Mons. Athanasius Schneider

LSN: Vaše Excelence, co nám můžete říci o vaší nedávné návštěvě ad limina a setkání s papežem Františkem?

Biskup Schneider: Pro mě to byl velice duchovní zážitek — pouť k hrobům svatých Petra a Pavla, kde jsme sloužili mši svatou. U hrobu svatého Petra jsme zazpívali antifonu Oremus pro pontifice nostro za papeže Františka a potom krédo. Pomodlili jsme se také na úmysly Svatého otce pro získání plnomocných odpustků. Totéž jsme vykonali i v bazilice svatého Pavla za hradbami a v bazilice Panny Marie Větší.  

Pokud jde o naše setkání s papežem, je to v této době Kristův náměstek na zemi a choval se k nám velmi bratrsky a vlídně. Byla tam velmi příjemná atmosféra. Naše setkání s ním trvalo dvě hodiny. To, že papež strávil tolik času se skupinou deseti biskupů a ordinářů z Kazachstánu a střední Asie, považuji za velkorysost z jeho strany. 

Při setkání nás papež vyzval, abychom svobodně vyslovili své obavy i kritiku. Zdůraznil, že má rád hodně otevřené rozhovory. Někteří biskupové vyjádřili obavy týkající se života Církve v naší době, například v záležitosti svatého přijímání pro rozvedené a civilně „znovusezdané“ katolíky, svatého přijímání pro protestantské partnery ve smíšených manželstvích a problému faktického šíření homosexuality v Církvi. Tyto věci byly předmětem diskuse. Potom jsem já také požádal Svatého otce, aby objasnil prohlášení z Abú Dhabí o tom, že Bůh si „přeje“ rozdílnost náboženství. 

Papež byl ve svých reakcích na naše otázky velmi přívětivý a snažil se dát nám na tyto problémy odpověď ze svého pohledu. Odpovídal spíše obecně o principech katolické víry, ale za daných okolností jsme nemohli v konkrétních záležitostech zacházet do podrobností. I tak jsem Svatému otci velmi vděčný za to, že nám dal možnost formulovat některé obavy ve velmi pokojné atmosféře a že jsme s ním mohli hovořit. 

LSN: Můžete rozvést, jak papež František reagoval na vaše znepokojení výrokem z Abú Dhabí o rozdílnosti náboženství? Kontroverzní pasáž zní: „Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti.“ 

Biskup Schneider: Pokud jde o záležitost formulace použité v dokumentu z Abú Dhabí, že Bůh si „přeje“ rozdílnost náboženství, papežova odpověď byla velice jasná: řekl, že rozdílnost náboženství je Boží vůlí pouze v tom smyslu, že ji Bůh dopouští. To zdůraznil a řekl nám: vy také můžete říkat, že Bůh rozdílnost náboženství dopouští. 

Snažil jsem se touto otázkou zabývat hlouběji a přinejmenším ocitovat danou větu, tak jak je v dokumentu uvedena. Říká se v ní, že Bůh si přeje rozdílnost náboženství, tak jako si přeje různost pohlaví, barvy pleti, rasy a jazyka. Jde o evidentní přirovnání rozdílnosti náboženství k různosti pohlaví. Zmínil jsem to před Svatým otcem a on uznal, že vzhledem k tomuto přímému srovnání může být tato věta mylně pochopena. Nato jsem zdůraznil, že různost pohlaví není Božím dopuštěním, nýbrž pozitivní Boží vůlí. Svatý otec to uznal a souhlasil se mnou, že různost pohlaví není něco, co Bůh jen připouští. 

Když však obě tato slovní spojení uvedene v jedné větě, rozdílnost náboženství se interpretuje jako Bohem pozitivně chtěná, stejně jako různost pohlaví. Tato věta tedy vede k pochybnostem a mylným interpretacím, a proto jsem si přál a požádal Svatého otce, aby to uvedl na pravou míru. On ale řekl nám biskupům: můžete říkat, že uvedená formulace o rozdílnosti náboženství znamená, že ji Bůh dopouští. [1] 

LSN: Někteří čtenáři možná neznají rozdíl mezi Božím dopuštěním a pozitivní Boží vůlí. Můžete uvést příklady jiných věcí, které Bůh pouze dopouští?

Biskup Schneider: Ano, Boží dopuštění znamená, že Bůh dovolí, aby se něco stalo. Bůh dopustil Adamův hřích a všechny jeho důsledky, a i když my osobně hřešíme, Bůh to v určitém smyslu připouští či toleruje. Bůh si však nepřeje, abychom hřešili. Dovoluje to s ohledem na nekonečně záslužnou oběť našeho Pána Ježíše Krista na kříži a kvůli tomu, že nechce zničit naši svobodu. To je význam toho, co znamená Boží dopuštění. 

Vatikánský summit o sexuálním zneužívání

LSN: Mnozí lidé, kteří přijeli do Říma na vatikánský summit o ochraně nezletilých v Církvi 25.-27. února, včetně obětí sexuálního zneužívání, byli zklamáni tím, že setkání podle nich nevedlo ke konkrétním krokům. Vaše Excelence, co pokládáte za nejúčinnější způsob řešení problému sexuálního zneužívání a jeho krytí v Církvi?

Biskup Schneider: Když existuje obrovský problém — což zneužívání dětí, mladistvých i dospělých podřízených jistě je – musíme jít vždy k nejhlubším kořenům, tak jako by to udělal každý dobrý lékař. Nemoc nemůžeme řešit jen tím, že stanovíme povrchní diagnózu. Potřebujeme diagnózu důkladnou a všestrannou. To podle mého názoru summit neudělal, protože jednou z evidentních, pozorovatelných a velmi hlubokých příčin sexuálního zneužívání mladistvých je homosexualita mezi kněžími. Samozřejmě netvrdím, že všichni homosexuálové nutně zneužívají děti. To by bylo nespravedlivé a nepravdivé. Mluvíme však o zneužívání ze strany kněží v Církvi, a proto se také musíme zaměřit na tuto chorobu. Bylo prokázáno, že více než 80 procent obětí byli postpubertální muži. Je tedy zřejmé, že podstata většiny těchto případů zahrnovala homosexuální akty. Musíme zdůraznit, že to je jeden z hlavních kořenů.

Další hlavní příčinou krize spojené se zneužíváním je relativismus ve vztahu k mravnímu učení, který začal po Druhém vatikánském koncilu. Od té doby prožíváme hlubokou krizi spojenou s naukovým relativismem, nejen věroučným, ale i mravním – pokud jde o mravní zákon Boží. Posledních více než padesát let se v seminářích neučí morálka jasně; v seminářích a na teologických fakultách se často neříkalo zřetelně, že hřích proti šestému přikázání je hříchem těžkým. Subjektivně mohou existovat polehčující okolnosti, ale objektivně jde o těžký hřích. Každý sexuální akt mimo platné manželství odporuje Boží vůli. Uráží Boha a je to vážný, smrtelný hřích. Tato nauka byla velice relativizována, a to je jeden z dalších hlubokých kořenů. To musíme zdůrazňovat. A podle mého názoru to na summitu zdůrazněno nebylo – relativismus mravního učení, zejména co se týče šestého přikázání. 

Další hlubokou příčinou je nedostatek pravdivé, seriózní a autentické formace seminaristů. V jejich životě a formaci byl nedostatek askeze. Dvoutisíciletá zkušenost i lidská přirozenost dokazují, že bez tělesné askeze, jako je půst, modlitba i další formy tělesného umrtvování, je nemožné žít trvale ctnostným životem bez smrtelného hříchu. Tělesné umrtvování potřebujeme kvůli hlubokému poranění prvotním hříchem a žádostivosti, která stále působí v každém člověku.

Svatý Pavel říká: „Nepečujte o tělo na ukojování žádostí“ (Řím 13,14). Tato slova můžeme parafrázovat: nehýčkejte příliš tělo, jinak vás ovládne žádostivost. A to je přesně to, co se často dělo v seminářích. Seminaristé a kněží hýčkali tělo pohodlným životem bez askeze, bez postu a jiného tělesného i duchovního umrtvování.

Podle mě je nicméně nejhlubší příčinou sexuálního zneužívání ze strany kněží chybějící hluboký osobní vztah k Ježíši Kristu. Pokud seminarista či kněz nemá hluboký osobní vztah k Ježíši Kristu v trvalé věrnosti životu modlitby a skutečnou osobní lásku k Ježíši, snadno podlehne tělesným pokušením a dalším neřestem. Člověk, který má hlubokou osobní lásku ke Kristu, se také nemůže promyšleně dopustit ohavného hříchu. Kněz nebo seminarista může z lidské slabosti příležitostně spáchat smrtelný hřích proti čistotě. Ve stejném okamžiku se však hluboce kaje a rozhoduje se příště se hříchu vyhnout za každou cenu. To je projev skutečné lásky ke Kristu. Podle mě je však naprosto vyloučeno, aby člověk, který hluboce miluje Krista, sexuálně zneužíval nezletilé. Podle mě to není možné. Hluboká láska ke Kristu to podle mého názoru vylučuje.

Toto jsou tedy hlavní příčiny: homosexualita mezi kněžími, relativismus nauky, nedostatečná askeze a především absence hluboké a opravdové lásky ke Kristu. To však na summitu nebylo zdůrazněno. Proto summit pokládám za neúspěch, jako když lékař nevyléčí chorobu, protože se nezabývá jejími příčinami. Tento problém propukne znovu. 

LSN: Zmínil jste statistiku, že 80 procent obětí byli postpubertální muži. Jak byste odpověděl kardinálu Blase Cupichovi a dalším, kteří zprávu Johna Jaye a další studie prohlašují za důkazy, že mezi homosexualitou a sexuálním zneužíváním ze strany kněží není žádná příčinná souvislost?  

Biskup Schneider: To je popření reality. Jak mohu hovořit s člověkem, který popírá skutečnost? Dá se to vysvětlit jen jako ideologická pozice.

LSN: Jaká konkrétní opatření měl podle vás summit přijmout, aby nabídl skutečná řešení problému sexuálního zneužívání ze strany kněží?

Biskup Schneider: Summit měl vydat konkrétní kanonické normy, což neučinil, a proto byl podle mě neúspěšný. Byla to pěkná klerikální show, přehlídka klerikalismu – všichni představitelé Církve s všemožnými tituly, kteří přijeli z celého světa. Bylo proneseno mnoho krásných – a velice emotivních – slov. Summit se však nezabýval hlubokými kořeny a nestanovil konkrétní a tvrdé normy. Podle mého názoru měly být stanoveny velmi přesné, pádné a ostré normy. 

První kanonickou normou, kterou bych navrhnul, by bylo to, aby lidé s homosexuálními sklony kategoricky nebyli přijímání do seminářů. A jsou-li odhaleni, musejí být ze semináře vyloučeni, samozřejmě s úctou a láskou, a má se jim pomáhat k tomu, aby se uzdravili a žili jako dobří křesťanští laici. 

V současné době normy pouze říkají, že do seminářů nemají být přijímáni uchazeči s „hluboce zakořeněnými homosexuálními sklony“, ale to podle mě nestačí. Co znamená „hluboce zakořeněné“? Přichází-li do semináře dospělý muž, který cítí homosexuální přitažlivost, třebaže dosud není hluboce zakořeněná, je to přesto homosexuální sklon. Samo o sobě je to už stav, který se za určitých okolností – například ve výhradně mužském prostředí semináře – může rozvinout v hlubší nebo agresivnější tendenci. A až se stane knězem, bude v kontaktu se seminaristy, mladými ministranty a tak dále. Proto i když tyto sklony v semináři třeba ještě nebyly hluboce zakořeněné, za určitých okolností se mohou prohloubit.

Podle mě je v tom kus pokrytectví. Řekněme, že mladý muž není agresivní homosexuál. Homosexuální sklony ho netěší a nejsou nijak hluboce zakořeněné. Avšak když pozná, že tyto sklony má, nebo prokáže-li se to podle vnějších skutků či známek, má být ze semináře s láskou poslán pryč. A toto by měla být kanonická norma: že někdo, kdo pozná, že má homosexuální sklony, i když nejsou hluboce zakořeněné, nemůže být přijat do jiného semináře a nemůže být vysvěcen. 

Homosexuální sklony jsou druhem osobnostní poruchy a narušeného vnímání reality, neboť znamenají touhu po objektu rozkoše odporující přirozenému řádu pohlaví. Magisteriální dokumenty to nazývají „objektivní“ nezřízeností. Jak můžete vysvětit muže s nezřízeností v osobnosti či v psychosomatickém založení? Existují samozřejmě i jiné psychické poruchy. Muže s určitými psychickými poruchami nesvětíme, i když nejsou tak hluboké. Poškozovalo by to kněžství.  

LSN: Zmínil jste vnější známky. Jaký druh vnějších známek máte pro vámi navrhovanou kanonickou normu na mysli? 

Biskup Schneider: Kdyby takový člověk udržoval výhradní a nápadné přátelství s mužem, už to by byla vnější známka. Nebo kdyby na internetu sledoval mužskou pornografii, to by byla další známka. Jsou to vnější, ověřitelné příznaky. Jakmile by byly odhaleny, měl by být takový seminarista navždy vyloučen ze svěcení. Ano, může se uzdravit, ale seminář není sanatorium pro lidi s psychickými poruchami nebo homosexuálními sklony. To je naivní a škodlivé pro kněžství i pro toho člověka. Pro takového by bylo lepší, aby byl dobrým křesťanem ve světě, zachránil svou duši a knězem se nestal. Samozřejmě mu můžeme a máme pomáhat. Musíme být ale připraveni mu říci: nebudeš vysvěcen a je to pro spásu tvé duše. Buď dobrým křesťanem ve světě.

Je lépe mít méně kněží, kteří ale budou psychicky zdravými muži, hluboce zamilovanými do Krista, hluboce duchovními muži. Bylo by to lepší pro celou Církev. Je lepší nechat některé farnosti bez kněze a některé diecéze několik let bez biskupa, než vysvětit muže, který má nějakou poruchu, buď homosexuální nebo i jiné poruchy osobnosti. 

LSN: Jaké další konkrétní normy měl podle vás vatikánský summit o sexuálním zneužívání vydat?

Biskup Schneider: Pokud se kněz nebo biskup dopustí sexuálního zneužití, i jen jediného případu, musí být propuštěn z kněžského stavu. V tomto případě by měla existovat „nulová tolerance“ a mělo by to být stanoveno v kanonickém právu. Bez výjimky. Samozřejmě skutečnost sexuálního zneužití musí být prokázána a ověřena řádným kanonickým procesem, ale pokud to tak je, musí být viník propuštěn z kněžského stavu. 

Tyto dvě normy (kategorický zákaz přijetí do semináře a propuštění z kněžského stavu) měly být podle mého názoru na summitu výslovně zmíněny, měl-li mít nějaký konkrétní dopad. Jinak to bylo krásné setkání, ale víceméně jen klerikální představení se sentimentálními slovy a výroky. 

LSN: Měl by kněz, který zneužíval mladistvé, dostat od Církve nějaké peníze?

Biskup Schneider: Myslím, že ano. Máme být milosrdní, nikoli krutí. Pořád se musíme chovat humánně a křesťansky. Myslím, že Církev by měla alespoň dočasně poskytnout propuštěným klerikům finanční pomoc, řekněme po první dva roky.

Otevřený dopis kardinálů Burkea a Brandmüllera

LSN: Kardinálové Raymond Burke a Walter Brandmüller vydali před summitem otevřený dopis vyzývající biskupy, kteří se ho účastnili, aby přestali mlčet k mravní zkaženosti v Církvi a prosazovali Boží a přirozený zákon. [2] Do jaké míry účastníci summitu podle vašeho názoru tomuto listu naslouchali a vzali ho v úvahu?

Biskup Schneider: Domnívám se, že dopis dvou kardinálů byl záslužný a velmi dobře načasovaný a historie ho ocení jako skutečně pozitivní příspěvek v této velmi delikátní krizi spojené se zneužíváním na úrovni univerzální Církve. Bylo to krásné svědectví a jsem přesvědčen, že je kolegiu kardinálů ke cti. Domnívám se však, že mu naslouchali víc prostí lidé než klerici: opět tu máme klerikalismus. 

LSN: Někteří tvrdí, že sám vatikánský summit byl největším příkladem klerikalismu. 

Biskup Schneider: Summit nenaslouchal hlasům laiků. Představitelé Církve laiky neposlouchali dostatečně. Není to klerikalismus?

LSN: Co podle vás vysvětluje zřetelné a opakované odmítnutí zabývat se na summitu problémem homosexuality? Někteří se dohadovali, že za tím může být přání chránit homosexuální sítě uvnitř hierarchie. Jiní tvrdili, že příčinou je obava biskupů říci něco negativního o homosexualitě ze strachu z následků ze strany státu.

Biskup Schneider: Domnívám se, že první domněnka v kontextu summitu nehrála roli. Homosexuální skupiny existují, ale na tomto summitu podle mého názoru nebyly rozhodující. 

Druhý argument, který jste uvedla, jistou váhu skutečně má, ale rozhodující nebyl. Roli hraje strach biskupů z konfrontace se světem, strach ze světa. I když jsou třeba osobně proti homosexualitě, bojí se konfrontace se světem. Klerikální zbabělost: opět klerikalismus.

Nejhlubší příčinou je však podle mě to, že mezi biskupy a kardinály existuje mocná klerikální klika, která chce v Církvi podporovat změnu Božího mravního zákona, podle něhož jsou homosexuální skutky a homosexuální životní styl vnitřně špatné. Tito lidé chtějí prosadit to, aby byla homosexualita přijatelná jako legitimní varianta sexuálního života. Domnívám se, že to je nejhlubší a patrně rozhodující příčina toho, proč o tom summit mlčel a neřešil to.

Amazonská synoda

LSN: V říjnu se ve Vatikánu bude konat synoda o Amazonii. Vaše Excelence, vy jste nějakou dobu žil v Brazílii a tuto oblast dobře znáte. Tvrdí se, že v Amazonii je nedostatek kněží, což podle některých ospravedlňuje zavedení kněžského svěcení ženatých mužů, tzv. viri probati. Je pravda, že existuje taková svátostná krize a nedostatek kněží? 

Biskup Schneider: Nedostatek kněží existuje v Amazonii, ale i jinde. I v Evropě se nedostatek kněží zhoršuje. Nedostatek kněží je však jen evidentní záminkou k praktickému (nikoli teoretickému) zrušení celibátu v latinské Církvi. Celibát je terčem útoků už od Luthera. Jeho zrušení je vždy prvním krokem nepřátel Církve a sekt. Celibát kněží je poslední pevností, kterou je třeba odstranit. Svátostný život je k tomu jen záminkou. 

V době Sovětského svazu jsme se museli několik let obejít bez mše svaté. A přežili jsme to, silní ve víře. Víra žila v domácí církvi, to znamená v rodinách. Předávala se prostřednictvím katechismu. Modlili jsme se. Konali jsme duchovní svaté přijímání, skrze něž jsme dostávali mnoho milostí. Když se po roce nebo dvou náhle objevil kněz, byl to opravdový svátek. Byli jsme šťastní, měli jsme svátostnou zpověď a Bůh nás vedl. Mám s tím tedy osobní zkušenost ze života v Sovětském svazu. 

Pokud jde o Brazílii: sedm let jsem tam žil a pracoval. Znám Brazilce. Jsou to velmi zbožní lidé, prostí lidé. Na ženaté kněze by nikdy nepomysleli. Ne, to je myšlenka, kterou jim nasadili do hlavy ne domorodci, ale bílí, sami kněží, kteří nežijí hlubokým apoštolským životem, životem oběti. Bez opravdového obětního, apoštolského života nemůžete budovat Církev. Ježíš Kristus nám dal příklad, když sám sebe obětoval, a stejně tak i apoštolové, církevní otcové, světci, misionáři. Tak byla vybudována Církev s trvalými duchovními plody na celé generace. 

Nedostatek kněží v Amazonii je pro mě příkladem pravého opaku: kněžím patrně chybí hluboce oddaný a obětní život v duchu Ježíše, apoštolů a svatých. Proto hledají lidské náhražky. Domorodí ženatí kněží nepovedou k prohloubení a růstu amazonské Církve. S příchodem ženatých kněží v domorodé kultuře Amazonie i v dalších částech světa latinského ritu určitě vzniknou jiné problémy. 

To, čeho je nejvíce zapotřebí, je prohloubení kořenů víry a posílení domácí církve v Amazonii. Musíme tam zahájit křížové tažení za povolání v domorodých rodinách, mezi katolíky – prosit Boha o povolání k celibátnímu kněžství, a ona přijdou. 

Náš Pán říká, že se máme modlit, a proto je tento nedostatek známkou, že se nemodlíme dost. A lidé budou pokoušeni k tomu, aby se modlili dokonce méně, protože mají plnou hlavu slibu, že v říjnu dostanou možnost mít ženaté kněze. Proto už se nemodlí za to, aby se jejich synové stávali kněžími podobnými Ježíši, který žil v celibátu. A Ježíš je modelem pro všechny kultury.

Třeba jen jeden dobrý domorodý celibátní kněz, duchovní muž, může proměnit celý kmen, tak jako svatí. Svatý Jan Maria Vianney proměnil téměř celou Francii. Dalším příkladem je Pater Pio. Neříkám, že musíme očekávat takovouto svatost, ale uvádím je jako příklady nadpřirozené plodnosti, která může přijít skrze jediného svatého kněze. I prostý, ale hluboce duchovní muž, který je v celibátu oddaný Pánu Ježíši a duším, domorodý kněz z Amazonie, tam určitě velice přispěje k budování Církve a svým příkladem probudí nová povolání. 

Taková byla metoda Církve od dob apoštolů. Tato metoda byla vyzkoušena a ověřena dvěma tisíci lety misijní zkušenosti Církve. Bude platit, dokud Kristus nepřijde. Jiný způsob není. Přizpůsobení čistě lidským, přirozeným postupům Církev v Amazonii neobohatí. Dokazují to dva tisíce let dějin. 

Opakuji: Brazilci si hluboce uvědomují posvátnost kněžství. Amazonská synoda by měla vědomí posvátnosti celibátního kněžství prohloubit. Církev má tolik krásných příkladů misionářů. Měla by prohloubit a posílit domácí církev, to znamená rodinný život. Synoda by měla zahájit kampaně eucharistické adorace a modlitby za kněze a nová kněžská povolání. Bez oběti lásky, bez modlitby místní Církev nevybudujeme. Pomocí ženatých kněží také ne. 

Nemluvím proti ženatým kněžím v pravoslavných a řeckokatolických církvích. Hovořím o latinské tradici v Americe a Evropě. Tento poklad musíme uchovat a neoslabovat ho zaváděním ženatých kněží, protože podíváme-li se na něj komplexně, prokázal velkou plodnost.  

Kardinálové a současná krize

LSN: Myslíte si, že důležité, aby kardinálové promlouvali o krizi v Církvi? Pokud ano, jak by to podle vás mělo vypadat?

Biskup Schneider: Ano, je to velmi příhodné a nutné, protože zmatek stále roste. Domnívám se, že kardinálové by se měli zabývat problémem dokumentu z Abú Dhabí a formulace o rozdílnosti náboženství, protože tento výrok v konečném důsledku vede k popření pravdy o jedinečnosti a závaznosti víry v Krista, kterou přikazuje Boží Zjevení. Podle mého názoru je prohlášení z Abú Dhabí z věroučného hlediska velmi nebezpečné. Kardinálové by měli Svatého otce uctivě žádat, aby tuto formulaci oficiálně uvedl na pravou míru. 

Jsem přesvědčen, že by bylo rovněž velmi vhodné a potřebné, aby kardinálové či biskupové vydali určitý druh vyznání víry, pravd, které by zároveň odmítlo nejrozšířenější omyly naší doby. Podle mého názoru by měli učinit velice konkrétní, výčtové vyznání pravd, například: „Pevně věřím, že…,“ po němž by následovalo vyvrácení omylu. Domnívám se, že takové vyznání víry by mělo zahrnovat všechny hlavní nebezpečné omyly, které se v naší době šíří v životě Církve.

LSN: Vyznání, které by potvrdilo víru, ale také vyvrátilo omyl?

Biskup Schneider: Ano, ve stejné větě. Takový text by měl být zveřejněn a šířit by ho měli kněží a biskupové a možná by se mělo žádat, aby se veřejné vyznání víry pomocí tohoto textu konalo ve farnostech a katedrálách. Nebyly by v něm žádné novoty, jen to, co Církev vyznávala vždy.

Diane Montagna

Překlad Lucie Cekotová 

[1] Někteří komentátoři poznamenávají, že tento způsob odpovědi přesně odpovídá aplikaci „Perónova pravidla“, která je pro papeže Františka typická. (https://www.duseahvezdy.cz/2018/10/21/peronovo-pravidlo/#more-21336) (Pozn. překl.)

[2] http://www.ncregister.com/blog/edward-pentin/cardinals-burke-brandmueller-abuse-crisis-symptom-of-turning-away-from-trut

https://www.lifesitenews.com/news/bishop-schneider-extracts-clarification-on-diversity-of-religions-from-pope-francis-brands-abuse-summit-a-failure