Organizace Jsme fér, bojující za redefinici manželství v Česku, má na svém webu seznam osobností, které její kampaň podporují. Jednou z nich je bývalá tenistka Martina Navrátilová. „Byla bych moc ráda, kdyby ta moje rodná země, kterou mám tak ráda, rozhodla, že taky uznají moji lásku s Julií,“ říká v propagačním videu.

Video bylo zveřejněno loni v létě, tedy několik měsíců předtím, než se Navrátilová dostala do zpráv kvůli obvinění z transfobie. Navrátilová je označována za aktivistku za práva gayů a žije v partnerském vztahu s ženou, jak tedy obvinění vzniklo? Jednoduše – Navrátilová kritizovala, že proti ženám soutěží transgenderoví sportovci: „Nestačí se jenom prohlásit za ženu, abyste mohli soutěžit se ženami. Musí být nějaké standardy, a když někdo má penis a závodí jako žena, takový standard by nesplňoval.“ Ani kritika ji nepřiměla změnit názor. Situaci, kdy se muž rozhodne stát se ženou, bere hormony, aby splnil kritéria, vyhrává závody a pak se může zase vrátit k původnímu pohlaví, okomentovala slovy: „Je to šílené a je to podvod“.

Navrátilová přitom nenamítá proti možnosti volit si své pohlaví a nemá nic proti lidem, kteří takovou možnost využili: „S radostí budu oslovovat transgenderovou ženu jakýmkoli způsobem, kterému dává přednost, ale nerada bych s ní závodila. Nebylo by to fér.“ Navrátilová tedy nezpochybňuje, že muž, který se prohlásil za ženu, je žena a že k němu máme jako k ženě přistupovat, přesto však odmítá, aby tato „žena“ soutěžila s ostatními (ne-transgenderovými) ženami. To však není konzistentní: buď se jedná o ženu, nebo se o ženu nejedná. Když Navrátilová protestuje proti praktickým důsledkům genderové teorie, měla by se zamyslet nad teorií samotnou – teorie s absurdními důsledky totiž nemůže být v pořádku.

Z této příhody je vidět, že boj za práva žen se obrátil proti ženám samotným (protože ženy mají jen malou šanci vítězit proti jedincům, kteří se narodili jako muži) a boj za práva „sexuálních menšin“ se nezastaví ani před příslušníky „sexuálních menšin“ (ani ženám žijícím v lesbickém vztahu není dovoleno říkat politicky nekorektní věci). Jak je to možné? Někteří to vysvětlují tak, že feministické hnutí (tj. boj za práva žen) stojí proti homosexuálnímu (boj za práva gayů) a proti genderovému (boj za možnost určit si vlastní pohlaví/gender); jejich spojenectví bylo pouze dočasné, ale dřív nebo později dojde ke střetu. Toto vysvětlení je však mylné. Ve skutečnosti se totiž jedná o součásti či fáze stejného „emancipačního“ proudu. Jakmile feministická teorie (v kontextu moderní filosofie) přijde s konceptem genderu a genderových stereotypů, nelze pokračovat jinam než k tezi, že role mužů a žen jsou zaměnitelné (a to i v oblasti sexuality a rodiny – na této tezi staví boj za „manželství pro všechny“), a nakonec dojít k závěru, že ženy a muži ve skutečnosti či od přirozenosti neexistují (člověk si sám volí svůj gender/pohlaví). Může to nějakou dobu trvat, ale logika vývoje je neúprosná.

Neslučitelnost těchto tří myšlenkových směrů tak ukazuje spíše na vnitřní rozpory levicového feminismu. Pokud biologické pohlaví je konstrukt a mluvit o rozdílech mezi pohlavími znamená šířit genderové stereotypy, nelze bojovat za práva žen ani proti násilí na ženách. Pokud si pohlaví či gender určuje člověk sám na základě vlastních pocitů, rozlišovat různé sexuální orientace je nesmyslné. A pokud sexualita není zaměřena k plození, nelze ani vymezit, co sexualita je, které orgány jsou pohlavní, které akty jsou sexuální atd. Je zřejmé, že boj za genderovou emancipaci postrádá myšlenkovou koherenci, a může se tedy kdykoli obrátit proti svým zastáncům.

Jak na genderové omyly reagovat? Můžeme samozřejmě poukazovat na rozpory genderové teorie či ideologie, problém je však hlubší. Někteří myslitelé už pochopili, že uzákonění stejnopohlavního manželství a podobných „výdobytků“ je umožněno myšlenkovým klimatem či typem racionality spojeným s moderní filosofií a aplikací nominalistického přesvědčení na oblast sexuality a rodiny (například americký teolog David S. Crawford v tomto článku). Nemyslím si, že řešením veškerých současných problémů je vrátit se k filosofii sv. Tomáše Akvinského a lépe prezentovat křesťanskou antropologii. Je to sice potřebné, ale při současném stavu filosofie to není možné – nejprve je třeba opravit základy, na kterých potom můžeme dál stavět. Nevidím proto jiné řešení, než vynést na světlo základní omyl moderní filosofie, jak to dělá Jiří Fuchs v knize Iluze skeptiků. Pokud se nám to nepodaří, nemáme šanci uspět v dnešním kulturním boji.

V naší situaci nám nepomůže odvolávat se na svobodu slova a právo na odlišný názor. Svoboda slova má totiž svá omezení: je legitimní potlačovat například šíření poplašné zprávy, výzev k násilí nebo nenávistných projevů – a právě do poslední zmíněné kategorie je dnes řazeno učení Církve ohledně sexuality a rodiny. Je tedy třeba zdůrazňovat spíše právo či povinnost hledat a říkat pravdu; a nejprve samozřejmě musíme dokázat, že pravda je na naší straně. I takové dokazování však může být brzy zařazeno mezi nenávistné projevy a cenzurováno či přímo trestáno. Měli bychom tedy udělat, co můžeme, dokud je čas; bylo by naivní spoléhat, že to za nás udělá někdo povolanější.

Marie Tejklová