorok, ale aj preto, lebo tí, čo by mali hovoriť /kardináli, biskupi, kňazi/ sú ticho. Pretože práve oni majú ako jediní možnosť protestovať, neustále sa ozývať, niečo poriešiť, a hlavne musia viesť zverený ľud úzkou cestou ku spáse. A keď sa aj ozve nejaká tá lastovička /až na výnimky, veľmi si vážim msg. Vigano/ je to len zmes nič nevraviacich omáčok, ktoré v konečnom dôsledku neriešia problém.

    Znova preto prosím nášho Pána:
    Pane, prosím, vzbuď Cirkvi svätého a verného kňaza, či laika, ktorý bude viesť Tvoj ľud k Tebe.

    • Chamurappi napsal:

      Naprosto souhlasím. Přednější než jakýkoliv člověk je Bůh. I kdyby byl Bergoglio papež jeho slovo nemá větší váhu než slovo Boží. Ale protože Bergoglio papežem není, leda falešným, namísto poslušnosti se mu musí dostat náležité odpovědi:
      Lžifrantišku Nebudeme poslouchat vaše urážky víry, vaše podlézání vyznavačům satana, jímž jsou muslimové, judaisti, hinduisti a další, kterým vy se klaníte a líbáte jim nohy, namísto, abyste jim ukazoval krásu pravé víry a krásu Boha, Vykupitele a Spasitele. Ale protože jste Lhář ve službách lži, chápeme, že nemůžete jinak než lhát. Proto vás napomínáme, vyzýváme k obrácení a pokud setrváte ve svých bludech a lžích, prohlašujeme vás za odpadlého heretika a zbavujeme vás úřadu, který si usurpujete.
      Podepsáni: čeští a moravští biskupové :-)

    • Jiří Burget napsal:

      Paní Evo, plně s Vámi souhlasím.

      Podle textu může papež být heretikem, smilníkem, ateistou, komunistou… čímkoli. A my máme jen v křesťanské trpělivost nést tento kříž? Promiňte, toto má být církev Kristova? Tento velký organizovaný bordel, kde když řeknete nahlas, jako arcibiskup Vigano, kým ty špičky jsou, musíte se skrývat v obavách o svůj život?

      Ne, došlo to příliš daleko. Problémem není jen papež. Absolutně ne jen on. Ale vše, co jej na tento vrchol přivedlo. Celá nová církev Druhého vatikánského koncilu – experiment, o kterém Benedikt XVI. nedávno napsal, že selhal. Selhal totálně! A jinak tomu být ani nemohlo. Protože takto to bylo plánováno. Zničit katolickou Církev, odstranit ji z cesty.
      A toto je výsledek. Takto to bylo plánováno a realizováno. Ale to Vám biskup S. neřekne.

      „Čím více papež šíří věroučné nejednoznačnosti, omyly či dokonce hereze, tím jasněji bude zářit čistá katolická víra maličkých v Církvi: víra nevinných dětí, víra řeholnic…“

      Kde prosím vás, kde! Kde jsou ti maličcí?
      Kde ta čistá katolická víra?

      „Tolerovat heretického papeže…“ Prosím vás!

      http://rexcz.blogspot.com/2019/05/krestanska-laska-liberalismus-1884.html

      Protože v naší době je tak málo skutečných zarputilců v lásce k Bohu, je tedy také málo nekompromisních lidí v řádu křesťanské lásky.
      Liberální láska je blahosklonná, láskyplná, dokonce i něžná na pohled, ale ve skutečnosti zásadně pohrdá pravým dobrem lidí, nejvyššími zájmy pravdy a [nakonec i] Bohem. Je to lidská sebeláska, uzurpování si trůnu Nejvyššího a dožadování se té úcty, která patří pouze Bohu.

      • MIVAS napsal:

        Problém biskupů i kněží je však až příliš často v tom, že nejen, že nejsou horliví obránci Božího slova ze slabosti a ustrašenosti, ale, bohužel, až příliš často také pro svoji neschopnost intelektuální. Mnozí z nich už při vstupu do semináře, se viděli jako ti, kteří vystoupí až do sedmého nebe a nebude je to nic stát. Mnohdy stačí chvilka promluv s některými z nich s tím, že zmíníte např. poselství Panny Marie ve Fatimě, Garabandalu apod. o Konci časů a zjistíte, že nemají ani ponětí, o co jde. Neznají vůbec nic ve spojení s Koncem časů, o kterých Panna Maria i Pán Ježíš hovoří a jsou jako malé děti, nic nechápou, ničemu nerozumí. To je zednářská Alta Vendita naživo. Vypláchnuté mozky a sladce spící. To je, bohužel, až příliš častá realita našich kněží. Nemluvím naplano, vím to z vlastní zkušenosti. Je jen málo kněžích, kteří znají a jsou skutečnou solí země.

    • Januar napsal:

      Už jsou dávno vzbuzení, jen je poslouchat.

  2. MIVAS napsal:

    Mat 5 37 Ať je tedy vaše slovo Ano, ano a Ne, ne. Co je nad to, je od zlého.
    Takto by mělo znít slovo všech, kteří ctí slovo Boží nad lidské, navíc od evidentního heretika. Ne chodit jako kolem horké kaše. Jinak je to politická/církevní korektnost, nehodná služebníků Božích. Neplní si základní úkol daný Kristem: Hledat pravdu, žít pravdu, hlásat pravdu a bránit pravdu i za cenu prolití krve. Takoví jsou těmi, kteří zakopali svoji hřivnu a spolčili se s Božím protivníkem. Lze snad něco takového omlouvat? Ten, kdo to omlouvá a zastává se něčeho tak hrozného, se dopouští stejné hereze a po právu na něj dopadne stejný rozsudek Boží. Nakonec to pro laika vypadá, jakoby si nebyli vůbec jisti.
    Bázlivci a slaboši, jsou to, kteří jakmile o něco vážného jde a mají se otevřeně projevit, hned selžou.

  3. Tomáš W napsal:

    Mám obavu, že při takovém teoretizování papež dřív zemře, než bude sesazen…

  4. Nejasnost napsal:

    S tím otcem: mohou občané svrhnout katolického absolutistického krále, korunovaného papežem, jestliže prodá desetinu obyvatel do otroctví, nebo kanibalům do buřtů? Mohou svrhnout takového, který dovolí potrat nebo znesvětí svátost oltářní? Je horší první, nebo druhé? Odpovězte prosím na všechny tři otázky odděleně (zdůvodněné klidně zvlášť).

  5. Křesťan napsal:

    Drazí bratři a sestry v Kristu!

    “Extrémně vzácnou situaci heretického nebo poloheretického papeže je v konečném důsledku nutno přečkat a snášet ve světle víry v božskou podstatu a nezničitelnost Církve a úřadu nástupce sv. Petra.“ – “Jak mohu přečkat ve světle víry heretického papeže, když mi takovýto papež světlo víry nepředává a většina ostatních k tomu převážně mlčí? Asi jsem hloupý, ale to nějak nechápu.“

    Z článků autora začínám mít pocit, ale nechci vytvářet falešné paranoidní konspirační hypotézy, že nejde až tak o teologický rozbor možnosti sesazení papeže nebo o rozbor postojů vůči heretickému papeži, jako spíše o to, udržet ho ve funkci za každou cenu a jakýmkoliv snahám či jen myšlenkám na jeho sesazení vehementně bránit, jakož i nepodporovat snahy upozornit heretického papeže na jeho omyly.

    “Čím více papež šíří věroučné nejednoznačnosti, omyly či dokonce hereze, tím jasněji bude zářit čistá katolická víra maličkých v Církvi: víra nevinných dětí, víra řeholnic, zejména skrytých klenotů Církve, řeholních sester v klauzuře; víra ctnostných hrdinských laiků ze všech sociálních prostředí, víra jednotlivých kněží a biskupů. Tento čistý plamen katolické víry, často živený oběťmi a skutky pokání, bude zářit jasněji než zbabělost, nevěra, duchovní rigidnost a zaslepenost heretického papeže.“ – “Zde mi autor přijde jako idealista nebo alibista. Kde jsou ti všichni o kterých autor píše? Vždyť omylům, jak papežovým tak i jiným, je propadlá obrovská část kléru i laiků, a ti, co nejsou propadlí, nejsou slyšet nebo jsou dokonce umlčováni, ignorováni. “

    “Církev má tak božskou povahu, že po omezenou dobu může existovat a žít navzdory vládě heretického papeže, právě proto, že papež není synonymum pro Církev, ani s ní není identický. Církev má tak božskou povahu, že ji nezničí ani heretický papež, třebaže jejímu životu těžce škodí.“ – Ale může zničit duše mnohých věřících. Na to autor nevzpomene?? Je to jen další výmluva založená na Ježíšově výroku, že Církev brány pekelné nepřemohou. Tímto výrokem se mnozí chlácholí a proto proti evidentním průšvihům v Církvi nic nedělají, vidí jen Církev jako nezničitelný celek, ale už nevidí její zničitelné jednotlivce.“

    “Vodítkem při nakládání s vysoce delikátním a vzácným problémem heretického papeže by měla být zásada vyslovená papežem svatým Štěpánem I. (+ 257), byť v odlišném kontextu: „Nihil innovetur, nisi quod traditum est,“ tj., „ať se nezavádí nic nového, než co bylo předáno“. – Jenže heretický papež právě zavádí mnohé nové a to není revoluční?

    Ano, snášet a být ticho, o to autorovi jde. Autor v podstatě říká, že se máme jen modlit, konat skutky víry, ale nic neříkat, nic víc nedělat, ale jak se mohou katolíci modlit za heretického papeže, když ani neví, že je heretický, protože jim to nikdo neřekne, když se mají všichni jen modlit, ale nic neříkat?? Autor článků se svými argumenty jen neustále dokola točí v bludném nesmyslném kruhu!

    Pokud si dobře pamatuji, tak:
    1, Jistý člen iluminátského řádu řekl na smrtelné posteli spisovateli Henry Makowovi, že Vatikán je prolezlý satanisty skrz naskrz.
    2, Již v Pánu zesnulý vatikánský exorcista Gabriel Amorth prohlásil, že ve vatikánské kurii jsou satanisté.
    3, Panna Maria v jenom svém zjevení (nevím však které, možná Fatima) předpověděla, že satan pronikne až na nejvyšší místa Církve a papež mu bude dělat poslíčka.
    Již nějakou dobu si pohrávám s hypotézou, že papež F1 hlásá tyto závadné výroky a nereaguje na připomínky a napomenutí proto, že je k tomu nucen nějakou satansko-zednářskou klikou ve Vatikánu, třeba i pod pohrůžkou různých forem perzekuce katolíků zejména v Evropě a Americe.

    Děkuji.
    Bůh žehnej!

    • MIVAS napsal:

      Především je třeba si uvědomit, že skrze poselství posledního proroka, Marie Božího Milosrdenství z Irska, nám dal Bůh jasně najevo, že příští „papež“ po Benediktovi, který odstoupí, nebude Bohem za papeže přijat. Přečtěte si to. Tyto texty jsou důkazem pravdivosti poselství MBM, protože papež Benedikt skutečně odstoupil a byl nekanonicky „zvolen“, rozuměj zednářsko satanskými / iluminátskými silami vybrán antikristův (Barack Obama – hebrejsky Blesk z nebe) spolupracovník Bergoglio. On nebyl a není ve vleku satanských sil, ale naopak jejich představitelem. O zednářství a satanismu si přečtěte něco třeba i na lumendelumine.cz. Autor textů italský kněz Luigi Villa. Např. kard. Casaroli byl hlavou čtyř nebo pěti temných lóží ve Vatikánu a měli tam i svoji kapli, kde sloužili černé mše. Čtěte – Luigi Villa.

    • MIVAS napsal:

      Ještě na upřesnění doplním, že Bergoglio je onen biblický Falešný prorok, který skončí spolu s Antikristem v jezeře hořící síry a spolu s nimi, pochopitelně i jejich přisluhovači a slaboši, kteří se jim poddají a odpadnou od Boha. Otázkou je, zda jedním z nich nebude i řada vlažných a uspávajících pseudo služebníků Božích. Problém s nimi ale spočívá i v tom, že jsou nejen bázlivci a slaboši, ale velmi často i dost hloupí na to, aby dokázali prohlédnout, že už neslouží Bohu, ale jeho a našemu protivníku – Satanovi.

    • Dr. radomír Malý napsal:

      Ad Křesťan i jiní: Problém je totiž v tom, že církevní zákony neumožňují ze strany biskupů, ani dokonce kardinálů sesazení papeže – a to z jakéhokoliv důvodu. Jak uvádí biskup mons. Schneider, byly o tom různé názory teologů na téma jednání v takovém případě, ale výslovně sesadit papeže – toto práv nemá ani koncil. Jediné, co mohou kardinálové a poté biskupové dělat, je veřejně prohlásit, že tento papež hládá bludy a proto v této věci jej nelze poslechnout, případně že ztrácí svoji papežskou moc kvůli apostazui nebo herezi, ale není v jejich gesci toto provést mocensky. Jenže toto drtivá většina hodnostářů neudělá, nebudu rozebírat, proč, víme to všichni. Kardinál Burke, biskup Schneider etc. jsou výjimkou. Pro nás z toho vyplývá následující: hlásat pravou nauku a veřejně odmítat Bergogliovy bludy, říkat jasně, že toto není ve shodě s naukou Církve, nic jiného nám nezbývá. A modlit se. Takže bych radil dále o tom nespekulovat a konat podle těchto dvou zásad.

      • Chamurappi napsal:

        Krome toho se muzeme ba musime od heretickeho lzipapeze distancovat a neuznavat jeho pravomoc nad cirkvi a hlavne nad sebou. Tento lzipapez nema nad nami katoliky zadna prava, je to lhar ktery deformuje verouku a jako takovy je proklet Bohem viz Evangelia.

  6. Dotaz napsal:

    K tomu otci opilci: Mají občané právo svrhnout papežem korunovaného krále, který zabil desetinu obyvatel své země? A když znesvětí svátost oltářní? Co z toho je horší? Odpovězte prosím na každou otázku zvlášť, když byste se rozhodli odpovědět. Nemíním jako urážku ani útok na Vaši víru, zajímá mne jen vaše mínění.

    • Odpověď napsal:

      Občané nemají právo kohokoliv svrhávat. Všechny nedostatky moderní doby vznikly v důsledku toho, že občané berou zákon do „svých“ rukou, ve skutečnosti jsou nastrčeni nějakými manipuláry. Středověk zhavaroval právě na tom, kdo tedy má právo svrhnout zločinného vládce, pomazaného od Církve, potomka vládnoucího rodu? Vinni jsou vysocí církevní hodnostáři, kteří jednali tak, že panovník z Boží milosti to má na doživotí. Nemá. Takový zločinný panovník, instalovaný z Boží milosti MĚL a má být deinstalován právě tak, jak byl instalován. Tzv. Církví bylo hlásáno, že to má doživotně. Nemá. Měl být deinstalován tak, jak byl instalován, i když třeba dědičně. Takže ve skutečnosti tzv. Církev touto svou politikou a v podstatě i mylnou naukou ZAPŘÍČINILA nástup, vpád, novověku, zhroucení středověku, t. j. to, že občané brali zákon do „svých“ rukou v „Církví“ neřešené tragické, neudržitelné situaci. A je jisté, že to je v průběhu dějin největší chyba tzv. Církev. Církev, která je sice svatá a neomylná, ale ve svých i nejvyšších hodnostářích např. v této prakticky nejzávažnější věci, omylná.

    • Martin Šmrha napsal:

      Mohou ho svrhnout, ba dokonce mají. Některé vladaře totiž Bůh sesílá za odměnu, jiné trpí a další sesílá za trest. Pokud je tedy vladař tyran, může být svržen, pokud to opravdu přinese zlepšení situace.
      Ad Svátost oltářní. Ne, ale má být volán k odpovědnosti a činit pokání.
      Co z toho je tedy horší? O tento problém se vedou spory dosud. Pravdou ale je, že největším přikázáním je milovat svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Přikázání milovat bližního svého jako sebe sama je až po něm.

    • Martin Šmrha napsal:

      Ptát se co z toho je horší je jako řešit otázku: Je lepší poprava pistolí nebo puškou?

  7. Pan Contras napsal:

    Zvrhlé panovníky mohl sesadit papež a zpravidla pak jejich faktické setrvávání na trůnu řešil interdiktem. A papežem sesazenému tyranu je pak možno po řádném procesu nechat useknout hlavu.

    • Správně napsal:

      Správně díte, pane Contrasi: Jest totiž rozdíl mezi zločinným knězem, biskupem a zločinným třeba dědičným, třeba pomazaným panovníkem – první mají charakter a může je soudit a pak i trestat toliko Církev (ne jako Husa, kterého trestala světská ruka), druzí, Církví odsouzení mají být trestáni světsky. To vše k radosti a potěše Božího lidu, který vida spravedlnost, není ponoukán k demonstracím a násilnostem – naopak jehož pravá víra se těmito tresty požehnaně posiluje a očišťuje.

  8. Juraj napsal:

    Ad Eva m.
    Obzvlast ma zaujal zaver Vaseho prispevku
    citujem:“Pane, prosim,vzbud Cirkvi svateho a verneho knaza,ci laika,ktory bude viest Tvoj lud k Tebe“
    Pokial ste nebola zatial oboznamena s proroctvom Anny Marie Taigi vrelo odporucam.Obsah tohoto proroctva
    pojednava o poslednych casoch pricom sa
    dotyka aj osoby papeza.Tento papez za dramatickych okolnosti,ktore neboli od pociatku sveta bude určený cez sv.Petra
    a Pavla (vybrany Panom Bohom).
    Myslím,ze by tymto bola dokonale vypocuta
    Vasa prosba.
    Je len otazkou ako este dlho potrva temno
    v Cirkvi.Osobne mam za to ze dianie obnovy je Predo dvermi.

  9. Juraj napsal:

    K Ad Eva m.
    Prosím schvalovatela prispevku Juraj
    z 18.5.2019 (22,24)aby pokud mozno doplnil titl. Anny Marie Taigi.tj.
    BLAHOSLAVENA.Omluvam sa renolz!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *