Mentální kolonizace Církve a apostaze národů

V Polsku vychází kniha „Poplach pro Církev“ (Alarm dla Kościola),  vydaná nakladatelstvím Demart. Portál PCh24.pl publikuje úryvek z této knihy, v němž redaktor Pawel Milczarek vede otřásající rozhovor s filmovým režisérem a publicistou Grzegorzem Górnym. Psal jste nejednou o mentální kolonizaci Církve, zejména na Západě. Jak máme tomuto pojmu rozumět?Grzegorz Górny: Jde o to, že katolíci si zvykli smýšlet o sobě a své víře v kategoriích, které jsou křesťanství cizí… V principu přijali hodnoty vládnoucí kultury – liberální, sekulární, laické a postosvícenské, za své vlastní. Církev přestala pro ně být tím, kdo definuje jejich realitu, stala se naopak v jejich mysli jedním z elementů, který oni sami definují ze zcela jiného zorného úhlu. Stále méně potkáváme křesťany, kteří chápou Církev jako mystické Tělo Kristovo, stále více však ty, kteří v ní vidí instituci podobnou vojsku nebo poštovnímu úřadu, i když snad projevují vůči Církvi přece jen poněkud větší důvěru.V Polsku dokonce i ateisté se domnívají, že „na křest mají právo“. Jeden známý mi vykládal o nevěřících, kteří se jej zeptali: „Cožpak křest je pouze pro křesťany?“

G.G.: To mne vůbec nepřekvapuje. Vezměte si třeba, že eucharistie, svaté přijímání, se chápe výlučně v rozměru horizontálním, společenském – jako slavnost. Proto těžko lze někoho z toho vylučovat, je to považováno za diskriminaci a pomalu i za porušování lidských práv. Eucharistie má ale vertikální rozměr – není to pouhá večeře, ale především zpřítomnění umučení Krista. Povědomí tohoto svátostného rozměru eucharistie mizí – a postupně to prorůstá i do chápání dalších svátostí, například křtu, jak jste vzpomenul. Jenže právě svátostmi, které jsou viditelnými znameními neviditelné milosti Boží, se Církev liší od jiných institucí.

Není tomu tak, že Církev v Evropě a v Americe si sama „zadělala“ na takovou situaci? Nevyvolala náhodou pocit, že neexistují žádná pravidla pro přístup ke svátostem?

G.G.: Samozřejmě, je to krize autoidentity Církve, něco, co jí nebylo vnuceno zvenčí, ale vyrostlo zevnitř v rámci falešné strategie přizpůsobení se tomuto světu. To duchovní, hierarchové a teologové položili intelektuální základ k tomuto procesu, trvajícímu už několik desetiletí. Historicky bychom mohli poukázat na modernistickou krizi jako jeden z pramenů tohoto problému.

Katolický modernismus je právě specifickým intelektuálním hnutím v Církvi, které na počátku 20. století vystoupilo s požadavkem přizpůsobit katolicismus současné době, přírodovědeckým, historickým a sociologickým poznatkům. Tehdy se říkalo, že nutno změnit formu náboženství, nástroje její prezentace, aby prý se obsah víry stal přístupnější pro lidi. Z teorie komunikace Marshalla McLuhana ale víme, že forma je také obsahem, že obsah a forma jsou se sebou velmi úzce propojené. Není tomu tak, že otevřeme krabici, vyjmeme obsah a přemístíme ho do nové krabice. Změna formy je velice subtilní operace na živém organismu a tady je velmi snadné dopustit se omylu. V teologii inspirované modernismem se potom už otevřeně říkalo, že neběží jenom o formu, ale také o obsah víry Církve, která byla označena za anachronismus a za neadekvátní dnešní době, protože prý například dogmata jsou ve světle přírodovědných nauk nesrozumitelná.

Ale když hovoříme o apostazi národů, tak to je něco jiného než krize teologie.

G.G.: Apostaze národů se týká poněkud jiného problému, to jest kulturního boje. Církev podcenila roli kultury a v jistém okamžiku rezignovala na úlohu jejího mecenáše. Začalo to víceméně osvícenstvím. Bylo to spojeno také s vyvlastněním církevních majetků a pauperizací Církve. Ta už neměla peníze na to, aby byla mecenášem kultury, snad ještě v 19. století měla jakési pozice ve školství, ale hned v další etapě následovala její abdikace na výchovu a vzdělání, kterou jí vnutily nepřátelské vlády. Od té chvíle kultura a vzdělání se začaly rozvíjet zcela mimo Církev a její vliv. Do té doby byl člověk vychováván v křesťanském prostředí a stával se anima naturaliter christiana (duše přirozeně křesťanská), poněvadž všechno kolem bylo křesťanské a on to do sebe nasával.

Dnes v kultuře a ve vzdělávacím procesu člověk včetně křesťanů nasává něco úplně jiného, v tom lepším případě hodnoty, jež jsou vůči křesťanství lhostejné, v tom horším úplně protikřesťanské. Typickým příkladem, jak i věřící katolík je nasáklý zcela nekřesťanskou kulturou, je změna jeho vztahu k předmanželskému soužití. Jestliže téměř v každém filmu je něčím přirozeným, že lidé se nejprve spolu vyspí a potom teprve se zeptají na svá jména, tak je jasné, že tyto filmové scény plní kulturotvornou úlohu a v masovém měřítku vytvářejí kulturně-civilizační normy. Došlo k tomu, že nyní i katoličtí rodiče akceptují, že jejich děti žijí se svým partnerem ještě před svatbou. Je to pokládáno za něco samozřejmého, co nevyvolává žádnou kontroverzi a pochybnost. Znamená to ale ještě něco víc. Na jedné straně vidíme abdikaci Církve na ovlivňování kultury, na druhé straně zase tlak protikřesťanské civilizace na Církev, aby i ona vstoupila do této kultury a zcela se změnila k jejímu obrazu. Teorie dlouhého pochodu institucemi až k dosažení kulturní hegemonie, zformulovaná italským marxistou Antoniem Gramscim, spočívá právě na tomto: na vstupu do světa kultury, jeho proměně a vypuzení z něho všech křesťanských prvků.

(….)

Odkud se vzala bezmocnost Církve a křesťanství, zatímco moc islámu stoupá?

G.G.: Především je důsledkem toho, že mnoho představitelů Církve na Západě přijalo optiku převládající v celé západní civilizaci: máme „kapalnou společnost“, v niž neexistují žádné konstantní a závazné pravdy. Této „kapalné společnosti“ musí odpovídat i „kapalná církev“, to jest rovněž bez závazných a konstantních pravd. Takový je postmodernistický přístup k náboženství, který mnozí představitelé Církve přijali. Je to znát na každém kroku……

Spočívá tento závažný nedostatek pouze v chybné metodě, nebo prostě v tom, že Církev v Evropě prostě už nehlásá svoji víru? Homilie, které slyšíme, a to i v Polsku, mnohokrát přednášejí kněží-sociologové, kněží-psychologové, kněží-historikové. O pravdách víry často vůbec nic neslyšíme.

G.G.: Proto si myslím, že dnešní krize Církve je hlavně krizí duchovenstva. V jistém okamžiku nastala změna duchovní formace kněží na Západě pod vlivem optimismu 60. let, koncepce otevření se světu a nekritického pohledu na různé závěry humanitních věd. Propojení teologie s psychologií, sociologií, psychoanalýzou nebo literární vědou dospělo až k vyřazení křesťanského poselství. Bylo přijato jiné paradigma, křesťanství zcela cizí. Od té doby začala kulhat i seminární formace. Uvedu následující příklad: v křesťanství je čistota ctností, jež nachází své vrcholné vyjádření v kněžském celibátu. Pro současné psychology je ale askeze nebo sexuální zdrženlivost potlačováním svých pocitů a tužeb, a tudíž negativním jevem pro psychické i fyzické zdraví člověka. Jestliže tedy pustíme do seminářů psychology s takovou orientací a svěříme jim duchovní vedení seminaristů, tak ti zákonitě musí způsobit destrukci katolické duchovní formace. Přesně toto se stalo na Západě v 60. a 70. letech. Následoval okamžitý masový odchod kněží z duchovenského stavu a řeholníků a řeholnic z klášterů. A ti, kteří zůstali, často byli nakaženi virem sekularismu. Tehdy můžeme mluvit o počátku homosexuální a pedofilní krize v Církvi. Nastoupilo přijetí sexuální revoluce do nitra Církve. Součástí toho byla i „produkce“ zlaicizovaných kněží.

Stále se pozastavuji nad tím, proč v Německu už téměř neexistuje individuální zpověď. Existují ale kněží – a setkal jsem se s nimi osobně – kteří již více než deset let po svěcení se sami nikdy nezpovídali. V Německu je taková praxe, že když dítě jde k prvnímu sv. přijímání, tak se nemusí zpovídat, protože dítě prý nemá žádný těžký hřích a eucharistie přece zahlazuje hřích lehký. V duchu těchto zásad mladý člověk proto až do dospívajícího věku se vůbec nezpovídá. A nedělá to ani potom, neboť mu chybí návyk. Když pak vstoupí do semináře, setrvává u této praxe, neboť tam ho nikdo k tomu nevede, to by přece byl zásah do jeho osobního života, překročení hranice, za niž se nesmí vstoupit. Není proto nic neobvyklého, že klerici projdou seminářem bez zpovědi, a když jsou vysvěceni, tak tím spíše se potom už nikdo o jejich duchovní život nezajímá. Tak se stává, že jsou 40letí kněží, kteří se nikdy v životě nezpovídali. U takových lze těžko předpokládat, že budou připomínat tuto povinnost věřícím.

Ale biskupové by to snad měli připomínat?

G.G.: Existují v Německu biskupové, kteří se sami nezpovídají, a k tomu ještě mají pocit, že jsou průkopníky nového typu pastorace. Jak může takový duchovně vést, když sám se nezpovídá a nezpovídá ani jiné?

Ve Francii zase zesvětštělé duchovenstvo nemá pocit, že žije ve světě, v němž se světská společnost oddělila od Církve. Když k nim přicházejí muslimové, kteří chtějí konvertovat ke křesťanství, tak jsou často od toho právě kněžími odrazováni. Říkají jim, že postačí, když budou žít spořádaně jako členové liberální společnosti a zůstanou ve svém náboženství.

G.G.: Točil jsem kdysi dokumentární film o obrácených muslimech v Evropě. Jel jsem do Rakouska, kde působí agilní křesťanská komunita, jež přivedla ke katolické víře kolem 140 mohamedánů. Oni ale za žádnou cenu nechtěli vystoupit ve filmu a ukázat své tváře. Ptal jsem se jich, jestli se bojí toho, že jak se o tom dozvědí muslimové, tak je zabijí. Odpověděli, že ještě více se bojí svých katolických hierarchů, kteří, když se to dozvědí, jim zakážou další evangelizaci. Takže vidíte ten paradox: pro tyto lidi oddané misii nejsou problémem muslimové, ale katoličtí biskupové. Německý episkopát na svém zasedání už na počátku tohoto století se zabýval strategií, jak postupovat vůči islámu – a rozhodl, že nemá být ani obracení, ani evangelizace, je přípustný pouze dialog. Co se za tím skrývá? Nevěra v jediné spásonosné poselství Katolické církve.

Lze říci, že duchovenstvo se cítí být více než katolíky hlasateli laické civilizace Západu?

G.G.: Kým se cítí, to je těžké říct, nemůžeme proniknout do jejich psychiky, ale lze zjistit, jak vypadá aktivita například německého episkopátu. Ten působí dojmem, jako by šlo o úřad pro záležitosti kultu a kapalné morálky. De facto byla odmítnuta deklarace Kongregace pro nauku víry z r. 2000 podepsaná kardinálem Ratzingerem pod názvem  Dominus Iesus o jedinečnosti a univerzalitě spásné misie Ježíše Krista a Církve. Lze dokonce říci, že již dříve, ve 20. století, jsme měli co do činění s celou řadou takových odmítnutí. Začalo to rokem 1968, kdy světové episkopáty, nejen německý, odmítly encykliku Pavla VI. Humanae vitae, týkající se mimo jiné zákazu používání antikoncepce. Uvedu též nedávný příklad z Itálie, možná drobný, ale ilustrativní. R. 2015 arcibiskup z Padovy Claudio Cipolla prohlásil, že je třeba rezignovat z některých katolických tradic – zejména těch, které jsou spojeny se svátky Božího Narození, aby prý byl zachován klid ve společnosti. Dle jeho mínění veřejné vyzvedávání katolické symboliky neposlouží bratrským vztahům mezi lidmi. Hodnotami nadřazenými zjeveným pravdám jsou tedy podle tohoto hierarchy klid ve společnosti, pořádek, shoda, jednota a přátelství. Vyjádření ordináře vyvolalo odpor místních úřadů, které sdělily, že nejsou povinny poslouchat biskupa, nepodřídí se proto v této záležitosti jeho žádosti a budou instalovat na veřejných místech jesličky s Jezulátkem.

Teď hovoříte o rozhodnutí vysokého hierarchy…

G.G.: Mentální kolonizace vtrhla do samého centra Církve. Ještě před nějakým časem bylo možné říci, že Církev vede kulturní boj se světem. Teď ale nutno konstatovat, že tento kulturní boj probíhá přímo uvnitř Církve. Mentální kolonizace zasahuje duchovní i na nejvyšších stupních církevní správy. Sdělím příklad z vlastního života. Před pár lety se na mne obrátila redakce jedné veřejnoprávní televize s prosbou, abych připravil dokumentární film o Božím Narození. Jednalo se o prezentaci všech historických okolností: jak vypadal soupis lidí za císaře Augusta, kdo byli mágové z východu atd. Vedl jsem rozhovor s polskými biblisty, redakce v televizi mi ale sdělila, že Boží Narození je globální událostí, proto by bylo vhodné kontaktovat i zahraniční biblisty. Domníval jsem se, že největší kapacity najdu na Biblickém institutu v Římě. Obrátil jsem se tedy na známého kněze, který pracuje na Gregoriánské univerzitě. Ten mi ale sdělil, že nikdo z profesorů na Biblickém institutu nevěří v pravdivost událostí popisovaných v evangeliích. Nakonec s pomocí uvedeného známého kněze se mi podařilo najít dva kněze z Gregoriany, kteří formálně věřili v Boží Narození, i když s poznámkami, že Matouš a Lukáš ten či onen detail vymysleli, protože se hodil k naplnění starozákonních proroctví apod. Natočil jsem tedy s nimi v Římě rozhovor. Nahrávku jsem přivezl a odevzdal producentovi, ateistovi, který ale byl toho názoru, že když se jedná o katolický pořad, tak má být plně katolický. Po nějaké době mi tento producent telefonoval a doslova řval do sluchátka: „Cos mi to přivezl? Vždyť to jsou nevěřící lidé! To jsou kněží? Co oni to tam žvaní? V jakého Boha vy vlastně věříte? Cožpak ten Kristus je nějaký fantom? Existoval on vůbec? Kdes našel tyto biblisty?”. Odpověděl jsem, že v Římě na Papežské Gregoriánské univerzitě. On mi nato řekl: „Víš, já už jsem cosi podobného v životě viděl: v 80. letech v Kremlu, kde už nikdo nevěřil v komunismus, proto on se musel zhroutit. Když už ani centrála nevěří, tak to musí brzy rupnout.” Udivující: ateista se sensus fidei… Při rozhovoru jsem se těch biblistů ptal, jaká je vlastně pravda, když evangelisté si povymýšleli všechny ty různé detaily. A co mi odpověděli? Nás nezajímá pravda, pouze interpretace textu.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že kulturní boj uvnitř Církve je již prohrán, národy nevěří, protože kněží nevěří, a nauka není předávána.

G.G.: Když v Irsku probíhalo referendum o tzv. homosexuálních manželstvích, tak mnozí kněží se otevřeně vyslovovali pro LGBT. Nesetkalo se to s žádnými napomenutími nebo tresty ze strany biskupů. Homolobbisté v sutanách mohli proto v klidu pracovat. Situace skutečně připomíná ariánskou krizi ve 4. století, kdy většina biskupů a věřících byla ariány, čili de facto ne křesťany, protože ariáni nevěřili v Božství Kristovo a v Trojici. Nicméně realita není zase až tak tragická, protože tato krize se týká hlavně Církve na sytém Západě. A my víme také ze slov Spasitelových, že brány pekelné Církev nepřemohou.

Překlad    Dr. Radomír Malý

Zdroj:

11 Responses to Mentální kolonizace Církve a apostaze národů

  1. Lenka Žáková napsal:

    A co to znamená „A my víme také ze slov Spasitelových, že brány pekelné Církev nepřemohou.“? Tohle je něco jiného než ariánská krize – tohle je apokalypsa. To co potkalo Hlavu církve Krista musí potkat také jeho tělo, tedy církev. Viditelná církev bude mrtvá. To, že církev brány pekelné nepřemohou znamená, že se vytvoří Zbytek – tedy skupiny věřících po celém světě, kteří nezradí a zůstanou věrni evangeliu a desateru i za cenu mučednictví.

  2. Svetonázor sa musí vrátiť do života ľudí. A s ním aj nové obsahy spoločenského konsenzu z ktorého katolíci nebudú vytlačený. Svetonázorovo neutrálna spoločnosť bola fikcia už od II. vatikánskeho koncilu. Prehodnotiť sa musí aj absencia konštantinovského modelu spoločnosti. Problémy ostali, ale nikto ich nemonitoruje. Treba obnoviť povedomie ľudského veku, vekových období a ich význam. Význam celoživotnej cesty človeka a jej neustále prepracovávanie z optiky tém zmyslu života. Sexuálna revolúcia nastolila fikcie , s dôsledkom medzigeneračných trhlín. Výmena generácii nemusí byť drámou. Napísal som o tom článok. Do toho času nebol ešte nikde uverejnený. Tú knihu sa pokúsim získať. Teší ma, že ste z nej uverejnili ukážky. S. Hvozdík

  3. Jan Krásenský napsal:

    Je to snad drzé požadovat po našich pastýřích, aby věřili alespoň tomu, co obsahuje Credo?
    a vkládám zajímavé odkazy:
    https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=15695
    http://www.isidorus.net/show/felietony,57,Kdy_se_narodil_Kristus

  4. Poznámky Benedikta XVI. - Požehnanou velikonoční dobu a mariánský měsíc máj Pax Jan napsal:

    Jako komentář lze vložiť statť emeritního sv. otce J. s. Benedikta XVI. Je to materiál takového charakteru, že by se mohlo stát, že by mohl z vatikánského rozhlasu „náhle zmizet“:)(?), a proto jej – samozřejmě s přesným uvedením odkazu zde tapetuji.

    https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29264

    Církev a skandál zneužívání

    Poznámky Benedikta XVI. z 11. dubna 2019

    Česká sekce RV

    Ve dnech 21. až 24. února 2019 se na pozvání papeže Františka sešli ve Vatikánu předsedové biskupských konferencí celého světa, aby společně uvažovali o krizi víry a církve, vzniklé po rozšíření otřesných zpráv o deliktech, spáchaných členy duchovenstva na nezletilých. Rozsah a závažnost informací o těchto činech hluboce otřásla kněžími i laiky, což u některých z nich vedlo i k tomu, že zapochybovali o víře církve jako takové. Bylo třeba dát mocný signál a znovu se pokusit dodat důvěrohodnost církvi, která je světlem národů a silnou pomocí v zápase proti rozkladným mocnostem.

    Poněvadž ve chvíli, kdy tato krize veřejně propukla a postupně se šířila, jsem měl v církvi odpovědnost jako pastýř, a přestože ji už nyní přímo nenesu, neboť jsem emeritní, nemohl jsem si nepoložit otázku, zda bych k této obnově nemohl nějak přispět jakousi retrospektivou. A tak jsem v době mezi zprávou o svolání schůzky předsedů biskupských konferencí a jejím vlastním konáním sesbíral několik poznámek, poskytujících indikace, které by v této nesnadné chvíli mohly být užitečné. Po konzultaci se státním sekretářem, kardinálem Pietro Parolinem, i se Svatým otcem samotným, jsem se takto pojatý text rozhodl zveřejnit na stránkách měsíčníku Klerusblatt. Moje práce se dělí na tři části. V první se pokouším velmi stručně naznačit obecný sociální kontext této otázky, bez něhož je tento problém nesrozumitelný. Snažím se ukázat, že v 60. letech došlo k nevídanému procesu, který v dějinách co do svého rozsahu takřka nemá obdoby. Lze tvrdit, že během dvaceti let, od roku 1960 do roku 1980, došlo ke kompletnímu zhroucení do té doby platných měřítek na téma sexuality. Důsledkem toho byla určitá absence norem, o jejíž překlenutí se nyní usiluje. V druhém bodě se pokusím naznačit důsledky, které měla tato situace pro formaci a život kněží. A nakonec, ve třetí části, podám pár hledisek na adekvátní odpověď církve.

    I. Proces zahájený v 60. letech a morální teologie

    1. Věci se daly do pohybu po státně nařízeném a podporovaném seznamování dětí a mládeže s podstatou sexuality. V Německu tehdejší ministryně zdravotnictví, Kate Strobel, dala vyrobit film, který za účelem podání informací zobrazil všechno, co až do té doby nebylo možno zveřejňovat, včetně pohlavního styku. Zprvu byla záměrem jen informovanost mládeže, ale brzy se z toho takřka samozřejmě stala všeobecná možnost. Podobné účinky měl také tzv. „Sexkoffer“ (kufřík sexu), program vzniklý z iniciativy rakouské vlády. Filmy se sexuální a pornografickou tematikou se staly realitou do té míry, že byly promítány i na nádražích. Pamatuji si jako dnes, jak jsem při jedné procházce v Řeznu, spatřil před velkým kinem zástup lidí, jaký byl k vidění jen za války, kdy se čekalo na nějakou mimořádnou dodávku zboží. V paměti mi také utkvělo, jak jsem na Velký pátek roku 1970 přijel do města a spatřil všude vylepené plakáty velkého formátu, na nichž byly vyfoceny dvě zcela obnažené osoby v těsném objetí.

    Mezi svobodami, za které bojovala Revoluce roku 1968, byla také naprostá sexuální volnost, která již netolerovala žádnou normu. Sklon k násilí, jež byl pro tyto roky charakteristický, se úzce pojil s tímto duchovním kolapsem. V letadlech se filmy se sexuálními scénami přestaly promítat, poněvadž mezi pasažéry občas docházelo k násilnostem. A poněvadž excesy v oblékání vyvolávaly agresivitu, byla ve školách snaha zavádět školní uniformy na podporu studijního klimatu.

    K fyziognomii Revoluce roku 1968 patří také fakt, že pedofilie byla diagnostikována jako přípustná a vhodná. Přinejmenším pro mládež v církvi, ale nejen pro ni, to byla po mnoha stránkách velmi těžká doba. Vždycky jsem si kladl otázku, jak se za takové situace budou mladí moci vydat cestou kněžství a přijmout ho se všemi důsledky. Rozsáhlý úpadek povolání ke kněžství v oněch letech a enormní počet odchodů z duchovenského stavu byl důsledkem všech těchto procesů.

    2. Nezávisle na tomto vývoji došlo ve stejné periodě ke kolapsu katolické morální teologie, takže se církev vůči těmto sociálním procesům stala bezbrannou. Pokusím se velmi stručně naznačit průběh této dynamiky. Až do Druhého vatikánského koncilu měla katolická morální teologie přirozeněprávní základy, přičemž Písmo svaté bylo zmiňováno pouze jako pozadí či podpora. V boji, který zahájil Koncil, za nové porozumění Zjevení, bylo přirozeněprávní hledisko téměř úplně opuštěno, a požadovala se taková morální teologie, která by byla zcela založena na Bibli. Pamatuji se, jak jezuitská fakulta ve Frankfurtu pověřila jednoho velmi nadaného mladého otce (Bruno Schüller), aby vypracoval morálku zcela založenou na Písmu. Krásná disertace otce Schüllera podává první krok k jejímu zpracování. Následně byl otec Schüller poslán do Spojených států amerických, aby ve studiu pokračoval, ale vrátil se s přesvědčením, že systematickou morálku postavenou pouze na Bibli vypracovat nelze. Pokusil se potom podat morální teologii pragmatičtějším způsobem, avšak na krizi morálky tím odpovědět nedokázal.

    Nakonec se široce ujala teze, podle níž morálka musí být formována pouze na základě účelů lidského jednání. Staré rčení „účel světí prostředky“ se nepoužívalo v tak hrubé formě, avšak koncepce, kterou vyjadřovalo, se stala zásadou. Proto nemohlo existovat nic absolutně dobrého a tím méně pak něco vždycky špatného. Platné bylo pouze relativní hodnocení. Neexistovalo už dobro, nýbrž pouze to, co v dané chvíli a podle okolností bylo relativně lepší.

    Koncem 80. a 90. let nabyla krize základů a prezentace katolické morálky dramatických forem. Dne 5. ledna 1989 byla publikována tzv. „Kolínská deklarace“ podepsaná 15 katolickými profesory teologie, kteří se soustředili na několik kritických míst vztahu mezi biskupským učitelským úřadem a posláním teologie. Tento text, který zpočátku nepřekračoval hranici obvyklých námitek, se začal velice rychle šířit, ba transformovat na protest proti církevnímu magisteriu a viditelně i slyšitelně po celém světě shromažďoval potenciál opozice proti magisteriálním textům Jana Pavla II. (srov. D. Mieth, Kölner Erklärung, LThK, VI3,196).

    Papež Jan Pavel II., který velmi dobře znal situaci morální teologie a pozorně ji sledoval, rozhodl o přípravě encykliky, která by mohla tyto věci uvést na pravou míru. Byla publikována pod titulem Veritatis splendor 6. srpna 1993 a vzbudila prudce odmítavé reakce morálních teologů. A ještě před tím Katechismus katolické církve podal systematicky a přesvědčivě morálku, kterou učí církev.

    Nemohu nezmínit, že Franz Böckle, jeden z hlavních morálních teologů německého jazyka, který po svém jmenování emeritním profesorem odešel do ústraní ve svojí švýcarské vlasti, řekl na adresu možných tvrzení Veritatis splendor, že kdyby tato encyklika měla prohlásit, že existují skutky, které jsou za každých okolností zlé, pozvedl by proti tomu vší silou svůj hlas. Dobrý Bůh jej ušetřil realizace tohoto úmyslu. Böckle zemřel 8. července 1991. Encyklika byla publikována 6. srpna 1993 a skutečně obsahovala tvrzení, že existují skutky, které nikdy nemohou být dobré. Papež si byl tehdy plně vědom tíže tohoto rozhodnutí a právě tuto část svého textu ještě jednou konzultoval s odborníky nejvyššího stupně, kteří se na redakci encykliky přímo nepodíleli. Nemohla a nesměla být žádná pochybnost o tom, že morálka založená na „zvažování dober“ musí respektovat tuto poslední mez. Existují dobra, jimiž nelze disponovat. Jsou hodnoty, které není nikdy dovoleno obětovat ve jménu ještě vyšší hodnoty a které stojí nad záchovou fyzického života. Bůh je víc než fyzické přežití. Život získaný za cenu zřeknutí se Boha, život založený na nejzazší lži, není životem. Mučednictví je základní kategorií křesťanské existence, a to že v teorii, kterou zastával Böckle a mnozí další, už není morálně nutná, svědčí o tom, že tady jde o samotnou podstatu křesťanství.

    V morální teologii se mezitím stala naléhavou jiná otázka: široce se ujala teze, podle níž má církevní magisterium poslední a definitivní (neomylnou) kompetenci pouze ve věcech víry, zatímco morální otázky se předmětem jeho neomylných rozhodnutí stát nemohou. Na této tezi je zajisté něco správného, co si zasluhuje další diskusi a prohloubení. Nicméně existuje určité morální minimum, které se neoddělitelně pojí k základnímu rozhodnutí víry a musí se chránit, nemá-li se víra redukovat na teorii, a naopak uznávat, že víra předchází konkrétní život. Z toho všeho plyne, jak radikálně byla zpochybněna autorita církve na poli morálky. Kdo tady upírá církvi nejzazší věroučnou kompetenci, nutí ji mlčet právě tam, kde je v sázce rozdíl mezi pravdou a lží.

    Nezávisle na této otázce se v některých oblastech morální teologie ujala teze, že církev nemá, ani nemůže mít svoji vlastní morálku. Tato teze říká, že každé morální tvrzení má svůj ekvivalent také v jiných náboženstvích a neexistuje tudíž žádné křesťanské proprium. Na otázku po propriu biblické morálky však nelze odpovědět tím, že pro každé jednotlivé tvrzení existuje nějaký ekvivalent v jiných náboženstvích. Biblická morálka jako taková je naopak nová a jiná než ostatní. Svéráz morálního učení Písma svatého je v posledku zakotven v Božím obrazu, ve víře v jediného Boha, který se zjevil v Ježíši Kristu a žil lidským životem. Desatero je aplikací biblické víry v Boha na lidský život. Boží obraz a morálka jdou ruku v ruce a představují tak specifickou novost křesťanského postoje ke světu a lidskému životu. Ostatně již od počátku bylo křesťanství označováno slovem hodos. Víra je cesta, způsob života. Ve starověké církvi byl z důvodu zkažené kultury ustanoven katechumenát jako existeciální prostor, kde byla specifičnost a novost křesťanského způsobu života předávána a také chráněna vzhledem k tomu obecně panujícímu. Domnívám se, že i dnes je zapotřebí něčeho podobného jako společenství katechumenů, aby se křesťanský život mohl rozvinout ve svojí specifičnosti.

    II. První církevní reakce

    1. Probíhající proces rozpadu křesťanské koncepce morálky byl dlouho připravován a dosáhnul v 60. letech, jak jsem se pokusil ukázat, takové radikálnosti, která dosud neměla obdoby. Tento rozpad věroučné autority církve ve věcech morálky se musel nutně odrazit také v různých oblastech života církve. V rámci setkání předsedů biskupských konferencí celého světa je důležitá především otázka kněžského a také seminárního života. Pokud jde o problém přípravy ke kněžské službě v seminářích, došlo skutečně k rozsáhlému kolapsu její dosavadní platné formy.

    V některých seminářích docházelo ke vzniku homosexuálních clubs, které si počínaly více či méně otevřeně, čímž se klima v seminářích evidentně transformovalo. V jednom ze seminářů na jihu Německa žili společně kandidáti na kněžství i kandidáti na službu pastoračních asistentů. U stolu byli společně seminaristé s ženatými budoucími pastoračními asistenty, někdy za doprovodu manželek a dětí a občas i snoubenek. Takové klima v semináři nemohlo napomáhat v kněžské formaci. Svatý stolec o těchto problémech věděl, ale neměl o tom podrobné informace. Jako první krok se přijato rozhodnutí o apoštolské vizitaci v seminářích USA.

    Poněvadž se po Druhém vatikánském koncilu změnila také kritéria pro výběr a jmenování biskupů, změnil se také vztah mezi biskupem a jeho seminářem. Kritériem jmenování nových biskupů byla nyní otázka, zda jsou „koncilní“, což přirozeně mohlo znamenat leccos. V mnoha částech církve je koncilní cítění chápáno jako kritický či negativní postoj k dosavadní tradici, která má být nyní nahrazena novou a radikální otevřeností vůči světu. Jeden biskup, který byl dříve rektorem semináře, promítal seminaristům pornografické filmy, patrně s úmyslem uschopnit je tímto způsobem k tomu, aby byli odolnější proti chování, které odporuje víře. Existovali biskupové – a nejenom ve Spojených státech amerických – kteří odmítali katolickou tradici jako celek a měli záměr vytvořit ve svých diecézích jakousi novou, moderní „katolicitu“. Možná stojí za zmínku fakt, že v nemálo seminářích byli studenti, přistižení, jak čtou moje knihy, považováni za nevhodné pro kněžství. Moje knihy bývaly skrývány jako škodlivé a četly se takříkajíc pod lavicí.

    Vykonaná vizitace neposkytla nové informace, protože se pochopitelně spojily různé síly za účelem zamaskovat skutečnou situaci. Byla nařízena druhá vizitace, která poskytla informací mnohem víc, ale vcelku neměla žádné konsekvence. Začátkem 70. let se všeobecná situace v seminářích konsolidovala. Jen sporadicky však docházelo k nárůstu povolání, protože celkově se situace vyvíjela jinak.

    2. Otázka pedofilie, nakolik se pamatuji, začala být palčivou v druhé polovině 80. let. Mezitím se ve Spojených státech rozrostla a stala veřejným problémem. Biskupové proto požádali o pomoc Řím, protože kanonické právo, jak je formuloval nový Kodex, zjevně nestačilo k přijetí nezbytných opatření. Zprvu měli římští kanonisté s touto žádostí těžkosti. Podle nich stačila na vyřízení a objasnění dočasná suspense z kněžské služby. To nemohlo stačit americkým biskupům, protože dotyčný kněz tak zůstával v jurisdikci biskupa a byl považován za jeho podřízeného. Obnova a prohloubení trestního práva, které bylo v novém Kodexu velice utlumeno, si razily cestu jen pomalu.

    K tomu přistoupil jeden zásadní problém, který se týkal samotné koncepce trestního práva. Za „koncilní“ byl považován takzvaný „garantismus“. To znamená, že měla být zaručena především práva obviněných, a to v míře, která fakticky znemožňovala jejich odsouzení. Jako protiváha k často nedostatečné možnosti teologů se hájit, bylo jejich právo na obranu v duchu garantismu natolik rozšířeno, že bylo takřka nemožné je odsoudit.

    Dovolím si v tomto bodě jeden stručný excursus. Ve vztahu k rozšíření pedofilních deliktů bývá zmiňován jeden Ježíšův výrok: »Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře« (Mk 9,42). Ve svém původním významu tento výrok nemluví o svádění dětí k sexuálnímu účelu. Termín „nepatrní“ označoval v Ježíšově jazyku prosté věřící, jejichž víra mohla být otřesena intelektuální pýchou těch, kteří se považují za inteligentní. Ježíš tady proto ráznou pohrůžkou trestu chrání dobro víry před těmi, kteří ho poškozují. Moderní užití těchto slov samo o sobě není pomýlené, ale nesmí zatemnit jejich původní smysl. Ten totiž zřetelně proti všemu garantismu ukazuje, že je důležité a potřebné zaručovat nejenom právo obviněného. Důležitá jsou rovněž drahocenná dobra, jakým je i víra. Vyvážené kanonické právo, jež odpovídá Ježíšovu poselství v jeho celistvosti, proto nesmí být garantistické pouze ve vztahu k obviněnému. Musí chránit také víru, která je rovněž důležitým dobrem. Správně vystavené kanonické právo proto musí obsahovat dvojí garanci: právní ochranu obviněného a právní ochranu dobra, které je v sázce. Je-li tato samo o sobě jasná koncepce dnes představena, obvykle narazí na hluchotu a lhostejnost, pokud se má jednat o právní ochranu víry. Zdá se, že v obecné koncepci práva už víra není dobrem, které je třeba chránit. To je zneklidňující situace, o níž musejí pastýři církve vážně přemýšlet a uvažovat.

    Ke stručným zmínkám o stavu kněžské formace ve chvíli veřejného propuknutí krize bych nyní chtěl přidat pár indikací, týkajících se evoluce kanonického práva v této věci. Delikty kněží spadají do kompetence Kongregace pro klérus. Poněvadž v ní tehdy garantismus široce dominoval, dohodli jsme se s papežem Janem Pavlem II. na možnosti přisoudit kompetenci v těchto deliktech Kongregaci pro nauku víry dokumentem „Delicta maiora contra fidem“. Tato atribuce umožňovala také maximální trest, tedy propuštění z duchovenského stavu, což nebylo možné v rámci jiných právních kompetencí. Nejednalo se o nějakou eskamotáž, aby bylo možno hrozit maximálním trestem, nýbrž o důsledek toho, jakou váhu má víra pro církev. Je důležité mít na paměti, že tímto deliktem klerika je v posledku poškozována víra: pouze tam, kde už jednání lidí neurčuje víra, jsou takovéto delikty možné. Závažnost trestu však předpokládá také jasný důkaz o spáchání deliktu, což požaduje garantismus, který zůstává v platnosti. Jinými slovy: legitimní hrozba maximálního trestu nutně potřebuje vlastní kárný proces. Tím se ovšem žádalo příliš jak od diecézí, tak od Svatého stolce. Stanovili jsme tedy určitou minimální formu kárného procesu a nechali otevřenou možnost Svatému stolci, aby si mohl vyhradit konání procesu v případě, že by diecéze či metropolita nebyly s to jej vést. V každém případě však byl proces verifikován Kongregací pro nauku víry, aby byla garantována práva obviněného. Nakonec jsme však během plenárního zasedání Kongregace vytvořili odvolací instanci, abychom také my měli možnost se proti procesu odvolat. Poněvadž toto vše skutečně přesahovalo síly Kongregace pro nauku víry a docházelo k prodlevám, kterým bylo nutno vzhledem k závažnosti matérie zamezit, pustil se papež František do dalších reforem.

    III. Několik hledisek

    1. Co máme dělat? Máme vytvořit nějakou jinou církev, aby bylo možné věci napravit? Tento experiment se již uskutečnil a selhal. Jedině láska a poslušnost našemu Pánu Ježíši Kristu mohou ukazovat správnou cestu. Zkusme proto nově a hlouběji pochopit, co od nás Pán chtěl a chce.

    Za prvé bych řekl, že kdybychom obsah biblicky založené víry chtěli opravdu co nejvíce syntetizovat, můžeme říci: Pán nám začal prokazovat lásku, do níž chce zahrnout veškeré stvoření. Protilék na zlo, které ohrožuje nás a celý svět, může nakonec spočívat pouze v tom, že se svěříme této lásce. Ta je pravým protilékem na zlo. Síla zla se rodí z našeho odmítání Boží lásky. Vykoupen je ten, kdo se svěřuje Boží lásce. Naše nevykoupená existence stojí na neschopnosti milovat Boha. Naučit se milovat Boha je tedy cestou k vykoupení lidí.

    Pokusíme-li se nyní nyní tento podstatný obsah Božího zjevení podat trochu šířeji, mohli bychom říci, že první základní dar, který nám víra nabízí, spočívá v jistotě, že existuje Bůh. Svět bez Boha nemůže být ničím jiným než světem beze smyslu. Vždyť odkud pochází všechno, co existuje? V každém případě by tomu chyběl duchovní základ. Nějak by to existovalo, ale bez jakéhokoli účelu a jakéhokoli smyslu. Neexistovalo by žádné kritérium dobra a zla. Hodnotu by mělo pouze to, co je silnější. Moc se tak stává jediným principem. Pravda nemá cenu, ba dokonce ani neexistuje. Jedině mají-li věci duchovní základ, jedině jsou-li chtěné a zamýšlené, jedině existuje-li Bůh Stvořitel, který je dobrý a chce dobro, může mít také život člověka nějaký smysl.

    To že Bůh je stvořitelem a mírou všech věcí, je prvotní požadavek. Avšak Bůh, který by se vůbec nezjevil a nedal se poznat, zůstal by jenom hypotézou a nemohl by proto určovat formu našeho života. Aby Bůh byl skutečně Bohem ve vědomém stvoření, musíme Jeho zjevení v nějaké formě očekávat. Učinil tak mnohokrát a rozhodujícím způsobem, když povolal Abraháma, a usměrnil člověka v hledání Boha, který překonává veškerá očekávání: Bůh sám se stává stvořením a mluví k nám lidem jako člověk.

    Takto se věta »Bůh je« stává opravdu radostnou zvěstí, poněvadž je víc než poznatkem, rodí lásku a je láskou. Přičinit se, aby si to lidé znovu uvědomili, je první a základní úkol, který nám svěřuje Pán.

    Společnost, ve které absentuje Bůh, tedy společnost, která Jej už nezná a zachází s Ním jako by neexistoval, je společností, která ztrácí svoje kritérium. V naší době bylo vymyšleno úsloví „Bůh je mrtev“. Když ve společnosti zemře Bůh, stane se svobodnou, ujišťovali nás. Ve skutečnosti znamená smrt Boha ve společnosti také konec její svobody, protože umírá smysl, který udává směr. A protože mizí kritérium, jež nás usměrňuje tím, že učí rozlišovat mezi dobrem a zlem. V západní společnosti Bůh ve veřejné sféře absentuje a nenaslouchá se Mu. A proto se z této společnosti stále více vytrácí kritérium člověčenství. V určitých oblastech se pak náhle zjistí, že stalo samozřejmým dokonce to, co je zlé a člověku škodí. To je případ pedofilie. Ještě nedávno byla teoreticky považována za zcela správnou a šířila se. A nyní, otřeseni a skandalizováni, uznáváme, že se na našich dětech a mládeži páchají věci, které jim hrozí destrukcí. Fakt, že se to mohlo rozšířit také v církvi a mezi kněžími, námi musí otřásat a skandalizovat nás.

    Jak mohla pedofilie dosáhnout takových dimenzí? Posledním důvodem je absence Boha. Také my křesťané a kněží raději o Bohu nemluvíme, protože taková řeč nemá praktický užitek. Po otřesu Druhé světové války jsme v naší Německé Ústavě přijali jako vůdčí kriterium deklaraci o své odpovědnosti před Bohem. Půl století poté už nebylo možné přijmout kritérium odpovědnosti před Bohem do Evropské ústavy. Bůh je chápán jako stranická záležitost maličké skupiny a nesmí už být rozhodujícím měřítkem společnosti jako celku. V tomto rozhodnutí se odráží situace Západu, kde se Bůh stal privátní záležitostí menšiny.

    První úkol, který plyne z morálního rozvratu naší doby, spočívá v tom, abychom my sami začali znovu žít s Bohem, obráceni k Němu a v poslušnosti Jemu. Zejména my sami se musíme znovu naučit uznávat Boha za základ svého života a neodsouvat Jej stranou jako nějaké prázdné slovo. Vtiskla se mi slova velkého teologa Hans Urse von Balthasara, který si na jeden ze svých poznámkových lístků napsal: „Trojjediného Boha, Otce, Syna a Ducha svatého nepředpokládat, nýbrž upřednostňovat!“. Vskutku, i v teologii se Bůh často předpokládá jako by byl samozřejmostí, ale konkrétně se Mu nevěnuje pozornost. Téma „Bůh“ se tak jeví jako nereálné a velice vzdálené věcem, jimiž se zabýváme. Všechno se však mění, pokud je Bůh nikoli předpokládán, nýbrž upřednostňován. Pokud není ponecháván někde v pozadí, ale uznáván za střed našeho myšlení, mluvení a jednání.

    2. Bůh se stal člověkem pro nás. Lidské stvoření mu natolik leží na srdci, že se s ním spojil a konkrétně vstoupil do dějin. Mluví s námi, žije s námi, trpí s námi a kvůli nám na sebe vzal smrt. O tom zajisté v teologii obšírně pojednáváme učeným jazykem a učenými pojmy. Právě tak však vzniká riziko, že ze sebe učiníme pány víry, místo abychom se vírou nechali obnovit a ovládnout.

    Uvažujme o tom v reflexi o ústředním bodě, kterým je slavení eucharistie. Náš postoj k eucharistii nemůže nebudit obavy. Druhý Vatikán právem postavil do středu křesťanského života a existence církve tuto svátost přítomnosti Kristova Těla a Krve, přítomnosti Jeho osoby, Jeho umučení, smrti a zmrtvýchvstání. Zčásti k tomu skutečně došlo, za což chceme Pánu ze srdce děkovat.

    Široce však převládá jiný postoj: nikoli nová, hluboká úcta k přítomnosti Kristovy smrti a zmrtvýchvstání, nýbrž takové zacházení, které velikost tohoto mysteria pustoší. Klesající účast na nedělní eucharistii ukazuje, jak málo jsme my, dnešní křesťané s to docenit velikost daru, spočívajícího v Jeho reálné přítomnosti. Eucharistie byla deklasována na pouhý obřad, když se považuje za samozřejmé, že vybrané způsoby vyžadují, aby byla podávána všem pozvaným z důvodů jejich příslušnosti k příbuzenstvu u příležitosti rodinných slavností nebo svateb či pohřbů. Samozřejmost, s níž někteří přijímají Nejsvětější svátost jednoduše z titulu svojí přítomnosti na určitém místě, ukazuje, že svaté přijímání je chápáno jako pouhé obřadní gesto. Pokud budeme uvažovat nad tím, co dělat, je zřejmé, že nepotřebujeme nějakou jinou církev, kterou si vytvoříme. Nezbytná je naopak obnova víry v reálnost Ježíše Krista, který se nám daroval v této Svátosti.

    Během rozhovoru s oběťmi pedofilie jsem si stále silněji uvědomoval tuto nezbytnost. Jedna dívka, která sloužila jako ministrantka, mi vyprávěla, že kaplan jako její nadřízený jí během sexuálního deliktu, který na ní páchal, řekl: „Toto je moje tělo, dané tobě.“ Je jasné, že ona dívka už nemohla poslouchat slova proměnění, aniž by znovu prožila hrůzu zneužití, které na ní bylo spácháno. Ano, naléhavě musíme prosit Pána o odpuštění a prosit Jej především, aby nás všechny naučil nově chápat velkolepost Svého umučení, Svojí oběti. A musíme udělat všechno pro ochranu daru svaté eucharistie před zneužitím.

    3. A nakonec mysterium církve. V paměti zůstávají slova, jimiž už takřka před sto lety Romano Guardini vyjádřil radostnou naději, která se potvrdila v něm a v mnoha jiných: „Začíná událost nezměrného významu: Církev se probouzí v duších.“ Měl tím na mysli, že církev již není takovou jaká byla dřív, tedy pouhým aparátem, který se prezentuje zvnějšku a je vnímán a zakoušen jako určitý druh úřadu, avšak procitá zevnitř, v samotných srdcích, nikoli jako něco vnějšího, nýbrž dotýkajícího se uvnitř. Asi o půl století později, když opět uvažoval o tomto hnutí, byl při pohledu na to, co se dělo, pokoušen tuto větu obrátit a říci: „Církev v duších umírá.“ Dnes je církev vskutku nahlížena jenom jako určitý druh politického aparátu. Mluví se o ní totiž jenom za pomocí politických kategorií, což platí dokonce i pro biskupy, kteří formulují svoje pojetí budoucí církve z velké časti téměř výlučně politickými termíny. Krize způsobená mnoha případy zneužití, spáchaných kněžími, vnucuje myšlenku, že dokonce církev je něco nepodařeného, čeho se musíme sami chopit a znovu vytvořit. Avšak církev námi vytvořená nemůže prezentovat žádnou naději.

    Ježíš sám přirovnal církev k rybářské síti, která zahrnuje ryby dobré a špatné, přičemž je na Bohu, aby na konci oddělil jedny od druhých. Dále je zde podobenství o církvi jakožto poli, na kterém roste pšenice, kterou vysadil Bůh, ale také koukol, který ve skrytu zasel „nepřítel“ mezi pšenici. Koukol na Božím poli skutečně bije do očí svým množstvím, a také špatné ryby v síti projevují svoji sílu. Pole však přesto zůstává Božím polem a síť zůstává sítí Božího rybolovu. A v každé době jsou a budou nejenom koukol a špatné ryby, nýbrž také Boží setba a dobré ryby. Zvěstovat mocně a stejnou měrou obojí není falešná apologetika, nýbrž nezbytná služba pravdě.

    V tomto okruhu je nezbytné odkázat k důležitému textu z knihy Zjevení sv. Jana. Ďábel je tam označen za žalobníka, který obviňuje naše bratry před Bohem dnem i nocí (Zj 12,10). Apokalypsa tak přejímá myšlenku, jež je středem příběhu, který rámuje knihu Job (Job 1.2,10; 42.7-16). Vypráví se zde, jak se ďábel pokouší diskreditovat bezúhonnost a bohabojnost Joba jako pouze něco vnějšího a povrchního. Právě o tom mluví kniha Zjevení: ďábel chce dokázat, že neexistují bohabojní lidé a že veškerá bohabojnost je pouze vnějšková. A kdyby bylo možné ji podrobit zkoušce, brzo by se zdání bohabojnosti vytratilo. Příběh začíná disputací mezi Bohem a ďáblem, přičemž Bůh poukazuje na Joba jako na bohabojného muže. Proto dojde ke zkoušce, aby se zjistilo, kdo má pravdu. »Vztáhni svou ruku a dotkni se všeho, co má – argumentuje ďábel – a uvidíš, zda ti nebude zlořečit do tváře«. Bůh dopustí tuto zkoušku, z níž Job vychází bez úhony. Ďábel však pokračuje a říká: »Kůži za kůži! Člověk se vzdá všeho, co má, aby si zachránil život! Vztáhni však ruku a sáhni mu na kosti a na maso: přísahám ti, že ti bude do tváře zlořečit!« (Job 2,4). Bůh dá tedy ďáblovi druhou možnost. Dopouští tak, aby vztáhl ruku na Joba. Pouze jej nesmí zabít. Pro křesťany je jasné, že Jobem, který za celé lidstvo exemplárně stanul před Bohem, je Ježíš Kristus. V Apokalypse je drama člověka představeno v celé svojí šíři. Proti Bohu Stvořiteli se staví ďábel, který diskredituje celé stvoření a celé lidstvo. Obrací se nejen k Bohu, ale především k lidem slovy: „Podívejte se, co udělal tento Bůh. Stvoření je zdánlivě dobré. Ve skutečnosti je však jako celek plné mizérie a ohavnosti.“ Očerňovat stvoření ve skutečnosit znamená očerňovat Boha. Ďábel chce dokázat, že samotný Bůh není dobrý, a chce nás od Boha odloučit.

    Aktuálnost toho, co říká kniha Zjevení je zřejmá. Obžaloba vznesená proti Bohu se dnes soustředí především do obžaloby Jeho církve jakožto celku. Takto nás od ní chce odloučit. Idea nějaké lepší církve, kterou si sami vytvoříme, je ve skutečnosti ďáblův návrh, kterým nás chce odloučit od živého Boha, a používá k tomu prolhanou logiku, do níž upadáme až příliš snadno. Nikoli, církev také dnes není tvořena pouze špatnými rybami a koukolem. Církev je Boží i dnes, a právě dnes je také nástrojem, kterým nás zachraňuje Bůh. Je velmi důležité stavět proti ďáblovým lžím a polopravdám celou pravdu. Ano, hřích a zlo v církvi jsou. Ale také dnes je církev svatá a nezničitelná. Také dnes existují mnozí lidé, kteří pokorně věří, trpí a milují a ve kterých se nám ukazuje pravý Bůh – Bůh, který miluje. Také dnes má Bůh ve světě svoje svědky (martyres). Jenom je třeba bdít, abychom je viděli a naslouchali jim.

    Termín svědek (martyr) je vzat z procesního práva. V procesu proti ďáblu je Ježíš Kristus prvním a autentickým svědkem Boha, prvním mučedníkem, jehož pak mnozí následovali. Církev je dnes jako nikdy církví mučedníků a tím svědkyní živého Boha. Díváme-li se bdělým srdcem okolo a nasloucháme, můžeme všude mezi prostými lidmi, ale také ve vysoké církevní hierarchii nalézt svědky, kteří se svým životem a svým utrpením nasazují pro Boha. Lenivé srdce si jich nechce všímat. Mezi velké a základní úkoly našeho zvěstování patří v mezích našich možností vytváření životních prostorů víry a zejména jejich nalézání a uznávání.

    Žiji v malém domě, kde malá skupina lidí v každodennosti neustále objevuje takové svědky živého Boha, a s radostí mi je také ukazují. Vidět a nacházet živou církev je úžasný úkol, který nás posiluje a stále znovu nám dodává radost víry.

    Závěrem svých úvah bych chtěl poděkovat papežovi Františkovi za vše, co dělá pro to, aby nám nepřetržitě ukazoval Boží světlo, které ani dnes nezapadá. Děkuji, Svatý otče!

    Benedikt XVI.

    11. duben 2019

    Z italského znění í zveřejněného v deníku Corriere della Sera

    přeložil Milan Glaser

    • Kořeny napsal:

      Ano, právě tento papž to byl, který prohlásil, že jedním z kořenů, na nichž stojí evropská civilizace, je osvícenství.
      Za druhé – ohledně 1. části jeho elaborátu: naříkání nad školou by církev vůbec nemuselo zajímat, pokud by už dávno nekývla na sekulární školu; právě skrze tuto školu dochází k prvnímu prznění vědomí dětí.
      A za třetí, ovšem ne za poslední: Je to zcela nedávno, vůbec ne nějaká 60. léta, kdy oblíbený morální teolog na pražské fakultě, který má rodinu se čtyřmi dětmi, od této rodiny odešel s tím, že po prozkoumání Božího hlasu zjistil, že je homosexuál (po létech výuky této vědy vyučovat na fakultě nadále už nemůže).

      • Lucie Cekotová napsal:

        K bodu 3: Nejhorší na tom ovšem je, že učit mu zakázali až po Vámi popsaném veřejném pohoršení. Že předtím léta učil bohoslovce naprosto heterodoxní morálku, nezajímalo nikoho. Klidně ho nechali.
        S body 1 a 2 nelze než souhlasit. Dost dobře to shrnuje 1P5: https://onepeterfive.com/pope-benedict-breaks-his-silence-to-say-not-very-much-at-all/
        Obzvlášť myslím stojí za zmínku tato pasáž: „Pokud jde o homosexualitu mezi kněžími, je jí [v Benediktově stati] věnována nápadně malá pozornost. V celém dokumentu najdeme pouze jednu zmínku o této pohromě: ,V některých seminářích docházelo ke vzniku homosexuálních klik, které si počínaly více či méně otevřeně, čímž se klima v seminářích evidentně změnilo.´ Tato věc se [v tomto dokumentu] už dále nezkoumá. Bývalý papež se místo toho soustředí na problém pedofilie, přestože výzkumy už dlouho poukazují na to, že většina případů zneužívání se týká adolescentních chlapců.“

      • jl napsal:

        Pro postmoderní „katolickou spiritualitu“ je pán z 3. bodu víceméně standardní případ. Zřejmě proto také léta nikomu nic nevadilo, dokud to nepřekročilo jistou mez – především asi mez vděčnou mediálně.

        Taková spiritualita se zaobírá všemožnými „odvahami řešit“, „velmi důkladným vzděláním německých teologů“ a „častým českým církevnickým předsudkem“, „neurotickým střežením tradic“, „elánem laiků“, „pochopitelností vstupování státu do sexuální výchovy“ a pochopitelností „povinné docházky“, „nosnými otázkami vztahů“, „odkládáním šablon“, „zvláštností sexuální abstinence v manželství“, „nespolehlivostí přerušované soulože“, „skutečnými problémy“, „životem s Bohem“, etc., což je jenom opis toho, že Bible, realita hříchu osobního i dědičného, tělesné vykoupení a především celý koncept následování Krista není pro postmoderního katolíka příliš zajímavý.

        Čtyřmi slovy: Rozklad katecheze a mravů.

        https://www.signaly.cz/chat-s-jaroslavem-lormanem/archiv

  5. Vojtěch Karel napsal:

    Děkuji panu Janovi za vložení příspěvku Sv. Otce Benedikta XVI. Je velmi důležitý už proto, že jím nepřímo odpovídá na Dubia 4 kardinálů ( z r. 2016).

    Nejprve cituji otázku z Dubií : Je po výrocích Amoris laetitia (č.302) o „okolnostech, které tlumí mravní odpovědnost“ stále třeba považovat za platnou nauku encykliky Jana Pavla II. Veritatis splendor (č. 81), založenou na Písmu sv. a tradici Církve, podle níž „okolnosti a úmysly nebudou nikdy moci přeměnit skutek, který je svým předmětem hanebný, ve skutek „subjektivně“ čestný a obhajitelný pro svou volbu“?

    Jasnou a velmi obšírnou odpověď em. papeže Benedikta – téměř po třech letech Františkova mlčení – najdete bezpečně v tomto odstavci :

    ……
    2. Nezávisle na tomto vývoji došlo ve stejné periodě ke kolapsu katolické morální teologie, takže se církev vůči těmto sociálním procesům stala bezbrannou. Pokusím se velmi stručně naznačit průběh této dynamiky. Až do Druhého vatikánského koncilu měla katolická morální teologie přirozeněprávní základy, přičemž Písmo svaté bylo zmiňováno pouze jako pozadí či podpora. V boji, který zahájil Koncil, za nové porozumění Zjevení, bylo přirozeněprávní hledisko téměř úplně opuštěno, a požadovala se taková morální teologie, která by byla zcela založena na Bibli. Pamatuji se, jak jezuitská fakulta ve Frankfurtu pověřila jednoho velmi nadaného mladého otce (Bruno Schüller), aby vypracoval morálku zcela založenou na Písmu. Krásná disertace otce Schüllera podává první krok k jejímu zpracování. Následně byl otec Schüller poslán do Spojených států amerických, aby ve studiu pokračoval, ale vrátil se s přesvědčením, že systematickou morálku postavenou pouze na Bibli vypracovat nelze. Pokusil se potom podat morální teologii pragmatičtějším způsobem, avšak na krizi morálky tím odpovědět nedokázal.

    Nakonec se široce ujala teze, podle níž morálka musí být formována pouze na základě účelů lidského jednání. Staré rčení „účel světí prostředky“ se nepoužívalo v tak hrubé formě, avšak koncepce, kterou vyjadřovalo, se stala zásadou. Proto nemohlo existovat nic absolutně dobrého a tím méně pak něco vždycky špatného. Platné bylo pouze relativní hodnocení. Neexistovalo už dobro, nýbrž pouze to, co v dané chvíli a podle okolností bylo relativně lepší.

    Koncem 80. a 90. let nabyla krize základů a prezentace katolické morálky dramatických forem. Dne 5. ledna 1989 byla publikována tzv. „Kolínská deklarace“ podepsaná 15 katolickými profesory teologie, kteří se soustředili na několik kritických míst vztahu mezi biskupským učitelským úřadem a posláním teologie. Tento text, který zpočátku nepřekračoval hranici obvyklých námitek, se začal velice rychle šířit, ba transformovat na protest proti církevnímu magisteriu a viditelně i slyšitelně po celém světě shromažďoval potenciál opozice proti magisteriálním textům Jana Pavla II. (srov. D. Mieth, Kölner Erklärung, LThK, VI3,196).

    Papež Jan Pavel II., který velmi dobře znal situaci morální teologie a pozorně ji sledoval, rozhodl o přípravě encykliky, která by mohla tyto věci uvést na pravou míru. Byla publikována pod titulem Veritatis splendor 6. srpna 1993 a vzbudila prudce odmítavé reakce morálních teologů. A ještě před tím Katechismus katolické církve podal systematicky a přesvědčivě morálku, kterou učí církev.

    Nemohu nezmínit, že Franz Böckle, jeden z hlavních morálních teologů německého jazyka, který po svém jmenování emeritním profesorem odešel do ústraní ve svojí švýcarské vlasti, řekl na adresu možných tvrzení Veritatis splendor, že kdyby tato encyklika měla prohlásit, že existují skutky, které jsou za každých okolností zlé, pozvedl by proti tomu vší silou svůj hlas. Dobrý Bůh jej ušetřil realizace tohoto úmyslu. Böckle zemřel 8. července 1991. Encyklika byla publikována 6. srpna 1993 a skutečně obsahovala tvrzení, že existují skutky, které nikdy nemohou být dobré. Papež si byl tehdy plně vědom tíže tohoto rozhodnutí a právě tuto část svého textu ještě jednou konzultoval s odborníky nejvyššího stupně, kteří se na redakci encykliky přímo nepodíleli. Nemohla a nesměla být žádná pochybnost o tom, že morálka založená na „zvažování dober“ musí respektovat tuto poslední mez. Existují dobra, jimiž nelze disponovat. Jsou hodnoty, které není nikdy dovoleno obětovat ve jménu ještě vyšší hodnoty a které stojí nad záchovou fyzického života. Bůh je víc než fyzické přežití. Život získaný za cenu zřeknutí se Boha, život založený na nejzazší lži, není životem. Mučednictví je základní kategorií křesťanské existence, a to že v teorii, kterou zastával Böckle a mnozí další, už není morálně nutná, svědčí o tom, že tady jde o samotnou podstatu křesťanství.

    • Hle napsal:

      Hle, nemá cenu se hrabat v novovíře. Situace je v něčem podobná milému Mistru Husovi. Ten pevně věřil, miloval Pána Ježíše, miloval církev, uctíval Pána Boha, prostě vše, co dělají a co uctívají všichni novověřící, horliví a zbožní novokněží i naši nejmilejší poslední novopapežové. A přece: věřil jinak, rozvrátil vše. Tak i novocírkev. Ale není třeba zoufat. Hle! Zvítězil Lev z rodu Davidova i nad horlivou a zbožnou novocírkví. Že to není vidět? Amerika už taky prohrála. A přece se zdá, že je na vrcholu světomoci. A tak i novocírkev už prohrála, i když se zdá, že ovládá všechno. Každý den pozorný pozorovatel pozoruje pád, postupný a pomalý, Ameriky, tak i postupný a pomalý pád novocírkve. Malé stádečko, neboj se. Jen se se varuj novovíry a novomorálky vč. jejích hlasatelů, zbožných a horlivých novokněží.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *