Raduj se, Maria Panno: všechny bludy jsi zničila samojediná na celém světě.“ Toto je modlitba Církve, jak ji uvádí P. Konrád Kubeš SJ ve svém úžasném díle „Ve šlépějích Neposkvrněné“. Proč Církev dala Matce Boží mimo jiné právě titul „přemožitelka bludů“, který tolik zdůrazňovali především sv. Ludvík Grignion z Montfortu a sv. Alfons z Liguori? Na tuto otázku nepřímo odpovídá v nedávném eseji zveřejněném na webu www.katholisches.info známý historik a statečný obhájce katolické víry Roberto de Mattei: Panna Maria totiž jako jediná jak před ukřižováním Spasitele, tak i po něm, neztratila víru a nepropadla herezím. Všichni ostatní, tj. apoštolé, učedníci i zbožné ženy doprovázející Pána, ano.

Zní to tvrdě, ale apoštolé se k tomu sami pokorně přiznávají, jak ukazují evangelia. Kristus jim mnohokrát říkal, že bude ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých. Nevěřili, brali to nejspíš jako jednu z jeho tajuplných řečnických nadsázek. Nebyli ochotni toto přijmout, protože jejich nitro plně ovládala falešná, heretická představa politického Mesiáše, vytvořená židovskými nacionalisty. Mesiáše, který zázračně zlikviduje římskou nadvládu s jejími velekněžskými kolaboranty a nastolí celosvětovou izraelskou říši. Oni, apoštolé, v ní budou předními potentáty s mocí, bohatstvím a vlivem. Matka Zebedeových synů, prosící Pána, aby je ustanovil po své pravici a levici, je nejjasnějším důkazem takové představy (Mat 20,20-3; Mar 10, 35-40). Kristus ukřižovaný by tomuto ideálu protiřečil – a Kristus zmrtvýchvstalý? To už je něco mimo realitu tohoto života, mimo moc, bohatství a vliv – a o tyto hodnoty jim přece šlo.

Když jejich Pána a Mistra ukřižovali, zbaběle se rozprchli, Petr ho zapřel. Propadli deziluzi a zoufalství, jak to vyjádřili učedníci putující do Emauz: „My jsme doufali, že On má vykoupit izraelský národ…“ (Luk 24,21). My jsme doufali, ale naše naděje se totálně zhroutila, On je mrtev. Jediný Jan stál s Pannou Marií pod křížem, ale ani on v té chvíli nevěřil. Sám se přiznává ve svém evangeliu, že uvěřil až poté, co v neděli ráno přiběhl ke hrobu, vstoupil dovnitř a uviděl tam ležet pruhy plátna (Jan 20,8).

Nevěřily ani zbožné ženy, bezpochyby nejkladnější postavy velikonočního dramatu. I když jejich sen o mesiášské říši pod Ježíšovou vládou se rozsypal jako domeček z karet, nepřestaly si Pána vážit a ctít ho jako velkého proroka, jako duchovní a mravní autoritu, mnohé mu byly též vděčné za uzdravení, vyhnání zlých duchů, nebo v případě Lazara i za opětné uvedení milované osoby ze smrti do pozemského života. Nezapomněly na něho a chtěly jej důstojně pohřbít, proto v neděli ráno spěchaly ke hrobu, aby dokončily všechny záležitosti spojené s pomazáním nebožtíka aj. Zpočátku ale také nevěřily v jeho Zmrtvýchvstání, které sám předpověděl, jak svědčí scéna, kdy Maria Magdaléna se ptá domnělého zahradníka, kam odnesl Ježíšovo tělo (Jan 20,11-18).

Jediná Matka Boží věřila. Důkaz? Nikde v evangeliích nenajdeme zmínku, že šla spolu s ostatními ženami v neděli ráno ke hrobu, aby pomohla s pohřebními pracemi. Takové jednání je těžko srozumitelné u matky, jež ztratí syna za tak dramatických okolností, nota bene když sama na Kalvárii vnitřně spoluprožívala jeho bolestnou a strašlivou smrt (Jan 19,25-7). Jediným vysvětlením je, že to pokládala za zbytečné, neboť skálopevně věřila jeho slovům o Zmrtvýchvstání. Posvátná Tradice, druhý pramen Božího Zjevení na stejné úrovni s Písmem sv., říká, že Pán se po svém Vzkříšení nejprve ukázal právě své Neposkvrněné Matce. Církev, zejména na východě, takto věřila už od počátku, jak dokládá ve své práci „Maria, nedostižná Panna a svatá Bohorodička“ v 16. století církevní učitel sv. Petr Canisius citacemi církevních otců a spisovatelů již od 3. století. Matka Boží toto též sdělila ve 14. století při svém zjevení sv. Brigitě Švédské.

Lze říci, že Panna Maria také vydatně přispěla po Pánově vzkříšení ke korekci heterodoxních názorů apoštolů. Ti sice, když jeho Zmrtvýchvstání se stalo nepopíratelnou realitou, neboť hrob byl prázdný a On samotný se jim i dalším lidem zjevoval, uvěřili a dali najevo svou radost, nicméně svých falešných mesiášských představ se nevzdali. Písmo sv. nám to naznačuje. V Jeruzalémě poté, co se jim dvakrát zjevil, byli nadšení. Když ale odešli do Galileje, patrně upadli do rozpaků a nevěděli, co dál. Petr nachází řešení v návratu ke svému (i jejich) původnímu povolání, když říká: „Jdu lovit ryby….“ (Jan 21,1-14). Je z toho cítit jakési zklamání apoštolů, které rozehnal teprve sám Ježíš, jenž se jim na břehu Galilejského jezera opět zjevil.

O jaké zklamání se mohlo jednat? Vžijme se na chvíli do jejich psychiky a myšlenkového světa. Jejich idea politického Mesiáše, která s ukřižováním Mistra se ukázala být mrtvá, po Vzkříšení Pána znovu ožila. Doklady pro to v Písmu nemáme, ale logicky si můžeme představit, že už byli celé nažhavení, až jim Spasitel řekne: „Vemte si meče a nože a hrrr na Piláta a Kaifáše!“ Jenže On nic, místo toho je posílá pryč z Jeruzaléma, do Galileje. Nejspíš právě proto čteme v závěru Matoušova evangelia, že při Kristově zjevení na jedné hoře v Galileji „někteří pochybovali…“ (Mat 28,17). Klademe si otázku, proč. Setkali se přece osobně s Pánem vzkříšeným, viděli i prázdný hrob. Ale On se zjevně vyhýbal tomu, aby naplnil jejich očekávání: dobýt hrad Antonia a zmocnit se jeruzalémského chrámu. Vede je do Galileje, aby jim připomenul, odkud je povolal a kde to všechno začalo. Ne, to přece nemůže být ten pravý Mesiáš, kdo ví, jak to s tím jeho Vzkříšením bylo, mohlo se jednat o nějaké pochybné čáry…

Pak ale přicházejí na jeho pokyn znovu do Jeruzaléma, kde se má s nimi před Nanebevstoupením rozloučit. A oni se ho ptají: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro izraelský národ?“ (Sk 1,6). Není to politováníhodné? Pán se jim čtyřicet dní zjevuje, aby jim ukázal, že jeho království je něčím úplně jiným než pozemská sláva nějakého vladaře a dobyvatele světa, a oni znovu s tím začínají, nemíní se této bludné myšlenky vzdát. Proto tak naléhavě potřebovali Ducha Svatého, proto Kristus tak důrazně hovořil o nezbytnosti jeho seslání na ně. Aby je osvítil a poučil, aby jim ukázal jejich omyl a uvedl je do Pravdy. Oni Ducha přijali, pochopili a stali se neohroženými hlasateli Ježíše Krista, jediného Spasitele a Vykupitele. Toto své odhodlání zpečetili krví, kterou prolili pro Spasitele a jeho autentickou nauku.

Panna Maria byla po odchodu Pána do nebe s nimi (Sk 1,14). Ona, která zejména v kritické době jeho ukřižování jediná měla správnou víru, je připravila, aby byli schopni vzdát se svých heterodoxních postojů a přijmout Ducha Svatého. Přemohla jejich bludy, proto jí právem přísluší titul „přemožitelka herezí“. Hlasatelé pravé nauky se vždycky, když bojovali proti bludům, obraceli k Panně Marii.

A jak dnes?

Měsíc květen s májovými pobožnostmi je pro tradiční katolíky vhodnou příležitostí, aby si tuto skutečnost připomenuli. Že tento mariánský měsíc spadá do velikonoční doby, není náhodou – a pro nás je to výzva. Tak jako Panna Maria tenkrát prokázala svou správnou víru ve Zmrtvýchvstání, pomohla zkorigovat mylné názory apoštolů o politickém Mesiáši a připravila je k naplnění Duchem Svatým, tak i dnes věrným katolíkům ukazuje cestu a otevírá jejich nitro pro příchod Ducha Svatého. Ona nás varuje před heterodoxní vírou v politického Mesiáše, která má tentýž obsah jako tenkrát, i když jinou, záludnější formu.

Apoštolé a jejich současníci si mysleli, že Mesiáš musí používat politických metod tohoto světa: dobyvačných válek, nadvlády jednoho (vyvoleného) národa nad druhými, loupení majetku skutečných i domnělých nepřátel, získávání si přízně davu lživými sliby a rezignací na morální principy….. tomu se musí přizpůsobit i náboženství. Panna Maria však říká své kategorické „ne“, tak jako to říká sám Spasitel. Katolické náboženství, zjevená pravda, se nesmí přizpůsobit požadavkům tohoto světa, odcizeného Kristu. Nelze po Pánu vyžadovat, aby akceptoval při realizaci svého nadpřirozeného království, které „není z tohoto světa“ (Jan 18,36), ty metody uplatňování moci, jež užívají světští vladaři. To by znamenalo podřízenost Krista a jeho mystického Těla, Církve, světské společnosti a její ideologii.

Tady ale vězí zásadní chyba! Právě naopak, politikové a státníci musí přijmout nadvládu Krista Krále nad svojí mocí, tudíž i s jeho věroučnými a mravními principy, jak stanoví s odvoláním na starší dokumenty papež Pius XI. r. 1925 ve své encyklice „Quas Primas“. Je tedy herezí myslet si, že o otázkách potratů, homosexuálních svazků, pornografie, sexuální výchovy na školách, eutanázie, změny pohlaví a vůbec o principech víry a mravů lze „demokraticky“ hlasovat. Nikoliv, toto je blud na stejné úrovni s bludem apoštolů o politickém Mesiáši, jenž dle jejich představ měl používat bez ohledu na etické zásady metody tohoto světa. Podřízenost světských nositelů moci Kristu Králi znamená právě toto: respektování mravního řádu, který hájí a hlásá Katolická církev, jediná pravá, která má poslání zvěstovat až do konce světa lidem Boží pravdu.

Apoštolé měli utkvělou představu falešného Mesiáše válečníka, dnešní vyznavači teologie osvobození podléhají témuž nesmyslu, když dělají rovnítko mezi křesťanstvím a marxismem, malují Krista jako revolucionáře s kulometem, chtějí pozvednout ke cti oltáře levičácké teroristy v pseudomarxistickém hávu (Angeleli v Argentině) apod. Kristovi současníci se domnívali na základě pokřivené nauky farizeů, že platné manželství lze v určitých situacích rozvést s možností znovu se oženit nebo vdát, Pán ale, stejně i Panna Maria, řekli tenkrát a říkají i dnes absolutně „ne“. Dnešní neomodernisté uvnitř Církve by chtěli opět Mesiáše podle svých představ: milosrdného bez spravedlnosti, jenž by omlouval každý hřích a nikoho neposlal do pekla. Omyl, blud! Církev by měla dle představ mnoha teologů i hierarchů slevit ze svého kategorického nároku na pravdu, ta je přece relativní…. opět heterodoxní omyl, představa politického mesiášství, jako by Církev, mystické Tělo Spasitele, se musela přizpůsobit novověkým filozofiím a ideologiím s jejich protikřesťanskou orientací a odmítáním Božích nároků.

Hereze politického mesiášství, nesoucí v sobě požadavek „přizpůsobení se“ metodám nemorálního myšlení, chtění a jednání, které praktikoval tehdejší svět, provázela apoštoly ve větší nebo menší míře až do seslání Ducha Svatého. Díky jemu se od nich osvobodili. Díky jemu a přesvaté Matce – přemožitelce všech herezí! Prosme ji zejména v tomto měsíci, který je jí zasvěcen, aby přemohla a potlačila podobné – a ještě mnohem horší – bludy, jež se šíří v současné Církvi, nahlodané rozmělněním a často i přímým popíráním těch nejzákladnějších pravd. Maria Panno, která jsi přemohla všechny hereze, prosíme Tě, zachraň svou Církev, a vypros jí opravdové věrné pastýře, kteří budou hlásat Kristovu pravdu a pravou nauku! Amen.

PhDr. Radomír Malý