Půst a jiné druhy odříkání spojujeme mj. s kajícností. Kajícnost souvisí s obrácením, se zřeknutím se hříchu, s napravováním jeho následků. Tím se dostáváme k prvním dvěma bodům.

1. V důsledku hříchu došlo k nabourání harmonie nejen mezi lidstvem a Bohem (lze-li to takto vyjadřovat); nejen mezi lidmi mezi sebou, ale také v člověku samotném. Mluví se pak o nezřízené žádostivosti. Při půstu naopak se člověk snaží o to, aby měl své chutě pod kontrolou, aby tělesná žádost nezmítala duchem, ale aby člověk byl bytostí uspořádanou, kdy to nižší je podřízeno a v dobrém smyslu pod kontrolou toho vyššího a člověk jako takový podřízen Bohu. „Kdo je věrný v maličkosti, bude věrný i ve velké věci.“

2. Druhým bodem je to, kdy půst chápeme jako součást pokání. O pokání se už téměř nemluví a téměř se vytratilo z života dnešních křesťanů. Zmiňuje se pouze jeden jediný projev pokání, a sice ony tři zdrávasy po sv. zpovědi. Ale pokání je pojmem mnohem širším, výzvy k němu patří k hlavním tématům Ježíšova učení a připomínky např. z Lurd opět ukazují jeho důležitost a potřebnost. Jsem hříšný, a i když je mi hřích odpuštěn, dělám různé skutky dobrovolného pokání. A též se zřetelem na hříchy jiných lidí. Projevy mohou být rozmanité: Dobré skutky (např. tzv. skutky tělesného či duchovního milosrdenství) s úmyslem „na pokání“, trpělivé snášení těžkostí, které přicházejí, nebo i dobrovolný sebezápor. A sem patří také půst.

3. Dalším bodem je podpoření modlitby. Jako když děti o něco prosí, vysloví větu. Když prosí intenzivněji, svou přací větu posílí určitými gesty. Má-li být prosba ještě intenzivnější, připojí další věci. Podobně modlitbu zintenzivňujeme tělesným postojem a mnoha dalšími věcmi, včetně sebezáporu, např. půstu.

4. Další bod souvisí s prvními dvěma. Člověk by v životě neměl jenom brát a čerpat výhody, ale také dávat. V důsledku křtu jsme připojeni k Božímu Synovi, máme z toho mnoho výhod, mj. že jsme Božími dětmi. Ale máme také účast na jeho trojím poslání. Půstem může křesťan zvláštním způsobem uskutečňovat svou účast na Kristově kněžském poslání: „Přinášejte sami sebe v oběť, to ať je vaše duchovní bohopocta.“ Sami sebe – všechno, co jsme, co jsme vykonali a přetrpěli – včetně dobrovolného sebezáporu, třeba půstu. Pamatujme na to, sami si ukládejme dobrovolný (tj. víc, než je předepsáno) sebezápor, který – jsme-li ve stavu milosti posvěcující – nabídneme my, údy Kristova tajemného těla, jemu, aby to přijal za své a učinil součástí své jediné oběti (srov. list Galaťanům).

5. Odtud přecházíme k dalšímu: O Velikonocích (Pascha) myslíme nejen na zmrtvýchvstání, ale také na předchozí smrt Pána Ježíše. Pascha doslova znamená „přejítí“. Skrze svou smrt a zmrtvýchvstání (završené nanebevstoupením) „přešel Pán z tohoto světa k Otci.“ Velikonoční události jsou Pánovo přejítí, viz výrok z Exodu „(bude to) Hospodinova (Pánova) pascha“. Připravujeme nejen na velikonoční ráno, ale i na velkopáteční události, na znovuprožití jeho smrti. Patříme k němu, proto když zakouší něco dost nepříjemného, nepředstavitelně nepříjemného a náročného, i my, kteří jsme k němu přivtěleni, si něco příjemného odřekneme, konáme sebezápor. Srov. též: „Přijdou však dny, kdy od nich bude Ženich (Ježíš Kristus) vzat. Potom, v těch dnech, se budou postit.“

Daly by se vyjmenovat ještě další body, mj. růst v pokoře a tudíž i opravdové lásce. Zatím ale promýšlejme tyto a s jejich vědomím pak praktikujme to, co jednak ukazují církevní přikázání, jednak to, co si člověk navíc určí sám. K poslednímu jmenovanému se jako první nabízí dřívější, zdobrovolněná postní praxe.

R.D. Josef Peňáz

Text byl převzat z FB profilu autora.