Proč je konzervatismus součástí problému, nikoli řešení

Peter Kwasniewski

Reakce na odhalení arcibiskupa Viganò – alespoň ve Spojených státech – by nám měla dodávat odvahy: dosud existují pravověrní biskupové, kteří si váží lidských práv a Boží spravedlnosti. Navíc i přes téměř každodenní špatné zprávy z Říma dosud nacházíme diecéze, kde počet povolání stoupá, a dokonce i vzkvétající tradiční řeholní komunity. Po desetiletích amnézie se do katedrál a farností vrací posvátná hudba. Dobré zprávy nechybějí, jestliže je člověk hledá.

Můžeme nicméně pozorovat i dlouhodobý problém, který dlouho opožděnou reformu a opravdovou obnovu zpomaluje: převládající základní postoj konzervatismu mezi biskupy, kněžími i věřícími.

Konzervativec je někdo, kdo touží konzervovat existující dobro, to znamená zachovávat status quo a současně napravovat nechvalně známé úchylky. Konzervativec však nemá žádnou zásadovou motivaci vracet se k tomu, co bylo ztraceno, a oživovat to, protože nemá žádný pádný důvod považovat to za vzácnější, cennější než soubor dober, která náhodou existují právě teď. („Existují řeholnice, které nosí alespoň nějaký stejnokroj a krucifix? Skvělé! Je třeba to udržovat, protože to nechceme ztratit. Něco je koneckonců lepší než nic.“) Milovník Tradice naproti tomu smýšlí jako církevní otec z pátého století svatý Vincenc Lerinský. Pro Vincence, stejně jako pro plejádu otců, učitelů Církve a papežů, je Tradice jako taková nadřazená novotám; těm je nutno nedůvěřovat a odolávat jim ze všech sil. („Jestliže řeholnice nenosí úplný hábit se závojem, je načase dát jim na vybranou: přijmout tradiční oděv, nebo se vrátit do světa.“)

Proto kdykoli je ztraceno něco tradičního, tradicionalista se snaží obnovit to v co největší úplnosti, zatímco konzervativec se spokojí s uchováním toho, co existuje – i když to je třeba průměrné, nebo je to novota stará jen několik let. To pomáhá vysvětlit podivnou skutečnost, že se ještě dnes najdou katoličtí konzervativci, kteří obhajují novus ordo nebo populární hudbu v kostele. „Tyhle věci jsou staré několik desítek let, víte, a je to to, co teď máme, tak to taky můžeme zachovat!“

Proto se ukazuje, že konzervatismus je vposledku pomalejší, méně uvědomělá verze liberalismu. Liberalismus vyznává zásadu, že změna je vnitřně dobrá, a tudíž rychlejší změna je ještě lepší – pokud jde o změnu v jakémkoli směru pryč od Tradice. Konzervatismus zastává údajně opačný princip, že je lepší držet se toho, co máme, než se toho bez boje vzdát, nedokáže však uznat problém, že kvůli převládajícímu liberalismu se s každým uplynulým rokem čím dál tím více dobrých věcí opouští, podkopává a běžně ignoruje, takže toho, co lze konzervovat, je čím dál tím méně.

Z těchto důvodů je konzervatismus pomalu se pohybující liberalismus. To, co konzervativci uchovávají, uchovávají ze zvyku a ze svobodného rozhodnutí, nikoli kvůli pevnému, neoddiskutovatelnému principu. Když pravda vybledne a lidé si na její ztrátu zvyknou, nemá konzervativec žádnou pevnou půdu pod nohama; při pohledu na demontáž a odstraňování krásných věcí jen lomí rukama. (Někdy ještě hůře: jako blázen fanaticky hájí tytéž strašlivé novoty, které by ještě před pár lety odsuzoval. Tuto gumovou loajalitu pozorujeme stále znovu. Například je špatné na Zelený čtvrtek umývat nohy ženám – dokud papež neřekne, že to je v pořádku. Najednou se vynořují přesvědčivě vyhlížející argumenty, které se toho zastávají, jako by to byla pravda celou dobu!) Věrnost Tradici v kontrastu s tím přesahuje pouhé uchování každého minimálního dobra, které existuje, protože vyžaduje lásku k dědictví, které jsme přijali a nesmíme ho prohýřit, i jeho čestnou obranu. A pokud část tohoto dědictví ztracena, tradicionalista ví, že je třeba neúnavně a bez ohledu na všechen odpor usilovat o její vrácení.

Podobně tradicionalisté jsou a z povahy své věrnosti Tradici musejí být reformátory, tak jako jimi byli svatý Jan od Kříže a svatá Terezie z Ávily. Kdykoli tradicionalista vidí vážné odchýlení se od Tradice, usiluje o návrat toho, co je úctyhodné. „No a co, že tu už padesát let máme mše podle novus ordo v národních jazycích, čelem k lidu, se špatnou hudbou? Ve srovnání s více než patnácti sty lety Tradice to je nic. Musíme se vrátit k tomu, co je nejbohatěji a nejdokonaleji katolické.“

Podstatou problému je toto: Pokud nechápete Tradici, jak jako formální princip, tak jako materiální obsah, možná nedokážete vidět, co je na statu quo špatně – nemáte žádný prostředek srovnání, žádnou úměrnost. Držíte se něčeho ne z principu, ale jen ze sentimentality nebo ze zvyku. Vlastně si zasloužíte o to přijít. Platí to i opačně: lpíte-li na něčem, protože to je pravdivé, dobré a krásné, nikdo vám to nemůže vzít z mysli a ze srdce, i kdyby to svět potlačoval a vás kvůli tomu pronásledoval. V pravý čas to Pán vzkřísí z mrtvých a přivede k novému životu, všem předpovědím „expertů“ navzdory.

Protože mnozí dnešní „nejlepší“ biskupové jsou pouhými konzervativci, a nikoli milovníky Tradice, nijak moc netouží vzkřísit, obnovit a předávat toto dědictví v plnosti. Zdá se mi, že tato chyba má tři příčiny: 1. Nejsou důkladně obeznámeni s Tradicí a s tím, jak byla ztracena; 2. netouží znát její cenu, ani se třeba jen ptát, jakou tragédií může být její ztráta; 3. status quo jim vyhovuje, pokud nedochází k tomu, co považují za zřejmé excesy či deformace.

V tomto třetím bodě do hry vstupuje velký subjektivismus, protože to, co se chápe jako úchylka, se u různých konzervativců velmi liší. Například jeden konzervativec bude mimořádné rozdělovatele svatého přijímání a ministrantky pokládat za to, čím skutečně jsou, tedy za rozchod s jednomyslnou východní i západní tradicí sahající k nejranějším liturgickým a kanonickým dokumentům, které máme k dispozici, zatímco jiný je může chápat jako pouhá administrativní či byrokratická rozhodnutí, jež žádné vážné důsledky nemají. Tak konzervativci nakonec ztrácejí vliv, protože kvůli chybějící principiální věrnosti Tradici jsou roztříštění, nejistí a neochotní do písku nakreslit jakoukoli čáru. Čekají…a pozorují…a rok za rokem ztrácejí katolicismus.

Říkat „dneska prostě není možné provést tu či onu reformu,“ nebo „už je to moc dlouho – to nebo ono staré přesvědčení či praxi nelze vzkřísit,“ nebo „víte, nejlepší je nepřítelem dobrého,“ je zbabělost nebo přinejmenším smutný nedostatek představivosti. I špatné a nejhorší je nepřítelem dobrého, staré věci se křísí neustále (například hebrejština v Izraeli), a proč omezujeme sami sebe a především Boha v tom, co je možné a co nemožné? Jak víme, co je možné, dokud jsme to nezkusili ani se za to nemodlili?

Každé vážné reformní hnutí v dějinách Církve vzniklo navzdory nemožné naději na úspěch a zvítězilo Boží milostí. Každé vážné reformní hnutí vycházelo z minulé tradice, která byla ztracena, zastřena nebo oslabena. Vítězství, jichž v tomto slzavém údolí dosáhneme, budou vždy dočasná, ale kvůli tomu, že nejdou věčná, ještě nejsou nereálná, a dospět k nim nelze bez neochvějné víry, naděje proti vší naději a odhodlané lásky, která usiluje o to nejlepší a odmítá zlo.

Jestliže nebudeme bojovat o Tradici, budeme nakonec bojovat o včerejší status quo, který se s plynoucími desetiletími bezbožnosti postkřesťanského světa – a bohužel i kvůli četným postkřesťanským duchovním Církve – neustále zhoršuje. Proto jsme všichni zažili nebo poznali farnosti, kde se nic nikdy o mnoho nezlepší bez ohledu na dobré úmysly nového faráře. V mainstreamovém světě obývaném a ovládaném liberály „čára ponoru“, standard katolicismu, neustále klesá, někdy rychleji, někdy pomaleji. Chybí tam vzhůru směřující síla Tradice, která by lodi zabránila klesnout až do podsvětí.

Proč Boží prozřetelnost dopouští tento katastrofický pontifikát se všemi zly, které způsobil nebo vynesl na světlo? Jsem opravdu přesvědčen (v míře, v níž je kdokoli z nás schopen pochopit nevyzpytatelné cesty Boží), že to je přísný budíček pro seriózní katolíky všude na světě: opusťte potápějící se loď katolicismu Druhého vatikánského koncilu, opusťte uměle vytvořenou liturgii Pavla VI., opusťte zmatenou, obojakou teologii, opusťte kompromis se světem v morální oblasti a vraťte se do bezpečného, prostorného a spolehlivého přístavu Tradice – k tradiční nauce, jak ji nacházíme v Písmu svatém, u dogmatických koncilů a v nesčetných starých katechismech, k tradiční morálce, jejímž příkladem jsou životy a povzbuzení světců, k tradiční teologii, jak ji praktikovali otcové a učitelé Církve, a – což je velmi důležité – k tradiční liturgii sahající od doby před svatým Řehořem Velikým (+ 604), přes svatého Pia V. (Quo Primum, 1570) a dál, předávané a přijímané jako vzácné dědictví bez vážného přerušení a bez úprav vyhovujících duchu doby.

Má-li nás tato krize o něčem poučit, je to toto: přestaňte předstírat, že se Církev může přizpůsobit modernitě a její přehlídce omylů, jen když to všechno přioděje hávem zbožných řečí a vágních výzev k hermeneutice kontinuity. Přestaňte se uklidňovat tím, že aggiornamento (v rozporu s tím, co často připouštějí jeho zastánci, i v rozporu s vydatnou zkázou, kterou způsobily jeho ideje) neznamenalo nic než aktualizaci podružností a podstaty víry se nedotklo. Přestaňte si myslet, že můžete sloužit dvěma pánům: „Jaký je soulad mezi Kristem a Beliálem? Nebo účastenství věřícího s nevěřícím?“ (2 Kor 6,15).

Krátce: Vzdejte konzervatismus. Jste-li stále ještě „katolíkem podle Jana Pavla II.“, „katolíkem podle Benedikta XVI.“, teď je čas příhodný stát se prostě katolíkem, člověkem víry, jehož by bylo možné najít a rozpoznat v kterékoli době před naší zabedněnou pokoncilní generací. Vyměňte nízkotučný liberalismus za plnotučné mléko Tradice. Začněte s vytouženou obnovou Církve tím, že svou duši budete živit hostinou, kterou pro vás Bůh připravuje už dva tisíce let, „hody s tuky, s výborným vínem, s tuky výživnými, s vínem učištěným“ (Iz 25,6). Pokud jde o novoty nedávné doby, zdá se nejlepší – či vlastně nevyhnutelné – nechat mrtvé, aby pochovávali své mrtvé.

Peter Kwasniewski
Překlad Lucie Cekotová

Why Conservatism Is Part of the Problem, Not Part of the Solution

11 Responses to Proč je konzervatismus součástí problému, nikoli řešení

  1. Fr. Albert T.O.P. napsal:

    Poněkud mi opět u pana K chybí zdůraznění verouky. Krize, již zažíváme, je přece primárně krizi nauky, nikoli liturgie.
    Ale začíná to být na lepší cestě – je to takové „probuzení konzervativcovo“.

    • Lucie Cekotová napsal:

      Nevím, kolikrát bude třeba to ještě opakovat. Peter Kwasniewski NENÍ konzervativec a žádné „probuzení konzervativcovo“ nepotřebuje. Je přední osobností amerického tradicionalismu, pročež si to zhusta schytává právě od těch konzervativců. Snažím se nebýt v komentářích osobní, ale vážně by mě zajímalo, co vás opravňuje k podobnému nespravedlivému nálepkování. Klidně lze diskutovat o míře zdůrazňování věrouky nebo o tom, zda krize nauky náhodou není (přinejmenším částečně) důsledkem liturgické reformy, ale osobní invektivy nejsou na místě.

      • Fr. Albert T.O.P. napsal:

        Máte naprostou pravdu, osobní invektivy nejsou na místě. Proto moc nechápu, proč je směrem k mé osobě vypoustite.
        Pan K rozhodně tradicionalista (zatím) není. Neustále totiž zdůrazňuje význam liturgie, přičemž liturgie pouze prysti z nauky. Nikdy opacne.
        Zcela rozumím vašemu osobnímu zaujetí a věřte, že bych mohl jmenovat celou řadu českých konservativcu, kteří se považují za tradicionalisty, jakkoli jimi nejsou. Protože jim chybí to jediné – rozpoznání příčin současného stavu.
        Ad Vavřinec – důstojný pane, tak dlouhý text a pouze jediné zmínění nauky. Opravdu to staci?

        • Ignác Pospíšil napsal:

          Nesouhlasím, liturgie a nauka jsou propojeny a liturgie člověkem navštěvovaná rozhodně není bez vlivu na jeho víru.

          • Fr. Albert T.O.P. napsal:

            Ale jistě, já nerozporuju, že liturgie nemá vliv na člověka.
            Co tvrdím je, že samotná změny liturgie pomůže jen málokterým. Primárně je třeba „napravit“ nauku a s tím přijde i obnova liturgická. Opačně to fungovat nebude.
            Odpověz si sám – začal jsi chodit na tradiční až poté, nebo před tím, co jsi začal studovat a zajímat se o „velký průser – DVK a spol.“?
            U mne, například, primárně šlo o hledání příčin v oblasti věroučné a teprve poté navštěvování liturgie katolické.

    • Laurentius napsal:

      Ad Fr. Albert: Když se podíváte na třetí odstavec od konce, tak uvidíte, že to, co vám chybí, tam je!
      Tento článek je velmi dobré, pravdivé shrnutí současného stavu. Nabízí také reálné řešení.

    • Sotoniak O.P. napsal:

      Nemohu souhlasit. Lex Orandi,lex credendi.V liturgii je vyjádřena celá teologie.

      • Fr. Albert T.O.P. napsal:

        Ano, proto ji bez potíží slouží nejtvrdší sedevacantiste i koncilovi konservativci…
        Postup zkrátka musí být opačný. Primární je nauka, z níž potřeba „plnotucne“ liturgie logicky vyplyne.

  2. Dr. Radomír Malý napsal:

    Ad Albert: Já ten pocit po přečtení článku nemám, naopak třetí odstavec od konce výslovně hovoří o věrouce. O liturgii ten článek hovoří minimálně.

  3. Renda napsal:

    Používá pojmy řádný a mimořádný ritus. Hlavní je poznat příčiny krize a tím je koncil , z něho vzešlé uvolněni , hereze , tím pádem i úpadek liturgie. Ten je důsledkem zmiňovaných jevů. Kdo nepochopi pravou příčinu , ten nepochopil nic. Taky mám s konzervami své zkušenosti , nějaký čas mě brzdili v poznání pravých příčin. Dle MKH koncil , papež za nic nemůže , to jen ti zlí liberálové ,kteří mu nic nedovoli. Kopání do schizmatiku Bratrstva , kritiků NOM , pravé pochopení koncilu.

  4. Jaroslav Klecanda napsal:

    Už úvodní příklad je malinko historicky šlehlý: dotyčný pán asi netuší, jak vznikaly například voršilky a mnohé jiné řeholní řády a kongregace … staletí před koncilem …

    Nehledě na to, že u většiny ženských kongregací a u počátku mnišských ženských řádů byl oděv vdovy – tedy ženy, která „umřela“ světu. Dokonce i Corpus iuris canonici to tak chápe a zavedl tradici nutnosti odlišení v závoji, ne jen v barvě a střihu hábitu … a pak jsme byli svědky bizarních útvarů na hlavách habitantek, které by jim mohli závidět i mimořádně praštění módní návrháři dnešní doby …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *