Kardinál Gerhard Müller nesouhlasí s papežovou tezí, že za zneužíváním v Církvi stojí „klerikalismus“
List Nuova Bussola Quotidiana zveřejnil minulou neděli rozhovor s kardinálem Gerhardem Müllerem, bývalým prefektem Kongregace pro nauku víry. Zdá se, že kardinálovi jeho odchod z vatikánského úřadu dodal větší odvahu nazývat problémové věci v Církvi pravými jmény. Přinášíme výňatek z rozsáhlého rozhovoru.
NBQ: V uplynulých dnech byla zahájena petiční žádost, v níž jsou vyzýváni církevní představitelé, kteří navštíví Vatikánský summit (o prevenci zneužívání v únoru 2019 – poz. překl.), aby zastavili homosexuální síť v Církvi. Jeden z požadavků se týká opětovného zavedení kánonu, který trestá homosexuální jednání.
Kardinál Müller: Myslím, že tato petice je legitimní. V Církvi existují osoby, které popírají statistickou pravdu, že drtivá většina případů zneužívání kněžími byly homosexuální akty. Nemůžeme uniknout této skutečnosti. Ti, kdo to popírají, nechtějí tento problém řešit. Zneužívání seminaristů není možné podceňovat. Je to obrovský hřích, zločin proti důstojnosti těchto mužů, ale také proti rodičům, kteří svěřili své syny kněžím, proti biskupovi a proti semináři. Biskup, který padá tak nízko, to je obrovský skandál. Představme si, co by učinil Ježíš, kdyby jeden z jeho apoštolů toto učinil ostatním učedníkům? Je naprosto absurdní něco takového domyslet.
Obávám se však, že i tato iniciativa bude pro laiky neutralizována tím, že se označí za vzpouru proti papeži.
NBQ: V tomto okamžiku papež a jeho nejbližší spolupracovníci, pokud mluví o případech zneužívání, poukazují na klerikalismus.
Kardinál Müller: To je nedorozumění. Co je klerikalismus? Kdo ho definuje? Kdo je klerikální? To označení pochází z 19. století z Francie a Itálie a sloužilo k útoku na církev jako na nepřítele moderní společnosti. Opravdu se chceme v této polemice postavit sami proti sobě? Nebo chceme Ježíše obviňovat, že zavedl klérus? Klérus je řecký termín, který najdeme ve Skutcích apoštolů, když se losovalo o to, kdo nahradí Jidáše – jeho podíl – „cleros“ – převzal Matěj. Cleros tedy není skupinou lidí, ale účast na autoritě Ježíše Krista, která byla dána apoštolům a jejich nástupcům. To jistě není klerikalismus, co je příčinou viny z hříchu proti šestému přikázání. Skutečným zneužitím moci je simonie, kariérismus nebo ti, co dostali do přízně papeže, aby dostali mitru a z toho těžili. Pokud Machiavelli má církevní politiku za víc než evangelium, pak je to zneužití moci. Mluvit o klerikalismu nebo obviňovat celibát je falešná cesta, která jen odsouvá skutečnou příčinu problému.
NBQ: Ovšem mnozí v reakci na případy zneužívání zpochybňují celibát.
Kardinál Müller: Naopak, musíme brát vážně šesté přikázání: cudnost jako postoj a ctnost. To není snadné v této sexualizované kultuře, ale je to nutné, pokud chceme najít východisko z této katastrofy, která ostatně ovlivňuje celou naši společnost. Církev zná cestu: musíme znovu pochopit naši antropologii. Církev nelze považovat za organizaci, která rozděluje moc a prestiž. Je to rodina Boží, která přináší ke všem vzájemnou zodpovědnost jednoho za druhého a respekt vůči dětem a mládeži. Druhá osoba nemá být nikdy objektem chtíče. Můj bližní není nikdy objektem, ale subjektem. Zaslouží si úctu.
NBQ: Co je dnes největším problémem v Církvi?
Kardinál Müller: Relativizace víry. Dnes se zdá komplikované hlásat katolickou víru v její úplnosti a se správným svědomím. Ale dnešní svět si zaslouží pravdu a pravda je pravda Boha Otce, pravda Ježíše Krista a pravda Ducha svatého. Falešné kompromisy dnešní lidé nepotřebují. Místo hlásání víry, aby se lidé vychovávali a vzdělávali, se uchyluje k tomu, aby se relativizovalo a stále se říká – trochu méně, méně, méně, méně … Jeden příklad : místo aby se vysvětlil smysl manželství a jeho nerozlučitelnost, hledají se výjimky a cesta zpět. Místo toho, aby se mluvilo o důstojnosti kněžství, o jeho slávě a záři pravdy svátostí, je všechno redukováno na „společenství“. Existuje zploštění křesťanství. Je omezováno na formu, která by vyhovovala současným lidem. Tím ale lidi jen klameme. Když se setkáme s lidmi jiných náboženství, nemůžeme se sjednotit ve všeobecné víře. Víra tak bývá redukována na filozofickou víru, kde se Bůh považuje za transcendentní bytost a pak se hlásá, že Aláh nebo Bůh Otec Ježíše Krista, že je to to samé. Ale Bůh deismu nemá vůbec nic společného s křesťanským Bohem.
Překlad : Milena Svobodová
Zdroj :
„Já nic, já muzikant“ …
Tak první kardinál se „pochlapil“.
Bude ještě někdo?
„Zdá se, že kardinálovi jeho odchod z vatikánského úřadu dodal větší odvahu nazývat problémové věci v Církvi pravými jmény“ – přesně tak! Jednoznačně se změnil k lepšímu.
Tak si to rozeberem.
Buď už v úřadu věděl, jak se věci mají a držel ústa (důvodu, proč se tak choval, je mnoho, ale ani jeden z nich mu nejde ke cti), nebo „prohledl“ až poté, co mu papež zatnul tipec na lukrativní pozici. Tato možnost je krajně nepravdepodobna, protože skandální absence katolické víry na nejvyšších místech rozhodně nepřišla až s Frantiskem.
Závěrem lze tedy říci, že kardinál je neduveryhodna a osoba s prapodivnym (karieristickym) charakterem. Radovat se z některých jeho „cukriku“ hozenych lacnym konzervativcum, může asi jen člověk rozumu mdleho.
Já se budu radovat z každého, kdo projde podobným vývojem jako kardinál Müller – i kdyby to byl papež František. Ale samozřejmě ještě schází, aby přiznal minulá pochybení.
Jak to myslíte? V tom článku je přece dost pravdy…
opravdu příkladná odvaha a jasná slova: …myslím,že … existují osoby … opravdu se chceme? (my?)… dnes se zdá … stále se říká (kdo?)… hledají se výjimky (kdo?)… víra je redukována (kým) … hlásá se (kdo?) atd, atd.
[Klérus je řecký termín, který najdeme ve Skutcích apoštolů, když se losovalo o to, kdo nahradí Jidáše – jeho podíl – „cleros“ – převzal Matěj.]
Zajímavé. Řecké slovo κλῆρος (kléros), příp. latinské sors, skutečně může někdy znamenat úděl, podíl, ale v kontextu celé věty (Sk 1:26) jednoznačně znamená losovací kamínek, los, a také se tak do jiných jazyků překládá:
„I odevzdali pro ně losy a los padl na Matěje, a byl přičten k jedenácti apoštolům.“ (Et dederunt sortes eis, et cecidit sors super Mathiam, …)
Přiznám se tedy, že argumentaci pana prefekta úplně nerozumím. Klerik by podle toho byl spíše ten, na koho to takříkajíc „padlo“. To slovo mi celkově nepřipadá příliš šťastné a osobně je ani jeho odvozeniny vůbec nepoužívám. I „klerika“ je u mne vždycky jenom talár.