G.G.: To mne vůbec nepřekvapuje. Vezměte si třeba, že eucharistie, svaté přijímání, se chápe výlučně v rozměru horizontálním, společenském – jako slavnost. Proto těžko lze někoho z toho vylučovat, je to považováno za diskriminaci a pomalu i za porušování lidských práv. Eucharistie má ale vertikální rozměr – není to pouhá večeře, ale především zpřítomnění umučení Krista. Povědomí tohoto svátostného rozměru eucharistie mizí – a postupně to prorůstá i do chápání dalších svátostí, například křtu, jak jste vzpomenul. Jenže právě svátostmi, které jsou viditelnými znameními neviditelné milosti Boží, se Církev liší od jiných institucí.

Není tomu tak, že Církev v Evropě a v Americe si sama „zadělala“ na takovou situaci? Nevyvolala náhodou pocit, že neexistují žádná pravidla pro přístup ke svátostem?

G.G.: Samozřejmě, je to krize autoidentity Církve, něco, co jí nebylo vnuceno zvenčí, ale vyrostlo zevnitř v rámci falešné strategie přizpůsobení se tomuto světu. To duchovní, hierarchové a teologové položili intelektuální základ k tomuto procesu, trvajícímu už několik desetiletí. Historicky bychom mohli poukázat na modernistickou krizi jako jeden z pramenů tohoto problému.

Katolický modernismus je právě specifickým intelektuálním hnutím v Církvi, které na počátku 20. století vystoupilo s požadavkem přizpůsobit katolicismus současné době, přírodovědeckým, historickým a sociologickým poznatkům. Tehdy se říkalo, že nutno změnit formu náboženství, nástroje její prezentace, aby prý se obsah víry stal přístupnější pro lidi. Z teorie komunikace Marshalla McLuhana ale víme, že forma je také obsahem, že obsah a forma jsou se sebou velmi úzce propojené. Není tomu tak, že otevřeme krabici, vyjmeme obsah a přemístíme ho do nové krabice. Změna formy je velice subtilní operace na živém organismu a tady je velmi snadné dopustit se omylu. V teologii inspirované modernismem se potom už otevřeně říkalo, že neběží jenom o formu, ale také o obsah víry Církve, která byla označena za anachronismus a za neadekvátní dnešní době, protože prý například dogmata jsou ve světle přírodovědných nauk nesrozumitelná.

Ale když hovoříme o apostazi národů, tak to je něco jiného než krize teologie.

G.G.: Apostaze národů se týká poněkud jiného problému, to jest kulturního boje. Církev podcenila roli kultury a v jistém okamžiku rezignovala na úlohu jejího mecenáše. Začalo to víceméně osvícenstvím. Bylo to spojeno také s vyvlastněním církevních majetků a pauperizací Církve. Ta už neměla peníze na to, aby byla mecenášem kultury, snad ještě v 19. století měla jakési pozice ve školství, ale hned v další etapě následovala její abdikace na výchovu a vzdělání, kterou jí vnutily nepřátelské vlády. Od té chvíle kultura a vzdělání se začaly rozvíjet zcela mimo Církev a její vliv. Do té doby byl člověk vychováván v křesťanském prostředí a stával se anima naturaliter christiana (duše přirozeně křesťanská), poněvadž všechno kolem bylo křesťanské a on to do sebe nasával.

Dnes v kultuře a ve vzdělávacím procesu člověk včetně křesťanů nasává něco úplně jiného, v tom lepším případě hodnoty, jež jsou vůči křesťanství lhostejné, v tom horším úplně protikřesťanské. Typickým příkladem, jak i věřící katolík je nasáklý zcela nekřesťanskou kulturou, je změna jeho vztahu k předmanželskému soužití. Jestliže téměř v každém filmu je něčím přirozeným, že lidé se nejprve spolu vyspí a potom teprve se zeptají na svá jména, tak je jasné, že tyto filmové scény plní kulturotvornou úlohu a v masovém měřítku vytvářejí kulturně-civilizační normy. Došlo k tomu, že nyní i katoličtí rodiče akceptují, že jejich děti žijí se svým partnerem ještě před svatbou. Je to pokládáno za něco samozřejmého, co nevyvolává žádnou kontroverzi a pochybnost. Znamená to ale ještě něco víc. Na jedné straně vidíme abdikaci Církve na ovlivňování kultury, na druhé straně zase tlak protikřesťanské civilizace na Církev, aby i ona vstoupila do této kultury a zcela se změnila k jejímu obrazu. Teorie dlouhého pochodu institucemi až k dosažení kulturní hegemonie, zformulovaná italským marxistou Antoniem Gramscim, spočívá právě na tomto: na vstupu do světa kultury, jeho proměně a vypuzení z něho všech křesťanských prvků.

(….)

Odkud se vzala bezmocnost Církve a křesťanství, zatímco moc islámu stoupá?

G.G.: Především je důsledkem toho, že mnoho představitelů Církve na Západě přijalo optiku převládající v celé západní civilizaci: máme „kapalnou společnost“, v niž neexistují žádné konstantní a závazné pravdy. Této „kapalné společnosti“ musí odpovídat i „kapalná církev“, to jest rovněž bez závazných a konstantních pravd. Takový je postmodernistický přístup k náboženství, který mnozí představitelé Církve přijali. Je to znát na každém kroku……

Spočívá tento závažný nedostatek pouze v chybné metodě, nebo prostě v tom, že Církev v Evropě prostě už nehlásá svoji víru? Homilie, které slyšíme, a to i v Polsku, mnohokrát přednášejí kněží-sociologové, kněží-psychologové, kněží-historikové. O pravdách víry často vůbec nic neslyšíme.

G.G.: Proto si myslím, že dnešní krize Církve je hlavně krizí duchovenstva. V jistém okamžiku nastala změna duchovní formace kněží na Západě pod vlivem optimismu 60. let, koncepce otevření se světu a nekritického pohledu na různé závěry humanitních věd. Propojení teologie s psychologií, sociologií, psychoanalýzou nebo literární vědou dospělo až k vyřazení křesťanského poselství. Bylo přijato jiné paradigma, křesťanství zcela cizí. Od té doby začala kulhat i seminární formace. Uvedu následující příklad: v křesťanství je čistota ctností, jež nachází své vrcholné vyjádření v kněžském celibátu. Pro současné psychology je ale askeze nebo sexuální zdrženlivost potlačováním svých pocitů a tužeb, a tudíž negativním jevem pro psychické i fyzické zdraví člověka. Jestliže tedy pustíme do seminářů psychology s takovou orientací a svěříme jim duchovní vedení seminaristů, tak ti zákonitě musí způsobit destrukci katolické duchovní formace. Přesně toto se stalo na Západě v 60. a 70. letech. Následoval okamžitý masový odchod kněží z duchovenského stavu a řeholníků a řeholnic z klášterů. A ti, kteří zůstali, často byli nakaženi virem sekularismu. Tehdy můžeme mluvit o počátku homosexuální a pedofilní krize v Církvi. Nastoupilo přijetí sexuální revoluce do nitra Církve. Součástí toho byla i „produkce“ zlaicizovaných kněží.

Stále se pozastavuji nad tím, proč v Německu už téměř neexistuje individuální zpověď. Existují ale kněží – a setkal jsem se s nimi osobně – kteří již více než deset let po svěcení se sami nikdy nezpovídali. V Německu je taková praxe, že když dítě jde k prvnímu sv. přijímání, tak se nemusí zpovídat, protože dítě prý nemá žádný těžký hřích a eucharistie přece zahlazuje hřích lehký. V duchu těchto zásad mladý člověk proto až do dospívajícího věku se vůbec nezpovídá. A nedělá to ani potom, neboť mu chybí návyk. Když pak vstoupí do semináře, setrvává u této praxe, neboť tam ho nikdo k tomu nevede, to by přece byl zásah do jeho osobního života, překročení hranice, za niž se nesmí vstoupit. Není proto nic neobvyklého, že klerici projdou seminářem bez zpovědi, a když jsou vysvěceni, tak tím spíše se potom už nikdo o jejich duchovní život nezajímá. Tak se stává, že jsou 40letí kněží, kteří se nikdy v životě nezpovídali. U takových lze těžko předpokládat, že budou připomínat tuto povinnost věřícím.

Ale biskupové by to snad měli připomínat?

G.G.: Existují v Německu biskupové, kteří se sami nezpovídají, a k tomu ještě mají pocit, že jsou průkopníky nového typu pastorace. Jak může takový duchovně vést, když sám se nezpovídá a nezpovídá ani jiné?

Ve Francii zase zesvětštělé duchovenstvo nemá pocit, že žije ve světě, v němž se světská společnost oddělila od Církve. Když k nim přicházejí muslimové, kteří chtějí konvertovat ke křesťanství, tak jsou často od toho právě kněžími odrazováni. Říkají jim, že postačí, když budou žít spořádaně jako členové liberální společnosti a zůstanou ve svém náboženství.

G.G.: Točil jsem kdysi dokumentární film o obrácených muslimech v Evropě. Jel jsem do Rakouska, kde působí agilní křesťanská komunita, jež přivedla ke katolické víře kolem 140 mohamedánů. Oni ale za žádnou cenu nechtěli vystoupit ve filmu a ukázat své tváře. Ptal jsem se jich, jestli se bojí toho, že jak se o tom dozvědí muslimové, tak je zabijí. Odpověděli, že ještě více se bojí svých katolických hierarchů, kteří, když se to dozvědí, jim zakážou další evangelizaci. Takže vidíte ten paradox: pro tyto lidi oddané misii nejsou problémem muslimové, ale katoličtí biskupové. Německý episkopát na svém zasedání už na počátku tohoto století se zabýval strategií, jak postupovat vůči islámu – a rozhodl, že nemá být ani obracení, ani evangelizace, je přípustný pouze dialog. Co se za tím skrývá? Nevěra v jediné spásonosné poselství Katolické církve.

Lze říci, že duchovenstvo se cítí být více než katolíky hlasateli laické civilizace Západu?

G.G.: Kým se cítí, to je těžké říct, nemůžeme proniknout do jejich psychiky, ale lze zjistit, jak vypadá aktivita například německého episkopátu. Ten působí dojmem, jako by šlo o úřad pro záležitosti kultu a kapalné morálky. De facto byla odmítnuta deklarace Kongregace pro nauku víry z r. 2000 podepsaná kardinálem Ratzingerem pod názvem  Dominus Iesus o jedinečnosti a univerzalitě spásné misie Ježíše Krista a Církve. Lze dokonce říci, že již dříve, ve 20. století, jsme měli co do činění s celou řadou takových odmítnutí. Začalo to rokem 1968, kdy světové episkopáty, nejen německý, odmítly encykliku Pavla VI. Humanae vitae, týkající se mimo jiné zákazu používání antikoncepce. Uvedu též nedávný příklad z Itálie, možná drobný, ale ilustrativní. R. 2015 arcibiskup z Padovy Claudio Cipolla prohlásil, že je třeba rezignovat z některých katolických tradic – zejména těch, které jsou spojeny se svátky Božího Narození, aby prý byl zachován klid ve společnosti. Dle jeho mínění veřejné vyzvedávání katolické symboliky neposlouží bratrským vztahům mezi lidmi. Hodnotami nadřazenými zjeveným pravdám jsou tedy podle tohoto hierarchy klid ve společnosti, pořádek, shoda, jednota a přátelství. Vyjádření ordináře vyvolalo odpor místních úřadů, které sdělily, že nejsou povinny poslouchat biskupa, nepodřídí se proto v této záležitosti jeho žádosti a budou instalovat na veřejných místech jesličky s Jezulátkem.

Teď hovoříte o rozhodnutí vysokého hierarchy…

G.G.: Mentální kolonizace vtrhla do samého centra Církve. Ještě před nějakým časem bylo možné říci, že Církev vede kulturní boj se světem. Teď ale nutno konstatovat, že tento kulturní boj probíhá přímo uvnitř Církve. Mentální kolonizace zasahuje duchovní i na nejvyšších stupních církevní správy. Sdělím příklad z vlastního života. Před pár lety se na mne obrátila redakce jedné veřejnoprávní televize s prosbou, abych připravil dokumentární film o Božím Narození. Jednalo se o prezentaci všech historických okolností: jak vypadal soupis lidí za císaře Augusta, kdo byli mágové z východu atd. Vedl jsem rozhovor s polskými biblisty, redakce v televizi mi ale sdělila, že Boží Narození je globální událostí, proto by bylo vhodné kontaktovat i zahraniční biblisty. Domníval jsem se, že největší kapacity najdu na Biblickém institutu v Římě. Obrátil jsem se tedy na známého kněze, který pracuje na Gregoriánské univerzitě. Ten mi ale sdělil, že nikdo z profesorů na Biblickém institutu nevěří v pravdivost událostí popisovaných v evangeliích. Nakonec s pomocí uvedeného známého kněze se mi podařilo najít dva kněze z Gregoriany, kteří formálně věřili v Boží Narození, i když s poznámkami, že Matouš a Lukáš ten či onen detail vymysleli, protože se hodil k naplnění starozákonních proroctví apod. Natočil jsem tedy s nimi v Římě rozhovor. Nahrávku jsem přivezl a odevzdal producentovi, ateistovi, který ale byl toho názoru, že když se jedná o katolický pořad, tak má být plně katolický. Po nějaké době mi tento producent telefonoval a doslova řval do sluchátka: „Cos mi to přivezl? Vždyť to jsou nevěřící lidé! To jsou kněží? Co oni to tam žvaní? V jakého Boha vy vlastně věříte? Cožpak ten Kristus je nějaký fantom? Existoval on vůbec? Kdes našel tyto biblisty?”. Odpověděl jsem, že v Římě na Papežské Gregoriánské univerzitě. On mi nato řekl: „Víš, já už jsem cosi podobného v životě viděl: v 80. letech v Kremlu, kde už nikdo nevěřil v komunismus, proto on se musel zhroutit. Když už ani centrála nevěří, tak to musí brzy rupnout.” Udivující: ateista se sensus fidei… Při rozhovoru jsem se těch biblistů ptal, jaká je vlastně pravda, když evangelisté si povymýšleli všechny ty různé detaily. A co mi odpověděli? Nás nezajímá pravda, pouze interpretace textu.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že kulturní boj uvnitř Církve je již prohrán, národy nevěří, protože kněží nevěří, a nauka není předávána.

G.G.: Když v Irsku probíhalo referendum o tzv. homosexuálních manželstvích, tak mnozí kněží se otevřeně vyslovovali pro LGBT. Nesetkalo se to s žádnými napomenutími nebo tresty ze strany biskupů. Homolobbisté v sutanách mohli proto v klidu pracovat. Situace skutečně připomíná ariánskou krizi ve 4. století, kdy většina biskupů a věřících byla ariány, čili de facto ne křesťany, protože ariáni nevěřili v Božství Kristovo a v Trojici. Nicméně realita není zase až tak tragická, protože tato krize se týká hlavně Církve na sytém Západě. A my víme také ze slov Spasitelových, že brány pekelné Církev nepřemohou.

Překlad    Dr. Radomír Malý