„Za pokání se pomodlete třikrát Otčenáš a Zdrávas Maria…,“ to často slyší každý katolík, který se pravidelně zpovídá. Když to vykoná, tak má pocit, že splnil uložené pokání. Jenže opravdu? Nikoliv, zpovědníkem určená modlitba „za pokání“ je ve skutečnosti pouhou předehrou k opravdovému pokání. Jak tomu rozumět?

Pod pojmem „pokání“ nebo také „dostiučinění“ chápe katolík zcela správně změnu smýšlení (řecky metanoia) k lepšímu, tj. zřeknutí se hříchu a začátek nového života. Jenže latinský výraz tohoto pojmu zní „poenitentia“. Slovo „poena“ znamená „trest“. Právě na to se dnes zapomíná, ačkoliv jde o neměnnou nauku Církve: Hříchy jsou nám sice při platné svaté zpovědi všechny odpuštěny, ale nikoli všechny tresty za ně, pouze jejich část (jak veliká, to rozhoduje Bůh). Za každý hřích, i všední lehký, následuje trest ve formě nemocí, neštěstí a dalších životních útrap. Když si ho neodpykáme zde na zemi, budeme tak muset po smrti učinit v očistci. My ale můžeme tresty, které nám ještě zbývají podstoupit za hříchy, zmírnit nebo i úplně odstranit sami kajícím způsobem života.

Co je to „kající způsob života“? To, že se úplně vzdáme svých bezhříšných životních potěšení, jakými jsou sport, kultura, hudba, poznávání cizích zemí, dobré vínečko s přáteli apod.? Nikoliv, kající způsob života nemá – jak potvrzuje známý americký biskup, evangelizátor a kandidát oltáře Fulton Sheen – nic společného se zasmušilostí a odmítáním každé přirozené radosti ze života. Kajícím způsobem života rozumíme vlastní potrestání sebe sama za hříchy odpuštěné ve svaté zpovědi, kdy si my sami stanovíme „trest“ za spáchaná provinění – a k tomu Církev nabízí širokou paletu výběru. Nejobvyklejšími a klasickými jsou:

a) Modlitba: Pozor, nejedná se o naše obvyklé osobní modlitby, které Bohu denně přednášíme. Modlit se je podle nauky Církve povinnost katolíka, jež zavazuje pod hříchem, i když Církev nestanovila ani délku osobních modliteb, ani co se máme modlit. Kající modlitba je ale „ještě něco nad to“. Souvisí s pravidelným zpytováním svědomí, po němž by měla následovat libovolná modlitba na úmysl mého pokání za hříchy (nic nebrání připojit i další úmysly), např. růženec, křížová cesta, nebo i kající žalmy a texty z Písma sv. Tato oběť vlastního času pro tuto „nadstandartní“ modlitbu je mým dobrovolným „trestem“, k němuž jsem se sám odsoudil za své hříchy.

b) Půst: Církev nám ukládá jako povinnost půst v určitých dnech. Nesplnit ji znamená hřešit. Jenže já sám se mohu „odsoudit“ za pokání k „trestu“ nadstandartního postu mimo tyto stanovené dny, buď tělesného, kdy si odepřu „zamilovaný“ pokrm či nápoj, nebo smyslového, kdy se zřeknu oblíbeného pořadu v televizi, brouzdání po webech na internetu, divadla, zábavy atd.

c) Almužna: Pomáhat chudým a potřebným je opět povinností katolického křesťana, Spasitel na mnoha místech říká, že budeme souzeni podle toho, s jakou láskou jsme pečovali o trpící a v nouzi se nacházející bližní. Almužna „za pokání“ je ale opět nadstandard v tom, že si dobrovolně jako „trest“ zvolím dobrý skutek, který mne bude stát velký sebezápor, např. když věnuji větší finanční částku někomu, kdo mne rád nemá a ublížil mi, ale upadl do stavu hmotné nouze. Totéž mohu aplikovat třeba i při návštěvě nemocných: Nejen chodit za těžce a trvale nemocnými příbuznými a přáteli, ale i za osobními nepřáteli a těmi, kdo jsou mi nesympatičtí nebo dokonce odporní. Almužnou ve formě pokání může být i modlitba za lidi, kteří mne nenávidí, za duše v očistci atd., odpustková modlitba na úmysl papežů věnovaná duším v očistci atd.

Možností je spousta, stačí jen vybrat si. Velcí světci Církve si za pokání jako trest za hříchy ukládali velmi často poutě do Jeruzaléma, do Říma, do Compostely apod., kdy šli pěšky a bez peněz za jakéhokoliv počasí. V některých řeholních řádech se mniši za pokání dobrovolně bičovali, např. jezuité včetně svého zakladatele sv. Ignáce z Loyoly (ale pozor, museli mít k tomu svolení svého zpovědníka a svého představeného a nesmělo při tom dojít k trvalým zdravotním následkům), rovněž tak i kardinál sv. Karel Boromejský. Papež sv. Pius V. nosil pod svým nádherným oděvem drátěnou košili, jež mu působila bolest, podobně i kardinál státní sekretář za pontifikátu sv. Pia X. Rafael Merry del Val.

Církev samozřejmě po nikom nežádá kající skutky takového typu. Současný hedonistický svět se nad tím ušklíbá a odsuzuje to jako masochismus, aniž přitom vzpomene, že dnešní boxerské zápasy nebo tréninky vrcholových sportovců představují na rozdíl od těchto uvedených kajících skutků podstatně větší hrozbu újmy na zdraví. K tomu, aby se člověk za pokání např. bičoval, Církev nikdy neradí, a pokud někdo cítí vzhledem k závažnosti svých hříchů tuto potřebu, tak musí mít svolení svého zpovědníka. Nicméně k formám modlitby, postu a almužny Církev odedávna naléhavě vyzývala. Pokání jako dobrovolné „sebepotrestání“ za hříchy nejen zmírňuje, případně zcela anuluje Boží tresty za ně, ale také svolává na dotyčnou osobu hojnost milostí a Božího požehnání. Člověk tím dává najevo, že z lásky ke Spasiteli hříchu lituje a upřímně touží se ho zřeknout. Takové smýšlení se Bohu líbí, přijímá je a zahrnuje kajícníka svou přízní a náklonností.

Pokání je dnes pro nevěřící svět buď neznámým, nebo přímo směšným pojmem. Neuznává hřích, proto pokání je nesmyslem. Papež Pius XII. správně řekl, že „největším hříchem současného člověka je, že nevěří v existenci hříchu…“. Jenže současná neomodernistická pokoncilní ideologie se od takového postoje příliš neliší. Nepopírá sice hřích jako takový, ale v rozporu s tradiční naukou Církve odmítá, že by Bůh někoho za hříchy trestal. On je přece milosrdný a odpouští všechno, aniž vyžaduje lítost, zřeknutí se hříchu a nápravu, proto ani nemůže trestat. Tuto morální teologii lze vystopovat už v 60. letech u Josepha Fuchse, Bernarda Haeringa, Charlese Currana a zejména Hanse Künga. Pronikla na absolutní většinu teologických učilišť. Takže – jaképak pokání, když Bůh stejně nikoho netrestá?

Nelze ale říci, že by neomodernisté uvnitř Církve žádné pokání neznali. Velmi rádi se „kají“ za cizí hříchy, pokud se vůbec jedná o hříchy. Kolik jen jsme byli svědky kajících sebemrskačských aktů i ze strany nejvyšších představitelů Církve u příležitosti jubilea roku 2000, kdy odprošovali celý svět za údajné hříchy Církve, jakými měly být inkvizice, křížové výpravy, antisemitismus, rekatolizace protestantů, čarodějnické procesy, „pronásledování“ vědců, odmítání liberálních idejí lidských práv a občanských svobod v 19. století, dokonce i „kolaborace“ Církve s nacismem!

V principu podle katolické nauky je samozřejmě možné činit pokání za hříchy jiných, např. členů rodiny, příslušníků vlastního národa apod. Na místech koncentračních táborů Dachau a Osvětim byly zřízeny ženské kláštery, kde řeholnice formou modliteb a postů se kály za hitlerovské zločiny, které se tam odehrály. Jenže lze činit pokání za „hříchy Církve“? Za hříchy jednotlivců i církevních komunit ano, ale nikdy ne Církve jako celku. Ta je ve svém základu svatá, neboť má svatého Zakladatele a prostředky k dosažení svatosti. Hříšní jsou ale její jednotliví členové od papeže až po posledního věřícího, někdy více, někdy méně. Za tyto hříchy kněz při každé mši svaté odprošuje Boha.

Proto jakékoliv „odprošování světa“ a okázalé bití se v prsa za domnělé „hříchy Církve“ před pohany, židy, mohamedány a ateisty je teologicky neobhajitelné. A nejen teologicky, ale i historicky. Nepopíráme, že inkvizice někdy vydala někoho světským soudům k upálení v rozporu se zásadami spravedlnosti, že se křižáci někdy dopustili neomluvitelné krutosti, že docházelo ve středověku k pogromům na židy, že při rekatolizaci protestantů se sáhlo i k násilí, že při čarodějnických procesech asistovali i někteří duchovní, že při procesu s Galileem inkvizice překročila svoji kompetenci. Jenže ostentativní „pokání“ před světem, aby Církev byla prezentována jako instituce, jež skoncovala se svou údajnou „temnou minulostí“ a tak se světu zalíbila, silně zavání pokrytectvím a platí zde slova Spasitelova o farizejích, kteří okatě demonstrují na veřejnosti, že se postí a činí pokání – a to jen proto, aby se zavděčili druhým.

Iniciátoři těchto falešných kajících aktů se chtějí zalíbit Kristu nepřátelskému světu. Neberou v potaz, že uvedené „hříchy Církve“ nejsou jen hříchy katolíků, ale mnohem více i hříchy těch druhých, kdy se Církev musela bránit, inkvizice např. byla zřízena na obranu čistoty víry a proti vražednému terorismu heretických sekt, křížové výpravy představovaly obranu proti agresivnímu islámu a jeho vraždění křesťanů, protižidovské pogromy byly často vyvolány lichvářstvím židů a papežové vydali na 300 bul proti napadání židovských ghett pod hrozbou exkomunikace, násilí protestantů vůči katolíkům bylo mnohem horší než obráceně, čarodějnické procesy vzešly z pohanství a církevní autority proti nim vystupovaly a obviněné bránily, Církev ve středověku významně vědu podporovala a umožnila její rozvoj atd. Protiliberální encykliky papežů 19. století byly naprosto oprávněné, neboť za vznešenými idejemi volnosti, rovnosti a bratrství se skrývala zločinná sadistická genocida katolíků za Francouzské revoluce, rovněž tak Církev nikdy nekolaborovala s nacismem, který ji pronásledoval. Násilí katolíků vůči nekatolíkům je pouhou kapkou v moři ve srovnání s násilím nekatolíků proti katolíkům, zejména v případě ateistů a mohamedánů v novověku. „Pokání“ Církve za údajné její „hříchy“ proto nemá žádné oprávnění, spíše naopak by Církev měla vyžadovat pokání od svých odpůrců za hříchy proti ní.

Summa summarum tedy: Každý by měl konat pokání nejprve a hlavně sám za sebe. Všichni máme k němu pro svoji hříšnost zcela jistě pádný důvod. Padat veřejně na kolena za skutečné i domnělé hříchy jiných nazval v jednom svém projevu samotný kardinál Joseph Ratzinger, ještě v úřadu prefekta kongregace pro nauku víry, pokrytectvím.Řekl mj., že kát se za cizí hříchy je snadnější a pohodlnější než činit pokání za svá vlastní provinění. Proto tedy teď ve svatopostní době „čiňme pravé pokání“, to znamená za své osobní hříchy, jimiž jsme se provinili proti Bohu a bližním. Církev nám k tomu nabízí mnoho způsobů, jež můžeme zvolit. S důvěrou proto začněme – a brzy zakusíme Boží požehnání.

PhDr. Radomír Malý