Jílek mámivý (Lolium temulentum)

Tento výklad evangelia z 5. neděle po Zjevení Páně pochází od kněze, který si přeje zůstat v anonymitě:

Podobno jest království nebeské člověku, který nasel dobrého semene na svém poli. Když pak lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel koukole mezi pšenici a odešel.

Proč by měl nepřítel, jakkoli zlý, vynaložit nezanedbatelnou energii na setí koukolu? Proč by na půdu jednoduše nenasypal sůl nebo nespálil úrodu, chtěl-li ji zničit? Přeháněl Pán Ježíš kvůli efektu?

Je zajímavé, že historici dokázali úskočný čin v tomto podobenství spojit s historickým faktem. Plevel, o němž Pán Ježíš hovořil, byl velmi pravděpodobně jílek mámivý (Lolium temulentum), omamná jedovatá rostlina, která vypadá téměř stejně jako mladá pšenice.¹ Tato rostlina starověké lidi natolik znepokojovala, že římský císař Justinián zveřejnil kauzu, která byla začleněna do římského práva: „Právník Ulpián odkazoval na případ souzený ve druhém století římským státníkem Celsem. Na pole jiného byl naset plevel a v důsledku toho byla zničena úroda“ (Digesta, 9.2.27.14). Římské právo takovýto skutek pod přísnými sankcemi zakazovalo.

Vesničané, kteří Ježíše poslouchali, velmi dobře věděli, který druh plevele by způsobil zkázu úrody. Věděli, že takový čin by majitele pole patrně stál život, kdyby pšenice smíchaná s jílkem byla prodána a zkonzumována. Nepřítel se snažil způsobit mu skutečné utrpení.

Služebníci v podobenství si však odlišnosti rostlin všimli. Když uviděli, co se stalo, svého pána varovali před nebezpečím. I přistoupili služebníci hospodářovi a řekli jemu: Pane, zdali jsi nezasel dobrého semene na poli svém? Odkud tedy má koukol? On pak pravil jim: Člověk nepřítel to učinil. Jestliže spolu s pšenicí rostla i tak jedovatá rostlina – a obě zatím sotva vyrašily –, jak mohli služebníci potvrdit podezření, že tam někdo zasel jílek? Neriskovali by živobytí a nealarmovali hospodáře, kdyby neměli zásadní důkaz. Jediná možnost byla obstarat si košík prokazatelně dobré pšenice, možná z jiného pole, a podezřelé rostliny s ní porovnat.

Srovnávání a předběžné znalosti jsou dnes v Církvi důležitými nástroji; dokonce životně důležitými. Jak odlišit zdravou katolickou nauku od jedovatého omylu? Tak jako jílek do značné míry vypadá a chová se jako pšenice, tak také mnoho současných katolíků hlásá evangelium, které pouze „vypadá a chová se“ jako to pravé, aby tím oklamali nepozorné.

Je zákeřné, že Boží nepřátelé sejí mezi jeho žeň napodobeniny jeho slova, víme ale, že k tomu dochází. Kristus řekl, že se to stane. Sám fakt, že Církev tolik trpí důsledky nedávných skandálů, by měl být dostatečným důkazem. Člověk nepřítel to učinil. Mnohé z toho, co dnes slýcháme od lidí, kteří by měli být našimi pastýři, zdravou nauku sice připomíná, ale není jí. Chovají se téměř jako katolíci, ale ne docela. Jejich soucit končí u časných věcí; pro to, čeho je třeba ke spáse, se jim nedostává. Jejich slova mohou zpočátku znít pravdivě, dokonce mohou tvrdit, že se drží hermeneutiky kontinuity, ale často končí ve zmatku. Zdá se, že to o této době napsal svatý Pavel, že „nesnesou zdravé učení, ale nahromadí si učitelů podle vlastních choutek, pro šimrání v uších, a odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím“ (2 Tim 4,3-4).

Co mají dělat věrní katolíci? Od založení Církve dodnes uplynuly dva tisíce let posvátné teologie, Tradice a nauky. Takové bohatství zdrojů – a většina z nich je, díky Bohu, snadno dostupná.

Pán v podobenství o koukoli mezi pšenicí nevodí služebníky za ručičku. Očekává od nich, že znají své povinnosti a plní je. Služebníci využili svých zkušeností a možností, získaných ve službě jemu, i vlastní iniciativy, aby prokázali pánu věrnost, když jí bylo nejvíce třeba. Jestliže pomocí svého důvtipu a znalostí dokázali oni odlišit mladou pšenici od jedovatého jílku, pak jsme jistě i my věřící povoláni k tomu, abychom stejně tak chránili Církev před jedem omylu.

Bree A. Dail

Překlad Lucie Cekotová, mírně zkráceno

Zdroj:

https://onepeterfive.com/wheat-weeds-and-the-state-of-the-church/

Poznámky:

¹ Jílek mámivý není sám o sobě jedovatý a jeho zrní by mohlo výživností konkurovat ostatním obilninám a být konzumováno – nebýt té nešťastné okolnosti, že jej velmi často a ochotně napadá endofytická houba rodu Neotyphodium, která produkuje lolinové alkaloidy, především temulin. Jedovatost zrní infikovaných rostlin, které na pohled nelze rozeznat od zdravých, je značná a jejich dlouhodobější konzumace může člověku trvale zničit zdraví či ho i zabít – zmíněné alkaloidy totiž závažně poškozují centrální nervovou soustavu a játra.

V českých zemích se v minulosti jílek mámivý vyskytoval, nyní je považován za nezvěstnou rostlinu – vytlačily ho (stejně jako jiné plevele obilnin) moderní automatizované postupy třídění zrní, které to jeho spolehlivě  selektují. Na Slovensku je velmi vzácný a na pokraji vyhynutí. V méně modernizovaném zemědělství třetího světa zůstává i dnes obávaným a nebezpečným plevelem. (Pozn. šéfredaktora)