Co je správný půst

Na počátku postní doby nám zaznívají různé biblické i mimobiblické texty o potřebě náležitého vnitřního postoje; varování, aby se člověk nepostil kvůli pochvale lidí atd.

Pán Ježíš ale také říká: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, ABY VIDĚLI VAŠE DOBRÉ SKUTKY A VELEBILI VAŠEHO OTCE V NEBESÍCH.“

Unáhlený posluchač může být překvapen. Zvykl si vybírat (řecky: heresin) pouze něco od Izaiáše („či není půst, jaký si přeji, spíše toto …“), pouze šestou kapitolu Matoušova evangelia, jak slyšíme v evangeliu na Popeleční středu, a najednou toto?

Vše se vysvětlí, když si uvědomíme, o co v kterém textu jde. Pak uvidíme, že jsou v souladu. A nejen to. Uvidíme, že se vzájemně doplňují. Zatímco šestá kapitola varuje před konáním dobrých skutků pokrytci, kteří chtějí, aby je lidé chválili, výše uvedený text o svícení před lidmi naopak vybízí k veřejnému konání dobrých skutků, aby lidé velebili Boha. To se nevylučuje, to se dá a má skloubit: Nekonat dobré skutky veřejně kvůli vlastní slávě či uznání od lidí, ale konat je veřejně jako svědectví proto, aby byl oslavován Bůh. A pak je zde ještě jedna věc: celá ta perikopa šesté kapitoly mluví proti praktikám pokrytců. Toto slovo dnes používá kde kdo, mnohdy špatně. Pokrytec byl člověk, který si pokryl tvář maskou, takže lidé při pohledu na něj neviděli jeho skutečnou podobu, ale něco jiného. Přeneseně se jedná o falešné lidi, kteří se navenek ukazují lepšími, než ve skutečnosti jsou. A před tímto Pán Ježíš varuje: před přetvářkou, před nepravdivým ukazováním se lepšími, zbožnějšími, než je skutečnost. Když někdo ale pravdivě ukáže navenek, jak zbožný je uvnitř, a nečiní to pro svou slávu, ale aby lidé velebili Otce v nebesích, je všechno v pořádku a navíc uposlechl výše uvedené Ježíšovy výzvy.

Boží Syn už svým vtělením potvrdil a zdůraznil význam vnějškovosti. Přijal lidství včetně lidského těla, které je vnějškové. Ustanovil svátosti, které jsou vnějškovým obřadem působícím cosi neviditelného. Potírá blátem oči, vkládá ruce atd. atd. Nic takového nebylo absolutně nutné, přesto to dělá. Co víc, on se čtyřicet dní tělesně, vnějškově, postí. A o svých učednících říká, že se budou postit, kdy z kontextu jasně vyplývá, že se jedná o půst tělesný, půst od jídla, půst vnějškový, ne, jak říkávají duchovní lenoši, že se budou postit jenom uvnitř, duchovně (ve skutečnosti ale vůbec)…

Z právě řečeného se dokazuje, že je v přímém rozporu s evangeliem, pokud celé dvě pokoncilní generace, vystupují proti vnějškovosti, proti tělesnému půstu atd., a jednostranně zdůrazňují jenom to vnitřní s tím, že to vnitřní je základním. Jenže když někdo chce postavit dům, ve kterém by bydlel, také nestačí pouhé položení toho základního, základního kamene. Náboženství cizím slovem znamená znovunavazování vztahu k Bohu. Představme si, jak by to vypadalo se vztahy v rodinách, kdyby jednotliví členové zavrhli všechno vnější a zdůrazňovali by pouze svůj vnitřní vztah k sobě navzájem, bez jakýchkoli viditelných projevů. Bez vnějších projevů vztahů by rychle zaniklo i to vnitřní.

Je skutečností, že vnitřní se má projevovat navenek, ale také, že vnějším posilujeme a formujeme vnitřek. V zájmu vntiřku je tedy nutné dbát na vnějšek, zdůrazňovat ho, neodsouvat a už vůbec ne zavrhovat.

Nakonec, když by navenek nebylo nic, ale jen cosi uvnitř, opět by nastala situace, kterou Pán Ježíš odmítá: nesoulad vnějšího projevu s vnitřním postojem. Zmíněné generace propagují tutéž chybu, jakou dělali někteří farizeové a zákoníci, akorát že z druhé strany.

A tak pravý půst (a nejen půst) bude vycházet z náležitých vnitřních postojů, ale zároveň se bude projevovat i navenek, tělesně, viditelně, ovšem musí to být projev pravdivý (bez přetvářky, bez hraní si na lepšího nebo zbožnějšího, než člověk je) a ne za účelem získat vlastní slávu, ale být světlem lidem, aby velebili nebeského Otce.

R.D. Josef Peňáz

Text byl převzat z FB profilu autora.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *